1.

V rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 25. srpna 2015, jež došla kanceláři Soudního dvora dne 28. srpna 2015, se má Soudní dvůr vyjádřit k obsahu čl. 23 písm. a) a článku 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi P a Q ve věci péče o jednu z jejich dvou dcer.

3.

Článek 2 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

[…]

[…]“

4.

Článek 8 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Obecná příslušnost“, stanoví:

„1.   Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.   Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“

5.

Článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu [soudu s lepšími předpoklady k jejímu projednání]“, uvádí:

„1.   Výjimečně mohou soudy členského státu příslušné [k rozhodnutí] ve věci [samé], pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je [má] vzhledem ke svému umístění vhodnější [lepší předpoklady] k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v [nejlepším] zájmu dítěte,

2.   Odstavec 1 se použije

Postoupit věc z podnětu soudu nebo na žádost soudu jiného členského státu je možné pouze se schválením alespoň jedné ze stran.

3.   Má se za to, že dítě má zvláštní vztah k členskému státu ve smyslu odstavce 1, pokud tento členský stát

4.   Soud členského státu příslušný [k rozhodnutí] ve věci [samé] stanoví lhůtu, ve které musí být zahájeno řízení u soudů tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 1.

Pokud do této doby řízení u soudů zahájeno není, pokračuje soud, který řízení zahájil, ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.

5.   Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v [nejlepším] zájmu dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.

6.   Pro účely tohoto článku soudy spolupracují buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních orgánů určených podle článku 53.“

6.

Článek 20 uvedeného nařízení, nadepsaný „Předběžná a zajišťovací opatření“, stanoví:

„1.   V naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmou[t] předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.

2.   Opatření přijatá podle odstavce 1 pozbývají účinnosti v případě, že soud členského státu příslušný [k rozhodnutí] ve věci [samé] podle tohoto nařízení přijal opatření, která považuje za vhodná.“

7.

Článek 21 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Uznávání rozhodnutí“, uvádí:

„Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v jiných členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.“

8.

Článek 23 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti“, stanoví:

„Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se neuzná,

[...]“

9.

Článek 24 tohoto nařízení, nadepsaný „Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu“, uvádí:

„Příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v […] a čl. 23 písm. a) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14.“

10.

Článek 26 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zákaz přezkoumání ve věci samé“, stanoví:

„Rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“

11.

Článek 27 téhož nařízení, nadepsaný „Přerušení řízení“, stanoví:

„1.   Soud členského státu, v němž se žádá o uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, může řízení přerušit, jestliže byl proti rozhodnutí podán řádný opravný prostředek.

[…]“

12.

Článek 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“), stanoví:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.

Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.“

13.

P a Q spolu měli dvě děti, a sice první dítě V narozené v roce 2000 a druhé dítě S narozené v roce 2009.

14.

Zatímco pár tvořili od roku 1997, Šilutės rajono apylinkės teismas (soud prvního stupně v Šilutė, Litva) rozhodl o rozvodu manželství P a Q dne 6. února 2006 ( 3 ), když určil, že dítě V bude žít u své matky, přičemž oba rodiče měli právo střídavé péče.

15.

Rodina však v roce 2005 opustila Litvu a usadila se ve Švédsku, kde byli rodiče i děti v roce 2006 zapsáni do registru obyvatel. Dítě S se narodilo v roce 2009 ve Švédsku. Obě děti mluví švédsky a navštěvovaly školy ve Falkenbergu (Švédsko), kde žila většina osob, s nimiž se pravidelně stýkaly.

16.

Dne 27. listopadu 2013 P zjistil, že Q a obě děti zmizely. V rámci kontaktu s orgány sociální péče obce Falkenberg, které zahájily šetření, Q tvrdila, že se P vůči ní a jejím dětem dopustil trestných činů. Předmětné jednání bylo nahlášeno na policii, a Q i děti byly v důsledku toho umístěny do azylového domu. O několik měsíců později bylo předběžné vyšetřování vedené proti P zastaveno, nicméně mu byl zakázán styk s jeho dětmi.

17.

Dne 29. března 2014 odvezla Q obě své děti do Litvy. P a Q měli v té době právo střídavé péče o obě děti ( 4 ), které byly dne 31. března 2014 zapsány do registru obyvatel v obci Šilutė v Litvě.

18.

