[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 13.2.2006

KOM(2006) 62 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění 2006

OBSAH

1. Úvod 3

2. Zastřešující otázky, jimž čelí politika sociální ochrany a sociálního začlenění. 4

(a) Úkol podporovat sociální soudržnost a rovné příležitosti pro všechny prostřednictvím odpovídajících, dostupných, finančně udržitelných, přizpůsobivých a účinných systémů sociální ochrany a politik sociálního začlenění. 4

(b) Úkol dosáhnout úzkého propojení s lisabonskými cíli při dosahování většího hospodářského růstu a většího počtu a lepších pracovních míst a se strategií udržitelného rozvoje EU. 5

3. Klíčové úkoly v různých oblastech práce v rámci otevřené metody koordinace 7

3.1. Boj proti chudobě a vyloučení: soustavné úsilí i nedostatky v provádění. 7

3.2. Přiměřené a udržitelné důchody: reformní úsilí pokračuje 8

3.3. Zdravotnictví a dlouhodobá péče: první kroky podtrhují význam této problematiky 9

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění 2006

1. ÚVOD

Evropské politiky sociální ochrany a sociálního začlenění čelí velkým úkolům. Kontext politiky v delším časovém výhledu utváří celosvětová konkurence, vliv nových technologií a stárnutí obyvatelstva; v krátkém časovém výhledu je třeba se zabývat slabým růstem, vysokou nezaměstnaností a přetrvávajícími nespravedlnostmi. V Hampton Court uvažovaly v říjnu hlavy států a vlád o tom, jak by mohly být za těchto okolností zachovány evropské sociální systémy a jak by mohly zároveň přispět k tomu, aby byly tyto úkoly splněny. Příspěvek Komise, jasně podpořený v závěrech předsednictví, vyzýval k „posílení nástrojů jako jsou integrované hlavní směry EU pro růst a zaměstnanost a posílení jejich vzájemného působení s efektivnější koordinací na úrovni EU v oblasti sociální ochrany“.

Přepracovaná lisabonská strategie z jara 2005 zadala dvojí úkol pro práci v rámci otevřené metody koordinace pro sociální ochranu a sociální začlenění. Objevila rozdíly mezi společnými evropskými cíli a politikami, které se jimi mají zabývat – pro otevřenou metodu koordinace to znamená, že proces by měl nejen vymezovat obecné zásady, ale měl by se zaměřit i na účinnost politik. Za druhé, při opakovaném vyjádření významu svého sociálního rozměru se strategie snažila soustředit úsilí politiky na vyšší růst a více pracovních míst a jejich lepší kvalitu. Požaduje se tedy úzké vzájemné působení mezi otevřenou metodou koordinace v oblasti sociální ochrany a sociálního začlenění, která se zaměřuje na poskytování vyšší úrovně sociální ochrany a sociální soudržnosti, a politikami pro zaměstnanost a růst. Zároveň Evropská rada vyzvala Unii a členské státy, aby prioritou v rámci strategie sociálního začlenění bylo zlepšení situace nejzranitelnějších mladých lidí a iniciativy k předcházení neúspěchu ve vzdělávání – obojí jako příspěvek k Evropskému paktu mládeže.

Tato druhá společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění přímo reaguje na úkol ze summitu v Hampton Court a z Lisabonu a staví na sdělení z roku 2003 „Posílení sociálního rozměru lisabonské strategie: zefektivnění otevřené koordinace na poli sociální ochrany“ [1]. Čerpá z plánů a politických prohlášení učiněných členskými státy v průběhu roku 2005 v rámci všech tří součástí politiky: sociálního začlenění, důchodů a zdravotnictví a dlouhodobé péče. Je vedena názory na hodnotu otevřené metody koordinace vyjádřenými členskými státy a zúčastněnými stranami. Předjímá i strukturu výměn v rámci otevřené metody koordinace podle budoucích efektivnějších postupů[2].

2. ZASTřEšUJÍCÍ OTÁZKY, JIMž čELÍ POLITIKA SOCIÁLNÍ OCHRANY A SOCIÁLNÍHO ZAčLENěNÍ.

Sdělení Komise o novém rámci otevřené metody koordinace nastiňuje tři zastřešující úkoly pro politiku sociální ochrany a sociálního začlenění. Tento oddíl používá tento rámec k posouzení stávajících politik a reformních strategií.

