ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

11. července 2002 (*)

„Volné poskytování služeb – Článek 49 ES – Směrnice 73/148/EHS – Státní příslušník členského státu usazený v tomto státu a poskytující služby osobám usazeným v jiných členských státech – Právo pobytu manžela nebo manželky, kteří jsou státními příslušníky třetí země, v uvedeném státu“

Ve věci C‑60/00,

jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Immigration Appeal Tribunal (Spojené království), směřující k získání, ve sporu probíhajícím před posledně uvedeným soudem mezi

Mary Carpenter

a

Secretary of State for the Home Department,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 49 ES a směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb (Úř. věst. L 172, s. 14; Zvl .vyd. 05/01, s. 167),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, N. Colneric, a S. von Bahr, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, J.-P. Puissochet, M. Wathelet, R. Schintgen a J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj), soudci,

generální advokátka: C. Stix-Hackl,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za M. Carpenter J. Walshem, barrister, zmocněným J. Wyman, solicitor,

–        za vládu Spojeného království G. Amodeo, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Wyattem, QC,

–        za Komisi Evropských společenství N. Yerrell, jako zmocněnkyní,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření M. Carpenter, zastoupené J. Walshem, vlády Spojeného království, zastoupené R. Magrill, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Wyattem, jakož i Komise, zastoupené N. Yerrell a H. Michard, jako zmocněnkyněmi, na jednání konaném dne 29. května 2001,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 13. září 2001,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 16. prosince 1999, došlým Soudnímu dvoru dne 21. února 2000, položil Immigration Appeal Tribunal podle článku 234 ES předběžnou otázku týkající se výkladu článku 49 ES a směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb (Úř. věst. L 172, s. 14; Zvl. vyd. 05/01, s. 167, dále jen „směrnice“).

2        Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi M. Carpenter, filipínskou státní příslušnicí, a Secretary of State for the Home Department (dále jen „Secretary of State“) týkajícího se jejího práva pobývat ve Spojeném království.

 Právní rámec

 Právní předpisy Společenství

3        Článek 49 první pododstavec ES stanoví:

„Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb.“

4        První bod odůvodnění směrnice stanoví následující:

„vzhledem k tomu, že volný pohyb osob stanovený ve Smlouvě a v hlavě II obecných programů pro odstranění omezení svobody usazování a volného pohybu služeb vyžaduje odstranění omezení pohybu a pobytu uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří se chtějí usadit na území některého z členských států nebo v něm poskytovat služby“.

5        Článek 1 odst. 1 směrnice stanoví:

„Členské státy odstraní za podmínek stanovených v této směrnici omezení pohybu a pobytu:

a)      státních příslušníků členského státu, kteří jsou usazeni nebo se chtějí usadit v jiném členském státě, aby zde mohli vykonávat samostatně výdělečnou činnost, nebo kteří chtějí v tomto státě poskytovat služby;

b)      státních příslušníků členských států, kteří chtějí vycestovat do jiného členského státu jako příjemci služeb;

c)      manžela nebo manželky a dětí mladších 21 let těchto státních příslušníků bez ohledu na jejich státní občanství;

d)      příbuzných v přímé vzestupné a sestupné linii těchto státních příslušníků a jejich manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí bez ohledu na jejich státní občanství.“

6        Článek 4 odst. 2 první pododstavec směrnice uvádí:

„Právo pobytu pro osoby poskytující a přijímající služby odpovídá délce poskytování služby.“

 Vnitrostátní právní úprava

7        Z Immigration Act 1971 (zákon o přistěhovalectví z roku 1971) a z United Kingdom Immigration Rules (House of Commons Paper 395) (pravidla v oblasti přistěhovalectví přijatá parlamentem Spojeného království v roce 1994, dále jen „Immigration Rules“) vyplývá, že osoba, která není britským občanem, může v zásadě vstoupit na území Spojeného království nebo zde pobývat pouze tehdy, pokud k tomu obdržela povolení. Taková povolení se nazývají „povolení ke vstupu“, respektive „povolení k pobytu“.