Dne 8. dubna 2014 podala Q proti P žalobu k Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní sud v Šilutė), v níž se domáhala, aby tento soud rozhodl formou předběžného opatření o bydlišti a výlučné péči o dítě S ( 5 ) a přiznal jí na obě děti výživné.

19.

Dne 11. dubna 2014 podal P u předkládajícího soudu Varbergs tingsrätt (soud prvního stupně ve Varbergu) žalobu proti Q, v níž se domáhal, aby mu v rámci předběžného opatření byly obě děti svěřeny do výlučné péče.

20.

Téhož dne Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) předběžným opatřením nařídil, že dítě S bude bydlet u matky.

21.

V červnu 2014 podal P u Utrikesdepartementet Švédského království (ministerstvo zahraničních věcí) žádost o navrácení dětí ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980.

22.

Dne 30. července 2014 podal P u Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilute) žalobu, kterou se zejména domáhal svěření dítěte V do své výlučné péče ( 6 ). Tato žaloba byla spojena s věcí zahájenou na návrh Q dne 8. dubna 2014.

23.

Dne 2. září 2014 Q v odpovědi na žalobu P navrhla zamítnutí této žaloby, přičemž z této žalobní odpovědi vyplývalo, že dítě V bylo ošetřeno v nemocničním zařízení v Klaipėda (Litva) z důvodu posttraumatického stresu a lékařské zprávy ukazovaly na negativní reakci tohoto dítěte na jakýkoli kontakt s otcem P.

24.

Dne 29. září 2014 podal P u téhož soudu návrh, aby žaloba Q znějící na svěření dítěte S do péče nebyla projednána, neboť tento soud k tomu podle něj nebyl příslušný.

25.

Dne 1. srpna 2014 podal P u Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu, Litva) žádost znějící zejména na navrácení dítěte S do státu, kde toto dítě mělo obvyklé bydliště, tj. do Švédska. Dne 18. srpna 2014 předložila Q u téhož soudu na tuto žádost odpověď, v níž popírala, že odchod dítěte S do Litvy byl nelegální, přičemž zdůrazňovala nepřijatelné chování otce k jeho nezletilým dětem a navrhovala zamítnutí žádosti P.

26.

Dne 4. září 2014 Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) žádost P o navrácení dítěte zamítl a dne 21. října 2014 Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) toto rozhodnutí, které se opíralo o článek 13 Haagské úmluvy z roku 1980, potvrdil.

27.

V návaznosti na posledně zmíněné rozhodnutí byly v souladu s čl. 11 odst. 6 nařízení č. 2201/2003 předány předkládajícímu soudu příslušné písemnosti prostřednictvím švédského ústředního orgánu, a sice ministerstva zahraničních věcí ( 7 ).

28.

Dne 18. října 2014 předkládající soud po ústním jednání v nepřítomnosti Q nařídil předběžným opatřením, že P má právo na výlučnou péči o dítě S.

29.

Dne 18. února 2015 Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) nařídil, že dítě S bude žít u Q a P je povinen platit výživné na obě děti (dále jen „sporné rozhodnutí“). Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že P vzal návrh ze dne 30. července 2014, v němž se domáhal svěření dítěte V do své péče, zpět.

30.

Předkládající soud má za to, že se jeho příslušnost zakládá na čl. 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, neboť v době podání žalob u Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) dne 8. dubna 2014 a u předkládajícího soudu dne 11. dubna 2014 měly obě děti obvyklé bydliště ve Švédsku ve smyslu uvedeného ustanovení.

31.

Před předkládajícím soudem P poukazuje na to, že aby příslušnost předkládajícího soudu k rozhodování o projednávané věci zůstala zachována, musí být uznání sporného rozhodnutí odmítnuto. Toto odmítnutí uznání se podle něj musí zakládat na čl. 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003. P uznává, že podle článku 24 tohoto nařízení nesmí být obvykle příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Toto ustanovení se však podle něj nevztahuje na článek 15 uvedeného nařízení, na kterém Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) založil svou příslušnost. Tento soud však podle něj porušil posledně zmíněný článek tím, že se zcela nezávisle rozhodl posoudit přípustnost žaloby.

32.

P rovněž tvrdí, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) navíc vyvodil ze skutečnosti, že litevský soud odmítl nařídit navrácení dítěte na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, závěr, že se obvyklé bydliště tohoto dítěte napříště nachází v Litvě. To je podle P v rozporu s tím, co Soudní dvůr uvedl v bodě 44 rozsudku Povse (C‑211/10 PPU, EU:C:2010:400), a sice že „protiprávní únos dítěte nesmí mít v zásadě za následek přechod příslušnosti ze soudů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním, na soudy členského státu, do něhož se dítě dostalo, a to ani tehdy, když po únosu dítě v tomto druhém členském státu získalo obvyklé bydliště“.

33.

P sice připouští, že ustanovení o veřejném pořádku musí být vykládáno restriktivně, zároveň však tvrdí, že v případě závažného pochybení, kterého se dopustil zahraniční soud, existuje určitý prostor pro uvážení. Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) se podle něj takovéhoto závažného pochybení dopustil, když úmyslně nebo nevědomky porušil nejen článek 15 nařízení č. 2201/2003, ale také základní zásadu, podle které ve věcech týkajících se únosu dětí rozhodují v konečném důsledku soudy země, ve které mělo dítě původně bydliště.

34.

Před předkládajícím soudem Q tvrdila, že podle článku 24 nařízení č. 2201/2003 nesmí být příslušnost soudu členského státu přezkoumávána. Odmítnout uznání sporného rozhodnutí lze jedině v případě, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným pořádkem. S veřejným pořádkem přitom podle názoru Q v rozporu není, neboť z šetření je zjevné, že P řádně neplní otcovské povinnosti, a dítě S tudíž musí zůstat u své matky. Tato skutečnost byla konstatována ve čtyřech různých řízeních. Kromě toho děti navštěvují školy v Litvě, není ohroženo jejich zdraví ani jejich vývoj. Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) a Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) rozhodly, že obě děti byly matkou přivezeny do Litvy legálně. Předkládající soud nemá podle Q žádný důvod pochybovat o posouzení provedeném litevskými orgány [včetně Orgánu sociálně-právní ochrany dětí okresní správy v Šilutė (Šilutės rajono savivaldybės administracijos vaiko teisių apsaugos skyrius)] a soudy.

35.

Q dodává, že se P až do vydání sporného rozhodnutí aktivně účastnil řízení před litevskými soudy a měl k dispozici veškeré procesní prostředky k napadení přijatých rozhodnutí. Z vlastního podnětu navíc vzal zpět návrh, kterým se domáhal, aby bylo bydliště dítěte V stanoveno u něj, a souhlasil tak s tím, že toto dítě žije se svou matkou v Litvě. Tím, že P žádá o svěření dítěte S do péče, proto porušuje práva a oprávněné zájmy obou dětí.

36.

Za těchto podmínek se Varbergs tingsrätt (soud prvního stupně ve Varbergu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

37.

Předkládající soud požádal, aby tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. S odvoláním se na rozsudek Detiček (C‑403/09 PPU, EU:C:2009:810) předkládající soud tuto žádost odůvodnil tím, že od toho, co nazývá únosem dotyčného dítěte dne 29. března 2014, nemá P již příležitost se se svým dítětem setkat. Jakékoli průtahy v řízení by byly v rozporu se zájmy tohoto dítěte a narušily by jeho vztah k otci. Aby bylo zabráněno trvání právní nejistoty, je nezbytné, aby Soudní dvůr rychle zasáhl a ve sporu mohlo být s konečnou platností rozhodnuto.

38.

Čtvrtý senát Soudního dvora po mém vyslechnutí rozhodl dne 9. září 2015 vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení. Tento senát mimoto rozhodl vyzvat na základě čl. 109 odst. 3 jednacího řádu Litevskou republiku, aby písemně sdělila veškeré užitečné údaje týkající se projednávané věci. Čtvrtý senát Soudního dvora rovněž vyzval účastníky původního řízení, Švédské království a Litevskou republiku, aby přednostně písemně, nebo na jednání odpověděli na několik otázek.

39.

Písemná vyjádření předložili P, Švédské království ( 8 ), Litevská republika a Evropská komise. P, Q, Španělské království, Litevská republika a Komise předložili ústní vyjádření na jednání konaném dne 27. října 2015.

40.

P zdůrazňuje, že zvláštnost věci v původním řízení spočívá v tom, že sporné rozhodnutí týkající se péče o dítě S bylo vydáno po rozhodnutí o nenavrácení, avšak předtím, než soud členského státu původu mohl rozhodnout o otázce, zda dítě musí či nemusí být navráceno.

41.

P má za to, že porušení zásad, na kterých spočívá systém použitelný na protiprávní únosy, ze strany Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) a skutečnost, že se tento soud prohlásil za příslušný navzdory tomu, že otázka určení, zda dítě musí či nemusí být navráceno, byla projednávána před soudem členského státu původu, odůvodňují neuznání sporného rozhodnutí. P přebírá citaci rozsudku Povse (C‑211/10 PPU, EU:C:2010:400, bod 44), která byla uvedena před předkládajícím soudem ( 9 ).

42.

P má za to, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) ve sporném rozhodnutí jasně neuvedl skutečnosti, na kterých založil svou příslušnost. Uvedený soud založil podle P svou příslušnost na obecných důvodech týkajících se nejlepšího zájmu dítěte, nebo alternativně na zcela nesprávném výkladu článku 15 nařízení č. 2201/2003. Poukazuje na to, že „[k]dyž článek 24 stanoví, že hledisko veřejného pořádku nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti, odkazuje na články 3 až 14. Zde vyjádřená námitka se ostatně netýká posouzení způsobu, jakým se některý z těchto článků má uplatnit, které provedl litevský soud, ale týká se toho, že se tento soud nezávisle a v rozporu s povinností získat souhlas [předkládajícího soudu] prohlásil za příslušný na základě článku 15, nebo alternativně na základě toho, že zcela přehlédl pravidla stanovená nařízením č. 2201/2003“.

43.

P má za to, že zásada, podle které je na soudu členského státu původu dítěte, aby s konečnou platností rozhodl o otázkách týkajících se péče o dítě a jeho případného navrácení, je klíčová pro pravidla v oblasti protiprávních únosů stanovená v nařízení č. 2201/2003. Je názoru, že kdyby v takovém případě nebylo možné odmítnout uznat sporné rozhodnutí, mohlo by snadno dojít k tomu, že samotné zásady, na kterých spočívá systém použitelný na protiprávní únosy dětí stanovený nařízením č. 2201/2003, nebudou zohledněny.

44.

Litevská republika má za to, že podle článku 21 nařízení č. 2201/2003 musí být sporné rozhodnutí ve Švédsku uznáno. Poukazuje na to, že článek 23 tohoto nařízení stanoví taxativní seznam důvodů pro neuznání soudního rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti. Podle Litevské republiky je jedním z těchto důvodů zjevný rozpor s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, který musí být podle zmíněného článku 23 vykládán s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Dodává, že podle článku 24 nařízení č. 2201/2003 není však možné se opírat o ustanovení o veřejném pořádku za účelem přezkumu příslušnosti soudů členského státu původu, v daném případě litevských soudů. Kromě toho článek 26 téhož nařízení zejména stanoví, že rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

45.

Nehledě na výše uvedené Litevská republika tvrdí, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) vzal ve sporném rozhodnutí v úvahu jednak rozhodnutí o nenavrácení přijaté Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu), jakož i usnesení Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy), a jednak znění čl. 15 odst. 3 nařízení č. 2201/2003, „který mimo jiné stanoví, že se má se za to, že dítě má zvláštní vztah k členskému státu [...], pokud [...] dítě je jeho státním příslušníkem (obě děti jsou státními příslušníky Litevské republiky)“.

46.

Pokud jde o rozhodnutí o nenavrácení, Litevská republika zdůrazňuje, že Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) a Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) shledaly, že přemístění dítěte S nebylo protiprávní.

47.

Litevská republika má tudíž za to, že vzhledem k legálnímu přemístění dítěte, k uplynutí téměř jednoho roku od tohoto přemístění, ke skutečnosti, že děti navštěvují školy, a k dalším známkám integrace „[Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė)] správně a právem vycházel z těchto okolností při uznání své příslušnosti a při rozhodnutí, že je soudem s [nej]lepšími předpoklady k projednání věci“.

48.

Litevská republika rovněž podotýká, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) zohlednil obsah článku 15 nařízení č. 2201/2003 pouze v rozsahu, v němž poskytuje kritéria umožňující určit, jaký soud má nejlepší předpoklady k projednání věci, a prohlásil se za příslušný až poté, co shledal, že odjezd dítěte ze Švédska byl legální, a považoval se za soud členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště, což mu přiznávalo příslušnost ve smyslu článku 8 nařízení č. 2201/2003.

49.

Na jednání konaném dne 27. října 2015 Španělské království poukázalo na to, že byť porušení pravidla o soudní příslušnosti samo o sobě nestačí podle čl. 23 písm. a) a článku 24 nařízení č. 2201/2003 k neuznání rozhodnutí, k takovému neuznání by mohlo dojít tehdy, kdy by porušení pravidel pro určení příslušnosti bylo zjevné a toto neuznání by bylo v nejlepším zájmu dítěte.

50.

Komise má za to, že pojem „veřejný pořádek“ musí být vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů uvedeného nařízení, a sice volného pohybu soudních rozhodnutí, a že tudíž může být uplatněn pouze ve výjimečných případech ( 10 ). Komise je rovněž názoru, že je vyloučeno se opírat o čl. 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003 s cílem odmítnout uznání soudního rozhodnutí jen proto, že rozhodnutí je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, neboť na základě téhož ustanovení je třeba vzít v úvahu nejlepší zájem dítěte.

51.

Komise dodává, že článek 24 nařízení č. 2201/2003 upřesňuje, že hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 23 písm. a) zmíněného nařízení nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14 tohoto nařízení. Má tudíž za to, že toto nařízení vylučuje jakékoli přezkoumání příslušnosti soudu členského státu původu. Komise je názoru, že skutečnost, že článek 15 uvedeného nařízení není v článku 24 tohoto nařízení zmíněn, lze vysvětlit neužitečností této zmínky, neboť obecnou zásadou je neexistence jakéhokoli přezkoumání příslušnosti soudu členského státu původu.

52.

Komise má za to, že byť členský stát, v němž se o uznání žádá, nemá právo přezkoumávat příslušnost soudu členského státu původu, může přesto provést obecné přezkoumání z hlediska veřejného pořádku.

53.

Komise podotýká, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) rozhodl, že děti získaly po rozhodnutí o nenavrácení obvyklé bydliště v Litvě. Má za to, že toto stanovisko je sporné, neboť podle rozsudku Povse (C‑211/10 PPU, EU:C:2010:400, bod 44) nemá skutečnost, že členský stát odmítne navrácení dětí, za následek přechod příslušnosti na soudy uvedeného členského státu.

54.

Komise má též za to, že i za předpokladu, že by děti měly obvyklé bydliště v Litvě, Šilutės rajono apylinkės teismas (oktresní soud v Šilutė) založil svou příslušnost na článku 15 nařízení č. 2201/2003. Tento postup je podle Komise stěží pochopitelný. Komise má za to, že kdyby litevský soud opravdu shledal, že děti měly obvyklé bydliště v Litvě, měl svou příslušnost založit na článku 8 nařízení č. 2201/2003. Uvedený soud navíc tím, že použil článek 15 nařízení č. 2201/2001, nerespektoval podmínky stanovené tímto nařízením, ani neuplatnil jím stanovený postup.

55.

Jednou ze základních zásad v evropském prostoru práva, tedy i ve Švédku a Litvě, je podle Komise vzájemná důvěra, která spočívá na loajální spolupráci soudů. Komise má za to, že zjevné a zneužívající nerespektování pravidel v evropském prostoru práva může vést k porušení právního pravidla, které je v unijním právním řádu, a tudíž i ve švédském právním řádu považováno za zásadní.

56.

Komise je rovněž názoru, že je též třeba vzít v úvahu okolnost, že P měl možnost se proti spornému rozhodnutí odvolat v členském státě původu a že této možnosti měl využít. Má za to, že tento postup je v souladu s obecnou zásadou, na níž se zakládá nařízení č. 2201/2003, podle které musí být jakékoli chybné uplatnění pravidel napadeno u soudů členského státu původu. Komise konečně připomíná, že je třeba ověřit, zda použití ustanovení o veřejném pořádku k odmítnutí uznání určitého rozhodnutí je či není v nejlepším zájmu dítěte.

57.

Podle Komise je na předkládajícím soudu, aby určil, zda porušení unijního práva představuje v projednávané věci pochybení, jež mohlo být rozumně napraveno prostřednictvím procesních prostředků dostupných v členském státě původu (ve spojení s procesními prostředky stanovenými v nařízení č. 2201/2003), nebo zda došlo ke zjevnému a zneužívajícímu porušení pravidel stanovených v tomto nařízení, jež představuje porušení zásad vzájemné důvěry a loajální spolupráce zakotvených v unijním právu.

58.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda navzdory zákazu přezkoumávat příslušnost soudu členského státu původu, stanovenému v článku 24 nařízení č. 2201/2003, může v souladu s čl. 23 písm. a) tohoto nařízení odmítnout uznat sporné rozhodnutí, kterým bylo nařízeno, že dítě S bude žít u matky ( 11 ).

59.

Předně je nutno zdůraznit, že odkaz na článek 24 nařízení č. 2201/2003 obsažený v předběžné otázce podle všeho naznačuje, že se předkládající soud zabývá pouze možností neuznat sporné rozhodnutí z důvodu porušení pravidel pro určení příslušnosti ze strany Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė).

60.

Dále je třeba podotknout, že byť se předběžná otázka týká článku 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003, který stanoví důvod pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, předkládající soud neuvedl, jakým způsobem by uznání sporného rozhodnutí nepřijatelným způsobem narušovalo veřejný pořádek členského státu, v němž se o uznání žádá, nebo veřejný pořádek Unie.

61.

Pouze argumenty P uplatněné před předkládajícím soudem, které byly převzaty v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ( 12 ), totiž obsahují zmínku o údajném porušení veřejného pořádku. V tomto ohledu P před předkládajícím soudem tvrdil, že uznání sporného rozhodnutí je zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, neboť se Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) dopustil závažného pochybení, když úmyslně nebo nevědomky porušil jednak článek 15 nařízení č. 2201/2003 a jednak postup pro navrácení stanovený v tomto nařízení, a konkrétně základní zásadu, podle níž ve věci únosu dětí rozhodují v konečném důsledku soudy země, ve které mělo dítě původně bydliště, podle čl. 11 odst. 8 uvedeného nařízení ( 13 ).

62.

Oběma uvedenými problémy se budu v tomto názoru zabývat postupně.

63.

P tvrdí, že sporné rozhodnutí jasně neuvádí, na jakých skutečnostech založil Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) svou příslušnost. Má též za to, že by sporné rozhodnutí mohlo být považováno za předběžné rozhodnutí podle článku 20 nařízení č. 2201/2003, takže v souladu s rozsudkem Purrucker (C‑256/09, EU:C:2010:437) nevyvolává účinky mimo litevské území.

64.

Soudní dvůr v bodech 76 až 78 rozsudku Purrucker (C‑256/09, EU:C:2010:437) rozhodl, že na každé rozhodnutí, z něhož nevyplývá, že bylo přijato v souladu s pravidly příslušnosti stanovenými nařízením č. 2201/2003, se vztahuje článek 20 uvedeného nařízení, pokud splňuje podmínky stanovené tímto článkem. Soudní dvůr v tomto ohledu v bodě 83 uvedeného rozsudku rozhodl, že systém uznávání a výkonu stanovený nařízením č. 2201/2003 se nepoužije na opatření, na která se vztahuje článek 20 tohoto nařízení.

65.

Jsem názoru, že se tato judikatura neuplatní na okolnosti věci v původním řízení.

66.

Na rozdíl od vyjádření P ( 14 ) totiž ze sporného rozhodnutí vyplývá, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) založil svou příslušnost na pravidlech pro určení příslušnosti stanovených v nařízení č. 2201/2003. Sporné rozhodnutí v tomto ohledu zmiňuje nejen článek 15 ( 15 ) nařízení č. 2201/2003, ale i ( 16 ) články 8 a 9 tohoto nařízení ( 17 ).

67.

Z toho plyne, že jelikož sporné rozhodnutí obsahuje dostatečné údaje, které dokládají, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) založil svou příslušnost na pravidlech stanovených v nařízení č. 2201/2003, není toto rozhodnutí předběžným rozhodnutím ve smyslu článku 20 téhož nařízení a musí ( 18 ) být předkládajícím soudem uznáno v souladu se zásadou vzájemného uznávání ( 19 ) soudních rozhodnutí, zakotvenou v čl. 21 odst. 1 uvedeného nařízení, s výjimkou případu, kdy by se uplatnil některý z důvodů pro neuznání rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti uvedených v článku 23 téhož nařízení ( 20 ).

68.

S ohledem na právě připomenuté cíle nařízení č. 2201/2003 a samotné znění čl. 23 písm. a) uvedeného nařízení, který stanoví, že rozhodnutí se neuzná, je-li takové uznání „zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, přičemž jsou vzaty v úvahu nejlepší zájmy dítěte“, jsem názoru, že k použití ustanovení o veřejném pořádku, obsaženého v čl. 23 písm. a) tohoto nařízení, musí docházet pouze ve výjimečných případech ( 21 ). Vzhledem k tomu, že se tento důvod odchyluje od zásady uznávání soudních rozhodnutí založené na vzájemné důvěře, a tudíž může bránit uskutečnění některého ze základních cílů nařízení č. 2201/2003 ( 22 ), musí být vykládán restriktivně ( 23 ).

69.

Je třeba dodat, že kromě velmi omezeného dosahu námitky obsažené v čl. 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003, první věta článku 24 tohoto nařízení potvrzuje, že soudy jiných členských států nemohou přezkoumávat posouzení učiněné prvním soudem ohledně jeho příslušnosti. Tato základní zásada ( 24 ) je rovněž posílena upřesněním obsaženým ve druhé větě téhož ustanovení, podle něhož „[h]ledisko veřejného pořádku uvedené v […] čl. 23 písm. a) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14“.

70.

Skutečnost, že článek 24 nařízení č. 2201/2003 neodkazuje na článek 15 tohoto nařízení, nemůže mít za následek omezení dosahu základní zásady zakotvené v uvedeném článku 24, podle které nelze veřejný pořádek státu, v němž se o uznání žádá, namítat proti uznání nebo výkonu rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě jen proto, že soud členského státu původu nerespektoval pravidla o soudní příslušnosti ( 25 ).

71.

V této souvislosti bych rád zdůraznil, že tato základní zásada založená na vzájemné důvěře, která zajišťuje volný pohyb soudních rozhodnutí v rámci Unie, nemůže být zpochybněna v závislosti na závažnosti údajného nerespektování pravidel pro určení příslušnosti.

72.

Z toho plyne, že i kdyby se ukázalo, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) nerespektoval pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 2201/2003 nebo znění článku 15 tohoto nařízení, jak tvrdí P a Komise ( 26 ) (k čemuž podle mého názoru nedošlo), takovéto zjištění by nemohlo způsobit nebo umožnit neuznání sporného rozhodnutí předkládajícím soudem.

73.

Kromě toho článek 26 nařízení č. 2201/2003 stanoví, že rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé ( 27 ). Z toho vyplývá, že soud státu, v němž se o uznání žádá, nemůže odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě jen proto, že má za to, že v tomto rozhodnutí bylo vnitrostátní právo nebo unijní právo použito nesprávně, neboť jinak by byl zpochybněn účel nařízení č. 2201/2003 ( 28 ).

74.

Je naopak třeba shledat, že systém opravných prostředků zavedený v každém členském státě, který je doplněn mechanismem řízení o předběžné otázce stanoveným v článku 267 SFEU, poskytuje v takových případech právním subjektům dostatečnou záruku ( 29 ).

75.

Litevská republika přitom na jednání konaném dne 27. října 2015 potvrdila, že sporné rozhodnutí mohlo být napadeno odvoláním a případně kasačním opravným prostředkem. Na tomtéž jednání P potvrdil, že k litevským soudům nepodal proti spornému rozhodnutí žádné odvolání. P tudíž nevyužil procesních prostředků, které mu poskytovalo litevské právo, a to navzdory své aktivní účasti v několika řízeních ve věci rodičovské zodpovědnosti a navrácení jeho dětí ( 30 ) vedených před litevskými soudy. Nevyužil tedy možnosti zpochybnit příslušnost Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) k přijetí sporného rozhodnutí.

76.

Vzhledem k výše uvedenému mám za to, že podle čl. 23 písm. a) a článku 24 nařízení č. 2201/2003 nelze veřejný pořádek členského státu, v němž se o uznání žádá, namítat proti uznání nebo výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě jen proto, že soud členského státu původu nerespektoval pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 2201/2003.

77.

Dodávám, že i když veřejný pořádek členského státu, v němž se o uznání žádá, mohl být uplatněn na základě čl. 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003, žádný z argumentů, s výjimkou neobstojného argumentu založeného na údajném porušení pravidel pro určení příslušnosti stanovených tímto nařízením, který jsem právě odmítl, nebyl uplatněn k prokázání, jak byl tento veřejný pořádek porušen.

78.

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce i ze znění předběžné otázky položené předkládajícím soudem vyplývá, že se předmět jím projednávaného sporu ( 31 ) týká výlučně péče o dítě, jak je definována v čl. 2 bodě 9 nařízení č. 2201/2003.

79.

P ( 32 ), Švédské království a Litevská republika v odpověď na písemnou otázku Soudního dvora rovněž uvedli, že se předmět sporu v původním řízení a sporu vedeného u Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė), v němž bylo vydáno sporné rozhodnutí, shodují. Q rovněž toto stanovisko potvrdila na jednání konaném dne 27. října 2015 ( 33 ).

80.

Podotýkám však, že Švédské království upozornilo v písemném vyjádření na to, že „[o]d okamžiku, kdy Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) zamítl dne 21. října 2014 žádost o navrácení dětí, byly v souladu s čl. 11 odst. 6 nařízení [č. 2201/2003] příslušné písemnosti předány Varbergs tingsrätt (soud prvního stupně ve Varbergu) prostřednictvím švédského ústředního orgánu, tj. ministerstva zahraničních věcí. P navrhl, aby jeho žádost byla připojena k projednávané věci týkající se práva péče. Podle čl. 11 odst. 8 nařízení [č. 2201/2003], bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné […] každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle [uvedeného] nařízení“.

81.

Jsem tudíž názoru, že nelze s jistotou určit, zda předkládající soud skutečně projednává žádost o navrácení podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003.

82.

Dodávám, že byť P skutečně zmínil protiprávní únos dítěte ( 34 ), ze strany 4 sporného rozhodnutí vyplývá, že Šilutės rajono apylinkės teismas (okresní soud v Šilutė) shledal, že předmětné přemístění do Litvy bylo legální. Podle Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) navíc Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) „zdůraznil, že při odjezdu dítěte S bylo [P] zakázáno přibližovat se [ke Q] a dcerám, jakož i snažit se je kontaktovat, přičemž jejich totožnost a místo bydliště byly utajovány, což v podstatě odpovídá omezení jeho práva péče. Na základě těchto skutečností [Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu)] konstatoval neexistenci právního základu, jenž by umožnil shledat protiprávní přemístění [dítěte S] ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení (ES) č. 2201/2003“. Je-li přitom přemístění a případně zadržování dítěte S v Litvě legální, bod 44 rozsudku Povse (C‑211/10 PPU, EU:C:2010:400) se neuplatní ( 35 ).

83.

Ze spisu před Soudním dvorem rovněž vyplývá, že v návaznosti na usnesení vydané Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu) dne 4. září 2014, kterým byla zamítnuta žádost P o navrácení dítěte a jež bylo potvrzeno usnesením Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) dne 21. října 2014 ( 36 ), a navzdory zaslání opisu těchto rozhodnutí o nenavrácení v souladu s čl. 11 odst. 6 nařízení č. 2201/2003 předkládajícímu soudu dne 28. listopadu 2014, žádné následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte nebylo podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 ( 37 ) přijato. Švédské království totiž v písemném vyjádření uvedlo, že „[o]tázka nebyla švédským ústředním orgánem dosud vyřešena“.

84.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žaloba, která se věcně týká rodičovské zodpovědnosti, nemá stejný předmět ani příčinu jako žaloba, jejímž předmětem je navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo v jiném členském státě, do členského státu původu ( 38 ).

85.

Soudní dvůr rozhodl, že přestože je vykonatelnost rozhodnutí podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003, které nařizuje navrácení dítěte a následuje po rozhodnutí o nenavrácení dítěte podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 2201/2003, vnitřně spjata s ostatní materií upravenou nařízením č. 2201/2003, zejména právem péče o dítě, požívá procesní autonomie za tím účelem, aby se neodkládalo navrácení protiprávně přemístěného dítěte ( 39 ).

86.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám a s ohledem na znění předběžné otázky, odlišné cíle rozhodnutí o péči o děti a rozhodnutí o navrácení, jakož i na naprostý nedostatek údajů ve spise Soudního dvora o případném přijetí rozhodnutí o navrácení podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 ( 40 ) ze strany švédských soudů – a to navzdory mnoha měsícům uplynulým od rozhodnutí o nenavrácení vydaného Lietuvos apeliacinis teismas (Odvolací soud Litvy) dne 21. října 2014 ( 41 ) – jsem názoru, že vyjádření P k řízení o navrácení není pro podání odpovědi na otázku položenou předkládajícím soudem relevantní.

87.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku položenou Varbergs tingsrätt (soud prvního stupně ve Varbergu) odpověděl následovně:

Článek 23 písm. a) a článek 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládány v tom smyslu, že veřejný pořádek státu, v němž se o uznání žádá, nelze namítat proti uznání nebo výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě jen proto, že soud členského státu původu nerespektoval pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 2201/2003.