Členské státy musí účinně a nákladově efektivně plnit stěžejní sociální cíle a zároveň se přizpůsobovat novým úkolům a okolnostem. Za tímto účelem vynaložily členské státy v roce 2003 přibližně 28 % HDP v hrubém vyjádření na sociální ochranu; jde tedy o číslo, které se po víceméně stabilním vývoji v posledních letech nyní zvýšilo.

Systémy převodů hotovosti (kromě důchodů) činí 5 % HDP. Reformní snahy v této oblasti se soustředí hlavně na posílení pobídek k přijetí zaměstnání. Využití dávek na podporu příjmů pro ty, kteří přecházejí do (málo placeného) zaměstnání roste, i když jen pomalu. Sociální pomoc je stále úžeji spojena s místními sociálními službami a službami v oblasti zaměstnanosti, přičemž cílem je dosažení synergie a efektivity. Významnější reformní snahy se týkají systémů dlouhodobé pracovní neschopnosti / invalidity: mnoho států přijímá opatření k tomu, aby se tyto systémy nestaly formou skrytého předčasného odchodu do důchodu, ale aby podporovaly návrat na trh práce.

Výdaje na důchody, které v roce 2003 dosáhly v EU přibližně 13 % HDP, zajistily, že stáří již není spojováno s představou chudoby nebo závislosti na vlastních dětech. Toho bylo dosaženo především poskytováním státních důchodů a tím, že za přiměřenost příjmu v důchodu i nadále odpovídá stát. Ústředním úkolem v oblasti důchodů je nyní ve stárnoucí společnosti zvýšení skutečného věku odchodu do důchodu. Ve většině členských států probíhají reformy, které mají zvrátit trend předcházejících desetiletí, kdy došlo ke snížení věku odchodu do důchodu, a vyrovnat se s budoucím prodloužením očekávané délky života. V následujících desetiletích pravděpodobně zůstanou hlavním zdrojem příjmu důchodců státní důchodové systémy průběžného financování, ale očekává se, že v mnoha (nikoli ve všech) členských státech vzroste podíl soukromých penzijních plánů. Zásada solidarity je pro naše důchodové systémy nadále důležitá, neboť zajišťuje přístup všech pracujících k poskytování důchodů ve formě zaručeného minima pro starší lidi, náhradu příjmu a také započítání náhradních dob při stanovování výše důchodu (zejména doby péče o děti nebo starší osoby a doby nezaměstnanosti).

Ve zdravotní a dlouhodobé péči, kde výdaje dosáhly v roce 2003 průměrně 8 % HDP, je cílem členských států i nadále zajištění přístupu k vysoce kvalitní péči pro všechny a současné přizpůsobování systémů rostoucím požadavkům plynoucích ze stárnutí společnosti, očekávání pacientů a rozvoje technologií. Usilují o vyšší efektivitu a účinnost prostřednictvím reorganizace, stanovení priorit a rozvoje pobídek pro uživatele a poskytovatele. Očekává se, že stále důležitější roli bude hrát politika zdravotní osvěty a prevence nemocí. Aby bylo zajištěno, že nespravedlnost v oblasti zdraví není ještě zhoršována nedostatečným přístupem k péči, je rostoucí využívání poplatků a spolufinancování doprovázeno širokou škálou slev z poplatků zaměřených na znevýhodněné skupiny.

Postup reformy v oblasti sociální ochrany je tedy rychlý. Jak ukazuje tento přehled, reformy neznamenají škrty a jejich dopad na sociální soudržnost by měl být pozorně sledován. Poučení ze zemí s nejdelší zkušeností ukazuje, že správná aktivace a integrované zásahy na míru nejsou levné a že nemůže jít o krátkodobé strategie sestavené narychlo.

Například širší využívání minimálního zabezpečení v důchodu stanoveného na základě výše příjmu v danou chvíli by nemělo oslabit pobídky k penzijnímu spoření. Minimální úroveň sociální pomoci je již ve většině členských států pod hranicí rizika chudoby a z pohledu sociálního začlenění je třeba pozorně sledovat prostor pro stanovování dalších kritérií. Rostoucí důraz na splnění podmínek pro poskytnutí dávek není v současné době doprovázen systematickým sledováním dopadu na skupiny nejvíce odsunuté na okraj společnosti. Trend směřující k decentralizaci odpovědnosti na regionální a/nebo místní úroveň má značný potenciál pro integrované poskytování sociální ochrany a sociálních služeb. I zde je však potřeba sledovat dopad. Hodnocení musí být rovněž „propojeno“ napříč různými okruhy politiky. Již bylo zaznamenáno rostoucí využití spolufinancování zdravotní péče společně s opatřeními zmírňujícími související náklady pro skupiny s nízkými příjmy; v nejnovějších zprávách o začlenění se dopad zvyšujících se nákladů na zdravotní péči a zdravotní pojištění projevuje jako stále se zvyšující tlak na skupiny s nižšími příjmy.

Úzké propojení mezi otevřenou metodou koordinace a přepracovaným lisabonským procesem by mělo být dvojí – politika sociální ochrany a sociálního začlenění by měla podporovat cíle růstu a zaměstnanosti, politika růstu a zaměstnanosti by měla podporovat sociální cíle. Z členských států nabízejí ve svých národních programech reforem jasné příklady tohoto dynamického propojení Belgie, Maďarsko a Finsko tím, že umisťují sociální cíle do středu lisabonského plánování a uvádějí, že jejich střednědobé plánování v oblasti hospodářství a zaměstnanosti by mělo podporovat budoucí udržitelnost a rozvoj jejich sociální politiky.

Sociální ochrana a zaměstnanost

Po posouzení činností napříč všemi třemi součástmi otevřené metody koordinace společně s národními programy reforem se výrazně ukazuje role, kterou může hrát sociální ochrana při zlepšování výkonnosti v oblasti zaměstnanosti. Spojení mezi otevřenou metodou koordinace a národními programy reforem však není vždy jasně znázorněno.

V boji proti sociálnímu vyloučení stojí v centru strategií členských států „usnadnění přístupu k zaměstnání“, a to tím více, že v nedávných reformách byl zdůrazněn přechod do zaměstnání. Většina členských států uplatňuje nebo plánuje aktivní politiku trhu práce a přezkoumávání systémů daní a dávek. Tam, kde je výkonnost v oblasti hospodářství a zaměstnanosti dobrá a platy a dávky jsou relativně nízké, jako v pobaltských státech, je politika začlenění a zaměstnanosti integrovaná formou propojení růstu výše dávek s růstem minimální mzdy jako prostředku jak k šíření přínosů nedávného růstu, tak k podněcování pracovních pobídek.

Řada členských států ve svých národních programech reforem naznačuje významnou úlohu, kterou bude v budoucnosti hrát při podpoře jejich trhu práce přistěhovalectví. Uznání úlohy integrovat přistěhovalce, což je významná záležitost v nových národních akčních plánech pro začlenění, však není v národních programech reforem viditelné.

Důchodové reformy ovlivňují zaměstnanost přímo posilováním podnětů k prodloužení produktivního věku a omezováním předčasného odchodu z trhu práce. Posílením spojení mezi příspěvky a dávkami rovněž podněcují aktivitu a legálně přihlášenou zaměstnanost v průběhu celého aktivního věku. Úspěch tohoto přístupu však nezávisí pouze na pobídkových strukturách důchodových systémů. Klíčovou záležitostí pro reformu trhu práce a pro budoucí národní programy reforem je otevření trhů práce pro starší pracovníky a pomoc setrvat v práci déle, a to i efektivním využitím informační a komunikační technologie.

Kvalitní zdravotní péče zlepšuje kvantitu a kvalitu pracovních sil, zejména zaměstnatelnost starších lidí. Kromě toho jsou odvětví zdravotnictví a dlouhodobé péče velkými zaměstnavateli, a v budoucnosti budou ještě většími. Členské státy kladly ve svých předběžných prohlášeních o politikách velký důraz na úkol zajistit odpovídající lidské zdroje, aby byly splněny budoucí požadavky na tato odvětví. Jak systémy v budoucnosti zvládnou poskytování péče, včetně efektivního využívání nových technologií, bude mít významné dopady na zaměstnanost. Rovnováha mezi neformální péčí (v rodině, mimo trh práce) a formální péčí (prostřednictvím sociálních služeb nebo tržních mechanizmů) bude mít velký vliv na nabídku pracovních sil, zejména žen. Otázky zdravotnictví zevrubně uvádí jako něco, co hraje roli v budoucích strategiích, několik nových členských států, zejména Maďarsko.

Sociální ochrana a růst

Spojitost mezi sociální ochranou a záležitostmi růstu lze jasně vykreslit v oblasti důchodů. Finančně zdravé veřejné důchody a udržitelné veřejné finance se vzájemně posilují, což dále podporuje dlouhodobou hospodářskou výkonnost. Význam zdravého obyvatelstva – jak obyvatelstva jako celku, tak zejména starší věkové skupiny – pro hospodářský růst se obecně uznává. Pokud jde o politiku začlenění, představuje vyloučení osob a skupin jako jsou přistěhovalci a etnické menšiny z účasti na práci a životě společnosti plýtvání zdroji, kterým je třeba se zabývat z ekonomických důvodů i z důvodů sociální spravedlnosti. Udržitelnost systémů sociální ochrany zároveň závisí na perspektivách růstu, a tudíž na úspěchu národních strategií reforem na podporu konkurenceschopnosti a produktivity.

Strategie udržitelného rozvoje EU[3] nastiňuje dlouhodobé cíle evropské společnosti a hrozby a úkoly, kterými je třeba se zabývat, pokud chceme těmto cílům dostát. Ohledy sociální politiky tvoří součást jak cílů (např. na soudržné společnosti) tak náročných úkolů (např. rozdíly mezi bohatými a chudými, stárnoucí společnost). Hledisko udržitelnosti pevně propojuje dlouhodobé dimenze politiky sociální ochrany a sociálního začlenění s rámcem politik a je dodatečným podnětem k soustředění se na dětskou chudobu, jejímž prostřednictvím přechází chudoba a vyloučení z generace na generaci a zmenšují se budoucí lidské zdroje. Obecněji rovněž vymezuje potřebu širšího zaměření na udržitelnost v otevřené metodě koordinace.

Jedním z klíčových poselství vycházejících z práce v otevřené metodě koordinace je to, že vytváření a provádění politiky nese plody, pokud všechny zapojené subjekty, odvětví a úrovně státní správy pracují společně. Otevřená metoda koordinace má určitý vliv na upevnění tohoto poselství, zejména v oblasti sociálního začlenění. Všechny členské státy EU10 vytvořily nové struktury, aby zapojily občanskou společnost do svého plánování sociální politiky. Zavádění národních akčních plánů EU15 ukazuje, že jsou rozšířena opatření ke zlepšení spolupráce mezi ústředními, regionálními a místními orgány. Je to jasný důkaz toho, že členské státy se od sebe vzájemně poučily. Řádná správa zahrnuje i cíl zohledňování sociálního začlenění v tvorbě veřejné politiky (včetně stanovování rozpočtu) a přísnější hodnocení a sledování. V obou těchto oblastech došlo k pokroku, avšak omezenému.

Pokud jde o důchody, je důležité, že reformy, vzhledem ke svému dlouhodobému dopadu, jsou postaveny na shodě. Průhlednost při rozhodování je potřebná k tomu, aby občané mohli mít jistotu, pokud jde o často složitý úkol jako je plánování odchodu do důchodu, a aby mu rozuměli. Závazky mechanizmu automatického nebo pravidelného přezkumu pomáhají občanům plánovat. Větší decentralizace zdrojů a větší výběr pokud jde o investiční nástroje nebo věk odchodu do důchodu zvyšují složitost a je třeba, aby byly doprovázeny prostředky nezbytnými k poskytování informací a rad občanům.

Na úrovni systémů vykazuje odvětví zdravotnictví velkou složitost, pokud jde o roli pojišťoven a poskytovatelů a ústředních a regionálních/místních orgánů. Styčná plocha mezi poskytovateli zdravotní péče a poskytovateli péče bude stále důležitější pro účinnou koordinaci. Rozhodující je srozumitelnost rolí různých institucí a dobrá koordinace mezi nimi. Vztahy mezi tvůrci politiky a občany jsou podobně důležité vzhledem k velkým očekáváním občanů od systémů zdravotnictví a k důrazu, který všechny členské státy kladou na podporu prevence, zdravého životního stylu a zdravého stárnutí.

3. KLÍčOVÉ ÚKOLY V RůZNÝCH OBLASTECH PRÁCE V RÁMCI OTEVřENÉ METODY KOORDINACE

3.1. Boj proti chudobě a vyloučení: soustavné úsilí i nedostatky v provádění.

Prováděcí národní akční plány předložené ze strany EU15 a aktualizované národní akční plány (předložené čtyřmi státy z EU10) ukazují pokrok v několika oblastech, ale na pozadí hospodářské výkonnosti, která je přinejlepším smíšená, není vidět žádné výrazné zlepšení situace. Plány jasně potvrzují závěry z přepracované lisabonské strategie, tedy rozdíly mezi tím, k čemu se členské státy zavazují ve společných cílech, a snahou politiky těchto cílů dosáhnout.