8        Článek 7 odst. 1 Immigration Act 1988 (zákon o přistěhovalectví z roku 1988) stanoví:

„Od osoby nebude požadováno povolení ke vstupu nebo k pobytu ve Spojeném království v souladu s [Immigration Act 1971], je-li ke vstupu nebo k pobytu oprávněna na základě práva Společenství, kterého se může přímo dovolávat, nebo na základě jakéhokoli ustanovení přijatého na základě čl. 2 odst. 2 European Communities Act 1972 [zákon o Evropských společenstvích z roku 1972].“

9        Bod 281 Immigration Rules vyjmenovává podmínky požadované pro získání povolení ke vstupu na území Spojeného království jakožto manžel nebo manželka osoby přítomné a usazené ve Spojeném království. Ve svém prvním pododstavci písm. vi) uvádí, že žadatel musí mít platné potvrzení vstupu na území („entry clearance“) jakožto manžel nebo manželka vydané Spojeným královstvím. Nicméně osoba přítomná ve Spojeném království, která má právo vstupu nebo pobytu z jiného právního důvodu, může přejít do kategorie manželů nebo manželek, pokud splňuje požadavky bodu 284 Immigration Rules.

10      Bod 284 Immigration Rules stanoví podmínky požadované pro získání prodloužení práva pobytu ve Spojeném království jakožto manžel nebo manželka osoby přítomné a usazené ve Spojeném království. V bodě i) stanoví, že žadatel musí mít omezené povolení k pobytu ve Spojeném království – které zahrnuje povolení ke vstupu, a ve svém bodě iv) stanoví podmínku, že zde žadatel nepobýval v rozporu s právními předpisy o přistěhovalectví.

11      Článek 3 odst. 5 písm. a) Immigration Act 1971 stanoví obecná pravidla v oblasti vyhoštění („deportation“) ze Spojeného království. Toto ustanovení uvádí:

„Osoba, která není britským státním příslušníkem, může být vyhoštěna ze Spojeného království

a)       pokud v případě, že má pouze omezené povolení ke vstupu nebo k pobytu na území, nedodržuje podmínku stanovenou povolením nebo pobývá déle než po dobu stanovenou povolením […]“

12      Co se konkrétně týče vyhoštění manžela nebo manželky britských státních příslušníků, Secretary of State má povinnost v souladu s bodem 364 Immigration Rules zohlednit zvláštní okolnosti každého případu před tím, než rozhodne o nařízení vyhoštění. Nicméně prohlášení o obecném postupu (DP 3/96) vymezuje okolnosti, za jakých Secretary of State v zásadě povolí pobyt manžela nebo manželky, kteří by mohli být vyhoštěni nebo kteří ve Spojeném království pobývají protiprávně. Bod 5 tohoto prohlášení stanoví jako obecné pravidlo, že k vyhoštění obvykle nedojde, pokud dotyčná osoba uzavřela opravdový a trvající sňatek s osobou usazenou ve Spojeném království a pokud tito manželé před zahájením vykonávacího řízení společně žili ve Spojeném království nepřetržitě po dobu nejméně dvou let od sňatku. Toto prohlášení stanoví dodatečnou podmínku, že nelze rozumně očekávat, že by osoba usazená ve Spojeném království doprovázela svého manžela nebo manželku v případě vyhoštění.

 Spor, jenž je předmětem hlavního řízení

13      Mary Carpenter, která má filipínskou státní příslušnost, byl dne 18. září 1994 povolen vstup do Spojeného království jakožto návštěvníkovi („visitor“) na dobu šesti měsíců. Po uplynutí této doby zůstala ve Spojeném království a opomněla požádat o prodloužení svého povolení k pobytu. Dne 22. května 1996 se vdala za Petera Carpentera, britského státního příslušníka.

14      Z předkládacího usnesení vyplývá, že P. Carpenter vede podnik, který prodává reklamní plochy v lékařských a vědeckých časopisech a nabízí vydavatelům těchto časopisů různé služby v oblasti správní a publikační. Tento podnik je usazen ve Spojeném království, kde jsou rovněž usazeni vydavatelé časopisů, ve kterých prodává reklamní plochy. Významná část jeho činnosti je uskutečňována spolu s inzerenty usazenými v jiných členských státech Evropského společenství. Peter Carpenter pro potřeby svého podniku cestuje po jiných členských státech.

15      Dne 15. července 1996 požádala M. Carpenter Secretary of State o povolení k pobytu ve Spojeném království jakožto manželka státního příslušníka tohoto členského státu. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím Secretary of State ze dne 21. července 1997.

16      Secretary of State mimoto přijal rozhodnutí o vyhoštění M. Carpenter na Filipíny. Toto rozhodnutí M. Carpenter poskytuje možnost ze Spojeného království vycestovat dobrovolně. V opačném případě Secreary of State podepíše příkaz k vyhoštění, jehož zrušení se bude M. Carpenter muset domoci před tím, než bude moci požádat o povolení ke vstupu do Spojeného království jakožto manželka britského státního příslušníka.

17      Mary Carpenter podala proti rozhodnutí o vyhoštění opravný prostředek k Immigration Adjudicator (Spojené království), přičemž tvrdila, že Secretary of State neměl pravomoc ji vyhostit, protože požívala práva pobytu ve Spojeném království na základě práva Společenství. Tvrdila totiž, že pro jejího manžela, který vzhledem k potřebám podniku musí cestovat po jiných členských státech za účelem poskytování a přijímání služeb, je tato činnost usnadněna od té doby, co pečuje o jeho děti z prvního manželství, takže její vyhoštění by omezilo právo jejího manžela poskytovat a přijímat služby.

18      Immigration Adjudicator uznal, že sňatek M. Carpenter je opravdový a že hraje důležitou roli při výchově svých nevlastních dětí. Rovněž připustil, že může mít nepřímý podíl na rostoucím úspěchu podniku jejího manžela a že její manžel je poskytovatelem služeb ve smyslu práva Společenství. Podle Immigration Adjudicator má P. Carpenter právo odebrat se do jiných členských států, aby zde poskytoval služby, a být za tímto účelem doprovázen svojí manželkou. Přesto ho nelze považovat za osobu vykonávající některou ze svobod pohybu ve smyslu práva Společenství, když pobývá ve Spojeném království. Immigration Adjudicator proto zamítl odvolání M. Carpenter rozhodnutím ze dne 10. června 1998.

19      Immigration Appeal Tribunal, který projednává opravný prostředek podaný M. Carpenter, se domnívá, že otázka práva Společenství, která byla před ním uplatněna, se týká otázky, zda je s právem Společenství, a zejména s článkem 49 ES nebo směrnicí v rozporu, pokud Secretary of State odmítne M. Carpenter udělit právo pobytu a vydá rozhodnutí o jejím vyhoštění, přestože jednak P. Carpenter využívá svého práva na volné poskytování služeb v jiných členských státech, a jednak péče o děti a výkon domácích prací ze strany M. Carpenter mohou nepřímo podporovat P. Carpentera a pomáhat mu ve výkonu jeho práv, která pro něj vyplývají z článku 49 ES, tím, že mu poskytují hospodářskou podporu, která mu umožňuje věnovat více času jeho podniku.

20      Jelikož měl Immigration Appeal Tribunal za to, že k řešení sporu je nezbytný výklad práva Společenství, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„V situaci, v níž:

a)      státní příslušník členského státu, který je usazen v tomto státu a který poskytuje služby osobám v jiných členských státech,

b)      má manžela nebo manželku, kteří nejsou státními příslušníky členského státu,

mohou se manžel nebo manželka, kteří nejsou státními příslušníky členského státu, dovolávat

i)      článku 49 ES nebo

ii)      směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb,

aby bylo manželovi nebo manželce, kteří nejsou státními příslušníky členských států, uděleno právo pobývat s jejich manželem nebo manželkou v jejich členském státě původu?

Je odpověď na otázku, která je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jiná, pokud manžel nebo manželka, kteří nejsou státními příslušníky členského státu, nepřímo pomáhají státnímu příslušníku členského státu poskytovat služby v jiných členských státech tím, že zajišťují péči o děti?“

 K předběžné otázce

 Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

21      Mary Carpenter připouští, že sama nemá žádné právo pobytu, ať již v jakémkoli členském státě, ale tvrdí, že její práva jsou odvozená od práv, jichž požívá P. Carpenter za účelem poskytování služeb a pohybu v rámci Evropské unie. Její manžel má právo vykonávat svoji činnost na celém vnitřním trhu, aniž by mu byla ukládána protiprávní omezení. Vyhoštění M. Carpenter by nutilo P. Carpentera, aby s ní odešel žít na Filipíny, nebo, kdyby zůstal ve Spojeném království, by odloučilo členy rodiny. V obou případech by tím byla dotčena výdělečná činnost P. Carpentera. Krom toho nelze tvrdit, že by omezení volného poskytování služeb, které by bylo uloženo P. Carpenterovi, kdyby jeho manželka byla vyhoštěna, bylo čistě vnitrostátní povahy, protože poskytuje služby na celém vnitřním trhu.

22      Podle vlády Spojeného království z ustanovení směrnice například vyplývá, že britský státní příslušník, který si přeje poskytovat služby v jiném členském státě, má právo pobývat v tomto státě po dobu poskytování služeb a že jeho manžel nebo manželka má právo zde pobývat po stejnou dobu. Tato ustanovení však nezakládají žádné právo pobytu na území Spojeného království britským státním příslušníkům, kteří takové právo každopádně mají na základě vnitrostátního práva, ani jejich manželům nebo manželkám. Soudní dvůr tento výklad potvrdil v rozsudku ze dne 7. července 1992, Singh (C‑370/90, Recueil, s. I‑4265, body 17 a 18).

23      Tatáž vláda připomíná, že v rozsudku ze dne 27. června 1996, Asscher (C‑107/94, Recueil, s. I‑3089), Soudní dvůr posuzoval otázku, zda se státní příslušník členského státu, který vykonává samostatně výdělečnou činnost v jiném členském státě, v němž pobývá, může dovolávat článku 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 43 ES) vůči svému členskému státu původu, na jehož území rovněž vykonává samostatně výdělečnou činnost. Soudní dvůr v bodě 32 tohoto rozsudku rozhodl, že i když ustanovení Smlouvy v oblasti svobody usazování nelze použít v čistě vnitrostátních situacích, nemůže být dosah článku 52 Smlouvy vykládán způsobem, který by z výhod podle práva Společenství vyloučil vlastní státní příslušníky daného členského státu, pokud se tito státní příslušníci v důsledku svého chování vůči svému státu původu nacházejí v postavení přirovnatelném k postavení jakékoli jiné osoby, která požívá práv a svobod zaručených Smlouvou.

24      Nicméně vzhledem k tomu, že P. Carpenter nevyužil svého práva volného pohybu, nemůže se jeho manželka dovolávat výše uvedené judikatury Singh a Asscher. V důsledku toho pro osobu, která se nachází v postavení M. Carpenter, z práva Společenství nevyplývá žádné právo vstupu nebo pobytu ve Spojeném království.

25      Podle Komise je třeba jasně rozlišovat mezi postavením M. Carpenter a postavením manžela nebo manželky státního příslušníka členského státu, který využil svého práva volného pohybu a vycestoval ze svého členského státu původu, aby se usadil nebo pracoval v jiném členském státě.

26      V tomto posledním případě se na manžela nebo manželku, bez ohledu na jejich státní příslušnost, bezpochyby vztahuje právo Společenství a tento manžel nebo manželka mají právo se usadit spolu se státním příslušníkem členského státu v hostitelském členském státě, jelikož by v opačném případě uvedený státní příslušník mohl být odrazen od výkonu svého práva volného pohybu. Navíc, jak Soudní dvůr rozhodl v bodě 23 výše uvedeného rozsudku Singh, manžel nebo manželka tohoto státního příslušníka členského státu musí, pokud se tento posledně jmenovaný vrací do své země původu, požívat přinejmenším stejných práv vstupu a pobytu, jako jsou práva, která jim přiznává právo Společenství v případě, že by jejich manžel nebo manželka chtěli vstoupit nebo pobývat na území jiného členského státu.

27      Zásada uvedená v bodě 23 výše uvedeného rozsudku Singh naproti tomu nemůže být použita na takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, v níž se státní příslušník členského státu nikdy nehodlal usadit se svou manželkou v jiném členském státě, ale pouze ze svého státu původu poskytuje služby. Komise se domnívá, že taková situace musí být spíše považována za vnitrostátní záležitost ve smyslu rozsudku ze dne 27. října 1982, Morson a Jhanjan (35/82 a 36/82, Recueil, s. 3723), takže právo M. Carpenter pobývat ve Spojeném království, pokud existuje, je otázkou spadající výlučně do působnosti vnitrostátního práva.

 Závěry Soudního dvora

28      Úvodem je třeba připomenout, že ustanovení Smlouvy týkající se volného poskytování služeb a právní úprava přijatá k jejich provedení nemohou být uplatňovány na situace, které nemají žádnou spojitost s jakoukoli situací zamýšlenou právem Společenství (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 21. října 1999, Jägerskiöld, C‑97/98, Recueil, s. I‑7319, body 42 až 45).

29      Dále je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 14 tohoto rozsudku, významná část výdělečné činnosti P. Carpentera spočívá v poskytování služeb za úplatu inzerentům usazeným v jiných členských státech. Takové výkony spadají pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu článku 49 ES jak v případě, že se poskytovatel za tímto účelem odebere do členského státu příjemce, tak v případě, že poskytuje přeshraniční služby, aniž by se přemísťoval z členského státu, v němž je usazen (viz, ohledně činnosti nazývané „cold calling“, rozsudek ze dne 10. května 1995, Alpine Investments, C‑384/93, Recueil, s. I‑1141, body 15 a 20 až 22).

30      Peter Carpenter v důsledku toho využívá svého práva na volné poskytování služeb zaručeného článkem 49 ES. Krom toho, jak Soudní dvůr vícekrát rozhodl, tohoto práva se může poskytovatel dovolávat vůči státu, v němž je usazen, pokud jsou služby poskytovány příjemcům usazeným v jiném členském státě (viz zejména výše uvedený rozsudek Alpine Investments, bod 30).

31      Je rovněž třeba uvést, že v oblasti práva usazování a volného poskytování služeb je cílem směrnice odstranit omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství.

32      Jak z cíle, který směrnice sleduje, tak ze znění jejího čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) vyplývá, že se tato směrnice použije za předpokladu, že státní příslušník členského státu vycestuje ze svého členského státu původu a odebere se do jiného členského státu, buď aby se zde usadil, aby zde poskytoval služby, nebo také aby zde služby přijímal.

33      Tento výklad je potvrzen zejména čl. 2 odst. 1, podle něhož „[č]lenské státy přiznají osobám uvedeným v článku 1 právo vycestovat ze svého území“, čl. 3 odst. 1, podle něhož „[č]lenské státy přijímají na své území osoby uvedené v článku 1 na základě pouhého předložení platného průkazu totožnosti nebo cestovního pasu“, čl. 4 odst. 1, podle něhož „[k]aždý členský stát přiznává právo trvalého pobytu státním příslušníkům ostatních členských států, kteří se usadí na jeho území“, a čl. 4 odst. 2 směrnice, podle něhož „[p]rávo pobytu pro osoby poskytující a přijímající služby odpovídá délce poskytování služby“.

34      Článek 1 odst. 1 písm. c) směrnice sice rozšiřuje právo pohybu a pobytu v jiném členském státě na manžele nebo manželky státních příslušníků členských států uvedených v písm. a) a b) téhož článku, bez ohledu na jejich státní příslušnost. Nicméně v rozsahu, v němž je cílem směrnice usnadnit výkon svobody usazování a volného poskytování služeb státními příslušníky členských států, byla práva přiznaná manželům nebo manželkám uvedených státních příslušníků přiznána proto, aby je mohli doprovázet, pokud tito státní příslušníci, kteří se pohybují nebo pobývají v jiném členském státě než ve svém členském státě původu, za podmínek stanovených směrnicí využívají práv, která pro ně vyplývají ze Smlouvy.

35      V důsledku toho z cílů, které směrnice sleduje, a zároveň z jejího obsahu vyplývá, že upravuje podmínky, za kterých státní příslušník členského státu, jakož i jiné osoby uvedené v čl. 1 odst. 1 písm. c) a d) mohou vycestovat z členského státu původu uvedeného státního příslušníka a vstoupit a pobývat na území jiného členského státu za jedním z účelů uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. a) a b), a to po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 1 nebo 2.

36      Vzhledem k tomu, že směrnice neupravuje právo pobytu rodinných příslušníků poskytovatele služeb v jeho členském státě původu, odpověď na předběžnou otázku tedy závisí na otázce, zda může být v takové situaci, jako je situace v původním řízení, právo pobytu manžela nebo manželky odvozeno ze zásad nebo jiných norem práva Společenství.

37      Jak bylo konstatováno v bodech 29 a 30 tohoto rozsudku, P. Carpenter využívá práva volného poskytování služeb stanoveného v článku 49 ES. Poskytování služeb P. Carpentera představuje významnou část jeho hospodářské činnosti, která je provozována jak na území jeho členského státu původu ve prospěch osob usazených na území jiných členských států, tak na území posledně uvedených států.

38      V této souvislosti je třeba připomenout, že zákonodárce Společenství uznal důležitost zajištění ochrany rodinného života státních příslušníků členských států pro odstranění překážek výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, jak vyplývá zejména z ustanovení nařízení a směrnic Rady, která se týkají volného pohybu pracovníků a osob samostatně výdělečné činných uvnitř Společenství [viz například článek 10 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15); články 1 a 4 směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27) a čl. 1 odst. 1 písm. c) a článek 4 směrnice 73/148].

39      Přitom je nesporné, že odloučení manželů Carpenterových by nepříznivě zasáhlo do jejich rodinného života, a v důsledku toho i do podmínek výkonu základní svobody P. Carpentera. Tato svoboda by se totiž nemohla plně uplatnit, kdyby P. Carpenter byl odrazován od jejího výkonu překážkami pro vstup a pobyt jeho manželky v zemi jeho původu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Singh, bod 23).

40      V tomto ohledu je třeba uvést, že se členský stát může dovolávat důvodů obecného zájmu, aby odůvodnil vnitrostátní opatření, které může narušovat výkon volného poskytování služeb, pouze tehdy, když je toto opatření v souladu se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 18. června 1991, ERT, C‑260/89, Recueil, s. I‑2925, bod 43, a ze dne 26. června 1997, Familiapress, C‑368/95, Recueil, s. I‑3689, bod 24).

41      Rozhodnutí o vyhoštění M. Carpenter představuje zásah do výkonu práva P. Carpentera na respektování jeho rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „Úmluva“), které patří mezi základní práva, která jsou podle ustálené judikatury Soudního dvora, ostatně potvrzené preambulí Jednotného evropského aktu a čl. 6 odst. 2 EU, chráněna právním řádem Společenství.

42      I když Úmluva cizinci nezaručuje žádné právo vstupu nebo pobytu na území dané země jako takové, může vyhoštění osoby ze země, kde žijí její blízcí příbuzní, představovat zásah do práva na respektování rodinného života, které je chráněno v čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Takový zásah Úmluvu porušuje, pokud nesplňuje požadavky odstavce 2 téhož článku, tedy pokud není „stanoven zákonem“, odůvodněn jedním nebo více legitimními cíli podle tohoto odstavce a není „nezbytný v demokratické společnosti“, to znamená odůvodněný naléhavou společenskou potřebou, a zejména přiměřený sledovanému legitimnímu cíli (viz zejména Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Boultif v. Švýcarsko ze dne 2. srpna 2001, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2001-IX, § 39, § 41 a § 46).

43      Rozhodnutí o vyhoštění M. Carpenter přijaté za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, nerespektuje spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, tedy jednak právem P. Carpentera na respektování jeho rodinného života, a jednak ochranou veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti.

44      I když ve věci v původním řízení manželka P. Carpentera porušila právní předpisy Spojeného království týkající se přistěhovalectví tím, že nevycestovala z území tohoto státu po uplynutí doby jejího povolení k pobytu jakožto návštěvníka, nebylo její chování od jejího příjezdu do Spojeného království v září roku 1994 předmětem žádné jiné výtky, na jejímž základě by bylo možné se obávat, že do budoucna představuje nebezpečí pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. Krom toho je nesporné, že sňatek manželů Carpenterových uzavřený ve Spojeném království v roce 1996 je sňatkem opravdovým a že M. Carpenter zde stále vede skutečný rodinný život, zejména tím, že pečuje o děti svého manžela z jeho prvního manželství.

45      Za těchto podmínek představuje rozhodnutí o vyhoštění M. Carpenter zásah, který není přiměřený sledovanému cíli.

46      Vzhledem ke všemu výše uvedenému je třeba na položenou otázku odpovědět, že článek 49 ES, ve spojení se základním právem na respektování rodinného života, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, členský stát původu poskytovatele služeb usazeného v tomtéž státě, který poskytuje služby příjemcům usazeným v jiných členských státech, odmítl manželovi nebo manželce tohoto poskytovatele, kteří jsou státními příslušníky třetí země, pobyt na svém území.

 K nákladům řízení

47      Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a Komisi, které Soudnímu dvoru předložily svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, která mu byla předložena Immigration Appeal Tribunal usnesením ze dne 16. prosince 1999, rozhodl takto:

Článek 49 ES, ve spojení se základním právem na respektování rodinného života, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, členský stát původu poskytovatele služeb usazeného v tomtéž státě, který poskytuje služby příjemcům usazeným v jiných členských státech, odmítl manželovi nebo manželce tohoto poskytovatele, kteří jsou státními příslušníky třetí země, pobyt na svém území.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. července 2002.

* Jednací jazyk: angličtina.