Cesta ke společné měně: stručná historie HMU

Euro je dnes každodenní součástí života občanů 17 členských států Evropské unie (EU). V dlouhodobé perspektivě přijmou euro za svou měnu i další členské státy. Společná měna má nesporné výhody: snižuje náklady finančních transakcí, usnadňuje cestování, posiluje úlohu Evropy na mezinárodní úrovni atd. Ale jak se vlastně myšlenka společné měny vyvíjela?

První volání po evropské měně před krizí v roce 1929

Dne 9. září 1929 se německý politik Gustav Stresemann ptal Společnosti národů: „Kde jsou evropská měna a evropská známka, kterých je nám třeba?“ O šest týdnů později, dne 25. října 1929, si newyorská burza prožila svůj „černý pátek“: začala světová hospodářská krize. Ta způsobila vážné hospodářské problémy na celém světě, vedla k zavírání podniků a nevídané míře nezaměstnanosti.

Státy na krizi zareagovaly prostřednictvím politiky „beggar thy neighbor“: přijaly deflační opatření, aby posílily konkurenceschopnost vývozu a zavedly celní překážky pro výrobky dovážené ze zahraničí. Taková politika hospodářskou krizi ještě zhoršila. V krátkodobém horizontu může státu pomoci, ale používá-li se dlouhodobě, má závažné hospodářské důsledky: inflaci, pokles poptávky, nárůst nezaměstnanosti a zpomalení obchodování na světové úrovni.

Konec druhé světové války: nový začátek

V roce 1944, když v Evropě ještě zuřila druhá světová válka, se v americkém okrese Bretton Woods konala konference o restrukturalizaci finančních a měnových vztahů na světové úrovni. Zúčastnilo se jí více než 40 zemí: dne 22. července 1944 podepsaly brettonwoodskou dohodu. Tato dohoda obsahovala ustanovení a postupy pro řízení světové ekonomiky: založily Mezinárodní banku pro obnovu a rozvoj (dnes je součástí Světové banky (EN) (ES) (FR)) a Mezinárodní měnový fond (EN) (ES) (FR). Mimoto brettonwoodská dohoda zavedla měnový systém zlatého standardu. Tento systém počítá s pevně stanovenými kurzy založenými na ceně zlata, které se stává referenční měnou. Jediný americký dolar byl směnitelný za zlato a ostatní měny od něj byly odvozeny.

Svět po druhé světové válce doznal značných změn. Válečné zkušenosti přinesly významný poznatek: Je nezbytná mezinárodní spolupráce, aby svět už nezažil takové utrpení. Proto byla v roce 1945 založena Organizace spojených národů (OSN) (EN) (ES) (FR). Na evropském kontinentu vznikly první subjekty, které později stály u zrodu Evropské unie, na základě tří smluv spojujících šest signatářských států (Německo, Belgii, Francii, Itálii, Lucembursko a Nizozemsko):

• smlouvy zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), podepsané dne 18. dubna 1951;
• Římských smluv, a to smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouvy zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), podepsaných v březnu 1957.

Založení hospodářské a měnové unie

Na summitu v Haagu v prosinci 1969 definovaly hlavy států a vlád nový cíl evropské integrace: Hospodářskou a měnovou unii (HMU). Skupina na vysoké úrovni pod vedením lucemburského premiéra Pierra Wernera byla pověřena sestavením zprávy o způsobech, jak tohoto cíle dosáhnout do roku 1980.

Wernerova skupina předložila konečné znění své zprávy v říjnu roku 1970. Počítala se zavedením hospodářské a měnové unie v několika krocích v časovém horizontu deseti let. Konečným cílem bylo dosáhnout úplné liberalizace kapitálových obchodů, neomezené směnitelnosti měn členských států a neodvolatelného stanovení směnných kurzů. Zpráva tehdy považovala přijetí jednotné evropské měny za završení procesu, ale ještě je nebrala jako samostatný cíl. Nadto zpráva doporučila posílení koordinace hospodářských politik a definování hlavních směrů vnitrostátních rozpočtových politik.

V březnu 1971 navzdory neshodám ohledně některých klíčových doporučení zprávy se šestice států v zásadě dohodla na vytvoření HMU v několika etapách. Zahájení první etapy zahrnující snížení fluktuačního rozpětí probíhalo na experimentálním základě a neobsahovalo žádné závazky, pokud jde o pokračování procesu.

Rozpad Brettonwoodského měnového systému a rozhodnutí USA převést dolar do režimu volně pohyblivého kurzu v srpnu 1971 způsobily vlnu nestability na devizových trzích, která hluboce zpochybnila paritu evropských měn. Projekt HMU tím byl rázně zastaven.

V březnu 1972 se šestice států pokusila měnovou integraci oživit a vytvořila takzvaného „hada v tunelu“: jedná se o mechanismus řízené fluktuace měn („had“) v úzkém fluktuačním rozpětí vůči dolaru („tunel“). Z důvodu destabilizace ropnou krizí, slabého dolaru a divergence hospodářských politik přišel „had“ za necelé dva roky o většinu svých členů, až se nakonec redukoval na oblast „marky“, kam patřilo Německo, země Beneluxu a Dánsko.

Vytvoření evropského měnového systému (EMS)

Snahy vytvořit oblast měnové stability se obnovily v březnu 1979 z popudu Francie a Německa zavedením Evropského měnového systému (EMS) založeného na konceptu pevně stanovených, ale přizpůsobitelných kurzů. Na tomto mechanismu se podílely měny všech členských států kromě Spojeného království.

Princip byl následující: směnné kurzy byly založené na centrálních paritách definovaných vůči ECU („European Currency Unit“), evropské zúčtovací jednotce, která představovala vážený průměr zúčastněných měn. Paritní systém bilaterálních kurzů byl vypočítán z centrálních parit vyjádřených v ECU a fluktuace měn mezi sebou nemohly překročit rozpětí ±2,25 % (kromě italské liry, která měla rozpětí ±6 %).

Během deseti let EMS umožnil podstatným způsobem omezit variabilitu směnných kurzů: flexibilita systému spolu s politickou vůlí po sbližování ekonomik umožnila dosáhnout udržitelné stability měn.

S přijetím programu jednotného trhu v roce 1985 bylo čím dál jasnější, že potenciál vnitřního trhu nebude možné plně využít, dokud budou přetrvávat poměrně vysoké transakční náklady spojené s převodem měn a nejistotou z důvodu (třebaže malých) kolísání směnných kurzů. Navíc mnoho ekonomů prosazovalo to, čemu říkali „nemožný trojúhelník“: volný pohyb kapitálu, stabilita kurzů a nezávislé měnové politiky podle nich byly v dlouhodobém výhledu neslučitelné.

Uskutečnění HMU

V červnu 1988 Evropská rada v Hannoveru založila „Výbor pro studium Hospodářské a měnové unie“, kterému předsedal Jacques Delors, tehdejší předseda Evropské komise. Ostatní členové výboru byli guvernéři národních centrálních bank, kteří tedy byli úzce zapojeni do vytváření návrhů.

Zpráva předložená v dubnu 1989 navrhovala podpořit vytvoření HMU ve třech etapách. Zdůrazňovala zejména nutnost lepší koordinace hospodářských politik, pravidla týkající se velikosti a financování národních rozpočtových deficitů a nově i vznik naprosto nezávislé instituce, která by odpovídala za měnovou politiku Unie, a to vznik Evropské centrální banky (ECB).

Na základě Delorsovy zprávy Evropská rada v Madridu v červnu 1989 rozhodla o provedení první etapy HMU: úplné liberalizace kapitálových obchodů ode dne 1. července 1990.

V prosinci 1989 Evropská rada ve Štrasburku požadovala svolání mezivládní konference s cílem stanovit změny, které bude nutné zanést do Smlouvy, aby bylo možné uskutečnit HMU. Závěry této mezivládní konference vyústily do Smlouvy o Evropské unii, kterou formálně schválily hlavy států a vlád na Evropské radě v Maastrichtu v prosinci 1991 a která byla podepsána dne 7. února 1992.

Smlouva počítala se zavedením HMU ve třech etapách:

• etapa 1 (od 1. července 1990 do 31. prosince 1993): volný pohyb kapitálu mezi členskými státy;
• etapa 2 (od 1. ledna 1994 do 31. prosince 1998): konvergence hospodářských politik členských států a posílení spolupráce mezi národními centrálními bankami členských států; koordinace měnových politik se institucionalizovala vytvořením Evropského měnového institutu (EMI), který byl pověřen posílením spolupráce mezi národními centrálními bankami a přípravnými kroky k zavedení jednotné měny. Národní centrální banky v průběhu této etapy získaly nezávislost;
• etapa 3 (probíhá od 1. ledna 1999): postupné zavedení eura jako společné měny členských států a provádění společné měnové politiky pod vedením ECB. Přechod na třetí etapu závisí na dosažení vysoké úrovně konvergence, jež se měří podle určitých kritérií stanovených ve smlouvách. Během této etapy se rozpočtová pravidla stávají závaznými a členský stát, který je nedodrží, postihnou sankce. Měnová politika je sjednocena a svěřena Evropskému systému centrálních bank (ESCB), který je tvořen národními centrálními bankami a ECB, která je nástupkyní EMI.

První dvě etapy HMU již byly dokončeny. Třetí etapa právě probíhá. V zásadě všechny členské státy EU musí projít touto třetí etapou a tedy přijmout euro za svou měnu (článek 119 Smlouvy o fungování Evropské unie). Ovšem některé členské státy ještě nesplňují konvergenční kritéria. Tyto státy mají dočasnou výjimku do doby, než budou schopny integrovat třetí etapu HMU.

Vedle toho Spojené království a Dánsko oznámily, že nehodlají vstoupit do 3. etapy HMU a nechtějí přijmout euro. Tyto dva členské státy mají výjimku týkající se účasti v HMU. Podrobnosti režimu výjimky jsou uvedeny v protokolech přiložených k zakládajícím smlouvám EU, které se týkají těchto dvou zemí. Spojené království i Dánsko si zachovaly možnost výjimečný režim ukončit a předložit kandidaturu pro vstup do 3. etapy HMU.

Třetí etapu HMU integrovalo a euro jako společnou měnu dosud přijalo 17 z 27 členských států.

Poslední aktualizace: 19.07.2011