I – Introduction

I – Úvod

1. This case concerns three questions for a preliminary ruling referred by an Italian court of first instance, the Tribunale ordinario di Novara (District Court, Novara). The questions relate to the interpretation of Articles 2 and 3 of Commission Decision 1999/93/EC of 25 January 1999 on the procedure for attesting the conformity of construction products pursuant to Article 20(2) of Council Directive 89/106/EEC as regards doors, windows, shutters, blinds, gates and related building hardware, and Annexes II and III thereto, as well as to the application of the horizontal effects of those provisions as between individuals, and their validity. (2)

1. Probíhající řízení se týká tří předběžných otázek položených italským soudem prvního stupně – Tribunale Ordinario di Novara. Tyto otázky se týkají výkladu, použití v horizontálních vztazích mezi jednotlivci a platnosti článků 2 a 3, jakož i příloh II a III rozhodnutí Komise 1999/93/ES ze dne 25. ledna 1999 o postupu ověřování shody stavebních výrobků ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS, pokud jde o dveře, okna, okenice, rolety, vrata a příslušné stavební kování(2) .

2. The questions at issue have been raised in the context of the dispute pending before the Tribunale ordinario di Novara between the plaintiff Carp Snc di L. Moleri (‘Carp’) and the defendant Ecorad Srl (‘Ecorad’) in which the plaintiff is seeking a declaration that the defendant is in breach of contract as regards the supply of doors intended to be fitted with panic bars.

2. Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu projednávaného před Tribunale Ordinario di Novara mezi žalobkyní Carp Snc di L. Moleri (dále jen „Carp“) a žalovanou Ecorad Srl (dále jen „Ecorad“) směřujícího k určení nesplnění smlouvy o dodávce dveří určených pro použití s antipanikovými madly.

II – Legislative background

II – Právní rámec

A – Community legislation

A – Právo Společenství

1. Directive 89/106/EEC

1. Směrnice 89/106/EHS

3. Article 1(2) of Council Directive 89/106/EEC of 28 December 1988 on the approximation of laws, regulations and administrative provisions of the Member States relating to construction products, as amended by Council Directive 93/68/EEC of 22 July 1993 amending Directives 87/404/EEC (simple pressure vessels), 88/378/EEC (safety of toys), 89/106/EEC (construction products), 89/336/EEC (electromagnetic compatibility), 89/392/EEC (machinery), 89/686/EEC (personal protective equipment), 90/384/EEC (non-automatic weighing instruments), 90/385/EEC (active implantable medicinal devices), 90/396/EEC (appliances burning gaseous fuels), 91/263/EEC (telecommunications terminal equipment), 92/42/EEC (new hot-water boilers fired with liquid or gaseous fuels) and 73/23/EEC (electrical equipment designed for use within certain voltage limits), (3) and by Regulation (EC) No 1882/2003 of the European Parliament and of the Council of 29 September 2003 adapting to Council Decision 1999/468/EC (4) the provisions relating to committees which assist the Commission in the exercise of its implementing powers laid down in instruments subject to the procedure referred to in Article 251 of the EC Treaty (‘Directive 89/106’ or ‘the Directive’) provides that, for the purposes of the Directive, ‘construction product’ means any product which is produced for incorporation in a permanent manner in construction works, including both buildings and civil engineering works.

3. Článek 1 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků, ve znění směrnice Rady 93/68/EHS ze dne 22. července 1993, kterou se mění směrnice 87/404/EHS (jednoduché tlakové nádoby), 88/378/EHS (bezpečnost hraček), 89/106/EHS (stavební výrobky), 89/336/EHS (elektromagnetická kompatibilita), 89/392/EHS (strojní zařízení), 89/686/EHS (osobní ochranné prostředky), 90/384/EHS (váhy s neautomatickou činností), 90/385/EHS (aktivní implantabilní zdravotnické prostředky), 90/396/EHS (spotřebiče plynných paliv), 91/263/EHS (telekomunikační koncová zařízení), 92/42/EHS (nové teplovodní kotle na kapalná nebo plynná paliva) a 73/23/EHS (elektrická zařízení určená pro používání v určitých mezích napětí)(3), a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 o přizpůsobení ustanovení týkajících se výborů, které jsou nápomocny Komisi při výkonu jejích prováděcích pravomocí, stanovených v právních aktech přijatých postupem podle článku 251 Smlouvy o ES, ustanovením rozhodnutí [Rady] 1999/468/ES(4) (dále jen „směrnice 89/106“), stanoví, že pro účely směrnice se „stavebním výrobkem“ rozumí každý výrobek vyrobený pro trvalé zabudování do staveb zahrnujících pozemní i inženýrské stavby.

4. Article 2(1) of Directive 89/106 provides that Member States are to take all necessary measures to ensure that the products referred to in Article 1, which are intended for use in works, may be placed on the market only if they are fit for that intended use, that is to say, only if they have such characteristics that the works in which they are to be incorporated, assembled, applied or installed can, if properly designed and built, satisfy the essential requirements referred to in Article 3 when and where such works are subject to regulations containing such requirements.

4. Článek 2 odst. 1 směrnice 89/106 stanoví, že členské státy přijmou všechna nezbytná opatření k tomu, aby výrobky uvedené v článku 1, které jsou určeny k použití ve stavbách, mohly být uvedeny na trh pouze tehdy, jsou-li vhodné k tomuto určenému použití, to znamená, že mají takové vlastnosti, že stavby, do kterých mají být zabudovány, sestaveny, použity nebo instalovány, mohou, jsou-li řádně navrženy a provedeny, splňovat základní požadavky uvedené v článku 3, jestliže se na tyto stavby vztahují předpisy obsahující tyto požadavky.

5. Article 3(1) of Directive 89/106 states that the essential requirements applicable to works which may influence the technical characteristics of a product are set out in terms of objectives in Annex I to the Directive. Those requirements relate to mechanical resistance and stability, safety in the event of fire, hygiene, health and the environment, safety in use, protection against noise, energy economy and heat retention.

5. Článek 3 odst. 1 směrnice 89/106 stanoví, že základní požadavky použitelné na stavby, které mohou ovlivnit technické vlastnosti výrobku, jsou uvedeny v podobě podmínek v příloze I směrnice 89/106. Jedná se o mechanickou odolnost a stabilitu, požární bezpečnost, hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, bezpečnost při užívání, ochranu proti hluku, úsporu energie a ochranu tepla.

6. Under Article 4(1) of Directive 89/106: ‘Standards and technical approvals shall, for the purposes of this Directive, be referred to as “technical specifications”.’

6. Článek 4 odst. 1 směrnice 89/106 stanoví: „Normy a technická schválení se pro účely této směrnice dále nazývají ,technické specifikace‘.“

7. Article 4(2) of Directive 89/106 provides that: ‘Member States shall presume that products are fit for use if they enable works in which they are employed, provided the latter are properly designed and built, to satisfy the essential requirements referred to in Article 3 where such products bear the CE marking indicating that they satisfy all the provisions of this Directive, including the conformity assessment procedures laid down in Chapter V and the procedure laid down in Chapter III.’

7. Článek 4 odst. 2 směrnice 89/106 stanoví: „Členské státy předpokládají, že výrobky jsou vhodné pro použití, jestliže umožní, aby stavby, ve kterých budou použity, plnily základní požadavky uvedené v článku 3 za předpokladu, že tyto stavby budou řádně navrženy a provedeny, a jestliže tyto výrobky jsou opatřeny označením CE, které vyjadřuje, že splňují všechna ustanovení této směrnice včetně postupů posuzování shody stanovených v kapitole V a postupu stanoveného v kapitole III.“

8. Article 4(6) of Directive 89/106 provides that: ‘The CE marking signifies that products satisfy the requirements of paragraphs 2 and 4 of this Article. It is for the manufacturer or his authorised representative established within the Community to take responsibility for affixing the CE marking on the product itself, on a label attached to it, on its packaging, or on the accompanying commercial documents.

8. Článek 4 odst. 6 směrnice 89/106 stanoví: „Označení CE vyjadřuje, že výrobky splňují požadavky odstavců 2 a 4 tohoto článku. Výrobce nebo jeho zplnomocněný zástupce usazený ve Společenství odpovídá za opatření samotného výrobku, štítku k němu připevněného nebo jeho obalu, nebo průvodních obchodních dokladů označením CE.“

9. Under Article 13(1) of Directive 89/106, the manufacturer, or his agent established in the Community, is to be responsible for the attestation that products are in conformity with the requirements of a technical specification within the meaning of Article 4.

9. Podle čl. 13 odst. 1 směrnice 89/106 odpovídá výrobce nebo jeho zástupce usazený ve Společenství za ověření, že výrobky jsou ve shodě s požadavky technické specifikace ve smyslu článku 4.

10. Article 13(2) of Directive 89/106 provides that products that are the subject of an attestation of conformity are to benefit from the presumption of conformity with technical specifications within the meaning of Article 4. Conformity is to be established by means of testing or other evidence on the basis of the technical specifications in accordance with Annex III.

10. Článek 13 odst. 2 směrnice 89/106 stanoví, že u výrobků podléhajících ověřování shody se předpokládá shoda s technickými specifikacemi ve smyslu článku 4. Shoda se v souladu s přílohou III zjišťuje zkoušením nebo jiným důkazem na základě technických specifikací.

11. Under Article 13(3) of Directive 89/106, the attestation of conformity of a product is dependent on:

11. Na základě čl. 13 odst. 3 směrnice 89/106 ověření shody výrobku závisí na tom, že:

(a) the manufacturer having a factory production control system to ensure that production conforms with the relevant technical specifications; or

a) výrobce má systém řízení výroby, aby zajistil, že výroba je v souladu s příslušnými technickými specifikacemi, nebo

(b) for particular products indicated in the relevant technical specifications, in addition to a factory production control system, an approved certification body being involved in assessment and surveillance of the production control or of the product itself.

b) pro konkrétní výrobky uvedené v příslušných technických specifikacích je kromě systému řízení výroby zapojen do posuzování a dozoru nad řízením výroby nebo samotným výrobkem schválený certifikační orgán.

12. Article 13(4) of Directive 89/106 provides that: ‘The choice of the procedure within the meaning of paragraph 3 for a given product or family of products shall be specified by the Commission, after consultation of the committee referred to in Article 19, according to:

12. Článek 13 odst. 4 směrnice stanoví, že „[p]ostup ve smyslu odstavce 3 vybere pro daný výrobek nebo skupinu výrobků Komise po konzultaci výboru uvedeného v článku 19 a v souladu s podrobnějšími údaji přílohy III podle:

(a) the importance of the part played by the product with respect to the essential requirements, in particular those relating to health and safety;

a) významu úlohy, kterou výrobek má z hlediska základních požadavků, zejména těch, které se týkají ochrany zdraví a bezpečnosti;

(b) the nature of the product;

b) povahy výrobku;

(c) the effect of the variability of the product’s characteristics on its serviceability;

c) vlivu proměnlivosti vlastností výrobku na jeho použitelnost;

(d) the susceptibility to defects in the product manufacture;

d) pravděpodobnosti výskytu výrobních vad výrobku.

in accordance with the particulars set out in Annex III.

V každém případě je nutno zvolit co nejméně obtížný postup v souladu s bezpečností.

In each case, the least onerous possible procedure consistent with safety shall be chosen.

Takto určený postup se uvede v pověřeních a v technických specifikacích nebo při jejich zveřejnění.“

The procedure thus determined shall be indicated in the mandates and in the technical specifications or in the publication thereof.’

13. Článek 16 směrnice 89/106 stanoví:

13. Article 16 of Directive 89/106 provides that:

„1. Neexistují-li pro daný výrobek technické specifikace stanovené v článku 4, je členský stát, pro který je výrobek určen, povinen považovat výrobek na žádost v jednotlivých případech za shodný s platnými vnitrostátními předpisy, pokud vyhovuje zkouškám a inspekcím, které byly provedeny schváleným orgánem v členském státě výrobce podle metod platných v členském státě určení nebo uznaných tímto státem za rovnocenné.

‘1. In the absence of technical specifications, as defined in Article 4, for any given product, the Member State of destination shall, on request in individual cases, consider the product to be in conformity with the national provisions in force if they have satisfied tests and inspections carried out by an approved body in the producing Member State according to the methods in force in the Member State of destination or recognised as equivalent by that Member State.

2. Členský stát výrobce informuje členský stát určení, podle jehož předpisů mají být provedeny zkoušky a inspekce, o orgánu, který hodlá k tomuto účelu schválit. Členský stát určení a členský stát výrobce si vzájemně poskytnou všechny potřebné informace. Po výměně těchto informací schválí členský stát výrobce takto určený orgán. Má-li členský stát pochybnosti, odůvodní své stanovisko a uvědomí Komisi.

2. The producing Member State shall inform the Member State of destination, in accordance with whose provisions the tests and inspections are to be carried out, of the body it intends to approve for this purpose. The Member State of destination and the producing Member State shall provide each other with all necessary information. On conclusion of this exchange of information the producing Member State shall approve the body thus designated. If a Member State has misgivings, it shall substantiate its position and inform the Commission.

3. Členské státy zajistí, aby si jmenované orgány vzájemně poskytovaly veškerou potřebnou pomoc.

3. Member States shall ensure that the designated bodies afford one another all necessary assistance.

4. Pokud členský stát zjistí, že schválený orgán neprovádí zkoušky a inspekce řádně ve shodě s vnitrostátními předpisy, oznámí to členskému státu, v němž byl orgán schválen. Tento stát uvědomí oznamující členský stát v přiměřené lhůtě o přijatých opatřeních. Pokud oznamující členský stát nepovažuje přijatá opatření za dostatečná, může zakázat uvedení dotyčného výrobku na trh a jeho používání nebo jej podrobit zvláštním podmínkám. Uvědomí o tom druhý členský stát a Komisi.“

4. Where a Member State establishes that an approved body is not carrying out the tests and inspections properly in conformity with its national provisions, it shall notify the Member State in which the body is approved thereof. That Member State shall inform the notifying Member State within a reasonable time limit of what action has been taken. If the notifying Member State does not consider the action taken to be sufficient, it may prohibit the placing on the market and use of the product in question or make it subject to special conditions. It shall inform the other Member State and the Commission thereof.’

2. Rozhodnutí 1999/93

2. Decision 1999/93/EC

14. Rozhodnutí Komise ze dne 25. ledna 1999 o postupu ověřování shody stavebních výrobků ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS, pokud jde o dveře, okna, okenice, rolety, vrata a příslušné stavební kování (dále jen „rozhodnutí 1999/93“)(5), ve svém článku 2 stanoví, že shoda výrobků stanovených v příloze II se ověřuje postupem, při němž je kromě systému řízení výroby provozovaného výrobcem do posuzování a dozoru nad řízením výroby nebo samotným výrobkem zapojen schválený certifikační orgán.

14. Article 2 of Commission Decision 1999/93/EC of 25 January 1999 on the procedure for attesting the conformity of construction products pursuant to Article 20(2) of Council Directive 89/106/EEC as regards doors, windows, shutters, blinds, gates and related building hardware (‘Decision 1999/93) (5) provides that the products set out in Annex II are to have their conformity attested by a procedure whereby, in addition to a factory-production control system operated by the manufacturer, an approved certification body is involved in assessment and surveillance of the production control or of the product itself.

15. Podle článku 3 rozhodnutí 1999/93: „Postup ověřování shody stanovený v příloze III musí být uveden v pověřeních pro harmonizované normy.“

15. Under Article 3 of Decision 1999/93: ‘The procedure for attesting conformity as set out in Annex III shall be indicated in mandates for guidelines for European technical approvals.’

16. Článek 4 rozhodnutí 1999/93 stanoví, že rozhodnutí je určeno členským státům.

16. Article 4 of Decision 1999/93 states: ‘This Directive is addressed to the Member States.’

17. Příloha II rozhodnutí 1999/93 se týká následujících výrobků:

17. Annex II to Decision 1999/93 refers to the following products:

„Dveře a vrata (s příslušným kováním nebo bez něho):

‘Doors and gates (with or without related building hardware):

– pro použití při dělení na požární/kouřové úseky a na únikových cestách. […].“

– for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes …’.

18. Příloha III rozhodnutí 1999/93, týkající se systémů ověřování shody dveří, vrat a příslušného kování, uděluje pověření CEN/CENELEC a stanoví, že tento posledně uvedený musí v příslušných harmonizovaných normách specifikovat systémy ověřování shody. Pokud jde o dveře a vrata, tato příloha stanoví, že na základě čl. 2 písm. i) přílohy III směrnice 89/106 se použije systém ověřování shody certifikací výrobku schváleným certifikačním orgánem (takzvaný systém č. 1).

18. As regards the systems of attestation of conformity for doors, gates and related building hardware, Annex III to Decision 1999/93 confers responsibility on CEN/CENELEC and provides that for the products and uses listed, the latter must specify the systems of attestation of conformity in the relevant harmonised standards. For doors and gates, Annex III provides that, in accordance with point 2(i) of Annex III to Directive 89/106, the system of attestation of conformity consisting in certification of the product by an approved certification body is to be applied (referred to as ‘system 1’).

B – Vnitrostátní právo

B – The national legislation

19. V Itálii je instalace a údržba otvíracích zařízení dveří na únikových cestách, pokud jde o požární bezpečnost, upravena nařízením ministra vnitra ze dne 3. listopadu 2004(6) .

19. In Italy, so far as ensuring safety in the event of fire is concerned, the installation and maintenance of devices for opening doors installed along exit routes is governed by the Decree of the Ministry of the Interior of 3 November 2004. (6)

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

III – Facts, the main proceedings and the questions referred for a preliminary ruling

20. V květnu 2005 nainstalovala společnost Carp na základě smlouvy uzavřené se společností Ecorad o instalaci tří vnějších hliníkových dveří určených pro použití s antipanikovými madly v sídle této společnosti první z uvedených dveří.

20. In May 2005, on the basis of a contract with Ecorad for the supply of three aluminium doors intended to be fitted with panic bars, Carp installed the first of the doors at Ecorad’s premises.

21. Dveře určené pro použití s antipanikovými madly jsou výrobky skládající se ze dvou částí, dveří a antipanikového madla, které jsou smontovány při výrobě.

21. A door intended to be fitted with panic bars is a product made up of two components – the door itself and the panic bar – which are fitted together during the manufacturing process.

22. Při kontrole po instalaci zjistili technikové v sídle společnosti Ecorad, že dveře nesplňují základní požadavky článků 2 a 3 rozhodnutí 1999/93 a směrnice 89/106. Společnost Ecorad se tudíž domnívala, že smlouva nebyla řádně splněna a za dveře nezaplatila. Požadovala rovněž, aby společnost Carp prokázala, že splňuje podmínky systému ověřování shody č. 1 pro instalaci dveří. Příslušný orgán by totiž mohl z důvodu tohoto nainstalování nerespektujícího systém ověřování shody uložit společnosti Ecorad sankci a požadovat, aby nainstalované dveře vyměnila.

22. An inspection carried out, after installation, by technical experts at Ecorad’s premises revealed that the door in question failed to meet the essential requirements laid down in Articles 2 and 3 of Decision 1999/93 and in Directive 89/106. As a result, Ecorad took the view that the contract had not been properly performed and refused to pay for the door which had already been installed. Furthermore, Ecorad asked Carp to provide proof of compliance with the requirements under system 1 for the installation of doors. The risk for Ecorad was that, if the installation had in fact been carried out in a manner which did not comply with the system of conformity, the competent authorities would impose penalties and require it to replace the door which had been installed.

23. Vzhledem k nezaplacení podala společnost Carp dne 1. srpna 2005 u Tribunale Ordinario di Novara v Itálii (dále jen „předkládající soud“) žalobu směřující k určení nesplnění smlouvy. Společnost Ecorad v průběhu řízení před předkládajícím soudem tvrdila, že smlouva o dodávce a instalaci dveří obsahuje ustanovení, na základě kterého „jsou dveře ve shodě se všemi požadavky uloženými právní úpravou Společenství a vnitrostátní právní úpravou“, a navrhla, aby předkládající soud smlouvu o dodávce dveří zrušil pro nesplnění povinností.

23. Since Ecorad had refused payment, Carp brought an action before the Tribunale Ordinario di Novara (District Court, Novara) (‘the national court’) on 1 August 2005, seeking a declaration that Ecorad was in breach of contract. During the proceedings before that court, Ecorad contended that one of the clauses in the contract provided that, as well as being supplied and installed, ‘the doors shall comply with all the applicable Community legislation and with national law’, and asked the national court to annul the contract for the supply of the doors on grounds of non-performance.

24. Vzhledem k tomu, že předkládající soud měl za to, že rozhodnutí ve věci samé vyžaduje výklad práva Společenství, rozhodl se přerušit řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24. On the view that the decision on the merits required an interpretation of Community legislation, the national court stayed proceedings and referred the following questions to the Court of Justice for a preliminary ruling:

1. Je třeba článek 2, článek 3, přílohu II a přílohu III rozhodnutí č. 1999/93/ES vykládat tak, že vylučují, aby dveře určené pro použití s antipanikovými madly mohly vyrábět subjekty (výrobci dveří), které nesplňují požadavky systému ověřování shody č. 1?

‘1. Are Articles 2 and 3 of Decision 1999/93/EC and Annexes II and III thereto to be interpreted as meaning that it is not possible for doors intended to be fitted with panic bars to be manufactured by operators (door fitters) who do not comply with the requirements of the system of attestation of conformity No 1?

2. Je-li odpověď na první otázku kladná, jsou ustanovení článku 2, článku 3, přílohy II a přílohy III rozhodnutí č. 1999/93/ES nezávisle na přijetí technických norem Evropským výborem pro normalizaci (CEN) právně závazná od data vstupu uvedeného rozhodnutí v platnost, pokud jde o typ postupu ověřování shody, který musí dodržet výrobci (konkrétně výrobci dveří) v souvislosti s dveřmi určenými pro použití s antipanikovými madly?

2. If the answer to Question 1 is yes: regardless of whether technical standards have been adopted by the European Committee for Standardisation (CEN), are the requirements under Articles 2 and 3 of Decision 1999/93/EC and Annexes II and III thereto legally binding from the date when that decision entered into force in so far as regards the type of attestation of conformity procedure to be complied with by manufacturers (door fitters) of doors intended to be fitted with panic bars?

3. Je třeba článek 2, článek 3, přílohu II a přílohu III rozhodnutí č. 1999/93/ES považovat za neplatné z důvodu rozporu se zásadou proporcionality v rozsahu, v němž ukládají všem výrobcům povinnost dodržet postup ověřování shody č. 1, aby mohli uvést označení shody CE na své dveře s antipanikovými madly (přičemž pověřují CEN přijetím příslušných technických norem)?

3. Are Articles 2 and 3 of Decision 1999/93/EC and Annexes II and III thereto to be regarded as being invalid on the basis that they are contrary to the principle of proportionality in so far as they require all producers to comply with the attestation of conformity procedure No 1 in order to be able to mark doors fitted with panic bars they have themselves manufactured with the CE conformity marking (the mandate to adopt the relevant technical standards being given to the CEN)?’

25. Při písemné části řízení předložily své vyjádření společnosti Carp a Ecorad, rakouská vláda a Komise.

25. Carp, Ecorad, the Austrian Government and the Commission have submitted written observations during the course of the proceedings.

26. Společnosti Carp a Ecorad, jakož i Komise předložily ústní vyjádření a odpověděly na otázky Soudního dvora na jednání konaném dne 25. ledna 2007.

26. At the hearing on 25 January 2007, Carp, Ecorad and the Commission put forward oral argument and answered the questions put by the Court.

IV – Analýza

IV – Analysis

A – První předběžná otázka

A – The first question

1. Argumenty účastnic řízení

1. Arguments of the parties

27. Společnost Carp tvrdí, že směrnice 89/106 stanoví, že stavební výrobky určené pro trvalé zabudování do staveb, jako jsou například dveře a vrata, mohou být uvedeny na trh pouze tehdy, odpovídají-li určenému použití a splňují-li základní požadavky konkretizované interpretačními dokumenty a stanovené v harmonizovaných normách.

27. Carp claims that, pursuant to Directive 89/106, construction products which are intended to become an integral part of a building, such as doors and gates, may be placed on the market only if they are suitable for their intended use, if they satisfy the essential requirements laid down in the explanatory documentation and are manufactured in compliance with the harmonised legislation.

28. Společnost Carp zdůrazňuje, že dveře určené pro použití s antipanikovými madly musejí být vyrobeny tak, aby umožňovaly rychlé otevření směrem ven pouze na základě stlačení madla. Jejich cílem je umožnit osobám nacházejícím se v daném místě toto místo v případě nebezpečí rychle opustit. Z tohoto důvodu se proto odlišují od požárních a kouřotěsných dveří, které jsou odolné proti požáru. Tyto dveře mají zabránit šíření požáru nebo kouře z jednoho prostoru do druhého. Má nicméně za to, že rozhodnutí 1999/93 požaduje zásah certifikačního orgánu za účelem ověření shody dveří a vrat s madlem nebo bez něho a za účelem ověření shody madla.

28. Carp further maintains that doors which are intended to be fitted with panic bars must be manufactured in such a way that they can be quickly opened outwards simply by pressing on the bar. Their purpose is to facilitate the rapid escape of persons from the premises in the event of danger. They therefore differ from doors for use in fire/smoke compartmentation, which are fire-resistant. The latter are designed to prevent fire or smoke spreading from one site to another. Carp none the less considers that Directive 1999/93 requires the intervention of a certification body to attest the conformity of doors and gates (with or without bars), as well as of the bars themselves.

29. Společnost Ecorad tvrdí, že z přílohy II odst. 2 směrnice 89/106, jakož i z rozhodnutí 1999/93 jasně vyplývá, že typ dveří určených pro použití s antipanikovými madly dotčený v probíhajícím řízení vyžaduje použití systému ověřování shody č. 1.

29. Ecorad contends that it is clear from point 2 of Annex II to Directive 89/106 and from Decision 1999/93 that, for the kind of door which is intended to be fitted with a panic bar and which is at issue in this case, the system that applies for attestation of conformity is system 1.

30. Rakouská vláda tvrdí, že článek 2 ve vzájemném spojení s přílohou II rozhodnutí 1999/93 se týká požárních/kouřotěsných dveří, vrat a oken a dveří, vrat a oken na únikových cestách, jakož i požárního/kouřotěsného kování, ale netýká se dveří s antipanikovými madly a antipanikových madel samotných. Dveře určené pro použití s antipanikovými madly totiž nejsou rovnocenné s požárními dveřmi. Mimoto dosud neexistují harmonizované normy pro dveře určené pro použití s antipanikovými madly, což je důvod, proč výrobci nesplňující požadavky vyžadované postupem ověřování shody č. 1 mohou takové dveře také vyrábět.

30. The Austrian Government maintains that Article 2, in conjunction with Annex II to Decision 1999/93, relates to doors, gates and windows designed for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes, as well as to building hardware designed for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes, but does not cover doors fitted with panic bars or the bars themselves. Doors intended to be fitted with panic bars are not, in fact, the same as fire doors. Furthermore, harmonised standards applicable to doors which are intended to be fitted with panic bars have yet to be introduced; consequently, such doors may also be manufactured by manufacturers who do not satisfy the requirements under system 1.

31. Komise tvrdí, že směrnice 89/106 a rozhodnutí 1999/93 se týkají stavebních výrobků, a nikoliv výrobců a montérů těchto výrobků, neboť základní bezpečnostní požadavky musejí splňovat stavební výrobky. Systém ověřování shody č. 1 se týká výrobku, a nikoliv výrobce, neboť tento systém ověřuje, zda určitý výrobek může být používán pro účel, pro který byl vyroben, a nikoliv, zda je výrobce kvalifikován k výrobě takového výrobku. Směrnice 89/106 a rozhodnutí 1999/93 nejsou mimoto určeny pro použití za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, neboť zde neexistuje žádná okolnost přeshraničního charakteru. Pro dveře určené pro použití s antipanikovými madly neexistují technické specifikace, které by obsahovaly základní požadavky, harmonizované normy, evropská technická schválení nebo vnitrostátní normy, které by byly Komisi sděleny. Pouze pro antipaniková madla byla přijata harmonizovaná norma EN 1125 „Stavební kování – Panikové dveřní uzávěry ovládané horizontálním madlem – Požadavky a zkušební metody“ (Sdělení Komise v rámci provádění směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků)(7) .

31. The Commission points out that Directive 89/106 and Decision 1999/93 relate to construction products, not to the manufacturers or fitters of those products; moreover, it is the construction products that must satisfy the essential safety requirements. System 1 relates to the product and not the manufacturer, since it attests whether the product may be used for the purpose for which it was manufactured but not whether the manufacturer is fit to manufacture such products. Furthermore, Directive 89/106 and Decision 1999/93 do not apply to the circumstances forming the subject-matter of the main proceedings because that case does not have cross-border implications. In the case of doors intended to be fitted with panic bars, there are no technical specifications containing essential requirements, harmonised standards, European technical approvals or national rules which have been referred to the Commission. Harmonised rule EN 1125 ‘Building hardware – Panic exit devices operated by a horizontal bar – Requirements and test methods’ was approved in relation to panic bars only (Commission Communication in the framework of the implementation of Council Directive 89/106/EEC of 21 December 1988 on the approximation of laws, regulations and administrative provisions of the Member States relating to construction products (7) ).

2. Posouzení generální advokátky

2. Assessment of the Advocate General

32. Na úvod a před zanalyzováním první předběžné otázky je třeba jasně konstatovat, že prohlášení Komise, na základě kterých se směrnice 89/106 a rozhodnutí 1999/93 týkají stavebních výrobků, a nikoliv výrobců nebo montérů těchto výrobků, jsou neopodstatněná v rozsahu, v němž základní bezpečnostní požadavky musejí splňovat stavební výrobky. Směrnice 89/106 a rozhodnutí 1999/93 jsou právními předpisy. Právní předpisy upravují vztahy mezi právními subjekty, a nikoliv pouze mezi právními objekty. Mohou však upravovat vztahy mezi právními subjekty ve vztahu k určitým právním objektům, mezi které patří také stavební výrobky, které musí výrobce vyrobit a ohledně kterých musí vést postup ověřování shody. Ustanovení obou uvedených právních aktů jsou formulována tak, že upravují vztahy mezi výrobci a členskými státy, pokud jde o určité technické a fyzikální vlastnosti stavebních výrobků(8) .

32. Before I begin my analysis of the first question, I must point out, by way of preliminary, that the Commission’s contentions that Directive 89/106 and Decision 1999/93 relate to construction products and not to the manufacturers or fitters of those products, hence it is the construction products themselves which must comply with the essential safety requirements, are unfounded. Directive 89/106 and Decision 1999/93 are legislative acts. Legislative acts govern relations between persons with legal rights or obligations, not between the objects forming the subject-matter of those rights or obligations. They may govern relations between such persons with reference to specific such objects, including the construction products which the manufacturer must produce and in relation to which he must also apply the procedure of attestation of conformity. The provisions of those two legislative acts are designed to govern relations between the manufacturers and the Member States as regards the specific technical and physical properties of construction products. (8)

33. Pokud jde o odpověď na první otázku, je třeba nejprve poznamenat, že směrnice „nového přístupu“ ( new approach )(9), mezi které patří také směrnice 89/106, podrobně nestanoví veškeré požadavky týkající se bezpečnosti daného výrobku(10), ale definují, pokud jde například o ochranu spotřebitele, abstraktní úroveň bezpečnosti, kterou musí tento výrobek dosáhnout(11) .

33. Before answering the first question, it is necessary to point out that the so-called ‘new approach’ directives (9) – of which Directive 89/106 is an example – do not list in detail all of the requirements relating to the safety of a particular product; (10) rather, they set out in general terms, with reference to consumer protection, the minimum safety requirements which a specific product must satisfy. (11)

34. Směrnice 89/106 se ve své systematice odlišuje od jiných směrnic „nového přístupu“ zvláště v tom, že je obsahově omezena na stanovení postupů. Základní požadavky(12) s ohledem na stavební výrobky jsou konkretizovány interpretačními dokumenty, jakož i harmonizovanými normami nebo řídícími zásadami pro evropská technická schválení vycházejícími z těchto dokumentů(13) . Je třeba rovněž poznamenat, že směrnice 89/106 na rozdíl od jiných směrnic „nového přístupu“ stanoví, že harmonizované normy přijaté na základě této směrnice budou závazné pro členské státy po jejich zveřejnění a po uplynutí přechodného období(14) . K použití směrnice 89/106 podle názoru právní nauky dochází pouze postupně vypracováváním harmonizovaných norem pro jednotlivé výrobky nebo skupinu výrobků. Dokud se takové normy nezačnou používat, použije se platné vnitrostátní právo(15) . To je důvod, proč nemůže být analýza postupu ověřování shody pro stavební výrobky, tak jak je stanoven rozhodnutím 1999/93, vedena bez krátkého přehledu technických předpisů Společenství.

34. The structure of Directive 89/106 differs from that of other ‘new approach’ directives primarily in that it merely lays down the procedures. The essential requirements (12) of construction products are laid down in the interpretative documents and the harmonised standards based on those documents, or in guidelines for European technical approval. (13) It is also worth pointing out that Directive 89/106 differs from the other ‘new approach’ directives in that it provides that – after publication and on expiry of the transitional period – the harmonised standards established on the basis of that directive are to become binding on the Member States. (14) According to legal writers, Directive 89/106 is to be applied only gradually, as harmonised standards for individual products or groups of products are published. Until such rules enter into force, the relevant national legislation applies. (15) Consequently, it is not possible to consider the procedure for the attestation of conformity of construction products laid down in Decision 1999/93 without providing a brief description of the technical Community provisions.

35. Uvádí-li výrobce určitý výrobek poprvé na trh, na tento výrobek se vztahují všechny právní akty Společenství týkající se volného pohybu zboží na vnitřním trhu(16) . Prostřednictvím těchto právních aktů jsou zvláště upraveny tři oblasti: normy a technické předpisy, přístup na trh a dozor nad trhem(17) . Předpisy o technické bezpečnosti výrobků patří rovněž mezi tyto právní akty(18) .

35. When a manufacturer places a product on the market for the first time, that product is subject to the application of all of the Community rules on the free movement of goods on the common market. (16) Those rules govern three sectors in particular, namely technical standards and provisions, access to the market and market controls. (17) They also include the provisions on the technical safety of products. (18)

36. Vyrobí-li výrobce nebo jinak zhotoví výrobky, které budou dány do oběhu, má za účelem zajištění shody svých výrobků s technickými a fyzikálními vlastnostmi požadovanými technickými předpisy k dispozici dvě metody. Podle první metody může v zásadě vyrábět své výrobky ve shodě s technickými normami(19) . Podle druhé metody může vyrábět své výrobky tak, aby splňovaly základní požadavky stanovené daným předpisem(20), především přílohami ke směrnicím týkajícím se opatření technické harmonizace. Toto zjištění se nepoužije, jsou-li normy závazné povahy.

36. A manufacturer who manufactures or otherwise constructs products to be placed on the market can choose between two methods of ensuring that his products meet the technical and physical requirements under the technical provisions. Basically, under the first method, the products may be manufactured in accordance with the technical standards, (19) while, under the second method, they may be manufactured in such a way that the products themselves satisfy the essential requirements laid down in specific provisions, (20) particularly in annexes to the technical harmonisation directives. That is not, however, the position if the standards are binding in nature.

37. Pro výrobky vyrobené ve shodě s harmonizovanými technickými normami existuje vyvratitelná domněnka shody s požadovanými technickými a fyzikálními vlastnostmi, jak stanoví technické předpisy, zvláště směrnice o opatřeních technické harmonizace. V případě sporu nese důkazní břemeno ohledně prokázání neshody výrobku odpůrce(21), a nikoliv výrobce.

37. In the case of products manufactured in compliance with the harmonised technical standards, the presumption of conformity with the requisite technical and physical characteristics applies, as laid down by the technical legislation and, in particular, the technical harmonisation directives. In the event of a dispute, the burden of proving that the product does not comply lies with the complainant (21) not with the manufacturer.

38. V projednávané věci není sporné, což zdůrazňují Komise a společnost Carp, že harmonizované normy pro dveře určené pro použití s antipanikovými madly se dosud nepoužijí. Na základě pověření(22) Komise přijal CEN(23) dne 3. února 2006 harmonizovanou normu EN(24) 14351-1:2006, která obsahuje základní požadavky pro dveře, vrata, okna a okenice. Tato harmonizovaná norma se začne uplatňovat dne 1. ledna 2009. S ohledem na obecnou právní zásadu tempus regit actum se tato norma nemůže v projednávaném případě použít jako relevantní právo. Judikatura Soudního dvora povoluje v oblasti technických předpisů(25) odchylku ze zásady tempus regit actum . Soudní dvůr tak ve věci Unilever Italia(26) zaujal stanovisko, že v občanskoprávním řízení probíhajícím mezi dvěma účastníky řízení týkajícím se práv a povinností smluvní povahy musí vnitrostátní soud odmítnout použití národního technického předpisu přijatého během odkladného období, které je stanoveno v článku 9 směrnice 83/189/EHS, ve znění směrnice 94/10/ES (dále jen „směrnice 83/189“).

38. In the present case, it is common ground – as both the Commission and Carp point out – that the harmonised standards for doors intended to be fitted with panic bars are not yet applicable. On 3 February 2006, on the basis of the mandate (22) conferred by the Commission, the CEN (23) adopted harmonised standard EN (24) 14351-1:2006 which lists the essential requirements for doors, gates, windows, shutters and blinds. That harmonised standard will enter into force as of 1 January 2009. Pursuant to the general legal principle tempus regit actum , that standard cannot be regarded as the law applicable in the present case. The case-law of the Court of Justice permits derogations from the principle of tempus regit actum specifically in relation to technical regulations. (25) Thus, in Unilever Italia , (26) the Court of Justice held that, in civil proceedings relating to a dispute between two parties concerning contractual rights and obligations, the national court is required to refuse to apply a national technical regulation adopted during the period when such adoption must be postponed pursuant to Article 9 of Council Directive 83/189/EEC, as amended by Directive 94/10/EC (‘Directive 83/189’).

39. Je nicméně třeba zdůraznit, že věc Unilever Italia se týkala technických pravidel. Soudní dvůr se mimoto v této věci výslovně domníval, že se nejednalo o situaci, ve které by nebyla směrnice stanovící práva pro jednotlivce včas provedena do vnitrostátního práva. Věc Unilever se týkala situace, ve které směrnice 83/189 nedefinovala věcný obsah právní normy, kterou musel vnitrostátní soud použít, když rozhodoval v dotčeném sporu. Tato směrnice nestanovila pro jednotlivce práva ani povinnosti(27) . Vnitrostátní předpis, italský zákon č. 313, však zjevně porušoval procesní ustanovení směrnice 83/189, která stanoví lhůtu, po kterou členské státy nesmí přijmout obdobné předpisy.

39. It is necessary to emphasise, however, that Unilever Italia concerned technical rules. Furthermore, the Court of Justice expressly pointed out in that judgment that the case did not concern a failure to transpose into national law within the prescribed period a directive which created rights for individuals. In Unilever Italia , Directive 83/189 did not in any way define the substantive content of the legal rule on the basis of which the national court had to decide the case before it. The directive created neither rights nor obligations for individuals. (27) The national legislation – Italian Law No 313 – was, in fact, manifestly in breach of the procedural provisions of Directive 83/189, which specify a period of time during which the Member States must not adopt rules of a similar nature.

40. Vzhledem k tomu, že se harmonizované normy pro dveře určené pro použití s antipanikovými madly dosud nepoužijí, je ve zvláštním certifikačním postupu nezbytné přezkoumat shodu těchto dveří z hlediska základních požadavků přílohy I směrnice 89/106. Tato směrnice neupravuje úplně a taxativně certifikační postupy a postupy ověřování shody. Komise určí pro každý stavební výrobek na základě článku 20 směrnice 89/106 a ve spolupráci se Stálým výborem pro stavebnictví odpovídající modul ověřování shody(28) . Směrnice 89/106 ve své příloze III definuje pouze postupy ověřování shody(29), které mohou být poté kombinovány při provádění modulů ověřování shody pro daný výrobek. Příloha III bod 2 směrnice 89/106 však definuje různé moduly ověřování shody, které obsahují různé kombinace přezkumu shody. Moduly samy o sobě nejsou závazné(30), neboť Komise může definovat v rozhodnutí o ověření shody stavebních výrobků jinou kombinaci postupů ověřování shody. Rozhodnutí Komise o volbě postupu nebo postupů ověřování shody je zpravidla přijato současně s rozhodnutím o udělení pověření k vydání norem(31) .

40. Given that the harmonised standards for doors intended to be fitted with panic bars are not yet applicable, it is necessary to ascertain, by means of a special attestation procedure, whether those doors comply with the essential requirements laid down in Annex I to Directive 89/106. However, Directive 89/106 does not regulate the certification procedures or the procedures for attesting conformity in a comprehensive and exhaustive manner. On the basis of Article 20 of Directive 89/106 and in conjunction with the Standing Committee on Construction, the Commission is to determine for every construction product the most appropriate method of attesting conformity. (28) Annex III to Directive 89/106 merely establishes the methods of assessing conformity, (29) which may then be combined for the purpose of drawing up the modules for the attestation of conformity of a particular product. Point 2 of Annex III to Directive 89/106 provides for a number of different module arrangements for attesting conformity which contain various combinations of conformity control methods. The modules are not, however, binding per se ; (30) when taking its decision on the attestation of conformity of construction products, the Commission may, in fact, determine different combinations of procedures for attesting conformity. As a rule, the Commission’s decision on the choice of procedure for attesting conformity is adopted together with the decision conferring the mandate for the harmonised standards. (31)

41. Rozhodnutí Rady 90/683/EHS(32) stanovilo, že průmyslové výrobky, kterých se týkají směrnice technické harmonizace, mohou být uvedeny na trh pouze tehdy, označil-li je výrobce označením CE.

41. Council Decision 90/683/EEC (32) provided that industrial products governed by the technical harmonisation directives could be placed on the market only if they carried the CE marking.

42. Toto rozhodnutí bylo zrušeno a nahrazeno rozhodnutím Rady 93/465/ES(33), které obsahuje obdobná ustanovení(34), pokud jde o označení shody CE. Na základě rozhodnutí Rady 93/465/EHS je základním cílem postupu ověřování shody umožnit orgánům veřejné moci zajistit, aby výrobky uváděné na trh byly ve shodě s požadavky obsaženými v ustanoveních směrnic, zejména pokud jde o ochranu zdraví a bezpečnost uživatelů a spotřebitelů(35) . Tato ustanovení se nacházejí zvláště v přílohách, které obsahují základní požadavky, které jsou však kogentní(36) . Rozhodnutí jakožto obecné pravidlo stanoví, že výrobek musí být podroben dvěma fázím kontroly shody, kterými jsou fáze navrhování výrobku a fáze výroby, a že výrobek může být uveden na trh pouze v případě pozitivních výsledků(37) . Z tohoto důvodu lze hovořit o závazných postupech kontroly shody.

42. That decision was repealed and replaced by Decision 93/465/EEC (33) which contains similar provisions in relation to the CE marking. (34) According to Council Decision 93/465/EEC, the essential objective of a conformity assessment procedure is to enable the public authorities to ensure that products placed on the market conform to the requirements laid down in the provisions of the directives, in particular with regard to the health and safety of users and consumers. (35) Those provisions are principally to be found in the annexes to the directives, which contain the essential requirements, and those requirements are binding. (36) Decision 93/465/EEC provides, as a general rule, that the product must undergo two phases of conformity assessment, namely the design phase and the production phase, and may be placed on the market only if the results of both are positive. (37) It is therefore possible to speak in terms of binding conformity assessment procedures.

43. Ze znění čl. 2 odst. 1 směrnice 89/106 jasně vyplývá, že stavební výrobky mohou být uvedeny do oběhu pouze tehdy, splňují-li základní požadavky. Z čl. 4 odst. 6 ve vzájemném spojení s čl. 4 odst. 2 směrnice nicméně vyplývá, že označení CE na stavebním výrobku znamená, že tento výrobek splňuje základní požadavky. Také právní nauka ohledně stavebních výrobků tedy uvádí, že mohou být uvedeny do oběhu pouze tehdy, jsou-li opatřeny označením CE(38) . Označení CE znamená, že se výrobek může legálně volně pohybovat ve Společenství(39) .

43. It is clear from Article 2(1) of Directive 89/106 that construction products may be placed on the market only if they fulfil the essential requirements. However, it can be inferred from Article 4(6) of the Directive, read in conjunction with Article 4(2) thereof, that the CE marking, affixed to construction materials, implies that the product satisfies the essential requirements. Consequently, legal writers take the view that construction products, too, may be placed on the market only if they bear the CE marking. (38) The CE marking indicates that the product is suitable to be placed on the market within the Community. (39)

44. Odpověď na otázku, jak určit, zda daný stavební výrobek splňuje základní požadavky přílohy I směrnice 89/106, poskytuje rozhodnutí 1999/93. Shodu dveří a vrat s kováním nebo bez něho za účelem boje proti požárům a kouři nainstalovaných na únikových cestách na základě článku 2 rozhodnutí 1999/93 ověřuje v rámci postupu zahrnujícího posuzování a dozor nad výrobou a výrobkem mimo výrobce, který řídí systém dozoru nad průmyslovou výrobou, rovněž certifikační orgán. Příloha III rozhodnutí 1999/93 pro dveře s příslušným kováním, které mají být používány za účelem boje proti požárům/kouři a na únikových cestách, výslovně stanoví systém ověřování shody č. 1.

44. Decision 1999/93 provides the answer to the question whether a particular construction product meets the essential requirements laid down in Annex I to Directive 89/106. Pursuant to Article 2 of that decision, the conformity of doors or gates, with or without hardware, which are designed for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes is to be attested by means of a procedure whereby, in addition to a factory production control system, an approved certification body is involved in assessment and surveillance of the production control or of the product itself. Annex III to Decision 1999/93 expressly specifies system 1 for the conformity attestation of doors with hardware which are designed for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes.

45. Je třeba konečně ještě určit, zda jsou dveře určené pro použití s antipanikovými madly dveřmi a vraty s příslušným kováním nebo bez něho, které mají být používány za účelem boje proti požárům/kouři a na únikových cestách ve smyslu příloh II a III rozhodnutí 1999/93.

45. Lastly, it remains to be established whether doors intended to be fitted with panic bars constitute doors and gates with hardware designed for use in fire/smoke compartmentation and on escape routes for the purposes of Annexes II and III to Decision 1999/93.

46. Na jednání společnosti Ecorad a Carp výslovně v odpovědi na otázku Soudního dvora uvedly, že dotčené dveře s antipanikovými madly jsou složenými výrobky, které jsou složeny ze samotných dveří a z antipanikových madel. Tyto výrobky slouží k rychlé evakuaci z budov. Společnosti Ecorad a Carp již uvedly, že od roku 2003 musí být madla označena svým vlastním označením CE. V odpovědi na otázku Soudního dvora společnost Carp a Komise dále uvedly, aniž by tento argument zpochybnila společnost Ecorad, že dveře určené pro použití s antipanikovými madly musejí být jako celek, tedy celý výrobek, který bude sloužit jako vnější dveře(40) pro nouzové východy nebo který bude jako celek sloužit jako nouzové dveře z budovy v případě naléhavosti, rovněž označeny označením CE.

46. At the hearing before the Court of Justice, and at the Court’s express request, Carp and Ecorad explained that the doors at issue fitted with panic bars are a combined product consisting of a door and a panic bar. The purpose of the product is to facilitate rapid escape from the building. Carp and Ecorad also explained that, as of 2003, the bars must also bear their own CE marking. In response to a specific question put by the Court, Carp and the Commission added – and Ecorad did not challenge their statements – that doors intended to be fitted with panic bars must, as a unit, bear the CE marking: in other words, the whole of the product which serves as an exterior door (40) on the escape route or which even serves as the emergency exit from the building, must bear the CE marking.

47. Nejdůležitější pro popis dveří určených pro použití s antipanikovými madly, jako jsou dveře s kováním nainstalované na únikových cestách ve smyslu rozhodnutí 1999/93, je argument společností Ecorad a Carp, které na jednání uvedly, že prodané dveře, předmět sporu v původním řízení, slouží jako vnější dveře pro účely rychlé evakuace z místa, jakož i částečně argument společnosti Ecorad, uplatněný na jednání, že dveře jsou určeny k východu v případě naléhavosti. Skutečnost, že sporné dveře vyrobené společností Carp mají být nainstalovány jako vnější dveře pro účely rychlé evakuace z místa, stačí k tomu, aby tento výrobek mohl spadat pod abstraktní pojem dveří s příslušným kováním nainstalovaných na únikových cestách ve smyslu příloh II a III rozhodnutí 1999/93.

47. Crucially important when it comes to classing the doors intended to be fitted with panic bars as doors fitted with bars for escape routes for the purposes of Decision 1999/93, is the submission by Carp and Ecorad, at the hearing, that the doors sold – that is to say, the doors which are the subject-matter of the main proceedings – were designed to act as exterior doors to facilitate rapid escape from the premises. Also of some significance in that respect is the argument put forward by Ecorad at the hearing that the doors are intended for the emergency exit. In the present case, it is sufficient that the doors at issue, which were manufactured by Carp and intended to be installed as exterior doors to facilitate rapid escape from the premises, may be included in the general category of doors fitted with hardware for escape routes, for the purposes of Annexes II and III to Decision 1999/93.

48. V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první otázku položenou Tribunale Ordinario di Novara odpověděl tak, že ustanovení článků 2 a 3 a příloh II a III rozhodnutí 1999/93 musejí být vykládána tak, že dveře nacházející se u východu z budovy a určené pro použití s antipanikovým madlem, které však nejsou ověřeny na základě systému ověřování shody č. 1, nemohou být uvedeny na trh.

48. For that reason, I propose that the Court should state in answer to the first question referred by the national court that Articles 2 and 3 of Decision 1999/93 and Annexes II and III thereto must be interpreted as meaning that exit doors which are intended to be fitted with panic bars but which have not been certified in accordance with conformity assessment system No 1 may not be placed on the market.

B – Druhá předběžná otázka

B – The second question

1. Argumenty účastnic řízení

1. Arguments of the parties

49. Společnost Carp má za to, že rozhodnutí 1999/93 je určeno pouze členským státům a že není žádným způsobem závazné mezi jednotlivci, neboť podle článku 249 ES je závazné pouze pro ty, jimž je určeno. Když Komise přijala tento předpis, pouze splnila svou povinnost definovat systém ověřování shody pro jednotlivé typy dveří na základě směrnice 89/106, neboť tímto předpisem definovala typ postupu ověřování shody výrobku nebo skupiny výrobků na základě specifikací směrnice 89/106. Komise udělila CEN pověření stanovit technické normy, na základě kterých CEN definuje díky technickým specifikacím základní požadavky pro určitý výrobek a současně postup ověřování shody. Je-li harmonizovaná norma přijata, členské státy ji provedou do svého právního řádu. Až v okamžiku tohoto provedení se technické specifikace stávají závazné pro výrobce.

49. Carp maintains that Decision 1999/93 is addressed exclusively to the Member States and does not produce binding effects as between individuals, since, by virtue of Article 249 EC, it is binding only in relation to its addressees. By approving that decision, the Commission merely complied with the obligation to establish the systems for attesting conformity of the various categories of door on the basis of Directive 89/106, laying down, by that decision, the type of procedure to be used for attesting whether a given product or category of product was compliant in accordance with Directive 89/106. The Commission confers on CEN the mandate to set the technical standards, and on the basis of that mandate, CEN draws up, by means of technical specifications, the essential requirements for a specific product and, at the same time, determines the procedure for attesting conformity. When the harmonised standard is adopted, the Member States transpose it into their own legal systems. Only when the harmonised standard has been thus transposed do the technical requirements become obligatory for manufacturers.

50. Společnost Ecorad zdůrazňuje, že když Komise přijala rozhodnutí 1999/93, použila čl. 13 odst. 4 rozhodnutí 89/106. Pokud jde o samotný účinek rozhodnutí, s odkazem na článek 249 ES uvádí, že rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty, jimž je určeno. Rozhodnutí určené členským státům se částečně podobá směrnici, neboť od členských států vyžaduje přesně dané jednání, jakož i jeho provedení do jejich vnitrostátního práva. Jestliže toto rozhodnutí obsahuje přímo použitelná ustanovení, tato ustanovení mají ve vnitrostátním právu přímý účinek.

50. Ecorad points out that, in approving Decision 1999/93, the Commission implemented Article 13(4) of Directive 89/106. In addition, as regards the effects of the decision, Ecorad argues, with reference to Article 249 EC, that the decision has binding effect and is binding upon all those to whom it is addressed. A decision addressed to the Member States is, to some degree, similar to a directive in so far as it requires the Member States to take clear defined action as well as to transpose it into their national legal systems. If, however, the decision contains provisions which are directly applicable, those provisions take effect immediately in national law.

51. Rozhodnutí 1999/93 bylo přijato za účelem vypracování technické normy, která může mít následky pro práva jednotlivců. Toto rozhodnutí definovalo postup ověřování shody pro určitou skupinu výrobků. Je pravdou, že státy budou povinny provést do svého práva harmonizovanou normu, bude-li přijata, i když je rozhodnutí 1999/93 již účinné. Rozhodnutí, která jsou určena jednotlivcům, jsou sama o sobě použitelná a mají přímý účinek ve státech. Rozhodnutí 1999/93 je právně závazné a přímo použitelné pro výrobce na italském trhu.

51. According to Ecorad, Decision 1999/93 was adopted to establish a technical standard which may affect the rights of individuals. That decision defined the procedure for attesting the conformity of a category of products. It is clear that, once it has been adopted, the Member States must transpose the harmonised standard into their own legal systems; up to the present, however, Decision 1999/93 already produces its effects. Decisions addressed to individuals are directly applicable per se and take effect immediately in the Member States. Decision 1999/93 is binding on and directly applicable in relation to manufacturers operating on the Italian market.

52. Rakouská vláda má za to, že odpověď na druhou otázku není nutná.

52. The Austrian Government considers it unnecessary to answer the second question.

53. Komise má za to, že článek 2 a příloha II rozhodnutí 1999/93 se použijí, jestliže existují technické specifikace ve smyslu směrnice 89/106. Má nicméně za to, že pokud jde o článek 3 a přílohu III rozhodnutí 1999/93, nepoužijí se, protože neexistují harmonizované normy. Při jednání před Soudním dvorem Komise dále uvedla, že rozhodnutí 1999/93 není mezi jednotlivci závazné. Jednotlivci se mohou dovolávat pouze vnitrostátních předpisů, které toto rozhodnutí provádějí.

53. The Commission takes the view that Article 2 of Decision 1999/93 and Annex II thereto must be applied if technical specifications within the meaning of Directive 89/106 exist. However, it considers that Article 3 of Decision 1999/93 and Annex III thereto do not apply in the absence of harmonised standards. At the hearing, and in response to a specific question by the Court, the Commission also explained that Decision 1999/93 does not have binding effect as between individuals. The latter may invoke before the courts only the provisions of national law transposing the decision.

2. Posouzení generální advokátky

2. Assessment of the Advocate General

54. Je třeba nejprve poznamenat, že rozhodnutí Komise o volbě metody nebo metod ověřování shody je v praxi a zpravidla přijímáno současně s rozhodnutím o udělení pověření k vydání norem(41) a že je určeno členským státům.

54. It must first be pointed out that, in practice, the Commission’s decision concerning the choice of method or methods for attesting conformity was properly adopted together with the decision conferring the mandate for the standards, (41) and is addressed to the Member States.

55. Článek 249 ES obsahuje jmenovitý seznam právních aktů Společenství(42) . Čtvrtý pododstavec tohoto článku stanoví, že rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty, jimž je určeno. Tento článek tak definuje pouze právní účinek rozhodnutí, ale nikoliv jeho právní povahu. Z tohoto důvodu tak musí být otázka předkládajícího soudu směřující k tomu, zda jsou ustanovení článků 2 a 3, jakož i příloh II a III rozhodnutí 1999/93 právně závazná, chápána v tom smyslu, že rozhodnutí má přímý účinek. S ohledem na třetí otázku položenou předkládajícím soudem nelze druhou otázku vykládat a contrario jako otázku vznášející otázku platnosti rozhodnutí. Je tedy třeba zanalyzovat, zda rozhodnutí určené všem členským státům má přímý účinek a zda je tento přímý účinek vertikální nebo horizontální.

55. Article 249 EC contains the list of legislative acts which characterise Community law. (42) Under the fourth paragraph of Article 249, a decision is binding in its entirety upon those to whom it is addressed. That article defines the legal effects of a decision, but not its legal nature. For that reason, the question whereby the national court asks whether Articles 2 and 3 of Decision 1999/93 and Annexes II and III thereto are legally binding must be construed as inquiring whether that decision has direct effect. In view of the third question referred by the national court, the second question may not be interpreted a contrario as seeking to ascertain whether the decision is valid. Consequently, it is necessary to consider whether Decision 1999/93 – which is addressed to all the Member States – has direct effect, and whether that effect is vertical or horizontal.

56. V právu Společenství se rozlišuje, pokud jde o přímý účinek právních aktů, mezi úplným přímým účinkem a částečným přímým účinkem. Úplný přímý účinek znamená, že akt práva Společenství zakládá práva ve vztazích mezi jednotlivci ( přímý horizontální účinek ), práva ve vztazích mezi jednotlivcem a členským státem ( přímý vertikální vzestupný účinek ) a práva státu ve vztazích mezi státem a jednotlivcem ( přímý vertikální sestupný účinek ). Částečný přímý účinek zakládá práva pro jednotlivce pouze ve vztazích vůči členskému státu ( přímý vertikální vzestupný účinek )(43) .

56. In the context of the direct effect of legislative acts, Community law distinguishes between full direct effect and partial direct effect. Full direct effect means that an act of Community law creates rights in relations between individuals ( horizontal direct effect ), rights vis à vis the State in the relationship between the individual and the Member State ( vertical direct effect upwards ) and rights vis à vis the individual in the relationship between the Member State and the individual ( vertical direct effect downwards ). Partial direct effect creates only rights for the individual vis à vis the Member State ( vertical direct effect upwards ).(43)

57. Těmi, jimž je rozhodnutí určeno ve smyslu článku 249 ES, mohou být jednotlivci, jakož i členský stát, nebo dokonce všechny členské státy(44) .

57. Pursuant to Article 249 EC, the addressees of a decision may be individuals, or some or all of the Member States. (44)

58. Jsou-li těmi, jimž je rozhodnutí určeno, určití jednotlivci, rozhodnutí přijaté na právním základě čl. 249 čtvrtého pododstavce ES může být postaveno naroveň správnímu aktu(45) . Právní nauka má v důsledku toho za to, že rozhodnutí, které je určeno určitým jednotlivcům, je individuálním právním aktem(46), který nemá obecný a abstraktní účinek(47) . Jelikož rozhodnutí, které je určeno jednotlivci nebo určitým jednotlivcům, nevyžaduje vnitrostátní právní akt, kterým by členské státy provedly jeho obsah do vnitrostátního práva, toto rozhodnutí může mít ve vztazích mezi těmi, jimž je určeno, a členským státem(48) přímý účinek, kterého se lze dovolávat v řízeních před vnitrostátními soudy(49) .

58. If the addressees of the decision are specific individuals, then the decision – adopted under the fourth paragraph of Article 249 EC – is comparable to an administrative act. (45) That is why legal writers maintain that a decision addressed to specific individuals constitutes an individual legislative act, (46) lacking general and abstract effects. (47) Since a decision addressed to one or more specific individuals does not require that the Member States adopt national legislation to transpose the substance of that decision into domestic law, it may have direct effect in relations between the addressees and the Member State, (48) and the addressees may invoke that direct effect before the national courts. (49)

59. Rozhodnutí, které je určeno všem členským státům, je podle svých účinků obecně závazným aktem(50) . Obsah rozhodnutí Komise 1999/93 se podobá spíše obsahu směrnice než obsahu kolektivního rozhodnutí(51) upravujícího zvláštní vztahy(52) .

59. A decision which is addressed to all of the Member States constitutes a general act in terms of its effects. (50) The content of Decision 1999/93 is more akin to that of a directive than to that of a collective decision(51), which governs individual relationships. (52)

60. Je-li cílem rozhodnutí, které bylo přijato orgány, harmonizace při uplatňování práva Společenství, takové rozhodnutí je zpravidla určeno všem členským státům. Účinek takového rozhodnutí v členských státech je obecný a abstraktní(53) . Je-li tato situace porovnána s vnitrostátním právem, je rozhodnutí orgánu Společenství, které je určeno všem členským státům, podle svého obsahu, podobné pokynu vlády určenému správním orgánům za účelem provedení určitého ustanovení práva. Členské státy musejí takové rozhodnutí provést do vnitrostátního práva. Článek 1 a článek 2 rozhodnutí 1999/93 tak ve skutečnosti členským státům ukládají způsob, jakým je třeba použít směrnici 89/106 při postupu ověřování shody dveří, oken, okenic, rolet, vrat a stavebního kování. Tato ustanovení práva však současně jasně a bezpodmínečně uložila členským státům způsob vedení postupu ověřování shody pro dveře, okna, okenice, rolety, vrata a stavební kování. Obsah článku 1 a článku 2 se z tohoto důvodu podobá obsahu směrnice.

60. If the purpose of a decision adopted by the institutions is to harmonise the application of Community law, that decision will as a rule be addressed to all the Member States. The effect of such a decision in the Member States is general and abstract. (53) If we compare that with the situation in domestic law, the Community decision addressed to all the Member States is similar, in terms of content, to the sort of recommendation that a government adopts in relation to the authorities for the implementation of legislation: the Member States must transpose the decision into national law. In point of fact, Articles 1 and 2 of Decision 1999/93 indicate to the Member States how Directive 89/106 is to be implemented as regards the process of attesting the conformity of doors, windows, shutters, blinds, gates and building hardware. For that reason, the content of Articles 1 and 2 is comparable with that of a directive.

61. Soudní dvůr rozhodl, že v případě „rozhodnutí určených členským státům jsou tato rozhodnutí závazná pro všechny orgány státu, jemuž je rozhodnutí určeno, včetně jeho soudů. Z toho vyplývá, že na základě přednosti práva Společenství […] vnitrostátní soudy nesmějí použít veškeré vnitrostátní předpisy a zejména, jako v projednávaném případě, předpisy týkající se nekalé hospodářské soutěže a prodejů s prémiemi, jejichž uplatnění by mohlo narušit výkon rozhodnutí Společenství“(54) .

61. The Court of Justice has held that ‘in the case of decisions addressed to the Member States, they are binding on all the organs of the State to which they are addressed, including the courts. It follows that, by virtue of the principle of the precedence of Community law … the national courts must refrain from applying any national provisions … the implementation of which would be likely to hinder the implementation of a Community decision’. (54)

62. Rozhodnutí, která jsou určena všem členským státům, mají za určitých podmínek přímý účinek, takže se jich mohou dovolávat rovněž třetí osoby(55) .

62. Provided that certain requirements are satisfied, decisions addressed to the Member States have direct effect, with the result that third parties also may invoke them before the courts. (55)

63. Judikatura od počátku 70. let rozvíjela myšlenku, že „se závazným účinkem, který článek 189(56) přiznává rozhodnutí, je neslučitelné v zásadě vyloučit, aby se dotčené osoby mohly dovolat povinnosti, kterou ukládá; zvláště v případech, v nichž orgány Společenství prostřednictvím rozhodnutí ukládají členskému státu nebo členským státům povinnost určitého jednání, by byl oslaben užitečný účinek ( effet utile ) takového aktu, pokud by procesním subjektům tohoto státu bylo bráněno se jej dovolávat před soudem a vnitrostátním soudům jej vzít v úvahu jako část práva Společenství; jestliže účinky rozhodnutí mohou být odlišné od správního předpisu, tento rozdíl nevylučuje, že konečný výsledek spočívající v právu procesních subjektů dovolávat se jej před soudem může být případně stejný, jako u přímo použitelného správního předpisu“(57) .

63. In the early 1970s, case-law evolved the theory according to which ‘it would be incompatible with the binding effect attributed to decisions by Article 189 (56) to exclude in principle the possibility that persons affected may invoke the obligation imposed by a decision. Particularly in cases where, for example, the Community authorities have, by means of a decision, imposed an obligation on a Member State or all the Member States to act in a certain way, the effectiveness ( effet utile ) of such a measure would be weakened if the nationals of that State could not invoke it before the courts and the national courts could not take it into consideration as part of Communitiy law. Although the effects of a decision may not be identical with those of a provision laid down in a regulation, this difference does not exclude the possibility that the end result – namely, the right of the individual to invoke the measure before the courts – may be the same.’(57)

64. Proto, aby rozhodnutí určené členským státům bylo přímo použitelné, povinnost uložená členskému státu, vyplývající z tohoto rozhodnutí, musí být „bezpodmínečná a dostatečně jasná a přesná, aby mohla zakládat přímé účinky ve vztazích mezi členskými státy a jejich procesními subjekty“(58) . „Skutečnost, že rozhodnutí umožňuje členským státům, kterým je určeno, odchýlit se od jasných a přesných ustanovení tohoto rozhodnutí, nemůže sama o sobě zbavovat tato ustanovení přímého účinku. Taková ustanovení mohou mít přímý účinek zvláště tehdy, pokud využití takto přiznaných možností odchýlení může podléhat soudnímu přezkumu“(59) .

64. For a decision addressed to the Member States to be directly applicable, it is necessary that the obligation incumbent upon the Member State under that decision be ‘unconditional and sufficiently clear and precise to be capable of producing direct effects in the legal relationships between the Member States and those subject to their jurisdiction’. (58) ‘The fact that a decision allows the Member States to which it is addressed to derogate from clear and precise provisions of that decision does not in itself deprive those provisions of direct effect. In particular, such provisions may have direct effect where recourse to the possibilities of derogation thus provided for is subject to judicial review.’ (59)

65. Při přezkumu uvedené judikatury lze konstatovat, že se zabývala, pokud jde o rozhodnutí, pouze přímým vertikálním vzestupným účinkem, tedy právem jednotlivce dovolávat se vůči členskému státu rozhodnutí určeného členskému státu nebo členským státům. V projednávané věci není sporné, že ve sporu s italskými veřejnými orgány – tedy italským státem – ohledně respektování základních požadavků pro dveře, které jsou určeny pro použití s antipanikovými madly, by se společnost Carp mohla dovolávat ustanovení rozhodnutí 1999/93. V dotčené věci však jde o občanskoprávní spor mezi dvěma jednotlivci. Jedná se tedy o otázku přímého horizontálního účinku rozhodnutí 1999/93, které je určeno všem členským státům.

65. On studying that line of authority, it is clear that the case-law pertaining to decisions has dealt exclusively with upward vertical direct effect, that is to say, the right of the individual to invoke before the courts the effect of the decision vis à vis the Member State or Member States to which that decision is addressed. It is common ground in the present case that, in a dispute with the Italian bodies which exercise public authority – that it to say, with the Italian State – Carp could invoke before the courts the provisions of Decision 1999/93 concerning the fulfilment of the essential requirements laid down in relation to doors which are intended to be fitted with panic bars. However, the present case concerns a civil action brought by one individual against another. In consequence, it concerns the horizontal direct effect of Decision 1999/93, which is addressed to all of the Member States.

66. Právní nauka má za to, že rozhodnutí, která jsou určena všem členským státům, nemají přímý horizontální účinek(60) . K tomuto závěru dochází zjištěním, že judikatura týkající se přímého horizontálního účinku směrnic se použije také „v širokém rozsahu“ ( largement ) na rozhodnutí určená členským státům(61) . Judikatura týkající se přímého horizontálního účinku směrnic tradičně zastává názor, že „směrnice sama o sobě nemůže zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat“(62) . V důsledku toho „i jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má poskytnout práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci“(63) . V právní nauce lze tedy konstatovat, že judikatura zakazuje jednotlivci dovolávat se ve svých vztazích s jiným jednotlivcem ustanovení směrnice, třebaže splňují podmínky přímého účinku(64) .

66. Legal writers maintain that decisions addressed to all the Member States do not produce horizontal direct effects. (60) They arrive at that conclusion on the basis of the argument that the case-law on the horizontal direct effect of directives is ‘widely ( largement )’ applied also to decisions addressed to the Member States. (61) Traditionally, the case-law on the horizontal direct effect of directives has taken the firm approach that ‘a directive may not of itself impose obligations on an individual and … a provision of a directive may not be relied upon as such against such a person.’ (62) It follows that even a clear, precise and unconditional provision of a directive which seeks to confer rights or impose obligations on individuals cannot be applied as such in proceedings exclusively between private parties. (63) For that reason, legal writers point out that, according to the case-law, an individual cannot, in relation to another individual, invoke the provisions of directives before the courts, even if those provisions fulfil the requirements for direct effect. (64)

67. V novější judikatuře Soudní dvůr ve věci Mangold(65) uplatnil směrnici v horizontálním vztahu mezi dvěma jednotlivci. Jedná se fakticky o první věc, ve které Soudní dvůr rozhodl o diskriminaci na základě věku. Mám za to, že pro projednání věci je nezbytné zanalyzovat především body 74 a 75 rozsudku Mangold. V této věci Soudní dvůr v bodě 2 výroku rozhodl: „Právo Společenství, a zejména čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen „směrnice 2000/78)(66), je třeba vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě […], která povoluje uzavírání pracovních smluv na dobu určitou bez omezení, pokud pracovník dosáhl věku 52 let, ledaže existuje úzká spojitost s předchozí pracovní smlouvou na dobu neurčitou uzavřenou s týmž zaměstnavatelem. Je věcí vnitrostátního soudu, aby zajistil plný účinek obecné zásady nediskriminace na základě věku tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež je s touto zásadou v rozporu, a to i v případě, že lhůta k provedení uvedené směrnice ještě neuplynula“(67) . S ohledem na skutečnost, že ve věci Mangold se spor v původním řízení týkal legality smluvního ustanovení o omezení doby pracovní smlouvy, je třeba druhý bod výroku rozsudku chápat v tom smyslu, že vnitrostátní soud v původním řízení ve sporu mezi dvěma jednotlivci, zaměstnancem a zaměstnavatelem, nesmí použít vnitrostátní ustanovení práva, které není v souladu s právem Společenství.

67. In its more recent case-law, the Court has applied a directive in the context of a horizontal relationship between two individuals, most notably in Mangold . (65) Mangold is in fact the first case in which the Court has ruled on the issue of discrimination based on age. Of particular interest for present purposes are paragraphs 74 and 75 of that judgment. At paragraph 2 of the operative part of Mangold , the Court ruled that ‘Community law and, more particularly, Article 6(1) of Council Directive 2000/78/EC of 27 November 2000 establishing a general framework for equal treatment in employment and occupation (‘Directive 2000/78) (66) must be interpreted as precluding a provision of domestic law … which authorises, without restriction, unless there is a close connection with an earlier contract of employment of indefinite duration concluded with the same employer, the conclusion of fixed-term contracts of employment once the worker has reached the age of 52. It is the responsibility of the national court to guarantee the full effectiveness of the general principle of non-discrimination in respect of age, setting aside any provision of national law which may conflict with Community law, even where the period prescribed for transposition of that directive has not yet expired.’ (67) Since Mangold turned on the validity of a contractual clause which limited the duration of that contract of employment, paragraph 2 of the operative part of that judgment must be construed as meaning that where the dispute in the main proceedings concerns two individuals – the employer and the employee – the national court may not apply a national provision which is incompatible with Community law.

68. Soudní dvůr dospěl k tomuto výsledku, když ve svém odůvodnění uvedl, že „samotná směrnice 2000/78 nezakotvuje zásadu rovného zacházení v zaměstnání a povolání. Podle jejího článku 1 je totiž jediným cílem této směrnice „stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace“, přičemž zdrojem samotné zásady zákazu těchto forem diskriminace jsou, jak vyplývá z prvního a čtvrtého bodu odůvodnění uvedené směrnice, různé mezinárodně právní instrumenty a ústavní tradice společné členským státům“(68) .

68. The Court reached that conclusion on the ground that ‘Directive 2000/78 does not itself lay down the principle of equal treatment in the field of employment and occupation. Indeed, in accordance with Article 1 thereof, the sole purpose of the directive is “to lay down a general framework for combating discrimination on the grounds of religion or belief, disability, age or sexual orientation”, the source of the actual principle underlying the prohibition of those forms of discrimination being found, as is clear from the first and fourth recitals in the preamble to the directive, in various international instruments and in the constitutional traditions common to the Member States.’ (68)

69. „Zásada nediskriminace na základě věku tedy musí být považována za obecnou zásadu práva Společenství“(69) . Rozsudek ve věci Mangold lze srovnat s řešeními, které zná především německé ústavní právo, pokud jde o teorii nepřímého účinku základních práv vůči třetím osobám ( mittelbare Drittwirkung der Grundrechte ). Podle německé právní nauky je smluvní ustanovení v pracovní smlouvě sekretářky, podle kterého je smlouva uzavřena pod rozvazovací podmínkou uzavření sňatku, neplatné(70) . Neplatnost takového smluvního ustanovení je odůvodněna skutečností, že takové smluvní ujednání porušuje základní hodnotu zásady(71) v čl. 6 odst. 1 německého základního zákona (Grundgesetz, dále jen „GG“)(72) . Ustanovení článku 6 GG se uplatní jako pokyn při použití obecných ustanovení. Článek 138 odst. 1 německého občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „BGB“) obsahuje obecné ustanovení o právních aktech contra bonos mores (73) . Vnitrostátní soud musí brát v úvahu základní rozhodnutí státu chránit sňatek a rodinu. Musí vykládat ustanovení o platnosti smluv s přihlédnutím k základním právům(74), a musí tudíž určit neplatnost ustanovení pracovní smlouvy, které porušuje ochranu sňatku a rodiny, jelikož tato smlouva není v souladu s veřejným pořádkem a morálními zásadami společnosti.

69. ‘The principle of non-discrimination on grounds of age must thus be regarded as a general principle of Community law.’ (69) The judgment in Mangold may be compared with the approaches adopted in German constitutional law, in particular, the theory of the indirect effect of basic rights vis à vis third parties ( mittelbare Drittwirkung der Grundrechte ). (70) German legal writers maintain that a clause in a contract for secretarial employment, under which the contract is to be terminated if the secretary gets married, is void. (71) A clause of that nature is void because the provision which it makes is in breach of a key principle laid down in Article 6(1) of the German Basic Law (the Grundgesetz , ‘GG’). (72) The provisions laid down in Article 6 GG are to be used as reference criteria for the drafting of general clauses. Paragraph 138(1) of the German Civil Code ( Bürgerliches Gesetzbuch , ‘BGB’) lays down the general rule as regards legal transactions contra bonos mores . (73) The national courts must respect the State’s fundamental decision to protect marriage and the family. They must interpret the provisions concerning the validity of contracts in the light of the basic rights (74) and, accordingly, must declare to be void a clause in a contract of employment which is incompatible with the protection of marriage and the family, since that clause is contrary to public policy and the basic moral principles of society.

70. Tato argumentace platí rovněž a simili ad simile pro věc Mangold. Soudní dvůr chtěl zdůraznit smysl zákazu diskriminace na základě věku a upřesnit možnosti právní ochrany pracovníků, kteří jsou poškozeni z důvodu této diskriminace. Zákaz diskriminace na základě věku je základním rozhodnutím týkajícím se koncepce a hodnoty práva Společenství, ačkoliv je obsaženo ve směrnici, která v zásadě nemá přímý horizontální účinek. Na základě článku 10 ES musejí členské státy zohlednit toto posouzení hodnoty. Orgány členských států, jakož i veřejné orgány těchto států, rozhodují-li ve vztazích mezi jednotlivci, musejí rovněž zohlednit základní posouzení hodnoty a rozhodnutí, které obsahuje právo Společenství. V tom spočívá ratio legis rozsudku Mangold. Tento rozsudek je vodítkem ohledně způsobu, jakým mají vnitrostátní soudy postupovat ve sporech, které se týkají údajné diskriminace na základě věku, jestliže ji vnitrostátní právo nebere v úvahu stejným způsobem jako právo Společenství. Neexistuje tedy žádný opodstatněný důvod odchylovat se v jiných oblastech od ustálené judikatury, která nepovoluje přímý horizontální účinek ustanovení směrnice a rozhodnutí určených členským státům.

70. That reasoning applies by analogy to Mangold . It was the Court’s intention to highlight the prohibition of discrimination based on age and to set out the forms of legal protection available to workers who suffer harm as a result of such discrimination. The prohibition of discrimination based on age reflects a decision of a universal and moral nature which is integral to Community law, even though it is laid down in a directive, which, in principle, does not have horizontal direct effects. For the purposes of Article 10 EC, the Member States must take account of a value-judgement of that nature. When taking decisions concerning relationships between individuals, the organs of the Member States and the public bodies on which they confer authority must also respect the value-judgements and decisions contained in Community law. That is the rationale underlying Mangold . In disputes concerning discrimination based on age, that judgment serves as a guideline for the national courts where the national law does not provide the same protection as Community law. Consequently, in the case of disputes arising in other sectors, there is no valid reason why we should not apply the standard case-law, under which provisions contained in directives or decisions addressed to the Member States are not recognised as having horizontal direct effect.

71. Od otázky přímého horizontálního účinku rozhodnutí 1999/93 je třeba odlišit otázku neplnění smlouvy nebo jejího vadného plnění. Otázka, zda dodání dveří určených pro použití s antipanikovými madly, které nejsou ověřeny postupem ověřování shody systému č. 1, představuje neplnění smlouvy nebo přinejmenším vadné plnění smlouvy z hlediska práva Společenství, není spojena s použitím systému ověřování shody č. 1 ve vztazích mezi jednotlivci. Z hlediska práva Společenství se závazné, a tedy povinné ověření shody stavebních výrobků dotýká výlučně vztahů mezi výrobcem a členským státem, a nikoliv mezi dvěma jednotlivci.

71. The question of the horizontal direct effect of Decision 1999/93 must be distinguished from that of the non-performance or inadequate performance of a contract. Under Community law, there is no link between the question whether the supply of doors which are intended to be fitted with panic bars but have not been certified in accordance with system 1 implies non-performance – or, at least, inadequate performance – of the contract and the question of the application of system 1 in relationships between individuals. According to Community law, the binding – and thus obligatory – attestation of the conformity of the construction products relates exclusively to the relationship between the manufacturer and the Member State, and does not concern the relationship between two individuals.

72. V důsledku toho navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou otázku položenou Tribunale Ordinario di Novara odpověděl v tom smyslu, že články 2 a 3, jakož i přílohy II a III rozhodnutí 1999/93 nemají přímý horizontální účinek ve sporu mezi jednotlivci a že tato ustanovení ve sporu mezi jednotlivci neumožňují jednotlivci dovolávat se rozhodnutí 1999/93 vůči jinému jednotlivci.

72. For that reason, I propose that the Court should state in answer to the second question referred by the national court that Article 2 and 3 of Decision 1999/93 and Annexes II and III thereto must be interpreted as meaning that they do not have horizontal direct effect in a dispute between two individuals and do not, in the context of a dispute between individuals, permit one party to invoke Decision 1999/93 before the courts against the other party.

C – Třetí předběžná otázka

C – The third question

1. Argumenty účastnic řízení

1. Arguments of the parties

73. Společnost Carp má za to, že rozhodnutí 1999/93 je protiprávní, a v tomto ohledu tvrdí, že nutnost požadovat použití systému ověřování shody č. 1 v rozhodnutí 1999/93 není odůvodněna. Rozhodnutí je tudíž v rozporu s článkem 253 ES, neboť neobsahuje vůbec žádné odůvodnění. Rozhodnutí mimoto porušuje zásadu proporcionality a zásadu volné hospodářské soutěže.

73. Carp maintains that Decision 1999/93 is invalid and argues, in that connection, that the obligation under Decision 1999/93 to apply system 1 is unfounded. Decision 1999/93 does not state the relevant reasons and is therefore in breach of Article 253 EC. Furthermore, Decision 1999/93 is in breach of the principles of proportionality and freedom of competition.

74. Pokud jde o zásadu proporcionality, společnost Carp nejprve opakuje, že dveře s antipanikovými madly mají ve skutečnosti zajišťovat, aby osoby mohly rychle opustit místo, ve kterém se nacházejí. Mimoto zdůrazňuje, že madlo, kterým jsou dveře opatřeny, je označeno označením CE již v okamžiku, kdy jej výrobce dveří obdrží. Postup ověřování shody za účelem získání označení CE tudíž musí probíhat tak, aby zajistil bezpečnost dveří a nedotýkal se nepřiměřeným způsobem činnosti výrobce. Systém ověřování shody č. 1, který vyžaduje zásah certifikačního orgánu, není ani přiměřený, ani nezbytný k zajištění bezpečnosti bezpečnostních dveří s antipanikovými madly, neboť stejná bezpečnost může být zajištěna jinými systémy ověřování shody, upravenými směrnicí 89/106, které méně zasahují výrobce a které také zajišťují, že vyrobený výrobek odpovídá technickým specifikacím.

74. As far as the principle of proportionality is concerned, Carp first reiterates that doors to be fitted with panic bars are basically intended to make it easier for people to flee the premises. It also points out that the bars which are to be fitted to those doors already bear the CE marking. That being so, the procedure for attesting conformity in order to obtain the CE marking must be structured in such a way as to guarantee that the doors are safe but must not have a disproportionate impact on the activity of the manufacturers. System 1, which requires the intervention of a certification body, is neither appropriate nor necessary to guarantee that doors fitted with panic bars are safe, because the same level of safety can be guaranteed by other conformity attestation systems provided for in Directive 89/106, which are less onerous for the manufacturer and which guarantee that the manufactured product complies with the technical specifications.

75. Podle společnosti Carp porušuje rozhodnutí 1999/93 také zásadu volné hospodářské soutěže uvedenou v článku 2 ES a v článku 98 ES, neboť vytváří zvýhodnění ve prospěch osob, které mění a omezuje hospodářskou soutěž na trhu. Řemeslníci a malí výrobci nemají dostatečné prostředky k používání systému ověřování shody č. 1 pro výrobu dveří, což je důvod, proč ukončí svou výrobu. Na druhou stranu podniky velké a střední velikosti, které již dlouho disponují certifikátem ISO 9000 odpovídajícím podmínkám systému ověřování shody č. 1, budou zvýhodněny.

75. According to Carp, Decision 1999/93 is in breach also of the principle of freedom of competition under Articles 2 and 98 EC because it creates privileges benefiting certain parties which have the effect of modifying and restricting competition on the market. Small-scale craft enterprises and small companies do not have sufficient resources to apply system 1 to the manufacture of doors and will consequently be compelled to cease production. On the other hand, that is all to the benefit of large and medium-sized companies, which have long held Certificate ISO 9000 which complies with the requirements under system 1.

76. Pokud jde o třetí otázku, společnost Ecorad nevyjadřuje svůj názor a ponechává odpověď na posouzení Soudního dvora.

76. Ecorad did not submit observations on the third question and deferred to the decision of the Court of Justice.

77. Komise a rakouská vláda mají za to, že na třetí otázku není nutné odpovídat.

77. The Commission and the Austrian Government do not consider it necessary to answer the third question.

2. Posouzení generální advokátky

2. Assessment of the Advocate General

78. Na úvod je třeba podotknout, že „je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru“(75) . Jelikož se položené předběžné otázky týkají výkladu práva Společenství, je tedy Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(76) .

78. It is necessary to point out by way of preliminary that ‘it is solely for the national court before which the dispute has been brought, and which must assume responsibility for the subsequent judicial decision, to determine in the light of the particular circumstances of the case both the need for a preliminary ruling in order to enable it to deliver judgment and the relevance of the questions which it submits to the Court.’ (75) However, ‘where the questions submitted concern the interpretation of Community law, the Court of Justice is, in principle, bound to give a ruling.’ (76)

79. Podle ustálené judikatury „odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny“(77) .

79. It is settled case-law that ‘the Court may refuse to rule on a question referred for a preliminary ruling by a national court only where it is quite obvious that the interpretation of Community law that is sought has no bearing on the actual facts of the main action or its purpose, where the problem is hypothetical, or where the Court does not have before it the factual or legal material necessary to give a useful answer to the questions submitted to it.’ (77)

80. V projednávané věci se odpověď Soudního dvora na třetí otázku nezdá užitečná pro původní řízení.

80. In the present case, an answer by the Court of Justice to the third question would not be useful for the purposes of the main proceedings.

81. V původním řízení předkládající soud položil tři otázky. Druhá a třetí otázka jsou vzájemně propojeny. Třetí otázka, která se týká platnosti rozhodnutí 1999/93, závisí na přesné odpovědi na druhou otázku. Pro původní řízení má odpověď na třetí otázku, která se týká platnosti rozhodnutí 1999/93, význam pouze tehdy, jestliže je na druhou otázku odpovězeno tak, že rozhodnutí 1999/93 má přímý horizontální účinek, takže je závazné pro jednotlivce ve sporech mezi nimi. Jelikož však rozhodnutí 1999/93 nemá přímý horizontální účinek, nepoužije se v řízeních nebo vztazích mezi jednotlivci, a otázka platnosti tohoto rozhodnutí je tedy bezpředmětná pro rozhodnutí v původním řízení před předkládajícím soudem.

81. In the main proceedings, the national court raised three questions. The second and third questions are closely linked. The third question, which concerns the validity of Decision 1999/93, depends on the specific and precise answer given to the second question. The answer to the third question, which concerns the validity of Decision 1999/93, would be meaningful for the purposes of the main proceedings only if the answer to the second question were that Decision 1999/93 has horizontal direct effect, with the result that it is binding on individuals in disputes between individuals. Since Decision 1999/93 does not have horizontal direct effect, it does not apply in proceedings or relationships between individuals and, in consequence, the question whether that decision is valid is not pertinent for the purposes of the decision to be taken by the national court in the main proceedings.

82. V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí předběžnou otázku položenou Tribunale Ordinario di Novara tak, že platnost rozhodnutí 1999/93 není nutné přezkoumat.

82. For that reason, I propose that the Court should state in answer to the third question referred by the national court that it is not necessary to determine whether Decision 1999/93 is in fact valid.

V – Závěry

V – Conclusions

83. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky, které mu položil Tribunale Ordinario di Novara, následovně:

83. On the basis of the above considerations, I propose that the Court of Justice should state in answer to the questions referred by the Tribunale Ordinario di Novara that:

1. Článek 2, článek 3, příloha II a příloha III rozhodnutí č. 1999/93/ES ze dne 25. ledna 1999 o postupu ověřování shody stavebních výrobků ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS, pokud jde o dveře, okna, okenice, rolety, vrata a příslušné stavební kování, musejí být vykládány tak, že dveře nacházející se u východů určené pro použití s antipanikovými madly, které nejsou ověřeny na základě systému ověřování shody č. 1, nemohou být uvedeny na trh.

(1) Articles 2 and 3 of Commission Decision 1999/93/EC of 25 January 1999 on the procedure for attesting the conformity of construction products pursuant to Article 20(2) of Council Directive 89/106/EEC as regards doors, windows, shutters, blinds, gates and related building hardware, and Annexes II and III thereto must be interpreted as meaning that exit doors which are intended to be fitted with panic bars but which have not been certified in accordance with conformity assessment system No 1 may not be placed on the market.

2. Článek 2, článek 3, příloha II a příloha III rozhodnutí č. 1999/93/ES ze dne 25. ledna 1999 o postupu ověřování shody stavebních výrobků ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS, pokud jde o dveře, okna, okenice, rolety, vrata a příslušné stavební kování, nemají horizontální účinek ve sporech probíhajících mezi jednotlivci a v rámci sporu mezi jednotlivci neumožňují jednotlivci dovolávat se tohoto rozhodnutí vůči jinému jednotlivci.

(2) Articles 2 and 3 of Decision 1999/93 of 25 January 1999 on the procedure for attesting the conformity of construction products pursuant to Article 20(2) of Council Directive 89/106/EEC as regards doors, windows, shutters, blinds, gates and related building hardware, and Annexes II and III thereto do not have direct horizontal effect in a dispute between two individuals and do not, in the context of a dispute between individuals, permit one party to invoke that decision before the courts against the other party.

3. Není nutné rozhodnout o platnosti rozhodnutí Komise ze dne 25. ledna 1999 o postupu ověřování shody stavebních výrobků ve smyslu čl. 20 odst. 2 směrnice Rady 89/106/EHS, pokud jde o dveře, okna, okenice, rolety, vrata a příslušné stavební kování.

(3) It is not necessary to give a ruling on the validity of Decision 1999/93 of 25 January 1999 on the procedure for attesting the conformity of construction products pursuant to Article 20(2) of Council Directive 89/106/EEC as regards doors, windows, shutters, blinds, gates and related building hardware.

(1) .

(1) .

(2)  – Úř. věst. L 29, s. 51; Zvl. vyd. 13/23, s. 223.

(2)  – OJ 1999 L 29, p. 51.

(3)  – Úř. věst. L 220, s. 1; Zvl. vyd. 13/12, s. 173.

(3)  – OJ 1993 L 220, p. 1.

(4)  – Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 447.

(4)  – OJ 2003 L 284, p. 1.

(5)  – Úř. věst. L 29, s. 51; Zvl. vyd. 13/23, s. 223.

(5)  – OJ 1999 L 29, p. 51.

(6)  – Decreto dell'Ministero dell'interno 3 novembre 2004 Disposizioni relative all'installazione ed alla manutenzione dei dispositivi per l'apertura delle porte installate lungo le vie di esodo, relativamente alla sicurezza in caso d'incendio (GURI č. 271 ze dne 18. listopadu 2004).

(6)  – Decree of the Ministry of the Interior of 3 November 2004, Provisions concerning the installation and maintenance of devices for opening doors installed along exit routes to ensure safety in the event of fire ( Gazzetta Ufficiale della Repubblica italiana No 271 of 18.11.2004).

(7)  – Úř. věst. C 319, s. 1.

(7)  – OJ 2005 C 319, p. 1.

(8)  – Tato právní teorie vyplývá z názoru, že právo upravuje vztahy mezi právními subjekty, a nikoliv mezi právními objekty. Rozdíl mezi právními subjekty a právními objekty lze nejlépe prokázat v právu upravujícím věcná práva. Za tímto účelem lze jako příklad použít definici práva upravujícího věcná práva poskytnutou teoretikem slovinského práva profesorem Juhartem, který má za to, že právo upravující věcná práva ve vztazích mezi jednotlivci upravuje vlastnické vztahy a dispoziční právo (viz Juhart M., Tratnik M., Vrenčur R .: Stvarno pravo, Ljubljana 2007, s. 39). Profesoři Larenz a Wolf zastávají obdobný názor a tvrdí, že právo upravující věcná práva upravuje práva jednotlivců, pokud jde o jejich právo k majetku ( Larenz, K., Wolf, M.: Allgemeiner Teil des Bürgerlichen Rechts, 9. vydání Mnichov 2004, s. 12).

(8)  – Legal writers take the view that the law governs relations between entities capable of legal rights or obligations, not between the objects covered by the subject-matter of legal rights or obligations. The difference between such entities and objects emerges more clearly in property law. Let us take, for the purposes of comparison, the definition of the law of property proposed by Professor Juhart, a Slovene academic lawyer. According to Professor Juhart, in terms of legal relationships, that law governs the relationship between property ownership and rights over property (see Juhart, M., Tratnik, M. and Vrenčur, R.: Stvarno pravo , Ljubljana, 2007, p. 39 ). A similar approach is taken by Professors Larenz and Wolf, who argue that the law of property governs the rights of the individual over property (Larenz, K. and Wolf, M.: Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts , 9th edition, Munich 2004, p. 12).

(9)  – Pro účely přehledu o směrnicích „nového přístupu“, viz články p. Klindta, T.: Der „new approach“ im Produktrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung, EuZW 5/2002, s. 133 až 136, a p. Langnera, D .: Technische Vorschriften und Normen, v: Dauses, M. (ur.) : Handbuch des EU-Wirtschaftsrechts, svazek 1, Mnichov 2004, body 55 až 105.

(9)  – For a review of the ‘new approach’ directives, see the articles by Klindt, T.: Der ‘new approach’ im Produktsrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung , EuZW 5/2002, pp. 133-136, and by Langner, D.: Technische Vorschriften und Normen , in Dauses, M. (ed.): Handbuch des EU-Wirtschaftsrecht , volume 1, Munich 2004, paragraphs 55-105.

(10)  – Röhl, H.-C., Schreiber, Y. : Konformitätsbewertung in Deutschland, Konstance, 2006, http://www.ub.uni-konstanz.de/kops/volltexte/2006/1933/ , s. 49.

(10)  – Röhl, H.-C., and Schreiber, Y.: Konformitätsbewertung in Deutschland , Constance, 2006, http:www.ub.uni-konstanz.de/kops/volltexte/2006/1993/, p. 49.

(11)  – Klindt: Der „new approach“ im Produktrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung, s. 134.

(11)  – Klindt, T.: Der ‘new approach’ im Produktsrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung, p. 134 .

(12)  – Generální advokát Mazák ve svém stanovisku ve věci C‑254/05 uvádí, že základní vlastností základních požadavků obsažených v přílohách ke směrnicím „nového přístupu“ je, že stanoví pouze výsledek, kterého má být dosaženo, a rizika, kterým je třeba předcházet, ale neupravují technická řešení za účelem dosažení tohoto cíle (stanovisko generálního advokáta J. Mazáka ze dne 8. února 2007 ve věci Komise v. Belgie, C‑254/05, Sb. rozh. s. I‑4269, bod 33).

(12)  – In his Opinion in Case C‑254/05, Advocate General Mázak maintains that the key feature of the essential requirements laid down in the annexes to the ‘New Approach’ directives is that they define the results to be attained or the hazards to be dealt with, but do not specify or predict the technical solutions for doing so (Opinion of 8 February 2007 in Case C‑254/05 Commission v Belgium [2007] ECR I‑4269, paragraph 33).

(13)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 69.

(13)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 69.

(14)  – Stanovisko generálního advokáta J. Mazáka ve věci Komise v. Belgie (uvedené v poznámce pod čarou 12, bod 35).

(14)  – Opinion in Case C‑254/05, cited in footnote 12, paragraph 33.

(15)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 69.

(15)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 69.

(16)  – Klindt: Der „new approach“ im Produktrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung, s. 133.

(16)  – Klindt, T.: Der ‘new approach’ im Produktsrecht des europäischen Binnenmarkts: Vermutungswirkung technischer Normung , p. 133.

(17)  – Röhl, Schreiber : Konformitätsbewertung in Deutschland, s. 49. Autoři zdůrazňují, že na úrovni technických norem jsou požadavky, které musí výrobek splňovat, stanoveny abstraktně. V oblasti přístupu na trh je přístup upraven pro každý výrobek, zatímco v oblasti dozoru nad trhem jsou upravena rizika, která by mohla být tímto výrobkem způsobena.

(17)  – Röhl and Schreiber: Konformitätsbewertung in Deutschland, p. 49. The authors point out that, so far as technical standards are concerned, the requirements which the products must satisfy are laid down in general terms. Market access for any product is regulated within that sector, whereas possible risks linked to the product in question are regulated in the market control sector.

(18)  – Klindt: „Spielzeugleuchten“ an der Schnittstelle zwischen Niederspannungs-Richtlinie, Spielzeug-Richtlinie und technischer Normung, EuzW 14/1998, s. 426. Autor má za to, že cílem těchto předpisů je preventivní technická ochrana spotřebitelů a uživatelů.

(18)  – Klindt, T.: ‘Spielzeugleuchten’ an der Schnittstelle zwischen Niederspannungs- Richtlinie, Spielzeug- Richtlinie und technischer Normung , EuzW 14/1998, p. 426. The author believes that the purpose of those standards is the proactive protection of consumers and users.

(19)  – Článek 1 čtvrtý pododstavec směrnice Evropského Parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337) stanoví, že „normou“ se rozumí technická specifikace přijatá uznaným normalizačním orgánem k opakovanému nebo trvalému použití, jejíž dodržování není závazné. Stávajícími druhy norem jsou mezinárodní, evropské a národní normy.

(19)  – Article 1(4) of Directive 98/34/EC of the European Parliament and of the Council of 22 June 1998 laying down a procedure for the provision of information in the field of technical standards and regulations (OJ 1998 L 204, p. 37) provides that ‘standard’ means a technical specification approved by a recognised standardisation body for repeated or continuous application, with which compliance is not compulsory. Those ‘standards’ are divided into international, European and national standards.

(20)  – Aubry-Caillaud F. : La libre circulation des marchandises nouvelle approche a normalisation européenne, Paříž 1998, s. 216. Autor uvádí, že v obou případech musí výrobek respektovat závazné předpisy.

(20)  – Aubry-Caillaud, F.: La libre circulation des marchandises: nouvelle approche et normalisation européenne , Paris 1998, p. 216. The author points out that in both cases the products must comply with mandatory rules.

(21)  – V právní nauce se uvádí, že použití harmonizovaných norem není povinné. V případě sporu nese důkazní břemeno výrobce. Pokud výrobce při výrobě svých výrobků nepoužije harmonizovanou normu, musí prokázat, že jeho výrobek respektuje základní požadavky stanovené směrnicí. V důsledku toho právní nauka požaduje, aby strany sporu nejprve přezkoumaly, zda pro daný výrobek existují harmonizované normy. I když harmonizované normy existují, je nicméně nezbytné přezkoumat, zda zohledňují veškeré požadavky směrnice. Tento důkaz se provádí přezkumem shody ( Dubois, L., Blumann, C. : Droit matériel de l’Union européenne, 3. vydání, Paříž 2004, s. 290; Langner, Technische Vorschriften und Normen, bod 44; Röhl, Schreiber , Konformitätsbewertung in Deutschland, s. 49 a 50).

(21)  – Legal writers take the view that application of the harmonised standards is not compulsory. Should a dispute arise, the burden of proof lies with the producer. If that producer does not comply with the harmonised standards in the manufacture of his products, he must prove that his product fulfils the essential requirements laid down by the directives. For that reason, legal writers advise the parties to the case to ascertain, first of all, whether harmonised standards exist for a given product. But even if harmonised standards actually exist, it is still necessary to establish whether the harmonised standards meet all of the requirements which the directive lays down. That evidence is provided by the method of control of conformity (Dubois, L., Blumann, C.: Droit matériel de l’Union européenne , 3rd edition., Paris 2004, p. 290; Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 44; Röhl, Schreiber, Konformitätsbewertung in Deutschland , pp. 49-50).

(22)  – Mandate M/101 to CEN/CENELEC concerning the Execution of Standardisation Work for Harmonized Standards on Doors, Windows, Shutters and Related Building Hardware.

(22)  – Mandate M/101 to CEN/CENELEC concerning the Execution of Standardisation Work for Harmonised Standards on Doors, Windows, Shutters and Related Building Hardware.

(23)  – CEN je zkratkou pro Evropský výbor pro normalizaci . Jedná se o entitu, která působí v právní formě mezinárodního neziskového sdružení založeného podle belgického práva, se sídlem v Bruselu, v roce 1961 vnitrostátními standardizačními orgány členských států EHS, jakož i signatářskými státy ESVO.

(23)  – CEN is the abbreviation for the Comité européen de normalisation (European Committee for Standardisation). This is a body with its headquarters in Brussels which takes the form of a non-profit-making organisation under Belgian law. CEN was created in 1961 by the national bodies responsible for harmonising standards in the Member States of the EEC and the EFTA countries.

(24)  – EN je zkratkou pro „European Norm“.

(24)  – EN is the abbreviation for European Norm.

(25)  – Článek 1 odst. 9 směrnice 98/34/ES stanoví, že „technickým předpisem“ se rozumí technické specifikace a jiné požadavky včetně příslušných správních předpisů, jejichž dodržování je při uvedení na trh nebo při používání v členském státě nebo na jeho větší části závazné de iure nebo de facto , jakož i právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku.

(25)  – Article 1(9) of Directive 98/34/EC provides that ‘technical regulation` means technical specifications and other requirements, including the relevant administrative provisions, the observance of which is compulsory, de jure or de facto , in the case of marketing or use in a Member State or a major part thereof, as well as laws, regulations or administrative provisions of Member States, except those provided for in Article 10, prohibiting the manufacture, importation, marketing or use of a product.

(26)  – Rozsudek ze dne 26. září 2000, Unilever, C‑443/98, Recueil, s. I‑7535. Původní občanskoprávní řízení před italským soudem se týkalo sporu mezi Central Food a Unilever Italia. Unilever dodala Central Food dne 29. září 1998 na základě objednávky 648 litrů olivového oleje. Central Food vznesla při přezkumu zboží dne 30. září 1998 námitku, že věc je vadná, a informovala Unilever, že dodaný olej nebyl označen etiketou v souladu s italskými předpisy – zákon č. 313 zveřejněný v úředním věstníku Italské republiky dne 29. srpna 1998, který nabyl účinnosti dnem následujícím po svém zveřejnění –; odmítla zaplatit a domáhala se, aby Unilever odebrala dodaný olej z jejího skladu.

(26)  – Case C‑443/98 Unilever Italia [2000] ECR I‑7535. The civil action involved in the main proceedings before the Italian court related to the dispute between Central Food and Unilever Italia. On 29 September 1998, Unilever Italia delivered 648 litres of olive oil, on the basis of an order from Central Food. On 30 September 1998, after inspecting the goods, Central Food identified a substantial defect and informed Unilever Italia that the oil was not labelled in compliance with the requirements of Italian law, namely Law No 313/98, which had been published in the Gazzetta Ufficiale della Repubblica Italiana of 29 August 1998 and had entered into force on the following day. Central Food therefore refused payment and called on Unilever Italia to remove the oil from its warehouses.

(27)  – Rozsudek Unilever Italia (uvedený v poznámce pod čarou 26, bod 51).

(27) – Unilever Italia , cited in footnote 26, paragraph 51.

(28)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 73.

(28)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 73.

(29)  – Příloha III bod 1 směrnice 89/106 definuje postupy ověřování shody: počáteční zkoušky typu výrobku provedené výrobcem nebo schváleným orgánem; zkoušky vzorků odebraných u výrobce podle předepsaného plánu zkoušek provedené výrobcem nebo schváleným orgánem; prověřovací zkoušky vzorků odebraných u výrobce, na volném trhu nebo na staveništi provedené výrobcem nebo schváleným orgánem; zkoušky vzorků z dávky připravené k dodávce nebo již dodané provedené výrobcem nebo schváleným orgánem; řízení výroby; počáteční inspekce výroby a řízení výroby provedená schváleným orgánem; průběžný dozor, hodnocení a posuzování řízení výroby schváleným orgánem.

(29)  – Point 1 of Annex III to Directive 89/106 lays down the methods of control of conformity. These consist in: initial type-testing of the product by the manufacturer or an approved body; testing of samples taken at the factory in accordance with a prescribed test plan by the manufacturer or an approved body; audit-testing of samples taken at the factory, on the open market or on a construction site by the manufacturer or an approved body; testing of samples from a batch which is ready for delivery, or has been delivered, by the manufacturer or an approved body; factory production control; initial inspection of factory and of factory production control by an approved body; continuous surveillance, judgement and assessment of factory production control by an approved body.

(30)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 73.

(30)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 73.

(31)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 73.

(31)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 73.

(32)  – Rozhodnutí Rady 90/683/EHS ze dne 13. prosince 1990 o modulech pro různé fáze postupů posuzování shody, které jsou určeny k použití ve směrnicích technické harmonizace (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 380, s. 13).

(32)  – Council Decision 90/683/EEC of 13 December 1990 concerning the modules for the various phases of the conformity assessment procedure which are intended to be used in the technica l harmonisation directives (OJ 1990 L 380, p. 13).

(33)  – Rozhodnutí Rady 93/465/EHS ze dne 22. července 1993 o modulech pro různé fáze postupů posuzování shody a o pravidlech pro připojování a používání označení shody CE, které jsou určeny k použití ve směrnicích technické harmonizace (Úř. věst. L 220, s. 23; Zvl. vyd. 13/12, s. 195).

(33)  – Council Decision 93/465/EEC of 22 July 1993 concerning the modules for the various phases of the conformity assessment procedure and the rules for the affixing and use of the CE conformity marking, which are intended to be used in the technical harmonisation directives (OJ 1993 L 220, p. 23).

(34)  – Francouzská právní nauka při analýze trestních předpisů francouzské právní úpravy konstatuje, že uvedení výrobku bez označení shody CE na trh, přestože je toto označení povinné, je přečinem [Inforeg: Le marquage CE: cahier pratique, Cahiers de droit de l'entreprise, 1/2006, s. 79(81)].

(34)  – Analysing the penalties provided for under French law, French legal writers maintain that, where the CE marking is compulsory, the placing on the market of products without the CE marking constitutes a criminal offence [Inforeg: ‘Le marquage CE: cahier pratique’, Cahiers de droit de l’entreprise , 1/2006, p. 79 (81)].

(35)  – Řídící zásada I. A. (a) rozhodnutí Rady 93/465/EHS.

(35)  – General Guidelines I(A)(a) in Council Decision 93/465/EEC.

(36)  – Generální advokát J. Mazák uvádí, že základní požadavky jsou na rozdíl od technických norem závazné (stanovisko generálního advokáta J. Mazáka ve věci Komise v. Belgie, uvedené v poznámce pod čarou 12, bod 33).

(36)  – Advocate General Mazák points out that, unlike the technical specifications, the essential requirements are binding (Opinion in Case C‑254/05, cited in footnote 12, point 33).

(37)  – Řídící zásada I. A. (a), (b) a (c) rozhodnutí Rady 93/465/EHS.

(37)  – General Guidelines I(A)(a), (b) and (c) in Council Decision 93/465/EEC.

(38)  – Rocco, G. : L'etichettatura dei prodotti in commercio, Santarcangelo di Romagna, 2006, s. 132.

(38)  – Rocco, G . : L’etichettatura dei prodotti in commercio, Santarcangelo di Romagna , 2006, p. 132.

(39)  – Finke, K. : Die europäische technische Normung, v: Reichel, C., Schneider, H., Weyer, H. (ur.) : Beiträge zum deutschen und europäischen Energierecht: Festschrift für Professor Dr. jur. Jürgen F. Baur zum 60. Geburtstag, Baden-Baden 1998, s. 141(147); Aubry-Caillaud , La libre circulation des marchandises nouvelle approche a normalisation européenne, s. 218.

(39)  – Finke, K.: ‘Die europäische technische Normung’, in: Reichel, C., Schneider, H., Weyer, H. (eds): Beiträge zum deutschen und europäischen Energierecht : Festschrift für Professor Dr. jur. Jürgen F. Baur zum 60. Geburtstag , Baden-Baden, 1998, p. 141(147); Aubry-Caillaud, La libre circulation des marchandises: nouvelle approche et normalisation européenne , p. 218.

(40)  – Vnějšími dveřmi rozumím dveře, které se nacházejí u východu z budov.

(40)  – Exterior door means the doors situated at the exits from a building.

(41)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen, bod 73.

(41)  – Langner: Technische Vorschriften und Normen , paragraph 73.

(42)  – Schmidt, G . v: von der Groeben/Schwarze , Article 249 CE, body 15 a 16.

(42)  – Schmidt, G., in von der Groeben and Schwarze, Article 249 EC, paragraphs 15 and 16.

(43)  – Sauron, J.-L. : L’application du droit de l’Union européenne en France, 2. vydání, Paříž 2000, s. 39 a 40. Autor má za to, že za určitých podmínek mají směrnice a rozhodnutí pouze přímý vertikální vzestupný účinek.

(43)  – Sauron, J.-L.: L’application du droit de l’Union européenne en France , 2nd edition, Paris 2000, pp. 30 and 40. The author argues that, where certain conditions are met, directives and decisions have upward vertical direct effect only.

(44)  – Oppermann, T. : Europarecht, 3. vydání, Mnichov 2005, s. 169; Fischer, H. G. : Europarecht, 3, vydání, Mnichov 2001, s. 79; Öhlinger, T., Potacs, M. : Gemeinschaftsrecht und staatliches Recht, 3. doplněné vydání, Vídeň 2006, s. 12; Blumann, C., Dubois, L., : Droit institutionnel de l’Union européenne, 2. vydání, Paříž 2005, s. 416; Greaves, R. : The Nature and Binding Effect of Decisions under Article 189 EC, European Law Review, 21(1996), s. 3 (3 a 4); Mager, U .: Die staatengerichtete Entscheidung als supranationale Handlungsform, Europarecht 36(2001), s. 661 (663).

(44)  – Oppermann, T.: Europarecht , 3rd edition, Munich 2005, p. 169, Fischer, H.G.: Europarecht , 3rd edition, Munich, 2001, p. 79, Öhlinger, T., Potacs, M.: Gemeinschaftsrecht und staatliches Recht , 3rd edition, updated, Vienna, 2006, p. 12, Blumann, C., and Dubois, L.: Droit institutionnel de l’Union européenne , 2nd edition, Paris 2005, p. 416, Greaves, R.: ‘The Nature and Binding Effect of Decisions under Article 189 EC’, European Law Review , 21(1996), p. 3 (3 and 4), Mager, U.: Die staatengerichtete Entscheidung als supranationale Handlungsform, Europarecht 36(2001), p. 661 (663).

(45)  – Tento argument samozřejmě platí pouze v právních systémech, ve kterých je správní akt individuálním právním aktem, jako je tomu například v Německu, v Rakousku a ve Slovinsku (viz Schütz, H.-J., Bruha, T., König, D. : Casebook Europarecht, Mnichov 2004, s. 156).

(45)  – That applies only in relation to legal systems in which administrative acts constitute individual and specific legal acts, such as, for example, Germany, Austria and Slovenia (see Schütz, H.-J., Bruha, T., and König, D.: Casebook Europarecht , Munich 2004, p. 156).

(46)  – Blumann, Dubois : Droit institutionnel de l’Union européenne, s. 419.

(46)  – Blumann and Dubois: Droit institutionnel de l’Union européenne , p. 419.

(47)  – Lenaerts, K., van Nuffel, P., Bray, R. : Constitutional Law of the European Union, 2. vydání, Londýn 2006, s. 780 a 781; van Raepenbusch, Sean : Droit institutionnel de l’Union européenne, 4. vydání, Brusel 2005, s. 373. Tento posledně uvedený autor zdůrazňuje, že je vskutku obtížné rozlišit normativní akt a kolektivní rozhodnutí, které je určeno všem členským státům. V německé právní nauce je zastáván názor, že prostřednictvím rozhodnutí čl. 249 čtvrtý pododstavec ES dává orgánům a institucím Společenství k dispozici právní akt za účelem závazné úpravy individuálních případů ( Schütz, Bruha, König , Casebook Europarecht, s. 156).

(47) – Lenaerts, K., van Nuffel, P., and Bray R.: Constitutional Law of the European Union , 2nd edition, London 2006, pp. 780 and 781; van Raepenbusch, S.: Droit institutionnel de l’Union européenne , 4th edition, Brussels, 2005, p. 373. The latter author points out that it is frequently difficult to distinguish between a legislative act and a collective decision addressed to all of the Member States. German academic lawyers argue that through the instrument of the decision, the fourth paragraph of Article 249 EC makes available to the Community institutions and bodies a legal instrument to regulate individual cases with binding effect (Schütz, Bruha and König, Casebook Europarecht , p. 156).

(48)  – Schütz, Bruha, König : Casebook Europarecht, s. 167; Schmidt, G. v: von der Groeben/Schwarz, Art. 249 EG, bod 46.

(48)  – Schütz, Bruha and König: Casebook Europarecht , p. 167. Schmidt, G., in von der Groeben and Schwarze, Article 249 EC, paragraph 46.

(49)  – Jacqué J.-P. : Droit institutionnel de l’Union européenne, 3. vydání, Paříž 2004, s. 575.

(49)  – Jacqué, J.-P.: Droit institutionnel de l’Union européenne , 3rd edition, Paris 2004, p. 575.

(50)  – Právní nauka má za to, že rozhodnutí určená všem členským státům jsou „kvazilegislativními akty“, neboť v zásadě obsahují povinnosti pro členské státy vůči veřejnosti, a nikoliv vůči určitým osobám (viz Greaves: The nature and Binding Effect of Decisions under Article 189 EC, s. 4 a 10). Jiná část právní nauky má za to, že z důvodu podobností se směrnicemi ve vztazích mezi jednotlivci je horizontální účinek rozhodnutí určených všem členským státům vyloučen ( Jacqué : Droit institutionnel de l’Union européenne, s. 575). Německá právní nauka má, pokud jde o rozhodnutí určená státu, za to, že omezení přímého vertikálního účinku vůči jednotlivcům, znak směrnice, se vztahuje také na tato rozhodnutí ( Vogt, M. : Die Rechtsform der Entscheidung als Mittel abstrakt genereller Steuerung, v: Schmidt-Assmann, E., Schöndorf, B. (ur.) : Der Europäische Verwaltungsverbund, Tübingen 2005, s. 232).

(50)  – Legal writers take the view that decisions addressed to all the Member States constitute ‘in a manner of speaking, legislative acts’ since they generally contain obligations on the Member States in relation to the public and not individuals (see Greaves: The Nature and Binding Effect of Decisions under Article 189 , pp. 4 and 10). However, other academics take the view that, because of their similarity with directives, the horizontal effect of decisions addressed to the Member States does not apply in relationships between individuals (Jacqué, Droit institutionnel de l’Union Européenne , p. 575). German academic lawyers also consider that, as in the case of directives, the limitations on immediate and binding vertical effect in relation to individuals applies also to decisions addressed to the Member States (Vogt, M., ‘Die Rechtsform der Entscheidung als Mittel abstrakt genereller Steuerung’, Schmidt-Assmann, E. and Schöndorf, B. (eds), Der Europäische Verwaltungsverbund , Tübingen 2005, p. 232).

(51)  – Kolektivní rozhodnutí je určeno několika adresátům, ale ve skutečnosti představuje řadu individuálních rozhodnutí (Stanovisko generálního advokáta M. Lagrangeho ze dne 20. listopadu 1962 ve věcech Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes a další v. Rada, 16/62 a 17/62, Recueil, s. 930). Z tohoto hlediska je zajímavé učinit srovnání s definicí kolektivního rozhodnutí ve slovinském právním řádu. Článek 217 odst. 1 slovinského zákona o obecném správním řízení tak definuje kolektivní rozhodnutí takto: „Týká-li se věc velkého počtu určitých osob, je možné pro všechny tyto osoby přijmout jediné rozhodnutí; osoby musejí být uvedeny ve výroku rozhodnutí a důvody uvedené pro každou individuální osobu, které se jí dotýkají, musejí být uvedeny v odůvodnění.“

(51)  – A collective decision has several addressees but basically performs the function of a series of individual decisions (Opinion of Advocate General Lagrange of 20 November 1962 in Joined Cases 16/62 and 17/62 Confédération nationale des producteurs de fruits et légumes and Others v Council [1962] ECR 471). From that perspective, it is of particular interest to compare the definition of a collective decision in Slovenia’s legal system. To that effect, Article 217 of the Slovenian Law on general administrative procedure defines collective decisions as follows: ‘Where the issue concerns a large number of specific individuals, a single decision may be adopted in relation to all of them; the individuals must be named in the operative part of the decision, and the reasons must be set out in the statement of reasons with reference to each individual.’

(52)  – Blumann, Dubois: Droit institutionnel de l’Union européenne, s. 420. Autoři uvádí, že z důvodu „legislativní povahy“, tedy jejich obecného účinku, jsou rozhodnutí Komise určená všem členským státům v praxi vyhlašována v Úředním věstníku EU, i když článek 254 ES toto vyhlášení nestanoví. Jazyková analýza článku 254 ES prokazuje, že v Úředním věstníku se vyhlašují pouze rozhodnutí, která byla přijata Parlamentem a Radou spolurozhodovacím postupem na základě článku 251 ES, ale nikoliv obecná rozhodnutí Komise, která jsou určena všem členským státům.

(52)  – Blumann and Dubois : Droit institutionnel de l’Union européenne , p. 420. The authors point out that decisions of the Commission which are addressed to all the Member States are, in practice, published in the Official Journal of the European Union because of their ‘legislative nature’ – in other words, their general effect – even though Article 254 EC does not require their publication. A linguistic analysis of Article 254 EC shows that only decisions approved by the European Parliament and the Council in the context of the codecision procedure under Article 251 EC have to be published in the Official Journal, but not general decisions of the Commission which are addressed to all the Member States.

(53)  – Mager, U.: Die staatengerichtete Entscheidung als supranationale Handlungsform, s. 664. Autor uvádí, že z tohoto důvodu se rozhodnutí určené všem členským státům a směrnice ve svém obsahu shodují. Soud prvního stupně ve svém usnesení ze dne 25. května 2004 ve věci Schmoldt a další v. Komise (T‑264/03, Sb. rozh. s. II‑1515, bod 94) určil, že rozhodnutí Komise ze dne 9. dubna 2003 o zveřejnění odkazu na normy týkající se tepelně-izolačních výrobků, geotextilií, stabilních hasicích zařízení a sádrových desek podle směrnice Rady 89/106/EHS (Úř. věst. L 114, s. 50; Zvl. vyd. 13/31, s. 183) určené všem členským státům je aktem „obecné povahy“. Toto rozhodnutí určené všem členským státům bylo přijato na základě čl. 5 odst. 1 směrnice 89/106, který stanoví, že je-li členský stát nebo Komise toho názoru, že harmonizované normy nebo evropská technická schválení nebo pověření nesplňují ustanovení článků 2 a 3 směrnice, oznámí to výboru uvedenému v článku 19 a uvede své důvody. Výbor neprodleně sdělí své stanovisko. Na základě stanoviska výboru a v případě harmonizovaných norem po konzultaci výboru zřízeného podle směrnice 83/189/EHS uvědomí Komise členské státy, zda musí být normy nebo schválení odvolány ze zveřejnění podle čl. 7 odst. 3. Soud prvního stupně zamítl žalobu, neboť žalobce neprokázal, že byl osobně dotčen. Soudní dvůr prohlásil opravný prostředek proti usnesení Soudu za částečně nepřípustný a částečně jej zamítl usnesením ze dne 16. září 2005 (Schmoldt a další v. Komise, C‑342/04 P, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).

(53)  – Mager, U, Die staatengerichtete Entscheidung als supranationale Handlungsform , p. 664. The author points out that, for that reason, the content of a decision addressed to all the Member States, and that of a directive overlap. In its order of 25 May 2004 in Case T‑264/03 Schmoldt and Others v Commission [2004] ECR II‑1515 (paragraph 94), the Court of First Instance found that Commission Decision 2003/312/EC of 9 April 2003 on the publication of the reference of standards relating to thermal insulation products, geotextiles, fixed fire-fighting equipment and gypsum blocks, addressed to all the Member States, is an act of ‘general character’ pursuant to Council Directive 89/106/EEC (OJ 2003 L 114, p. 50). That decision, which is addressed to all the Member States, was approved on the basis of Article 5(1) of Directive 89/106, which provides that where a Member State or the Commission is of the opinion that the harmonised standards or European technical approvals or the mandates do not satisfy the provisions of Articles 2 and 3 of the directive, that Member State or the Commission is to notify the committee referred to in Article 19, setting out its reasons. The committee is to deliver an urgent opinion. In the light of the opinion of the committee, and after consultation with the committee set up under Directive 83/189/EEC where harmonised standards are concerned, the Commission is to inform Member States if the standards or approvals concerned should be withdrawn in the publications referred to in Article 7(3). The Court of First Instance rejected the application because the applicant failed to prove an individual interest. By order of 16 September 2005 in Case C‑342/04 P Schmoldt and Others v Commission , not published in the ECR, the Court of Justice declared the appeal against that order to be in part clearly unfounded and in part clearly inadmissible.

(54)  – Rozsudek ze dne 21. května 1987, Albako (249/85, Recueil, s. 2345, bod 17). V této věci Soudní dvůr rozhodoval ve sporu mezi výrobcem margarínu a orgánem zemědělské intervence ohledně postupu přijatého německým orgánem na základě rozhodnutí Komise o prodeji másla.

(54)  – Case 249/85 Albako [1987] ECR 2345, paragraph 17. In that case, the Court of Justice gave its ruling in a dispute between a margarine producer and the German agricultural intervention agency concerning the conduct of that agency in response to the Commission’s decision on sales of butter.

(55)  – Schmidt, G . v: von der Groeben/Schwarze , Art. 249 EG, bod 46. Právní nauka nicméně uvádí, že za účelem stanovení přímého účinku rozhodnutí určených členským státům je třeba přezkoumat také povahu, celkovou souvislost a obsah dotčeného rozhodnutí, neboť musí být takové povahy, že může zakládat přímý účinek v právních vztazích mezi tím, jemuž je rozhodnutí určeno, a třetími osobami ( Lenaerts, van Nuffel, Bray : Constitutional Law of the European Union, s. 781). Část německé právní nauky má dokonce za to, že rozhodnutí, která jsou určena členským státům, mají přímý účinek za stejných podmínek ( die gleichen Voraussetzungen ) jako směrnice. ( Schütz, Bruha, König : Casebook Europarecht, s. 167). S výrazem „za stejných podmínek“ nelze nicméně souhlasit, pokud zanalyzujeme rozsudky ze dne 5. dubna 1979 ve věci Ratti (148/78, Recueil, s. 1629), ze dne 19. ledna 1982 ve věci Becker (8/81, Recueil, s. 53) a ze dne 20. září 1988 ve věci Oberkreisdirektor des Kreises Borken (190/87, Recueil, s. 4689). Z těchto rozsudků vyplývá, že účinky směrnice, je-li správně provedena do vnitrostátního práva, se dotýkají jednotlivce prostřednictvím prováděcích opatření přijatých členským státem. Problém vzniká jen tehdy, pokud členský stát směrnici správně neprovedl, zvláště jestliže ustanovení směrnice nebyla provedena navzdory uplynutí lhůty nebo zakládají-li práva ve prospěch účastníků řízení vůči státům. V takovém případě má právo účastníků řízení dovolávat se ve vztazích s členským státem, který neprovedl nebo nezajistil správné provedení směrnice, bezpodmínečného a dostatečně přesného ustanovení směrnice, svůj základ v čl. 249 třetím pododstavci ES a v článku 10 ES.

(55)  – Schmidt, G., in von der Groeben and Schwarze, Article 249 EC, paragraph 46. However, legal writers advise that the direct effect of decisions addressed to the Member States has also to be inferred from the nature, the context and the content of the provision in question; that provision must, in fact, be capable of creating an immediate effect in the legal relationship between the addressee and third parties (Lenaerts, van Nuffel and Bray: Constitutional Law of the European Union , p. 781). Some German legal writers even maintain that decisions addressed to the Member States acquire direct effect subject to the same conditions ( die gleichen Voraussetzungen ) that are required of directives (Schütz, Bruha and König: Casebook Europarecht , p. 167). I cannot, however, agree with the expression the ‘same conditions’, particularly after analysing the judgments in Case 148/78 Ratti [1979] ECR 1629, Case 8/81 Becker [1982] ECR 53; and Case 190/87 Oberkreisdirektor des Kreises Borken [1988] ECR 4689. It is clear from those judgments that if the directive has been properly transposed into national law, its effects will apply to individuals via the implementing provisions which the Member State has adopted. Problems arise only if the Member State has not transposed the directive correctly and, more particularly, if the provisions of the directive have not been implemented, even though the time-limit for transposition has expired, or if they create rights for individuals in relations with the State. In that event, the right of the individual to invoke before the courts – in relations with a Member State which has not ensured the proper transposition of a directive – an unconditional and sufficiently clearly defined provision of the directive will be established on the basis of the third paragraph of Article 249 and Article 10 EC.

(56)  – Nyní článek 249 ES.

(56) – Now Article 249 EC.

(57)  – Rozsudky ze dne 6. října 1970, Grad (9/70, Recueil, s. 825, bod 5); ze dne 21. října 1970, Lesage (20/70, Recueil, s. 861, bod 5), a ze dne 21. října 1970, Haselhorst (23/70, Recueil, s. 881, bod 5).

(57)  – Case 9/70 Grad [1970] ECR 825, paragraph 5; Case 20/70 Lesage [1970] ECR 861, paragraph 5; and Case 23/70 Haselhorst [1970] ECR 881, paragraph 5.

(58)  – Rozsudek Grad (uvedený v poznámce pod čarou 57, bod 9). Soudní dvůr v této věci rozhodl, že rozhodnutí Rady ze dne 13. května 1965, které zakazuje současné použití společného systému daně z obratu a zvláštních režimů daně, která je vybírána namísto daně z obratu, může zakládat přímé účinky ve vztazích mezi členskými státy, kterým je rozhodnutí určeno, a jednotlivci a může těmto posledně uvedeným přiznávat právo dovolávat se jej před vnitrostátními soudy.

(58)  – Grad, cited in footnote 57, paragraph 9. In that case, the Court held that the Council decision of 13 May 1965 prohibiting the Member States from applying the common system of turnover tax concurrently with specific equivalent taxes, could have direct effect in relations between the Member States to which the decision was addressed and individuals, and that those individuals were entitled to invoke that direct effect before the national courts.

(59)  – Rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Hansa Fleisch Ernst Mundt (C‑156/91, Recueil, s. I‑5567, bod 15). V této věci Soudní dvůr ohledně přímého účinku rozhodnutí o dani vybírané při inspekci a dozoru nad syrovým masem na základě směrnice 85/73/EHS odkázal na rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn (41/74, Recueil, s. 1337), ve kterém Soudní dvůr také rozhodoval o přímém vertikálním vzestupném účinku směrnic.

(59)  – Case C‑156/91 Hansa Fleisch [1992] ECR I‑5567, paragraph 15. In that case concerning the levels of fees to be charged for expenditure incurred in relation to health inspections and controls of fresh meat, pursuant to Directive 85/73/EEC, the Court referred to the judgment in Case 41/74 van Duyn [1974] ECR 1337, in which the Court also gave a ruling on the upward vertical direct effect of directives.

(60)  – Sauron : L’application du droit de l’Union européenne en France, s. 39 a 40.

(60)  – Sauron: L’application du droit de l’Union européenne en France , pp. 39 and 40.

(61)  – Jacqué : Droit institutionnel de l’Union européenne, s. 575. Autor se na podporu závěru, že se judikatura rozvinutá ve věci přímého účinku směrnic použije také v širokém rozsahu na rozhodnutí, dovolává rozsudků ve věci Grad (uvedená v poznámce pod čarou 57) a ve věci Hansa Fleisch (uvedená v poznámce pod čarou 59).

(61)  – Jacqué: Droit institutionnel de l’Union européenne , p. 575. In confirming the conclusion that the case-law developed in relation to the direct effect of directives also applies extensively to decisions, the author cites the judgments in Grad (cited in footnote 57) and Hansa Fleisch (cited in footnote 59).

(62)  – Rozsudky ze dne 26. února 1986, Marshall (152/84, Recueil, s. 723, bod 48); ze dne 14. července 1994, Faccini Dori (C‑91/92, Recueil, s. I‑3325, bod 20); ze dne 7. března 1996, El Corte Inglés (C‑192/94, Recueil, s. I‑1281, bod 15); a ze dne 16. července 1998, Silhouette International Schmied (C‑355/96, Recueil, s. I‑4799, bod 36). Tato judikatura zmírnila neexistenci přímého horizontálního účinku v tom smyslu, že vnitrostátní soud musí, uplatňuje-li vnitrostátní právo, bez ohledu na to, že je třeba uplatnit starší či novější předpis, než je směrnice, vykládat tyto předpisy při co největším možném zachování znění a předmětu směrnice za účelem dosažení cílů této směrnice, a respektování tak článku 249 ES.

(62)  – Case 152/84 Marshall [1986] ECR 723, paragraph 48; Case C‑91/92 Faccini Dori [1994] ECR I‑3325, paragraph 20; Case C‑192/94 El Corte Inglés [1996] ECR I‑1281, paragraph 15; and Case C‑355/96 Silhouette International Schmied [1998] ECR I‑4799, paragraph 36. That case-law gave an interpretation of the non-existence of horizontal direct effect, maintaining that in applying national law, regardless of whether those national rules predate or postdate a directive, the national court required to interpret that law must do so as far as possible in the light of the wording and purpose of the directive so as to attain the result sought by the directive and thus to comply with Article 249 EC.

(63)  – Rozsudek ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další (C‑397/01 až C‑403/01, Sb. rozh., s. I‑8835, bod 109).

(63)  – Joined Cases C‑397/01 to C‑403/01 Pfeiffer and Others [2004] ECR I‑8835, paragraph 109.

(64)  – Isaac, G., Blanquet, M. : Droit général de l’Union européenne, 9. vydání, Paříž 2006, s. 279. Autoři v tom spatřují omezení možnosti zaručit práva jednotlivců.

(64)  – Isaac, G., and Blanquet, M.: Droit général de l’Union européenne , 9th edition, Paris, 2006, p. 279. The authors consider that this constitutes a limitation on the capacity to protect the rights of individuals.

(65)  – Rozsudek ze dne 22. listopadu 2005, Mangold (C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981). Skutkový rámec této věci lze shrnout následovně: v roce 2003 uzavřel W. Mangold ve věku 56 let na základě německých právních předpisů pracovní smlouvu na dobu určitou. Tyto německé právní předpisy za určitých podmínek povolují uzavírání smluv na dobu určitou se zaměstnanci staršími 52 let. Jelikož W. Mangold měl za to, že omezení smlouvy jsou protiprávní, protože ustanovení o uzavírání smluv na dobu určitou diskriminuje starší pracovníky, a je tak v rozporu se směrnicí 2000/78, podal žalobu u Arbeitsgericht v Mnichově a v rámci této žaloby tvrdil, že ustanovení o omezení doby trvání pracovního poměru v jeho pracovní smlouvě je neplatné, neboť porušuje právo Společenství, třebaže je v souladu s německým právem.

(65)  – Case C‑144/04 Mangold [2005] ECR I‑9981. The particular facts of the case may be summarised as follows: in 2003, Werner Mangold, aged 56, concluded a fixed-term contract of employment on the basis of German law. The German provisions allowed fixed-term contracts to be concluded, subject to certain conditions, with workers who had reached the age of 52. Mr Mangold argued that the restriction on the contract was unlawful on the ground that the legislation on the conclusion of fixed-term contracts discriminated against older workers and was incompatible with Directive 2000/78/EC. He therefore decided to bring an action before the Arbeitsgericht (Employment Court), Munich, claiming that the clause restricting the length of the employment relationship, which his contract contained, was invalid since, although compatible with German law, it was in breach of Community law.

(66)  – Úř. věst. L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 75 až 85.

(66)  – OJ 2000 L 303, p. 16.

(67)  – Rozsudek Mangold (uvedený v poznámce pod čarou 65, výrok).

(67)  – Mangold, cited in footnote 65, operative part.

(68)  – Rozsudek Mangold (uvedený v poznámce pod čarou 65, bod 74). V tomto ohledu se lze tázat, proč Soudní dvůr hovoří nejprve o různých mezinárodně právních instrumentech a ústavních tradicích společných členským státům, a až později o obecné zásadě práva Společenství.

(68)  – Mangold , cited in footnote 65, paragraph 74. It is legitimate to query here why the Court first refers to various international instruments and the constitutional traditions of the Member States and only then mentions the general principle of Community law.

(69)  – Rozsudek Mangold (uvedený v poznámce pod čarou 65, bod 75).

(69)  – Mangold , cited in footnote 65, paragraph 75.

(70)  – Mannsen, G. : Staatsrecht II: Grundrechte, 4. vydání, Mnichov 2005, s. 31 a 32. Autor tvrdí, že v ústavním právu chrání základní práva jednotlivce proti zásahům státu, a nikoliv ve vztazích s jinými jednotlivci. V oblasti soukromého práva však musí zákonodárce respektovat základní práva přímo.

(70)  – Mannsen, G.: Staatsrecht II: Grundrechte , 4th edition, Munich, 2005, pp. 31 and 32. The author maintains that in constitutional law, fundamental rights protect the individual from State intervention but not in relation to other individuals. In the field of private law, however, the legislature must directly guarantee respect of fundamental rights.

(71)  – Badura, P. : Staatsrecht, systematische Erläuterung des Grundgesetzes, 3. vydání, Mnichov 2003, s. 107.

(71)  – Badura, P.: Staatsrecht, systematische Erläuterung des Grundgesetzes , 3rd edition, Munich 2003, p. 107.

(72)  – Art. 6 Abs. 1 Grundgesetz: Ehe und Familie stehen unter dem besonderen Schutze der staatlichen Ordnung (sňatek a rodina požívají zvláštní ochrany veřejného pořádku).

(72)  – Article 6(1) of the German Basic Law states: ‘Ehe und Familie stehen unter dem besonderem Schutze der staatlichen Ordnung’ (‘Marriage and the family shall enjoy the special protection of the State ’ ).

(73)  – Ustanovení §138 Abs. 1 BGB: Ein Rechtsgeschäft, das gegen die guten Sitten verstößt, ist nichtig (právní akt, který je v rozporu s dobrými mravy, je neplatný).

(73)  – Under Paragraph 138(1) BGB: ‘Ein Rechtsgeschäft, das gegen die guten Sitten verstößt, ist nichtig’ (‘A legal transaction contrary to public policy is void’).

(74)  – Badura : Staatsrecht, systematische Erläuterung des Grundgesetzes, s. 110.

(74)  – Badura: Staatsrecht, systematische Erläuterung des Grundgesetzes , p. 110.

(75)  – Rozsudky ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co. (C‑437/97, Recueil, s. I‑1157, bod 52); a ze dne 4. prosince 2003, EVN a Wienstrom (C‑448/01, Recueil, s. I‑14527, bod 74).

(75)  – Case C‑437/97 EKW and Wein & Co [2000] ECR I‑1157, paragraph 52, and Case C‑448/01 EVN and Wienstrom [2003] ECR I‑14527, paragraph 74.

(76)  – Rozsudek ze dne 28. září 2006, Van Straaten (C‑150/05, Sb. rozh. s. I‑9327, bod 33).

(76)  – Case C‑150/05 Van Straaten [2006] ECR I‑9327, paragraph 33.

(77)  – Rozsudky ze dne 11. července 2006, Chacón Navas (C‑13/05, Sb. rozh. s. I‑6467, bod 35); a ze dne 28. září 2006, Van Straaten (C‑150/05, Sb. rozh. s. I‑9327, bod 34).

(77)  – Case C‑13/05 Chacón Navas [2006] ECR I‑6467, paragraph 35, and Van Straaten , cited in footnote 76, paragraph 34.