–

za AB a NB A. Vasisht, solicitor, R. Husainem, QC, E. Mitchell a G. Capel, barristers, jakož i R. Toalem a T. Tridimasem, barristers,

–

za Secretary of State for the Home Department T. Lindsay, jako zmocněnkyní,

–

za United Nations High Commissioner for Refugees (UK) S. Mobley, solicitor, jakož i M. Demetriou, QC, a T. Johnstonem, barrister,

–

za německou vládu R. Kanitzem a J. Möllerem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi C. Ladenburgerem a A. Azéma, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. 2004, L 304, s. 12; Zvl. vyd. 19/07, s. 96).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž stojí NB a AB, osoby bez státní příslušnosti palestinského původu proti Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, Spojené království) ve věci zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu podané NB a AB ze strany posledně uvedeného ministra.

3

Úmluva o právním postavení uprchlíků podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)] vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954. Byla doplněna a pozměněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, který byl přijat v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“).

4

Článek 1 oddíl D Ženevské úmluvy uvádí:

„Tato úmluva se nevztahuje na osoby, které v současné době užívají ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací Spojených národů než Vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky.

Jestliže podobná ochrana nebo podpora není z jakýchkoliv důvodů dále udělována osobám, jejichž postavení není ještě definitivně rozhodnuto podle ustanovení příslušných rozhodnutí Valného shromáždění Spojených národů, vztahují se na ně ustanovení této úmluvy.“

5

Rezolucí č. 302 (IV) Valného shromáždění Organizace spojených národů ze dne 8. prosince 1949 o pomoci palestinským uprchlíkům byla založena Agentura Organizace spojených národů pro pomoc a práci (ve prospěch palestinských uprchlíků na Blízkém východě) [United Nations Relief and Works Agency (for Palestine Refugees in the Near East) (UNRWA)]. Jejím úkolem je přispívat k dobrým životním podmínkám a lidskému rozvoji palestinských uprchlíků.

6

Podle bodů VII.C a VII.E konsolidovaných instrukcí UNRWA upravujících registraci a nárok na registraci se oblast působení UNRWA skládá z pěti operačních prostorů, a sice Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma), Jordánska, Libanonu a Sýrie.

7

Body 3, 10 až 12, 16, 17 a 38 odůvodnění směrnice 2004/83 stanoví:

[…]

[…]

[…]

8

Článek 1 této směrnice stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit minimální normy, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a obsah poskytnuté ochrany.“

9

Článek 2 písm. c) až e) uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

10

Článek 4 směrnice 2004/83, nadepsaný „Posuzování skutečností a okolností“, uvádí:

„1.   Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

[…]

3.   Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny

[…]“

11

Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Vyloučení“, ve svém odst. 1 písm. a) stanoví:

„Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti je vyloučen z postavení uprchlíka, jestliže

12

Body odůvodnění 1 a 50 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9), stanoví:

[…]

13

Článek 12 této směrnice, nadepsaný „Vyloučení“, ve svém odst. 1 písm. a) stanoví:

„Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti jsou vyloučeni z postavení uprchlíka, jestliže

14

Článek 40 uvedené směrnice, nadepsaný „Zrušení“, zní:

„Směrnice [2004/83] se ve vztahu k členským státům vázaným touto směrnicí zrušuje s účinkem ode dne 21. prosince 2013, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůty pro provedení směrnice uvedené v příloze I části B ve vnitrostátním právu.

Ve vztahu k členským státům vázaným touto směrnicí se odkazy na zrušenou směrnici považují za odkazy na tuto směrnici v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.“

15

Bod 18 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) stanoví:

„Je v zájmu členských států i žadatelů o mezinárodní ochranu, aby bylo rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu přijato co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení.“

16

Článek 2 této směrnice zní takto:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

17

Článek 46 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:

[…]

3.   Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95], a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

[…]“

18

Směrnice 2004/83 byla do britského práva provedena prostřednictvím Refugee or Person in Need of International Protection (Qualification) Regulations 2006 [nařízení z roku 2006 o uprchlících nebo osobách, které potřebují mezinárodní ochranu (S. I. 2006/2525, dále jen „nařízení z roku 2006“)] a Immigration Rules (the 2006 Regulations) [pravidla z roku 2006 v oblasti přistěhovalectví].

19

Článek 2 nařízení z roku 2006 stanoví:

„výrazem ‚uprchlík‘ se rozumí osoba, která spadá do působnosti čl. 1 oddílu A Ženevské úmluvy a nevztahuje se na ni článek 7“.

20

Článek 7 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Osoba není uprchlíkem, pokud spadá do oblasti působnosti čl. 1 oddílu D, E nebo F Ženevské úmluvy.“

21

Článek 339AA pravidel z roku 2006 v oblasti přistěhovalectví zní takto:

„Tento článek se použije, pokud má ministr vnitra za to, že osoba měla být nebo je vyloučena z postavení uprchlíka podle článku 7 nařízení z roku 2006 o uprchlících nebo osobách, které potřebují mezinárodní ochranu.“

22

Od října 2015 se NB usadila ve Spojeném království se svým manželem a pěti nezletilými dětmi, z nichž AB je těžce zdravotně postižený. Všichni rodinní příslušníci, kteří předtím pobývali v uprchlickém táboře Al Bass (Libanon), jsou zaregistrováni u UNRWA, s výjimkou H, nejmladšího z nich, kterému bylo ke dni přijetí předkládacího rozhodnutí sedm měsíců.

23

Svou žalobou se žalobci v původním řízení především domáhají toho, aby jim bylo přiznáno postavení uprchlíka na základě čl. 1 oddílu D Ženevské úmluvy, na který odkazuje čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83, a tvrdí, že jakožto osoby bez státní příslušnosti, které předtím požívaly ochrany nebo pomoci UNRWA, se mohou na základě druhého pododstavce uvedeného čl. 1 oddílu D ipso facto dovolávat postavení uprchlíka, neboť podobná ochrana nebo podpora nebyla dále poskytována z důvodu, který nemohli ovlivnit a který byl nezávislý na jejich vůli („ustanovení o začlenění“). V této souvislosti žalobci v původním řízení tvrdí, že toto ustanovení o začlenění se na ně vztahuje zaprvé z důvodu neschopnosti UNRWA zajistit péči dětem s těžkým zdravotním postižením v souladu s jejím posláním, a zadruhé z důvodu závažné diskriminace, které byl AB vystaven v Libanonu z důvodu svého zdravotního postižení.

24

V tomto ohledu uvádějí, že AB neměl v táboře Al Bass přístup ke vzdělání ani k lékařské péči odpovídající jeho potřebám. Z důvodu jeho zdravotního postižení byli jak AB, tak jeho sourozenci týráni ze strany okolí, což mělo nepříznivé důsledky na duševní zdraví a život celé rodiny. Tuto situaci zhoršily obzvláště špatné životní podmínky v táboře, diskriminace, které obecně čelí zdravotně postižení Palestinci pobývající v Libanonu, jakož i zhoršení socioekonomické situace Libanonu v posledních letech.

25

V této souvislosti žalobci v původním řízení s odkazem na rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další (C‑364/11, EU:C:2012:826), uvádějí, že závažnou diskriminaci, jako je diskriminace, které byl AB v projednávaném případě vystaven s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem, lze považovat za důvod, který dotyčnou osobu donutil opustit oblast působení UNRWA. Dodávají, že diskriminace vyplývající ze svévolného odmítnutí zajistit osobám se zdravotním postižením přístup ke zdravotní péči a vzdělávání může způsobit dítěti, které je její obětí, vážnou újmu, a může dokonce spadat pod pojem „pronásledování“. Existence takového pronásledování musí být totiž posuzována s náležitým ohledem na zvláštní zranitelnost dětí, která je v projednávaném případě zvýšena zhoršením situace panující v Libanonu, jakož i s ohledem na nejlepší zájem dítěte nejen ve vztahu k AB, ale rovněž pokud jde o jeho sourozence. S ohledem na tyto úvahy mají žalobci v původním řízení za to, že opustili Libanon, a že tak přestali požívat ochrany nebo podpory UNRWA, a to z objektivních důvodů, které nemohli ovlivnit.

26

Ministr vnitra zpochybňuje právo žalobců v původním řízení na to, aby jim bylo ipso facto přiznáno postavení uprchlíka. I když připouští, že AB byl skutečně obětí diskriminace z důvodu svého zdravotního postižení, uvádí, že tato diskriminace nedosahuje úrovně vyžadované k tomu, aby mohla být považována za pronásledování. Kromě toho tvrdí, že AB byla v Libanonu poskytována dostatečná podpora a že mu tato podpora bude nadále poskytována po jeho návratu. Ministr vnitra v tomto ohledu poukazuje na existenci střediska rané péče působícího v táboře Al Bass, za které odpovídá nevládní organizace a které podle ní poskytuje podporu zdravotně postiženým dětem, které zde pobývají. Konečně tvrdí, že žalobci v původním řízení neodůvodnili případnou nemožnost využití vzdělávání a podpory poskytované takovými nevládními organizacemi, a v důsledku toho důvody, které nemohli ovlivnit, jež jim bránily v tom, aby nadále požívali podpory nebo ochrany UNRWA v Libanonu.

27

Předkládající soud má za to, že k tomu, aby bylo možné určit, zda se žalobci v původním řízení mohou ipso facto získat postavení uprchlíka na základě skutkových okolností, které uvedli, musí být nejprve vyjasněna otázka, zda ukončení ochrany nebo podpory poskytované UNRWA musí být zkoumáno pouze na základě situace ke dni jejich odchodu, nebo zda se jedná o přezkum, který obsahuje dodatečné nebo alternativní posouzení okolností, které mohly případně nastat po tomto datu. Kromě toho si klade otázku, kdo v této souvislosti nese důkazní břemeno. Rovněž usiluje o to, aby mu bylo objasněno, jaké relevantní skutečnosti mohou prokázat takové ukončení ochrany nebo podpory poskytované UNRWA.

28

Za těchto okolností se First-tier Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) (United Kingdom) [Soud prvního stupně (senát pro imigrační a azylové otázky) (Spojené království)] rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Pro určení, zda ochrana nebo podpora UNRWA nebyla dále udělována ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice [2004/83] Palestinci bez státní příslušnosti registrovanému u UNRWA v rámci podpory poskytované postiženým osobám:

29

Dne 31. ledna 2020 vystoupilo Spojené království z Evropské unie. V souladu s čl. 86 odst. 2 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2019, C 384/I s. 1) má Soudní dvůr i nadále pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se žádostí, které byly před koncem přechodného období předloženy soudy Spojeného království. Podle článku 126 této dohody toto přechodné období skončilo dnem 31. prosince 2020.

30

Kromě toho podle čl. 89 odst. 1 uvedené dohody, pokud jde o uvedené žádosti, rozsudky a usnesení Soudního dvora vydané před koncem přechodného období, jakož i rozsudky a usnesení, které byly vydány po skončení tohoto období, jsou pro Spojené království a ve Spojeném království závazné v celém svém rozsahu.

31

Vzhledem k tomu, že tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce došla kanceláři Soudního dvora dne 29. července 2020, má Soudní dvůr i nadále pravomoc rozhodnout o této žádosti a předkládající soud je tímto rozsudkem vázán.

32

Dne 25. května 2021 zaslal Soudní dvůr účastníkům řízení a dalším zúčastněným ve smyslu článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie otázku, v níž byli vyzváni, aby se vyjádřili k případnému významu rozsudku ze dne 13. ledna 2021ve věci Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) (C‑507/19, EU:C:2021:3) pro účely odpovědi zejména na první předběžnou otázku.

33

Odpovědi na tuto otázku předložili NB a AB, ministr vnitra, Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky (zástupce pro Spojené království) a Evropská komise. Dne 25. května 2021 zaslal Soudní dvůr otázku rovněž Vysokému komisaři Organizace spojených národů pro uprchlíky (zástupce pro Spojené království), která se týkala právních povinností UNRWA s ohledem na poskytování podpory zdravotně postiženým dětem a skutečně zavedená opatření, zejména v Libanonu. Vysoký komisař Organizace spojených národů pro uprchlíky (zástupce pro Spojené království), jakož i NB a AB na tuto otázku odpověděli.

34

Před zodpovězením položených otázek je třeba zaprvé připomenout, že podle článku 1 protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva (Úř. věst. 2008, C 115, s. 295), připojeného ke Smlouvám o EU a FEU, se na Spojené království vztahuje odchylný režim zahrnující veškerá opatření přijatá v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva a Spojené království má možnost se nepodílet na legislativních procesech v této oblasti.

35

I když se Spojené království, jak uvádí bod 38 odůvodnění směrnice 2004/83, podílelo na přijímání a používání této směrnice, tento odchylný režim naproti tomu využilo v případě směrnice 2011/95, která zrušila směrnici 2004/83 s účinností od 21. prosince 2013.

36

Jak v této souvislosti uvádí bod 50 odůvodnění směrnice 2011/95, Spojené království se nepodílelo na přijímání této směrnice, a proto pro něj není závazná ani použitelná.

37

Kromě toho z článku 40 směrnice 2011/95 vyplývá, že se směrnice 2004/83 zrušuje s účinkem ode dne 21. prosince 2013 pouze ve vztahu k členským státům vázaným směrnicí 2011/95.

38

Za těchto podmínek se ve vztahu ke Spojenému království nadále použije směrnice 2004/83 v mezích připomenutých v bodech 29 a 30 tohoto rozsudku.

39

Zadruhé je třeba rovněž připomenout, že z bodů 3, 16 a 17 odůvodnění směrnice 2004/83 vyplývá, že Ženevská úmluva je základem mezinárodního právního režimu na ochranu uprchlíků a že ustanovení této směrnice upravující podmínky přiznávání postavení uprchlíka, jakož i obsah tohoto postavení, byla přijata jako vodítko pro příslušné orgány členských států při uplatňování této úmluvy založeném na společných pojmech a kritériích (rozsudky ze dne 17. června 2010, Bolbol, C‑31/09, EU:C:2010:351, bod 37, jakož i ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další, C‑364/11, EU:C:2012:826, bod 42).

40

Výklad ustanovení směrnice 2004/83 tedy musí být prováděn ve světle obecné systematiky a účelu této směrnice, s ohledem na Ženevskou úmluvu a ostatní příslušné smlouvy uvedené v čl. 78 odst. 1 SFEU. Jak vyplývá z bodu 10 odůvodnění směrnice, tento výklad musí rovněž respektovat práva uznaná Listinou základních práv (rozsudky ze dne 17. června 2010, BolbolC‑31/09, EU:C:2010:351, bod 38, jakož i ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další, C‑364/11, EU:C:2012:826, bod 43).

41

Zatřetí je třeba upřesnit, že čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/95 v podstatě odpovídá čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83, takže judikatura týkající se tohoto druhého ustanovení je relevantní pro výklad prvně uvedeného ustanovení [obdobně viz rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 37].

42

Na položené otázky je třeba odpovědět ve světle těchto úvah.

43

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda ochrana nebo podpora UNRWA již není poskytována, takže osoba se může ipso facto dovolávat „postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba zohlednit pouze relevantní okolnosti, které existují v době odchodu této osoby z oblasti působení UNRWA, nebo také okolnosti, které existují v době, kdy příslušné orgány posuzují žádost o přiznání postavení uprchlíka nebo kdy dotyčné soudní orgány rozhodují o opravném prostředku proti rozhodnutí o zamítnutí přiznání takového postavení.

44

Pro účely odpovědi na tyto otázky je třeba uvést, že podle čl. 12 odst. 1 písm. a) první věty směrnice 2004/83 je státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti vyloučena z postavení uprchlíka „jestliže spadají do oblasti působnosti čl. 1 odst. [oddílu] D Ženevské úmluvy týkajícího se ochrany nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací OSN než Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“.

45

Článek 1 oddíl D první pododstavec Ženevské úmluvy stanoví, že se tato úmluva nevztahuje na osoby, které „v současné době užívají“ ochrany nebo podpory od „jiných orgánů nebo odborných organizací Spojených národů než Vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky“.

46

UNRWA je organizací OSN, která byla zřízena za účelem ochrany a pomoci Palestincům jakožto „palestinským uprchlíkům“. Její mandát, jehož platnost byla prodloužena do 30. června 2023, se vztahuje na její oblast působení, která se skládá z pěti operačních prostorů, a sice Pásma Gazy, Západního břehu Jordánu (včetně Východního Jeruzaléma), Jordánska, Libanonu a Sýrie.

47

Z toho vyplývá, že každá osoba, jako NB a AB, která je zaregistrována u UNRWA, má nárok na ochranu a podporu ze strany této organizace za účelem zlepšení jejích životních podmínek uprchlíka (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, AlhetoC‑585/16, EU:C:2018:584, bod 84).

48

Na základě tohoto specifického postavení uprchlíka vytvořeného na uvedených územích Blízkého východu pro Palestince jsou osoby, které jsou zaregistrovány u UNRWA, v zásadě podle čl. 12 odst. 1 písm. a) první věty směrnice 2004/83, který odpovídá čl. 1 oddílu D prvnímu pododstavci Ženevské úmluvy, vyloučeny z postavení uprchlíka v Unii [rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 49 a citovaná judikatura].

49

Avšak z článku 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice 2004/83, který odpovídá čl. 1 oddílu D druhému pododstavci Ženevské úmluvy, dále vyplývá, že pokud žadatel o mezinárodní ochranu v Unii již nepožívá ochrany nebo podpory od UNRWA, přestává tato výjimka platit [rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 50 a citovaná judikatura].

50

Článek 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 se použije, ukáže-li se na základě individuálního posouzení všech relevantních skutečností, že se dotyčná osobou bez státní příslušnosti palestinského původu nachází ve stavu závažné osobní nejistoty, a UNRWA, jejíž pomoc dotčená osoba požadovala, není schopna zajistit jí životní podmínky odpovídající jejímu poslání, takže tato osoba bez státní příslušnosti je z důvodů, které nemůže ovlivnit a které jsou nezávislé na její vůli nucena opustit oblast působení UNRWA. V tomto případě se může uvedená osoba bez státní příslušnosti, ledaže se na ni vztahuje některý z důvodů vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. b), čl. 12 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 této směrnice, ipso facto dovolávat této směrnice, aniž musí nezbytně prokázat, že má oprávněné obavy z pronásledování ve smyslu čl. 2 písm. c) uvedené směrnice [rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 51 a citovaná judikatura].

51

V tomto ohledu je však třeba upřesnit, že skutečnost, že se osoba může ipso facto dovolávat použití uvedené směrnice ve smyslu jejího čl. 12 odst. 1 písm. a) neznamená bezpodmínečné právo, aby jí bylo přiznáno postavení uprchlíka. I když totiž osoba, která je oprávněna se ipso facto dovolávat použití směrnice 2004/83, nemusí nezbytně prokazovat, že má obavy z pronásledování ve smyslu čl. 2 písm. c) této směrnice, musí nicméně předložit žádost o získání postavení uprchlíka, jak to učinili žalobci v původním řízení, a tato žádost musí být posouzena příslušnými orgány odpovědného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další, C‑364/11, EU:C:2012:826, body 75 a 76).

52

Nicméně, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 52 svého stanoviska, i když čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83 přesně neuvádí, jaký okamžik je relevantní pro posouzení ukončení udělování ochrany nebo podpory UNRWA příslušnými vnitrostátními orgány nebo soudy, použití výrazů „v současné době užívají“, které jsou uvedeny v prvním pododstavci čl. 1 oddílu D Ženevské úmluvy a „není […] dále udělována“ ve druhém pododstavci tohoto ustanovení, které se týká téhož ustanovení, hovoří ve prospěch posouzení s cílem určit, zda tato podpora nebo ochrana skutečně není nadále udělována ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83.

53

Za těchto podmínek musí být takové posouzení založeno na individuálním posouzení všech relevantních skutečností nebo faktorů dané situace, jak se jevila v okamžiku odchodu dotyčných žadatelů z oblasti působení UNRWA, s přihlédnutím k okolnostem, jak se jeví v okamžiku, kdy příslušné správní orgány vydávají své rozhodnutí o žádosti podané dotyčnou osobou o přiznání postavení uprchlíka nebo kdy dotyčné soudní orgány rozhodují o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí o zamítnutí přiznání postavení uprchlíka. Zejména je třeba zohlednit situaci, kdy je dotyčná osoba schopna se vrátit do oblasti působení UNRWA, neboť okolnosti, v jejichž důsledku byla uznána za uprchlíka, pominuly [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další, C‑364/11, EU:C:2012:826, bod 77, jakož i ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, body 59 a 66].

54

Nutnost provést takové posouzení je v souladu s obecnou systematikou režimu zavedeného směrnicí 2004/83. V tomto ohledu z čl. 4 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/83 a z jejího čl. 5 odst. 1 vyplývá, že pro rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu je třeba zohlednit všechny významné skutečnosti týkající se země původu „v době rozhodování o žádosti“ a případně i události, ke kterým došlo po odjezdu žadatele ze země původu.

55

V tomto ohledu je kromě toho třeba upřesnit, jak již Soudní dvůr rozhodl, že podle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 jsou členské státy povinny upravit své vnitrostátní právo tak, aby posuzování opravných prostředků uvedených v tomto ustanovení zahrnovalo „úplné a ex nunc“ posouzení všech skutkových a právních okolností alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně, které mu umožní provést aktualizované posouzení konkrétního případu. Jak již Soudní dvůr upřesnil, výraz „ex nunc“ a přídavné jméno „úplné“ obsažené v tomto ustanovení, zdůrazňují povinnost soudu provést posouzení, které případně zohlední jak skutečnosti, které rozhodující orgán zohlednil nebo měl zohlednit, tak nové skutečnosti, jež nastaly po přijetí rozhodnutí, které je předmětem opravného prostředku. Pravomoc zohlednit nové skutečnosti, k nimž se tento orgán nevyslovil, kterou má soud, je v souladu s účelem směrnice 2013/32, jejímž konkrétním cílem je, jak vyplývá zejména z jejího bodu 18 odůvodnění, aby žádosti o mezinárodní ochranu byly vyřízovány „co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení“ [rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu), C‑507/19, EU:C:2021:3, bod 40 a citovaná judikatura].

56

Jak totiž uvedla i Komise ve svém písemném vyjádření, i když byla osoba v minulosti nucena opustit oblast působení UNRWA, protože se nachází ve stavu závažné osobní nejistoty, nic neodůvodňuje, aby jí bylo ipso facto přiznáno postavení uprchlíka na základě čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice 2004/83, pokud se situace v oblasti působení v mezidobí značně zlepšila, takže by se již nikdo nenacházel ve stavu závažné osobní nejistoty, a pokud by jí UNRWA opět mohla zajistit životní podmínky odpovídající jejímu poslání. Orgány a soudy, které mají rozhodnout o možnosti se ipso facto dovolat postavení uprchlíka, by proto měly rovněž ověřit, zda je v současné době možné se vrátit do oblasti působení UNRWA. Pokud tomu tak je, žadatel by měl být podle čl. 12 odst. 1 písm. a) první věty směrnice 2004/83 vyloučen z postavení uprchlíka.

57

Je tedy na příslušných vnitrostátních orgánech a soudech, aby provedly individuální posouzení všech relevantních skutečností za účelem ověření nejen toho, zda může být opuštění oblasti působení UNRWA žadateli o status uprchlíka podle druhé věty čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83 – v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 50 tohoto rozsudku – odůvodněno důvody, které nemohli ovlivnit a které jsou nezávislé na jejich vůli a bránily jim tak požívat ochrany nebo podpory poskytované UNRWA, ale také toho, zda je jim v současné době bráněno takové ochrany nebo podpory požívat kvůli údajnému zhoršení situace v dotyčné oblasti působení z důvodů, které nemohou ovlivnit a které jsou nezávislé na jejich vůli.

58

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda ochrana nebo podpora UNRWA není dále udělována, takže se osoba může ipso facto dovolávat „postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba v rámci individuálního posouzení zohlednit relevantní okolnosti, které existují nejen v době odchodu této osoby z oblasti působení UNRWA, ale také okolnosti, které existují v době, kdy příslušné orgány posuzují žádost o přiznání postavení uprchlíka nebo kdy příslušné soudní orgány rozhodují o opravném prostředku proti rozhodnutí o odmítnutí přiznání takového postavení.

59

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci analýzy, jejímž cílem je určit, zda ochrana nebo podpora UNRWA nebyla dále udělována, takže se osoba může ipso facto dovolávat„postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud dotyčná osoba prokáže, že byla donucena opustit oblast působení UNRWA z důvodů, které nemohla ovlivnit a které byly nezávislé na její vůli, je na členském státu, aby – v případě, že má za to, že se tato osoba nyní může do této oblasti vrátit a získat podobnou ochranu nebo podporu – prokázal, že tomu tak je.

60

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, že podle článku 13 směrnice 2004/83 členské státy přiznávají postavení uprchlíka státním příslušníkům třetích zemí a osobám bez státní příslušnosti, které splňují podmínky pro získání postavení uprchlíka v souladu s kapitolami II a III této směrnice.

61

Za těchto podmínek musí být posouzení relevantních skutečností a okolností za účelem přiznání postavení uprchlíka žadateli na základě čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty uvedené směrnice, který je uveden v kapitole III této směrnice, provedeno v souladu s článkem 4 směrnice 2004/83, který je obsažen v kapitole II této směrnice.

62

Konkrétně na základě čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 mohou členské státy pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu je tedy posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.

63

V tomto ohledu je třeba uvést, že posuzování skutečností a okolností stanovené v článku 4 směrnice 2004/83 a umožňujících odůvodnit žádost o mezinárodní ochranu v podstatě probíhá ve dvou odlišných etapách. První etapa se týká zjištění skutkových okolností, které mohou sloužit jako důkazy na podporu žádosti, kdežto druhá etapa se týká právního posouzení těchto skutečností a spočívá v rozhodnutí, zda jsou vzhledem ke skutečnostem charakterizujícím daný případ splněny hmotněprávní podmínky stanovené ustanoveními směrnice 2004/83 pro přiznání mezinárodní ochrany (rozsudek ze dne 2. prosince 2014, A a další, C‑148/13 až C‑150/13, EU:C:2014:2406, bod 55).

64

V rámci této první etapy, na niž míří druhá otázka, ačkoli je podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 na žadateli, aby co nejdříve předložil všechny informace potřebné k doložení své žádosti o mezinárodní ochranu, Soudní dvůr již objasnil, že orgány členských států s ním případně musí aktivně spolupracovat, aby určily a doplnily příslušné důkazy k žádosti, tyto orgány ostatně často mohou mít snazší přístup k některým druhům dokumentů než žadatel (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, M., C‑277/11, EU:C:2012:744, body 65 a 66).