Analýza zpráv z roku 2005 potvrzuje sedm klíčových priorit politik označených v loňské společné zprávě. Jde o zvýšení účasti na trhu práce, modernizaci systémů sociální ochrany, vypořádání se se znevýhodněním v oblasti vzdělávání a odborné přípravy, odstranění dětské chudoby a posílení pomoci rodinám, zajištění důstojného bydlení, zlepšení přístupu ke kvalitním službám a překonání diskriminace a zvýšení integrace zdravotně postižených osob, etnických menšin a přistěhovalců. Zprávy rovněž zdůrazňují koncentraci různých forem znevýhodnění v některých městských a venkovských společenstvích a v některých skupinách. Členské státy musí na mnohá znevýhodnění a potřeby zvláště rizikových skupin, jako jsou zdravotně postižení lidé, migranti a etnické menšiny (včetně Romů), bezdomovci, bývalí vězni, drogově závislí lidé a osamělí starší lidé reagovat integrovaně a koordinovaně. Je třeba zlepšit přístup k všeobecným službám a tam, kde je to nezbytné, zavést cílená opatření.

Výrazněji se projevuje vývoj ve třech oblastech. Jde o úkoly spojené s rostoucím přistěhovalectvím, zvyšování nákladů na zdravotní a sociální pojištění a potřebu poskytování dostupné péče dětem, zdravotně postiženým lidem a starším závislým lidem ve světle jak demografických změn, tak zvyšující se účasti žen v pracovním procesu.

Úkoly do budoucna zahrnují potřebu všeobecného zohlednění této problematiky – tj. lepší integrace národních akčních plánů s vytvářením národních politik včetně rozpočtových procesů a s přepracovanou lisabonskou strategií, lepšího řízení a správy – tj. lepší mobilizace zúčastněných subjektů a spojení mezi různými úrovněmi (národní, regionální a místní) správy a jasnější odpovědnost za provádění, sledování a hodnocení a konečně lepší propojení mezi národními akčními plány pro začlenění a strukturálními fondy , zejména Evropským sociálním fondem a Evropským fondem pro regionální rozvoj.

3.2. Přiměřené a udržitelné důchody: reformní úsilí pokračuje

Druhé kolo národních strategických zpráv o důchodech předložených v červenci 2005 ukazuje podstatný pokrok v reformách[4] od společné zprávy z roku 2003. Tyto zprávy podtrhují vzájemné spojení mezi třemi velkými úkoly, kterými jsou přiměřenost, udržitelnost a modernizace. Aby byly reformní strategie úspěšné, musejí obsahovat všechny složky a je třeba o nich uvažovat společně.

K zajištění přiměřených a udržitelných důchodových systémů zavádějí členské státy strategii zaměřenou na tři cíle: omezení státního dluhu, reformování důchodů a zvýšení zaměstnanosti. Zatímco některé členské státy mají v úmyslu snížit státní dluh s cílem vytvořit prostor pro práci na udržitelnosti důchodových systémů, pouze několika zemím se to v posledních letech podařilo. Členské státy se rovněž věnují zvýšení zaměstnanosti a mnohé z nich uskutečnily reformy, které se začaly projevovat zvýšenou mírou zaměstnanosti starších lidí: překážky zabraňující delšímu produktivnímu věku byly omezeny a podněty k delší aktivitě byly posíleny, spojení mezi příspěvky a dávkami bylo upevněno a v důchodových systémech byla zohledněna očekávaná délka života. Nedávné reformy mají tendenci projevovat se poklesem náhradového poměru v daném věku; ten však může být kompenzován delším produktivním věkem a většími úsporami, a tím lze zachovat cíl přiměřeného příjmu v důchodu, vyhnout se chudobě v důchodu a zachovat přijatelnou výši příjmu v důchodu. Některé členské státy zvyšují výši zaručených minimálních důchodů, mnohé uznávají období péče o jinou osobu pro výpočet nároku na důchod. Rozvíjí se poskytování penzijního připojištění, které má v některých členských státech významně přispívat k zachování životní úrovně v důchodu, a posiluje se příslušný právní rámec. Ačkoli se předpokládá, že podíl soukromého penzijního pojištění se v příštích desetiletích zvýší, ve všech členských státech s výjimkou několika málo zůstanou státní systémy průběžného financování hlavním zdrojem důchodů. Byly zmíněny obavy z nerovného přístupu k soukromému penzijnímu pojištění a některé členské státy přepracovávají své reakce v rámci politik včetně významných daňových pobídek pro pracovníky s nízkými příjmy. Ve spojitosti s větším využitím soukromě spravovaných důchodů budou členské státy regulovat a sledovat systémy s cílem podpořit dostupnost a předvídatelnost návratnosti.

Novým rysem nedávných reforem je zavedení automatických nebo poloautomatických kontrolních mechanizmů, které zajišťují pravidelné sledování zdrojů tlaku na důchodový systém, zejména demografických trendů, a vynucují si diskuzi o možných reakcích politiky. Tyto mechanizmy podporují průhlednost důchodových systémů a společně s informacemi pro občany o právech v oblasti důchodů budují důvěru veřejnosti.

3.3. Zdravotnictví a dlouhodobá péče: první kroky podtrhují význam této problematiky

V návaznosti na rozhodnutí Rady z roku 2004 o rozšíření otevřené metody koordinace do oblastí zdravotnictví a dlouhodobé péče předložily členské státy na jaře 2005 národní předběžná prohlášení o politikách. Tyto zprávy stanovily otázky, na nichž je potřeba dále pracovat, a přispěly k návrhu Komise na společné cíle[5].

Základním úkolem zůstává zajištění přístupu. Nadále přetrvávají závažné nespravedlnosti související s potížemi na straně nabídky, se zeměpisnými překážkami a s nerovným postavením žen a mužů a stejně tak i rozdíly v tom, jak různé socioekonomické skupiny využívají systém zdravotnictví, a ve zdravotnických výsledcích, s nimiž se setkávají. Pokud jde o dlouhodobou péči, jeví se její stávající poskytování již jako nedostatečné a situace se bude zhoršovat s ohledem na demografický vývoj. Pouze některé členské státy však zahrnuly problematiku budoucí péče do svých systémů sociální ochrany nebo rozšířily sociální služby tak, aby se jimi zabývaly. Častým tématem je i úkol rozvoje lidských zdrojů s cílem zachovat zdravotnické služby a služby dlouhodobé péče tváří v tvář jak zvyšující se poptávce, tak nedostatečným zdrojům pracovních sil. Obvyklou reakcí je důraz na podporu prevence, zdravý životní styl a zdravé stárnutí. Pokud jde o kvalitu služeb, podporují reformy vývoj ukazatelů a stanovení standardů kvality, praktických pokynů a akreditačních systémů. Tento přístup podporuje i úspory nákladů. K větší kvalitě mohou přispět i zapojení pacientů a podpora možnosti výběru. Technologie jsou samozřejmě také schopny zlepšit kvalitu, ale jejich dopad v oblasti nákladů vyžaduje sledování.

Snaha členských států o zajištění finanční udržitelnosti se intenzívně soustředí na zvýšení výkonnosti a účinnosti. Reformy podtrhují potřebu soudržnosti a lepší koordinace mezi jednotlivými typy péče tak, aby bylo možno se vyvarovat zbytečných zákroků. Rozhodující roli hrají praktičtí lékaři: poskytují léčebnou péči, udílejí pacientovi rady a regulují přístup pacientů k odborné a nemocniční péči. Očekává se, že činnosti v této oblasti budou mít pozitivní dopad i na přístupnost a na kvalitu. Cílem politik udržitelnosti je i oživení pobídek pro poskytovatele a uživatele, aby využívali zdroje racionálně tím, že budou podporovat povědomí o nákladech (pomocí sdílení nákladů) a využívání primární péče. Očekává se, že větší využití regulované soutěže bude přínosem v oblasti nákladů i kvality.

Rozvoj otevřené metody koordinace v efektivnějším kontextu: klíčové hlavní myšlenky

Hlavní myšlenky výše uvedené analýzy lze shrnout takto:

- K formulaci národních akčních plánů pro začlenění je potřeba přistupovat strategičtěji, aby se dosáhlo přesnější, systematičtější a průhlednější tvorby politik. Otevřená metoda koordinace se musí rozhodně soustředit na chudobu dětí a jejich rodin. Mnohonásobné vyloučení, jemuž čelí mladí lidé z etnických menšin v chudých čtvrtích, si rovněž zaslouží zvýšenou pozornost. V této souvislosti je třeba zdůraznit, jak zásadní úlohu má na přerušení mezigeneračního přenosu chudoby vzdělávání a odborná příprava.

