[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 5.4.2006

KOM(2006) 156 v konečném znění

TŘETÍ ZPRÁVA KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU

o uplatňování směrnic 93/96, 90/364, 90/365 o právu pobytu pro studenty a o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti {SEK(2006) 424}

TŘETÍ ZPRÁVA KOMISERADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU

o uplatňování směrnic 93/96, 90/364, 90/365 o právu pobytu pro studenty a o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti

(Text s významem pro EHP)

ÚVOD

Touto zprávou plní Komise svou povinnost vypracovat a předložit Evropskému parlamentu a Radě každé tři roky zprávu o uplatňování směrnic podle článku 4 směrnic 90/364[1] o právu pobytu a 90/365[2] o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti a článku 5 směrnice 93/96[3] o právu pobytu pro studenty.

Smyslem této zprávy je představit nejdůležitější informace týkající se směrnic z období let 2003 – 2005 a hlavní inovace směrnice 2004/38[4] ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členských států, která ruší a nahrazuje tři uvedené směrnice s účinností od 30. dubna 2006.

Přínos judikátů soudního dvora

Ve sledovaném období vynesl Soudní dvůr čtyři zásadní rozsudky o výkladu směrnic.

Soud připomněl, že právo pobývat na území členského státu přiznává přímo každému občanu Unie čl. 18 odst. 1 Smlouvy o ES a že občanství Unie je základním statusem státních příslušníků členských zemí, umožňující těm, kteří se octnou ve stejné situaci, rovnost před zákonem bez ohledu na jejich státní příslušnost, kromě výslovně stanovených výjimek. Zdůraznil rovněž potřebu vykládat právo volného pohybu z hlediska základních práv a zejména z hlediska práva na ochranu rodinného života a zásady proporcionality.

Rozsudek ze dne 7. září 2004 ve věci C-456/02 Michel Trojani v. Centre public d'aide sociale de Bruxelles

Soud připomněl, že právo pobývat na území členských států není bezpodmínečné, nýbrž se přiznává s omezeními a podmínkami, které stanoví Smlouva a opatření přijatá k jejímu provedení.

Členské státy sice mohou podmínit pobyt ekonomicky neaktivního občana Unie vlastnictvím dostatečného množství prostředků, ale taková osoba může využít zásadu rovného zacházení, pokud tam po nějakou dobu zákonně pobývala nebo pokud vlastní povolení k pobytu.

Soud potvrdil, že hostitelský členský stát se může nadále rozhodnout pro stanovisko, že osoba, která čerpá sociální pomoc, už nesplňuje podmínky pro právo pobytu. V takovém případě může hostitelský členský stát přijmout opatření k vyhoštění takové osoby v rámci omezení stanovených právem Společenství. Využívání systému sociální pomoci však nevede k takovému opatření automaticky.

Rozsudek ze dne 19. října 2004 ve věci C-200/02 Kunqian Catherine Zhu a Man Lavette Chen v. Secretary of State for the Home Department

Soud rozhodl že situace občana Unie, který se narodil v členském státě, jehož není státním příslušníkem, a který nevyužil právo volného pohybu, nemůže být pouze z tohoto důvodu postavena naroveň čistě vnitřní situaci, a tím pádem je tento státní příslušník v hostitelském členském státě zbaven práv plynoucích z ustanovení právní úpravy Společenství o svobodě pohybu.

Soud poté rozhodl, že způsobilost být držitelem práva volného pohybu a práva volného pobytu, která zaručuje Smlouva a sekundární právní předpisy, nelze podmiňovat dosažením předepsaného věku dotčenou osobou za účelem nabytí právní způsobilosti osobně tato práva využívat.

Soud uznal, že směrnice 90/364 nestanoví naprosto žádné požadavky ohledně původu nezbytných dostatečných prostředků a zamítl všechny námitky v tom smyslu, že podmínka týkající se existence dostatečných prostředků znamená, že dotyčná osoba musí vlastnit tyto prostředky osobně a nesmí k tomuto účelu použít prostředky doprovázejícího rodinného příslušníka. Takový výklad by k podmínce formulované ve směrnici doplnil požadavek ohledně původu prostředků, který, třebaže není nezbytný k dosažení cíle v podobě ochrany veřejných financí, by představoval nepřiměřený zásah do výkonu základního práva na volný pohyb a pobyt.

Soud připustil, že zamítnutí možnosti, aby rodič, ať už občan Unie nebo státní příslušník nečlenské země, který je pečovatelem dítěte, jemuž článek 18 Smlouvy o ES a směrnice 90/364 dává právo pobytu, pobýval s tímto dítětem v hostitelském členském státě, by připravilo toto dítě o jakékoli účinně využitelné právo pobytu, a rozhodl, že využití práva pobytu malým dítětem nezbytně znamená, že dítě má právo být doprovázeno osobou, která je jeho skutečným pečovatelem.

Rozsudek ze dne 15. března 2005 ve věci C-209/03 The Queen (na návrh Dany Bidara) v. London Borough of Ealing and Secretary of State for Education and Skills

Soud zvrátil své předchozí stanovisko, které vyjádřil v rozsudcích ve věcech Lair (39/86) a Brown (197/86), a rozhodl, že pomoc s pokrytím životních nákladů studentů spadá do oblasti působnosti Smlouvy pro účely článku 12 Smlouvy o ES.

Soud uznal, že studenti, kteří odejdou do jiného členského státu, aby tam studovali, a využívají k tomu právo pobytu podle směrnice 93/96, nemohou na základě této směrnice vymáhat právo na úhradu životních nákladů. Směrnice 93/96 nicméně nebrání státnímu příslušníkovi členského státu, který má z titulu článku 18 Smlouvy o ES a směrnice 90/364 oprávněný pobyt na území jiného členského státu, kde hodlá zahájit studium nebo v něm pokračovat, aby během tohoto pobytu spoléhal na zásadu rovného zacházení.

Soud považuje za oprávněné, aby členský stát poskytl pomoc pouze studentům, kteří projevili jistý stupeň začlenění do společnosti daného státu, a může požadovat, aby tam student pobýval po určitou dobu.

Soud rozhodl, že článek 12 Smlouvy o ES je nutné vykládat tak, že zabraňuje tomu, aby vnitrostátní právní předpisy nedovolovaly státnímu příslušníku jiného členského státu využít právo na úhradu životních nákladů, třebaže je daný příslušník oprávněným rezidentem a podstatnou část svého středoškolského vzdělání získal v hostitelském členském státě a tím pádem navázal skutečné vazby se společností dotyčného státu.

Spojené království tento rozsudek provedlo cestou novelizace předpisů o podpoře studentů (Student Support Regulations) v Anglii a Walesu, Severním Irsku a Skotsku formou zákonných předpisů (Statutory Instruments 2005 č. 1341 a 2084, Statutory Rule 2005 č. 323 a Scottish Statutory Instrument 2005 č. 341).

Rozsudek ze dne 14. dubna 2005 ve věci C-157/03 Komise v. Španělsko

Komise podala soudní žalobu proti Španělsku dne 7. března 2003. Soud zopakoval, že podmínky, které lze vyžadovat pro vydání povolení k pobytu, jsou uvedeny v příslušných směrnicích a že jsou svou povahou vyčerpávající. Členské státy musejí bezodkladně vydat vstupní víza rodinným příslušníkům, kteří jsou státními příslušníky určitých třetích zemí, pokud možno v místě vstupu. Soud shledal, že španělské právní normy, které vyžadují, aby tito státní příslušníci získali pro vydání povolení k pobytu nejdříve pobytová víza ke sjednocení rodin, představují nesprávné provedení směrnice 90/365, s níž jsou, mimo jiné, v rozporu.

Soud podtrhl, že směrnice 64/221 stanoví, že členské státy musí rozhodnout, zda udělí povolení k pobytu, co nejdříve, a v každém případě nejpozději šest měsíců od data podání žádosti. Rozhodl, že nevydáním povolení k pobytu v této lhůtě nesplnilo Španělsko svou povinnost podle směrnice 64/221.

Činnost Komise jako strážkyně práva Společenství

Doklady požadované od občanů Unie při vstupu nebo opouštění členského státu

V průběhu sledovaného období dostávala Komise stále více stížností zejména od státních příslušníků přistupujících zemí, které se týkaly práv občanů Unie cestujících do jiných členských států. Dne 10. srpna 2005 byl všem členským státům zaslán dopis s připomínkou, že podle práva Společenství potvrzeného judikaturou by měly povolit všem občanům Unie opouštění svého území nebo vstup do něj pouze proti předložení platného průkazu totožnosti nebo pasu.

Členské státy tedy nesmí od svých orgánů nebo dopravců vyžadovat, aby požadovaly pas místo průkazu totožnosti, ani aby vyžadovaly pobytovou kartu či zpáteční jízdenku nebo aby vyžadovaly či doporučovaly, aby byl pas nebo průkaz totožnosti platný po určitou dobu po návratu.

Podle obdržených odpovědí jsou vnitrostátní právní předpisy členských států v souladu s právem Společenství.

V případech nesprávného uplatňování bude Komise nadále podnikat kroky.

Přístup k sociálním výhodám

Útvary Komise zkoumají stížnosti na právní předpisy dvou členských států a na jejich obvyklý postup při poskytování dopravních slev pro důchodce, kteří nedostávají důchod z vnitrostátního penzijního systému, a na právní předpisy dalšího členského státu, které upravují přístup k sociální výpomoci pro ekonomicky neaktivní osoby.

Řízení pro porušení povinnosti z důvodu nesplnění nebo nesprávného uplatňování směrnic

Nejvýznamnější případy se týkaly těchto otázek:

Pobytová víza

Po rozsudku ze dne 14. dubna 2005 ( viz bod 2 ) se Komise rozhodla zaslat Španělsku dne 13. prosince 2005 výzvu na základě článku 228 Smlouvy o ES. Ačkoli se administrativním pokynem přestalo od rodinných příslušníků, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, vyžadovat pobytové vízum, rozsudek soudu není možné považovat za správně provedený, dokud není napadené ustanovení vnitrostátního právního předpisu oficiálně novelizované.

Prokazování prostředků podle směrnice 93/96 a samostatné prokazování prostředků rodinnými příslušníky

Podle směrnice 93/96, kterou vyložil Soudní dvůr ve své judikatuře a zejména ve svých rozsudcích ze dne 25. května 2000 ve věci C-424/98 Komise v. Italská republika a ze dne 20. září 2001 ve věci C-184/99, Grzelczyck , členské státy nesmí vyžadovat, aby studenti, kteří využívají práva vyplývající ze směrnice 93/96, poskytli důkaz nebo záruku v určité výši finančních prostředků, nýbrž se musí spokojit s prohlášením či jiným rovnocenným prostředkem dle výběru studenta, v němž ujistí příslušné orgány, že disponuje dostatečnými prostředky pro sebe a pro své rodinné příslušníky.

Komise se rozhodla zaslat Itálii dne 13. prosince 2005 odůvodněné stanovisko ohledně výnosu prezidenta republiky č. 54 ze dne 18. ledna 2005, protože tento text je v rozporu se směrnicí 93/96 v tom, že stanoví, že studenti musí poskytnout důkaz, že disponují dostatečnými prostředky, a je v rozporu se třemi směrnicemi v tom, že od rodinných příslušníků vyžaduje, aby předložili důkaz o dostatečných prostředcích separátně od důkazu, který předkládá občan Unie.

Dne 14. prosince 2004 se Komise rozhodla stáhnout žalobu na neplnění povinnosti, kterou podala proti Francii. Komise zaslala dne 19. prosince 2002 odůvodněné stanovisko týkající se požadavku, který ukládá výnos č. 94-211 ze dne 11. března 1994 a oběžník ze dne 19. června 1999, že studenti musí ujistit příslušné orgány, že disponují určitou peněžní částkou, a týkající se postupu, který od studentů vyžaduje důkaz v podobě výpisu z bankovního účtu. Řízení bylo zastaveno vzhledem k tomu, že Francie přijala dne 26. listopadu 2003 zákon 2003-1119, který zrušil povinnost všech občanů Unie získat pobytovou kartu a změnil napadené ustanovení.

Dne 30. března 2004 se Komise rovněž rozhodla zastavit řízení o nesprávném uplatňování vnitrostátních prováděcích opatření Nizozemskem, kdy jednomu německému studentovi bylo zamítnuto vydání pobytové karty, protože nepředložil důkaz v podobě výpisu z bankovního účtu. Po zásahu Komise byla pobytová karta studentovi vydána i bez tohoto důkazu.

Zdroj a trvanlivost prostředků podle směrnice 90/364

Jak potvrdil rozsudek ve věci Chen , směrnice 90/364 nestanoví žádný požadavek ohledně původu dostatečných prostředků vyžadovaných od občana Unie, který si nárokuje právo pobytu podle této směrnice.

Komise zaslala Nizozemsku dne 3. dubna 2003 odůvodněné stanovisko mezi jiným i proto, že nizozemská vnitrostátní právní úprava vyžaduje, aby občané Unie trvale disponovali dostatečnými prostředky minimálně na jeden rok a aby tyto prostředky byly v osobním vlastnictví. Útvary Komise zvažují předání věci soudu.

Dne 30. září 2003 podala Komise proti Belgii soudní žalobu ( věc 408/03 ) pro neplnění její povinnosti podle článku 18 Smlouvy o ES a směrnice 90/364 tím, že podmínila právo pobytu občanů Unie vlastnictvím dostatečných osobních prostředků. Generální advokát ve svém stanovisku ze dne 25. října 2005 podpořil stanovisko Komise.

Druhé řízení o porušení povinnosti je vedeno proti Belgii ve věci stížnosti v této otázce.

Dne 18. října 2004 zaslala Komise Lucembursku výzvu týkající se stížnosti německé státní příslušnice, jíž bylo upřeno právo pobytu podle směrnice 90/364 z toho důvodu, že neměla osobní prostředky, třebaže jak její rodiče tak matka jejího snoubence se uvolili hradit její výdaje. Odpověď Lucemburska se posuzuje.

Důsledky využívání sociální pomoci

Jak potvrdil Soudní dvůr ve věci Grzelczyck a ve věci Trojani , členské státy mohou mít za to, že osoba využívající práva uvedená ve směrnicích 90/364 nebo 93/96, která má právo na sociální výpomoc, už nesplňuje podmínky svého práva pobytu, a mohou, v mezích uložených právem Společenství, přijmout opatření vedoucí buď k odnětí nebo neobnovení její pobytové karty. Tato opatření však v žádném případě nesmí být automatickým důsledkem toho, že občan Unie, který je studentem nebo ekonomicky neaktivní osobou, využívá systém sociální výpomoci.

Ve svém výše zmíněném odůvodněném stanovisku zaslaném Nizozemsku dne 3. dubna 2003 Komise usoudila, že v rozporu se směrnicí 90/367 jsou nizozemské právní předpisy, které stanoví, že pokud občan Unie čerpá sociální výpomoc, jeho právo pobytu je odňato nebo automaticky pozastaveno.

Doklady vyžadované k vydání pobytové karty nebo ke změně adresy v pobytové kartě

Podle judikátů Soudního dvora (ve věci C-363/89 Roux ze dne 5. února 1991 a ve věci C-376/89 Giagounidis ze dne 5. března 1991) požadavky na vstup a pobyt občanů Unie, kteří využívají práva volného pohybu pro sebe a své rodinné příslušníky, jsou začleněny do příslušných ustanovení práva Společenství a jsou vyčerpávající v tom smyslu, že orgány členských států smí vyžadovat pouze ty doklady, které výslovně předpokládají příslušné právní předpisy Společenství.

Dne 18. října 2004 byla zaslána výzva Francii ohledně požadavků, které ukládají francouzské orgány občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům na základě oběžníku ze dne 6. prosince 2000, tj. pokud chtějí získat pobytovou kartu, musejí předkládat řadu dokladů osvědčujících jejich občanský stav a bydliště, a ohledně stížnosti na podobné požadavky při změně adresy v pobytové kartě. Dne 12. prosince 2005 byla zaslána doplňková výzva, protože oběžník je nadále v platnosti, i když se v napadnuté praxi už nepokračuje a právní předpisy předpokládají vydání pobytové karty, jestliže o ni občan Unie požádá.

Dne 21. prosince 2005 byla zaslána výzva Španělsku ohledně jeho požadavků vůči britskému důchodci, který tráví přes tři měsíce v roce ve Španělsku, ale nechce si bydliště natrvalo přenést do Španělska, aby předložil tiskopis 121 ve smyslu nařízení č. 1408/71, pokud chce získat ve Španělsku pobytovou kartu. Komise soudí, že to je v rozporu se směrnicí 90/365, která pro získání pobytové karty nevyžaduje žádný konkrétní tiskopis nemocenského pojištění. Rovněž je to v rozporu s nařízením č. 1408/71, které stanoví, že pro dočasný pobyt stačí důchodci tiskopis 111. Tento tiskopis nahrazuje od června 2004 evropská karta zdravotního pojištění.

Automatický příkaz k opuštění území v případě nepředložení dokladů ve stanovené lhůtě

V návrhu podaném Soudnímu dvoru proti Belgii dne 30. března 2003 ve věci C-408/03 požádala Komise soud, aby prohlásil, že Belgie nesplnila své povinnosti vyplývající, mezi jiným, ze směrnice 90/364 tím, že stanovila možnost vydat automaticky příkaz k opuštění země občanům Unie, kteří v předepsané lhůtě nepředložili doklady potřebné k získání povolení k pobytu.

Diskriminační pokuty za nezískání nebo neobnovení pobytové karty

Dne 7. března 2003 podala Komise proti Španělsku soudní žalobu ( věc C-107/03) kvůli neplnění jeho povinnosti, vyplývající mimo jiné z článků 39, 43 a 49 Smlouvy o ES, tím, že s občany Unie, kteří nejsou občany Španělska, se zachází nepoměrně jinak než se státními občany Španělska, pokud jde o míru provinění a stupnici pokut za porušení ustanovení upravujících povolení k pobytu, i když se dopustili srovnatelného porušení povinnosti získat či obnovit vnitrostátní doklady totožnosti.

V odpovědi na návrh, který Komise podala Soudu, Španělsko prohlásilo, že oznámilo Komisi přijetí královského dekretu č. 178/2003 ze dne 14. února 2003, který zrušil povinnost občanů Unie, s výjimkou ekonomicky neaktivních osob, získat pobytovou kartu. Dne 22. července 2003 se Komise se rozhodla stáhnout žalobu.

Karta trvalého pobytu – diskriminace na základě státní příslušnosti

Dne 17. června 2003 podala Komise proti Francii soudní žalobu ( věc C-258/03) kvůli neplnění její povinnosti vyplývající z článku 12 Smlouvy o ES tím, že podle dekretu 94-221 ze dne 11. března 1994 podmínila vydání povolení k trvalému pobytu státním příslušníkům jiných členských států reciprocitou.

Francie zrušila podmínku reciprocity výše zmíněným zákonem 2003-1119 a Komise se dne 30. března 2004 usnesla na stažení žaloby.

Poplatky za pobytovou kartu

Po novele zákona č. 2910/2001 se Komise dne 7. července 2004 rozhodla zastavit řízení o porušení povinnosti vedené proti Řecku kvůli poplatkům za pobytové karty, které byly diskriminující v porovnání s poplatky za řecké doklady totožnosti.

Přehled o prováděcích opatřeních v nových členských státech

Deset nových členských států přijalo svá prováděcí opatření ještě před vstupem. Poslední vnitrostátní prováděcí opatření bylo oznámeno Komisi v lednu 2005. V průběhu sledovaného období nebyly obdrženy žádné stížnosti týkající se uplatňování směrnic členskými státy.

Tabulka s přehledem vnitrostátních prováděcích opatření je v příloze.

Nová Směrnice 2004/38 – hlavní změny

Během sledovaného období došlo k jediné důležité změně, a tou bylo přijetí směrnice 2004/38 Evropským parlamentem a Radou, která znamená obrovský krok vpřed ve vývoji práva volného pohybu od jednoduchého ekonomického práva ke konkrétnímu vyjádření skutečného občanství Unie.

Směrnice pojí do jednoho nástroje právo Společenství o volném pohybu a pobytu, včetně tří směrnic, přičemž činí toto právo transparentnějším a snadněji použitelným jak pro občany Unie, tak pro správní orgány členských států.

Termín provedení do vnitrostátní právní úpravy je 30.4.2006.

Hlavní novinky, které směrnice zavádí, jsou:

- Rozšiřuje právo na spojování rodin občanů Unie i na registrované partnery a přiznává nová práva rodinným příslušníkům v případě úmrtí občana Unie nebo zániku manželství či registrovaného partnerství.

- Usnadňuje právo volného pobytu tím, že omezuje formality spojené s jeho výkonem. Občané Unie a jejich rodinní příslušníci mohou pobývat až tři měsíce bez jakýchkoli podmínek či formalit kromě toho, že musí mít platný průkaz totožnosti nebo pas.

- Pro pobyt v členském státě delší tří měsíců už občané Unie nebudou muset získávat povolení k pobytu; postačí jednoduchá registrace u příslušného orgánu, a i ta se bude vyžadovat pouze, pokud to hostitelský členský stát shledá nezbytným. Tento pokrok na cestě omezování byrokratické zátěže je ve shodě s kroky, které již několik členských států učinilo s cílem zrušit požadavek na povolení k pobytu. Směrnice zachovává požadavek, aby občané Unie vyvíjeli ekonomickou činnost, anebo v případě ekonomicky neaktivních osob, aby disponovali dostatečnými prostředky a sdruženým zdravotním pojištěním za účelem pobývání v jiném členském státě.

- Podstatnou novinkou směrnice, zvláště pro ekonomicky neaktivní osoby, je to, že po pěti letech nepřerušovaného pobytu v hostitelském členském státě získávají občané Unie a jejich rodinní příslušníci právo trvalého pobytu již bez jakýchkoli podmínek. Toto právo představuje jasné vyjádření evropského občanství.

- Směrnice výslovně potvrzuje právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků pobývajících na území hostitelského členského státu na stejné zacházení, jakého se dostává státním příslušníkům dotyčného členského státu.Předpokládají se dvě odchylky od tohoto práva: hostitelský členský stát není povinen přiznat nárok na sociální výpomoc během prvních tří měsíců pobytu studentům a dalším ekonomicky neaktivním osobám a stejně tak není povinen přiznat těmto osobám před získáním pobytového práva pomoc na úhradu žitních nákladů při studiu v podobě grantů či půjček.

- A nakonec, směrnice omezuje působnost členských států v ukončování práva pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z důvodu veřejného zájmu, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a z důvodů nedodržení pobytových podmínek. Výslovně stanoví, že vyhoštění nesmí automaticky následovat v důsledku toho, že občan Unie nebo rodinný příslušník čerpá v hostitelském členském státě sociální výpomoc. Zvyšuje ochranu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, kteří získali právo trvalého pobytu, proti vyhoštění z důvodu veřejného zájmu a veřejné bezpečnosti a omezuje možnost vyhoštění občanů Unie, kteří pobývali v členském státě v posledních deseti letech nebo kteří jsou nezletilými, jen na případy založené na imperativních důvodech veřejné bezpečnosti. Posiluje stávající procesní záruky proti vyhoštění a rozšiřuje je na případy vyhoštění z důvodu nesplnění pobytových podmínek. Aby se zajistilo přiměřené informování občanů Unie o jejich právech, směrnice požaduje, aby členské státy informovaly občany o právech, která z ní vyplývají, zejména cestou kampaní na zvyšování právního vědomí. Za stejným účelem publikovala Komise na svých internetových stránkách kompilát příslušných právních předpisů, včetně srovnání platného acquis a směrnice[5]. Aby mohla sledovat provádění do vnitrostátní právní úpravy členských států a pomáhat jim v tom, svolala Komise dvě zasedání odborníků členských států, která se konala v červnu 2005 a lednu 2006.

Závěr

Koncem sledovaného období, patnáct let po přijetí směrnic o právu pobytu ekonomicky neaktivních občanů Unie, je jejich uplatňování v podstatě uspokojivé, o čemž svědčí klesající počet jejich porušování. Vnitrostátní prováděcí opatření šesti členských států je však ještě stále předmětem řízení o nesplnění povinnosti kvůli nesouladu nebo nesprávnému uplatňování hlavně vinou restriktivního výkladu směrnic. Během tohoto období obdržela Komise stížnosti, jež se daly v řadě případů vyřešit ještě před zahájením řízení o nesplnění povinnosti.

Takové systémy, jako jsou síť SOLVIT[6], EUROPE DIRECT[7] a Citizens’ Signpost Service[8] nadále sloužily občanům jako nedocenitelné nástroje, které jim pomáhaly řešit případy vyžadující rychlé řešení, které nemohou zajistit právní omezení předepsané řízením o porušení, anebo jim pomáhaly při získávání užitečných informací.

Nová směrnice 2004/38 zkvalitňuje stávající právní úpravu a v mnoha směrech zajišťuje řešení mnoha specifických problémů, na které naráží uplatňování tří směrnic; poskytuje jednoduchý právní nástroj o základním právu volného pohybu a pobytu, což je nejmarkantnější právo spojené s občanstvím Unie; usnadňuje právo pobytu cestou omezování administrativních formalit a s tím spojených výdajů a zavedením trvalého práva pobytu po pěti letech pobytu v hostitelském členském státě, které bude nejen bezpodmínečné, ale zároveň zajistí úplně rovné zacházení s ekonomicky neaktivními občany Unie tak jako se státními příslušníky. Omezuje škálu důvodů pro vypovězení občanů Unie a jejich rodinných příslušníků. A nakonec, rozsudky soudu a zapracování vysvětlení z těchto rozsudků do směrnice pomůže předcházet budoucím porušením.

Komise bedlivě sleduje postup v provádění této směrnice do vnitrostátních právních předpisů a zajištění jejího správného provedení do vnitrostátní právní úpravy členských států bude věnovat nejvyšší prioritu.

[1] Úř. věst. L 180, 13.7.1990, s. 26

[2] Úř. věst. L 180, 13.7.1990, s. 28

[3] Úř. věst. L 317, 18.12.1993, s. 59

[4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna.2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členských států, kterou se mění nařízení (EHS) č. 1612/68 a kterou se ruší směrnice 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158 ze dne 30. 4. 2004, s. 77)

[5] http://europa.eu.int/comm/justice_home/doc_centre/citizenship/movement/doc/free_movement_281004_en.pdf

[6] http://europa.eu.int/comm./internal_market/solvit

[7] http://europa.eu.int/europedirect/index_en.htm. Bezplatné telefonní číslo 00 800 67 89 10 11.

[8] http://europa.eu.int/citizensrights/signpost/front_end/index_en.htm .