30.1.2010

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 27/1

---

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 66/2010

ze dne 25. listopadu 2009

o ekoznačce EU

(Text s významem pro EHP)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 175 odst. 1 této smlouvy,

s ohledem na návrh Komise,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru (1),

s ohledem na stanovisko Výboru regionů (2),

v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy (3),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Cílem nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1980/2000 ze dne 17. července 2000 o revidovaném systému Společenství pro udělování ekoznačky (4) bylo vytvořit dobrovolný systém pro udělování ekoznačky sloužící k propagování produktů s menším dopadem na životní prostředí během celého jejich životního cyklu a k poskytování přesných, neklamavých a vědecky podložených informací spotřebitelům o dopadech produktů na životní prostředí.

(2)	Zkušenosti získané v průběhu provádění nařízení (ES) č. 1980/2000 ukazují potřebu upravit tento systém ekoznačky, aby se zvýšila jeho účinnost a zjednodušilo jeho fungování.

(3)	Upravený systém (dále jen „systém ekoznačky EU“) by měl být prováděn v souladu s ustanoveními Smluv, zejména se zásadou obezřetnosti stanovenou v čl. 174 odst. 2 Smlouvy o ES.

(4)	Je nezbytné zajistit koordinaci mezi systémem ekoznačky EU a určováním požadavků ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/125/ES ze dne 21. října 2009 o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign energetických spotřebičů (5).

(5)

Systém ekoznačky EU je součástí politiky Společenství v oblasti udržitelné spotřeby a produkce, jejímž cílem je snížit nepříznivý dopad spotřeby a produkce na životní prostředí, zdraví, podnebí a přírodní zdroje. Tímto systémem mají být používáním ekoznačky EU propagovány produkty, které vykazují vysoký stupeň environmentálního profilu. Je proto vhodné vyžadovat, aby se kritéria, která produkty musí splňovat, chtějí-li obdržet ekoznačku EU, zakládala na nejlepším environmentálním profilu, jehož produkty na trhu Společenství dosáhly. Tato kritéria by měla být jasně srozumitelná a jednoduše použitelná a měla by být založena na vědeckých důkazech a zohledňovat nejnovější technologický vývoj. Tato kriteria by měla být tržně orientovaná a měla by se omezovat na nejvýznamnější dopady produktů na životní prostředí během celého jejich životního cyklu.

(6)

Aby se zamezilo nekontrolovanému šíření systémů ekoznaček a podpořilo se dosahování lepšího environmentálního profilu ve všech odvětvích, v nichž dopad na životní prostředí působí na volbu spotřebitele, měla by být rozšířena možnost používání ekoznačky EU. Pro skupiny potravin a krmiv by ovšem měla být vypracována studie s cílem zajistit, aby kritéria byla dosažitelná a aby byla zaručena jejich přidaná hodnota. Pro potraviny a krmiva i pro nezpracované zemědělské produkty, které spadají do oblasti působnosti nařízení Rady (ES) č. 834/2007 ze dne 28. června 2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů (6), by měla být zvážena možnost udělit ekoznačku EU pouze produktům, které získaly osvědčení jako ekologické, aby se předešlo vyvolání nebezpečí záměny u spotřebitelů.

(7)	Cílem ekoznačky EU by mělo být nahrazení nebezpečných látek bezpečnějšími látkami, je-li to z technického hlediska možné.

(8)	Aby systém pro udělování ekoznačky EU přijala široká veřejnost, je nezbytné, aby nevládní ekologické organizace a organizace spotřebitelů hrály významnou úlohu při vypracovávání a stanovování kritérií ekoznaček EU a aby byly do tohoto procesu aktivně zapojeny.

(9)

Je vhodné, aby všechny zúčastněné strany mohly vypracovávat nebo revidovat kritéria ekoznačky EU za podmínky, že jsou dodržována společná procedurální pravidla a že tento postup koordinuje Komise. Aby bylo možné zajistit celkovou soudržnost činnosti Společenství, je rovněž vhodné požadovat, aby byly při vypracovávání nebo revizi kritérií ekoznačky EU zohledněny nejnovější strategické cíle Společenství v oblasti životního prostředí, jako např. akční programy pro životní prostředí, strategie udržitelného rozvoje a programy týkající se změny klimatu.

(10)	Za účelem zjednodušení systému ekoznačky EU a snížení administrativní zátěže v souvislosti s jejím používáním by měly být postupy posuzování a ověřování zefektivněny.

(11)

Je vhodné stanovit podmínky používání ekoznačky EU a v zájmu zajištění dodržování těchto podmínek vyžadovat od příslušných subjektů, aby prováděly ověření a zakázaly používání ekoznačky EU, nejsou-li podmínky používání splněny. Dále je vhodné vyžadovat od členských států, aby stanovily pravidla týkající se sankcí použitelných v případě porušení tohoto nařízení a aby zajistily jejich uplatňování.

(12)	S cílem rozšířit používání ekoznačky EU a podpořit ty, jejichž produkty splňují kritéria ekoznačky EU, by měly být sníženy náklady na používání ekoznačky EU.

(13)

Je nezbytné informovat veřejnost a zvyšovat její informovanost o ekoznačce EU propagačními akcemi, informačními a vzdělávacími kampaněmi na místní a celostátní úrovni i na úrovni Společenství, aby si spotřebitelé lépe uvědomovali význam ekoznačky EU a aby byli schopni rozhodovat se s plnou znalostí věci. Je to nezbytné rovněž k tomu, aby se systém stal přitažlivějším pro producenty a maloobchodníky.

(14)	Členské státy by při vypracovávání svých akčních plánů zelených veřejných zakázek měly brát v úvahu pokyny a mohly by zvážit stanovení cílů pro veřejné nákupy produktů šetrných k životnímu prostředí.

(15)

Ve snaze usnadnit uvádění produktů opatřených ekoznačkou na trh na vnitrostátní úrovni a na úrovni Společenství, nepřidávat práci společnostem, zejména malým a středním podnikům, a zabránit vyvolání nebezpečí záměny u spotřebitelů, je rovněž nezbytné zlepšit soudržnost a podporovat sladění mezi systémem ekoznačky EU a vnitrostátními systémy ekoznaček ve Společenství.

(16)	V zájmu zajištění jednotného uplatňování systému udělování ekoznačky EU a dozoru nad trhem a kontroly používání ekoznačky EU v celém Společenství by si příslušné subjekty měly vyměňovat informace a zkušenosti.

(17)	Opatření nezbytná k provedení tohoto nařízení by měla být přijata v souladu s rozhodnutím Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (7).

(18)

Zejména je třeba zmocnit Komisi ke stanovení kritérií, která musí splnit produkty, chtějí-li získat ekoznačku EU, a ke změně příloh k tomuto nařízení. Jelikož tato opatření mají obecný význam a jejich účelem je změna jiných než podstatných prvků tohoto nařízení, včetně jeho doplněním o nové jiné než podstatné prvky, musí být přijata regulativním postupem s kontrolou stanoveným v článku 5a rozhodnutí 1999/468/ES.

(19)	Z důvodu srozumitelnosti a právní jistoty by nařízení (ES) č. 1980/2000 mělo být nahrazeno tímto nařízením.

(20)	Je třeba stanovit přiměřená přechodná ustanovení, aby byl zajištěn plynulý přechod z nařízení (ES) č. 1980/2000 na toto nařízení,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

Článek 1

Předmět

Toto nařízení stanoví pravidla pro zřízení a uplatňování dobrovolného systému ekoznačky EU.

Článek 2

Oblast působnosti

1.   Toto nařízení se vztahuje na veškeré zboží nebo služby dodávané na trh Společenství za účelem distribuce, spotřeby nebo používání, a to buď za úplatu nebo bezplatně (dále jen „produkty“).

2.   Toto nařízení se nevztahuje na humánní léčivé přípravky, jak jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (8), ani na veterinární léčivé přípravky, jak jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/82/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se veterinárních léčivých přípravků (9), ani na jakýkoli druh zdravotnických prostředků.

Článek 3

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

1)	„skupinou produktů“ řada produktů používaných pro stejné účely, jež jsou rovnocenné z hlediska používání, nebo mají stejné funkční vlastnosti a jsou rovnocenné z hlediska vnímání spotřebitelem;

2)	„hospodářským subjektem“ jakýkoli producent, výrobce, dovozce, poskytovatel služeb, velkoobchodník nebo maloobchodník;

3)	„dopadem na životní prostředí“ jakákoli změna životního prostředí způsobená plně nebo částečně produktem během celého jeho životního cyklu;

4)	„environmentálním profilem“ výsledek řízení těch vlastností produktu, které vyvolávají dopad na životní prostředí, výrobcem;

5)	„ověřením“ postup, jehož účelem je osvědčit, že produkt splňuje stanovená kritéria ekoznačky EU.

Článek 4

Příslušné subjekty

1.   Každý členský stát určí v rámci ústřední státní správy nebo mimo ni subjekt nebo subjekty příslušné pro plnění úkolů stanovených tímto nařízením („příslušný subjekt“ nebo „příslušné subjekty“) a zajistí jejich fungování. Je-li určen více než jeden příslušný subjekt, vymezí členský stát pravomoci těchto subjektů a stanoví pro ně požadavky na koordinaci.

2.   Složení příslušných subjektů musí zaručit jejich nezávislost a neutralitu a jejich procedurální pravidla musí zajistit transparentnost při provádění jejich činností a zapojení všech zúčastněných stran.

3.   Členské státy zajistí, aby příslušné subjekty splňovaly požadavky stanovené v příloze V.

4.   Příslušné subjekty zajistí, aby ověření prováděla osoba nezávislá na ověřovaném hospodářském subjektu a aby toto ověření bylo prováděno důsledně, nestranně a spolehlivě na základě mezinárodních, evropských nebo vnitrostátních norem a postupů týkajících se subjektů provozujících systémy certifikace produktů.

Článek 5

Výbor pro ekoznačku Evropské unie

1.   Komise zřídí Výbor pro ekoznačku Evropské unie (dále jen „výbor pro ekoznačku EU“) složený ze zástupců příslušných subjektů uvedených v článku 4 ze všech členských států a jiných zúčastněných stran. Výbor pro ekoznačku EU volí svého předsedu v souladu se svým jednacím řádem. Přispívá k vypracování a revizi kritérií ekoznačky EU a k jakémukoli přezkumu provádění systému ekoznačky EU. Kromě toho poskytuje Komisi poradenství a pomoc v těchto oblastech, zejména vydává doporučení k minimálním požadavkům na environmentální profil.

2.   Komise zajistí, aby výbor pro ekoznačku EU při výkonu svých činností dbal s ohledem na každou skupinu produktů na vyváženou účast všech zúčastněných stran, jako například příslušných subjektů, producentů, výrobců, dovozců, poskytovatelů služeb, velkoobchodníků, maloobchodníků, zejména malých a středních podniků, ekologických organizací a organizací spotřebitelů.

Článek 6

Obecné požadavky na kritéria ekoznačky EU

1.   Kritéria ekoznačky EU se zakládají na environmentálním profilu produktů a zohledňují nejnovější strategické cíle Společenství v oblasti ochrany životního prostředí.

2.   Kritéria ekoznačky EU stanoví environmentální požadavky, které musí produkt splňovat, aby mohl být opatřen ekoznačkou EU.

3.   Kritéria ekoznačky EU se určují na vědeckém základě a s ohledem na celý životní cyklus produktů. Při určování těchto kritérií se zohledňují

a)	nejvýznamnější dopady na životní prostředí, zejména dopad na změnu podnebí, přírodu a biologickou rozmanitost, spotřebu energie a zdrojů, vznik odpadů, emise do všech složek životního prostředí, znečištění fyzikálními vlivy a používání a uvolňování nebezpečných látek;

b)	nahrazení nebezpečných látek buď jinými, bezpečnějšími látkami, nebo použitím alternativních materiálů či konstrukcí, je-li to technicky proveditelné;

c)	schopnost snižovat dopady na životní prostředí daná životností a opětovnou použitelností produktů;

d)	čistý přínos nebo zátěž pro životní prostředí, včetně aspektů týkajících se zdraví a bezpečnosti, v různých stádiích životního cyklu daných produktů;

e)	případně sociální a etické aspekty, například odkazem na související mezinárodní úmluvy a dohody nebo na příslušné normy a etické kodexy Mezinárodní organizace práce;

f)	kritéria stanovená pro jiné ekoznačky, zejména ty, které byly úředně uznány na celostátní nebo regionální úrovni podle normy EN ISO 14024 (typ I), pokud pro danou skupinu produktů existují, aby se zvýšila souvztažnost;

g)	pokud možno zásada omezení zkoušek na zvířatech.

4.   Kritéria ekoznačky EU zahrnují požadavky, s jejichž pomocí má být zajištěno náležité fungování produktů opatřených ekoznačkou EU v souladu s účelem použití, k němuž jsou určeny.

5.   Před vypracováním kritérií ekoznačky EU pro potraviny a krmiva ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (10), Komise vypracuje do 31. prosince 2011 studii, jež prozkoumá možnost vypracování spolehlivých kritérií, která se vztahují na environmentální profil těchto produktů, včetně produktů rybolovu a akvakultury, během jejich celého životního cyklu. Studie by se měla zaměřit zejména na dopad jakéhokoli kritéria ekoznačky EU na potraviny a krmiva, jakož i na nezpracované zemědělské produkty, které spadají do oblasti působnosti nařízení (ES) č. 834/2007. Studie by měla zohlednit možnost udělení ekoznačky EU pouze produktům osvědčeným jako ekologické, aby se zabránilo vyvolání nebezpečí záměny u spotřebitelů.

Komise regulativním postupem s kontrolou podle čl. 16 odst. 2 s ohledem na výsledek studie a stanovisko výboru pro ekoznačku EU rozhodne o tom, zda a pro kterou skupinu potravin a krmiv je reálné vypracovat kritéria ekoznačky EU.

6.   Ekoznačka EU nesmí být udělena zboží, které obsahuje látky, přípravky či směsi, které splňují kritéria pro to, aby byly klasifikovány jako toxické, nebezpečné pro životní prostředí, karcinogenní, mutagenní nebo toxické pro reprodukci podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 ze dne 16. prosince 2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí (11), ani zboží, které obsahuje látky uvedené v článku 57 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky (12).

7.   Pro specifické kategorie zboží, které obsahuje látky uvedené v odstavci 6, a pouze v případě, že z technického hlediska není proveditelné nahrazení těchto látek buď jinými látkami, nebo použitím alternativních materiálů či konstrukcí, nebo v případě produktů, které mají ve srovnání s jiným zbožím stejné kategorie mnohem vyšší celkový environmentální profil, může Komise přijmout opatření, která stanoví výjimky z odstavce 6. Výjimku nelze udělit v souvislosti s látkami, které splňují kritéria podle článku 57 nařízení (ES) č. 1907/2006, jsou identifikovány postupem stanoveným v čl. 59 odst. 1 uvedeného nařízení a jsou přítomny ve směsích, ve zboží nebo v jakékoli homogenní části komplexního zboží v koncentraci vyšší než 0,1 % hmotnostních. Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 16 odst. 2.

Článek 7

Vypracování a revize kritérií ekoznačky EU

1.   Po konzultaci výboru pro ekoznačku EU mohou Komise, členské státy, příslušné subjekty a jiné zúčastněné strany zahájit a řídit vypracování či revizi kritérií ekoznačky EU. Pokud jsou jiné zúčastněné strany pověřeny tím, aby vedly vypracování kritérií, musí prokázat odborné znalosti v oblasti dotyčných produktů, jakož i schopnost řídit daný postup nestranně a v souladu s cíli tohoto nařízení. V tomto ohledu mají přednost sdružení více než jedné zájmové skupiny.

Strana, která zahajuje a řídí vypracování nebo revizi kritérií ekoznačky EU, vyhotoví postupem stanoveným v části A přílohy I tyto dokumenty:

a)	předběžnou zprávu;

b)	předběžný návrh kritérií;

c)	technickou zprávu jako podklad předběžného návrhu kritérií;

d)	závěrečnou zprávu;

e)	příručku pro potenciální uživatele ekoznačky EU a příslušné subjekty;

f)	příručku pro zadavatele veřejných zakázek.

Tyto dokumenty se předkládají Komisi a výboru pro ekoznačku EU.

2.   Pokud již byla v rámci jiného systému ekoznačky, který splňuje požadavky na ekoznačky vycházející z normy EN ISO 14024 (typ I), vypracována kritéria pro určitou skupinu produktů, pro kterou ještě nebyla stanovena kritéria ekoznačky EU, může kterýkoli členský stát, v němž je jiný systém ekoznačky uznán, po konzultaci Komise a výboru pro ekoznačku EU, navrhnout tato kritéria pro vypracování systému ekoznačky EU.

V takových případech lze použít zkrácený postup pro vypracování kritérií stanovený v části B přílohy I za předpokladu, že navrhovaná kritéria byla vypracována v souladu s částí A přílohy I. Postup řídí buď Komise, nebo členský stát, který podle prvního pododstavce navrhl zkrácený postup pro vypracování kritérií.

3.   Je-li třeba provést jinou než podstatnou revizi kritérií, lze použít zkrácený postup stanovený v části C přílohy I.

4.   Do 19. února 2011 se výbor pro ekoznačku EU a Komise dohodnou na pracovním plánu, včetně strategie a nevyčerpávajícího seznamu skupin produktů. Tento plán zohlední jiná opatření Společenství (například v oblasti zadávání zelených veřejných zakázek) a může být aktualizován v souladu s nejnovějšími strategickými cíli Společenství v oblasti ochrany životního prostředí. Tento plán je pravidelně aktualizován.

Článek 8

Stanovení kritérií ekoznačky EU

1.   Návrh kritérií ekoznačky EU se vypracovává postupem uvedeným v příloze I a s ohledem na pracovní plán.

2.   Nejpozději devět měsíců po konzultaci s výborem pro ekoznačku EU Komise přijme pro každou skupinu produktů opatření ke stanovení konkrétních kritérií ekoznačky EU. Tato opatření se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.

Ve svém konečném návrhu zohlední Komise připomínky výboru pro ekoznačku EU a jasně vyznačí, zdokumentuje a vysvětlí důvody všech případných změn v konečném návrhu ve srovnání s předběžným návrhem kritérií, a to po konzultaci s výborem pro ekoznačku EU.

Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení jeho doplněním, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 16 odst. 2.

3.   Opatřeními uvedenými v odstavci 2 Komise

a)	stanoví požadavky pro posuzování souladu konkrétních produktů s kritérii ekoznačky EU („požadavky pro posuzování“);

b)	upřesní pro každou skupinu produktů tři klíčové environmentální vlastnosti, které lze uvést na dobrovolné značce s textovým polem popsané v příloze II;

c)	upřesní pro každou skupinu produktů příslušnou dobu platnosti kritérií a požadavků pro posuzování;

d)	upřesní povolenou míru změn produktů v průběhu doby platnosti uvedené v písmenu c).

4.   Při vypracovávání kritérií ekoznačky EU se dbá na to, aby se nezaváděla opatření, jejichž provádění by mohlo způsobit nepřiměřenou administrativní a ekonomickou zátěž malým a středním podnikům.

Článek 9

Udělování ekoznačky EU a podmínky používání

1.   Každý hospodářský subjekt, který chce používat ekoznačku EU, podá žádost u jednoho z příslušných subjektů uvedených v článku 4 v souladu s těmito pravidly:

a)	pochází-li produkt z jednoho členského státu, podává se žádost u příslušného subjektu tohoto členského státu;

b)	pochází-li produkt ve stejné podobě z více členských států, lze žádost podat u příslušného subjektu jednoho z těchto členských států;

c)	pochází-li produkt ze země mimo Společenství, podává se žádost u příslušného subjektu v jednom z těch členských států, ve kterých produkt má být nebo již byl uveden na trh.

2.   Ekoznačka EU má podobu uvedenou v příloze II.

Ekoznačka EU smí být používána pouze pro produkty, které splňují kritéria pro ekoznačku EU použitelná na dotyčné produkty a jimž byla ekoznačka EU udělena.

3.   V žádosti se uvedou úplné kontaktní údaje hospodářského subjektu, příslušná skupina produktů a úplný popis produktu, jakož i jakékoli další informace, které vyžaduje příslušný subjekt.

Žádosti zahrnují veškerou příslušnou dokumentaci, jak je uvedeno v opatření Komise, kterým se stanoví kritéria ekoznačky EU pro danou skupinu produktů.

4.   Příslušný subjekt, u něhož byla podána žádost, účtuje poplatky podle přílohy III. Ekoznačka EU smí být používána, pouze pokud byly poplatky zaplaceny v dané lhůtě.

5.   Dotčený příslušný subjekt do dvou měsíců od obdržení žádosti prověří, zda je dokumentace úplná, a vyrozumí o tom hospodářský subjekt. Pokud hospodářský subjekt do šesti měsíců od vyrozumění příslušným subjektem dokumentaci nedoplní, může příslušný subjekt žádost zamítnout.

Je-li dokumentace úplná a příslušný subjekt ověřil, že produkt splňuje kritéria ekoznačky EU a požadavky pro posuzování zveřejněné v souladu s článkem 8, přidělí příslušný subjekt produktu registrační číslo.

Náklady na zkoušky a posuzování shody s kritérii ekoznačky EU hradí hospodářské subjekty. Pokud je třeba ověření na místě, které se nachází mimo členský stát, v němž příslušný subjekt sídlí, mohou být hospodářskému subjektu účtovány cestovní náklady a náklady na ubytování.

6.   Jestliže kritéria ekoznačky EU vyžadují, aby výrobní zařízení splňovala určité požadavky, musí být tyto požadavky splněny ve všech zařízeních, v nichž je produkt opatřený ekoznačkou EU produkován. Příslušný subjekt případně provede ověření na místě nebo tento úkol svěří pověřenému zástupci.

7.   Příslušné subjekty přednostně uznají zkoušky akreditované podle normy ISO 17025 a ověření provedená subjekty akreditovanými podle normy EN 45011 nebo v souladu s rovnocennou mezinárodní normou. Příslušné subjekty spolupracují, zejména prostřednictvím pracovní skupiny uvedené v článku 13, s cílem zajistit účinné a jednotné provádění postupů posuzování a ověřování.

8.   Příslušný subjekt uzavírá s jednotlivými hospodářskými subjekty smlouvu stanovící podmínky používání ekoznačky EU (včetně ustanovení týkajících se udělování a odnětí ekoznačky EU, zejména v návaznosti na revizi kritérií). Za tím účelem se použije standardní smlouva v souladu se vzorem uvedeným v příloze IV.

9.   Pouze po uzavření této smlouvy může hospodářský subjekt umístit ekoznačku EU na produktu. V takovém případě hospodářský subjekt na produktu opatřeném ekoznačkou EU rovněž umístí registrační číslo.

10.   Příslušný subjekt, který produktu udělil ekoznačku EU, oznámí tuto skutečnost Komisi. Komise zřídí společný rejstřík, který pravidelně aktualizuje. Tento rejstřík se zpřístupní veřejnosti na internetových stránkách vyhrazených ekoznačce EU.

11.   Ekoznačka EU smí být používána pro produkty, jimž byla udělena, a pro související propagační materiál.

12.   Udělením ekoznačky EU nejsou dotčeny environmentální nebo jiné regulační požadavky Společenství nebo vnitrostátního práva vztahující se na různé životní fáze produktu.

13.   Právo používat ekoznačku EU neopravňuje k jejímu používání jako součásti obchodní značky.

Článek 10

Dozor nad trhem a kontrola používání ekoznačky EU

1.   Jakákoli lživá či klamavá reklama nebo používání jakéhokoliv označení či loga vedoucího k záměně s ekoznačkou EU jsou zakázány.

2.   U produktů, kterým byla udělena ekoznačka EU, příslušný subjekt pravidelně ověřuje, zda splňují kritéria ekoznačky EU a požadavky pro posuzování zveřejněné v souladu s článkem 8. Příslušný subjekt provádí taková ověření případně rovněž na základě stížnosti. Tato ověření mohou mít podobu namátkových kontrol.

Příslušný subjekt, který produktu udělil ekoznačku EU, informuje uživatele ekoznačky EU o veškerých stížnostech podaných v souvislosti s produktem opatřeným ekoznačkou EU a může uživatele požádat, aby na stížnosti odpověděl. Příslušný subjekt může uživateli ekoznačky EU zamlčet totožnost stěžovatele.

3.   Uživatel ekoznačky EU také příslušnému subjektu, který jeho produktu udělil ekoznačku EU, povolí, aby provedl všechny nezbytné kontroly k dohledu nad trvalým dodržováním kritérií pro skupiny produktů a článku 9.

4.   Uživatel ekoznačky EU na žádost příslušného subjektu, který jeho produktu udělil ekoznačku EU, umožní přístup do provozních prostorů, v nichž je dotyčný produkt produkován.

Tato žádost může být vznesena v jakoukoli přiměřenou dobu a bez předchozího upozornění.

5.   Shledá-li některý příslušný subjekt poté, co byla uživateli ekoznačky EU poskytnuta příležitost vyjádřit své stanovisko, že produkt opatřený ekoznačkou EU nesplňuje příslušná kritéria pro příslušnou skupinu produktů nebo že ekoznačka EU není používána v souladu s článkem 9, buď zakáže používání ekoznačky EU u tohoto produktu, nebo v případě, že ekoznačku EU udělil jiný příslušný subjekt, tento příslušný subjekt informuje. Uživatel ekoznačky EU nemá nárok na vrácení poplatků uvedených v čl. 9 odst. 4 ani jejich části.

Příslušný subjekt o tomto zákazu neprodleně informuje všechny ostatní příslušné subjekty a Komisi.

6.   Příslušný subjekt, který produktu udělil ekoznačku EU, nesmí zveřejňovat informace, které získal během posuzování toho, zda uživatel ekoznačky EU dodržuje pravidla používání ekoznačky EU podle článku 9, ani je nesmí používat k účelům, které nesouvisí s udělením ekoznačky EU.

Přijme veškerá náležitá opatření, aby zajistil ochranu jemu svěřených dokumentů před paděláním a zneužitím.

Článek 11

Systémy ekoznaček v členských státech

1.   Pokud byla pro danou skupinu produktů zveřejněna kritéria ekoznačky EU, smí být tato skupina produktů začleněna do úředně uznaných celostátních nebo regionálních systémů ekoznaček vycházejících z normy EN ISO 14024 (typ I), které v okamžiku zveřejnění danou skupinu produktů nezahrnují, pouze tehdy, jsou-li kritéria vypracovaná v rámci daného systému přinejmenším stejně přísná jako kritéria ekoznačky EU.

2.   Z důvodu sjednocení kritérií evropských systémů ekoznaček (EN ISO 14024 typ I), kritéria ekoznačky EU zohlední i stávající kritéria členských států, která jsou vypracována v rámci úředně uznaných systémů ekoznaček.

Článek 12

Propagace ekoznačky EU

1.   Členské státy a Komise se ve spolupráci s výborem pro ekoznačku EU dohodnou na konkrétním akčním plánu pro propagaci používání ekoznačky EU, který zahrnuje

a)	osvětovou činnost a informační a veřejně vzdělávací kampaně určené spotřebitelům, producentům, výrobcům, velkoobchodníkům, poskytovatelům služeb, zadavatelům veřejných zakázek, obchodníkům, maloobchodníkům a široké veřejnosti,

b)	povzbuzování k využívání systému, zejména malými a středními podniky;

a tím podporují rozvoj systému.

2.   Ekoznačku EU lze propagovat prostřednictvím internetových stránek ekoznačky EU, které poskytnou základní informace a propagační materiál o ekoznačce EU a informace o tom, kde lze produkty opatřené ekoznačkou EU zakoupit, a to ve všech jazycích Společenství.

3.   Členské státy podporují používání Příručky pro zadavatele veřejných zakázek podle části A bodu 5 přílohy I. Pro tyto účely zváží členské státy například stanovení cílů pro nákupy produktů, které splňují kritéria uvedená v této příručce.

Článek 13

Výměna informací a zkušeností

1.   S cílem podpořit důsledné provádění tohoto nařízení si příslušné subjekty pravidelně vyměňují informace a zkušenosti, zejména v souvislosti s uplatňováním článků 9 a 10.

2.   Komise za tím účelem zřídí pracovní skupinu příslušných subjektů. Pracovní skupina se schází nejméně dvakrát ročně. Cestovní výdaje hradí Komise. Pracovní skupina si zvolí předsedu a přijme svůj jednací řád.

Článek 14

Zpráva

Do 19. února 2015 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o provádění systému ekoznačky EU. Ve zprávě se rovněž uvedou prvky pro možný přezkum systému.

Článek 15

Změna příloh

Komise může měnit přílohy, včetně úpravy maximální výše poplatků podle přílohy III, přičemž bere v úvahu tu skutečnost, že poplatky musí pokrýt náklady na provoz systému.

Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky tohoto nařízení, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 16 odst. 2.

Článek 16

Postup projednávání ve výboru

1.   Komisi je nápomocen výbor.

2.   Odkazuje-li se na tento odstavec, použijí se čl. 5a odst. 1 až 4 a článek 7 rozhodnutí 1999/468/ES s ohledem na článek 8 zmíněného rozhodnutí.

Článek 17

Sankce

Členské státy stanoví pravidla pro ukládání sankcí za porušení tohoto nařízení a přijmou veškerá opatření nezbytná pro zajištění jejich provádění. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy oznámí tato ustanovení neprodleně Komisi a oznámí jí neprodleně i všechny jejich následné změny.

Článek 18

Zrušení

Nařízení (ES) č. 1980/2000 se zrušuje.

Článek 19

Přechodná ustanovení

Nařízení (ES) č. 1980/2000 se však nadále použije v případě smluv uzavřených podle článku 9 až do uplynutí lhůty stanovené v těchto smlouvách, s výjimkou jeho ustanovení týkajících se poplatků.

Na tyto smlouvy se použijí čl. 9 odst. 4 a příloha III tohoto nařízení.

Článek 20

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

---

(1)  Úř. věst. C 120, 28.5.2009, s. 56.

(2)  Úř. věst. C 218, 11.9.2009, s. 50.

(3)  Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 2. dubna 2009 (dosud nezveřejněné v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 26. října 2009.

(4)  Úř. věst. L 237, 21.9.2000, s. 1.

(5)  Úř. věst. L 285, 31.10.2009, s. 10.

(6)  Úř. věst. L 189, 20.7.2007, s. 1.

(7)  Úř. věst. L 184, 17.7.1999, s. 23.

(8)  Úř. věst. L 311, 28.11.2001, s. 67.

(9)  Úř. věst. L 311, 28.11.2001, s. 1.

(10)  Úř. věst. L 31, 1.2.2002, s. 1.

(11)  Úř. věst. L 353, 31.12.2008, s. 1.

(12)  Úř. věst. L 396, 30.12.2006, s. 1.

---

---

---

---

---

---