Help Print this page 
Title and reference
Přímý účinek evropského práva

Summaries of EU legislation: direct access to the main summaries page.
Languages and formats available
BG ES CS DA DE ET EL EN FR GA HR IT LV LT HU MT NL PL PT RO SK SL FI SV
HTML html ES html CS html DA html DE html EL html EN html FR html IT html HU html NL html PL html PT html RO html FI html SV
Multilingual display
Text

Přímý účinek evropského práva

Zásada přímého účinku umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat evropských opatření před národním nebo evropským soudem. Tato zásada se vztahuje pouze na některé evropské akty. Kromě toho podléhá určitým podmínkám.

Spolu se zásadou nadřazenosti je přímý účinek evropského práva základní zásadou evropského práva. Ve své judikatuře ji zakotvil Soudní dvůr Evropské unie. Umožňuje jednotlivcům bezprostředně se dovolávat evropského práva u soudu nezávisle na tom, zda existují příslušné vnitrostátní právní předpisy.

Zásada přímého účinku proto zajišťuje uplatňování a účinnost evropského práva v zemích EU. Soudní dvůr Evropské unie však definoval několik podmínek pro to, aby byl evropský právní akt okamžitě použitelný. Přímý účinek se navíc může dotýkat pouze vztahů mezi jednotlivcem a zemí EU nebo může být rozšířen i na vztahy mezi jednotlivci.

Definice

Přímý účinek evropského práva zakotvil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. února 1963 ve věci Van Gend en Loos. V tomto rozsudku Soudní dvůr uvádí, že z evropského práva vyplývají nejen povinnosti pro země EU, ale také práva pro jednotlivce. Jednotlivci tedy mohou využít těchto práv a dovolávat se evropských aktů u národních a evropských soudů. Není však nutné, aby země EU přijímala příslušný evropský akt do vlastního vnitrostátního právního systému.

Horizontální a vertikální přímý účinek

Přímý účinek je dvojího charakteru: vertikální a horizontální.

Vertikální přímý účinek se použije ve vztazích mezi jednotlivci a příslušnou zemí. To znamená, že jednotlivci se mohou dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k příslušné zemi.

Horizontální přímý účinek se uplatní ve vztazích mezi jednotlivci. To znamená, že jednotlivec se může dovolávat evropských ustanovení ve vztahu k jinému jednotlivci.

Podle typu daného aktu Soudní dvůr přijal buď plný přímý účinek (tj. horizontální přímý účinek a vertikální přímý účinek), nebo částečný přímý účinek (omezeno na vertikální přímý účinek).

Přímý účinek a primární právní předpisy

Co se týče primárních právních předpisů, tj. textů na samém vrcholu evropského právního řádu, Soudní dvůr stanovil zásadu přímého účinku v rozsudku Van Gend en Loos. Stanovil však podmínku, že tyto povinnosti musejí být přesné, jasné a bezpodmínečné a že nebudou vyžadovat další opatření, a to ani vnitrostátní, ani evropská.

V rozsudku ve věci Becker (rozsudek ze dne 19. ledna 1982) Soudní dvůr odmítl přímý účinek v situaci, kdy země mají - byť sebenepatrnější - prostor pro uvážení, pokud jde o provádění dotyčného ustanovení (rozsudek ze dne 12. prosince 1990, Kaefer & Procacci).

Přímý účinek a sekundární právní předpisy

Zásada přímého účinku se rovněž vztahuje na akty sekundárního práva, to znamená na akty přijaté institucemi na základě zakládajících smluv. Uplatnění přímého účinku však závisí na typu aktu:

  • nařízení: nařízení mají vždy přímý účinek. Článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie pak stanoví, že nařízení jsou přímo použitelná v zemích EU. Soudní dvůr upřesňuje v rozsudku ze dne 14. prosince 1971 ve věci Politi, že se jedná o úplný přímý účinek;
  • směrnice: směrnice je akt určený zemím EU, který musí být proveden do vnitrostátního práva. V některých případech však Soudní dvůr směrnicím přiznává přímý účinek s cílem chránit práva jednotlivců. Soudní dvůr proto ve své judikatuře stanovil, že směrnice má přímý účinek, jsou-li její ustanovení bezpodmínečná, dostatečně jasná a přesná a pokud příslušná země EU netransponovala směrnici ve stanovené lhůtě (rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn). Může však mít pouze vertikální přímý účinek; země EU jsou povinny provádět směrnice, ale nemohou směrnici uvádět proti jednotlivci (rozsudek ze dne 5. dubna 1979, Ratti);
  • rozhodnutí: rozhodnutí mohou mít přímý účinek, pokud je jejich adresátem země EU. Soudní dvůr zde proto přiznává pouze vertikální přímý účinek (rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Hansa Fleisch);
  • mezinárodní dohody: v rozsudku ve věci Demirel ze dne 30. září 1987 Soudní dvůr přiznal přímý účinek některým dohodám v souladu se stejnými kritérií stanovenými v rozsudku Van Gend en Loos;
  • stanoviska a doporučení: stanoviska a doporučení nemají právní závaznost. V důsledku toho nemají přímý účinek.

14.01.2015

Top