1. 

Projednávaný kasační opravný prostředek směřuje proti rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 6. června 2013, T & L Sugars a Sidul Açúcares v. Komise ( 2 ), kterým zejména odmítl jako nepřípustnou žalobu na neplatnost podanou T & L Sugars Ltd a Sidul Açúcares Unipessoal Lda, dvěma rafinériemi dováženého třtinového cukru usazenými v Evropské unii, proti několika nařízením Evropské komise stanovícím výjimečná opatření, pokud jde o uvolnění cukru a isoglukózy nepodléhajících kvótám na trh ( 3 ) a otevření výjimečné dovozní celní kvóty pro cukr pro hospodářský rok 2010/11 ( 4 ).

2. 

Tribunál měl v projednávané věci nejprve v podstatě za to, že jelikož provádění sporných nařízení vyžaduje přijetí určitých opatření členskými státy, navrhovatelky se nemohou dovolávat ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU. Tribunál měl dále za to, že navrhovatelky nejsou prováděcím nařízením č. 302/2011 dotčeny osobně, a proto námitce nepřípustnosti vznesené Komisí vyhověl, přičemž žalobu prohlásil za nepřípustnou v rozsahu, v němž směřuje ke zrušení sporných nařízení.

3. 

Za těchto podmínek kasační opravný prostředek navrhovatelek poskytuje Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se k výkladu nových ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, tak jak byla zavedena Lisabonskou smlouvou, který použil Tribunál, a konkrétně vymezit, co jsou nařizovací akty, které „nevyžadují přijetí prováděcích opatření“.

4.

Tribunál velmi stručně popsal skutečnosti předcházející sporu v bodech 1 až 5 napadeného rozsudku, na něž se odkazuje. Základní prvky sporných nařízení budou mimoto v rozsahu nezbytném pro projednávanou věc uvedeny v následujících úvahách.

5.

Tribunál námitce nepřípustnosti vznesené Komisí vyhověl, když měl za to, že navrhovatelky nemohou uplatňovat čl. 263 čtvrtý pododstavec poslední část věty SFEU (body 36 až 73 napadeného rozsudku) a že nařízením č. 393/2011 nejsou osobně dotčeny (body 74 až 94 tohoto rozsudku). Hlavní kritizované body napadeného rozsudku budou uvedeny v rozsahu, v němž je to nezbytné v rámci přezkumu důvodů vznesených navrhovatelkami.

6.

Navrhovatelky vznášejí formálně tři důvody na podporu svého kasačního opravného prostředku. Nejprve uvádějí, že se Tribunál dopustil několika nesprávných právních posouzení, když měl za to, že opatření, která v projednávané věci přijaly vnitrostátní orgány, jsou prováděcími opatřeními ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Dále mají za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že nařízením č. 393/2011 nejsou osobně dotčeny. Konečně mají za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 97 napadeného rozsudku uvedl, že jelikož jejich žaloba na neplatnost byla prohlášena za nepřípustnou, musí být proto odmítnuta i námitka protiprávnosti čl. 186 písm. a) a článku 187 nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty („jednotné nařízení o společné organizaci trhů“) ( 5 ), kterou vznesly v souvislosti s uvedenou žalobou.

7.

V rámci svého prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v zásadě uvádějí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že podmínky pro použití čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU nebyly v projednávané věci splněny.

8.

Zdůrazňují, že výklad čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vyžaduje odlišit skutečná prováděcí opatření od ostatních, což ukládá přezkum obsahu sporných nařizovacích aktů a specifické povahy opatření přijatých členskými státy, přičemž je třeba zohlednit posuzovací pravomoc členských států a cíl spočívající v účinné soudní ochraně jednotlivců, který toto ustanovení sleduje.

9.

Tribunál se dopustil prvního nesprávného právního posouzení, když měl za to, že jakékoli opatření přijaté členským státem v rámci nařízení představuje rozhodnutí k provedení uvedeného nařízení, i když je automatické či nevýznamné.

10.

Tribunál se dopustil druhého nesprávného právního posouzení, když měl za to, že opatření přijatá v projednávaném případě členskými státy jsou opatřeními k provedení sporných nařízení, třebaže byla přijata za okolností, kdy neexistuje žádná posuzovací pravomoc členských států, jelikož posledně uvedené státy neučinily žádnou volbu ani nepřijaly žádné rozhodnutí, ale jednaly pouze jako poštovní schránka.

11.

Tribunál se dopustil třetího nesprávného právního posouzení, když v bodě 53 napadeného rozsudku uvedl, že prostor pro uvážení, který mají členské státy, není relevantní pro určení toho, zda nařizovací akt „vyžaduje přijetí prováděcích opatření“.

12.

Tribunál se konečně dopustil čtvrtého nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 69 až 72 napadeného rozsudku za to, že výklad pojmu „nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření“ ve světle zásady účinné soudní ochrany nemůže vést k prohlášení jejich žaloby za přípustnou.

13.

V tomto ohledu zdůrazňují, že výslovně uvedly, že nemají k dispozici žádný procesní prostředek před vnitrostátními soudy, takže by musely porušit zákon a být stíhány, aby mohly zpochybnit sporná nařízení. Z tohoto hlediska musejí být ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU vykládána s ohledem na jejich procesní účinnost. Jediným cílem posledně uvedených ustanovení ostatně není zabránit situacím, v nichž by jednotlivci museli porušit zákon, aby měli přístup ke spravedlnosti.

14.

Dále uvádějí, že Komise, jakož i Tribunál v bodech 63, 65 a 72 napadeného rozsudku otevřeně uznávají neexistenci vnitrostátních procesních prostředků. Navrhovatelky trvají na skutečnosti, že akty přijaté vnitrostátními orgány na základě sporných nařízení nemohou být v Portugalsku napadeny, ledaže by byly přijaty ultra vires, čemuž tak není. V každém případě uvedené akty nejsou veřejné, jelikož obsahují obchodní tajemství.

15.

Komise, která byla ve všech bodech podporována Radou Evropské unie, jakož i francouzská vláda mají naproti tomu za to, že se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když měl za to, že napadená nařízení vyžadují přijetí prováděcích opatření.

16.

Argument uplatněný navrhovatelkami v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku poskytuje Soudnímu dvoru příležitost prohloubit jeho výklad nových ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, která byla doplněna Lisabonskou smlouvou. Tato ustanovení konkrétně vybízejí Soudní dvůr k tomu, aby vymezil dosah nového režimu aktivní legitimace fyzických a právnických osob v případě napadení nařizovacích aktů stanoveného Lisabonskou smlouvou, přesněji dvojí podmínku zavedenou touto smlouvou ( 6 ).

17.

Ačkoli již totiž Soudní dvůr definoval pojem „nařizovací akt“ ve smyslu tohoto ustanovení, a to konkrétně jako pojem vylučující legislativní akty ( 7 ), neměl naproti tomu ještě příležitost se zabývat – přinejmenším v pozitivním smyslu ( 8 ) – dvojí podmínkou, která aktivní legitimaci fyzických nebo právnických osob v případě žaloby proti tomuto typu aktů podmiňuje tím, že se jich tyto akty dotýkají bezprostředně a nevyžadují přijetí prováděcích opatření nad rámec bezprostředního dotčení.

18.

V souladu s ustálenou judikaturou je třeba při určení, co jsou „nařizovací akty, které se [žalobce] dotýkají bezprostředně a nevyžadují přijetí prováděcích opatření“, vzít v úvahu historii vzniku tohoto nového ustanovení, jeho znění a kontext, do něhož spadá, jakož i veškerá relevantní ustanovení unijního práva ( 9 ), přičemž funkce plněná tímto novým ustanovením v systému procesních prostředků stanovených Smlouvou má v tomto ohledu zvláštní význam.

19.

V tomto ohledu budu muset tento průzkum zahájit tím, že obecně připomenu, že Soudní dvůr již měl příležitost konstatovat, že nová ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU zmírnila podmínky přípustnosti žalob na neplatnost podaných fyzickými a právnickými osobami proti některým nařizovacím aktům, a sice těm nařizovacím aktům, které se jich dotýkají bezprostředně a nevyžadují přijetí prováděcích opatření, když zrušila podmínku týkající se osobního dotčení ( 10 ).

20.

Nový čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU, který doslovně převzal obsah čl. III‑365 odst. 4 návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, zamýšlí tedy rozšířit podmínky přípustnosti žalob fyzických a právnických osob na neplatnost proti některým nařizovacím aktům, aniž zavádí jakoukoli změnu, pokud jde podmínky přípustnosti pro podání žalob proti legislativním aktům ( 11 ). Cílem tohoto nového článku je umožnit jim podat žalobu na neplatnost proti aktům s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů ( 12 ), a to za podmínek, které jsou méně restriktivní než podmínky, které se uplatnily doposud, to znamená, aniž musí prokázat své osobní dotčení. Obě kumulativní podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci poslední části věty SFEU, a sice že se napadený nařizovací akt žalobce dotýká bezprostředně a že nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, je třeba vykládat se zohledněním tohoto cíle zmírnění podmínek.

21.

S ohledem na tuto skutečnost je třeba úvodem zdůraznit, že samotné znění nových ustanovení čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU vyvolává nepochybně výkladové problémy ( 13 ).

22.

Je bezpochyby pravda, že podmínka spočívající v bezprostředním dotčení již jako taková existovala, společně s podmínkou osobního dotčení, „před Lisabonem“, a jak prvně, tak posledně uvedená podmínka byly předmětem výkladu, který je znám.

23.

Pokud jde o bezprostřední dotčení, bez ohledu na napadený akt s obecnou působností z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že vyžaduje, aby tento akt měl bezprostředně účinky na právní postavení žalující fyzické nebo právnické osoby a aby v případě, že vyžaduje přijetí prostředkujících opatření, neponechával orgánům pověřeným jeho provedením žádnou posuzovací pravomoc, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní právní úpravy ( 14 ). Samotná existence vnitrostátních aktů, které vstoupí mezi žalobce a akt s obecnou působností, který se jej osobně dotýká, tedy nepředstavovala nezbytně sama o sobě překážku uznání jeho aktivní legitimace.

24.

Otázkou, která tedy vyvstává, je jak stanovit smysl nového režimu týkajícího se nařizovacích aktů, který sice přebírá podmínku bezprostředního dotčení, ale jako doplňující dodává podmínku spočívající v tom, že akt nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. Tento výklad se podle mého názoru nemůže spokojit s tím, že použije definici podmínky bezprostředního dotčení stanovenou Soudním dvorem v době, kdy tato podmínka byla doprovázena podmínkou osobního dotčení.

25.

Podmínka bezprostředního dotčení, jak byla vykládána Soudním dvorem v kontextu znění Smlouvy, které předcházelo Lisabonu, již totiž vycházela z pojetí, podle něhož existence čistě automatického provádění nebrání přiznání aktivní legitimace. Bylo by tak možné tvrdit, že podmínka týkající se neexistence prováděcích opatření, to znamená neexistence aktů jdoucích nad rámec čistě automatického provádění, je již v této podmínce obsažena.

26.

Z určitého hlediska Lisabonská smlouva zkomplikovala relativní jednoduchost tohoto režimu. Jednak zachovala bývalý režim, pokud jde o „akty“ obecně, jiné než individuální rozhodnutí, když zachovala podmínku bezprostředního a osobního dotčení. Dále se pak od tohoto pravidla odchýlila, pokud jde kategorii „nařizovacích aktů“, když zavedla jinou dvojí podmínku, a sice bezprostřední dotčení „a“ neexistenci prováděcích opatření.

27.

Nový režim nařizovacích aktů nás tak konfrontuje s nezbytností rozlišovat mezi oběma podmínkami, které se jich týkají, jinak řečeno této koncepční dualitě dát smysl. Je totiž nutno dospět k závěru, že podle samotného znění čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU mohou existovat nařizovací akty, které třebaže se fyzických nebo právnických osob dotýkají bezprostředně, mohou ještě vyžadovat přijetí prováděcích opatření.

28.

Proti sobě tak stojí dvě teze. Podle první z nich jakkoli slabý zásah vnitrostátního správního orgánu v procesu provádění nařizovacího aktu stačí k tomu, aby podmínka spočívající v tom, že se nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, nebyla splněna. To je zhruba řečeno teze zastávaná francouzskou vládou, Komisí a Radou.

29.

Jak se pokusím vysvětlit, tato teze by však byla v rozporu se správným výkladem pojmu „nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření“, který byl nově zaveden Lisabonskou smlouvou.

30.

Je totiž třeba poznamenat, že pojem „nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření“ je sémanticky bohatší než to, co vyplývá z této první teze. Konkrétně výraz „opatření“ použitý v čl. 263 čtvrtém pododstavci poslední části věty SFEU, bez ohledu na použitý jazyk, zahrnuje nevyhnutelně výkon určité „pravomoci“, která tedy s sebou nese určitý prostor pro uvážení při výkonu výsad veřejné moci. Jakýkoli úkol svěřený vnitrostátnímu veřejnému orgánu neznamená pouze v důsledku skutečnosti, že mu přísluší jej provést, to, že akty, které za tímto účelem přijme, spadají pod pojem „prováděcí opatření“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU. Je nutno konkrétně a v každém jednotlivém případě zohlednit povahu, ale rovněž formu a intenzitu spolupráce požadované od vnitrostátních orgánů.

31.

Jeví se mi totiž jako obtížné tato nová ustanovení vykládat v tom smyslu, že existence nepodstatných, jinak řečeno „pomocných“ aktů vnitrostátních orgánů, které jsou plodem jakékoli činnosti či přijaté v rámci výkonu přesně stanové pravomoci, které vstoupí mezi žalobce a napadený nařizovací akt, může být analyzována tak, že umožní mít současně za to, že je podmínka týkající se bezprostředního dotčení splněna a že podmínka týkající se neexistence prováděcích opatření splněna není, pouze v důsledku tohoto vstoupení mezi žalobce a napadený nařizovací akt, neboť jinak by byl narušen sledovaný cíl spočívající ve zmírnění podmínek přípustnosti žalob fyzických a právnických osob proti nařizovacím aktům, které nemají legislativní povahu.

32.

Na základě této argumentace zastávám alternativní tezi, podle níž nové znění, kterým Smlouva definuje aktivní legitimaci fyzických a právnických osob v případě žaloby proti nařizovacím aktům ve formě dvou podmínek, kterými se zabýváme, mě vede k postupu analýzy ve smyslu, který lze chápat jako „funkční dělbu“ mezi těmito podmínkami. Podle této funkční dělby je třeba rozlišit jednak definici pravidla jako takového a okruhu jeho příjemců (bezprostřední dotčení) a jednak určení různých specifických okolností pro jeho konkrétní uplatnění a provedení (mimo jiné modálních, kvantitativních a časových), které umožní dospět k závěru, že uvedené pravidlo je v plném rozsahu a samo o sobě operativní. Následně je možné tvrdit, že bezprostřední dotčení odkazuje společně na definici pravidla a na určení jeho příjemců, zatímco prováděcí opatření zaručují, aby uvedené pravidlo, jehož příjemci jsou určeni, bylo v plném rozsahu operativní.

33.

Pokud by byl uplatněn tento výklad, bylo by tak po provedení analýzy in concreto ohledně předmětu, obsahu a účinků samotného napadeného nařizovacího aktu na právní postavení žalobce ( 15 ) případně možné dospět k závěru, že tento akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU, či nikoli.

34.

V projednávané věci je zajisté pravda, že operativní provádění sporných nařízení vyžadovalo zásah členských států a přijetí určitých administrativních aktů z jejich strany, jak uvedl Tribunál, a sice hlavně přijetí žádostí dotčených hospodářských subjektů, kontrolu jejich přípustnosti podle formálních náležitostí, které stanovily a jejich předání Komisi za účelem vyhotovení licencí na základě rozdělovacích koeficientů přijatých Komisí. Je však obtížné mít za to, že se činnost spočívající pouze v řízení, kterou takto rozvinuly vnitrostátní orgány, podílí na výkonu prováděcí pravomoci.

35.

Jeví se mi, že funkce administrativní spolupráce takto zajištěná příslušnými vnitrostátními orgány neodpovídá tomu, co měli autoři Smlouvy na mysli, když žalobu na neplatnost fyzických a právnických osob proti nařizovacím aktům podrobili nové dvojí zmírňující podmínce přípustnosti.

36.

Nejprve je třeba připomenout, že Komise, jež v projednávané věci konstatovala, že je nezbytné omezit negativní rozdíl mezi disponibilitou a používáním cukru na trhu Unie pro hospodářský rok 2010/11, měla za to, že je třeba jednak uvolnit na trh část cukru vyrobeného nad rámec kvóty stanovené v článku 56 nařízení č. 1234/2007, a jednak v plném rozsahu využít všechny existující dovozní toky. V důsledku toho přijala nařízení č. 222/2011, kterým se stanoví výjimečná opatření, pokud jde o uvolnění cukru a isoglukózy nepodléhajících kvótám na trh Unie při snížené dávce z přebytku a prováděcí nařízení č. 302/2011 o otevření výjimečné dovozní celní kvóty pro určité množství cukru pro hospodářský rok 2010/11.

37.

Nařízení č. 222/2011 a prováděcí nařízení č. 302/2011 byla doplněna dvěma prováděcími nařízeními, přičemž jejich hlavním předmětem je stanovení přídělového koeficientu na dostupná množství cukru nepodléhajícího kvótám, jež mají být prodána na trhu při nulové dávce z přebytku (prováděcí nařízení č. 293/2011) a dovozní kvóty (prováděcí nařízení č. 393/2011), a to na základě žádostí zainteresovaných hospodářských subjektů předaných členskými státy. Kromě toho prováděcí nařízení č. 293/2011 zamítá žádosti o dovozní licence podané od 21. března do 25. března 2011 a stanoví, že období pro podávání těchto žádostí končí ke dni 28. března 2011. Prováděcí nařízení č. 393/2011 pozastavuje podávání dalších žádostí o licence uvedené v jeho příloze do konce hospodářského roku 2010/11.

38.

Mimoto je třeba připomenout, že navrhovatelky uvádějí především v podstatě to, že sporná nařízení způsobují, že jsou rafinérie dováženého třtinového cukru v konkurenčním postavení, které je nepříznivé v porovnání s postavením výrobců a zpracovatelů řepy usazených v rámci EU, a to v rozporu se základním nařízením a zásadami zákazu diskriminace, proporcionality a ochrany legitimního očekávání. Naproti tomu navrhovatelky nikterak nezpochybňují podmínky vydávání licencí.

39.

Tribunál, který provedl analýzu obou těchto sérií nařízení ( 16 ), poznamenal, že k tomu, aby bylo možné uvádět na trh nebo dovážet cukr s využitím výjimečných režimů stanovených těmito nařízeními, musejí zainteresované hospodářské subjekty předem podat žádost u vnitrostátních orgánů ( 17 ), které následně uplatňují přídělové koeficienty stanovené prováděcími nařízeními č. 293/2011 a č. 393/2011 ( 18 ). Tribunál z toho vyvodil, že sporná nařízení nemohou mít vůči dotčeným hospodářským subjektům právní účinky bez opatření přijatých vnitrostátními orgány.

40.

Tribunál, který následně konstatoval, že uvedená vnitrostátní opatření mají povahu rozhodnutí, neboť vnitrostátní orgány jsou oprávněny uložit žadatelům určité formální podmínky a jsou oprávněny rozhodovat o přípustnosti žádostí a vydávat licence ( 19 ), dospěl k závěru, že sporná nařízení „předpokládají“ individuální rozhodnutí přijatá na vnitrostátní úrovni, bez nichž jimi nemůže být dotčeno právní postavení dotyčných fyzických a právnických osob ( 20 ). V důsledku toho měl Tribunál za to, že sporná nařízení nelze kvalifikovat jako akty, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU.

41.

Tato analýza Tribunálu je stižena nesprávným právním posouzením.

42.

Zaprvé je totiž třeba uvést, že výjimečná opatření stanovená v nařízení č. 222/2011 a v prováděcím nařízení č. 302/201 v plném rozsahu vymezila Komise, když stanovila jejich příslušnou oblast působnosti ratione materiae, ratione personae a ratione temporis, jakož i podmínky způsobilosti a přípustnosti, kterými je jejich přiznání podmíněno ( 21 ).

43.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že i přes skutečnost, že obě série nařízení nemají tutéž oblast působnosti ratione personae, Tribunál provedl jejich analýzu, aniž tento rozdíl jakkoli zohlednil. Ačkoli přitom není zpochybňováno, že navrhovatelky jsou jakožto rafinérie dováženého třtinového cukru bezprostředně dotčeny prováděcími nařízeními č. 302/2011 a č. 393/2011, je naproti tomu mnohem obtížnější mít za to, že jsou bezprostředně dotčeny nařízením č. 222/2011 a prováděcím nařízením č. 293/2011, jelikož obě posledně uvedená nařízení nemohou s ohledem na svou oblast působnosti nikterak změnit jejich právní postavení.

44.

Kromě toho přídělové koeficienty na množství cukru určená na trh při snížené dávce z přebytku (prováděcí nařízení č. 293/2011) a dovozní licence (prováděcí nařízení č. 393/2011) na základě skutečností, které byly shromážděny, případně filtrovány a předány členskými státy, stanovila rovněž Komise.

45.

Je zajisté pravda, že zainteresované hospodářské subjekty musely v obou případech zaslat příslušným vnitrostátním orgánům žádost o licenci. Tyto žádosti však nezakládaly nárok na využití výjimečných opatření, o kterých bylo rozhodnuto.

46.

Je rovněž zajisté pravda, že vnitrostátní orgány byly pověřeny přijímat žádosti o licenci, přezkoumávat případně jejich přípustnost a následně uplatnit koeficienty přidělení a vydat licence. Tyto různé zásahy, které spadají striktně do výkonu přesně stanovené pravomoci, však nejdou nad rámec pouhé administrativní spolupráce a pouhého technického řízení výjimečných opatření, o kterých rozhodla Komise.

47.

Výjimečná opatření přijatá Komisí tak jako celek bezpochyby vyžadovala přijetí administrativních aktů pro řízení, ale nevyžadovala přijetí prováděcích opatření v pravém slova smyslu. Ve smyslu, který jsem se snažil popsat výše, „prováděcí opatření“ odpovídající požadavku provedení nařízení č. 222/2011 a prováděcího nařízení č. 302/2011 obsahovala bez sebemenší pochybnosti konkrétně prováděcí nařízení č. 293/2011 a č. 393/2011. Posledně uvedená nařízení představují určitým způsobem okamžik provedení – ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU – nařízení č. 222/2011 a prováděcího nařízení č. 302/2011. Tak tomu naproti tomu není v případě administrativních aktů pro řízení, které přijaly příslušné orgány členských států.

48.

V důsledku toho se domnívám, že je třeba prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vznesenému navrhovatelkami vyhovět, a tedy napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž Tribunál rozhodl, že prováděcí nařízení č. 302/2011 a č. 393/2011 vyžadují přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU.

49.

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

50.

Ačkoli v projednávané věci Soudní dvůr nemůže v této fázi řízení rozhodnout o meritu žaloby podané před Tribunálem, disponuje naproti tomu skutečnostmi nezbytnými k tomu, aby vydal konečné rozhodnutí o námitce nepřípustnosti vznesené Komisí v průběhu řízení v prvním stupni, v rozsahu, v němž se týká žaloby proti prováděcím nařízením č. 302/2011 a č. 393/2011, týkajícím se výjimečné dovozní celní kvóty ( 22 ).

51.

Z předcházejících úvah totiž vyplývá, že nelze mít za to, že obě tato prováděcí nařízení vyžadují přijetí prováděcích opatření ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU. Není ani zpochybňováno, že navrhovatelky mají jakožto rafinérie dováženého třtinového cukru právní zájem na podání žaloby proti posledně uvedeným nařízením a jsou jimi bezprostředně dotčeny.

52.

Za těchto okolností je třeba věc vrátit zpět Tribunálu, aby rozhodl o návrhových žádáních navrhovatelek směřujících ke zrušení prováděcích nařízení č. 302/2011 a č. 393/2011.

53.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: