EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52012PC0130
Proposal for a COUNCIL REGULATION on the exercise of the right to take collective action within the context of the freedom of establishment and the freedom to provide services
Návrh NAŘÍZENÍ RADY o výkonu práva na kolektivní akci v rámci svobody usazování a volného pohybu služeb
Návrh NAŘÍZENÍ RADY o výkonu práva na kolektivní akci v rámci svobody usazování a volného pohybu služeb
/* COM/2012/0130 final - 2012/0064 (APP) */
Návrh NAŘÍZENÍ RADY o výkonu práva na kolektivní akci v rámci svobody usazování a volného pohybu služeb /* COM/2012/0130 final - 2012/0064 (APP) */
DŮVODOVÁ ZPRÁVA 1. SOUVISLOSTI NÁVRHU Obecné souvislosti Soudní dvůr ve svých rozsudcích ve
věcech Viking-Line[1] a Laval[2] poprvé uznal, že právo na kolektivní akci včetně práva na
stávku je jakožto základní právo nedílnou součástí základních zásad práva EU,
jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje[3].
Rovněž výslovně uvedl, že vzhledem k tomu, že účel Evropské unie
je nejen hospodářský, ale i sociální, musí být práva vyplývající z
ustanovení Smlouvy, která se vztahují k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu,
v rovnováze s cíli sledovanými sociální politikou, mezi něž patří
zlepšování životních a pracovních podmínek, přiměřená sociální
ochrana a sociální dialog[4]. Kromě toho rovněž potvrdil, že právo na kolektivní akci,
jejímž cílem je ochrana pracovníků, představuje legitimní zájem,
který v zásadě může odůvodnit omezení základních svobod
zaručených Smlouvou. Ochrana pracovníků tedy patří mezi naléhavé
důvody obecného zájmu, které byly již Soudním dvorem uznány[5]. I přes toto ujasnění vyvolaly
rozsudky Soudního dvora rozsáhlou a intenzivní diskusi o jejich důsledcích
pro ochranu práv vysílaných pracovníků a obecněji o rozsahu, ve
kterém mohou odbory i nadále chránit práva pracovníků v
přeshraničních situacích. Vyvolaly zejména výměnu názorů o
přiměřenosti stávajících pravidel EU na ochranu práv
pracovníků v rámci volného pohybu služeb a svobody usazování[6]. Do této diskuse se zapojila celá řada
zúčastněných stran včetně sociálních partnerů,
politiků, odborníků z oblasti práva a akademických
pracovníků. Zatímco někteří účastníci diskuse rozhodnutí
Soudního dvora uvítali jako potřebné ujasnění pravidel vnitřního
trhu, mnozí je vnímali jako uznání nadřazenosti hospodářských svobod
nad výkonem základních práv, jenž s sebou nese riziko „sociálního
dumpingu“ a nekalé hospodářské soutěže, pokud k nim dokonce
přímo neopravňuje. Kritici zdůrazňovali zejména
skutečnost, že ačkoli Soudní dvůr uznal právo na kolektivní akci
včetně práva na stávku za základní právo, které je nedílnou
součástí základních zásad práva EU, přesto výslovně uvedl, že
„to nemění nic na tom, že jeho výkon může podléhat určitým
omezením“[7]. Taková omezení by zejména omezila schopnost odborů jednat v
zájmu ochrany práv pracovníků. Podle profesora Montiho[8]
rozsudky Soudního dvora z let 2007 a 2008[9] obnažily zlomové linie, které se táhnou mezi jednotným trhem a
sociálním rozměrem na vnitrostátní úrovni. „Znovu oživily starý rozkol,
který se nikdy nepodařilo urovnat: spor mezi zastánci větší integrace
trhu a těmi, kteří se domnívají, že volání po hospodářských
svobodách a po odstranění regulačních překážek je jen
zástěrkou pro demontáž sociálních práv chráněných na vnitrostátní
úrovni.“ Rovněž upozornil, že „oživení tohoto sporu může
způsobit, že část veřejného mínění, dělnických hnutí a
odborů, která byla v průběhu času klíčovým zastáncem
hospodářské integrace, ztratí sympatie k jednotnému trhu a EU“. Lisabonská smlouva Podle čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské
unii vnitřní trh usiluje o vysoce konkurenceschopné sociálně tržní
hospodářství směřující k plné zaměstnanosti a
společenskému pokroku. Při vymezování a provádění svých politik
a činností Evropská unie přihlíží k požadavkům spojeným s
podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou
přiměřené sociální ochrany a bojem proti sociálnímu
vyloučení[10]. Kromě toho se Lisabonskou smlouvou posílilo ukotvení základních
práv v primárním právu tím, že se Listině základních práv Evropské unie
přiznala stejná právní síla, jakou má Smlouva[11]. Sociální rozměr je tedy stěžejní
složkou vnitřního trhu, který nemůže řádně fungovat bez
silného sociálního rozměru a podpory občanů[12]. Soudní dvůr rovněž uznal, že
účel Unie je nejen hospodářský, ale i sociální. Práva vyplývající z
ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), která se vztahují k
volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, mají tedy být uplatňována v
souladu s cíli sledovanými sociální politikou, mezi něž patří, jak
vyplývá z prvního odstavce článku 151 SFEU, mimo jiné zlepšování životních
a pracovních podmínek, přiměřená sociální ochrana a sociální
dialog. Kromě toho v souladu s článkem 152
SFEU je cílem Evropské unie s přihlédnutím k různorodosti
vnitrostátních systémů uznávat, podporovat a dále posilovat úlohu
sociálních partnerů na úrovni EU a usnadnit dialog mezi nimi při
současném uznání samostatnosti sociálních partnerů. Evropská rada ve svém slavnostním prohlášení z
18.–19. června 2009 týkajícím se práv pracovníků, sociální politiky a
dalších otázek rovněž znovu zdůraznila, že Smlouva ve znění
Lisabonské smlouvy stanoví, že Evropská unie uznává a podporuje úlohu
sociálních partnerů. Právo na kolektivní vyjednávání – právo na
kolektivní akci – právo na stávku, resp. svoboda stávkovat I když příslušné nástroje nemusí vždy
výslovně odkazovat na právo na stávku nebo svobodu stávkovat, právo na
kolektivní akci, které vyplývá z práva na kolektivní vyjednávání, je uznáno
různými mezinárodně právními instrumenty, na kterých členské
státy spolupracovaly nebo ke kterým přistoupily[13]. Je
zahrnuto v nástrojích, jež tyto členské státy vytvořily na
úrovni EU[14], a v Listině základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena
dne 7. prosince 2000 v Nice[15], ve znění přijatém dne 12. prosince 2008 ve Štrasburku[16]. V řadě členských států rovněž požívá ústavní
ochrany. V této souvislosti článek 28 Listiny
základních práv Evropské unie výslovně přiznává právo na kolektivní
vyjednávání, které v případě střetu zájmů zahrnuje právo na
kolektivní akce na obranu zájmů, včetně stávky[17]. Podle Evropského soudu pro lidská práva je
právo na kolektivní vyjednávání a právo na vyjednávání a uzavírání kolektivních
smluv nedílnou součástí práva sdružovat se, tj. práva na zakládání
odborových organizací na ochranu svých zájmů a vstupovat do nich, jak je
stanoveno v článku 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod[18]. Evropský soud pro lidská práva[19] rovněž uznal, že v oblasti svobody sdružování mají smluvní státy
vzhledem k citlivé povaze sociálních a politických otázek spojených s dosažením
správné rovnováhy mezi příslušnými zájmy sociálních partnerů a
vzhledem k velkým rozdílům mezi vnitrostátními systémy v této oblasti
velkou míru volnosti, pokud jde o to, jak zajistit svobodu odborů
ochraňovat zájmy svých členů. Poukázal však na to, že tato
volnost není neomezená, ale že jde ruku v ruce s evropským dohledem ze strany
Soudního dvora, jehož úkolem je vynést konečný rozsudek o tom, zda je
určité omezení slučitelné se svobodou sdružování chráněnou
článkem 11 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP). Podle judikatury Soudního dvora a Evropského
soudu pro lidská práva[20] však právo na stávku není absolutní a jeho výkon může podléhat
určitým omezením, která mohou rovněž vyplývat z ústavy, právních
předpisů a zvyklostí jednotlivých členských států. V
článku 28 Listiny se opětovně potvrzuje, že toto právo se má
vykonávat v souladu s právem Evropské unie a vnitrostátními právními
předpisy a zvyklostmi. V tomto ohledu proto hrají důležitou
úlohu odbory a, jak potvrdil Soudní dvůr, měly by být i nadále
schopny uskutečňovat akce na ochranu práv pracovníků,
včetně možnosti vyzvat své členy ke stávce a nařídit bojkot
nebo blokády s cílem ochránit zájmy a práva pracovníků a zajistit ochranu
pracovních míst nebo pracovních podmínek za předpokladu, že to je v
souladu s právními předpisy a zvyklostmi Evropské unie a jednotlivých
členských států. Hospodářské
svobody – omezení – ochrana práv pracovníků Svoboda usazování a volný pohyb služeb
patří mezi základní zásady práva Evropské unie. Omezení těchto svobod
je podle judikatury Soudního dvora opodstatněné pouze tehdy, jestliže
sleduje zákonné cíle slučitelné se Smlouvou a je jakožto naléhavý
důvod převažujícího obecného zájmu oprávněné. V takovém
případě musí být vhodné pro dosažení cíle, který sleduje, a
nepřekračovat rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. Ochrana práv pracovníků, zejména jejich
sociální ochrana a ochrana jejich práv, jakož i snaha zabránit narušení trhu
práce, byly rovněž uznány jako naléhavý důvod převažujícího
obecného zájmu, který odůvodňuje omezení výkonu základních svobod
vyplývajících z právních předpisů EU. Soudní dvůr kromě toho uznal, že
členské státy mají určitou míru volnosti a prostor pro uvážení,
jedná-li se o předcházení překážkám svobody pohybu, které
vytvářejí soukromoprávní subjekty svým jednáním. Hospodářské svobody a základní práva,
jakož i jejich účinné vykonávání tedy mohou podléhat omezením. 2. VÝSLEDKY KONZULTACÍ SE
ZÚČASTNĚNÝMI STRANAMI A POSOUZENÍ DOPADŮ 2.1. Konzultace se
zúčastněnými stranami Jak bylo uvedeno výše, rozhodnutí Soudního dvora
ve věcech Viking-Line, Laval, Rüffert a Komise vs Lucembursko v letech 2007–2008
vyvolala intenzivní diskusi, která se týkala zejména důsledků volného
pohybu služeb a svobody usazování pro ochranu práv pracovníků a úlohy
odborů při ochraně práv pracovníků v
přeshraničních situacích. Evropské odbory považují tyto rozsudky za antisociální.
Žádají změnu právních předpisů tak, aby se vyjasnilo právní
postavení a předešlo tomu, aby v budoucnosti soudci vydávali rozhodnutí,
jež by byla v rozporu s tím, co považují za zájmy pracovníků. Za tímto
účelem vznesly dva klíčové požadavky na: –
revizi směrnice o vysílání pracovníků
(směrnice 96/71/ES) tak, aby zahrnovala odkaz na zásadu „stejné
odměny za stejnou práci“ a umožňovala „hostitelskému členskému
státu“ uplatňovat příznivější podmínky, než jsou podmínky, jež
tvoří základní pracovní podmínky v souladu s čl. 3 odst. 1
směrnice; –
začlenění „protokolu o sociálním pokroku“
do Smlouvy s cílem upřednostňovat základní sociální práva před
hospodářskými svobodami. Ostatní zúčastněné strany zaujímají
odlišný postoj. Organizace BusinessEurope uvítala vyjasnění, jež
přinesla rozhodnutí Soudního dvora, a revizi směrnice nepovažuje za
nutnou. Řada členských států vyslovila podobné názory.
Některé členské státy (SE, DE, LU a DK) upravily své právní
předpisy tak, aby byly v souladu s rozhodnutími. Evropský parlament přijal v říjnu
2008 usnesení, v němž vyzývá všechny členské státy, aby
řádně prosazovaly směrnici o vysílání pracovníků, a Komisi,
aby po důkladném posouzení problémů a výzev nevyloučila ani
částečný přezkum směrnice [21].
Zároveň zdůraznil, že volný pohyb služeb by jako „jeden ze základních
kamenů evropského projektu měl být vyvážen jednak se základními právy
a sociálními cíli zakotvenými ve Smlouvách, a jednak s právem veřejných a
sociálních partnerů zajistit nediskriminaci, rovné zacházení a zlepšování
životních a pracovních podmínek.“[22] Dne 2. června 2010 uspořádal Výbor pro zaměstnanost a
sociální věci slyšení tří odborníků (zastupujících Komisi, EKOS
a BusinessEurope), během něhož poslanci Evropského parlamentu ze
skupin sociální demokracie, levice a zelených vyzvali Komisi, aby přijala
opatření, přičemž používali převážně stejnou
argumentaci jako EKOS. Na základě společné výzvy
komisaře Špidly a ministra Bertranda (zastávajícího funkci předsedy
Rady) na fóru v říjnu 2008 se evropští sociální partneři dohodli, že
provedou společnou analýzu dopadů rozhodnutí Soudního dvora v
souvislosti s mobilitou a globalizací. V březnu 2010[23] evropští sociální partneři vydali zprávu o důsledcích
rozhodnutí Soudního dvora. Dokument odhalil velké názorové rozdíly, které mezi
nimi panují. Zatímco BusinessEurope se staví proti revizi směrnice (uznává
však, že je potřeba objasnit některé aspekty týkající se
prosazování), EKOS si ji přeje podstatně změnit. Evropský hospodářský a sociální výbor
přijal v roce 2010 stanovisko o „sociálním rozměru jednotného trhu“[24], v němž žádá o účinnější provádění směrnice
96/71/ES a vyjadřuje podporu iniciativě Komise, která objasní právní
povinnosti vnitrostátních orgánů, podniků a pracovníků,
včetně částečné revize směrnice. Stanovisko dále
vybízí Komisi, aby vyjmula právo na stávku z pravidel jednotného trhu a
aby se zabývala myšlenkou „Evropského sociálního Interpolu“, který by
podporoval činnosti inspektorátů práce různých členských
států. Profesor Monti ve své zprávě „Nová
strategie pro jednotný trh“ uznal polemiku, kterou podněcují rozhodnutí
Soudního dvora, a doporučil: –
„vyjasnit provádění směrnice o vysílání
pracovníků a posílit šíření informací o právech a povinnostech
pracovníků a podniků, správní spolupráci a sankce v rámci volného
pohybu osob a přeshraničního poskytování služeb; –
zavést ustanovení, které zaručí právo na
stávku podle vzoru článku 2 nařízení Rady (ES) č. 2679/98 (tzv. nařízení
Monti II) a mechanismus pro neformální řešení pracovněprávních
sporů týkajících se uplatňování uvedené směrnice. V říjnu 2010 Komise zahájila
veřejnou konzultaci o tom, jak dodat novou dynamiku jednotnému trhu, svým
sdělením „Na cestě k Aktu o jednotném trhu – pro vysoce
konkurenceschopné sociálně tržní hospodářství – 50 návrhů pro
lepší společnou práci, podnikání a obchod“ [25].
Předložila dva návrhy (číslo 29 a 30), které mají obnovit
důvěru a podporu občanů, z nichž jeden se týká rovnováhy
mezi základními sociálními právy a hospodářskými svobodami a druhý
vysílání pracovníků. –
Návrh 29: „V rámci své nové Strategie účinného
uplatňování Listiny základních práv Evropskou unií bude Komise dohlížet na
to, aby byla zohledňována práva zaručená Listinou, včetně
práva provádět kolektivní akce; …“ –
Návrh 30: „Komise v roce 2011 přijme
legislativní návrh s cílem zlepšit provádění směrnice o vysílání
pracovníků, do něhož bude možné vložit nebo doplnit ustanovení
vyjasňující výkon základních sociálních práv v souvislosti s
hospodářskými svobodami jednotného trhu.“ Veřejná konzultace ukázala, že pro tyto
akce existuje obrovský zájem a podpora ze strany odborů, jednotlivých
občanů a nevládních organizací. Návrh 29 o účinném uplatňování
Listiny základních práv a posouzení sociálních dopadů považovalo za jednu
z nejdůležitějších otázek 740 respondentů (z více než
800). Evropští sociální partneři na konzultaci
odpověděli v souladu se svými pozicemi. EKOS zopakovala
svůj požadavek týkající se „protokolu o sociálním pokroku“, kterým by se
změnila Smlouva, a trvala na tom, že Komise by neměla jen objasnit a
zlepšit provádění směrnice o vysílání pracovníků, ale měla
by tuto směrnici rovněž důkladně přepracovat.
Organizace BusinessEurope podpořila přístup Komise zaměřený
na lepší provádění a prosazování stávající směrnice. Vedle protokolu o sociálním pokroku EKOS dále
uvítala myšlenku tzv. nařízení Monti II jako pozitivní krok správným
směrem (což bylo výslovně uvedeno v několika odpovědích
odborů z členských států). BusinessEurope ve svém
příspěvku neuvádí jasné stanovisko, zdá se však, že zpochybňuje
přínos tohoto nařízení, přičemž jasně prohlašuje, že
by se nemělo zpochybňovat vyjmutí práva na stávku z pravomocí EU. V návaznosti
na rozsáhlou veřejnou diskusi a na základě příspěvků
z této diskuse Komise dne 13. dubna 2011 přijala sdělení
„Akt o jednotném trhu – Dvanáct nástrojů k podnícení
hospodářského růstu a posílení důvěry“[26]. V rámci legislativních iniciativ týkajících se vysílání
pracovníků patří mezi dvanáct určených klíčových
opatření, jež jsou obsažena v kapitole o sociální soudržnosti: „právní
předpisy, které zlepší a posílí provedení, uplatňování a praktické
dodržování směrnice o vysílání pracovníků, budou obsahovat
opatření k zabránění a potrestání každého zneužití a obcházení
platných pravidel a budou je provázet právní předpisy, jež mají
vyjasnit výkon svobody usazování a volného poskytování služeb se základními
sociálními právy“. Po přijetí Aktu o jednotném trhu Evropský
parlament přijal dne 6. dubna 2011 tři usnesení[27]. Nicméně na rozdíl od obecnější otázky mobility (a
přenositelnosti práv na důchodové zabezpečení) nebylo vysílání
pracovníků zařazené mezi určené klíčové priority. Oproti tomu se vysílání pracovníků a
hospodářské svobody řadí mezi priority určené Evropským
hospodářském a sociálním výborem[28]. Ve svých závěrech ohledně priorit
pro oživení jednotného trhu se Rada „14. DOMNÍVÁ, že správné provádění a
prosazování směrnice o vysílání pracovníků může
přispět k lepší ochraně práv vyslaných pracovníků a
zajistit větší jasnost, pokud jde o práva a povinnosti vnitrostátních orgánů
a podniků poskytujících služby, a může pomoci v zamezení obcházení
platných předpisů; dále SE DOMNÍVÁ, že je nutné vyjasnit výkon svobod
usazování a volného poskytování služeb spolu se základními sociálními právy.“[29] Ve dnech 27.−28. června 2011 se
sešli ministři, sociální partneři, zástupci orgánů EU a
akademičtí pracovníci na konferenci o základních sociálních právech a
vysílání pracovníků s cílem projednat dostupné možnosti právní úpravy a
možný obsah legislativních iniciativ a přispět k určení možných
řešení[30]. Jejím cílem bylo prostřednictvím otevřené konstruktivní
diskuse přispět k většímu sblížení názorů a
představit výsledky nedávných studií. Kromě toho v krakovském prohlášení[31] bylo opětovně zdůrazněno, že
přeshraniční poskytování služeb a mobilita vyslaných pracovníků
jsou základní prvky jednotného trhu. Usnadnění dočasného
přeshraničního poskytování služeb by mělo jít ruku v ruce se
zaručením přiměřené a vhodné úrovně ochrany pro
pracovníky vyslané do jiného členského státu, aby tam tyto služby
poskytovali. 2.2 Posouzení dopadů Komise v souladu se svou politikou zlepšování
právní úpravy provedla na základě externí studie[32]
hodnocení dopadů jednotlivých alternativ politiky. Zjištěné
základní faktory ovlivňující problémy jsou seskupeny do čtyř
okruhů, přičemž problém 4 („napětí mezi volným pohybem
služeb/svobodou usazování a vnitrostátními systémy průmyslových
vztahů“) se přímo týká tohoto návrhu. Rozhodnutí Soudního dvora ve
věcech Viking a Laval, vykládající směrnici a ustanovení
Smlouvy, odhalila skryté napětí mezi volným pohybem služeb/svobodou
usazování a výkonem základních práv, jako je právo na kolektivní vyjednávání a
právo na protestní akce. Konkrétně byla rozhodnutí odbory vnímána jako
uložení kontrol protestních akcí ze strany EU nebo vnitrostátních soudů,
kdykoli by taková činnost mohla ovlivnit výkon volného pohybu služeb nebo
svobody usazování nebo na ně mít nepříznivý dopad. Takové pojetí
nedávno vedlo k negativním „přelévacím“ účinkům, jak to dokazuje
několik nadnárodních pracovněprávních sporů. Význam tohoto
problému byl zdůrazněn ve zprávě výboru odborníků
Mezinárodní organizace práce o uplatňování úmluv a doporučení Úmluvy
z roku 2010, v níž jsou vyjádřeny „vážné obavy“ ohledně praktických
omezení účinného výkonu práva na stávku uložených rozhodnutími Soudního
dvora Evropské unie. Právo na stávku je zakotveno v úmluvě MOP
č. 87, kterou podepsaly všechny členské státy EU. Možnosti politiky k řešení základních
faktorů ovlivňujících tento problém zahrnují základní scénář
(možnost 5), řešení bez právní úpravy (možnost 6) a právní úpravu na
úrovni EU (možnost 7). Možnosti 6 a 7 byly posouzeny na základě
základního scénáře z hlediska jejich schopnosti řešit základní
faktory ovlivňující stanovený problém 4 a dosáhnout obecných cílů,
konkrétně udržitelného rozvoje jednotného trhu, založeného na vysoce
konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství, volném pohybu služeb
a podpoře rovných podmínek, zlepšení životních a pracovních podmínek,
respektování rozmanitosti systémů průmyslových vztahů v členských
státech, a podpory dialogu mezi sociálními partnery. Kromě toho byly
přezkoumány s ohledem na konkrétnější specifické a související
operativní cíle, především zlepšení právní jistoty, pokud jde o rovnováhu
mezi sociálními právy a hospodářskými svobodami, zejména v souvislosti s
vysíláním pracovníků. Na základě Strategie účinného
uplatňování Listiny základních práv Evropskou unií posouzení dopadů
posloužilo k vymezení potenciálně dotčených základních práv,
úrovně nesouladu s konkrétním právem a nutnosti a
přiměřenosti tohoto nesouladu, pokud jde o varianty
opatření a sledované cíle[33]. Posouzení dopadů určilo negativní
hospodářské a sociální dopady základního scénáře. Přetrvávání
právní nejistoty by mohlo vést ke ztrátě podpory jednotného trhu ze strany
významné části zúčastněných stran a vytvořit
nepřátelské podnikatelské prostředí včetně případného
protekcionismu. Riziko žalob o náhradu škody a pochybnosti, pokud jde o úlohu
vnitrostátních soudů, by odborům mohly bránit ve výkonu jejich práva
na stávku. To by mělo negativní dopad na ochranu práv pracovníků a
článek 28 Listiny základních práv Evropské unie. Možnosti 6 a 7 by
měly pozitivní hospodářské a sociální dopady, neboť omezují
rozsah právní nejistoty. Pozitivní dopad možnosti 7 by byl významnější,
protože legislativní zásah (nařízení) stanoví větší právní jistotu
než přístup právně nevynutitelného předpisu (možnost 6). Další
pozitivní dopad by měl mechanismus včasného varování. Kromě toho
by legislativní zásah byl výrazem angažovanějšího politického
přístupu Komise reagovat na problém, jenž je vnímán s velkým
znepokojením odbory a částmi Evropského parlamentu. Upřednostňovanou možností
řešení základních faktorů ovlivňujících problém 4 je možnost 7.
Považuje se za nejúčinnější a nejefektivnější řešení
z hlediska splnění specifického cíle „snižování napětí mezi
vnitrostátními systémy průmyslových vztahů a svobodami volného
pohybu“ a nejkonzistentnější s ohledem na obecné cíle. Proto v
podstatě tvoří základ tohoto návrhu. Návrh posouzení dopadů dvakrát
přezkoumal výbor pro posouzení dopadů a jeho doporučení pro
vylepšení návrhu byla začleněna do závěrečné zprávy.
Stanovisko výboru pro posouzení dopadů, jakož i konečné znění
posouzení dopadů a jeho souhrn jsou zveřejněny společně
s tímto návrhem. 3. PRÁVNÍ STRÁNKA NÁVRHU 3.1. Obecné souvislosti – shrnutí
navrhovaných opatření Výše uvedené rozsudky Soudního dvora odhalily
konfliktní linie, které se táhnou mezi jednotným trhem a sociálním
rozměrem ve dvou směrech. Za prvé, tyto případy odhalily, že je
třeba zajistit správnou rovnováhu mezi výkonem práva na kolektivní akci ze
strany odborů, včetně práva na stávku, a svobodou usazování a
volným pohybem služeb, což jsou hospodářské svobody zakotvené ve
Smlouvě. Za druhé, tyto rozsudky ještě více zdůraznily otázku,
zda směrnice o vysílání pracovníků nadále poskytuje odpovídající
základ pro ochranu práv pracovníků vzhledem k rozdílným sociálním a
pracovním podmínkám v jednotlivých členských státech. Zpochybňováno
bylo zejména její uplatňování a prosazování v praxi. Profesor Monti ve výše uvedené
zprávě uznal, že tyto dvě otázky jsou úzce propojené, avšak vyžadují
různé strategie pro rovnováhu mezi jednotným trhem a sociálními požadavky.
Jak bylo zdůrazněno ve Strategii účinného uplatňování
Listiny základních práv Evropskou unií, občané musí mít možnost
účinně využívat svých práv zakotvených v Listině, když se
nacházejí v situaci, na níž se vztahuje právo Unie[34].
Vyjasnění těchto otázek by rovněž nemělo být ponecháno na
budoucí řízení u Soudního dvora nebo vnitrostátních soudů[35]. Právo na stávku nebo svoboda stávkovat by kromě toho neměly
být pouhým heslem nebo právní metaforou. Proto je tento návrh součástí
balíčku. Společně s návrhem směrnice o prosazování práv
představuje cílené opatření k objasnění vzájemného působení
mezi výkonem sociálních práv a výkonem svobody usazování a poskytování služeb
zakotvenými ve Smlouvě v rámci EU v souladu s jedním z klíčových
cílů Smlouvy „vysoce konkurenceschopné sociálně tržní
hospodářství“, avšak bez toho, aby se jakkoli měnila judikatura
Soudního dvora. Tento návrh usiluje o objasnění obecných
zásad a příslušných pravidel na úrovni EU, pokud jde o výkon základního
práva na kolektivní akci v rámci volného pohybu služeb a svobody usazování,
včetně potřeby sladit je v praxi v přeshraničních
situacích. Jeho oblast působnosti se vztahuje nejen na dočasné
vysílání pracovníků do jiného členského státu za účelem
přeshraničního poskytování služeb, ale rovněž na plánované
restrukturalizace a/nebo přemístění zahrnující více než jeden
členský stát. 3.2. Právní základ Vhodným právním základem pro navrhované
opatření je článek 352 SFEU (vyhrazený pro případy, kdy je v
rámci politik vymezených Smlouvami k dosažení některého z cílů
stanovených Smlouvami nezbytná činnost Unie a Smlouvy k tomu neposkytují
nezbytné pravomoci). Za nejvhodnější právní nástroj k
objasnění obecných zásad a pravidel použitelných na úrovni EU tak, aby se
sladil výkon základních práv s hospodářskými svobodami v
přeshraničních situacích, se považuje nařízení. Přímá
použitelnost nařízení sníží regulační složitost a zajistí větší
právní jistotu pro ty, na něž se vztahují právní předpisy v celé
Unii, a to prostřednictvím jednotnějšího vyjasnění použitelných
pravidel. Jasnost a jednoduchost právních předpisů je obzvláště
důležitá pro malé a střední podniky. Tohoto cíle by nemohlo být
dosaženo prostřednictvím směrnice, protože ta je díky své povaze
závazná pouze, pokud jde o výsledek, kterého se má dosáhnout, ale volbu formy a
metod ponechává na vnitrostátních orgánech. 3.3. Zásada subsidiarity a
proporcionality Vzhledem k tomu, že ve Smlouvě se
výslovně nestanoví nezbytné pravomoci, toto nařízení vychází z
článku 352 SFEU. Čl. 153 odst. 5 SFEU vylučuje právo
na stávku z okruhu záležitostí, které mohou být regulovány v celé EU
minimálními normami prostřednictvím směrnic. Avšak z rozhodnutí
Soudního dvora jasně vyplynulo, že skutečnost, že článek 153 se
nevztahuje na právo na stávku, sama o sobě nevylučuje kolektivní akce
z oblasti působnosti právních předpisů EU. Cíl nařízení, tj. objasnit obecné zásady
a pravidla EU vztahující se na výkon základního práva na protestní akce v rámci
volného pohybu služeb a svobody usazování, včetně potřeby sladit
je v praxi v případě přeshraničních situací, vyžaduje
opatření na úrovni Evropské unie a nelze ho dosáhnout pouze na úrovni
členských států. Kromě toho v souladu se Smlouvou bude
každá iniciativa v této oblasti muset respektovat nejen nezávislost sociálních
partnerů, ale také různé sociální modely a rozmanitost systémů
průmyslových vztahů v členských státech. Pokud jde o obsah návrhu, respektování zásady
subsidiarity je dále zajištěno uznáním úlohy vnitrostátních soudů
při zjišťování skutkové podstaty a ověřování toho, zda
opatření sledují cíle, které představují oprávněný zájem, zda
jsou způsobilé k dosažení těchto cílů a nepřekročí
rámec toho, co je nezbytné k jejich dosažení. V návrhu se rovněž
uznává význam stávajících vnitrostátních právních předpisů a
postupů pro výkon práva na stávku, včetně stávajících institucí
alternativního řešení sporů, které se nezmění ani nebudou jinak
dotčeny. Návrh totiž nevytváří mechanismus neformálního řešení
pracovněprávních sporů na vnitrostátní úrovni s cílem zavést
určitou formu předběžné soudní kontroly nad akcemi odborů
(jak je navrženo v Montiho zprávě z roku 2010), ale omezuje se na
stanovení úlohy alternativních mechanismů neformálního řešení
sporů, které existují v řadě členských států. Tento návrh nepřekračuje rámec toho,
co je nezbytné pro dosažení zamýšlených cílů. 3.4. Podrobné vysvětlení
návrhu 3.4.1. Předmět návrhu a
tzv. Montiho ustanovení Článek 1 kromě toho, že popisuje
cíle tohoto nařízení, obsahuje tzv. „Montiho ustanovení“. Jeho formulace
spojuje znění článku 2 nařízení Rady č. 2679/98[36] a čl. 1 odst. 7 směrnice o službách[37]. Je
rovněž v souladu se zněním podobných ustanovení zahrnutých
například v nedávném návrhu nařízení o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
(přepracované znění, Brusel I)[38] a
nedávno přijatém nařízení o makroekonomické nerovnováze[39]. 3.4.2. Vztah mezi základními právy a
hospodářskými svobodami – obecné zásady V článku 2 se znovu potvrzuje, že
neexistuje žádný rozpor mezi výkonem základního práva na kolektivní akci a
svobodou usazování a volným pohybem služeb, které jsou zakotvené ve
Smlouvě a chráněné Smlouvou, a že ani jedno není
upřednostňováno před druhým, a zároveň se v něm
uznává, že mohou nastat situace, kdy bude v případě konfliktu
potřeba jejich výkon sladit, a to v souladu se zásadou proporcionality a s
obvyklou praxí u soudů a judikaturou EU[40]. Všeobecná rovnost postavení základních práv a
svobod usazování a poskytování služeb, pokud jde o status, znamená, že tyto
svobody mohou být omezeny v zájmu ochrany základních práv. To však rovněž
znamená, že uplatňování těchto svobod může opravňovat k
omezení účinného výkonu základních práv. S cílem zabránit tomu, aby odborům bylo
účinně bráněno nebo de facto i zakázáno účinně
vykonávat jejich kolektivní práva kvůli hrozbě žalob o náhradu škody
na základě rozhodnutí ve věci Viking-Line ze strany
zaměstnavatelů s poukazem na přeshraniční prvky[41], je třeba připomenout, že v případech, kdy
přeshraniční prvky chybí nebo jsou hypotetické, se nepovažují
kolektivní akce za porušení svobody usazování nebo volného pohybu služeb. Tímto
není dotčen soulad kolektivní akce s vnitrostátními právními předpisy
a zvyklostmi. Toto rozsáhlé riziko odpovědnosti za
škodu na základě poměrně hypotetické situace nebo při
absenci přeshraničních prvků by odborům poměrně
ztížilo nebo dokonce znemožnilo využívání jejich práva na stávku v situacích, v
nichž se svoboda usazování nebo volný pohyb služeb prakticky neuplatňují. 3.4.3. Mechanismy řešení
sporů V článku 3 se uznává úloha a význam
stávajících vnitrostátních zvyklostí, jež se týkají výkonu práva na stávku v
praxi, včetně stávajících institucí alternativního řešení
sporů, jako je mediace, smírčí řízení a/nebo rozhodčí
řízení. Tento návrh nezavádí změny těchto alternativních
mechanismů řešení sporů, jež existují na vnitrostátní úrovni, a
neobsahuje ani nepředpokládá povinnost tyto mechanismy zavést pro
členské státy, které je nemají. V členských státech, kde tyto
mechanismy existují, však stanoví zásadu rovného přístupu pro
přeshraniční případy a umožňuje členským státům
provádět úpravy za účelem zajištění jejího uplatňování v
praxi. V návrhu se nenavrhuje mechanismus
neformálního řešení pracovněprávních sporů týkajících se
uplatňování směrnice o vysílání pracovníků na vnitrostátní
úrovni[42]. Tímto mechanismem by se zavedla určitá forma předběžné
soudní kontroly nad akcemi odborů, která by nejen mohla vytvářet nebo
představovat další překážku pro účinný výkon práva na stávku,
ale také by se jevila jako neslučitelná s čl. 153 odst. 5 SFEU, který
výslovně vylučuje legislativní pravomoci v této oblasti na úrovni EU. Dále v souladu s článkem 155 SFEU návrh
uznává zvláštní úlohu sociálních partnerů na evropské úrovni a vyzývá je,
aby stanovili, pokud si to přejí, pokyny pro způsoby a postupy
takových alternativních mechanismů řešení sporů. 3.4.4. Úloha vnitrostátních
soudů Ustanovení čl. 3 odst. 4 dále
objasňuje úlohu vnitrostátních soudů: je-li v konkrétním
případě v důsledku výkonu základního práva omezena
hospodářská svoboda, budou muset hledat přiměřenou
rovnováhu mezi dotčenými právy a svobodami[43] a
uvést je do souladu. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské
unie každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí
respektovat podstatu těchto práv a svobod. Kromě toho při
dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud
jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu,
které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého[44]. Soudní dvůr rovněž potvrdil, že příslušné vnitrostátní
orgány mají v tomto ohledu velkou volnost. V souladu s judikaturou Soudního
dvora se vyžaduje třístupňový test, při kterém musí být
přezkoumána 1) vhodnost, 2) nezbytnost a 3) přiměřenost
dotyčného opatření. V případě konfliktu bude
přiměřená rovnováha mezi základními právy a základními svobodami
zajištěna pouze tehdy, „pokud omezení základní svobody základním právem
nemůže jít nad rámec toho, co je k prosazení základního práva vhodné,
nezbytné a přiměřené. Naopak však také omezení základního práva
prostřednictvím základní svobody nemůže jít nad rámec toho, co je k
prosazení základní svobody vhodné, nezbytné a přiměřené.“[45] Tímto není dotčena možnost, aby Soudní
dvůr mohl v případě potřeby sám poskytovat poznatky a
informace a vysvětlení vnitrostátnímu soudu, pokud jde o prvky, které mají
být zohledněny[46]. 3.4.5. Mechanismus včasného
varování Článek 4 zavádí systém včasného varování,
v rámci kterého jsou členské státy v případě závažných
činů nebo okolností, jež způsobí vážné narušení řádného
fungování jednotného trhu nebo vyvolají vážné sociální nepokoje, povinné pokud
možno neprodleně informovat dotčené členské státy a Komisi v
zájmu zabránění a omezení potenciálních škod. 4. ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY Návrh nemá žádné důsledky pro
rozpočet EU. 2012/0064 (APP) Návrh NAŘÍZENÍ RADY o výkonu práva na kolektivní akci v rámci
svobody usazování a volného pohybu služeb (Text s významem pro EHP) RADA EVROPSKÉ UNIE, s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské
unie, a zejména na článek 352 této smlouvy, s ohledem na návrh Evropské komise, po postoupení návrhu legislativního aktu
vnitrostátním parlamentům, s ohledem na souhlas Evropského parlamentu[47], v souladu se zvláštním legislativním postupem, vzhledem k těmto důvodům: (1) Právo na kolektivní akci,
které vyplývá z práva na kolektivní vyjednávání, je uznáno různými
mezinárodně právními instrumenty, na kterých členské státy
spolupracovaly nebo ke kterým přistoupily, jako je například Evropská
sociální charta podepsaná v Turíně dne 18. října 1961, Úmluva
Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a
ochraně práva organizovat se a Úmluva Mezinárodní organizace práce
č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně
vyjednávat, a nástroji, jež členské státy vyvinuly na úrovni EU, jako je
Charta Společenství základních sociálních práv pracovníků
přijatá na zasedání Evropské rady ve Štrasburku dne 9. prosince 1989 a
Listina základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena dne 7. prosince
2000 v Nice, ve znění přijatém dne 12. prosince 2008 ve Štrasburku,
jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy. V řadě členských
států rovněž požívá ústavní ochrany. (2) Právo na kolektivní vyjednávání
a právo na vyjednávání a uzavírání kolektivních smluv je nedílnou součástí
práva sdružovat se, jak je stanoveno v článku 11 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „úmluva“)[48]. (3) Právo na kolektivní akci bylo
rovněž uznáno Soudním dvorem jako základní právo, které je nedílnou
součástí základních zásad práva Unie, jejichž dodržování Soudní dvůr
zajišťuje[49]. Právo na stávku však není absolutní a výkon tohoto práva může
podléhat určitým omezením, která mohou rovněž vyplývat z ústavy, právních
předpisů a zvyklostí jednotlivých členských států. (4) Jak opětovně
potvrdil článek 28 Listiny základních práv Evropské unie, právo na
kolektivní akci má být chráněno v souladu s právem Unie a
vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. (5) Podle článku 152 Smlouvy
o fungování Evropské unie by měla být s přihlédnutím k
různorodosti vnitrostátních systémů uznána a podporována úloha
sociálních partnerů na úrovni Unie a usnadněn dialog mezi nimi
při současném uznání samostatnosti sociálních partnerů. (6) Členské státy mají
nadále možnost svobodně stanovit podmínky existence a výkonu
dotčených sociálních práv. Při výkonu této pravomoci však
členské státy musí dodržovat právní předpisy Unie, zejména ustanovení
Smlouvy týkající se svobody usazování a volného pohybu služeb, což jsou
základní zásady Unie zakotvené ve Smlouvě. (7) Omezení těchto svobod je
opodstatněné pouze tehdy, jestliže sleduje zákonné cíle slučitelné se
Smlouvou a je jakožto naléhavý důvod převažujícího obecného zájmu
oprávněné. V této souvislosti musí být vhodné pro dosažení cíle,
který sleduje, a nepřekračovat rámec toho, co je nezbytné k dosažení
tohoto cíle. (8) Ochrana práv pracovníků,
zejména jejich sociální ochrana a ochrana jejich práv před sociálním
dumpingem, jakož i snaha zabránit narušení trhu práce, byly rovněž uznány
jako naléhavý důvod převažujícího obecného zájmu, který
odůvodňuje omezení výkonu jedné ze základních svobod vyplývajících
z právních předpisů Unie. (9) Odbory by měly i nadále
moci uskutečňovat kolektivní akce s cílem zajistit a chránit zájmy,
pracovní podmínky a práva pracovníků, je-li to v souladu s právními
předpisy a zvyklostmi Unie a jednotlivých členských států. (10) Základní hospodářské
svobody i základní práva, jakož i jejich účinné vykonávání tedy mohou
podléhat omezením. (11) Výkon práva na kolektivní
akci, včetně práva na stávku nebo svobody stávkovat, a požadavky
týkající se svobody usazování a volného pohybu služeb bude tedy možná
třeba sladit, a to v souladu se zásadou proporcionality, což často vyžaduje
nebo předpokládá komplexní posouzení ze strany vnitrostátních orgánů. (12) Každé omezení výkonu práv a
svobod uznaných Listinou základních práv Evropské unie musí být stanoveno
zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení
zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou
nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které
uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. (13) V případě konfliktu
bude přiměřená rovnováha mezi základními právy a základními
svobodami zajištěna pouze tehdy, pokud omezení základní svobody základním
právem nebude moci jít nad rámec toho, co je k prosazení základního práva
vhodné, nezbytné a přiměřené. Naopak omezení základního práva
prostřednictvím základní svobody nemůže jít nad rámec toho, co je k
prosazení základní svobody vhodné, nezbytné a přiměřené. Aby se
zajistila nezbytná právní jistota, předešlo nejasnostem a zabránilo
jednostrannému hledání řešení na vnitrostátní úrovni, je třeba
vyjasnit řadu aspektů týkajících se zejména výkonu práva na
kolektivní akci, včetně práva na stávku nebo svobody stávkovat, jakož
i rozsah, v jakém mohou odbory bránit a chránit práva pracovníků v
přeshraničních situacích. (14) Zásadní úloha sociálních
partnerů jakožto hlavních aktérů při řešení sporů
týkajících se vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem se
v průběhu let osvědčila a měla by být uznána.
Kromě toho by měla být uznána a zachována úloha mechanismů
mimosoudního řešení sporů, jako jsou mediace, smírčí řízení
a/nebo rozhodčí řízení, které existují v řadě
členských států. (15) Mechanismus oznamování a
včasného varování by měl umožnit přiměřenou a rychlou
výměnu informací mezi členskými státy a Komisí v situacích, které
způsobují vážné narušení řádného fungování vnitřního trhu a/nebo
vážné ztráty dotčeným jednotlivcům nebo organizacím. (16) Toto nařízení respektuje
základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie,
konkrétně svobodu shromažďování a sdružování (článek 12), právo
svobodné volby povolání a právo pracovat (článek 15), svobodu podnikání
(článek 16), právo na kolektivní vyjednávání a akce (článek 28),
slušné a spravedlivé pracovní podmínky (článek 31), právo na účinnou
právní ochranu a spravedlivý proces (článek 47) a musí být uplatňováno
v souladu s těmito právy a zásadami, PŘIJALA TOTO NAŘÍZENÍ: Článek 1 Předmět 1. Toto nařízení stanoví
obecné zásady a pravidla použitelná na úrovni Unie, pokud jde o výkon
základního práva na kolektivní akci v rámci svobody usazování a volného pohybu
služeb. 2. Tímto
nařízením není nijak dotčen výkon základních práv uznávaných
členskými státy, včetně práva na stávku nebo svobody stávkovat
nebo uskutečňovat další akce zahrnuté do zvláštních systémů
průmyslových vztahů v členských státech v souladu s
vnitrostátními právními předpisy a zvyklostmi. Tímto nařízením není
dotčeno ani právo sjednávat, uzavírat a vymáhat kolektivní smlouvy a právo
na kolektivní akci v kolektivním vyjednávání podle vnitrostátních právních
předpisů a zvyklostí. Článek 2 Obecné
zásady Výkon svobody usazování a volného pohybu
služeb, jež jsou zakotveny ve Smlouvě, respektuje základní právo na
kolektivní akci, včetně práva na stávku nebo svobody stávkovat, a
naopak výkon základního práva na kolektivní akci, včetně práva na stávku
nebo svobody stávkovat, respektuje tyto hospodářské svobody. Článek 3 Mechanismy
řešení sporů 1. Členské státy, které v
souladu se svými vnitrostátními právními předpisy, tradicemi nebo
zvyklostmi k řešení pracovněprávních sporů stanoví alternativní,
mimosoudní mechanismy, zajistí rovný přístup k těmto alternativním
mechanismům řešení sporů v situacích, kdy jsou tyto spory
následkem výkonu práva na kolektivní akci, včetně práva na stávku
nebo svobody stávkovat, v nadnárodních situacích nebo v situacích s
přeshraničním charakterem v rámci výkonu svobody usazování nebo
volného pohybu služeb, včetně uplatňování směrnice
Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání
pracovníků v rámci poskytování služeb[50]. 2. Bez ohledu na odstavec 1
mohou sociální partneři na evropské úrovni jednající v rozsahu svých práv,
pravomocí a úkolů stanovených Smlouvou uzavírat dohody na úrovni Unie nebo
stanovit pokyny pro způsoby a postupy mediace, smírčího řízení
nebo jiných mechanismů mimosoudního řešení sporů, které jsou
následkem účinného výkonu práva na kolektivní akci, včetně práva
na stávku nebo svobody stávkovat, v nadnárodních situacích nebo v situacích s
přeshraničním charakterem. 3. Podmínky a postupy pro
mimosoudní řešení sporů nemohou připravit zúčastněné
strany o možnost použít pro jejich spory nebo konflikty
v případě, že se pomocí mechanismů uvedených v odstavci 1
nepodaří dosáhnout řešení po uplynutí přiměřené doby,
soudní opravné prostředky. 4. Využívání alternativních,
mimosoudních mechanismů řešení sporů probíhá, aniž je
dotčena úloha vnitrostátních soudů v pracovněprávních sporech v
situacích uvedených v odstavci 1, zejména k posouzení skutkového stavu a
výkladu vnitrostátních právních předpisů, a pokud jde o oblast
působnosti tohoto nařízení, k určení, zda a do jaké míry tato
kolektivní akce na základě vnitrostátní právní úpravy a smluvních ujednání
použitelných na tuto akci nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné
k dosažení sledovaného cíle/sledovaných cílů, aniž by byla
dotčena úloha a pravomoci Soudního dvora. Článek 4 Mechanismus
včasného varování 1. Objeví-li se v dotčeném
členském státě závažné skutečnosti nebo okolnosti
ovlivňující účinný výkon svobody usazování nebo volného pohybu
služeb, které by mohly způsobit vážné narušení řádného fungování
vnitřního trhu a/nebo které mohou způsobit závažné poškození jeho
systému průmyslových vztahů či vyvolat vážné sociální nepokoje
na jeho území nebo na území jiných členských států, dotčený
členský stát neprodleně informuje členský stát usazení nebo
původu poskytovatele služeb a/nebo jiný příslušný dotčený
členský stát, jakož i Komisi. 2. Dotčený členský
stát/dotčené členské státy co nejdříve odpoví na žádosti Komise
a ostatních členských států o informace týkající se povahy dané
překážky nebo hrozby. Veškeré informace, které si mezi sebou členské
státy vymění, se rovněž předávají Komisi. Článek 5 Vstup
v platnost Toto nařízení vstupuje v platnost
dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Toto nařízení je závazné v celém
rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. V Bruselu dne 21.3.2012. Za
Radu předseda/předsedkyně [1] Rozsudek ze dne 11. prosince 2007 ve věci C-438/05. [2] Rozsudek ze dne 18. prosince 2007 ve věci C-341/05. [3] Body 44 (Viking-Line) a 91 (Laval). [4] Body 79 (Viking-Line) a 105 (Laval). [5] Bod 77 (Viking-Line); srov. bod 103 (Laval). [6] Zpráva o společné činnosti evropských
sociálních partnerů k rozsudkům ESD ve věcech Viking,
Laval, Rüffert a Komise vs. Lucembursko, 19. března 2010. [7] Poslední část první věty bodu 44 (Viking-Line)
a 91 (Laval). [8] Zpráva „Nová strategie pro jednotný trh“ pro
předsedu Komise, 9. května 2010, s. 68. [9] Kromě již uvedených rozsudků ve věcech
Viking-Line a Laval viz rovněž Rüffert a Komise vs. Lucembursko. [10] Článek 9 SFEU. [11] Článek 6 SEU. [12] Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního
výboru k tématu Sociální rozměr vnitřního trhu (stanovisko z vlastní
iniciativy), zpravodaj: pan Janson, Úř. věst. C44, 11.2.2011, s. 90. [13] Jako je například Evropská sociální charta podepsaná
v Turíně dne 18. října 1961 – ostatně výslovně uvedená v
článku 151 SFEU – a Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 87 ze dne
9. července 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva se
organizovat. [14] Jako například Charta Společenství základních
sociálních práv pracovníků přijatá na zasedání Evropské rady ve
Štrasburku dne 9. prosince 1989, na kterou se také odkazuje v článku 151
SFEU. [15] Úř. věst. C 364, 18.12.2000, s. 1. [16] Srov. článek 6 Smlouvy o Evropské unii. [17] Prostřednictvím všeobecného odkazu na Listinu v
článku 6 SEU je tedy právo na kolektivní vyjednávání nyní výslovně
začleněno do primárního práva (viz stanovisko generální advokátky
Trstenjak ve věci C-271/08, Komise vs. Německo, bod 79). [18] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu
2008 ve věci Demir, body 153/154 ve spojení s bodem 145. [19] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27.
dubna 2010 ve věci Vördur Olaffson vs. Island, bod 74/75. [20] Viz například rozsudek ze dne 21.4.2009, Enerji
Yapi-Yol Sen vs. Turecko (68959/01), bod 32. [21] Usnesení ze dne 22. října 2008
o problematice kolektivních smluv v EU (2008/2085(INI)), body 25 a
30. [22] Bod 1; viz rovněž body 17 a 31. [23] Její znění bylo představeno na konferenci v
Oviedu v březnu 2010, kterou uspořádalo španělské předsednictví.
Během diskusí se opět ukázalo, že mezi zúčastněnými
stranami panují rozdílné názory. [24] Stanovisko 2011/C 44/15. [25] KOM(2010) 608 v konečném znění, 11.11.2010, s.
2. [26] KOM(2011) 206 v konečném znění. [27] O jednotném trhu pro podniky a růst [2010/2277 (INI)],
o jednotném trhu pro Evropany [2010/2278 (INI)] a o správě a partnerství
na jednotném trhu [2010/2289 (INI)]. [28] Stanovisko ze dne 15. března 2011, zpravodajové: paní
Federspiel, pan Siecker a pan Voleš, INT 548. [29] 3094. zasedání Rady pro konkurenceschopnost,
30. května 2011. [30] Více informací, hlavní projevy a související dokumenty
viz:
http://ec.europa.eu/social/main.jsp?langId=cs&catId=471&eventsId=347&furtherEvents=yes. [31] Fórum o jednotném trhu, Krakov, 3.–4. října 2011,
konkrétně pátý odstavec prohlášení a bod 5 operativních závěrů. [32] Multiple Framework Contract VT 2008/87, Preparatory
study for an Impact Assessment concerning the possible revision of the
legislative framework on the posting of workers in the context of services
(Přípravná studie pro posouzení dopadů týkající se případné
revize legislativního rámce pro vysílání pracovníků v rámci poskytování
služeb), (VT/2010/126). [33] KOM(2010) 573 v konečném znění, s. 6−7. [34] KOM(2010) 573 v konečném znění. [35] Výše uvedená Montiho zpráva, s. 69. [36] Nařízení Rady ze dne 7. prosince 1998 o fungování
vnitřního trhu ve vztahu k volnému pohybu zboží mezi členskými státy,
Úř. věst. L 337, 12.12.1998, s. 8). [37] Směrnice 2006/123/ES, Úř. věst L 376,
27.12.2006, s. 36; viz 22. bod odůvodnění směrnice
96/71/ES. [38] KOM(2010) 748 v konečném znění, 14.12.2010,
článek 85. [39] Čl. 1 odst. 3 poslední věta nařízení (EU)
č. 1176/2011 ze dne 16. listopadu 2011 o prevenci a nápravě
makroekonomické nerovnováhy, Úř. věst. L 306, 23.11.2011, s 25. [40] Stanovisko generálního advokáta Cruz Villalon ve věci
C-515/08, dos Santos Palhota e.a., bod 53. Viz rozsudek ESD ve věci
C-438/05, Viking-Line, bod 46; ve věci C-341/05, Laval, bod 94 a ve
věci C-271/08, Komise vs. Německo, bod 44. Viz také projev Prof. Dr. M.
Schlachter „Reconciliation between fundamental social rights and economic
freedoms“ (Sladění základních sociálních práv a hospodářských
svobod) http://ec.europa.eu/social/main.jsp?langId=cs&catId=471&eventsId=347&furtherEvents=yes. [41] Další podrobnosti viz zpráva vydaná výborem odborníků
MOP týkající se tohoto případu, dostupná na internetové adrese
http://www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---ed_norm/---relconf/documents/meetingdocument/wcms_123424.pdf
jakož i „The dramatic implications of Demir and Baykara“ (Dramatické
důsledky případu Demir a Baykara, K. Ewing a J. Hendy QC, Industrial
Law Journal, svazek 39, č. 1, březen 2010, s. 2–51, zejména strany
44–47. [42] Jak se doporučuje v Montiho zprávě. [43] Viz stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci
C-271/08, Komise vs. Německo, body 188–190. Obecněji viz také C.
Barnard „Proportionality and collective action“ (Proporcionalita a
kolektivní akce), ELR 2011. [44] Stanovisko generálního advokáta Cruz Villalon ve věci
C-515/08, dos Santos Palhota e.a., bod 53. Viz rozsudek ESD ze dne 12. října
2004 ve věci C-60/03, Wolff & Müller, bod 44. [45] Stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci
C-271/08, bod 190. [46] Viz rozsudek ze dne 11. prosince 2007 ve věci
C-438/05, Viking-Line, body 80 a násl. [47] Úř. věst. C, , s. . [48] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12.
listopadu 2008 ve věci Demir. [49] Rozsudky ze dne 11. prosince 2007 ve věci C-438/05,
Viking-Line, bod 44 a ze dne 18. prosince 2007 ve věci C-341/05, Laval,
bod 91. [50] Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s.1.