–

za Bankia SA J. M. Rodríguez Cárcamem a A. M. Rodríguez Condem, abogados,

–

za španělskou vládu M. J. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní,

–

za Irsko A. Joycem, jakož i M. Browne a J. Quaney, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Gray, BL,

–

za Evropskou komisi J. Riusem a N. Ruiz Garcíou, jakož i A. Cleenewerck de Crayencour, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Bankia SA na jedné straně a Juanem Carlosem Marí Merinem a Juanem Pérezem Gavilánem, jakož i Maríou de la Concepción Marí Merino ohledně řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

3

Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288), stanoví:

„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“

4

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice zní:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6

Body 9, 20 a 22 odůvodnění směrnice 2005/29 uvádějí:

[…]

[…]

7

Článek 2 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

[…]“

8

Článek 3 odst. 2 uvedené směrnice stanoví:

„Touto směrnicí není dotčeno smluvní právo, zejména pravidla týkající se platnosti, vzniku nebo účinků smlouvy.“

9

Článek 5 odst. 1, 2 této směrnice zní následovně:

„1.   Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.

2.   Obchodní praktika je nekalá, pokud:

10

Článek 10 směrnice 2005/29 stanoví:

„Tato směrnice nevylučuje kontrolu nekalých obchodních praktik prováděnou držiteli kodexu, kterou mohou členské státy podporovat, ani možnost osob nebo organizací uvedených v článku 11 obrátit se na držitele kodexu, jsou-li vedle toho přípustná i soudní nebo správní řízení podle uvedeného článku.

Opravný prostředek podaný těmto kontrolním orgánům nelze považovat za rovnocenný podání k soudu nebo správnímu orgánu, jež jsou uvedeny v článku 11.“

11

Podle článku 11 této směrnice:

„1.   Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů existovaly vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým obchodním praktikám v zájmu zajištění souladu s touto směrnicí.

Tyto prostředky zahrnují právní předpisy, jež umožní osobám nebo organizacím, které mají podle vnitrostátních právních předpisů oprávněný zájem na boji proti nekalým obchodním praktikám, včetně soutěžitelů, aby

Každému členskému státu je vyhrazeno rozhodnutí o tom, která z těchto možností bude dostupná a zda umožní soudům nebo správním orgánům požadovat, aby byly nejprve využity jiné stanovené prostředky pro vyřizování stížností, včetně prostředků uvedených v článku 10. Tyto možnosti existují bez ohledu na to, zda jsou postižení spotřebitelé na území členského státu, v němž se obchodník nachází, nebo v jiném členském státě.

Každému členskému státu je vyhrazeno rozhodnutí,

2.   Na základě právních předpisů uvedených v odstavci 1 udělí členské státy soudům nebo správním orgánům pravomoci, které je zmocňují, aby v nezbytných případech s ohledem na všechny dotčené zájmy, a zejména veřejný zájem,

a to i bez důkazu o skutečně vzniklé ztrátě nebo újmě nebo úmyslu nebo nedbalosti na straně obchodníka.

[…]“

12

Článek 13 uvedené směrnice zní takto:

„Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá opatření nezbytná pro jejich uplatňování. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

13

Článek 695 Ley de Enjuiciamiento Civil (občanský soudní řád), stanoví v prvním odstavci:

„V řízeních podle této kapitoly může povinná osoba, vůči níž je veden výkon rozhodnutí, vznést námitku proti výkonu rozhodnutí jen pokud se opírá o následující důvody:

1)   zánik zajištění nebo zajištěné pohledávky […],

2)   chyba při výpočtu splatné částky, jestliže se v případě zajištěné pohledávky jedná o konečný zůstatek na účtu mezi oprávněným a povinným, vůči němuž je veden výkon rozhodnutí […],

3)   skutečnost, že v případě exekuce movitého majetku zatíženého hypotékou nebo majetku zatíženého zástavním právem bez skutečné držby věci je daný majetek již vázán jiným zástavním právem, zatížen hypotékou týkající se movitého či nemovitého majetku nebo zajištěn, a to před vznikem závazku, který je důvodem k danému řízení […];

4)   zneužívající charakter smluvního ujednání, které je základem pro výkon rozhodnutí nebo které umožnilo stanovit výši vymahatelné částky.“

14

Článek 698 odst. 1 občanského soudního řádu stanoví:

„O jakékoli námitce vznesené dlužníkem, třetí osobou, která je držitelem, nebo jinou zúčastněnou osobou, včetně námitek, které se týkají neplatnosti exekučního titulu, jeho splatnosti, určitosti, zániku nebo výše pohledávky, na kterou se nevztahují předchozí články, bude rozhodnuto v příslušném řízení, aniž to povede k přerušení nebo překážce řízení o výkonu exekučního titulu.“

15

Článek 1 Real Decreto-ley 6/2012 de medidas urgentes de protección de deudores hipotecarios sin recursos (královské nařízení č. 6/2012 o naléhavých opatřeních na ochranu hypotečních dlužníků bez prostředků) ze dne 9. března 2012 stanoví, že jeho předmětem je stanovit opatření k podpoře restrukturalizace hypotečního dluhu dlužníků, kteří se při splácení svého dluhu dostanou do mimořádných obtíží, jakož i mechanismů zmírnění řízení o výkonu rozhodnutí týkajících se nemovitosti zatížené hypotékou.

16

Článek 5 tohoto královského dekretu stanoví:

„1.   Přistoupení ke kodexu řádné praxe uvedeného v této příloze ze strany úvěrových institucí nebo jakéhokoli jiného subjektu vykonávajícího podnikatelskou činnost poskytování půjček nebo hypotečních úvěrů je dobrovolné.

[…]

4.   Každá úvěrová instituce, která se zavázala dodržovat kodex řádné praxe je vázána jeho ustanoveními, pokud dlužník prokázal, že se dostal pod hranici vyloučení.

[…]

9.   Instituce, které se zavázaly dodržovat kodex řádné praxe, musejí náležitě informovat své klienty o možnosti dovolávat se ustanovení kodexu […]“

17

Článek 6 stejného královského nařízení stanoví:

„1.   Na dodržování kodexu řádné praxe úvěrovými institucemi, které se zavázaly k jeho dodržování, dohlíží kontrolní komise zřízená k tomuto účelu.

[…]

4.   Kontrolní komise přijímá a posuzuje informace, které jí poskytuje Španělská národní banka v souladu s odst. 5 a 6 a zveřejňuje pololetně zprávu o míře dodržování kodexu řádné praxe.

[…]

6.   Stížnosti na nedodržení kodexu řádné praxe ze strany úvěrových institucí lze podávat u Španělské národní banky. Tyto stížnosti jsou vyřizovány stejně jako další stížnosti, k jejichž vyřizování je příslušná Španělská národní banka.“

18

Juan Carlos Marí Merino a Juan Pérez Gavilán, jakož i M. Marí Merino uzavřeli dne 30. ledna 2006 se společností Bankia smlouvu o hypotečním úvěru na částku jistiny ve výši 166000 eur a dobou splatnosti na 25 let. Tato smlouva stanovila „odhadní cenu“ nemovitosti zatížené hypotékou, tedy její výchozí hodnotu v případné dražbě podle španělského práva na 195900 eur.

19

Po první novaci ze dne 29. ledna 2009 došlo veřejnou listinou ze dne 18. října 2013 k další změně podmínek uvedené smlouvy. V rámci této druhé novace byla výše odhadní ceny dotčené nemovitosti snížena na 57689 eur a lhůta pro úhradu zůstávajícího dluhu ve výši 102750 eur prodloužena na 40 let. Kromě toho byl povolen mimosoudní prodej nemovitosti a do smlouvy doplněno, že tato nemovitost slouží k obvyklému bydlení J. C. Marí Merina, J. P. Gavilána a M. Marí Merino.

20

Vzhledem k tomu, že smlouva o hypotečním úvěru, jejíž podmínky byly takto změněny, sloužila jako exekuční titul, zahájila Bankia řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou. Juan Carlos Marí Merino a J. P. Gavilán, jakož i M. Marí Merino podali dne 8. března 2016 proti tomuto řízení námitku s odůvodněním, že tato smlouva obsahuje zneužívající ujednání. Odhadní hodnota nemovitosti byla totiž podle jejich názoru snížena v jejich neprospěch, přičemž prodloužení doby splatnosti sloužilo pouze k tomu, aby přimělo dlužníky souhlasit s novací uvedené smlouvy. Bankia tak podle jejich názoru jednala v rozporu s náležitou profesionální péčí, když využila restrukturalizaci dluhu ke změně odhadní ceny dotčené nemovitosti. Dále tvrdí, že podmínky umožňující dlužníkům zabránit výkonu exekučního titulu a zprostit se dluhu odevzdáním nemovitosti namísto zaplacení a zůstat v ní nadále jako nájemci byly podle kodexu řádné praxe splněny, takže vzhledem k závaznosti tohoto kodexu měla Bankia akceptovat náhradní plnění spočívající v odevzdání nemovitosti namísto zaplacení navrhované odpůrci v původním řízení.

21

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda jednání společnosti Bankia nepředstavují nekalé obchodní praktiky ve smyslu směrnice 2005/29.

22

V tomto ohledu uvedený soud uvádí, že námitku proti řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou lze na základě vnitrostátního práva podat pouze na základě některého z důvodů taxativně vymezených v článku 695 občanského soudního řádu. Ačkoli jeden z těchto důvodů představuje existence zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě, která je exekučním titulem, není tomu tak v případě nekalých obchodních praktik, které lze přezkoumávat pouze prostřednictvím samostatné žaloby. Její podání však nevede k přerušení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, jelikož nalézací soud nemá k přerušení tohoto řízení podle článku 698 občanského soudního řádu pravomoc.

23

V této souvislosti má předkládající soud za to, že kdyby mu unijní právo umožňovalo zkoumat nekalá jednání obchodníků v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, tak jak mu to umožňuje směrnice 93/13 v případě zneužívajících ujednání, mohl by zkoumat platnost novace smlouvy o hypotečním úvěru, k níž došlo dne 18. října 2013. Uvedený soud dále tvrdí, že kdyby byl kodex řádné praxe závazný pro úvěrové instituce, které k němu přistoupily, mohli by odpůrci v původním řízení vyžadovat akceptaci datio in solutum, což by ukončilo exekuční řízení, jakož i jejich osobní odpovědnost.

24

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 5 de Cartagena (soud prvního stupně č. 5 v Cartageně, Španělsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 11 směrnice 2005/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zakazuje soudu, který rozhoduje v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou kontrolovat z úřední povinnosti nebo na návrh účastníků řízení platnost exekučního titulu z hlediska existence nekalých obchodních praktik a v každém případě soudu, který je příslušný meritorně rozhodnout o existenci těchto praktik, aby přijal předběžná opatření, jako je přerušení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

26

Úvodem je třeba uvést, že podle společnosti Bankia nelze snížení ocenění nemovitosti zatížené hypotékou, k němuž došlo ve věci v původním řízení, považovat za „obchodní praktiku“ ve smyslu článku 2 písm. d) směrnice 2005/29, jelikož „přímo nesouvisí“ s propagací, prodejem nebo dodáním zboží nebo služby spotřebiteli. Toto snížení není každopádně „nekalé“ ve smyslu čl. 5 odst. 2 této směrnice. Za těchto okolností není podle jejího názoru třeba na první předběžnou otázku odpovídat, jelikož se směrnice na projednávaný případ nepoužije.