65

V projednávaném případě je tedy zajisté možné z čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 vyvodit, že žadatelé mají povinnost předložit důkaz o tom, že skutečně požívali ochrany nebo podpory UNRWA a že tato ochrana nebo podpora jim již nebyla poskytována. Avšak jestliže jsou žadatelé s to předložit důkaz o tom, že v okamžiku opuštění oblasti působení UNRWA byli skutečně nuceni tak učinit z důvodů, které nemohli ovlivnit a které byly nezávislé na jejich vůli – zejména proto, že se nacházeli ve stavu závažné osobní nejistoty a UNRWA jim nemohla zajistit životní podmínky odpovídající jejímu poslání v této oblasti působení – je pak na členském státu, aby případně prokázal, že se mezitím v dotyčné oblasti působení změnily okolnosti, aby tyto osoby mohly opět užívat ochrany nebo podpory UNRWA.

66

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, v rámci analýzy, jejímž cílem je určit, zda ochrana nebo podpora UNRWA nebyla dále udělována, takže se osoba může ipso facto dovolávat „postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud dotyčná osoba prokáže, že byla donucena opustit oblast působení UNRWA z důvodů, které nemohla ovlivnit a které byly nezávislé na její vůli, je na členském státu, aby – v případě, že má za to, že se tato osoba nyní může do této oblasti vrátit a získat podobnou ochranu nebo podporu – prokázal, že tomu tak je.

67

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pro určení, zda ochrana nebo podpora UNRWA nebyla dále udělována ve smyslu tohoto ustanovení, takže osoba, která požádala o mezinárodní ochranu, byla nucena opustit oblast působení tohoto orgánu, je nezbytné prokázat, že UNRWA nebo stát měly v úmyslu způsobit této osobě újmu nebo jí odepřít podporu, a to jednáním nebo opomenutím.

68

K odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout, jak již Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátním orgánům a soudům přísluší za účelem určení, zda ochrana nebo podpora skutečně již není poskytována ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2004/83, ověřit, zda je odchod dotyčné osoby způsoben důvody, které nemohla ovlivnit a které jsou nezávislé na její vůli, jež ji nutí opustit tuto oblast a brání jí tak požívat podpory poskytované UNRWA (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Abed El Karem El Kott a další, C‑364/11, EU:C:2012:826, bod 61).

69

V tomto ohledu je třeba uvést, že jak čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83, tak čl. 1 oddíl D Ženevské úmluvy vyžadují objektivní posouzení otázky, zda podpora nebo ochrana UNRWA nejsou z jakéhokoli důvodu skutečně dále poskytovány, jelikož tato organizace již není z objektivních důvodů nebo z důvodů souvisejících s individuální situací žadatele schopna zajistit tomuto žadateli životní podmínky odpovídající jí svěřenému poslání.

70

Pro účely takového posouzení není tedy nezbytné vycházet z takových subjektivních skutečností, jako jsou úmysly UNRWA nebo státu, na jehož území působí. Zavedení takového požadavku pro účely použití čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/83 by totiž vedlo k neoprávněnému omezení působnosti tohoto ustanovení a k neodůvodněnému a podstatnému omezení rozsahu ochrany přiznané osobám bez státní příslušnosti palestinského původu.

71

Zajisté platí, jak uvedl generální advokát v bodě 74 svého stanoviska, že pokud by bylo prokázáno, že UNRWA nebo stát, na jehož území působí, úmyslně způsobily dotyčným osobám újmu nebo jim úmyslně odepřely pomoc, a to jednáním nebo opomenutím, byl by takový důkaz přirozeně obzvláště relevantní. Pro účely použití čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice 2004/83 však není nezbytné prokazovat úmysl této povahy.

72

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 musí být vykládán v tom smyslu, že pro určení, zda ochrana nebo podpora UNRWA nebyla dále udělována ve smyslu tohoto ustanovení, takže osoba, která požádala o mezinárodní ochranu, byla nucena opustit oblast působení tohoto orgánu, není nezbytné prokázat, že UNRWA nebo stát měly v úmyslu způsobit této osobě újmu nebo jí odepřít podporu, a to jednáním nebo opomenutím. Pro účely tohoto ustanovení stačí prokázat, že podpora nebo ochrana UNRWA skutečně již nejsou z jakéhokoli důvodu poskytovány, jelikož tato agentura již není z objektivních důvodů nebo z důvodů souvisejících s individuální situací žadatele schopna zajistit tomuto žadateli životní podmínky odpovídající jejímu poslání.

73

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 ve spojení s čl. 1 oddílem D Ženevské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci posouzení podmínek vyžadovaných pro ověření, zda ochrana nebo podpora UNRWA není dále udělována, takže se osoba může ipso facto dovolávat „postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení směrnice 2004/83, je třeba zohlednit podporu poskytovanou této osobě takovými aktéry občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace.

74

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba uvést, že jak čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83, tak čl. 1 oddíl D Ženevské úmluvy hovoří pouze o ochraně nebo podpoře „jiných orgánů nebo odborných organizací OSN než Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“ a nezmiňuje případnou podporu nebo případné služby poskytované jinými subjekty, které nepatří k OSN, jako jsou nevládní organizace.

75

Jak bylo mimoto připomenuto v bodě 50 tohoto rozsudku, čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 se použije, ukáže-li se na základě individuálního posouzení všech relevantních skutečností, že se dotyčná osobou bez státní příslušnosti palestinského původu nachází ve stavu závažné osobní nejistoty, a UNRWA, jejíž pomoc dotčená osoba požadovala, není schopna zajistit jí ochranu a podporu v souladu s jejím mandátem, takže tato osoba bez státní příslušnosti je z důvodů, které nemůže ovlivnit a které jsou nezávislé na její vůli, nucena opustit oblast působení UNRWA.

76

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že jak čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83, tak čl. 1 oddíl D Ženevské úmluvy v podstatě odkazují pouze na ochranu nebo podporu UNRWA.

77

UNRWA je přitom agenturou OSN zřízenou Valným shromážděním OSN, jejímž posláním je poskytovat palestinské uprchlíkům ochranu a podporu v souladu s jejím mandátem. Vzhledem k postavení přiznanému UNRWA a k poslání, které jí bylo svěřeno, nelze tuto agenturu stavět na roveň takovým aktérům občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace, které jsou subjekty podstatně odlišné od UNRWA a nenacházejí se ve stejném postavení jako posledně uvedená agentura, jelikož nemohou poskytovat „podporu“ nebo „ochranu“ pro účely Ženevské úmluvy a směrnice 2004/83.

78

To však neumožňuje zpochybnit skutečnost, že jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, spolupráce takových aktérů občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace, může být zásadní pro to, aby UNRWA mohla plnit své poslání. Jeví se totiž, že vzhledem k rostoucím obtížím, se kterými se UNRWA setkala při výkonu svého mandátu, přinejmenším v některých operačních prostorech své oblasti působení, tato agentura v praxi takovou spolupráci využila.

79

Za těchto podmínek nelze vyloučit, že pokud taková spolupráce existuje, musí být podpora poskytovaná takovými aktéry občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace, zohledněna při posuzování otázky, zda ochrana nebo podpora již není UNRWA poskytována, takže se žadatelé mohou ipso facto dovolávat postavení uprchlíka ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice 2004/83.

80

Nicméně veškerá podpora poskytnutá takovými aktéry občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace, by měla být skutečně zohledněna za podmínky, že UNRWA s nimi udržuje formální vztah spolupráce, který vykazuje trvalou povahu, v jehož rámci posledně uvedené pomáhají UNRWA při naplňování jejího mandátu.

81

Tak je tomu zejména tehdy, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 83 až 85 svého stanoviska, pokud poskytnutí takové ochrany nebo podpory bylo legálně svěřeno nevládním organizacím státem, na jehož území UNRWA působí, a palestinští uprchlíci skutečně mají právo na přístup k ochraně nebo podpoře poskytované těmito nevládními organizacemi trvale, a nikoliv ad hoc.

82

Kromě toho je třeba dodat, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 79 svého stanoviska, že v tomto kontextu se úloha státu, v němž UNRWA působí, může rovněž ukázat jako určující pro to, aby tento orgán mohl účinně naplňovat svůj mandát a ujistit se, že dotyčné osoby žijí v důstojných podmínkách [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. ledna 2021, Bundesrepublik Deutschland (Postavení uprchlíka v případě osoby bez státní příslušnosti palestinského původu) (C‑507/19, EU:C:2021:3, body 58 a 62].

83

Pokud tedy mají například palestinští uprchlíci konkrétní právní nárok na stálý přístup ke vzdělání a zdravotní péči poskytované dotčeným státem, pak by taková situace měla být zohledněna v rámci komplexního posouzení všech relevantních okolností podle druhé věty čl. 12 odst. 1 písm. a) druhé věty směrnice 2004/83.

84

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, čl. 12 odst. 1 písm. a) druhá věta směrnice 2004/83 ve spojení s čl. 1 oddílem D Ženevské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci posuzování podmínek vyžadovaných pro ověření, zda ochrana nebo podpora UNRWA není dále udělována, takže se osoba může ipso facto dovolávat „postavení uprchlíka“ ve smyslu tohoto ustanovení směrnice 2004/83, je třeba zohlednit podporu poskytovanou této osobě takovými aktéry občanské společnosti, jako jsou nevládní organizace, za podmínky, že s nimi UNRWA udržuje formální vztah spolupráce, který vykazuje trvalou povahu, v jejímž rámci posledně uvedené organizace pomáhají UNRWA při naplňování jejího mandátu.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: