Help Print this page 
Title and reference
Lisabonská smlouva: úvod

Summaries of EU legislation: direct access to the main summaries page.
Multilingual display
Text

Lisabonská smlouva: úvod

Lisabonská smlouva reaguje na potřebu reformovat strukturu a způsob fungování Evropské unie (EU). Díky postupnému rozšiřování dosáhl počet členských států EU dvaceti osmi. Bylo proto nutné upravit fungování institucí a pravidla, jimiž se v EU řídí proces rozhodování.

Lisabonská smlouva navíc umožnila reformu několika politik EU. Tímto krokem došlo ke změně vymezení a k posílení akcí podnikaných na evropské úrovni.

VÝVOJ

K prvnímu pokusu o reformu došlo, když byla sepsána Smlouva o Ústavě pro Evropu. Cílem bylo nahradit zakládající smlouvy EU jednou Evropskou ústavou.

Tato Ústava byla podepsána 29. října 2004 v Římě. Než však vstoupila v platnost, měla být ratifikována všemi členskými státy. Ratifikační proces ovšem v několika členských státech skončil neúspěchem.

Dne 23. července 2007 byla svolána další mezivládní konference v Lisabonu. Cílem bylo najít alternativu ústavní smlouvy a pokračovat v reformách. Myšlenka Evropské ústavy tedy zůstala stranou a začala nová jednání, která měla vést k vytvoření reformní smlouvy.

Dne 13. prosince 2007 podepsalo 27 hlav států a předsedů vlád v Lisabonu novou reformní smlouvu. Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009 poté, co ji všechny členské státy v souladu se svým ústavním pořádkem ratifikovaly.

ROZDÍLY OPROTI SMLOUVĚ O ÚSTAVĚ PRO EVROPU

Lisabonská smlouva se do značné míry inspirovala ústavní smlouvou. Přebírá většinu institucionálních reforem a připravovaných politik obsažených v Ústavě, avšak prezentuje je jiným způsobem.

Ústavní smlouva vlastně měla zrušit zakládající smlouvy EU a nahradit je jediným dokumentem - Ústavou pro Evropu. Lisabonská smlouva naproti tomu zakládající smlouvy nenahrazuje, ale pouze je upravuje, podobně jako to dříve udělala Amsterodamská smlouva a smlouva z Nice. Lisabonská smlouva tedy funguje jako soubor změn zakládajících smluv.

Tato formální změna nemá žádné právní důsledky, avšak má velký symbolický a politický význam. Evropa opustila myšlenku konstitucionalizace a evropské právo se dále řídí mezinárodními smlouvami.

EU je tedy stále založena na dvou zakládajících smlouvách: Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o založení Evropského společenství. Smlouva o založení Evropského společenství však byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie.

PŘÍNOS LISABONSKÉ SMLOUVY

Lisabonská smlouva:

  • reformuje instituce a zlepšuje rozhodovací proces v EU;
  • posiluje demokratický rozměr EU;
  • reformuje vnitřní politiky EU;
  • posiluje vnější politiku EU.

Institucionální otázky

Reforma institucí EU byla nutná vzhledem ke zvýšení počtu členských států. Lisabonská smlouva proto upravuje pravidla týkající se složení Komise, Evropského parlamentu, Výboru regionů a Evropského hospodářského a sociálního výboru.

Lisabonská smlouva navíc reformuje rozhodovací proces v Radě. Ruší původní systém vážení hlasů a pro přijímání rozhodnutí nově definuje hlasování kvalifikovanou většinou.

Lisabonská smlouva také v institucionální hierarchii EU vytvořila dvě nové funkce:

Lisabonská smlouva má dále za cíl zpřehlednit a zlepšit fungování EU. Ruší původní pilířovou strukturu a provádí nové rozdělení pravomocí mezi členskými státy. Lisabonská smlouva také zjednodušuje zákonodárné postupy a typologii právních aktů, které se v EU přijímají.

Lisabonská smlouva se dále zasazuje o to, aby bylo fungování EU pružnější. Obsahuje několik institucionálních ustanovení, která mají zjednodušovat budování Evropy v určitých politických oblastech. Zjednodušilo se také navazování posílené spolupráce mezi členskými státy.

Posilování evropské demokracie

Jedním z cílů Lisabonské smlouvy je posílit evropskou demokracii tak, aby bylo dosaženo zejména větší legitimity rozhodnutí a aby se EU přiblížila občanům. Z tohoto důvodu byly značně posíleny pravomoci Evropského parlamentu. Lisabonská smlouva se navíc zasloužila o to, že v EU hrají důležitější roli vnitrostátní parlamenty.

Vytvořila také možnost předložení občanské iniciativy, díky které se mohou občané aktivněji zapojit do budování Evropy.

Vnitřní politiky EU

Jedna z nejdůležitějších změn se týká evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Lisabonská smlouva v tomto ohledu posiluje pravomoci EU v otázkách:

  • kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví;
  • justiční spolupráce v občanských věcech;
  • justiční spolupráce v trestních věcech;
  • policejní spolupráce.

Lisabonská smlouva také ujasňuje pravomoci EU v hospodářské, sociální a energetické politice. Jako nový cíl dále stanoví vytvoření evropského výzkumného prostoru.

Vnější politika EU

Posílení činnosti EU na mezinárodní úrovni. Lisabonská smlouva především zvyšuje soudržnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a zviditelňuje ji. EU tak získává právní subjektivitu, která jí umožňuje vyjednávat a stát se smluvní stranou mezinárodních smluv. Na světové scéně navíc nyní EU zastupuje vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Zakládající smlouvy byly navíc doplněny o oddíl věnovaný společné bezpečnostní a obranné politice. Dlouhodobým cílem je vytvořit společnou evropskou obranu.

Poslední aktualizace: 20.05.2014

Top