- Národní strategické zprávy o důchodech zdůrazňují vzájemné propojení mezi třemi obecnými cíli, tedy přiměřeností, udržitelností a modernizací, jejich synergii a vzájemné kompenzace. Aby byly reformní strategie úspěšné, zejména při řešení prodlužování očekávané délky života, musí být přítomny všechny tři složky společně a je třeba o nich i společně uvažovat. Reformy by měly nadále odstraňovat demotivující prvky a posilovat pobídky k prodloužení produktivního věku a je třeba je kombinovat s pokrokem v tom, jak zaměstnavatelé a trhy práce zacházejí se staršími pracovníky. To bude významným příspěvkem k udržení přiměřenosti důchodů a životní úrovně a k boji s chudobou v důchodovém věku. Trend směřující ke snížení náhradového poměru důchodů by měl být pečlivě sledován, stejně tak jako plán pobídek k delšímu produktivnímu věku včetně možných příjemců minimálních dávek pro důchodce.

- Modernizace poskytování důchodů musí brát lépe v úvahu nové formy práce a přerušení pracovní dráhy z důvodu péče o jinou osobu a musí zajistit, aby si ženy vybudovaly svá vlastní práva na důchod. Rozvoj soukromého penzijního pojištění může doplňovat státní systémy, ale jejich dostupnost a jistota musí být zaručeny. Pravidelné přezkumy umožňují, aby se systémy přizpůsobily, a informace o tom, na jakou výši důchodu budou mít lidé nárok, pomáhají budovat důvěru.

- Na základě správných prvních kroků by se budoucí výměny v oblasti zdravotnictví a dlouhodobé péče měly soustředit na to, jak zajistit přístup a omezit nespravedlnosti, na přizpůsobení se vyvíjejícím se potřebám a zvýšení možnosti výběru pacientů a jejich zapojení, na prosazování kvality, na zajištění zdravého financování výkonných systémů, na posílení podnětů pro uživatele a poskytovatele na racionální využívání zdrojů, na podporu prevence, aktivního životního stylu a zdravého stárnutí a na rozvoj strategie lidských zdrojů tak, aby se vyrovnaly s budoucím nedostatkem pracovních sil. V souvislosti s dlouhodobou péčí existují významné úkoly: odhadnout budoucí potřeby a vyvinout nezbytná opatření a mechanizmy financování.

- Rozhodujícím úkolem je zajistit účinné vzájemné působení otevřené metody koordinace a přepracovaného lisabonského procesu. Komise a členské státy by měly připravit odpovídající rámec, který zajistí nejlepší vzájemné působení, a ukazatele k jeho měření. To bude zahrnovat například vyhodnocení, do jaké míry se pracovní příležitosti dostanou ke skupinám nejvíce ohroženým chudobou (např. k domácnostem nezaměstnaných, dlouhodobě nezaměstnaným, samoživitelům, velkým rodinám, ohroženým mladým lidem, etnickým menšinám, zdravotně postiženým lidem) a jaký dopad na ně mají reformy na podporu zaměstnanosti.

- Pokud se podíváme na systémy sociální ochrany jako celek, je třeba zaujmout dlouhodobý a celostní přístup, který se soustředí na udržitelnost jako na úkol týkající se nejen důchodů a zdraví, na ukazatele mající sledovat účinnost a výkonnost systémů, politik a mechanizmů financování a na rozvržení výdajů do různých odvětví a na rovnováhu, která by měla být nastolena mezi poskytováním služeb z veřejných zdrojů a soběstačností.

[1] KOM(2003) 261.

[2] Viz KOM(2005) 706.

[3] KOM(2001) 264 a KOM(2005) 37.

[4] Rozsáhlejší pojednání o národních strategických zprávách z roku 2005 viz Pracovní dokument Komise o přiměřených a udržitelných důchodech (SEK(2006) XXXX).

[5] Viz memorandum výboru sociální ochrany, Review of Preliminary National Policy Statements on Health Care and Long-Term Care , 2005.

52006DC0062