Tento dokument je třeba brát jako dokumentační nástroj a instituce nenesou jakoukoli odpovědnost za jeho obsah

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 61 písm. c) této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru ( 1 ),

v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy ( 2 ),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Společenství si stanovilo za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru přijímá Společenství mimo jiné opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, která jsou nutná k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)	Podle čl. 65 písm. c) Smlouvy mají taková opatření zahrnovat odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávních řízení, popřípadě podporou slučitelnosti úprav občanskoprávních řízení v členských státech.

(3)	Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 vyzvala Radu a Komisi, aby připravily nové předpisy, které jsou nezbytné pro hladkou soudní spolupráci a lepší přístupu k právu, a v této souvislosti byly konkrétně zmíněny platební rozkazy.

(4)

Dne 30. listopadu 2000 přijala Rada společný program Komise a Rady o opatřeních k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 3 ). Program počítá s možností zavést zvláštní jednotný nebo harmonizovaný postup, stanovený v rámci Společenství, k získání soudního rozhodnutí v konkrétních oblastech včetně oblasti nesporných nároků. Toto bylo začleněno do Haagského programu přijatého Evropskou radou dne 5. listopadu 2004, který vyzývá k další aktivní práci na evropském platebním rozkazu.

(5)

Dne 20. prosince 2002 přijala Komise zelenou knihu o řízení o evropském platebním rozkazu a opatřeních ke zjednodušení a urychlení řízení o sporech týkajících se drobných pohledávek. Na základě zelené knihy proběhly konzultace o možných cílech a charakteristických rysech jednotného nebo harmonizovaného evropského řízení pro vymáhání nesporných nároků.

(6)

Rychlé a účinné vymáhání splatných pohledávek, které nejsou předmětem žádného právního sporu, je pro hospodářské subjekty v Evropské unii nesmírně důležité, protože prodlení s platbami představují jeden z hlavních důvodů platební neschopnosti, která ohrožuje další existenci zejména malých a středních podniků a vede ke ztrátám vysokého počtu pracovních míst.

(7)

Otázku hromadného vymáhání nesporných nároků se všechny členské státy snaží řešit, většina z nich zavedením zjednodušeného řízení o platebním rozkazu, avšak jak obsah vnitrostátních právních předpisů, tak účinnost postupů se v jednotlivých státech značně liší. Stávající postupy jsou kromě toho v přeshraničních případech často buď nepřípustné nebo neproveditelné.

(8)

Z toho vyplývající překážky, které v přeshraničních případech brání přístupu k účinné spravedlnosti, jakož i narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, které je důsledkem nerovnováhy ve fungování procesních prostředků dostupných věřitelům v různých členských státech, vedou k potřebě právní úpravy Společenství zaručující rovné podmínky věřitelům i dlužníkům v celé Evropské unii.

(9)

Účelem tohoto nařízení je zavedením řízení o evropském platebním rozkazu zjednodušit a urychlit řízení o sporech v přeshraničních případech týkajících se nesporných peněžních nároků a snížit náklady na ně a umožnit volný pohyb evropských platebních rozkazů ve všech členských státech stanovením minimálních norem, díky jejichž dodržování bude zbytečné zahajovat v členském státě výkonu jakékoli mezitímní řízení před uznáním a výkonem.

(10)	Řízení zavedené tímto nařízením by mělo sloužit jako dodatečný a volitelný prostředek pro žalobce, který má nadále možnost využít řízení podle vnitrostátního práva. Toto nařízení také nenahrazuje ani neharmonizuje stávající mechanismy vymáhání nesporných nároků podle vnitrostátního práva.

(11)	Řízení by se v co největší míře mělo zakládat na použití vzorových formulářů pro komunikaci mezi soudem a stranami, což usnadní administrativu spojenou s řízením a umožní využití automatizovaného zpracování údajů.

(12)	Při rozhodování o soudu příslušném pro vydání evropského platebního rozkazu by členské státy měly brát náležitě v úvahu potřebu zajistit přístup ke spravedlnosti.

(13)	V návrhu na vydání evropského platebního rozkazu by žalobce měl být povinen uvést informace, které jsou postačující k jasnému určení nároku a jeho odůvodnění, aby byl žalovaný s to si na základě těchto informací zvolit, zda podá odpor nebo nebude nárok popírat.

(14)	V této souvislosti by měl být žalobce povinen poskytnout popis důkazních prostředků na podporu nároku. Za tím účelem by formulář návrhu měl obsahovat co nejúplnější seznam možných typických důkazních prostředků, jež se obvykle předkládají na podporu peněžních nároků.

(15)	Podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu by mělo být spojeno se zaplacením veškerých příslušných soudních poplatků.

(16)

Soud by měl posoudit návrh včetně otázky příslušnosti soudu a popisu důkazních prostředků na základě informací poskytnutých ve formuláři návrhu. To soudu umožní přezkoumat zjevnou podstatu nároku a mimo jiné vyloučit zjevně neopodstatněné nároky nebo nepřípustné návrhy. Nemělo by být nutné, aby posouzení prováděl soudce.

(17)	Proti odmítnutí návrhu nelze podat opravný prostředek. To však nevylučuje možnost přezkumu rozhodnutí o odmítnutí návrhu u soudu stejného stupně v souladu s vnitrostátním právem.

(18)

V evropském platebním rozkazu by měl být žalovaný informován, že má možnost žalobci zaplatit určenou částku, nebo chce-li nárok popřít, podat ve lhůtě 30 dní odpor. Vedle úplných informací o uplatněném nároku poskytnutých žalobcem by žalovaný měl být poučen o právním významu evropského platebního rozkazu a zejména o důsledcích nepopření nároku.

(19)

Vzhledem k rozdílům mezi členskými státy, pokud jde o pravidla občanského soudního řízení, a zejména pravidla pro doručování písemností, je nezbytné stanovit konkrétní a podrobnou definici minimálních norem, které by měly v souvislosti s evropským platebním rozkazem platit. Zejména, pokud jde o splnění těchto norem, nelze považovat za dostatečný jakýkoli způsob doručení evropského platebního rozkazu, který se opírá o právní domněnku.

(20)	Všechny způsoby doručování uvedené v článcích 13 a 14 jsou charakterizovány buď naprostou jistotou (článek 13) nebo velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti (článek 14), že se doručovaný dokument dostal ke svému adresátovi.

(21)	Osobní doručení určitým osobám jiným než samotnému žalovanému podle čl. 14 odst. 1 písm. a) a b) by mělo být považováno za splňující požadavky těchto ustanovení pouze v případě, že tyto osoby evropský platební rozkaz skutečně přijaly nebo obdržely.

(22)	Článek 15 by měl být používán na situace, kdy se žalovaný nemůže u soudu zastupovat sám, jak tomu je v případě právnických osob, a kdy osoba, která jej zastupuje, je určena zákonem, jakož i na situace, kdy žalovaný zmocnil k zastupování v konkrétním řízení jinou osobu, zejména právního zástupce.

(23)	K podání odporu může žalovaný použít vzorového formuláře uvedeného v tomto nařízení. Soudy by však měly zohledňovat i jiné písemné formy odporu, jsou-li jasně vyjádřeny.

(24)

Podáním odporu ve lhůtě by mělo být řízení o evropském platebním rozkazu ukončeno, což by mělo vést k automatickému převedení věci do běžného občanského soudního řízení, pokud žalobce výslovně nepožádá, aby v takovém případě řízení skončilo. Pro účely tohoto nařízení by se pojem „běžné občanské soudní řízení“ neměl nezbytně vykládat ve významu, který má podle vnitrostátního práva.

(25)

Po uplynutí lhůty k podání odporu by žalovaný měl mít v některých výjimečných případech právo požádat o přezkum evropského platebního rozkazu. Přezkum prováděný ve výjimečných případech by neměl znamenat, že je žalovanému poskytnuta další příležitost podat odpor. Během přezkumného řízení by se podstata nároku neměla hodnotit nad rámec důvodů vyplývajících z výjimečných okolností, na které se žalovaný odvolává. Jiné výjimečné okolnosti by mohly zahrnovat situaci, kdy je evropský platební rozkaz založen na nepravdivých informacích uvedených ve formuláři návrhu.

(26)	Soudní poplatky podle článku 25 by neměly zahrnovat například odměny za právní zastoupení nebo náklady na doručení písemností subjektem jiným, než je soud.

(27)

Na evropský platební rozkaz vydaný v jednom členském státě, který se stal vykonatelným, by se mělo pro účely výkonu pohlížet tak, jako kdyby byl vydán v členském státě, v němž se o jeho výkon žádá. Ze vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v členských státech vyplývá, že na základě rozhodnutí soudu pouze jednoho členského státu lze mít za to, že jsou splněny všechny podmínky pro vydání evropského platebního rozkazu a že rozkaz může být vykonán ve všech ostatních členských státech i bez soudního přezkumu řádného používání minimálních procesních norem v členském státě, kde má být rozkaz vykonán. Aniž jsou dotčena ustanovení tohoto nařízení, zejména minimální normy stanovené v čl. 22 odst. 1 a 2 a v článku 23, měly by se postupy pro výkon evropského platebního rozkazu i nadále řídit vnitrostátním právem.

(28)

Pro účely výpočtu lhůt by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 ze dne 3. června 1971, kterým se určují pravidla pro lhůty, data a termíny ( 4 ). O tom by měl být žalovaný poučen a také by měl být informován o tom, že budou zohledněny státní svátky členského státu, ve kterém se nachází soud, který vydává evropský platební rozkaz.

(29)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zavedení jednotného rychlého a účinného mechanismu vymáhání nesporných peněžních nároků v celé Evropské unii, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu rozsahu a účinků nařízení lépe dosaženo na úrovni Společenství, může Společenství přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.

(30)	Opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi ( 5 ).

(31)	V souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného království a Irska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, oznámily Spojené království a Irsko své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení.

(32)	V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství, se Dánsko přijímání tohoto nařízení neúčastní, a proto pro ně není závazné ani použitelné,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

2. Toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství.

1. Toto nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, bez ohledu na povahu soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci („acta iure imperii“).

3. Pro účely tohoto nařízení se „členským státem“ rozumějí členské státy s výjimkou Dánska.

1. Pro účely tohoto nařízení se přeshraničním případem rozumí případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu.

2. Bydliště se určí podle článků 59 a 60 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 6 ).

3. Rozhodujícím okamžikem pro určení, zda se jedná o přeshraniční případ, je doba, kdy je podán návrh na vydání evropského platebního rozkazu v souladu s tímto nařízením.

Řízení o evropském platebním rozkazu se zavádí za účelem vymáhání peněžitých pohledávek na určitou částku, jež jsou splatné v době, kdy je podán návrh na vydání evropského platebního rozkazu.

1. Pro účely použití tohoto nařízení se příslušnost soudu určí v souladu s příslušnými pravidly práva Společenství, zejména s nařízením (ES) č. 44/2001.

2. Vyplývá-li však nárok ze smlouvy uzavřené osobou, spotřebitelem, za účelem, který nelze považovat za výkon její podnikatelské nebo profesní činnosti, a pokud je žalovaným tento spotřebitel, jsou příslušné pouze soudy v členském státě, v němž má žalovaný bydliště ve smyslu článku 59 nařízení (ES) č. 44/2001.

1. Pro podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu se použije vzorový formulář A uvedený v příloze I.

3. V návrhu žalobce prohlásí, že poskytnuté informace jsou podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí pravdivé a že si je vědom toho, že jakékoli úmyslné nepravdivé prohlášení by mohlo vést k odpovídajícím sankcím podle právních předpisů členského státu původu.

4. V dodatku návrhu může žalobce sdělit soudu, že nesouhlasí s převedením věci do běžného občanského soudního řízení ve smyslu článku 17, pokud žalovaný podá odpor. To žalobci nebrání, aby o tom soud informoval i později, avšak v každém případě před vydáním rozkazu.

5. Návrh se podává v listinné podobě nebo prostřednictvím jiných komunikačních prostředků včetně elektronických, které členský stát původu přijímá a které jsou k dispozici i pro soud původu.

6. Návrh podepisuje žalobce nebo případně jeho zástupce. Pokud je návrh podáván v elektronické podobě v souladu s odstavcem 5, podepisuje se v souladu s čl. 2 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy ( 7 ). Podpis se uzná v členském státě původu a nesmí podléhat dodatečným požadavkům.

Tento elektronický podpis se však nevyžaduje, pokud u soudů v členském státě původu existuje jiný elektronický komunikační systém, který je k dispozici určité skupině předem registrovaných ověřených uživatelů a který umožňuje bezpečnou identifikaci těchto uživatelů. Členské státy o takových komunikačních systémech informují Komisi.

Soud, který obdrží návrh na vydání evropského platebního rozkazu, posoudí co nejdříve a na základě návrhu, zda jsou splněny požadavky stanovené v článcích 2, 3, 4, 6 a 7 a zda se nárok jeví jako opodstatněný. Toto posouzení lze provést automatizovaným postupem.

1. Nejsou-li požadavky stanovené v článku 7 splněny a není-li nárok zjevně neopodstatněný nebo není-li návrh nepřípustný, poskytne soud žalobci příležitost návrh doplnit nebo opravit. Soud použije vzorový formulář B uvedený v příloze II.

2. Požaduje-li soud, aby žalobce návrh doplnil nebo opravil, stanoví lhůtu, již považuje za přiměřenou okolnostem. Soud může podle svého uvážení tuto lhůtu prodloužit.

1. Jsou-li požadavky uvedené v článku 8 splněny pouze pro část nároku, soud o tom informuje žalobce a použije k tomu vzorový formulář C uvedený v příloze III. Žalobce se vyzve k přijetí nebo odmítnutí návrhu evropského platebního rozkazu na částku stanovenou soudem a bude informován o důsledcích svého rozhodnutí. Žalobce odpoví tím, že ve lhůtě stanovené soudem podle čl. 9 odst. 2 zašle zpět vzorový formulář C, který mu zaslal soud.

2. Pokud žalobce přijme návrh soudu, vydá soud evropský platební rozkaz podle článku 12 pro tu část nároku, kterou žalobce přijal. Důsledky týkající se zbývající části původního nároku se řídí vnitrostátním právem.

3. Pokud žalobce neodpoví ve lhůtě stanovené soudem nebo návrh soudu odmítne, soud odmítne návrh na vydání evropského platebního rozkazu v plném rozsahu.

Žalobce bude informován o důvodech odmítnutí pomocí vzorového formuláře D uvedeného v příloze IV.

3. Odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu.

1. Jsou-li splněny požadavky stanovené v článku 8, vydá soud evropský platební rozkaz co nejdříve, obvykle do 30 dnů od podání návrhu, a použije k tomu vzorový formulář E uvedený v příloze V.

Lhůta 30 dní nezahrnuje dobu, kterou potřebuje žalobce k doplnění, opravení nebo změně návrhu.

2. Evropský platební rozkaz se vydává spolu s kopií formuláře návrhu. Neobsahuje údaje, které žalobce poskytl v dodatcích 1 a 2 formuláře A.

5. Soud zajistí, aby byl rozkaz žalovanému doručen v souladu s vnitrostátním právem způsobem, který splňuje minimální normy stanovené v článcích 13, 14 a 15.

Evropský platební rozkaz může být žalovanému doručen v souladu s vnitrostátními právními předpisy státu, v němž je doručován, některým z těchto způsobů:

1. Evropský platební rozkaz může být také doručen žalovanému v souladu s vnitrostátními právními předpisy státu, v němž je doručován, některým z těchto způsobů:

2. Pro účely tohoto nařízení není doručení podle odstavce 1 přípustné, pokud není adresa žalovaného známa s jistotou.

1. Proti evropskému platebnímu rozkazu může žalovaný podat odpor u soudu původu za použití vzorového formuláře F uvedeného v příloze VI, který obdrží spolu s evropským platebním rozkazem.

3. Žalovaný v odporu uvede, že nárok popírá, aniž by musel uvádět důvody.

4. Odpor se podává v listinné podobě nebo pomocí jiných komunikačních prostředků včetně elektronických, které členský stát původu uznává a které má soud původu k dispozici.

5. Odpor podepíše žalovaný nebo případně jeho zástupce. Pokud je odpor podáván v elektronické podobě v souladu s odstavcem 4, podepíše se v souladu s čl. 2 odst. 2 směrnice 1999/93/ES. Podpis se uzná v členském státě původu a nesmí podléhat dodatečným požadavkům.

Tento elektronický podpis se však nevyžaduje, pokud u soudů členského státu původu existuje jiný elektronický komunikační systém, který je k dispozici určité skupině předem registrovaných ověřených uživatelů a který umožňuje bezpečnou identifikaci těchto uživatelů. Členské státy o takových komunikačních systémech informují Komisi.

1. Je-li odpor podán ve lhůtě stanovené v čl. 16 odst. 2, pokračuje řízení před příslušnými soudy členského státu původu podle pravidel běžného občanského soudního řízení, pokud žalobce výslovně nepožádal, aby v takovém případě řízení skončilo.

Pokud žalobce uplatnil svůj nárok pomocí řízení o evropském platebním rozkazu, není tím dotčeno jeho postavení podle vnitrostátního práva v následném běžném občanském soudním řízení.

2. Převod do běžného občanského soudního řízení ve smyslu odstavce 1 se řídí právem členského státu původu.

3. Žalobce je informován o tom, zda žalovaný podal odpor, a o převodu do běžného občanského soudního řízení.

1. Pokud ve lhůtě stanovené v čl. 16 odst. 2, s přihlédnutím k přiměřené době pro doručení odporu, nebyl soudu původu doručen žádný odpor, prohlásí soud původu neprodleně evropský platební rozkaz za vykonatelný, k čemuž použije vzorový formulář G uvedený v příloze VII. Soud ověří datum doručení.

2. Aniž je dotčen odstavec 1, řídí se formální požadavky na vykonatelnost právem členského státu původu.

Evropský platební rozkaz, který se v členském státě původu stal vykonatelným, je uznáván a vykonáván v ostatních členských státech, aniž je nutná doložka vykonatelnosti a bez možnosti napadnout jeho uznání.

1. Po uplynutí lhůty stanovené v čl. 16 odst. 2 má žalovaný právo požádat o přezkum evropského platebního rozkazu u příslušného soudu v členském státě původu, pokud

2. Po uplynutí lhůty stanovené v čl. 16 odst. 2 má žalovaný rovněž právo požádat o přezkum evropského platebního rozkazu u příslušného soudu v členském státě původu, pokud byl platební rozkaz s ohledem na požadavky stanovené tímto nařízením zjevně vydán chybně nebo z důvodu jiných výjimečných okolností.

3. Pokud soud odmítne žádost žalovaného s odůvodněním, že není splněn žádný z důvodů pro přezkum uvedených v odstavcích 1 a 2, zůstává evropský platební rozkaz v platnosti.

Pokud soud rozhodne, že přezkum je oprávněný na základě některého z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2, je evropský platební rozkaz od počátku neplatný.

1. Aniž jsou dotčena ustanovení tohoto nařízení, řídí se vykonávací řízení právem členského státu výkonu.

Evropský platební rozkaz, který se stal vykonatelným, se vykonává za týchž podmínek jako vykonatelné rozhodnutí vydané v členském státě výkonu.

2. Pro výkon v jiném členském státě předloží žalobce orgánům tohoto členského státu příslušným pro výkon:

3. Od žalobce, který v jednom členském státě žádá o výkon evropského platebního rozkazu vydaného v jiném členském státě, se nesmí z důvodu, že je cizím státním příslušníkem nebo že nemá bydliště ani nepobývá v členském státě výkonu, požadovat složení jistoty, kauce či vkladu, ať už je jejich označení jakékoli.

1. Výkon je na návrh žalovaného příslušným soudem v členském státě výkonu zamítnut, jestliže je evropský platební rozkaz neslučitelný s dřívějším rozhodnutím nebo rozkazem vydaným dříve v kterémkoliv členském státě nebo ve třetí zemi, pokud:

2. Výkon se na návrh také zamítne, pokud žalovaný uhradil žalobci částku stanovenou v evropském platebním rozkazu, a to do výše, v níž byla tato částka uhrazena.

3. V žádném případě nesmí být v členském státě výkonu evropský platební rozkaz přezkoumáván ve věci samé.

Pokud žalovaný požádá o přezkum podle článku 20, může příslušný soud v členském státě výkonu na návrh žalovaného:

1. Soudní poplatky za řízení o evropském platebním rozkazu a za běžné občanské soudní řízení, které následuje v případě podání odporu proti evropskému platebnímu rozkazu v členském státě, dohromady nepřevýší soudní poplatky běžného občanského soudního řízení bez předchozího řízení o evropském platebním rozkazu v tomto členském státě.

2. Pro účely tohoto nařízení se soudní poplatky skládají z poplatků a výloh, které mají být soudu uhrazeny a jejichž výše je stanovena podle vnitrostátních právních předpisů.

Veškeré procesní otázky, jež nejsou konkrétně upraveny tímto nařízením, se řídí vnitrostátním právem.

Tímto nařízením není dotčeno použití nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech ( 8 ).

Členské státy spolupracují, aby poskytly veřejnosti a odborným kruhům informace o:

zejména prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci zřízené rozhodnutím Rady 2001/470/ES ( 9 ).

Informace týkající se soudní příslušnosti, přezkumných řízení, prostředků komunikace a jazyků

2. Komise zveřejní informace oznámené podle odstavce 1 v Úředním věstníku Evropské unie i jinými vhodnými prostředky.

Vzorové formuláře uvedené v přílohách se aktualizují nebo technicky upravují postupem podle čl. 31 odst. 2, při zajištění plného souladu s tímto nařízením.

1. Komisi je nápomocen výbor zřízený článkem 75 nařízení (ES) č. 44/2001.

2. Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se čl. 5a odst. 1 až 4 a článek 7 rozhodnutí Rady 1999/468/ES s ohledem na článek 8 zmíněného rozhodnutí.

Do 12. prosince 2013 Komise předloží Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru podrobnou zprávu shrnující fungování řízení o evropském platebním rozkazu. Zpráva bude obsahovat hodnocení fungování tohoto řízení i rozšířené hodnocení jeho dopadu pro každý členský stát.

Za tímto účelem a aby bylo zajištěno, že jsou řádně zohledněny osvědčené postupy v Evropské unii a že odrážejí zásady zdokonalení tvorby právních předpisů, poskytnou členské státy Komisi informace týkající se přeshraničního fungování evropského platebního rozkazu. Tyto informace zahrnou soudní poplatky, délku trvání řízení, účinnost, snadnost používání a vnitřní řízení o platebních rozkazech členských států.

Toto nařízení vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se od 12. prosince 2008, s výjimkou článků 28, 29, 30 a 31, které se použijí od 12. června 2008.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.

( 2 ) Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 13. prosince 2005 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku), společný postoj Rady ze dne 30. června 2006 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a postoj Evropského parlamentu ze dne 25. října 2006. Rozhodnutí Rady ze dne 11. prosince 2006.

( 5 ) Úř. věst. L 184, 17.7.1999, s. 23. Rozhodnutí ve znění rozhodnutí 2006/512/ES (Úř. věst. L 200, 22.7.2006, s. 11).

( 6 ) Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1. Nařízení naposledy pozměněné nařízením Komise (ES) č. 2245/2004 (Úř. věst. L 381, 28.12.2004, s. 10).

		Úřední věstník
		No	page	date
►M1	NAŘÍZENÍ KOMISE (EU) č. 936/2012 ze dne 4. října 2012,	L 283	1	16.10.2012