—

které v situaci, kdy může výkon rozhodnutí, jímž bylo vážně nemocnému státnímu příslušníkovi třetí země nařízeno, aby opustil území členského státu, vystavit tohoto státního příslušníka třetí země vážnému riziku, že se jeho zdravotní strav závažným a nevratným způsobem zhorší, nepřiznávají odkladné účinky opravnému prostředku podanému proti uvedenému rozhodnutí, a

—

které nestanoví, že základní potřeby vážně nemocného státního příslušníka třetí země jsou dle možností zabezpečovány, aby bylo zaručeno, že po dobu, během níž má dotyčný členský stát povinnost odložit výkon rozhodnutí o navrácení tohoto státního příslušníka třetí země poté, co byl tento opravný prostředek podán, bude skutečně moci být poskytována neodkladná zdravotní péče a základní léčba.

Co se zaprvé týče znaků opravného prostředku, který musí být možné podat proti rozhodnutí o navrácení, z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 ve spojení s jejím čl. 12 odst. 1 totiž vyplývá, že státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutí o navrácení přijatému vůči jeho osobě. Uvedená směrnice však nestanoví, že musí mít opravný prostředek ve smyslu jejího čl. 13 odst. 1 nutně odkladný účinek. Znaky tohoto opravného prostředku však musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany a podle něhož má každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné soudní prostředky nápravy.

V tomto ohledu ve zcela výjimečných případech, kdy by vyhoštění vážně nemocného státního příslušníka třetí země do země, kde neexistuje odpovídající léčba, bylo v rozporu se zásadou nenavracení, tedy členské státy nemohou podle článku 5 směrnice 2008/115 vykládaného ve světle čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie k takovému vyhoštění přikročit. Pro tyto zcela výjimečné případy je typická závažnost a nenapravitelnost újmy, k níž by došlo vyhoštěním státního příslušníka třetí země do země, kde hrozí vážné nebezpečí, že bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Aby byla zaručena účinnost opravného prostředku proti rozhodnutí o navrácení, jehož výkon může dotčeného státního příslušníka třetí země vystavit vážnému riziku, že se jeho zdravotní stav závažným a nezvratným způsobem zhorší, musí mít státní příslušník třetí země za těchto podmínek k dispozici opravný prostředek s odkladným účinkem, aby bylo zaručeno, že k výkonu rozhodnutí o navrácení nedojde před tím, než bude příslušný orgán moci posoudit tvrzení dotčené osoby ohledně porušení článku 5 směrnice 2008/115 vykládaného ve světle čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

Pokud jde zadruhé o záruky, které musí členský stát poskytovat na základě článku 14 směrnice 2008/115 vážně nemocným státním příslušníkům třetích zemí do doby, než bude rozhodnuto o opravném prostředku, který podal proti rozhodnutí o navrácení, jehož výkon by jej mohl vystavit vážnému riziku, že se jeho zdravotní stav závažným a nezvratným způsobem zhorší, čl. 9 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice stanoví, že členské státy vyhoštění odloží, dokud se uplatňuje odkladný účinek podle čl. 13 odst. 2 této směrnice. Z obecné systematiky této směrnice přitom vyplývá, že se čl. 9 odst. 1 písm. b) musí vztahovat na všechny situace, v nichž má členský stát povinnost odložit výkon rozhodnutí o navrácení poté, co byl proti tomuto rozhodnutí podán opravný prostředek.

V takové situaci tak musí konkrétně dotčený členský stát zabezpečit na základě čl. 14 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice dle možností základní potřeby vážně nemocného státního příslušníka třetí země, jestliže tato osoba nemá prostředky na to, aby své potřeby zabezpečila sama. Poskytování neodkladné zdravotní péče a základní léčby ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice by totiž mohlo být ve skutečnosti neúčinné, pokud by současně s ním nebyly zabezpečovány i základní potřeby dotyčného státního příslušníka třetí země. Určení formy zabezpečování těchto základních potřeb dotčeného státního příslušníka třetí země je však na členských státech.

—

které v situaci, kdy může výkon rozhodnutí, jímž bylo vážně nemocnému státnímu příslušníkovi třetí země nařízeno, aby opustil území členského státu, vystavit tohoto státního příslušníka třetí země vážnému riziku, že se jeho zdravotní strav závažným a nevratným způsobem zhorší, nepřiznávají odkladné účinky opravnému prostředku podanému proti uvedenému rozhodnutí, a

—

které nestanoví, že základní potřeby vážně nemocného státního příslušníka třetí země jsou dle možností zabezpečovány, aby bylo zaručeno, že po dobu, během níž má dotyčný členský stát povinnost odložit výkon rozhodnutí o navrácení tohoto státního příslušníka třetí země poté, co byl tento opravný prostředek podán, bude skutečně moci být poskytována neodkladná zdravotní péče a základní léčba.

Co se zaprvé týče znaků opravného prostředku, který musí být možné podat proti rozhodnutí o navrácení, z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/115 ve spojení s jejím čl. 12 odst. 1 totiž vyplývá, že státní příslušník třetí země musí mít možnost využít účinný prostředek právní nápravy proti rozhodnutí o navrácení přijatému vůči jeho osobě. Uvedená směrnice však nestanoví, že musí mít opravný prostředek ve smyslu jejího čl. 13 odst. 1 nutně odkladný účinek. Znaky tohoto opravného prostředku však musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany a podle něhož má každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné soudní prostředky nápravy.

V tomto ohledu ve zcela výjimečných případech, kdy by vyhoštění vážně nemocného státního příslušníka třetí země do země, kde neexistuje odpovídající léčba, bylo v rozporu se zásadou nenavracení, tedy členské státy nemohou podle článku 5 směrnice 2008/115 vykládaného ve světle čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie k takovému vyhoštění přikročit. Pro tyto zcela výjimečné případy je typická závažnost a nenapravitelnost újmy, k níž by došlo vyhoštěním státního příslušníka třetí země do země, kde hrozí vážné nebezpečí, že bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení. Aby byla zaručena účinnost opravného prostředku proti rozhodnutí o navrácení, jehož výkon může dotčeného státního příslušníka třetí země vystavit vážnému riziku, že se jeho zdravotní stav závažným a nezvratným způsobem zhorší, musí mít státní příslušník třetí země za těchto podmínek k dispozici opravný prostředek s odkladným účinkem, aby bylo zaručeno, že k výkonu rozhodnutí o navrácení nedojde před tím, než bude příslušný orgán moci posoudit tvrzení dotčené osoby ohledně porušení článku 5 směrnice 2008/115 vykládaného ve světle čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

Pokud jde zadruhé o záruky, které musí členský stát poskytovat na základě článku 14 směrnice 2008/115 vážně nemocným státním příslušníkům třetích zemí do doby, než bude rozhodnuto o opravném prostředku, který podal proti rozhodnutí o navrácení, jehož výkon by jej mohl vystavit vážnému riziku, že se jeho zdravotní stav závažným a nezvratným způsobem zhorší, čl. 9 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice stanoví, že členské státy vyhoštění odloží, dokud se uplatňuje odkladný účinek podle čl. 13 odst. 2 této směrnice. Z obecné systematiky této směrnice přitom vyplývá, že se čl. 9 odst. 1 písm. b) musí vztahovat na všechny situace, v nichž má členský stát povinnost odložit výkon rozhodnutí o navrácení poté, co byl proti tomuto rozhodnutí podán opravný prostředek.

V takové situaci tak musí konkrétně dotčený členský stát zabezpečit na základě čl. 14 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice dle možností základní potřeby vážně nemocného státního příslušníka třetí země, jestliže tato osoba nemá prostředky na to, aby své potřeby zabezpečila sama. Poskytování neodkladné zdravotní péče a základní léčby ve smyslu čl. 14 odst. 1 písm. b) této směrnice by totiž mohlo být ve skutečnosti neúčinné, pokud by současně s ním nebyly zabezpečovány i základní potřeby dotyčného státního příslušníka třetí země. Určení formy zabezpečování těchto základních potřeb dotčeného státního příslušníka třetí země je však na členských státech.