27

V tomto ohledu postačí konstatovat, že by měl předkládající soud ověřovat, zda se směrnice 2005/29 použije na skutkové okolnosti věci v původním řízení pouze tehdy, kdyby mohl, nebo dokonce musel zkoumat platnost exekučního titulu z hlediska uvedené směrnice, což právě závisí na odpovědi na první otázku položenou tímto soudem.

28

Na první předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět.

29

V tomto ohledu je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem směrnice 2005/29 dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitelů prostřednictvím úplné harmonizace právních předpisů, které se týkají nekalých obchodních praktik (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, UPC Magyarország, C‑388/13, EU:C:2015:225, bod 32 a citovaná judikatura).

30

Právě s cílem zabezpečit dosažení takové vysoké úrovně ochrany spotřebitelů zavádí tato směrnice obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Trento Sviluppo a Centrale Adriatica, C‑281/12, EU:C:2013:859, body 31 a 32).

31

Podle ustálené judikatury však uvedená směrnice v čl. 5 odst. 1 pouze stanoví, že nekalé obchodní praktiky „jsou zakázány“, a tedy ponechává členským státům určitý rozhodovací prostor pro výběr vnitrostátních opatření určených k tomu, aby v souladu s články 11 a 13 téže směrnice bojovala proti nekalým obchodním praktikám, za podmínky, že jsou přiměřená a účinná a takto stanovené sankce jsou účinné, přiměřené a odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 2015, UPC Magyarország, C‑388/13, EU:C:2015:225, body 56 a 57, jakož i citovaná judikatura).

32

Směrnicí 2005/29 není navíc podle jejího bodu 9 odůvodnění dotčeno uplatňování individuálních nároků, které vznášejí osoby poškozené nekalými obchodními praktikami, ani jí nejsou dotčena unijní a vnitrostátní pravidla smluvního práva, včetně pravidla týkajícího se platnosti, vzniku nebo účinků smluv, jak vyplývá výslovně z čl. 3 odst. 2 této směrnice.

33

Smlouva, která představuje exekuční titul, nemůže být proto prohlášena za neplatnou pouze z toho důvodu, že obsahuje ujednání, která jsou v rozporu s obecným zákazem nekalých obchodních praktik podle čl. 5 odst. 1 uvedené směrnice.

34

Z toho vyplývá, že užitečný účinek směrnice 2005/29 nevyžaduje, aby členské státy povolily soudu rozhodujícímu v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou zkoumat z úřední povinnosti nebo na návrh účastníků řízení jeho platnost z hlediska existence nekalých obchodních praktik.

35

V této souvislosti se předkládající soud s odkazem zejména na rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz (C‑415/11, EU:C:2013:164) rovněž táže, zda článek 11 této směrnice, který mimo jiné vyžaduje, aby vnitrostátní opatření určená k boji proti nekalým obchodním praktikám byla vhodná a účinná, brání takovým vnitrostátním ustanovením, jako jsou články 695 a 698 občanského soudního řádu, podle nichž se nejen spotřebitel nemůže bránit řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou uplatněním námitky nekalých obchodních praktik, na nichž je exekuční titul založen, jelikož soud rozhodující o výkonu exekučního titulu není oprávněn takový přezkum provést, ale musí navíc k těmto účelům podat žalobu ve věci samé u jiného soudu, který nemůže uvedené řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou přerušit.

36

Na rozdíl od toho, co tvrdí zejména Evropská komise, však nelze závěr, který Soudní dvůr vyvodil v uvedeném rozsudku vydaném v rámci směrnice 93/13, vztáhnout na směrnici 2005/29, jelikož tyto dvě směrnice, přestože je jejich cílem zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, sledují tento cíl různými způsoby.

37

Směrnice 93/13 totiž v čl. 6 odst. 1 výslovně stanoví, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná.

38

Vzhledem k tomu, že cílem tohoto kogentního ustanovení je nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která umožňuje nastolit rovnost mezi těmito smluvními stranami, musí vnitrostátní soud zkoumat, a to i z úřední povinnosti, zneužívající charakter smluvního ujednání, které spadá do působnosti směrnice 93/13, a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a obchodníkem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2012, Banco Español de Crédito, C‑618/10, EU:C:2012:349, body 40 a 42, jakož i citovaná judikatura).

39

S ohledem na tuto judikaturu měl Soudní dvůr v bodě 59 rozsudku ze dne 14. března 2013, Aziz (C‑415/11, EU:C:2013:164) za to, že takový procesní režim, který je v podstatné části upraven v článcích 695 a 698 občanského soudního řádu, může narušovat účinnost ochrany sledované směrnicí, neboť neumožňuje, aby soud rozhodující ve věci samé, u něhož spotřebitel podal návrh na určení toho, že smluvní ujednání, na jehož základě byl vydán exekuční titul, má zneužívající charakter z hlediska směrnice 93/13, přijal předběžná opatření k přerušení nebo zmaření řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou v případech, kdy je přijetí takových opatření nezbytné k zajištění plného účinku jeho konečného rozhodnutí.

40

V případě směrnice 2005/29 je tomu jinak.

41

Jak bylo totiž uvedeno v bodech 32 a 33 tohoto rozsudku, tato směrnice zakazuje pouze nekalé obchodní praktiky.

42

Kromě toho článek 11 směrnice 2005/29 vyžaduje od členských států pouze to, aby zajistily vhodné a účinné prostředky pro boj proti nekalým praktikám, přičemž tyto prostředky mohou představovat žalobu proti těmto praktikám nebo správní stížnost spojenou s možností soudní kontroly, a to s cílem ukončení takových praktik. Dále podle článku 13 této směrnice mají členské státy stanovit přiměřené sankce vůči obchodníkům, kteří používají nekalé obchodní praktiky.

43

Z toho vyplývá, že smluvní ujednání nelze prohlásit za neplatné pouze na základě ustanovení uvedené směrnice, a to i přesto, že bylo sjednáno mezi stranami smlouvy na základě nekalé obchodní praktiky.

44

Za těchto okolností není přijetí takových předběžných opatření, jako je přerušení řízení o výkonu exekučního rozhodnutí týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou soudem, který rozhoduje ve věci samé o žalobě na určení existence takových praktik, směrnicí 2005/29 vyžadováno k zajištění plné účinnosti konečného rozhodnutí tohoto soudu. Tato praktika totiž nemůže pouze na základě této směrnice vyvolat důsledky pro platnost dotčené smlouvy a a fortiori platnost exekučního titulu.

45

Z tohoto stejného důvodu, i když vnitrostátní právní úprava, která nestanoví možnost přerušit řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou, takže ve všech případech, kdy došlo k výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou před vydáním rozhodnutí soudu příslušného ve věci samé, kterým bylo ujednání obsažené ve smlouvě, z něhož vychází hypotéka, prohlášeno za zneužívající, a kterým bylo tedy řízení o výkonu exekučního titulu prohlášeno za neplatné, mohlo dané rozhodnutí dotčenému spotřebiteli zajistit pouze následnou ochranu výlučně v podobě náhrady škody, nesplňuje požadavky čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (rozsudek ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 60), je tomu jinak v případě požadavků podle článku 11 směrnice 2005/29.

46

Vzhledem k tomu, že se tato směrnice, jak bylo připomenuto v bodě 32 tohoto rozsudku, použije, aniž je dotčeno uplatňování individuálních nároků, které vznášejí osoby poškozené nekalými obchodními praktikami, a aniž jsou dotčena unijní a vnitrostátní pravidla smluvního práva, je možné považovat ochranu v podobě náhrady škody jako jeden z vhodných a účinných prostředků k boji proti nekalým obchodním praktikám vyžadovaným uvedeným ustanovením.

47

Taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, tedy nemůže narušit účinnost ochrany sledované směrnicí 2005/29.

48

Po tomto upřesnění je třeba ještě zdůraznit, že pokud soud rozhodující v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou provede kontrolu platnosti exekučního titulu z hlediska směrnice 93/13, ať již z úřední povinnosti či na návrh účastníků řízení, jak je tomu podle všeho v projednávané věci, je mu v rámci této kontroly umožněno zkoumat nekalý charakter obchodní praktiky, na jejímž základě došlo ke vzniku tohoto titulu.

49

Ačkoli totiž konstatování nekalého charakteru obchodní praktiky nemůže automaticky a samo o sobě prokázat zneužívající povahu smluvního ujednání, představuje jeden z prvků, na jejichž základě může příslušný soud postavit své posouzení zneužívajícího charakteru smluvních ujednání, což je posouzení, které podle čl. 4 odst. 1 směrnice 93/13 musí zohledňovat všechny konkrétní okolnosti projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, body 43 a 44).

50

Konstatování nekalého charakteru obchodní praktiky nemá samozřejmě přímý dopad na otázku, zda je smlouva platná s ohledem na čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 (rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10, EU:C:2012:144, body 46).

51

Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 11 směrnice 2005/29 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která zakazuje soudu, který rozhoduje v řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou kontrolovat z úřední povinnosti nebo na návrh účastníků řízení platnost exekučního titulu z hlediska existence nekalých obchodních praktik a v každém případě soudu, který je příslušný meritorně rozhodnout o existenci těchto praktik, aby přijal předběžná opatření, jako je přerušení řízení o výkonu exekučního titulu týkajícího se nemovitosti zatížené hypotékou.

52

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda článek 11 směrnice 2005/29 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která nepřiznává takovému kodexu chování, jako jsou kodexy uvedené v článku 10 této směrnice, právní závaznost.

53

Bankia a španělská vláda mají za to, že na tyto otázky není třeba odpovídat, jelikož kodex řádné bankovní praxe, který je dotčený ve věci v původním řízení, není kodexem chování ve smyslu článku 10 směrnice 2005/29.

54

V tomto ohledu je třeba uvést, že Soudnímu dvoru nepřísluší zjišťovat, zda uvedený kodex řádné bankovní praxe spadá do definice kodexu chování podle článku 2 písm. f) této směrnice.

55

Vzhledem k tomu, že pochybnosti vznesené v této souvislosti nemohou vyvrátit domněnku relevance, která se vztahuje na každou předběžnou otázku (rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 20), je třeba na uvedené otázky odpovědět.

56

Pro tyto účely je třeba připomenout, že uvedený článek 2 písm. f) definuje „kodex chování“ jako „dohodu nebo soubor pravidel, který není uložen právním nebo správním předpisem členského státu a který vymezuje chování obchodníků“.

57

Jak přitom vyplývá z bodu 20 odůvodnění směrnice 2005/29, úloha přiznaná uvedeným kodexům má umožňovat samotným obchodníkům účinně uplatňovat zásady této směrnice v konkrétních hospodářských oblastech, dodržovat požadavky na náležitou profesionální péči a zamezit podávání návrhů na zahájení správního nebo soudního řízení.

58

Je pravda, že čl. 6 odst. 2 písm. b) směrnice 2005/29 stanoví, že nedodržení kodexu chování obchodníkem může představovat nekalou obchodní praktiku. Tato směrnice však členským státům neukládá, aby upravily přímé důsledky vůči obchodníkům pouze z toho důvodu, že nedodrželi kodex chování poté, co k němu přistoupili.

59

Za těchto podmínek je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že článek 11 směrnice 2005/29 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nepřiznává takovému kodexu chování, jako jsou kodexy uvedené v článku 10 této směrnice právní závaznost.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: