52012DC0635

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů

OBSAH

1........... ÚVOD........................................................................................................................... 2

2........... UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE OD ROKU 2008......................................................... 3

3........... DOPAD SMĚRNICE NA SPOTŘEBITELE................................................................. 7

4........... PŘEKÁŽKY ÚČINNOSTI ŽALOB NA ZDRŽENÍ SE JEDNÁNÍ............................ 10

5........... DALŠÍ KROKY.......................................................................................................... 13

6........... ZÁVĚR........................................................................................................................ 15

1.           ÚVOD

Směrnice 98/27/ES ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů[1] zavedla soudní nebo správní řízení, které umožňuje spotřebitelským organizacím a/nebo veřejnoprávním orgánům podat žalobu za účelem zabránit obchodním praktikám, jež narušují řadu právních předpisů EU týkajících se ochrany spotřebitele (jsou uvedeny v příloze zmíněné směrnice), ve všech členských státech. Směrnice 98/27/ES byla několikrát pozměněna (nové směrnice jsou uvedeny v její příloze). V zájmu přehlednosti byla uvedená směrnice kodifikována směrnicí 2009/22/ES, která je v současné době v platnosti.

1.1.        Provedení směrnice 2009/22/ES členskými státy a její uplatňování do roku 2008

První zpráva došla k závěru, že největším přínosem směrnice o žalobách na zdržení se jednání je zavedení postupu, který umožňuje subjektům, aby podaly žalobu za účelem ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů v každém členském státě. Tento postup zaznamenal úspěchy, pokud jde o porušení vnitrostátních právních předpisů, měl však mnohem omezenější dopad v případě přeshraničních porušení právních předpisů. Hlavními důvody, kterými členské státy a zúčastněné strany vysvětlily nízký počet žalob na zdržení se jednání podaných v jiném členském státě, byly náklady, složitost a trvání v případě podání žaloby v jiném členském státě.

Zpráva Komise rovněž zdůraznila, že vstup nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele (nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele)[2] v platnost částečně objasňuje, proč veřejnoprávní orgány málo využívají možnost podat žalobu na zdržení se jednání v případě přeshraničního porušení právních předpisů; je tomu tak proto, že mechanismy vzájemné spolupráce zavedené zmíněným nařízením jsou méně nákladné.

1.2.        Metoda a cíl této zprávy

V čl. 6 odst. 1 směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (dále jen „směrnice“) se stanoví, že každé tři roky se přijme zpráva o jejím uplatňování. První zpráva měla být přijata v roce 2003, stalo se tak však až v listopadu 2008.

Za účelem přípravy této druhé zprávy Komise v březnu 2011 zaslala veřejnoprávním orgánům a spotřebitelským organizacím dotazníky týkající se uplatňování směrnice. Obdržela 58 odpovědí, z nichž 37 pocházelo od ministerstev nebo jiných veřejnoprávních orgánů členských států a 21 od spotřebitelských organizací na vnitrostátní nebo evropské úrovni.

Komise dále zadala externí studii[3], jejímž cílem bylo shromáždit další údaje o uplatňování směrnice a poskytnout přehled o jejím dopadu na spotřebitele v devíti členských státech, a to v Rakousku, Bulharsku, Francii, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Španělsku, Švédsku a Spojeném království. Tyto členské státy byly zvoleny proto, že vedle žalob na zdržení se jednání používají systém kolektivních žalob na náhradu škody, který funguje již řadu let.

2.           UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE OD ROKU 2008

2.1.        Odhadovaný počet žalob

Pokud jde o počet žalob na zdržení se jednání v případech vnitrostátních a přeshraničních, které byly podány za účelem ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů v různých členských státech, je k dispozici pouze omezený soubor údajů. Nedostatek vyčerpávajících a spolehlivých statistických údajů je způsoben tím, že členské státy nemají formální povinnost udržovat ústřední databázi řízení v souvislosti se žalobami na zdržení se jednání zahájených na jejich území a informovat o nich Komisi. Z tohoto důvodu je obtížné odhadnout počet žalob a s jakýmkoli odhadem je třeba pracovat opatrně. Je možné informovat o několika zdokumentovaných případech, to však neznamená, že se jedná o jediné žaloby na zdržení se jednání, které byly skutečně podány.

V dotazníku, který byl zaslán příslušným zúčastněným stranám, byli respondenti požádáni, aby uvedli počet žalob na zdržení se jednání, jež podali od roku 2008 v souvislosti s případy jak na vnitrostátní, tak na přeshraniční úrovni. Celkem bylo zaznamenáno 5 632 žalob na zdržení se jednání. Většina těchto žalob se týkala vnitrostátních případů. Respondenti uvedli přibližně pouze 70 žalob na zdržení se jednání v přeshraničním měřítku. Pokud se podíváme na podíl jednotlivých členských států na těchto číslech, jsou členskými státy s nejvyšším počtem uvedených žalob na zdržení se jednání od roku 2008: Německo: navzdory neexistenci centralizovaných a vyčerpávajících statistických údajů uvedla Spolková republika Německo, že pouhých sedm německých oprávněných subjektů podalo více než 3 000 žalob. Tato skutečnost může souviset s tím, že v Německu ochrana spotřebitelských trhů tradičně podléhá soukromému vymáhání práva. Lotyšsko: Úřad pro ochranu spotřebitele oznámil 956 případů. Spojené království: Úřad pro spravedlivé obchodování Spojeného království (Office of Fair Trading, OFT) uvedl 938 žalob. Externí studie zjistila více než 500 žalob v Rakousku a vláda Malty uvedla 267 případů.

Pokud jde o žaloby na zdržení se jednání v přeshraničním měřítku, jsou členskými státy s nejvyšším počtem uvedených žalob v průběhu vymezeného období: Německo: Sdružení německých spotřebitelských organizací oznámilo, že podalo přibližně 20 žalob na zdržení se jednání v případě přeshraničního porušení právních předpisů. Rakousko: Federální komora práce uvedla, že podala 8 přeshraničních žalob na zdržení se jednání. Oprávněné subjekty a právníci (advokáti) specializovaní na spotřebitelské právo obvykle podávají žaloby jen tehdy, když je jisté jejich přijetí rakouskými soudy.

Úspěšnost podaných žalob je většinou velká. Je tomu však částečně proto, že oprávněné subjekty z důvodu rizika nákladů spojených se soudním řízením podávají žaloby na zdržení se jednání pouze tehdy, jsou-li si jisty úspěchem.

2.2.        Nejvíce dotčená hospodářská odvětví

Přestože se žaloby na zdržení se jednání vyskytují v celém spektru hospodářských odvětví, většina těchto žalob se soustředí pouze v několika z nich.

Mezi hospodářská odvětví nejčastěji zmiňovaná respondenty jako nejvíce dotčená žalobami na zdržení se jednání patří:

1)           Telekomunikace

2)           Bankovnictví a investiční služby

3)           Cestovní ruch a souborné služby pro cestovní ruch

Mezi dalšími oblastmi, které respondenti uvádějí, jsou prodej na dálku, pojišťovnictví, energetika, nepotravinářské spotřební zboží a doprava cestujících. Někteří respondenti uvedli nemovitosti a domácí opravy nebo úvěrovou činnost prováděnou nebankovními institucemi (tzv. rychlé úvěry), i jiná dotčená odvětví.

2.3.        Nejčastější způsoby porušení právních předpisů na ochranu spotřebitele

Žaloby na zdržení se jednání se týkaly široké škály porušení právních předpisů na ochranu spotřebitele. Některé členské státy kromě toho rozšířily působnost žalob na zdržení se jednání nad rámec omezeného seznamu uvedeného v příloze směrnice. Toto rozšíření je výhodné pro spotřebitele; aby však byla zajištěna právní jistota, měl by být uveden odpovídající odkaz na právní předpisy v příloze směrnice. Mezi členské státy, v nichž působnost žalob na zdržení se jednání přesahuje seznam právních předpisů v příloze směrnice, patří Německo, Rakousko, Portugalsko, Španělsko, Bulharsko a Nizozemsko. Většina žalob na zdržení se jednání však byla podána, aby se zastavilo pouze omezené množství nezákonných praktik, které poškozují kolektivní zájmy spotřebitelů.

Podle odpovědí na uvedený dotazník vznikly žaloby na zdržení se jednání nejčastěji kvůli těmto nezákonným praktikám, které poškozují kolektivní zájmy spotřebitelů (pořadí podle důležitosti):

1)      Nepřiměřené smluvní podmínky. Jedná se jednoznačně o druh praktik, které nejčastěji vedou k podání žaloby na zdržení se jednání.

2)      Nekalé obchodní praktiky a klamavá reklama, ve stejné míře.

V mnohem menším množství pak následovaly další způsoby porušení práv spotřebitelů vedoucí k žalobám na zdržení se jednání, jako je porušení právních předpisů týkajících se záruky, označování cen nebo zasílání nevyžádaných e-mailů. Některé členské státy (zejména Španělsko) rovněž podaly soubor žalob na zdržení se jednání, pokud jde o uplatňování směrnice o spotřebitelském úvěru. V některých členských státech, které uplatňují širší působnost uvedených žalob, byly podány návrhy na zahájení řízení v souvislosti s přerušením nezbytně nutných služeb (např. dodávka elektřiny). V tomto případě nařízení zdržet se jednání může bez problémů vyžadovat, aby byla dodržována práva spotřebitelů, tím, že ukládá jedné straně, aby uskutečnila určitá opatření. Případy jako je přerušení soukromých nebo veřejných služeb ve Španělsku jsou dobrým příkladem tohoto druhu nařízení, jež vyžaduje přijetí určitého opatření.

2.4.        Oprávněné subjekty: právní prostředí v jednotlivých členských státech

Nejnovější seznam oprávněných subjektů[4] obsahuje celkem 313 takových subjektů. Mezi členskými státy existují značné rozdíly v počtu a povaze těchto subjektů. Některé členské státy pověřily pouze jeden oprávněný subjekt (Irsko, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Rumunsko a Švédsko), další pověřily více než 70 takových subjektů (Německo a Řecko). Španělsko, Itálie a Francie, které pověřily mezi 15 až 30 oprávněnými subjekty, zaujaly místo mezi těmito dvěma skupinami členských států. Obecně lze konstatovat, že pokud členské státy pověřily jediný oprávněný subjekt, jedná se zpravidla o veřejnoprávní orgán odpovědný za ochranu spotřebitele, přestože tomu tak není vždy, jako například v Nizozemsku.

Členské státy, které pověřily více oprávněných subjektů, mezi ně obvykle zahrnou různé veřejnoprávní orgány pro spotřebitelské záležitosti na místní, regionální a státní úrovni, k nimž se připojí nejreprezentativnější spotřebitelské organizace. Seznam oprávněných subjektů obsahuje seznam subjektů oprávněných podat žalobu na zdržení se jednání v jiném členském státě, avšak v mnoha členských státech existují právnické osoby, které nejsou v tomto seznamu a jsou rovněž oprávněny podat žalobu na zdržení se jednání na vnitrostátní úrovni. Některé spotřebitelské organizace kritizují příliš široký prostor pro rozhodování o tom, které právnické osoby budou uvedeny v seznamu, což může vést k nespravedlivým a svévolným rozhodnutím. Jiné spotřebitelské organizace se rovněž domnívají, že by tyto organizace měly mít právní postavení umožňující podávat žaloby na zdržení se jednání ve všech členských státech, jak ve vnitrostátních, tak v přeshraničních případech.

Studie rovněž ukazuje, že skutečné uplatňování možnosti podat žalobu na zdržení se jednání závisí na znalostech a schopnostech právních oddělení pověřených touto činností. Z praxe vyplývá, že i v členských státech, v nichž má řada subjektů právní postavení umožňující podávat žaloby na zdržení se jednání, tuto možnost využívá pouze malá část z nich.

2.5.        Přeshraniční případy žalob na zdržení se jednání: pojetí směrnice a konkrétní situace

Aby bylo možné řádně posoudit využívání žalob na zdržení se jednání v EU, je třeba objasnit pojem přeshraničního soudního sporu. Ukazuje se, že přeshraniční žaloby na zdržení se jednání, tj. řízení, která zahrnují přeshraniční rozměr, mohou mít různou formu.

Směrnice byla vypracována tak, aby umožnila oprávněným subjektům členského státu A žalovat hospodářské subjekty v členském státě B, pokud tyto hospodářské subjekty při obchodování se spotřebiteli v členském státě A porušily právní předpisy na ochranu spotřebitele. Aby to bylo možné, oprávněné subjekty získaly u zahraničních soudů právní postavení. Soud ve státě B, u kterého je podána žaloba na zdržení se jednání na obchodní subjekt v jurisdikci tohoto soudu, by měl rozhodnout v daném případě, aniž by zpochybnil právní postavení oprávněného subjektu v členském státě A.

Jedním z hlavních zjištění studie je však skutečnost, že „přeshraniční případ“ zmíněný ve směrnici je pouze jednou ze dvou možných forem řízení týkajícího se zdržení se jednání s přeshraničním rozměrem, a je využíván zřídka.

Druhá, obvyklejší forma „přeshraničního případu“ se týká téhož scénáře, v němž obchodní subjekt z členského státu B působí v členském státě A. Avšak na rozdíl od toho, co předpokládali tvůrci směrnice, oprávněný subjekt v členském státě A se obrací na soud v témže státě A. Obchodní subjekt, přestože je usazený v zahraničí, je žalován v zemi, do níž směřuje svou obchodní činnost. Výhodou tohoto postupu je, že oprávněný subjekt se obrací na soud, do jehož jurisdikce sám spadá a jenž uplatňuje procesní právní předpisy, s nimiž je pravděpodobně subjekt nejlépe obeznámen. Pokud uplatňované právní předpisy jsou navíc předpisy členského státu A (zásada „lex loci damni“, článek 6, „Řím II“[5]) a jsou vyřešeny obtíže spojené s doručováním právních dokumentů do zahraničí, tato druhá forma podání žaloby je zdaleka nejjednodušší. Umožňuje rovněž obrátit se na soud, pokud jde o obchodní subjekty ve třetích zemích.

„Přeshraniční“ žaloby zvláštního druhu byly zahájeny v květnu 2009 sdružením spotřebitelů DECO[6] ve spolupráci s francouzským sdružením spotřebitelů UFC-Que Choisir a belgickým sdružením spotřebitelů Test-Achats. „Koordinovaná žaloba“ se týkala všeobecných přepravních podmínek leteckých společností (směrnice 93/13/EHS). Byl vynesen rozsudek ve prospěch Belgie a tři letecké společnosti byly nuceny zastavit používání řady smluvních podmínek, které byly považovány za nepřiměřené. Všechny kroky spotřebitelských organizací byly koordinovány, včetně doprovodných propagačních opatření, jako jsou tiskové zprávy. Tato forma koordinovaných žalob představuje zvláštní druh přeshraniční spolupráce, přestože formálně se nejedná o přeshraniční soudní spory.

2.6.        Interakce s nařízením o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele, pokud jde o přeshraniční porušování právních předpisů

Nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele stanoví rámec vzájemné pomoci mezi orgány členských států pro vymáhání dodržování zákonů, který umožňuje těmto orgánům obracet se na sebe navzájem a žádat o pomoc, pokud jde o vyšetřování a/nebo donucovací opatření za účelem zastavení praktik, jež nejsou v souladu s přílohou uvedeného nařízení. Cílem nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele je ochrana kolektivních ekonomických zájmů spotřebitelů, a nikoli vyřizování individuálních stížností.

Ve zprávě o směrnici o žalobách na zdržení se jednání z roku 2008 se uvádí, že nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele ovlivňuje využívání těchto žalob; z praxe zejména vyplývá, že od vstupu nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele v platnost většina veřejnoprávních orgánů zvolila k boji s nezákonnými praktikami obchodních subjektů v jiném členském státě mechanismy vzájemné pomoci, namísto aby se přímo obrátila na soudy tohoto členského státu, přičemž první z uvedených možností je pro ně pravděpodobně méně nákladná. Odpovědi na dotazník z roku 2011 potvrzují tento vývoj, přestože jeden veřejnoprávní orgán jednoho členského státu zdůraznil, že žaloby na zdržení se jednání stále představují pro veřejnoprávní orgány hodnotný nástroj, který by mohl být využit, kdyby mechanismy vzájemné pomoci nepřinesly očekávané výsledky.

A konečně je třeba uvést, že několik respondentů zdůraznilo, že seznam právních předpisů v příloze směrnice o žalobách na zdržení se jednání by měl být uveden v soulad se seznamem v příloze nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele.

3.           DOPAD SMĚRNICE NA SPOTŘEBITELE

Odpovědi na dotazník a zjištění studie ukazují, že žaloby na zdržení se jednání jsou úspěšným nástrojem regulace trhů, a jsou významné zejména pro zajištění spravedlivých smluvních podmínek. V tomto ohledu byly pro spotřebitele jako celek významným přínosem. Účinek tohoto nástroje je však směřován spíše do budoucnosti a není příliš užitečný pro nápravu minulých škod, které je velmi obtížné vyčíslit.

Ačkoliv žaloby na zdržení se jednání jako takové neumožňují obdržet odškodnění za škody způsobené v minulosti, možnost využití těchto žalob je sama o sobě významná. Žaloby na zdržení se jednání mohou být jakožto správní nástroj využity jako odrazující nástroj, aniž by se přistoupilo k soudnímu řízení.

Dalším důležitým závěrem je, že žaloby na zdržení se jednání se velmi dobře osvědčují, pokud jde o tržní subjekty, které v určité míře dodržují právní předpisy. Nejsou však vždy vhodným nástrojem k zastavení nezákonných praktik, kterých se dopouštějí subjekty pohybující se na hraně zákona nebo za ní. Určitý počet dotázaných uvádí, že v takových případech mohou být trestní a správní sankce (například pokuty) a konkrétní omezení obchodních činností nezbytné pro zajištění dodržování právních předpisů na ochranu spotřebitele.

3.1.        Snížení počtu případů porušení pravidel na ochranu spotřebitele

Většina respondentů a dotázaných odborníků uvedla, že účinek žalob na zdržení se jednání není možné posuzovat podle počtu případů předložených soudu; lze jich totiž využít jako prostředku pro přesvědčování společností, aby dobrovolně ukončily porušování pravidel. Pro některé zúčastněné strany jednající se subjekty, které porušují právní předpisy, zajišťuje pouhá možnost podání žaloby na zdržení se jednání odrazující účinek. V některých případech zase, kdy je žalující strana úspěšná a soud rozhodne, že praktiky obchodního subjektu jsou nezákonné, se další obchodní subjekty snaží používání podobných praktik vyhnout, přestože nejsou rozhodnutím soudu právně vázány.

Zohledníme-li závěry studie a odpovědi na dotazník, můžeme konstatovat, že směrnice v určité míře posílila dodržování právních předpisů na ochranu spotřebitele ze strany hospodářských subjektů v některých hospodářských odvětvích, přestože není k dispozici dostatek údajů pro odhad v procentech.

3.2.        Snížení újmy působené spotřebitelům

Dalším důležitým závěrem studie je také skutečnost, že směrnice znamenala pro spotřebitele přímý kvalitativní přínos, přestože není vždy možné tento přínos vyjádřit finanční částkou. To proto, že v řadě případů nelze stanovit přesný počet spotřebitelů, kteří potenciálně utrpí újmu v důsledku nezákonné praktiky. Navíc velké množství smluvních podmínek, které jsou soudem prohlášené za nezákonné, nemá souvislost s cenou, již platí spotřebitelé.

Za účelem posouzení možného dopadu žalob na zdržení se jednání na snížení újmy působené spotřebitelům je třeba věnovat zvláštní pozornost nepřiměřeným smluvním podmínkám, které mohou mít bezprostřední přímý vliv na povinnosti spotřebitele, jež ze smlouvy vyplývají.

Jakmile soud prohlásí konkrétní smluvní podmínku za neplatnou, obchodní subjekt již nemůže tuto podmínku použít v žádné smlouvě. To je přínos pro spotřebitele, zejména pokud se smluvní podmínka týká zvýšení cen nebo jiných finančních dopadů; v takovém případě lze přínos pro spotřebitele vyjádřit finanční částkou, neboť jako přímý důsledek žaloby na zdržení se jednání řada spotřebitelů v budoucnosti zaplatí méně. Například případy zaokrouhlování cen nahoru ve Španělsku vedly k zákazu nových nezákonných poplatků v řadě odvětví (bankovnictví, telekomunikace, parkování).

V Rakousku například byla podána žaloba na zdržení se jednání v případě nepřiměřených smluvních podmínek v bankovních smlouvách jedné rakouské banky. V srpnu 2009 tato banka prostřednictvím výpisů z účtu informovala spotřebitele, že poplatky za vedení běžných účtů se od 1. října zvyšují o 3,2 %, aby se zohlednil růst indexu spotřebitelských cen za rok 2008. Banka se opírala o klauzuli o indexaci uvedenou ve standardních smluvních podmínkách, které jí umožňují jednou ročně automaticky zvýšit poplatky podle vývoje indexu spotřebitelských cen, aby mohla dále poskytovat své služby. Soudní rozhodnutí zakazující tuto praktiku mělo významný dopad na spotřebitele, neboť na jaře 2011 většina ostatních bank, které používaly podobné smluvní podmínky, přestala automaticky zvyšovat poplatky, z čehož mělo prospěch několik milionů klientů rakouských bank. Toto je jasný případ úspěšné žaloby na zdržení se jednání, která měla hmatatelný dopad na dodržování právních předpisů, nejen pokud jde o žalovanou stranu, ale rovněž pokud jde o celé hospodářské odvětví. Kromě toho bylo možné přínos pro spotřebitele vyjádřit finanční částkou.

Dalším úspěšným soudním řízením, které přineslo spotřebitelům vyčíslitelný prospěch, byl případ Foxtons ve Spojeném království[7] (týkal se nepřiměřených podmínek v nájemních smlouvách majitelů nemovitostí). Zkoumání přiměřenosti v souvislosti s realitní agenturou Foxtons se týkalo podmínek ve vztahu k provizi za obnovení nájemní smlouvy, provize z prodeje nemovitosti a provize pro třetí stranu za obnovení nájemní smlouvy. Vrchní soud rozhodl, že určité podmínky ve smlouvách agentury Foxtons jsou nepřiměřené, a nařídil agentuře, aby nadále nepoužívala tyto nebo podobné podmínky a nezačleňovala je do budoucích smluv. Podle úřadu OFT spotřebitelé získali 4,4 milionů liber šterlinků, přestože jedna dotázaná osoba se domnívá, že kladný účinek soudního rozhodnutí mohl být desetkrát až dvacetkrát vyšší.

3.3.        Dopad žalob na zdržení se jednání na individuální spotřebitele, kteří jsou poškozeni porušením právních předpisů: možnosti domoci se odškodnění v jednotlivých členských státech

Řízení o zdržení se jednání zavedené směrnicí všeobecně neumožňuje, aby spotřebitelé, kteří byli poškozeni v důsledku nezákonné praktiky, obdrželi odškodnění. Možnosti odškodnění pro spotřebitele poškozené určitými praktikami obchodních subjektů, které byly v souvislosti s žalobou na zdržení se jednání prohlášeny za nezákonné, se však liší v jednotlivých členských státech. Některé členské státy rozšiřují v určité míře účinek nařízení o zdržení se jednání na poškozené spotřebitele. Mnozí z těch, kteří odpověděli na dotazník, a řada dotázaných zdůraznili význam zapojení individuálních spotřebitelů, pokud jde o žaloby na zdržení se jednání, neboť tak se jim umožní získat přiměřené odškodnění za utrpěnou újmu. Některé možnosti odškodnění, jak individuální, tak kolektivní, ke kterým mají přístup spotřebitelé v jednotlivých členských státech, jsou popsány níže.

a) Individuální odškodnění

Ve většině členských států neexistuje propojení mezi žalobou na zdržení se jednání a přiznáním odškodnění spotřebitelům, kteří utrpěli újmu v důsledku nezákonné praktiky. Spotřebitelé, jejichž práva byla porušena, musí svá práva prosazovat tak, že podají individuálně nebo kolektivně návrh na zahájení řízení soudu v členském státě, v němž existuje mechanismus kolektivního odškodnění. V mnoha členských státech navíc soudy, u nichž návrh na zahájení takových řízení podali spotřebitelé za účelem obdržení odškodnění, nejsou vázány dřívějšími rozhodnutími v případě žalob na zdržení se jednání. Spotřebitelé, kteří požadují odškodnění, musí prokázat, že došlo k porušení předpisů a způsobení škody a že mezi nimi existuje příčinná souvislost

V některých členských státech je však situace odlišná. Například podle bulharské Komise pro ochranu spotřebitele se může spotřebitel, který žádá o odškodnění, dovolávat vykonatelného soudního rozhodnutí v souvislosti se žalobou na zdržení se jednání a prokázat musí pouze výši utrpěné škody. V Lucembursku se může spotřebitel opřít o soudní rozhodnutí v souvislosti s žalobou na zdržení se jednání a žádat smírčího soudce, „juge de paix“, o přiznání odškodnění. V Irsku může soud žádat obchodní subjekt, aby odškodnil spotřebitele, který utrpěl ztráty v důsledku činnosti tohoto subjektu. Na Maltě může být v rámci správního řízení nařízena restituce jakékoli finanční částky nebo majetku postoupených spotřebitelem.

V jiných členských státech mohou spotřebitelé poškození nezákonnými praktikami získat odškodnění vykonáním soudního rozhodnutí; soud tedy může určit, jak mají být nezákonnými praktikami poškození spotřebitelé odškodnění, například tak, že obchodnímu subjektu nařídí, aby vrátil neoprávněně získané částky.

V Nizozemsku soud uznal, že nezákonné jednání jedné společnosti bylo vztaženo na individuálního žadatele v té míře, ve které byl členem skupiny uvedené v prohlášení. To znamená, že odsouzení nezákonného jednání v kolektivním řízení může sloužit jako východisko pro následnou žalobu. Řízení v souvislosti s žalobou na zdržení se jednání tak umožnilo individuálnímu žadateli prokázat protiprávnost jednání žalovaného.

b) Kolektivní odškodnění

V některých členských státech, v nichž existuje systém kolektivního odškodnění, může mít úspěšná žaloba na zdržení se jednání vedle běžných účinků uvedených v předcházejícím bodě i jistý dopad na kolektivní žalobu podanou poškozenými spotřebiteli za účelem žádosti o odškodnění za škody způsobené nezákonnými praktikami.

Ve Španělsku je možné k žalobě na zdržení se jednání připojit žádost o vrácení částek vyplacených spotřebiteli v důsledku nezákonné praktiky a soudní rozhodnutí, které prohlašuje praktiku za nezákonnou v tomto případě rovněž stanoví výši odškodnění, kterou musí obchodní subjekt zaplatit. Pokud byli identifikováni poškození spotřebitelé, soud stanoví částku, kterou musí každý z nich obdržet. Existují však určité procesní překážky, které v praxi znesnadňují spojení žaloby na zdržení se jednání a žádost o odškodnění.

V Nizozemsku mohou strany jednající jménem spotřebitelů, kteří utrpěli škody, požádat o deklaratorní rozhodnutí, v němž se uvádí, že porušení předpisů se dopustila strana odpovědná za škodu. Toto deklaratorní rozhodnutí se považuje za pobídku pro strany, aby usilovaly o smírné urovnání sporu, které by se stalo závazným prostřednictvím nizozemského zákona o skupinových žalobách (Wcam[8]). Podle podmínek zákona o kolektivních náhradách hromadných škod z roku 2005 může amsterodamský odvolací soud rozhodnout o náhradě hromadných škod mezi subjektem, který reprezentuje kolektivní zájmy, a osobou (osobami), která(é) škodu způsobila(y), přičemž toto rozhodnutí je závazné pro všechny členy skupiny. Východiskem je dohoda, která usiluje o náhradu hromadných škod. Strany, které dosáhly dohody, předloží amsterodamskému soudu kolektivní žádost, aby tuto dohodu prohlásil za závaznou. V zákoně Wcam je zásadní skutečnost, že celá skupina poškozených je vázána dohodou o náhradě škod, jakmile soud tuto dohodu prohlásí za závaznou. Existuje však možnost výjimky. Jedním z omezení tohoto mechanismu je, že funguje pouze tehdy, když strany dosáhnou dohody; dokonce samo rozhodnutí o nezákonném jednání ne vždy postačí k tomu, aby se zajistilo dosažení smírného urovnání sporu.

V Bulharsku může být žádost o odškodnění podána poškozenými stranami zároveň s žalobou na zdržení se jednání. Soud stanoví lhůtu, do níž mohou poškozené strany prohlásit, že se zúčastní soudního řízení. Po vyhlášení svého rozhodnutí může soud nařídit, že poškozeným stranám musí být zaplaceno odškodnění. Rozsudek je závazný pro stranu, jež porušila předpisy, pro žalující stranu a všechny osoby, které utrpěly škodu vyplývající z téhož porušení právních předpisů a neprohlásily, že předloží individuální návrh. Žaloba na zdržení se jednání předchází žalobě na náhradu škody. Je-li žaloba na zdržení se jednání úspěšná, může skupina spotřebitelů podat žalobu na náhradu škody. V této (nové) soudní žalobě nemusí prokazovat porušení právních předpisů (nezákonná praktika nebo nepřiměřené smluvní podmínky); musí prokázat pouze výši utrpěné škody. Skupinová žaloba může být součástí stejného soudního řízení jako žaloba na zdržení se jednání nebo být předmětem zvláštního řízení, soudy však obvykle obě žaloby oddělí a zabývají se jimi ve zvláštních řízeních.

Ve Švédsku má v kolektivním prosazování práv spotřebitele hlavní úlohu také veřejný ochránce práv spotřebitele, který může podat skupinovou žalobu na náhradu škody jménem velkého počtu spotřebitelů v řízení o zdržení se jednání. Tato možnost však byla využita pouze v omezeném počtu případů.

4.           PŘEKÁŽKY ÚČINNOSTI ŽALOB NA ZDRŽENÍ SE JEDNÁNÍ

Překážky, které brání účinnosti žalob na zdržení se jednání, lze rozdělit do těchto skupin: finanční rizika, trvání řízení, složitost řízení, omezený právní účinek rozhodnutí a vykonatelnost rozhodnutí.

4.1.        Finanční rizika v souvislosti s řízením

Náklady na řízení jsou uváděny jako jedna z hlavních překážek hojnějšího využití žalob na zdržení se jednání. Přestože soudní poplatky jsou obecně nízké a právníci nepožadují nepřiměřeně vysoké odměny ve všech zemích, náklady zůstávají hlavním odrazujícím prvkem, zejména z důvodu zásady, že náklady řízení nese strana, která spor prohrála. Proto, aby se snížilo riziko placení poplatků a nákladů protistrany, se k soudu dostanou pouze případy, v nichž je „vítězství jisté“. Pokud však jde o princip, jsou lépe financované oprávněné subjekty příležitostně ochotné obrátit se na soud i s rizikem, že spor prohrají. Avšak ani vítězství ve sporu nechrání oprávněné subjekty před finančním rizikem: zúčastněné strany uvádějí také riziko nákladů řízení, které nezískají zpátky ani v případě, že žalující strana spor vyhraje, neboť protistrana není schopna náklady uhradit. Kromě toho v některých členských státech, například v Rakousku, má strana, která podává žalobu, povinnost zaplatit odškodnění, pokud rozhodnutí, k němuž se dospělo v řízení o předběžném opatření, je poté v hlavním řízení zrušeno.

Finanční riziko spojené s žalobami na zdržení se jednání je v některých členských státech zmírněno, pokud organizace, které hájí kolektivní zájmy spotřebitelů, jsou osvobozeny od soudních poplatků a mohou dokonce žádat o dotace v rámci globálního systému právní pomoci. Tato praxe je využívána například ve Španělsku a zvažuje se v Nizozemsku. Ve Španělsku toto právo na právní pomoc zahrnuje poplatky za právní zástupce a notáře, zveřejnění oznámení nebo dekretů, kopií, osvědčení atd. Avšak i v těch členských státech, v nichž spotřebitelské organizace využívají systém právní pomoci, jsou platby za inzeráty v médiích, které jsou povinné, pokud spotřebitelské organizace žádají o hromadné odškodnění, spolu s žalobou na zdržení se jednání jedním z hlavních problémů sdružení spotřebitelů, neboť tyto náklady se nenahrazují.

V Bulharsku spotřebitelské organizace nedostávají pro soudní žaloby žádné dotace, finanční prostředky jsou poskytovány podle opatření přijatých ve prospěch spotřebitelů v předchozím roce. Jedním z kritérií pro přidělení státní dotace spotřebitelské organizaci je počet žalob na zdržení se jednání předložených soudu v průběhu předchozího roku. Kromě toho v Bulharsku existuje dodatečné kritérium stanovené v občanském soudním řádu, pokud jde o přípustnost návrhů, podle něhož musí „oprávněné subjekty“ prokázat schopnost převzít povinnosti spojené s průběhem řízení, včetně nákladů.

4.2.        Trvání řízení

Druhou překážkou je trvání řízení. Názory na to, jaké by bylo přípustné trvání řízení, se v jednotlivých členských státech liší. Je třeba zdůraznit, že délka řízení nesouvisí se samotným mechanismem žalob na zdržení se jednání, ale spíše s přirozenou pomalostí vnitrostátních soudních řízení.

Ve Švédsku existence zvláštního soudu pro tržní záležitosti, který se zabývá především žalobami na zdržení se jednání v souvislosti s ochranou kolektivních zájmů spotřebitelů, zajišťuje relativně rychlé řízení v těchto případech. Nicméně průměrné trvání řízení u tohoto soudu je stále jedenáct až dvanáct měsíců. V jiných členských státech může délka celého soudního řízení, které prochází třemi soudními jednáními, přesáhnout v některých komplikovaných případech dokonce pět let.

Dalším problémem souvisejícím s trváním řízení je otázka, kdy lze požadovat uplatňování rozsudku. Například ve Španělsku, přestože právo všeobecně stanoví prozatímní uplatňování veškerých rozsudků a neexistuje specifický předpis pro hromadné žaloby, který by byl s tímto všeobecným pravidlem v rozporu, soudy obvykle rozhodly nepovolit uplatnění rozsudků v důsledku jejich dočasné povahy, a oprávněné subjekty jsou proto nuceny čekat až do konečného rozhodnutí.

Vstup v platnost ustanovení nového občanského soudního řádu v roce 2008 v Bulharsku znamenal, že soudní rozhodnutí v žalobách na zdržení se jednání se v případě odvolání může uplatnit teprve po rozhodnutí soudu třetího stupně.

4.3.        Složitost řízení

Většina zúčastněných stran a odborníků se domnívá, že další významnou překážkou hojnějšího využití žalob na zdržení se jednání je složitost řízení, ať skutečná, nebo domnělá. Tato složitost je větší, pokud jde o přeshraniční případy, a to z důvodu neznalosti hmotněprávních a procesních pravidel jiných členských států.

V souvislosti s tím je jednou z obtíží v přeshraničních případech, jež uvedly zúčastněné strany a odborníci, obtíž při uplatňování pravidel mezinárodního práva soukromého, zejména pravidel týkajících se příslušnosti (nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, „Brusel I“[9]) a rozhodného práva (nařízení č. 864/2077 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, „Řím II“[10]). Z informací zúčastněných stran není snadné poznat, zda je tomu tak z důvodu nedostatečných znalostí či zkušeností nebo mezer v právních předpisech. Harmonizace mezinárodního práva soukromého na úrovni Unie bezpochyby posílilo právní jistotu ve srovnání se stavem před několika lety, kdy každý členský stát uplatňoval své vlastní právní předpisy a pravidla. Nicméně navzdory harmonizaci uvedených předpisů a pravidel mohou přetrvávat pochybnosti ohledně jejich výkladu, dokud nejsou k dispozici pokyny Soudního dvora Evropské unie k jejich uplatňování, zejména pokud jde o nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy „Řím II“, které se v Unii používá teprve krátkou dobu.

Ke složitosti žalob na zdržení se jednání v přeshraničních případech se přidávají další problémy praktičtějšího rázu, jako například jazykové bariéry a rovněž obtížný přístup k údajům zahraničních společností. Jedním z problémů je identifikace zahraničního obchodního subjektu a zjištění jeho adresy. To ztěžuje zasílání upozornění nebo předkládání soudních návrhů. Dokonce i když je obchodní subjekt identifikován, doručení upozornění zahraničním společnostem může trvat dlouhou dobu a nepřinést žádný výsledek, zejména tehdy, uvede-li subjekt pouze adresu P.O boxu nebo falešnou adresu[11].

4.4.        Omezený účinek soudních rozhodnutí

V mnoha členských státech je soudní rozhodnutí závazné pouze pro konkrétní případ a zúčastněné strany.

V některých členských státech je tato zásada aplikována méně striktně, zejména pokud jde o neplatnost nepřiměřených smluvních podmínek. Francie je typickým příkladem jejího doslovného uplatňování, neboť prohlášení o neplatnosti nepřiměřených smluvních podmínek postihuje pouze budoucí smlouvy dotčeného obchodního subjektu; tak se soudní žaloba proti nepřiměřeným podmínkám stává zbytečnou, pokud sporné podmínky již nejsou obchodním subjektem spotřebitelům předkládány.

Je-li ve Španělsku smluvní podmínka prohlášena za nepřiměřenou, stane se neplatnou s účinkem ex tunc, což znamená návrat ke status quo ante a povinnost vrátit neoprávněně získané peníze spotřebitelům, kteří byli poškozeni uplatněním nepřiměřené smluvní podmínky. Kromě toho v některých případech soudy rozhodly, že účinky neplatnosti by měly být rozšířeny na další společnosti, které uplatňují stejnou smluvní podmínku.

Dalším problémem je skutečnost, že působnost soudního rozhodnutí ve věci zdržení se jednání neplatí pro celou Evropskou unii: podvodný obchodní subjekt se může stěhovat do jiných členských států a pokračovat ve své činnosti. Jedna zúčastněná stana také uvedla, že v mnoha jurisdikcích nelze soudní příkaz doručit jednotlivci. Ve Spojeném království může úřad OFT podat soudní návrh v případě klamavé reklamy proti „jakékoli osobě“, která je zapojena do šíření reklamy (například ředitelé a vrcholoví řídící pracovníci společnosti).

4.5.        Vykonatelnost soudních rozhodnutí

Obtíže zdůrazněné v předcházejících oddílech se týkaly hlavně deklaratorní fáze řízení o zdržení se jednání. Z toho je možné odvodit, že jakmile jsou překážky překonány a oprávněný subjekt obdrží od soudu konečné příznivé rozhodnutí, případ je vyřešen. Není tomu tak však nezbytně, neboť v mnoha případech přijetí příznivého rozhodnutí neznamená jeho skutečné vykonání a zastavení porušování práva. Četné zúčastněné strany zdůraznily, že je obtížné zajistit uplatnění přijatého rozhodnutí, zejména nechá-li prodejce nebo poskytovatel služby toto rozhodnutí bez povšimnutí, bez ohledu na vymáhané pokuty. Zkušenosti ukazují, že porušení právních předpisů je možné řádně čelit, jen když obchodním subjektům hrozí dostatečně odrazující sankce, která se opravdu uplatní. Pokud sankce není dostatečně odrazující, mnohé obchodní subjekty vědomě přijímají náklady na soudní řízení, které jsou ve srovnání se ziskem nízké.

Sankce za nedodržení rozhodnutí o zdržení se jednání se liší v jednotlivých členských státech, jsou však všeobecně pokládány za nedostatečně odrazující. Není-li v Nizozemsku respektováno rozhodnutí soudu, je možné uložit zaplacení jednorázové částky. Dojde-li k takové situaci a je uloženo zaplacení jednorázové částky, je tato částka odevzdána druhé straně. Ve Švédsku je nerespektování soudního rozhodnutí postihováno pokutou. V Bulharsku hrozí jakékoli osobě, která nedodrží nařízení zdržení se jednání, pokuta v rozmezí 5 000 až 23 000 BGN[12]. Ve Španělsku se za nedodržení ukládá denní pokuta 600 až 60 000 EUR za den odkladu uplatnění soudního rozhodnutí. Teoreticky kdokoli ve Španělsku setrvale odmítá respektovat soudní rozhodnutí, může čelit trestním sankcím, avšak podle našich poznatků v případech žaloby na zdržení se jednání nikdy k takovému postihu nedošlo.

5.           DALŠÍ KROKY

5.1.        Úvod

Žaloby na zdržení se jednání jsou navzdory omezením považovány většinou zúčastněných stran a odborníků za užitečný nástroj s velkým potenciálem, pokud budou zjištěné nedostatky vyřešeny.

Ve svém usnesení ze dne 2. února 2012 „Směrem ke koherentnímu evropskému přístupu ke kolektivnímu odškodnění“ je Evropský parlament toho názoru, že „zdržovací žaloba také hraje důležitou úlohu v zajištění práv, kterým se občané a společnosti těší v rámci práva EU, a je přesvědčen, že mechanismy zavedené podle nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele a stejně tak směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů lze výrazně vylepšit tak, aby podporovaly spolupráci a zdržovací žalobu v přeshraničních případech“.

Možná opatření, která zúčastněné strany navrhly za účelem zlepšení účinnosti žalob na zdržení se jednání:

a) Nelegislativní opatření

Existují opatření, která mohou zvýšit používání žalob na zdržení se jednání a jejich účinnost, aniž by se změnil právní rámec na evropské nebo vnitrostátní úrovni. Jedním z možných opatření je organizování kampaní a odborné přípravy zaměřených na zlepšení informovanosti pro oprávněné subjekty v oblasti žalob na zdržení se jednání, neboť mnohé z nich nemají dostatek znalostí ohledně jejich užívání. Ve stejném duchu některé zúčastněné strany navrhují, aby byl zaveden nástroj (například internetové stránky), který by šířil publicitu případů žalob na zdržení se jednání v celé Evropě. Takové internetové stránky by také mohly obsahovat informace o působnosti žalob na zdržení se jednání a o procesních pravidlech v jednotlivých členských státech, přeložené do všech úředních jazyků EU.

b) Možné změny právního rámce

Většina zúčastněných stran se domnívá, že směrnice je jednoznačný a kvalitně vypracovaný právní nástroj. Zdá se však, že pokud jde o využívání a účinnost žalob, jsou mezi členskými státy větší rozdíly, než je žádoucí. Směrnice obsahuje několik základních pravidel, ponechává však členským státům značný prostor, aby vytvořily charakteristiky žalob na zdržení se jednání, například procesních pravidel, působnosti žalob a jejich účinku. Nestejná účinnost žalob na zdržení se jednání v různých členských státech vyplývá hlavně z rozdílných způsobů, jimiž členské státy směrnici provedly do svých právních předpisů, a z rozdílů v procesních a hmotněprávních pravidlech. Řada respondentů, včetně několika veřejnoprávních orgánů členských států, hájí vyšší stupeň harmonizace (pokud jde o časové omezení pro předložení návrhu, lhůty pro vyhlášení soudního rozhodnutí a náklady) v řízeních o zdržení se jednání různých členských států, alespoň pro přeshraniční případy. V každém případě by bylo vhodné, aby tato ustanovení, která jsou velmi užitečná pro zvýšení účinnosti žalob na zdržení se jednání v některých členských státech, byla přijata i v ostatních členských státech.

Zúčastněné strany navrhly řadu možných opatření, která by zajistila častější a účinnější využití žalob na zdržení se jednání. Mezi nimi zazněl návrh na zavedení opatření, která již existují v některých členských státech, na evropské úrovni. Z nich jsou nejdůležitější:

1.           Rozšíření oblasti působnosti směrnice na všechna pravidla o ochraně spotřebitele. Řada zúčastněných stran se vyslovila pro rozšíření působnosti žalob nad rámec seznamu uvedeného v příloze, jak je tomu v některých členských státech. Například předpisy o ochraně soukromí a osobních údajů jsou stále častěji považovány za „předpisy na ochranu spotřebitele“.

2.           Rozšíření účinků rozhodnutí. Většina zúčastněných stran je toho názoru, že spotřebitelé by měli mít prospěch již přímo z rozsudku, který následuje po úspěšně uzavřeném případu, spíše než aby byli nuceni zahájit nové řízení za účelem prosazení svých práv. Směrnice by měla obsahovat jednoznačná ustanovení týkající se možnosti a způsobu odškodnění spotřebitelů. Kromě toho by měla být během řízení o zdržení se jednání pozastavena promlčecí lhůta týkající se žádostí o odškodnění spotřebitelů poškozených porušením právních předpisů. Když je smluvní podmínka prohlášena za nezákonnou, měl by být účinek tohoto rozhodnutí rozšířen na všechny podobné, současné i budoucí, smlouvy (jak je tomu již v několika členských státech).

3.           Zrychlená řízení pro předběžná opatření. Řada zúčastněných stran se vyslovila pro ustanovení, které požaduje povinné použití zrychleného řízení v případě všech návrhů žalob na zdržení se jednání, a nikoli pouze „v případě potřeby“, jak stanoví článek 2 směrnice. Avšak vzhledem k tomu, že právní předpisy jednotlivých členských států vykládají termín „zrychlené řízení“ různě, měla by směrnice obsahovat požadavky týkající se zrychleného řízení, například pokud jde o lhůty pro vyhlášení soudního rozhodnutí o zdržení se jednání.

4.           Právo na informace. Řada zúčastněných stran uvedla, že oprávněné subjekty by měly mít právo přístupu k názvu a úřední adrese podniků, které se dopouštějí nezákonných praktik. Společnosti by měly být povinny zpřístupnit své standardní smlouvy, jako je tomu ve Španělsku, kde standardní smluvní podmínky musí být součástí registru Registro de Condiciones Generales de la Contratación. Většina zúčastněných stran se také domnívá, že soudní rozhodnutí by měla být zveřejňována za účelem informování spotřebitelů a odrazování obchodních subjektů. Tato praxe již v několika členských státech funguje.

5.           Financování. Většina zúčastněných stran se domnívá, že zásada „náklady řízení nese strana, která spor prohrála“ by se měla u žalob na zdržení se jednání nadále uplatňovat. Některé z nich však uznaly, že tato zásada by měla být uplatňována pružným způsobem, který je výhodný pro oprávněné subjekty, jako je tomu v některých členských státech.

6.           Vykonávání soudních rozhodnutí by se mělo zlepšit. V této souvislosti se řada zúčastněných stran domnívá, že od členských států by se mělo požadovat zavedení odrazujících pokut v případě nerespektování nařízení o zdržení se jednání, aby se zajistilo, že nekalé obchodní praktiky nebudou obchodním subjektům přinášet zisk.

V neposlední řadě pak mnoho zúčastněných stran, včetně veřejnoprávních orgánů některých členských států, prohlásilo, že kromě možného zlepšení v oblasti žalob na zdržení se jednání by měl být na evropské úrovni zaveden mechanismus kolektivního odškodnění spotřebitelů.

6.           ZÁVĚR

Na základě výše uvedených zjištění Komise dospěla k těmto závěrům týkajícím se uplatňování směrnice:

Žaloby na zdržení se jednání představují navzdory omezením užitečný nástroj ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů. Oprávněné subjekty jsou si čím dál tím více vědomy možností, které jim směrnice nabízí, a získávají zkušenosti s jejím využíváním.

Mezi členskými státy však existují značné rozdíly, pokud jde o její využívání a účinnost. V každém případě ani v těch členských státech, v nichž jsou žaloby na zdržení se jednání považovány za velmi účinné a jsou hojně používány, není v důsledku řady nedostatků uvedených v této zprávě jejich potenciál plně využit. Nejdůležitější z nich jsou: vysoké náklady spojené s řízením, trvání řízení, složitost řízení, relativně omezený účinek soudních rozhodnutí o zdržení se jednání a obtíže s jejich vykonáváním. Tyto obtíže jsou ještě významnější, pokud jde o přeshraniční případy.

Komise bere na vědomí problémy, které zúčastněné strany uvedly, a jejich návrhy řešení. Bude nadále sledovat uplatňování směrnice v členských státech a dále posoudí, jak nejlépe spolu s členskými státy řešit problémy uvedené v této zprávě a jak dosáhnout zlepšení v současném právním rámci. Komise se domnívá, že v této fázi neexistují dostatečně pádné důvody, aby navrhla změnu směrnice; situaci přezkoumá při přípravě další zprávy o jejím uplatňování.

[1]               Znění směrnice (Úř. věst. L 110, 1.5.2009, s. 30) je k dispozici na internetových stránkách http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32009L0022:CS:NOT.

[2]               Úř. věst. L 364, 9.12.2004, s. 1.

[3]               Studie o uplatňování směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Study on the application of Directive 2009/22/EC on injunctions for the protection of consumers’ interests), provedená společností IBF International Consulting.

[4]               Úř. věst. C 97, 31.3.2012, s. 1.

[5]               Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40).

[6]               Associação Portuguesa para a Defesa do Consumidor.

[7]               http://www.oft.gov.uk/OFTwork/consumer-enforcement/consumer-enforcement-completed/foxtons

[8]               Wet collectieve afwikkeling massaschade.

[9]               Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1.

[10]             Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40.

[11]             Nařízení (ES) č. 1393/2007 a (ES) č. 1206/2001 posílila rychlost a právní jistotu, pokud jde o přeshraniční doručování písemností a provádění dokazování.

[12]             Podle směnného kurzu dne 21. června 2012 pokuta odpovídá 2 556 až 11 759 EUR.