–

za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, M. Figueiredem a P. Lacerdou, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi M. Wilderspinem, jakož i P. Costa de Oliveira a M. Heller, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 1, čl. 7 bodu 1 a článku 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Saey Home & Garden NV/SA, se sídlem v Belgii, a společností Lusavouga-Máquinas e Acessórios Industriais SA (dále jen „Lusavouga“), se sídlem v Portugalsku, ve věci žaloby na náhradu škody spojené s vypovězením smlouvy o autorizovaném prodeji, kterou uvedené společnosti uzavřely a která se týkala španělského trhu.

3

Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

4

Článek 7 uvedeného nařízení stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

[…]

[…]“

5

Ustanovení článku 25, který patří do oddílu 7, nadepsaného „Ujednání o příslušnosti“, kapitoly II uvedeného nařízení, zní takto:

„1.   Bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:

[…]“

6

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, plyne, že společnost Lusavouga má sídlo ve městě Cacia, Aveiro (Portugalsko) a její provozovny jsou rovněž v Portugalsku. Její činnost spočívá v dovozu, vývozu a velkoobchodu se stroji, nářadím a dalším zařízením. Její obchodní síť zahrnuje zejména španělské území, na kterém nemá žádnou pobočku ani provozovnu.

7

Společnost Saey Home & Garden je společnost se sídlem ve městě Kortrijk (Belgie) a věnuje se výrobě a prodeji zejména zařízení a kuchyňského nádobí značky „Barbecook“. Ani tato společnost nemá na španělském území žádnou pobočku či provozovnu.

8

Na konci roku 2013 nebo na začátku roku 2014 účastníci původního řízení uzavřeli smlouvu o autorizovaném prodeji, jejímž předmětem byla výhradní propagace a distribuce (vyjma vztahu s jedním ze zákazníků) ve Španělsku, určená maloobchodním prodejcům a konečným spotřebitelům, výrobků vyráběných pod výše uvedenou značkou.

9

Předkládající soud považuje existenci uvedené smlouvy za prokázanou, ačkoli nebyla uzavřena písemně. V rámci uvedené smlouvy společnost Lusavouga od ledna do července 2014 objednávala uvedené výrobky od společnosti Saey Home & Garden a uváděla je na trh ve Španělsku.

10

Dopisem ze dne 17. července 2014 společnost Saey Home & Garden informovala společnost Lusavouga, že se rozhodla partnerství ukončit.

11

Dne 19. června 2015 společnost Lusavouga žalovala společnost Saey Home & Garden před Tribunal de Comarca de Aveiro (okresní soud v Aveiru, Portugalsko) a navrhovala uložit posledně uvedené, aby jí zaplatila zejména částku 24000 eur, tvořenou jednak částkou 10000 eur z titulu náhrad škody způsobené jednáním společnosti Saey Home & Garden, jakož i předčasným a náhlým ukončením smlouvy o autorizovaném prodeji a jednak částkou 14000 eur z titulu náhrady za získané zákazníky.

12

Společnost Saey Home & Garden vznesla námitku s tím, že portugalské soudy nejsou příslušné rozhodnout spor v původním řízení, jednak proto, že dotčené výrobky byly naloženy v Belgii a o dopravu se starala společnost Lusavouga, a jednak proto, že bod 20 všeobecných podmínek, kterým podléhal prodej uvedených výrobků, obsahoval dohodu o příslušnosti, podle které spory řeší soudy v Kortrijku (Belgie).

13

Tribunal de Comarca de Aveiro (okresní soud v Aveiru) odmítl námitku nepříslušnosti a měl za to, že portugalské soudy byly mezinárodně příslušné na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012.

14

Společnost Saey Home & Garden podala proti uvedenému rozhodnutí opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu, Portugalsko), a tvrdila zejména to, že smlouva o autorizovaném prodeji dotčená v původním řízení obnáší poskytování služeb ve Španělsku, a proto je posledně uvedený členský stát místem výkonu smluvních povinností. Mimoto podle společnosti Saey Home & Garden zneužívající vypovězení smlouvy spadá do „smluvní“ oblasti ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, což vylučuje příslušnost portugalských soudů.

15

Předkládající soud zdůrazňuje, že řeší otázku, které z portugalských, belgických či španělských soudů jsou mezinárodně příslušnými k rozhodování ve sporu v původním řízení. Mimoto v případě, že by portugalské soudy nebyly příslušné k rozhodování ve sporu v původním řízení, má předkládající soud za to, že je třeba určit, zda jsou k rozhodování ve sporu v původním řízení příslušné belgické, nebo španělské soudy.

