[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 21.2.2006

KOM(2006) 73 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU

Zákazy činnosti uložené na základě odsouzení za trestný čin v Evropské unii{SEC(2006)220}

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ A EVROPSKÉMU PARLAMENTU

Zákazy činnosti uložené na základě odsouzení za trestný čin v Evropské unii

1. Zákaz činnosti může být definován jako opatření, které na dobu určitou nebo neurčitou omezuje fyzickou nebo právnickou osobu ve výkonu určitých práv, zastávání některých funkcí, zapojení do některých činností, v přístupu na některá místa nebo provádění určitých opatření[1]. Jedná se o druh trestu, jehož účel je především preventivní. Pokud je osoba, která byla odsouzena za trestný čin, zbavena možnosti vykonávat některá práva (například právo pracovat s mládeží), cílem takového opatření je především zamezit, aby tato osoba znovu takový čin spáchala. V prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém by měl být jednotlivcům poskytnut vysoký standard ochrany, by proto bylo přínosné uznat v rámci celého území Unie účinky některých zákazů činnosti. Tato otázka je o to víc relevantní, že jde o jednotný trh, kde se osoby volně pohybují.

2. Zákazy činnosti představují druh trestů, které proto, aby byly účinné, musí být za určitých okolností uznávány a vykonávány v rámci celé Unie. Vyplývá to z Haagského programu[2], v němž Evropská rada vyzvala Komisi, aby předložila návrhy směřující k posílení výměny informací z vnitrostátních rejstříků trestů, včetně trestu zákazu činnosti, zejména pokud jde o informace týkající se pachatelů sexuálně motivovaných trestných činů. Tento cíl rovněž vyplývá z akčního plánu, který přijala Rada společně s Komisí ve dnech 2. až 3. června 2005 za účelem provádění Haagského programu, a ze sdělení o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech a posilování vzájemné důvěry mezi členskými státy, které Komise přijala v květnu 2005[3]; oba dokumenty předpokládají přijetí tohoto sdělení.

3. Cílem tohoto sdělení je objasnit pojetí zákazu činnosti, posoudit příslušné právní předpisy na evropské úrovni a nastínit, jaký bude v tomto směru zvolen přístup.

1. OBECNÉ VLASTNOSTI

4. Pojetí zákazu činnosti vyplývající z odstavce 1 je velmi široké a pro účely tohoto sdělení vyžaduje další vysvětlení.

5. Vyloučení zákazů činnosti, které nesouvisejí s odsouzením za trestný čin. V souladu s rámcem uvedeným v odstavci 2 se toto sdělení týká pouze těch zákazů činnosti, které jsou důsledkem odsouzení za trestný čin , tj. nikoli opatření uložených v souvislosti s probíhajícím řízením, opatření uložených pouze z preventivních důvodů osobám, které nemohou být trestně odpovědné, nebo zákazů uložených v důsledku jednání, které nepředstavuje trestný čin.

6. Povaha zákazu činnosti. Zákaz činnosti může být důsledkem trestného činu z různých důvodů:

- může se jednat o trest uložený soudem, buď jako trest stanovený vedle hlavního trestu nebo jako alternativní trest, pokud je uložen místo jednoho nebo více hlavních trestů;

- může se jednat o doplňující trest, který se automaticky ukládá jako důsledek uložení hlavního trestu i v případě, kdy nebyl výslovně uložen soudem;

- může se jednat o trest uložený v rámci správního nebo disciplinárního řízení, která jsou vedena v důsledku odsouzení za trestný čin.

7. Věcný rozsah působnosti. Možný rozsah zákazu činnosti odpovídá množství práv, jichž může být fyzická nebo právnická osoba zbavena (např. zákaz řízení motorového vozidla, zákaz pobytu v dané oblasti, vyloučení z řízení o zadávání veřejných zakázek, zbavení občanských nebo rodinných práv).

8. Osobní působnost. Zákaz činnosti může být uložen právnickým i fyzickým osobám. Ne všechny členské státy uznávají trestněprávní odpovědnost právnických osob[4]. Tato otázka se specificky netýká zákazů činnosti a podrobně se jí věnuje Zelená kniha Komise o trestech[5].

9. Různorodost zákazů činnosti v rámci Unie: jak bylo uvedeno v Zelené knize o trestech, právní předpisy členských států upravující tresty se velmi liší, což platí rovněž pro právní předpisy upravující zákazy činnosti. V rámci jediného členského státu je potenciální rozsah zákazů činnosti velmi široký a rovněž se může velmi lišit povaha a způsob výkonu těchto trestů. Tato různorodost se stává výraznější, pokud se hodnotí z perspektivy Evropské unie. I když některé zákazy činnosti se uplatňují ve všech členských státech, například zákaz řízení motorových vozidel, nejedná se v žádném případě o obecné pravidlo[6].

2. SEZNAM NÁSTROJů PřIJATÝCH NA EVROPSKÉ ÚROVNI

10. Zákazů činnosti se týká určitý počet nástrojů přijatých na úrovni EU. Jedná se na jednu stranu o nástroje, jejichž cílem je harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se zákazů činnosti (bod 2.1.). Na druhé straně se vyskytují nástroje týkající se účinků, které pravděpodobně bude mít opatření zákazu činnosti (nebo odsouzení) uložené v jednom členském státě v jiném členském státě (bod 2.2.).

2.1. Nástroje k harmonizaci trestů

11. Nástroje jsou uvedeny v příloze k tomuto sdělení. Většina z nich uvádí zákazy činnosti jako možné tresty v případě odsouzení za specifické trestné činy. Konkrétnější ustanovení týkající se zákazů činnosti uložených v důsledku odsouzení za trestný čin obsahují tyto nástroje:

a) rámcové rozhodnutí 2004/68/SVV o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii[7] vyžaduje, aby každý členský stát přijal opatření nezbytná k zajištění toho, aby fyzické osobě, která byla odsouzena za některý z trestných činů uvedených v tomto rozhodnutí, mohlo být dočasně nebo trvale zabráněno ve výkonu pracovní činnosti vztahující se k dozoru nad dětmi (čl. 5 odst. 3). Neznamená to, že zákaz činnosti bude automaticky následovat po odsouzení za příslušný trestný čin, ale každý členský stát musí jednoduše stanovit možnost, aby jako jeden z možných trestů ukládaných v případě odsouzení za trestný čin bylo dané osobě zabráněno ve výkonu specifické činnosti;

b) rámcové rozhodnutí 2003/568/SVV o boji proti korupci v soukromém sektoru[8] obsahuje podobná ustanovení v čl. 4 odst. 3;

c) Na základě stávajících předpisů o zadávání veřejných zakázek jsou postupy směřující k zadání veřejné zakázky transparentnější, čímž se rovněž přispívá k boji proti korupci a organizované trestné činnosti. Čl. 45 odst. 1 směrnice o zadávání veřejných zakázek[9] upravuje v některých případech vyloučení z účasti na veřejné zakázce každého zájemce nebo uchazeče, který byl odsouzen pravomocným rozsudkem pro účast na zločinném spolčení, korupci, podvod směřující proti finančním zájmům Evropských společenství nebo praní peněz. Směrnice se vztahuje na fyzické i právnické osoby[10].

V této souvislosti lze nalézt analogii s jinými směrnice ES použitelnými na finanční odvětví. Většina z těchto nástrojů obsahuje standardní ustanovení, na jejichž základě lze do řídicího orgánu příslušné instituce zvolit pouze osobu s „dobrou pověstí“ (tj. bezúhonnou osobu). Například podle bankovní směrnice[11] nemůže úvěrová instituce získat povolení k výkonu své činnosti, pokud dotyčné osoby nepožívají dostatečně dobré pověsti. Je proto pravděpodobné, že budou zkontrolovány záznamy v trestním rejstříku těchto osob a nebude jim povolen výkon činnosti, pokud byly odsouzeny za trestné činy, jako například praní peněz nebo korupce. Výklad „dobré pověsti“ je však ponechán na členských státech a ze spáchání specifických trestných činů nevyplývá automatický zákaz činnosti. Stejná pravidla vyplývají z předpisů týkajících se investičních podniků[12], obchodování s cennými papíry[13], povinného auditu účetních dokumentů[14] a pojištění[15].

2.2. Opatření týkající se účinků odsouzení nebo zákazů činnosti

12. Nástroje týkající se účinků, které pravděpodobně bude mít zákaz činnosti (nebo odsouzení) v jiném členském státě, mohou být rozděleny do tří kategorií.

13. První kategorie obsahuje řadu směrnic, jež lze považovat za nástroj částečně umožňující vzájemné uznávání. Některé z těchto směrnic se přímo týkají uznávání zákazu činnosti uloženého v jiném členském státě (a a b). Jiné se zaměřují na důsledky, které pokud jde o zákaz činnosti, mohou vyplývat z uznávání odsouzení vyneseného v jiném členském státě (c a d).

a) směrnice o výkonu práva volit a práva být volen v obecních volbách[16] a volbách do Evropského parlamentu [17]. Směrnice o obecních volbách stanoví, že zbavení práva být volen v jednom členském státě bude jiným členským státem uznáno. Směrnice o evropských volbách vyžaduje, aby zbavení práva být volen uložené jedním členským státem bylo uznáno v jiném členském státě, a umožňuje, aby zbavení volebního práva nařízené jedním členským státem, bylo uznáno v jiném členském státě.

b) cílem směrnice o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění[18] je umožnit uznávání rozhodnutí o vyhoštění přijatého jedním členským státem vůči státnímu příslušníku třetí země, který se nachází na území jiného členského státu. Týká se to především rozhodnutí o vyhoštění vydaných na základě závažné a skutečné hrozby veřejnému pořádku a státní bezpečnosti a na základě odsouzení za trestný čin, za který lze uložit minimální trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Nevztahuje se to na rodinné příslušníky občanů Unie, kteří uplatnili své právo volného pohybu. Na tyto rodinné příslušníky se vztahuje směrnice 2004/38/ES, která přísně upravuje přípustná omezení svobody volného pohybu a zdůrazňuje, že předcházející odsouzení za spáchání trestného činu nemohou samy o sobě takové omezení odůvodnit[19];

c) výše uvedená směrnice o zadávání veřejných zakázek. Tato směrnice představuje nástroj, který znamená částečné vzájemné uznávání odsouzení, protože odsouzení vydané v jednom členském státě má za následek vyloučení ze zadávání veřejné zakázky v rámci celé Unie. Pokud bylo odsouzení vydáno v jednom členském státu, ale zadavatel má sídlo v jiném členském státu, může za účelem získání informací o odsouzení požádat o spolupráci příslušné orgány prvního členského státu.

Na úrovni Evropské unie stanoví finanční nařízení[20] mechanismus pro vyloučení fyzických nebo právnických osob, které se dopustily některých trestných činů, z evropských veřejných zakázek nebo grantů;

d) Evropský parlament a Rada přijaly dne 7. září 2005 novou směrnici o vzájemném uznávání odborných kvalifikací[21], která nahradí patnáct směrnic v současné době použitelných na tuto oblast. Směrnice požaduje, aby si příslušné orgány hostitelského a domovského členského státu vyměňovaly informace o disciplinárních a trestněprávních sankcích nebo jiných závažných zvláštních okolnostech, které by mohly mít důsledky na výkon předmětných činností (čl. 56 odst. 2). Tato směrnice posiluje stávající informační povinnost. Výměna informací však, jako je tomu nyní, nepředstavuje automatický zákaz výkonu odborné činnosti v hostitelské zemi. Řešení je ponecháno na hostitelském státu. V tomto směru je třeba poukázat na rozdíl mezi touto směrnicí a směrnicí 98/5/ES[22] týkající se práva usazování advokátů (jež není novou směrnicí dotčena). Vzhledem k tomu, že je usazování advokátů více než na vzdělání založeno na uznání zápisu u příslušné komory, zajišťuje směrnice 98/5/ES, aby vyloučení z příslušné komory vydané v domovském členském státě mělo účinky i v hostitelském členském státě.

14. Druhá kategorie obsahuje nástroje, které nejsou platné nebo které byly schváleny pouze některými členskými státy.

a) dánská iniciativa „s ohledem na přijetí rozhodnutí Rady o posílené spolupráci mezi členskými státy Evropské unie v oblasti zákazů činnosti [23] . Tato iniciativa, která je dosud projednávaná Radou, se zaměřuje na přístup k zaměstnání a týká se pouze fyzických osob. Předpokládá navíc pouze výměnu informací mezi členskými státy, nikoli tedy vzájemné uznávání rozhodnutí o zákazu činnosti[24];

b) Úmluva Evropské unie z roku 1998 o zákazu řízení motorového vozidla[25]. Tato úmluva nestanoví přímé uznávání zákazů řízení motorového vozidla vydaných v jednom členském státě ve všech ostatních členských státech a mechanismus, který zavádí, nevychází z podstaty zásady vzájemného uznávání. Úmluva zejména umožňuje členským státům, které jí provádějí, aby rozhodli o změně zahraničního rozhodnutí na vnitrostátní soudní nebo administrativní příkaz. Úmluva byla zatím ratifikována jen omezeným počtem členských států[26].

15. Třetí kategorii představují usnesení, tj. nezávazné akty, směřující k boji proti násilí, ke kterému dochází v souvislosti s fotbalem. Usnesení Rady z roku 1997[27] zdůrazňuje, že byla prokázána účinnost zákazu vstupu na stadion v rámci prevence a omezení nepořádku souvisejícího s národními fotbalovými zápasy a že je žádoucí, aby se zákaz vstupu na stadion uložený v jednom členském státě uplatnil na evropské fotbalové zápasy v ostatních členských státech. Usnesení z roku 2003[28] vyzývá členské státy, aby prozkoumaly možnost rozšíření zákazu vstupu na stadiony na některé fotbalové zápasy v ostatních členských státech a aby v případě jakéhokoli nedodržení tohoto zákazu uložily příslušné sankce.

2.3. Závěr

16. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že:

a) existuje poměrně omezený počet evropských nástrojů, které imperativně stanoví zákaz činnosti, tj. nástrojů požadujících, aby členské státy zahrnuly zákaz výkonu odborné činnosti mezi tresty, které lze uložit při odsouzení (viz odst. 11 písm. a) a b)), nebo nástrojů automaticky přiřazujících k určitým odsouzením zákaz činnosti (jako je tomu například u směrnice o zadávání veřejných zakázek);

b) nástroje, s výjimkou směrnice o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění[29], které souvisí s účinky některých zákazů činnosti nebo odsouzení v jiném členském státu, než ve státu odsouzení, neposkytují řádný systém výměny informací, který by členským státům poskytl zdroj spolehlivých a úplných informací o zákazech činnosti a odsouzeních vydaných v jiných členských státech.

17. Komise v současné době prověřuje možnost zavedení systému výměny informací o řidičských průkazech. Tato iniciativa závisí na nedávných rozsudcích Soudního dvora, který poukázal na povinnost členského státu poskytovat v některých případech informace, čímž se rozšiřuje systém dobrovolného poskytování informací zavedený směrnicí 91/439/EHS[30] o řidičských průkazech. Stávající návrh směrnice o řidičských průkazech, který mění směrnici 91/439/EHS, dodatečně zdůrazňuje potřebu zavést povinný systém výměny informací[31].

3. MOžNÉ PřÍSTUPY K ZÁKAZůM čINNOSTI

18. K zajištění toho, aby se ze zákazů činnosti staly účinné nástroje v rámci celé Unie k postihu trestního jednání a k prevenci jeho opakování, lze přistoupit dvěma různými způsoby, které se navzájem nevylučují. Lze jednak vyjít z předpokladu, že je zákaz činnosti týkající se celé EU uložen v důsledku spáchání určitých trestných činů. Dále lze předpokládat, že za určitých okolností by měl být účinek vnitrostátních zákazů činnosti rozšířen na celé území EU. Jakýkoli návrh právního předpisu však bude v každém případě v souladu se sdělením Komise ze dne 27. dubna 2005[32] podroben důkladné studii posouzení dopadu, zejména pokud jde o dopad na základní práva.

3.1. Souvislost zákazu činnosti se spácháním určitých trestných činů

19. Přístup zvolený ve směrnici o zadávání veřejných zakázek by mohl být teoreticky použit i na jiná odvětví, pokud jde o zákaz přístupu k některým povoláním nebo činnostem v rámci Unie v důsledku odsouzení za zvlášť závažný trestný čin.

20. Přijetí takového nástroje bude pravděpodobně vyžadovat:

- stanovení předmětných činností a povolání;

- minimální harmonizaci trestných činů jako takových;

- harmonizaci trvání zákazu činnosti, aby se zamezilo možné diskriminaci. V současné době se trvání zákazu činnosti liší v návaznosti na dobu, po kterou je informace o něm zachována ve vnitrostátním rejstříku trestů. Původní návrh směrnice o veřejných zakázkách[33], který Komise předložila, sjednocoval trvání automatického vyloučení ze zadávání veřejné zakázky na dobu pěti let, ale tato ustanovení se do konečného znění směrnice nedostalo.

21. Přijetí takového nástroje by v praxi znamenalo, že přístup k některým činnostem je do určité míry na evropské úrovni regulován a musí být odůvodněn na základě zásady subsidiarity a proporcionality. Tento regulativní přístup by mohl být nevhodný v případě činností, které nejsou, na rozdíl od směrnice o zadávání veřejných zakázek, rozšířené v rámci celé EU. Rovněž se nejedná o přístup zvolený v odvětví financí (viz výše odst. 11 písm. c)).

3.2. Úprava vzájemného uznávání zákazů činnosti

22. I když je vzájemné uznávání základním kamenem zavedení evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva, mohlo by být rozšíření území platnosti zákazu činnosti považováno za zvyšování trestu a vyvstává otázka práv jednotlivce, v jehož případě byla územní platnost zákazu činnosti rozšířena na celé území Evropské unie. V Evropské unii navíc existuje značná různorodost trestů za trestné činy a rozšíření platnosti zákazu činnosti vydaného v jednom členském státu na celou Unii by mohlo být zpochybněno členským státem, který za předmětný trestný čin takový druh trestu neukládá.[34]

23. Bylo by proto rozumné nejprve zvolit odvětvový přístup a upřednostnit vzájemné uznávání zákazů činnosti v oblastech, v nichž společný základ mezi jednotlivými členskými státy již existuje. To předpokládá dostatečně jednotnou úpravu trestů, především v případech, kdy:

- zákaz činnosti za specifické druhy trestných činů již ve všech členských státech existuje (např. zákaz řízení motorového vozidla) nebo

- právní nástroj výslovně vyžadující tento druh trestu by měl být pro některé druhy trestných činů ve všech členských státech přijat (např. zákaz práce s dětmi, viz výše odstavec 11). Pokud jsou zákazy činnosti stanoveny jako jeden z možných druhů trestu za jednání, které je na základě právního nástroje trestáno bez toho, aby se po členských státech požadovalo uložení tohoto druhu trestu, nelze zaručit existenci společného základu.

24. I v případech, kdy tento společný základ existuje, by mohly určité těžkosti vyplynout z rozdílů mezi jednotlivými členskými státy, které se týkají povahy zákazu[35] nebo jeho podstatných znaků (například trvání). Členským státům, které budou takový nástroj provádět, by měl být ponechán manévrovací prostor.

4. NEZBYTNÝ PřEDPOKLAD: ZLEPšENÍ TOKU INFORMACÍ

25. Dva výše popsané scénáře předpokládají oběh informací o odsouzeních a zákazech činnosti mezi členskými státy.

4.1. Odsouzení

26. Došlo již k přijetí některých kroků ke zlepšení mechanismu výměny informací:

- Komise dne 13. října 2004 přijala návrh rozhodnutí Rady o výměně údajů z rejstříku trestů[36], jehož cílem je zajištění rychlého zlepšení stávajícího mechanismu výměny informací mezi členskými státy, a to především stanovením lhůt pro poskytnutí těchto informací. Rada návrh přijala dne 21. listopadu 2005[37].

- Komise dne 25. ledna 2005 představila Bílou knihu, která analyzuje hlavní problémy výměny informací o odsouzeních a navrhuje vytvoření elektronického systému výměny informací[38]. Dne 14. dubna 2005 Rada ve složení pro justici a vnitřní věci na základě jednání o Bílé knize souhlasila s dalším postupem. Ve světle cílů definovaných Haagským programem a na jejich základě předložila Komise dne 22. prosince 2005 návrh právního předpisu, který upravuje důkladnou reformu stávajícího mechanismu výměny informací[39]. Další činnost by měla být provedena v roce 2006, aby se zlepšil přístup k informacím o odsouzeních státních příslušníků třetích zemí, která byla vydána v Evropské unii.

27. V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že Komise dne 17. března 2005 přijala návrh rámcového rozhodnutí Rady o zohlednění odsuzujícího rozhodnutí mezi členskými státy Evropské unie při novém trestním řízení[40]. Návrh definuje podmínky, za nichž by mělo být odsuzující rozhodnutí vydané v jiném členském státě zohledněno v novém trestním řízení, které se týká jiných skutečností.

4.2. Zákazy činnosti

28. Zákazy činnosti představují druh trestu, jejichž povaha se bude v rámci jednoho členského státu lišit, o to víc mezi jednotlivými členskými státy. Mohou být uloženy v souvislosti s trestním, občanskoprávním/obchodním, správním nebo disciplinárním řízením nebo mohou být automatickým důsledkem odsouzení. V některých členských státech jsou navíc ukládány často jako správní nebo disciplinární tresty, nikoli jako „soudní“ tresty. Tyto rozdíly ztěžují přístup k vyčerpávajícím informacím, neboť se především velmi liší pravidla organizace vnitrostátních rejstříků trestů: všechny členské státy vedou rejstříky trestů, ale z informací shromážděných Komisí vyplývá, že je situace v jednotlivých členských státech velmi různorodá, především pokud jde o obsah informací v rejstříku[41]. V některých členských státech se do rejstříku zaznamenávají pouze rozhodnutí vynesená trestními soudy, zatímco v jiných státech se do rejstříku uvádí i rozhodnutí občanských, obchodních nebo správních orgánu. Některé vnitrostátní rejstříky například obsahují záznam o zákazu výkonu rodičovských práv.

29. Z povahy jednotlivých zákazů činnosti a vedení příslušných vnitrostátních rejstříků proto vyplývá, jak je záznam do rejstříku prováděn. Zatímco zákazy činnosti uložené trestním soudem jsou v obecné rovině obsaženy ve všech rejstřících trestů, jinak tomu je v případě zákazů činnosti, které jsou automatickým důsledkem odsouzení, nebo byly na základě odsouzení uloženy správním orgánem nebo profesní organizací. Rozsah záznamů o zákazech činnosti do vnitrostátních rejstříků se tedy pravděpodobně mezi jednotlivými členskými státy značně liší.

30. Rozsah zlepšení výměny informací o zákazech činnosti by však měl být posuzován s ohledem na potřebu zajistit velký stupeň ochrany osobních údajů. Zpracování osobních údajů a výměna informací o zákazech činnosti by měly každopádně být v souladu se stávající právní úpravou zpracování osobních údajů v Evropské unii[42]. Cílem by v ideálním případě bylo umožnit úplnou výměnu informací, pokud jde o tyto zákazy činností:

i) zákaz činnosti uložený soudem v důsledku odsouzení za trestný čin (tj. v rámci odsuzujícího rozhodnutí);

ii) zákazy činnosti uložené v jednom členském státě, které jsou automatickým důsledkem odsouzení za trestný čin vyneseného v tomtéž státě;

iii) zákazy činnosti uložené v jednom členském státě na základě odsouzení za trestný čin v tomtéž státě bez ohledu na orgán, který je ukládá, pokud řízení poskytuje stejné záruky jako trestní řízení;

iv) zákazy činnosti uložené právnickým osobám za trestné činy nebo porušení práva, které by představovalo trestný čin, pokud by se jej dopustila fyzická osoba, za něž může být právnické osobě ve všech členských státech[43] stanovena odpovědnost (trestněprávní nebo administrativní).

31. Potřeba přijmout minimální pravidla na úrovni EU, která by stanovila, že členské státy musí systematicky zaznamenávat ve vnitrostátních rejstřících trestů – nebo v jiných rejstřících[44] – alespoň některé zákazy činnosti v případech, kdy již existuje mezi členskými státy společný základ, by měla být posuzována z tohoto hlediska.

5. ZÁVěR

32. Společným jmenovatelem mezi členskými státy je existence odsouzení za trestný čin, na jehož základě se ukládá trest zákazu činnosti. Zlepšení přístupu k informacím o odsouzeních vydaných v jiném členském státě by mělo členským státům umožnit zohlednění této informace, zejména pro účely posouzení, zda má být příslušné osobě přiznáno právo k výkonu určitého povolání nebo činnosti. Komise proto upřednostňuje přístup založení na zdokonaleném oběhu informací o odsouzeních a v budoucích letech bude pokračovat v již zahájené práci.

33. Pokud jde o vzájemné uznávání zákazů činnosti, Komise podporuje „odvětvový“ přístup v odvětvích, kde již mezi členskými státy existuje společný základ. Většina členských států s tímto názorem souhlasí. Tento společný základ zejména existuje v oblasti zákazu práce s dětmi a zákazu řízení motorového vozidla (viz odstavec 23). Belgie v říjnu 2004 předložila iniciativu týkající se vzájemného uznávání zákazů práce s dětmi, který je důsledkem odsouzení za sexuálně motivované trestné činy spáchané na dětech. Komise v budoucnu rovněž předpokládá, že předloží návrh rámcového rozhodnutí, které by mělo nahradit Úmluvu z roku 1998 o zákazech řízení motorového vozidla (viz odst. 14 písm. b)). Cílem je doplnit stávající nástroje ES, pokud jde o úplné uznávání zákazů řízení motorového vozidla.

[1] Zelená kniha o sbližování, vzájemném uznávání a výkonu trestů za trestné činy v Evropské unii („Zelená kniha o trestech“), KOM (2004) 334 v konečném znění, 30.4.2004.

[2] Přijatý ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 (Úř. věst. C 53,3.3.2005, s. 1).

[3] KOM(2005) 195 ze dne 19.5. 2005.

[4] Například Belgie, Francie, Irsko, Nizozemsko a Spojené království uznávají trestněprávní odpovědnost právnických osob, na rozdíl od Řecka, Německa nebo Itálie.

[5] V bodě 3.1.6.

[6] Tato různorodost a následné těžkosti obecného přístupu byly nastíněny v průběhu diskusí ohledně iniciativy, kterou v roce 2002 předložilo Dánsko s ohledem na přijetí rozhodnutí Rady o posílené spolupráci mezi členskými státy Evropské unie v oblasti zákazů činnosti (Úř. věst. C 223, 19.9.2002, s. 17). Tato iniciativa se stále projednává na úrovni Rady.

[7] Úř. věst. L 13, 20.1.2004, s. 44.

[8] Úř. věst. L 192, 31.7.2003, s. 54. Je zajímavé, že Úmluva ze dne 26. května 1997 o boji proti korupci úředníků Evropských společenství a úředníků členských států Evropské unie (Úř. věst. C 195, 25.6.1997, s. 2) žádné zákazy činnosti neobsahuje.

[9] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby, Úř. věst. L 134, 30.4.2004, s. 114. Členské státy musí provést tuto směrnici do vnitrostátního práva do 31. ledna 2006.

[10] V této souvislosti je třeba odkázat na čl. 29 písm. c) směrnice o službách, čl. 20 odst. 1 písm. c) směrnice o dodávkách a čl. 24 odst. 1 písm. c) směrnice o stavebních pracích, které jsou podrobněji probrány v příloze. Směrnice o zadávání veřejných zakázek zrušuje tato ustanovení s platností od 31. ledna 2006.

[11] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu, Úř. věst. L 126, 26.5.2000, s. 1.

[12] Viz článek 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, Úř. věst. L 145, 30,4.2004, s. 1.

[13] Viz články 5a a 5b směrnice Rady 85/611/EHS ze dne 20. prosince 1985 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP), Úř. věst. L 375, 31.12.1985, s. 3.

[14] Viz článek 3 osmé směrnice Rady 84/253/EHS ze dne 10. dubna 1984, založené na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o schvalování osob pověřených prováděním povinného auditu účetních dokumentů, Úř. věst. 126, L 12.5.1984,s. 20.

[15] Viz čl. 6 odst. 1 a článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění, Úř. věst. L 345, 19.12.2002, s. 1, a článek 8 směrnice 73/239/ES o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu, Úř. věst. L 228, 16.8.1973, (ve znění směrnice 92/49/ES, Úř. věst. L 228, 11.8.1992, s. 1).

[16] Směrnice Rady 94/80/ES ze dne 19. prosince 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, Úř. věst. L 368, 31.12.1994, s. 38. Směrnice ve znění směrnice Rady 96/30/ES ze dne 13. května 1996, Úř. věst. L 122, 22.5.1996, s. 14.

[17] Směrnice Rady 93/109/ES ze dne 6. prosince 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen ve volbách do Evropského parlamentu občanů Unie, kteří mají bydliště v některém členském státě a nejsou jeho státními příslušníky, Úř. věst. L 329, 30.12.1993, s. 34.

[18] Směrnice Rady 2001/40/ES ze dne 28.5.2001, Úř. věst. L 149, 2.6.2001, s. 34. Stávající návrh Komise na přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady o společných normách a postupech v členských státech při vrácení nelegálně pobývajících příslušníků třetích zemí (KOM (2005) 391 v konečném znění, 1.9.2005) stanoví pružná a obsáhlá pravidla použitelná, pokud je státní příslušník třetí země, v jehož případě bylo členským státem vydáno rozhodnutí o vyhoštění nebo rozhodnutí o návratu, dopaden na území jiného členského státu. Členské státy si mohou zvolit podle okolností jednotlivého případu různé způsoby, mezi něž patří i vzájemné uznávání. Po přijetí tohoto návrhu bude směrnice 2001/40/ES nadbytečná, a proto bude zrušena.

[19] Směrnice 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 (Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77) představuje konsolidaci předcházejících nástrojů a musí být do vnitrostátního práva provedena do 30. dubna 2006.

[20] Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, Úř. věst. L 248, 16.9.2002, s. 1. Viz čl. 93 písm. b) a e).

[21] Úř. věst. L 255, 30.9.2005, s. 22.

[22] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/5/ES ze dne 16. února 1998 o usnadnění trvalého výkonu povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace, Úř. věst. L 77, 14.3.1998, s. 36.

[23] Úř. věst. C 223, 19.9.2002, s. 17.

[24] Lze provést analogii s Evropskou úmluvou Rady Evropy z roku 1970 o mezinárodní platnosti rozhodnutí v trestních věcech, která byla (ke dni 6. října 2005) ratifikována 9 členskými státy a týká se především zákazů činnosti. Mechanismus, který obsahuje, však nevychází z principu vzájemného uznávání: úmluva vyžaduje oboustrannou trestnost, umožňuje přezkum věcné stránky zákazu činnosti, obsahuje ustanovení týkající se stanovení její délky a možnost omezit její rozsah.

[25] Úř. věst. C 216, 10.7.1998, s. 1. Viz rovněž důvodovou zprávu k Úmluvě o zákazu řízení motorového vozidla, Úř. věst. C 211, 23.7.1999, s. 1.

[26] Španělsko a Slovensko, stav ke dni 5. října 2005.

[27] Usnesení Rady ze dne 9. června 1997 o prevenci a omezování fotbalového chuligánství prostřednictvím výměny zkušeností, zákazu vstupu na stadiony a mediální politiky, Úř. věst. C 193, 24.6.1997, s. 1.

[28] Usnesení Rady ze dne 17. listopadu 2003 o uplatnění zákazů vstupu na mezinárodní fotbalové zápasy ze strany členských států, Úř. věst. C 281, 22.11.2003, s. 1.

[29] V tomto případě vzájemná výměna informací probíhá prostřednictvím záznamu zaneseného do schengenského informačního systému (SIS) na základě čl. 96 odst. 3 Úmluvy ze dne 19. června 1990, kterou se provádí schengenská dohoda.

[30] Úř. věst. L 237, 24.08.1991, s. 1.

[31] Cílem návrhu je především zamezit „cestování za řidičskými průkazy“ a usnadnit provádění zásady, že jedna osoba může mít pouze jeden řidičský průkaz. Návrh zachovává ustanovení, na základě kterého může členský stát odmítnout uznání řidičského průkazu osobě, jíž byl řídičský průkaz zabaven a která má k dispozici jiný řidičský průkaz. Rovněž zdůrazňuje povinnosti členských států, neboť stanoví, že každý členský stát musí zajistit, aby žadatel o nový řidičský průkaz nepodléhal zákazu řízení motorového vozidla vydanému orgány jiného členského státu (čl. 8 odst. 5 návrhu) KOM(2003)621.

[32] Sdělení Komise o souladu s Chartou základních práv v návrzích právních předpisů předkládaných Komisí. Metodologie pro systematické a přísné sledování. KOM(2005) 172 v konečném znění, 27.4.2005.

[33] KOM(2000) 275 v konečném znění.

[34] Viz výše citovaná Zelená kniha o trestech.

[35] Některé právní systémy například upravují specifická rozhodnutí, jimiž se takové zákazy ukládají, zatímco v jiném právním systému se jedná o automatický důsledek odsouzení za trestný čin; i když dojde k přijetí rozhodnutí (např. administrativní nebo soudní), mohou se taková rozhodnutí lišit.

[36] KOM (2004) 664, 13.10.2004.

[37] Úř. věst. L 322, 9. 12. 2005, s. 33.

[38] KOM (2005) 10, 25.1.2005.

[39] KOM(2005) 690.

[40] KOM (2005) 91, 17.3.2005.

[41] Viz příloha k Bílé knize, KOM (2005) 10.

[42] Viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, 23.11.1995) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 z 18.12.2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 8, 12.1.2001). Komise dne 4. října 2005 rovněž přijala návrh rámcového rozhodnutí Rady o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (KOM (2005) 475).

[43] Několik nástroj EU požaduje, aby členské státy přijaly nutná opatření k zavedení odpovědnosti právnických osob (trestní nebo administrativní) za trestné činy, na něž se nástroj vztahuje, a aby jim v souladu s tím byly uloženy sankce. Znamená to, že minimálně v případě omezeného počtu trestných činů mohou být právnické osoby ve všech členských státech takto odpovědné.

[44] Bez ohledu na formu odpovědnosti se četnost záznamů o sankcích ukládaných právnickým osobám ve vnitrostátních rejstřících liší podle jednotlivých členských států (viz příloha k Bílé knize KOM (2005) 10). V zemích, které uznávají trestněprávní odpovědnost právnických osob, se záznamy v trestním rejstříku většinou (ne vždy) týkají fyzických i právnických osob. Nepochybným pokrokem by bylo, kdyby tresty (včetně zákazů činnosti) uložené právnickým osobám za protiprávní jednání, které by v případě jeho spáchání fyzickou osobou představovalo trestný čin, byly systematicky zaznamenávány ve vnitrostátním rejstříku.