—

za španělskou vládu A. Gavela Llopis, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi M. Wilderspinem, jako zmocněncem,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 5 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. 2000, L 160, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 191).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi SCI Senior Home, společností, jíž byla povolena reorganizace, zastoupenou Pierrem Mulhauptem, jako insolvenčním správcem, na straně jedné a Gemeinde Wedemark (obec Wedemark, Německo) a společností Hannoversche Volksbank eG na straně druhé ve věci nucené dražby nemovitosti, jejímž majitelem je Senior Home.

3

Body 24 a 25 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 znějí:

4

Článek 4 nařízení č. 1346/2000, nadepsaný „Rozhodné právo“, stanoví:

„1.   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘).

2.   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména,

[...]

[...]

[...]“

5

Článek 5 nařízení č. 1346/2000, nadepsaný „Věcná práva třetích osob“, stanoví:

„1.   Zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena věcná práva věřitelů nebo třetích osob, pokud jde o hmotný nebo nehmotný, movitý nebo nemovitý majetek – jak jednotlivě určené věci, tak soubory věcí, jejichž složení podléhá změnám – které patří dlužníkovi a nacházejí se v okamžiku zahájení řízení na území jiného členského státu.

2.   Práva uvedená v odstavci 1 jsou zejména:

3.   Právo zapsané do veřejného rejstříku a vymahatelné vůči třetím osobám, podle kterého může být nabyto věcné právo ve smyslu odstavce 1, se považuje rovněž za věcné právo.

[...]“

6

Článek 39 nařízení č. 1346/2000, nadepsaný „Právo přihlásit pohledávky“, zní:

„Každý věřitel včetně správce daně a orgánů sociálního zabezpečení, který má své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě než státě, který zahájil řízení, má právo písemně přihlásit pohledávky v úpadkovém řízení.“

7

Ustanovení § 12 Grundsteuergesetz (zákon o dani z nemovitosti, dále jen „GrStG“), nadepsané „Věcné zajištění“, zní následovně:

„Daň z nemovitosti vázne na předmětu daně jako veřejné břemeno [(öffentliche Last)].“

8

Ustanovení § 77 odst. 2 první věty Abgabenordnung (zákon o správě daní a poplatků, dále jen „AO“) uvádí:

„Pokud na nemovitosti vázne daň jako veřejné břemeno, musí na ní vlastník strpět nucený výkon.“

9

Ustanovení § 10 odst. 1 Zwangsversteigerungsgesetz (zákon o nucené dražbě) zní:

„Právo na uspokojení z nemovitosti se uplatní v následujícím pořadí [...]:

[...]

[...]“

10

Senior Home, francouzská občanskoprávní společnost pro správu nemovitého majetku (société civile immobilière), je vlastníkem nemovitosti nacházející se ve Wedemarku (Německo). Rozhodnutím tribunal de grande instance de Mulhouse (soud prvního stupně v Mylhúzách, Francie) ze dne 6. května 2013 byla zahájena její restrukturalizace.

11

Dne 15. května 2013 podala obec Wedemark návrh na nucenou dražbu této nemovitosti z důvodu nedoplatků na dani z nemovitosti za období od 1. října 2012 do 30. června 2013 ve výši 7471,19 eura, přičemž doložila exekuční titul týkající se daňové pohledávky.

12

Rozhodnutím ze dne 21. května 2013 nařídil Amtsgericht Burgwedel (okresní soud v Burgwedelu, Německo) nucenou dražbu uvedené nemovitosti. Opravný prostředek, který proti tomuto usnesení podala Senior Home, neuspěl. Poté, co nebylo vyhověno jejímu odvolání podanému k Landgericht Hannover (zemský soud v Hannoveru, Německo), Senior Home, zastoupená Pierrem Mulhauptem, jakožto insolvenčním správcem, předložila věc Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) za účelem dosažení zrušení rozhodnutí Amtsgericht Burgwedel (okresní soud v Burgwedelu) o nařízení nucené dražby a vymazání související poznámky v katastru nemovitostí.

13

Předkládající soud připomíná, že podle článku 4 nařízení č. 1346/2000 se úpadkové řízení zahájené proti společnosti Senior Home řídí francouzským právem. Podle tohoto práva přitom zahájení řízení o reorganizaci v podstatě brání nucené dražbě dotčené v původním řízení. Podle čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení naopak zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena věcná práva věřitelů nebo třetích osob, pokud jde o majetek dlužníka, který se nachází na území jiného členského státu.

14

Předkládající soud podotýká, že v německém právu jsou dle § 12 GrStG pohledávky na dani z nemovitosti veřejným břemenem, které patří mezi věcná majetková práva, přičemž v souladu s § 77 odst. 2 první větou AO musí vlastník na dané nemovitosti strpět nucený výkon nároků z pohledávek, kterými je tato zatížena. Tento soud se však zabývá tím, zda má být případná existence věcného práva pro účely použití čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení posuzována podle německého práva, nebo zda je naopak třeba pojem „věcné právo“ vykládat autonomně.

15

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Vztahuje se pojem ‚věcné právo‘ uvedený v čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 na takovou vnitrostátní právní úpravu, jakou je právní úprava obsažená v § 12 [GrStG] ve spojení s § 77 odst. 2 první větou [AO], podle níž pohledávky týkající se daně z nemovitosti ze zákona váznou na pozemku jako veřejné břemeno a vlastník musí v souvislosti s nimi strpět nucený výkon vedený na nemovitost?“

16

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda má být článek 5 nařízení č. 1346/2000 vykládán v tom smyslu, že „věcným právem“ podle tohoto článku je zajištění vniklé na základě takového ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, podle něhož je nemovitost dlužníka daně z nemovitosti ze zákona zatížena veřejným břemenem a tento vlastník musí na základě daňového dluhu strpět nucený výkon vedený na nemovitost.

17

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že uvedené nařízení spočívá, jak uvedl generální advokát v bodech 21 až 23 svého stanoviska, na modelu „oslabené univerzality“, na jehož základě je právem rozhodným pro hlavní úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno, byť uvedené nařízení upravuje několik výjimek z tohoto pravidla. Jednu z těchto výjimek stanoví jeho čl. 5 odst. 1.

18

Co se týče konkrétně čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, který uvádí, že zahájením úpadkového řízení nejsou dotčena věcná práva věřitelů nebo třetích osob, pokud jde o majetek, který patří dlužníkovi a který se nachází v okamžiku zahájení řízení na území jiného členského státu, z judikatury Soudního dvora plyne, že se základ, platnost a rozsah takového věcného práva obvykle řídí právem místa, ve kterém se nachází majetek, který je předmětem uvedeného práva. Článek 5 odst. 1 uvedeného nařízení je proto třeba chápat jako ustanovení, které tím, že se odchyluje od pravidla práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, umožňuje použít na věcné právo věřitele nebo třetí osoby k určitému majetku, který patří dlužníkovi, právo členského státu, na jehož území se dotčený majetek nachází (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2012, ERSTE Bank Hungary, C‑527/10, EU:C:2012:417, body 40 až 42, a ze dne 16. dubna 2015, Lutz, C‑557/13, EU:C:2015:227, bod 27).

19

Pokud jde o věc v původním řízení, musí tak být případná kvalifikace dotyčného práva jako „věcného“ pro účely použití čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení posuzována podle vnitrostátního práva, zde tedy práva německého.

20

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí plyne, že břemena zatěžující nemovitost dotčená v původním řízení představují věcná majetková práva, jelikož vlastník musí na nemovitosti, která je takto zatížena, strpět nucený výkon související s daňovou pohledávkou. Předkládající soud je každopádně příslušný ke zjištění a posouzení skutkového stavu ve sporu, který mu byl předložen, jakož i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 8. června 2016, Hünnebeck, C‑479/14, EU:C:2016:412, bod 36) za účelem určení, zda pohledávka na dani z nemovitosti dotčená v původním řízení může být podle německého práva považována za věcné právo.

21

Zadruhé je třeba připomenout, že i když čl. 5 odst. 2 a 3 nařízení č. 1346/2000 pojem „věcné právo“ nedefinuje, prostřednictvím řady příkladů práv, která uvedené nařízení považuje za „věcná“, nicméně upřesňuje rozsah, a tudíž meze ochrany poskytované tímto ustanovením přednostním právům, zárukám nebo jiným nárokům věřitelů dlužníka neschopného plnit své peněžité závazky, stanoveným vnitrostátním právem členských států.

22

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 43 a 44 svého stanoviska, aby nebylo omezení použitelnosti článku 5 uvedeného nařízení na „věcná“ práva zbaveno svého užitečného účinku, je třeba mít za to, že práva považovaná danou vnitrostátní právní úpravou za „věcná“ musí k tomu, aby spadala pod uvedený článek 5, splňovat určitá kritéria.

23

Pokud jde o takové právo, jako je právo dotčené v původním řízení, je třeba v projednávaném případě konstatovat, že toto s výhradou ověření, které musí provést předkládající soud, kritéria vyjmenovaná v čl. 5 odst. 2 nařízení č. 1346/2000 splňuje, jelikož představuje břemeno přímo a bezprostředně váznoucí na nemovitosti, která je předmětem daně, a dále jelikož vlastník nemovitosti na ni musí podle § 77 odst. 2 první věty AO strpět nucený výkon. Mimoto, jak uvádí generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, v úpadkovém řízení svědčí finančnímu orgánu díky břemenu dotčenému v původním řízení postavení přednostního věřitele.

24

Zatřetí toto konstatování nemůže být zpochybněno okolností uváděnou Komisí v jejím vyjádření a související s tím, že daný článek 5 musí být vykládán restriktivním způsobem, protože je výjimkou z obecného pravidla zakotveného v článku 4 uvedeného nařízení, takže se týká pouze věcných práv nabytých v rámci obchodních transakcí.

25

Podle ustálené judikatury sice musí být ustanovení, která mají povahu výjimky, vykládána striktně, avšak nic to nemění na tom, že je třeba dbát na to, aby tato výjimka nebyla zbavena svého užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2012, BLV Wohn- und Gewerbebau, C‑395/11, EU:C:2012:799, bod 33 a citovaná judikatura).

26

A dále znění ustanovení nařízení č. 1346/2000 ani jím sledované cíle neumožňují vykládat článek 5 uvedeného nařízení v tom smyslu, že by se nevztahoval na věcná práva přiznaná mimo rámec obchodních transakcí.

27

Pokud jde o znění dotčených ustanovení, je třeba uvést, že uvedený článek 5 neobsahuje nic, co by mohlo omezit působnost tohoto článku v závislosti na původu dotčeného věcného práva nebo veřejnoprávní, či soukromoprávní povaze jím zajištěné pohledávky.

28

Co se týče cílů sledovaných uvedeným ustanovením, z bodu 24 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 plyne, že účelem výjimek z obecného pravidla pro určení práva rozhodného, zakotveného v článku 4 uvedeného nařízení, je „ochrana oprávněných očekávání a právní jistoty ve státech jiných, než ve kterém bylo řízení zahájeno“, takže obchodní povaha dotyčných práv nebo pohledávek není v tomto ohledu důležitá.

29

Mimoto z bodu 25 odůvodnění nařízení č. 1346/2000, podle něhož je „zvlášť“ nezbytné stanovit zvláštní úpravu odchylující se od práva státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, v případě věcných práv, neboť ta mají při poskytování úvěrů značný význam, neumožňuje nic dovodit, že by se tato výjimka vztahovala pouze k věcným zárukám poskytovaným toliko v rámci obchodních nebo úvěrových smluv. Naopak se zdá, že omezení působnosti článku 5 nařízení na obchodní původ věcných práv by naráželo na cíl ochrany oprávněných očekávání a právní jistoty, výslovně uvedený v bodě 24 odůvodnění uvedeného nařízení.

30

Každopádně je třeba konstatovat, že výklad článku 5 nařízení č. 1346/2000 v tom smyslu, že výjimka, kterou stanoví, se vztahuje pouze k věcným právům, která vznikla v rámci obchodních nebo úvěrových transakcí, by vedl ke znevýhodňujícímu zacházení s nositeli věcných práv nabytých v rámci jiných než obchodních transakcí.

31

Jak přitom uvádí generální advokát v bodech 64 až 67 svého stanoviska, nařízení č. 1346/2000 spočívá na zásadě rovného zacházení s věřiteli a na zásadě, podle níž musí být tato ustanovení uplatňována bez ohledu na obchodní či jinou povahu pohledávek zajištěných věcnými právy. Pokud tak jde o možnost věřitelů písemně přihlásit své pohledávky v úpadkovém řízení, článek 39 uvedeného nařízení vylučuje jakoukoliv diskriminaci správců daně a orgánů sociálního zabezpečení jiného členského státu než toho, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno.

32

Za těchto podmínek je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 5 nařízení č. 1346/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že „věcným právem“ podle tohoto článku je zajištění vniklé na základě takového ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, podle něhož je nemovitost dlužníka daně z nemovitosti ze zákona zatížena veřejným břemenem a daný vlastník musí na základě daňového dluhu strpět nucený výkon vedený na tuto nemovitost.

33

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 5 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že „věcným právem“ podle tohoto článku je zajištění vniklé na základě takového ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené v původním řízení, podle něhož je nemovitost dlužníka daně z nemovitosti ze zákona zatížena veřejným břemenem a daný vlastník musí na základě daňového dluhu strpět nucený výkon vedený na tuto nemovitost.