16

Tribunal da Relação do Porto (odvolací soud v Portu) měl za to, že řešení sporu v původním řízení závisí na výkladu ustanovení nařízení č. 1215/2012, a proto se rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Portugalská vláda a Evropská komise vyjadřují v písemných vyjádřeních pochybnosti ohledně přípustnosti projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, zejména proto, že tato žádost obsahuje určité mezery, jako zejména útržkovitý popis okolností sporu v původním řízení, nezaujetí postoje předkládajícího soudu k úvahám, které jej vedly k podání této žádosti, jakož i opakování některých položených otázek.

18

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se na předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem na základě článku 267 SFEU pouze tehdy, pokud nejsou dodrženy požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, nebo pokud je zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti pravidla Společenství, o které vnitrostátní soud žádá, nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, body 50 a 155, jakož i citovaná judikatura).

19

Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudci k užitku, vyžaduje, aby tento soudce vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vychází otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Předkládací rozhodnutí musí kromě toho uvést přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k pochybnostem ohledně výkladu unijního práva a k tomu, aby usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku (rozsudek ze dne 14. června 2017, Online Games a další, C‑685/15, EU:C:2017:452, bod 43 a citovaná judikatura).

20

V projednávané věci požadovaný výklad určitých ustanovení nařízení č. 1215/2012 vykazuje skutečný a přímý vztah k předmětu sporu v původním řízení, který je dostačujícím způsobem vysvětlen, a odpovědi na položené otázky, které může Soudní dvůr poskytnout, umožní předkládajícímu soudu zbavit se pochybností a rozhodnout v uvedeném sporu.

21

Z toho plyne, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí být prohlášena za přípustnou.

22

Příslušnost soudu či soudů členského státu, dohodnutá smluvními stranami v ujednání o soudní příslušnosti, je podle čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 v zásadě výlučná. Na prvním místě je tedy třeba odpovědět na jedenáctou otázku, která se týká existence soudní příslušnosti na základě takového ujednání.

23

Podstatou jedenácté otázky předkládajícího soud je, zda čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že ujednání o soudní příslušnosti obsažené v obecných prodejních podmínkách, které jsou zmíněny ve fakturách vystavených jednou ze smluvních stran, splňuje požadavky uvedeného ustanovení.

24

Podle ustálené judikatury, je třeba ustanovení článku 25 nařízení č. 1215/2012 ohledně podmínek, jež jsou v něm stanoveny, vykládat striktně, jelikož vylučují jak příslušnost určenou na základě obecné zásady soudní příslušnosti podle bydliště žalovaného upravené v článku 4 tohoto nařízení, tak zvláštní příslušnost stanovenou v jeho článcích 7 až 9 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2017, Leventis a Vafeias, C‑436/16, EU:C:2017:497, bod 39, jakož i citovaná judikatura).

25

Konkrétně soud, jenž ve věci rozhoduje, má povinnost přezkoumat in limine litis, zda ustanovení, jež mu přiznává příslušnost, bylo skutečně předmětem souhlasu účastníků, který musí být vyjádřen jasně a přesně, přičemž formy vyžadované čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 mají zajistit, aby tento souhlas byl skutečně doložen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. června 2017, Leventis a Vafeias, C‑436/16, EU:C:2017:497, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

26

Článek 25 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 stanoví, že dohoda o příslušnosti musí být uzavřena písemně, nebo ústně s písemným potvrzením.

27

Mimoto je třeba uvést, že pokud je ujednání o soudní příslušnosti stanoveno v obecných podmínkách, Soudní dvůr již rozhodl, že takové ustanovení je v souladu s právem, pokud je v samotném textu smlouvy podepsané oběma smluvními stranami odkázáno na obecné podmínky, které uvedené ustanovení obsahují (rozsudek ze dne 7. července 2016, Hőszig, C‑222/15, EU:C:2016:525, bod 39 a citovaná judikatura).

28

V projednávané věci ze spisu předaného Soudnímu dvoru plyne, že smlouva o autorizovaném prodeji dotčená v původním řízení byla uzavřena ústně bez pozdějšího písemného potvrzení, a že obecné podmínky obsahující dotčené ujednání o soudní příslušnosti byly zmíněny pouze na fakturách vystavených žalovanou v původním řízení.

29

S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem a s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 27 tohoto rozsudku se zdá, že ujednání o soudní příslušnosti, jako je ujednání dotčené v původním řízení, nesplňuje požadavky čl. 25 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

30

Podle předkládajícího soudu je mimoto nesporné, že předmět sporu v původním řízení se týká smlouvy o autorizovaném prodeji, na jejímž základě je požadována náhrada škody plynoucí z jejího předčasného a náhlého vypovězení, jakož i náhrada za získané zákazníky kvůli nedodržení s tím spojeného požadavku téměř úplné výlučnosti. Je tedy třeba ověřit, což rovněž přísluší předkládajícímu soudu, zda se ujednání o soudní příslušnosti dotčené v původním řízení týká tohoto právního vztahu. Ujednání o soudní příslušnosti obsažené ve smlouvě totiž může v zásadě vyvolávat účinky pouze ve vztazích mezi stranami, které souhlasily s uzavřením této smlouvy (rozsudek ze dne 7. února 2013, Refcomp, C‑543/10, EU:C:2013:62, bod 29).

31

Je třeba dodat, že kromě dvou možností stanovených v čl. 25 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012, stanoví uvedený č. 25 odst. 1 v písm. b) a c), že ujednání o soudní příslušnosti může být rovněž uzavřeno ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát. Předkládajícímu soudu případně přísluší ověřit, zda bylo ujednání o soudní příslušnosti uzavřeno mezi účastníky původního řízení v některé z těchto forem.

32

Z toho plyne, že čl. 25 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou ověření, která přísluší učinit předkládajícímu soudu, takové ujednání o soudní příslušnosti, jako je ujednání dotčené v původním řízení, obsažené v obecných prodejních podmínkách zmíněných na fakturách vystavených jednou ze smluvních stran nesplňuje požadavky uvedeného ustanovení.

33

Podstatou druhé až osmé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je výklad čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 za účelem určení toho, který soud je příslušný rozhodnout o žalobě na náhradu škody týkající se vypovězení smlouvy o autorizovaném prodeji uzavřené mezi dvěma společnostmi se sídlem a činností ve dvou různých členských státech, která se týká uvádění výrobků na vnitrostátní trh třetího členského státu, na jehož území nemá ani jedna z uvedených společností pobočku či provozovnu.

34

Úvodem je nutno upřesnit, že hraniční určovatel pro příslušnost soudu, stanovený v čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, je použitelný, pouze pokud by vnitrostátní soud rozhodující ve sporu vzniklém mezi stranami, které mezi sebou navázaly obchodní vztahy, dospěl k závěru, že tyto vztahy jsou založeny na „smlouvě o prodeji zboží“ nebo na „smlouvě o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení. Taková kvalifikace by vylučovala uplatnění pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 7 bodu 1 písm. a) uvedeného nařízení. Vzhledem k hierarchii, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se může totiž pravidlo pro určení příslušnosti upravené v tomto písm. a) uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v uvedeném písm. b) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, body 30 a 31, jakož i citovaná judikatura).

35

Na prvním místě je třeba vyložit čl. 7 bod 1 písm. b) první a druhou odrážku nařízení č. 1215/2012 za účelem určení, zda taková smlouva o autorizovaném prodeji, jako je smlouva dotčená ve věci v původním řízení, představuje „smlouvu o prodeji zboží“ či „smlouvu o poskytování služeb“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

36

V tomto ohledu je třeba vzít závazek charakteristický pro uvedené smlouvy za hraniční určovatel pro soudní příslušnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. února 2010, Car Trim, C‑381/08, EU:C:2010:90, body 31 a 32, jakož i ze dne 15. června 2017, Kareda, C‑249/16, EU:C:2017:472, bod 40 a citovaná judikatura).

37

Smlouva, pro niž je charakteristický závazek dodání zboží, musí být kvalifikována jako „prodej zboží“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení č. 1215/2012 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 34 a citovaná judikatura).

38

Pokud jde o otázku, zda lze smlouvu kvalifikovat jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, je třeba připomenout, že pojem „služby“ implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. června 2017, Kareda, C‑249/16, EU:C:2017:472, bod 35 a citovaná judikatura).

39

Co se týče kritéria existence činnosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, nikoli pouhé zdržení se jednání. V případě smlouvy o autorizovaném prodeji odpovídá toto kritérium charakteristickému plnění poskytovanému autorizovaným prodejcem, který se zajišťováním distribuce zboží poskytovatele oprávnění k prodeji podílí na rozvoji šíření tohoto zboží. Díky záruce zásobování zbožím, která je mu poskytnuta na základě smlouvy o autorizovaném prodeji a případně díky jeho účasti na obchodní strategii poskytovatele oprávnění k prodeji, zejména účasti na propagačních akcích, což jsou skutečnosti, které musí ověřit vnitrostátní soud, může autorizovaný prodejce nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat tak pro zboží poskytovatele oprávnění k prodeji větší podíl na místním trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins, C‑9/12, EU:C:2013:860, bod 38 a citovaná judikatura).

40

Co se týče kritéria úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, je třeba zdůraznit, že ji nelze chápat striktně jako zaplacení peněžní částky. Je nutno vzít v úvahu jednak konkurenční výhodu přiznanou autorizovanému prodejci spočívající ve výlučnosti či téměř úplné výlučnosti oprávnění k prodeji na daném trhu a jednak případnou pomoc poskytovanou autorizovanému prodejci v oblasti přístupu k reklamním nosičům, předávání know-how prostřednictvím školení nebo též výhodnějších způsobů placení, neboť všechny tyto výhody, lze považovat za hodnotu představující odměnu autorizovaného prodejce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins, C‑9/12, EU:C:2013:860, body 39 a 40).

41

Soudní dvůr již rozhodl, že pro účely určení soudní příslušnosti spadá výlučná či téměř výlučná smlouva o autorizovaném prodeji v zásadě pod pojem „smlouva o poskytování služeb“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins, C‑9/12, EU:C:2013:860, body 27, 28 a 41).

42

Zadruhé s výhradou ověření ze strany předkládajícího soudu, že smlouva o autorizovaném prodeji dotčená v původním řízení může skutečně být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“, je třeba určit místo výkonu závazku charakteristického pro takovou smlouvu a soud příslušný rozhodovat ve sporech s ní spojených.

43

V tomto ohledu, jak plyne ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, je smlouva o autorizovaném prodeji dotčená ve věci původním řízení smlouvou o výhradní distribuci (s výjimkou jediného zákazníka) uzavřenou mezi společností se sídlem v Belgii a jinou společností se sídlem v Portugalsku, za účelem uvádění výrobků na španělský trh, přičemž ani jedna z uvedených společností nemá na španělském území pobočku či provozovnu.

44

Z judikatury Soudního dvora plyne, že v případě většího počtu míst plnění závazku charakteristického pro smlouvu je třeba místem plnění, ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, rozumět místo, které zajišťuje nejužší spojení mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší spojení je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger, C‑19/09, EU:C:2010:137, body 33 a 34).

45

V důsledku toho je podle uvedeného ustanovení v případě poskytování služeb v několika členských státech soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o poskytování služeb soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního poskytování služeb, jak vyplývá z ustanovení smlouvy a v případě neexistence takových ustanovení místo faktického plnění této smlouvy, a v případě nemožnosti takového určení místo, kde má poskytovatel služeb bydliště (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger, C‑19/09, EU:C:2010:137, bod 43).

46

Tento výklad, který se uplatní i za okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, totiž odpovídá cílům předvídatelnosti a úzké vazby se sporem sledovaným unijním zákonodárcem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. února 2010, Car Trim, C‑381/08, EU:C:2010:90, bod 48 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger, C‑19/09, EU:C:2010:137, body 41 a 42).

47

S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na druhou až osmou otázku odpovědět tak, že čl. 7 bod 1) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že podle uvedeného ustanovení je soudem příslušným k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody v souvislosti s vypovězením smlouvy o autorizovaném prodeji uzavřené mezi dvěma společnostmi, které mají sídlo a provozují činnost ve dvou různých členských státech, za účelem uvádění výrobků na trh třetího členského státu, na jehož území nemá ani jedna z uvedených společností pobočku či provozovnu, soud členského státu, kde se nachází místo hlavního poskytování služeb, jak vyplývá z ustanovení smlouvy, a v případě neexistence takových ustanovení místo faktického plnění této smlouvy, a v případě nemožnosti takového určení místo, kde má poskytovatel služeb bydliště.

48

S ohledem na odpovědi na druhou až osmou, jakož i na jedenáctou otázku, není třeba odpovídat na první, devátou, desátou, dvanáctou a třináctou otázku.

49

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: