Grounds
|
|
1. This reference for a preliminary ruling concerns the interpretation of European Union law in the field of direct taxation.
|
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu unijního práva v oblasti přímých daní.
|
|
2. The reference has been made in proceedings between the Ministero dell’Economia e delle Finanze (Ministry of Economic and Financial Affairs) and the Agenzia delle Entrate (Revenue Authority) and 3M Italia SpA (‘3M Italia’) concerning the taxation of dividends distributed by that company in respect of the years 1989 to 1991.
|
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu, v němž vystupuje Ministero dell’Economia e delle Finanze (ministerstvo hospodářství a financí) a Agenzia delle Entrate (daňový úřad) proti společnosti 3M Italia SpA (dále jen „3M Italia“), ve věci zdanění dividend vyplacených touto společností za léta 1989 až 1991.
|
|
National legal context
|
Vnitrostátní právní rámec
|
|
3. Article 3(2 bis ) of Decree-Law No 40/2010 (GURI No 71, 26 March 2010), converted, with amendments, into Law No 73/2010 (GURI No 120, 25 May 2010) (‘Decree-Law No 40/2010’), reads as follows:
|
3. Článek 3 odst. 2a nařízení s mocí zákona č. 40/2010 (GURI č. 71 ze dne 26. března 2010), které bylo pozměněno a přeměněno na zákon zákonem č. 73/2010 (GURI č. 120 ze dne 25. května 2010, dále jen „nařízení s mocí zákona č. 40/2010“), zní následovně:
|
|
‘In order to ensure that judicial proceedings in tax matters are kept within a reasonable time, as required by the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms [signed in Rome on 4 November 1950 (“the ECHR”)], ratified by Law No 848 of 4 August 1955, having regard to the failure to comply with the reasonable time requirement laid down in Article 6(1) of that Convention, pending tax disputes arising from actions lodged at first instance more than 10 years before the date of entry into force of the law converting the present decree into law, in which the State Tax Authority has been unsuccessful at first and second instance, shall be concluded in accordance with the following rules:
|
„S cílem omezit délky řízení v daňových věcech, s ohledem na zásadu přiměřené délky řízení ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ,EÚLP‘)], ratifikované zákonem č. 848 ze dne 4. srpna 1955, jsou probíhající daňové spory zahájené žalobami podanými v prvním stupni více než 10 let před vstupem v platnost zákona, který změnil toto nařízení v zákon, v nichž neměl orgán státní daňové správy v prvních dvou stupních řízení úspěch, ukončeny na základě nedodržení ,přiměřené lhůty‘ stanovené čl. 6 odst. 1 výše uvedené úmluvy následujícím způsobem:
|
|
…
|
[…]
|
|
(b) tax disputes pending before the Corte suprema di cassazione may be extinguished by payment of an amount equivalent to 5% of the value of the claim … with concurrent abandonment of any claim to fair compensation within the meaning of Law No 89 of 24 March 2001. The taxpayer may lodge an application to that effect with the relevant secretariat or registry within 90 days of the entry into force of the law converting the present decree into law, accompanied by proof of the relevant payment. The proceedings referred to in this paragraph shall be suspended until the expiry of the time-limit set out in the second sentence hereof and shall be concluded with an order apportioning the full costs of the proceedings. In no event shall there be any reimbursement.’
|
b) probíhající daňové spory před Corte di Cassazione mohou být ukončeny platbou částky rovnající se 5 % z hodnoty nároku […] se současným vzdáním se jakéhokoliv nároku na spravedlivé vypořádání ve smyslu zákona č. 89 ze dne 24. března 2001. Za tímto účelem může poplatník podat žádost v příslušné kanceláři s doložením příslušné platby, a to do 90 dnů od vstupu zákona, který změnil toto nařízení v zákon, v platnost. Řízení podle tohoto písmene budou přerušena až do uplynutí lhůty podle jeho druhé věty a budou ukončena usnesením, jímž bude rozhodnuto o veškerých nákladech řízení. Náhrada je v každém případě vyloučena.“
|
|
The dispute in the main proceedings and the questions referred for a preliminary ruling
|
Spor v původním řízení a předběžné otázky
|
|
4. 3M Company, a company established in the United States, created a right of usufruct over the shares of 3M Italia, which it controls, in favour of Shearson Lehman Hutton Special Financing, also established in the United States. That company in turn transferred the right of usufruct to Olivetti & C., a company established in Italy, the voting rights remaining with the legal owner, namely 3M Company.
|
4. Společnost 3M Company, se sídlem ve Spojených státech, převedla právo na požitky z držby akcií společnosti 3M Italia, nad kterou má kontrolu, na společnost Shearson Lehman Hutton Special Financing, se sídlem rovněž ve Spojených státech. Posledně uvedená společnost převedla toto požívací právo na společnost Olivetti & C., která má sídlo v Itálii, přičemž hlasovací právo si zachoval holý vlastník, a sice 3M Company.
|
|
5. Following a check, the Italian tax authorities took the view that the transfer of the right of usufruct to Olivetti & C. was a sham and that the dividends distributed to that company by 3M Italia had in fact been received by Shearson Lehman Hutton Special Financing, a company not resident in Italy. They consequently decided that the withholding tax of 32.4% laid down by the Italian legislation on the taxation of income from property should be applied to those dividends instead of the retention on account of tax of 10% and the corresponding tax credit applicable to taxpayers resident in Italy. The tax authorities further considered that liability for the incorrect application of withholding taxes could be attributed to 3M Italia. They therefore claimed from 3M Italia the sums of ITL 20 089 887 000 for 1989, ITL 12 960 747 000 for 1990 and ITL 9 806 820 000 for 1991 together with penalties and interest.
|
5. Poté, co italská finanční správa provedla kontrolu, určila, že převod práva na požitky ve prospěch společnosti Olivetti & C. byl fiktivní a že dividendy vyplacené 3M Italia posledně uvedené společnosti byly ve skutečnosti příjmem společnosti Shearson Lehman Hutton Special Financing, která nemá sídlo v Itálii. V důsledku toho rozhodla, že je třeba na tyto dividendy uplatnit srážkovou daň ve výši 32,4 %, kterou stanoví italské právní předpisy o zdanění příjmů z kapitálového majetku místo zálohové srážky ve výši 10 % a odpovídajícího daňového kreditu uplatnitelných na poplatníky se sídlem v Itálii. Nadto měla italská daňová zpráva za to, že odpovědnost za nesprávné uplatnění srážkové daně je možno klást za vinu společnosti 3M Italia. V důsledku toho požadovala od této společnosti zaplacení částek 20 089 887 000 ITL za rok 1989, 12 960 747 000 ITL za rok 1990 a 9 806 820 000 ITL za rok 1991 spolu s pokutou a úroky.
|
|
6. 3M Italia brought proceedings against the corresponding tax notices before the Commissione tributaria provinciale di Caserta (Provincial Tax Court, Caserta), which annulled the notices. That decision was confirmed by judgment of the Commissione tributaria regionale Campania (Regional Tax Court, Campania) of 14 July 2000.
|
6. Společnost 3M Italia podala žalobu proti odpovídajícím daňovým výměrům u Commissione tributaria provinciale di Caserta (provinční daňová komise v Caserta), která uvedené daňové výměry zrušila. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Commissione tributaria regionale Campania (daňová komise regionu Campania) ze dne 14. července 2000.
|
|
7. The Ministero dell’Economia e delle Finanze and the Agenzia delle Entrate appealed on a point of law to the Corte suprema di cassazione (Supreme Court of Cassation), arguing in particular that the transaction in question, namely the transfer of the right of usufruct, was in reality a mere sham designed to evade tax. At this stage of the proceedings, 3M Italia sought to rely on Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010, with a view to having the proceedings before the Corte suprema di cassazione concluded.
|
7. Ministero dell’Economia e delle Finanze a Agenzia delle Entrate podaly kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, kde zejména uváděly, že dotčená operace, a sice převod požívacího práva, byla ve skutečnosti pouze předstíraným právním jednáním, jehož cílem bylo vyhnout se dani. V této fázi řízení společnost 3M Italia požádala, aby byl na ni použit čl. 3 odst. 2 a, písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010, jelikož si přála, aby řízení před Corte suprema di cassazione bylo uzavřeno.
|
|
8. The Corte suprema di cassazione is uncertain, however, as to the compatibility of that provision with European Union law.
|
8. Corte suprema di cassazione se však dotazuje na slučitelnost tohoto ustanovení s unijním právem.
|
|
9. It considers that the question arises whether the principle of the prohibition of abuse of rights, as defined in Case C‑255/02 Halifax and Others [2006] ECR I‑1609 and Case C‑425/06 Part Service [2008] ECR I‑897 in the field of harmonised taxation, can apply to non-harmonised taxes such as direct taxes. It is uncertain in particular whether ‘there is a Community interest in cases such as the present involving transnational financial matters, in which the recourse to legal forms which do not correspond to genuine financial transactions could be regarded as an abuse of fundamental freedoms guaranteed by the EC Treaty, primarily the free movement of capital’.
|
9. Podle jeho názoru vyvstává otázka, zda se zásada zákazu zneužití práva, jak byla potvrzena rozsudky ze dne 21. února 2006, Halifax a další (C‑255/02, Sb. rozh. s. I‑1609), jakož i ze dne 21. února 2008, Part Service (C‑425/06, Sb. rozh. s. I‑897), v oblasti harmonizovaných daní může uplatnit na neharmonizované daně, jako jsou přímé daně. V tomto ohledu se zejména táže, „zda v takových věcech, jako je projednávaná věc, které mají nadnárodní hospodářskou povahu a ve kterých by se použití právních forem, které neodpovídají skutečným hospodářským transakcím, mohlo projevit zneužitím základních svobod zaručených Smlouvou o ES, např. volného pohybu kapitálu, není dán zájem Společenství“.
|
|
10. If that is so, it must, in its view, be examined whether the national provision at issue in the present case, which imposes an ‘almost symbolic’ obligation on the taxpayer, is contrary to the obligation to suppress abuse and to Article 4(3) TEU, which requires the Member States to take all appropriate measures to ensure fulfilment of the obligations arising out of the Treaties and to refrain from any measure which could jeopardise the attainment of the European Union’s objectives.
|
10. Kdyby tomu tak bylo, je podle názoru předkládajícího soudu třeba přezkoumat, zda vnitrostátní opatření dotčené v projednávané věci, které ponechává poplatníkovi „téměř symbolickou“ povinnost, není v rozporu s povinností potírat zneužívající jednání, jakož i s čl. 4 odst. 3 SEU, který ukládá členským státům přijmout veškerá vhodná opatření k plnění povinností, které vyplývají ze Smluv, a zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.
|
|
11. The Corte suprema di cassazione is also unsure about the compatibility with the principles governing the single market of the provision in question, which in its view entails a virtually complete waiver of recovery of the tax claim. Referring to the ‘fundamental freedoms and principles guaranteed by the Treaty’, it asks in particular whether such a provision may be regarded as ‘a proper application of tax competition’ where, as in the present case, the payment of tax is circumvented by abusive practices. It also observes that this waiver of tax entails ‘discrimination in favour of undertakings established in Italy’.
|
11. Předkládající soud se dále táže na slučitelnost dotčeného ustanovení, které podle jeho názoru obsahuje prakticky úplné vzdání se úhrady daňové pohledávky, se zásadami, kterými se řídí jednotný trh. S odkazem na „svobody a základní zásady zaručené Smlouvou“ se zejména táže, zda může být takové ustanovení považováno za „spravedlivé využití daňové soutěže“, když v okolnostech dané věci neodvedení daně mělo svůj původ ve zneužívajících jednáních. Poukazuje dále na to, že toto vzdání se daně znamená „diskriminaci ve prospěch podniků, které mají sídlo v Itálii“.
|
|
12. It also considers that the rules of the FEU Treaty on State aid should be taken into consideration, in view of the advantage the provision in question confers on a beneficiary and the selective nature of the provision. In its view, a tax amnesty consisting in the mere waiver of tax, even if it takes place only at the judicial stage of the procedure, in return for the payment of a much reduced or indeed derisory amount cannot be justified by the nature or structure of the tax system concerned, and should in principle be classified as State aid.
|
12. Podle předkládajícího soudu je také třeba vzít v úvahu pravidla Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor, s ohledem na výhodu, kterou poskytuje dotčené ustanovení svému příjemci, a na jeho selektivní povahu. Podle jeho názoru nemůže být daňová amnestie spočívající v prostém zřeknutí se daně výměnou za zaplacení přehnaně nízké, ba směšné částky, i když k ní dochází pouze ve fázi soudního řízení, odůvodněna povahou nebo strukturou dotčené daňové soustavy a musí být v zásadě kvalifikována jako státní podpora.
|
|
13. Finally, it asks whether such a provision, in that it deprives the court giving judgment at final instance of its power of review of lawfulness, including review of the interpretation and application of European Union law, and its power to refer a question to the Court for a preliminary ruling, is contrary to the obligation to ensure the effective application of European Union law.
|
13. Předkládající soud si konečně klade otázku, zda takové ustanovení tím, že odnímá soudu rozhodujícímu v poslední instanci pravomoc vykonat přezkum legality, včetně přezkumu výkladu a uplatňování unijního práva, a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, není v rozporu s povinností zajistit účinné uplatňování unijního práva.
|
|
14. In those circumstances, the Corte suprema di cassazione decided to stay the proceedings and to refer the following questions to the Court for a preliminary ruling:
|
14. Za těchto podmínek se Corte suprema di cassazione rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
|
|
‘1. Does the abuse of rights principle in taxation matters, as defined in … Halifax and Others … and … Part Service …, constitute a fundamental principle of Community law only in the field of harmonised taxes and in matters governed by provisions of secondary Community law, or does it extend, as a category of abuse of fundamental freedoms, to matters involving non-harmonised taxes, such as direct taxes, where the tax relates to transnational financial matters, such as the acquisition by a company of rights of usufruct over the shares of a second company established in another Member State or in a non-member country?
|
„1) Představuje zásada zákazu zneužití práva v daňové oblasti tak, jak je definována ve [výše uvedených] rozsudcích […] Halifax a další […] a […] Part Service […], základní zásadu práva Společenství pouze v oblasti harmonizovaných daní a v oblastech upravených předpisy sekundárního práva Společenství, anebo se v případě porušení základních svobod vztahuje na oblast neharmonizovaných daní, jakými jsou daně přímé, jsou-li předmětem zdanění hospodářské skutečnosti nadnárodní povahy, jako je nabytí práva ze strany určité společnosti na požitky z akcií jiné společnosti sídlící v jiném členském státě nebo ve třetí zemi?
|
|
2. Irrespective of the answer to the first question, is there a Community interest in provision being made by the Member States for adequate anti-avoidance measures in the field of non-harmonised taxes, and is such an interest thwarted by the failure to apply – in the context of a tax amnesty measure – the abuse of rights principle which is also recognised as a rule of national law, and if so are the principles that may be inferred from Article 4(3) of the Treaty on European Union infringed?
|
2) Bez ohledu na odpověď na předchozí otázku, existuje na úrovni Společenství zájem, aby členské státy stanovily přiměřené nástroje k potírání daňových úniků v oblasti neharmonizovaných daní? Brání tomuto zájmu nepoužití – v rámci daňové amnestie – zásady zákazu zneužití práva uznané rovněž za pravidlo vnitrostátního práva a jsou v takovém případě porušeny zásady vyplývající z čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii?
|
|
3. Do the principles governing the single market impliedly preclude not only extraordinary measures in the form of a total waiver of a tax claim but also an extraordinary measure for concluding tax disputes whose application is limited in time and conditional upon payment of only part of the tax due, which is considerably less than the full amount?
|
3) Lze ze zásad, jimiž se řídí jednotný trh, mimo případy výjimečných opatření úplného vzdání se daňové pohledávky, odvodit zákaz stanovení mimořádného opatření k ukončení daňových sporů, jehož použití je časově omezeno a je podmíněno zaplacením pouze minimální části dlužné daně?
|
|
4. Do the principle of non-discrimination and the rules governing State aid preclude the system for concluding tax disputes at issue in the present case?
|
4) Brání zásada zákazu diskriminace a právní úprava v oblasti státních podpor režimu ukončení daňových sporů, o které se jedná v této věci?
|
|
5. Does the principle of the effective application of Community law preclude extraordinary procedural rules of limited duration which remove the power to review legality (in particular concerning the correct interpretation and application of Community law) from the court of final instance, which is under an obligation to refer questions of validity and interpretation requiring a preliminary ruling to the Court of Justice of the European Union?’
|
5) Brání zásada účinného uplatňování práva Společenství mimořádné časově omezené procesní právní úpravě, která odstraňuje přezkum legality (zejména přezkum správného výkladu a uplatňování práva Společenství) soudem rozhodujícím v posledním stupni, jenž má povinnost předložit Soudnímu dvoru Evropské unie žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách týkajících se platnosti a výkladu?“
|
|
Consideration of the questions referred
|
K předběžným otázkám
|
|
15. By its questions the referring court asks essentially whether European Union law, in particular the principle of the prohibition of abuse of rights, Article 4(3) TEU, the freedoms guaranteed by the FEU Treaty, the principle of non-discrimination, the rules on State aid and the obligation to ensure the effective application of European Union law, must be interpreted as precluding the application, in a case such as that in the main proceedings relating to direct taxation, of a provision of national law which provides for proceedings pending before the court giving judgment at final instance in tax matters to be concluded in return for payment of a sum equivalent to 5% of the value of the claim, where those proceedings originate in an application made at first instance more than 10 years before the date of entry into force of that provision and the tax authorities have been unsuccessful at first and second instance.
|
15. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda unijní právo, především zásada zákazu zneužití práva, čl. 4 odst. 3 SEU, svobody zaručené Smlouvou o FEU, zásada zákazu diskriminace, pravidla v oblasti státních podpor, jakož i povinnost zajistit účinné uplatňování unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že brání v takové věci, jako v původním řízení, týkající se přímých daní použití vnitrostátního ustanovení, které stanoví ukončení daňových sporů probíhajících před soudem rozhodujícím v posledním stupni na základě zaplacení částky rovnající se 5 % hodnoty nároku, pokud tyto spory měly původ v žalobách podaných v prvním stupni více než deset let před vstupem tohoto ustanovení v platnost a pokud daňová správa nebyla úspěšná v prvních dvou stupních soudního řízení.
|
|
Admissibility
|
K přípustnosti
|
|
16. 3M Italia and the Italian Government submit that the reference for a preliminary ruling is inadmissible.
|
16. Společnost 3M Italia a italská vláda se domnívají, že žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách je nepřípustná.
|
|
17. In view of the absence of a definitive finding of intentional or negligent fault in the main proceedings, the inapplicability of European Union law to the dispute in the main proceedings, and the existence in Italian law of a constitutional principle prohibiting abuse of rights, the referring court’s first two questions, in the opinion of 3M Italia, bear no relation to the actual facts of the main action or its purpose and concern a hypothetical issue.
|
17. Jelikož v původním řízení nebyl s konečnou platností určen úmysl ani zavinění, dále z důvodu nepoužitelnosti unijního práva v původním řízení a vzhledem k tomu, že v italském právu existuje ústavní zásada zakazující zneužití práva, nemají podle společnosti 3M Italia první dvě otázky položené předkládajícím soudem žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení a týkají se hypotetické problematiky.
|
|
18. The Italian Government for its part submits that the order for reference does not comply with the obligation to provide all the elements of fact and law characterising the main proceedings in order to enable the Court to give an interpretation that will be of use in resolving those proceedings. In particular, the order for reference does not contain any analysis of Article 3(2 bis ) of Decree-Law No 40/2010 to show why that provision should entail a waiver of tax. Nor does it indicate in what respect the facts of the main proceedings are of a transnational nature and should be regarded as an abuse of rights. The questions referred are thus abstract and hypothetical.
|
18. Italská vláda tvrdí, že předkládací rozhodnutí nesplňuje povinnost uvést všechny skutkové a právní poznatky, které charakterizují spor v původním řízení, aby Soudní dvůr mohl podat výklad užitečný k řešení tohoto sporu. Předkládací rozhodnutí zejména neobsahuje žádnou analýzu čl. 3 odst. 2a nařízení s mocí zákona č. 40/2010, která by umožnila pochopit důvod, proč toto ustanovení dovoluje vzdát se daně. Toto rozhodnutí ani neuvádí, proč okolnosti sporu v původním řízení vykazují nadnárodní povahu a musí být označeny za zneužití práva. Předložené otázky jsou tedy abstraktní a hypotetické.
|
|
19. It must be recalled that a reference for a preliminary ruling made by a national court may be declared inadmissible only where it is quite obvious that the interpretation of European Union law that is sought bears no relation to the actual facts of the main action or its purpose, where the problem is hypothetical, or where the Court does not have before it the factual or legal material necessary to give a useful answer to the questions submitted to it (see, inter alia, Case C‑415/93 Bosman [1995] ECR I‑4921, paragraph 61, and Case C‑450/09 Schröder [2011] ECR I‑0000, paragraph 17).
|
19. V tomto ohledu je třeba připomenout, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je možné prohlásit za nepřípustné pouze tehdy, jestliže je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 61, jakož i ze dne 31. března 2011, Schröder, C‑450/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 17).
|
|
20. With regard more specifically to the information that must be provided to the Court in a reference for a preliminary ruling, that information not only serves to enable the Court to provide answers which will be of use to the referring court, it must also enable the Governments of the Member States and other interested parties to submit observations in accordance with Article 23 of the Statute of the Court of Justice of the European Union. It is settled case-law that, for those purposes, it is necessary, first, that the national court should define the factual and legislative context of the questions which it is asking or, at the very least, explain the factual circumstances on which those questions are based. Secondly, the order for reference must set out the precise reasons why the national court is unsure as to the interpretation of European Union law and considers it necessary to refer questions to the Court for a preliminary ruling (Case C‑42/07 Liga Portuguesa de Futebol Profissional and Bwin International [2009] ECR I‑7633, paragraph 40 and the case-law cited).
|
20. Pokud jde konkrétně o informace, jež musejí být Soudnímu dvoru předloženy v rámci předkládacího rozhodnutí, tyto informace neslouží pouze k tomu, aby Soudnímu dvoru umožnily podat předkládajícímu soudu užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit svá vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Z ustálené judikatury vyplývá, že za tímto účelem je nezbytné, aby vnitrostátní soud vymezil skutkový a právní rámec, ze kterého vycházejí otázky, které pokládá, nebo aby alespoň vysvětlil skutkové předpoklady, na kterých jsou tyto otázky založeny. Kromě toho musí předkládací rozhodnutí uvádět přesné důvody, které vedly vnitrostátní soud k tomu, aby si kladl otázky ohledně výkladu unijního práva, a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky (rozsudek ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International, C‑42/07, Sb. rozh. s. I‑7633, bod 40 a citovaná judikatura).
|
|
21. In the present case, the order for reference contains an account of the facts behind the main proceedings and the relevant national law, namely Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010. It also indicates the reasons why the referring court is uncertain as to the compatibility of that provision with European Union law and considered it necessary to make a reference to the Court for a preliminary ruling.
|
21. V projednávané věci předkládací rozhodnutí obsahuje popis skutkových okolností, v nichž tkví původ sporu v původním řízení, a relevantního vnitrostátního práva, a sice čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010. Uvádí jak důvody, proč se předkládající soud táže na slučitelnost tohoto ustanovení s unijním právem, tak důvody, které jej vedly k tomu, že považoval za nezbytné předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách.
|
|
22. While in its third question, relating generally to the interpretation of ‘the principles governing the single market’, the referring court does not specify the principles thus referred to, the account in the order for reference of the elements of fact and law and the doubts as to the compatibility of Article 3(2 bis )(b) of Decree‑Law No 40/2010 with European Union law is none the less sufficient, taken as a whole, to enable the Member States and other interested parties to submit observations on the point and to take an effective part in the proceedings, as evidenced by the written and oral observations of the parties who have taken part in the proceedings, and to enable the Court to provide the referring court with an answer which will be of use to it.
|
22. I když předkládající soud ve své třetí otázce, která se týká obecně výkladu „zásad, kterými se řídí jednotný trh“, uvedené zásady neupřesňuje, je nicméně v předkládacím rozhodnutí uveden popis skutkových a právních poznatků, jakož i pochybností o slučitelnosti čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010 s unijním právem, celkově dostatečný k tomu, aby členské státy a jiní zúčastnění byli schopni v tomto ohledu předložit vyjádření a efektivně se účastnit řízení, jak dosvědčují písemná a ústní vyjádření účastníků řízení, a aby Soudní dvůr mohl podat uvedenému soudu užitečnou odpověď.
|
|
23. Finally, whether European Union law is applicable to the main proceedings is a question which relates to the examination of the substance of the questions referred, as reformulated in paragraph 15 above. Those questions appear to be decisive for the outcome of those proceedings, since what is at stake is the conclusion of the proceedings by a decision of the referring court pursuant to the national provision in question. It follows that the questions are manifestly related to the actual facts of the main action and are neither abstract nor hypothetical.
|
23. Otázka, zda je unijní právo použitelné na spor v původním řízení, závisí konečně na meritorním přezkumu položených otázek, tak jak byly přeformulovány v bodě 15 tohoto rozsudku. Uvedené otázky se jeví jako rozhodující pro řešení tohoto sporu, jelikož jde podle dotčeného vnitrostátního ustanovení o jeho ukončení rozhodnutím předkládajícího soudu. Z toho vyplývá, že uvedené otázky zjevně mají vztah k realitě původního řízení a nejsou ani abstraktní, ani nemají hypotetickou povahu.
|
|
24. The reference for a preliminary ruling must therefore be regarded as admissible.
|
24. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy třeba považovat za přípustnou.
|
|
Substance
|
K věci samé
|
|
25. It should be recalled that, in accordance with settled case-law, while direct taxation falls within the competence of the Member States, they must none the less exercise that competence consistently with European Union law (see, inter alia, Case C‑182/08 Glaxo Wellcome [2009] ECR I‑8591, paragraph 34 and the case-law cited).
|
25. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že přímé daně sice spadají do pravomoci členských států, avšak tyto členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo (viz zejména rozsudek ze dne 17. září 2009, Glaxo Wellcome, C‑182/08, Sb. rozh. s. I‑8591, bod 34 a citovaná judikatura).
|
|
26. In the present case, Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010 provides for the conclusion, on payment of an amount equivalent to 5% of the value of the claim and with the abandonment of any claim to compensation for failure to comply with the reasonable time requirement, of tax proceedings pending before the Corte suprema di cassazione which have lasted for more than 10 years since the action was brought at first instance and in which the tax authorities have been unsuccessful at first and second instance, in order ‘to ensure that judicial proceedings in tax matters are kept within a reasonable time, as required by the [ECHR], having regard to the failure to comply with the reasonable time requirement laid down in Article 6(1) of [the ECHR]’.
|
26. V projednávané věci čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010 stanoví ukončení probíhajících daňových sporů před Corte di Cassazione na základě platby částky rovnající se 5 % z hodnoty nároku a vzdání se nároku na vypořádání z důvodu nedodržení přiměřené lhůty, pokud je trvání uvedených sporů od podání žaloby v první stupni delší než deset let a daňová správa v nich neměla v prvních dvou stupních řízení úspěch, „s cílem zachovat přiměřenou délku řízení v daňových věcech, jak stanoví [EÚLP], a s ohledem zejména na nedodržení ,přiměřené lhůty‘ stanovené čl. 6 odst. 1 [této smlouvy]“.
|
|
27. It should also be pointed out that Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010, which the referring court interprets as a waiver of tax, aims, according to its very wording, at reducing the length of tax proceedings in order to comply with the reasonable time principle laid down by the ECHR and at putting an end to violations of the ECHR.
|
27. Je třeba dále zdůraznit, že účelem čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010, který předkládající soud vykládá jako vzdání se daně, je podle jeho vlastního znění zkrácení délky daňových řízení s cílem dodržet zásadu přiměřené délky řízení formulovanou EÚLP a ukončit porušování této zásady.
|
|
28. According to the documents in the case, the facts of the main proceedings go back more than 20 years.
|
28. V tomto ohledu ze spisu vyplývá, že skutkové okolnosti věci v původním řízení sahají až do doby více než před 20 lety.
|
|
29. It is in the light of those factors that it must be examined whether the rules and principles of European Union law mentioned in the order for reference preclude the application, in a case such as that in the main proceedings, of a provision of national law such as Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010.
|
29. Právě s ohledem na tyto okolnosti je třeba zkoumat, zda pravidla a zásady unijního práva uvedené v předkládacím rozhodnutí brání v takové věci, jako je věc původním řízení, použití takového ustanovení, jako je čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010.
|
|
30. First, as regards the principle of the prohibition of abuse of rights and Article 4(3) TEU, it must be observed to begin with that the dispute in the main proceedings is not one in which taxpayers rely or are liable to rely on a provision of European Union law for fraudulent or abusive ends. Consequently, the judgments in Halifax and Others and Part Service , cases concerning value added tax which the referring court mentions in connection with its uncertainty as to whether the principle of the prohibition of abuse of rights defined in those judgments extends to the field of non-harmonised taxes, are not relevant in the present case.
|
30. Co se zaprvé týče zásady zákazu zneužití práva a čl. 4 odst. 3 SEU, je třeba poukázat na to, že se ve věci v původním řízení nejedná o spor, ve kterém poplatníci podvodně nebo neoprávněně spoléhají nebo by se mohli spoléhat na normu unijního práva. Výše uvedené rozsudky Halifax a další a Part Service vydané v oblasti daně z přidané hodnoty, na které odkazuje předkládající soud a táže se, zda se zásada zákazu zneužití práva potvrzená těmito rozsudky vztahuje také na oblast neharmonizovaných daní, tedy nejsou v projednávané věci relevantní.
|
|
31. It must be observed, next, that the documents in the case likewise do not show that the application of a national provision entailing a restriction of one of the freedoms guaranteed by the FEU Treaty and the possible justification of such a restriction on the ground of the need to prevent abusive practices are at issue in the main proceedings. Consequently, the Court’s case-law on abuse of rights in the field of direct taxation, deriving in particular from Case C‑196/04 Cadbury Schweppes and Cadbury Schweppes Overseas [2006] ECR I‑7995, Case C‑524/04 Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation [2007] ECR I‑2107, Case C‑330/07 Jobra [2008] ECR I‑9099 and Glaxo Wellcome , is not relevant either.
|
31. Dále je třeba připomenout, že ze spisu ani nevyplývá, že by ve sporu v původním řízení bylo projednáváno použití vnitrostátního ustanovení umožňujícího omezení jedné ze svobod zaručených Smlouvou SEU ani případné odůvodnění takového omezení nezbytností předejít zneužívajícím jednáním. V důsledku toho není relevantní ani judikatura Soudního dvora týkající se zneužití práva v oblasti přímých daní, vycházející zejména z rozsudků ze dne 12. září 2006, Cadbury Schweppes a Cadbury Schweppes Overseas (C‑196/04, Sb. rozh. s. I‑7995); ze dne 13. března 2007, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation (C‑524/04, Sb. rozh. s. I‑2107); ze dne 4. prosince 2008, Jobra (C‑330/07, Sb. rozh. s. I‑9099), jakož i Glaxo Wellcome, citovaného výše.
|
|
32. Finally, in any event, it is clear that no general principle exists in European Union law which might entail an obligation of the Member States to combat abusive practices in the field of direct taxation and which would preclude the application of a provision such as that at issue in the main proceedings where the taxable transaction proceeds from such practices and European Union law is not involved.
|
32. V každém případě je nakonec nutno konstatovat, že v unijním právu neexistuje žádná obecná zásada, ze které by vyplývala povinnost členských států potírat zneužívající jednání v oblasti přímých daní a která by bránila uplatnění takového ustanovení, jaké je dotčené ve věci v původním řízení, když zdanitelná operace pramení z takových jednání a unijní právo není dotčeno.
|
|
33. It follows that the principle of the prohibition of abuse of rights and Article 4(3) TEU, under which the Member States are required to take any appropriate measure, general or particular, to ensure fulfilment of the obligations resulting from European Union law and to refrain from any measure which could jeopardise the attainment of the Union’s objectives, cannot in principle preclude the application, in a case such as that in the main proceedings, of a provision of national law such as Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010.
|
33. Z toho vyplývá, že zásada zákazu zneužití práva a čl. 4 odst. 3 SEU, podle kterého jsou členské státy povinny přijmout veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z unijního práva, a zdržet se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie, nemohou v zásadě bránit v takové věci, jako je věc v původním řízení použití takového vnitrostátního ustanovení, jako je čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010.
|
|
34. Secondly, as regards the freedoms guaranteed by the FEU Treaty and the principle of non-discrimination, it must be observed that only the free movement of capital appears to be concerned by the transaction at issue in the main proceedings, as that transaction is a transfer by a company of a non-member country of the right of usufruct over shares in an Italian company to another Italian company. It suffices to state here that there is nothing in the case-file to show that, in a case such as that in the main proceedings, a provision such as Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010 affects the free movement of capital, or indeed, in general, the exercise of any of the freedoms guaranteed by the FEU Treaty.
|
34. Co se zadruhé týče svobod zaručených Smlouvou o FEU a zásady zákazu diskriminace, je důvodné uvést, že se operace dotčená v původním řízení, která se vztahuje k převodu práv na požitky z držby akcií italské společnosti ve prospěch jiné italské společnosti provedenému společností ze třetího státu, dotýká pouze volného pohybu kapitálu. V tomto ohledu postačuje konstatovat, že ze žádné okolnosti uvedené ve spisu nevyplývá, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, takové ustanovení, jako čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010, ovlivňuje volný pohyb kapitálu a obecně výkon jakékoliv jiné ze svobod zaručených Smlouvou o FEU.
|
|
35. Since those freedoms are the specific expression, in their respective fields, of the general principle of the prohibition of all discrimination on grounds of nationality (see, to that effect, Case C‑384/08 Attanasio Group [2010] ECR I‑2055, paragraph 31), that principle does not preclude either the application, in a case relating to direct taxation, of a provision of national law such as Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010.
|
35. Jelikož tyto svobody představují konkrétní vyjádření obecné zásady zákazu jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti v jednotlivých oblastech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2010, Attanasio Group, C‑384/08, Sb. rozh. s. I‑2055, bod 31), nebrání uvedená zásada ani použití takového vnitrostátního ustanovení, jako je čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010, ve věci týkající se přímých daní.
|
|
36. Thirdly, as regards the rules on State aid, the Court has held on numerous occasions that the objective pursued by State measures is not sufficient to exclude those measures from classification as ‘aid’ for the purposes of Article 107 TFEU. That article does not distinguish between measures of State intervention by reference to their causes or their aims but defines them in relation to their effects (see Case C‑487/06 P British Aggregates v Commission [2008] ECR I‑10515, paragraphs 84 and 85 and the case-law cited).
|
36. Co se zatřetí týče pravidel v oblasti státních podpor, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že cíl sledovaný státními zásahy nepostačuje k tomu, aby se vyhnuly tomu, že budou kvalifikovány jako „podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU. Tento článek totiž nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků, a tedy nezávisle na použitých prostředcích (viz rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, Sb. rozh. s. I‑10515, body 84 a 85, jakož i citovaná judikatura).
|
|
37. It is settled case-law that classification as State aid requires all the following conditions to be fulfilled. First, there must be intervention by the State or through State resources. Secondly, the intervention must be liable to affect trade between Member States. Thirdly, it must confer an advantage on the recipient. Fourthly, it must distort or threaten to distort competition (Case C‑140/09 Fallimento Traghetti del Mediterraneo [2010] ECR I‑5243, paragraph 31 and the case-law cited).
|
37. Podle ustálené judikatury je pro kvalifikaci zásahu jako státní podpory vyžadováno, aby byly splněny všechny následující podmínky. Musí se zaprvé jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté musí narušovat či hrozit narušením hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 10. června 2010, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C‑140/09, Sb. rozh. s. I‑5243, bod 31 a citovaná judikatura).
|
|
38. With respect to the third condition, it should be recalled that a measure by which the public authorities grant certain undertakings favourable tax treatment which, although not involving the transfer of State resources, places those to whom it applies in a more favourable financial position than other taxpayers constitutes State aid within the meaning of Article 107(1) TFEU (see Case C‑66/02 Italy v Commission [2005] ECR I‑10901, paragraph 78).
|
38. Co se týče třetí podmínky, je třeba uvést, že opatření, kterým veřejné orgány poskytují určitým podnikům zvýhodněné daňové zacházení, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, ale staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním poplatníkům, je státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (viz rozsudek ze dne 15. prosince 2005, Itálie v. Komise, C‑66/02, Sb. rozh. s. I‑10901, bod 78).
|
|
39. On the other hand, advantages resulting from a general measure applicable without distinction to all economic operators do not constitute State aid within the meaning of that article (see Italy v Commission , paragraph 99).
|
39. Naproti tomu zvýhodnění vyplývající z obecného opatření, které je bez rozdílu použitelné na všechny hospodářské subjekty, nepředstavují státní podpory ve smyslu tohoto článku (viz rozsudek Itálie v. Komise, uvedený výše, bod 99).
|
|
40. To assess whether a measure is selective, it must be examined whether, within the context of a particular legal system, that measure constitutes an advantage for certain undertakings in comparison with others which are in a comparable legal and factual situation. However, the concept of State aid does not refer to measures which differentiate between undertakings and are therefore a priori selective where that differentiation arises from the nature or scheme of the system of which they form part (see British Aggregates v Commission , paragraphs 82 and 83 and the case-law cited).
|
40. Za účelem posouzení toho, zda má opatření selektivní povahu, je třeba zkoumat, zda v rámci daného právního režimu toto opatření určité podniky zvýhodňuje vůči jiným podnikům, které se nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Pojem „státní podpora“ nicméně nezahrnuje státní opatření zavádějící rozlišení mezi podniky, a tedy opatření a priori selektivní, pokud toto rozlišení vyplývá z povahy nebo uspořádání systému, do něhož tato opatření patří (viz rozsudek British Aggregates v. Komise, uvedený výše, body 82 a 83 a citovaná judikatura).
|
|
41. In the present case, even supposing that the application of Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010 may in a particular situation lead to an advantage for a beneficiary of that provision, it must be noted, with respect to the selectiveness of the measure, that it applies generally to all taxpayers who are parties to tax proceedings pending before the Corte suprema di cassazione, whatever the nature of the tax at issue, where those proceedings originate in an application at first instance made more than 10 years before the date of the entry into force of that provision and the tax authorities have been unsuccessful at first and second instance.
|
41. I za předpokladu, že by použití čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010 mohlo v dané situaci vést k poskytnutí výhody tomu, kdo tohoto ustanovení využije, platí, že je třeba v projednávané věci poukázat na to, že pokud jde o selektivní povahu opatření, použije se toto opatření na všechny poplatníky, kteří jsou účastníky daňového řízení probíhajícího před Corte suprema di cassazione, a to bez ohledu na povahu dotčené daně, pokud má toto řízení původ v žalobě podané v prvním stupni více než deset let před vstupem tohoto ustanovení v platnost a pokud daňová správa neměla úspěch v prvních dvou stupních soudního řízení.
|
|
42. The fact that only taxpayers satisfying those conditions can benefit from the measure cannot in itself make it into a selective measure. It is clear that persons unable to claim its benefit are not in a comparable factual and legal situation to those taxpayers from the point of view of the national legislature’s objective of ensuring compliance with the principle that judgment must be given within a reasonable time.
|
42. Skutečnost, že z tohoto opatření mohou mít prospěch pouze poplatníci, kteří splňují tyto podmínky, nemůže sama o sobě tomuto opatření dát selektivní povahu. Je totiž nutno konstatovat, že osoby, které jej nemohou využít, se nenacházejí ve skutkové a právní situaci srovnatelné se situací uvedených poplatníků s ohledem na cíl sledovaný vnitrostátním zákonodárcem, kterým je zajistit dodržování zásady přiměřené lhůty.
|
|
43. The measure is indeed of limited temporal application, since in order to benefit from it taxpayers must submit an application to the relevant secretariat or registry within a period of 90 days from the entry into force of the law converting the decree into law. However, that limitation is inherent to measures of this kind, which are necessarily one-off measures, and the period appears sufficient to allow all taxpayers to whom this general one-off measure applies to seek to benefit from it.
|
43. Toto opatření má zajisté časově omezenou dobu použití, neboť poplatníci, kteří jej chtějí využít, musí předložit žalobu příslušnému sekretariátu nebo příslušné soudní kanceláři ve lhůtě 90 dnů po vstupu zákona o přeměně uvedeného nařízení v platnost. Toto omezení je však jednak inherentní tomuto druhu opatření, která mohou být pouze jednorázová, a jednak je tato lhůta zřejmě dostatečná k tomu, aby jej všichni poplatníci, na které se toto obecné a jednorázové opatření použije, mohli využít.
|
|
44. It follows, without there being any need to examine the other conditions mentioned in paragraph 37 above, that a measure such as that in Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010 cannot be classified as State aid.
|
44. Z toho vyplývá, aniž je třeba přezkoumat ostatní podmínky připomenuté v bodě 37 tohoto rozsudku, že takové opatření, jako je opatření, které stanoví čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010, nelze kvalifikovat jako státní podporu.
|
|
45. Finally, as regards the obligation to ensure the effective application of European Union law, it follows from all the foregoing that the principle of the prohibition of abuse of rights, Article 4(3) TEU, the freedoms guaranteed by the FEU Treaty, the principle of non-discrimination and the rules on State aid do not preclude the application in a case relating to direct taxation of a provision of national law such as Article 3(2 bis )(b) of Decree-Law No 40/2010.
|
45. Pokud jde v poslední řadě o povinnost zajistit účinné uplatňování unijního práva, ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že zásada zákazu zneužití práva, čl. 4 odst. 3 SEU, svobody zaručené Smlouvou o FEU, zásada zákazu diskriminace a pravidla pro státní podpory nebrání v případě věci týkající se přímých daní použití takového vnitrostátního ustanovení, jako je čl. 3 odst. 2a písm. b) nařízení s mocí zákona č. 40/2010.
|
|
46. In the absence of an infringement of European Union law, it cannot therefore be considered that such a provision, in that its consequence, like that of any other provision providing for proceedings to be terminated before a decision is made on their substance, is to prevent the national court of final instance from exercising its power of review of lawfulness in the proceedings concerned in accordance with European Union law, possibly after making a reference to the Court under Article 267 TFEU, is contrary to the obligation on national courts of final instance to ensure, within their respective jurisdictions, the effective application of European Union law.
|
46. Při neexistenci porušení unijního práva tedy nelze mít za to, že je takové ustanovení z důvodu, že je jeho důsledkem – stejně jako u jakéhokoliv jiného ustanovení stanovícího ukončení řízení před rozhodnutím ve věci samé – nemožnost vnitrostátního soudu, který rozhoduje v posledním stupni, provést přezkum legality v dotčených řízeních v souladu s unijním právem poté, co případně předložil věc Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU, v rozporu s povinností vnitrostátních soudů rozhodujících v posledním stupni zajistit v rámci svých pravomocí účinné uplatňování unijního práva.
|
|
47. In the light of all those considerations, the answer to the referring court’s questions is that European Union law, in particular the principle of the prohibition of abuse of rights, Article 4(3) TEU, the freedoms guaranteed by the FEU Treaty, the principle of non-discrimination, the rules on State aid and the obligation to ensure the effective application of European Union law, must be interpreted as not precluding the application, in a case such as that in the main proceedings relating to direct taxation, of a provision of national law which provides for proceedings pending before the court giving judgment at final instance in tax matters to be concluded in return for payment of a sum equivalent to 5% of the value of the claim, where those proceedings originate in an application made at first instance more than 10 years before the date of entry into force of that provision and the tax authorities have been unsuccessful at first and second instance.
|
47. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že unijní právo, zejména pak zásada zákazu zneužití práva, čl. 4 odst. 3 SEU, svobody zaručené Smlouvou o FEU, zásada zákazu diskriminace, pravidla v oblasti státních podpor, jakož i povinnost zajistit účinné uplatňování unijního práva, musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání v takové věci, jako je věc v původním řízení, týkající se přímých daní použít vnitrostátní ustanovení, které stanoví ukončení daňových sporů probíhajících před soudem rozhodujícím v posledním stupni na základě zaplacení částky rovnající se 5 % hodnoty nároku, pokud tyto spory měly původ v žalobách podaných v prvním stupni více než deset let před vstupem tohoto ustanovení v platnost a pokud daňová správa nebyla úspěšná v prvních dvou stupních soudního řízení.
|
|
Costs
|
K nákladům řízení
|
|
48. Since these proceedings are, for the parties to the main proceedings, a step in the action pending before the national court, the decision on costs is a matter for that court. Costs incurred in submitting observations to the Court, other than the costs of those parties, are not recoverable.
|
48. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
|