Odůvodnění rozsudku
|
|
Skutečnosti předcházející sporu
|
Dejansko stanje
|
|
1. Dne 2. března 2005 podali Hervé Dias Martinho a Manuel Carlos Dias Martinho u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)].
|
1. Hervé Dias Martinho in Manuel Carlos Dias Martinho sta 2. marca 2005 pri Uradu za usklajevanje na notranjem trgu (znamke in modeli) (UUNT) na podlagi Uredbe Sveta (ES) št. 40/94 z dne 20. decembra 1993 o znamki Skupnosti (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 17, zvezek 1, str. 146), kakor je bila spremenjena (nadomeščena z Uredbo Sveta (ES) št. 207/2009 z dne 26. februarja 2009 o blagovni znamki Skupnosti (UL L 78, str. 1)), vložila zahtevo za registracijo znamke Skupnosti.
|
|
2. Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení:
|
2. Znamka, za katero je bila zahtevana registracija, je spodnji figurativni znak:
|
|
>image>20
|
>image>6
|
|
3. Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají zejména do tříd 18 a 25 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
|
3. Proizvodi, za katere je bila zahtevana registracija, spadajo med drugim v razreda 18 in 25 Nicejskega aranžmaja o mednarodni klasifikaciji proizvodov in storitev zaradi registracije znamk z dne 15. junija 1957, kakor je bil revidiran in spremenjen, ter za vsak razred ustrezajo temu opisu:
|
|
– třída 18: „Lodní kufry a kufry, deštníky, náprsní tašky, peněženky nikoli z drahých kovů; kabelky, batohy, tašky na kolečkách, cestovní tašky, plážové tašky; kufříky na toaletní potřeby“;
|
– razred 18: „Veliki potovalni kovčki in ročni potovalni kovčki, dežniki, listnice, denarnice iz nežlahtnih kovin; ročne torbe, nahrbtniki, torbe s koleščki, potovalke, torbe za plažo; kozmetični kovčki“;
|
|
– třída 25: „Oděvy, obuv, pokrývky hlavy, košile, kožené oděvy či oděvy z imitace kůže, opasky, rukavice, šátky, šály, pletené zboží, ponožky, domácí střevíce, plážová obuv, lyžařská či sportovní obuv, spodní prádlo; kombinézy, a sice kombinézy na surfování a lyžařské kombinézy“.
|
– razred 25: „Oblačila, obutev, pokrivala, moške srajce, oblačila iz usnja ali imitacije usnja, pasovi (oblačila), rokavice (oblačila), ovratne rute, nogavice, kratke nogavice, copati, obutev za plažo, smučarska ali športna obutev, spodnje perilo; kombinezoni, in sicer kombinezoni za deskanje, smučarski kombinezoni“.
|
|
4. Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 39/2005 ze dne 26. září 2005.
|
4. Prijava znamke Skupnosti je bila objavljena v Biltenu znamk Skupnosti št. 39/2005 z dne 26. septembra 2005.
|
|
5. Dne 23. prosince 2005 podala žalobkyně, společnost Paul Alfons Rehbein (GmbH & Co.) KG, proti zápisu přihlášené ochranné známky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009) námitky, a to pro všechny výrobky uvedené v bodě 3 výše.
|
5. Tožeča stranka, družba Paul Alfons Rehbein (GmbH & Co.) KG, je 23. decembra 2005 na podlagi člena 42 Uredbe št. 40/94 (postal člen 41 Uredbe št. 207/2009) vložila ugovor zoper registracijo prijavljene znamke za vse proizvode iz točke 3 zgoraj.
|
|
6. Námitky byly založeny na slovní ochranné známce OUTBURST, zapsané v Německu dne 31. srpna 1999 pod číslem 39940713 pro označení výrobků spadajících do třídy 25 ve smyslu Niceské dohody, odpovídajících následujícímu popisu: „Oděvy, obuv a pokrývky hlavy“.
|
6. Ugovor je temeljil na besedni znamki OUTBURST, registrirani v Nemčiji 31. avgusta 1999 pod številko 39940713 za proizvode iz razreda 25 Nicejskega aranžmaja, ki ustrezajo opisu: „Oblačila, obutev, pokrivala“.
|
|
7. Námitky byly založeny na všech výrobcích, na které se vztahuje starší ochranná známka.
|
7. Ugovor je temeljil na vseh proizvodih, za katere velja prejšnja znamka.
|
|
8. Důvodem uplatněným na podporu námitek byl důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009].
|
8. Razlog, naveden v utemeljitev ugovora, je razlog iz člena 8(1)(b) Uredbe št. 40/94 (postal člen 8(1)(b) Uredbe št. 207/2009).
|
|
9. Dne 10. července 2006 Hervé Dias Martinho a Manuel Carlos Dias Martinho požádali, aby žalobkyně v souladu s čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009) předložila důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky.
|
9. Hervé Dias Martinho in Manuel Carlos Dias Martinho sta 10. julija 2006 zahtevala, naj tožeča stranka v skladu s členom 43(2) in (3) Uredbe št. 40/94 (postal člen 42(2) in (3) Uredbe št. 207/2009) predloži dokaz, da se je prejšnja znamka resno in dejansko uporabljala.
|
|
10. Dopisem ze dne 12. července 2006 OHIM žalobkyni vyzval k tomu, aby uvedený důkaz předložila ve lhůtě dvou měsíců, tedy nejpozději dne 13. září 2006.
|
10. Z dopisom z dne 12. julija 2006 je UUNT tožečo stranko pozval, naj navedeni dokaz predloži v roku dveh mesecev ali najpozneje 13. septembra 2006.
|
|
11. V odpovědi na tento dopis žalobkyně dne 11. září 2006 předložila následující důkazy:
|
11. Tožeča stranka je v odgovoru na ta dopis 11. septembra 2006 predložila te dokaze:
|
|
– písemné prohlášení jejího pověřeného jednatele ze dne 25. srpna 2006, ve kterém tento jednatel uvedl, že její dceřiná společnost Heinrich Nickel GmbH & Co. KG od roku 2000 používá v rozsáhlé míře starší ochrannou známku pro sportovní oděvy, a pro každý rok v průběhu období 2000-2005 přitom upřesnil jak výši prodejů oděvů označených touto ochrannou známkou, které tato dceřiná společnost realizovala, tak i počet těchto oděvů;
|
– pisno izjavo svojega izvršnega direktorja z dne 25. avgusta 2006, v kateri je navedel, da hčerinska družba Heinrich Nickel GmbH & Co. KG od leta 2000 v veliki meri uporablja prejšnjo znamko za športna oblačila, in za vsako leto v obdobju med letoma 2000 in 2005 natančneje navedel znesek prodaje oblačil te znamke, ki jo je opravila ta hčerinska družba, ter število teh oblačil;
|
|
– seznam prodejů oděvů označených starší ochrannou známkou, které byly realizovány každý rok v průběhu období 2000-2005, vypracovaný podle jednotlivých zákazníků, seznam týchž prodejů, avšak vypracovaný podle druhu oděvů, různé objednávky, dodací listy a faktury, dvě strany (z nichž jedna je označena datem srpen 2004) pocházející ze dvou katalogů vydaných pro obchodní veletrhy, fotografie oděvů, etikety oděvů a dvě strany vyňaté z propagační brožury s tím, že všechny tyto doklady tvořily přílohu písemného prohlášení uvedeného výše;
|
– seznam prodaje oblačil prejšnje znamke, opravljene vsako leto v obdobju med letoma 2000 in 2005, po strankah, seznam iste prodaje, vendar po vrsti oblačil, različne naročilnice, dobavnice in račune, dve strani (od katerih je ena iz avgusta 2004) iz dveh katalogov, pripravljenih za poslovne sejme, fotografije oblačil, etikete oblačil in dve strani iz promocijske brošure, vsa ta dokazila so bila priložena zgornji pisni izjavi;
|
|
– písemné prohlášení pověřeného člena statutárního orgánu jedné společnosti ze dne 4. září 2006, ve kterém tento člen statutárního orgánu uvedl, že tato společnost u společnosti Heinrich Nickel nakoupila sportovní oděvy označené starší ochrannou známkou a tyto oděvy zpětně ve „velkém měřítku“ prodávala ve svých maloobchodních prodejnách přinejmenším od roku 2000, a pro každý rok za období 2000-2005 přitom upřesnil výši těchto nákupů, jakož i počet nakoupených oděvů.
|
– pisno izjavo izvršnega direktorja neke družbe z dne 4. septembra 2006, v kateri je ta navedel, da je ta družba od družbe Heinrich Nickel kupila športna oblačila prejšnje znamke in jih prodajala „v velikem obsegu“ v svojih trgovinah na drobno vsaj od leta 2000, pri čemer je za vsako leto v obdobju med letoma 2000 in 2005 natančneje navedel znesek nakupov ter število kupljenih oblačil.
|
|
12. Rozhodnutím ze dne 26. června 2007 námitkové oddělení námitky v plném rozsahu zamítlo z důvodu, že žalobkyně nepředložila důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky.
|
12. Oddelek za ugovore je z odločbo z dne 26. junija 2007 ugovor v celoti zavrnil z obrazložitvijo, da tožeča stranka ni dokazala resne in dejanske uporabe prejšnje znamke.
|
|
13. Dne 8. srpna 2007 podala žalobkyně proti rozhodnutí námitkového oddělení k OHIM odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 (nyní články 58 až 64 nařízení č. 207/2009). Dne 23. října 2007 žalobkyně OHIM předložila odůvodnění odvolání, v jehož příloze přiložila dodatečné důkazy k důkazům již předloženým v prvním stupni.
|
13. Tožeča stranka je 8. avgusta 2007 na podlagi členov od 57 do 62 Uredbe št. 40/94 (postali členi od 58 do 64 Uredbe št. 207/2009) zoper odločbo oddelka za ugovore pri UUNT vložila pritožbo. Vlogo s pritožbenimi razlogi je pri UUNT vložila 23. oktobra 2007 in ji priložila dokaze, ki so dopolnjevali tiste, ki jih je že predložila na prvi stopnji.
|
|
14. Rozhodnutím ze dne 13. března 2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát OHIM odvolání zamítl. Ohledně důkazů, které žalobkyně předložila dne 11. září 2006 (viz bod 11 výše), měl odvolací senát za to, že jsou „globálně“ nedostatečné k prokázání skutečného užívání starší národní ochranné známky. V případě dodatečných důkazů měl odvolací senát s odkazem na čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, jakož i na pravidlo 22 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1), za to, že jsou opožděné, jelikož byly předloženy po uplynutí lhůty stanovené OHIM (viz bod 10 výše) a že neexistují nové skutečnosti, které by toto opožděné předložení mohly odůvodnit. Za těchto okolností měl odvolací senát za to, že není nezbytné přezkoumávat podmínky existence nebezpečí záměny.
|
14. Drugi odbor za pritožbe je z odločbo z dne 13. marca 2008 (v nadaljevanju: izpodbijana odločba) zavrnil pritožbo. Odbor za pritožbe je glede dokazov, ki jih je tožeča stranka predložila 11. septembra 2006 (glej točko 11 zgoraj), menil, da „na splošno“ ne zadoščajo za dokaz resne in dejanske uporabe prejšnje nacionalne znamke. Kar zadeva dopolnilne dokaze, se je odbor za pritožbe skliceval na člen 43(2) in (3) Uredbe št. 40/94 in na pravilo 22(2) Uredbe Komisije (ES) št. 2868/95 z dne 13. decembra 1995 za izvedbo Uredbe Sveta (ES) št. 40/94 o znamki Skupnosti (UL, posebna izdaja v slovenščini, poglavje 17, zvezek 1, str. 189) ter ugotovil, da so bili prepozni, saj so bili predloženi po izteku roka, ki ga je določil UUNT (glej točko 10 zgoraj), in da ni bilo novih dejstev, ki bi upravičevala to prepozno predložitev. Odbor za pritožbe je v teh okoliščinah menil, da ni treba preučiti pogojev za obstoj verjetnosti zmede.
|
|
Návrhová žádání účastníků řízení
|
Predlogi strank
|
|
15. Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
|
15. Tožeča stranka Splošnemu sodišču predlaga, naj:
|
|
– zrušil napadené rozhodnutí;
|
– izpodbijano odločbo razveljavi;
|
|
– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.
|
– UUNT naloži plačilo stroškov.
|
|
16. OHIM navrhuje, aby Tribunál:
|
16. UUNT Splošnemu sodišču predlaga, naj:
|
|
– zamítl první žalobní důvod jako neopodstatněný;
|
– prvi tožbeni razlog zavrne kot neutemeljen;
|
|
– v případě, že by Tribunál rozhodl, že v projednávané věci bude použito pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, zamítl rovněž druhý žalobní důvod jako neopodstatněný, žalobu zamítl v plném rozsahu a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;
|
– če bo ugotovilo, da se pravilo 22(2) Uredbe št. 2868/95 v obravnavani zadevi uporablja, zavrne tudi drugi tožbeni razlog kot neutemeljen, zavrne tožbo v celoti in tožeči stranki naloži plačilo stroškov;
|
|
– v případě, že by Tribunál rozhodl, že v projednávané věci nebude použito pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, vrátil věc odvolacímu senátu, aby vykonal svou posuzovací pravomoc v souladu s čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009) a rozhodl, že OHIM ponese pouze vlastní náklady řízení.
|
– če bo ugotovilo, da se pravilo 22(2) Uredbe št. 2868/95 v obravnavani zadevi ne uporablja, vrne zadevo odboru za pritožbe, da bo ta diskrecijsko odločil v skladu s členom 74(2) Uredbe št. 40/94 (postal člen 76(2) Uredbe št. 207/2009), in odloči, da UUNT nosi samo svoje stroške.
|
|
Právní otázky
|
Pravo
|
|
17. Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody, vycházející z porušení ustanovení čl. 43 odst. 2 a 3 ve vzájemném spojení s ustanovením čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 78 odst. 1 písm. f) nařízení č. 207/2009], jakož i pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95 a z porušení ustanovení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 ve vzájemném spojení s pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95.
|
17. Tožeča stranka navaja dva tožbena razloga, ki se nanašata na kršitev določb člena 43(2) in (3) v povezavi s členom 76(1)(f) Uredbe št. 40/94 (postal člen 78(1)(f) Uredbe št. 207/2009) in pravilom 22(3) Uredbe št. 2868/95 ter na kršitev določb člena 74(2) Uredbe št. 40/94 v povezavi s pravilom 22(2) Uredbe št. 2868/95.
|
|
18. První žalobní důvod vznáší otázku, zda důkazy předložené žalobkyní před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě prokazují právně dostačujícím způsobem skutečné užívání starší ochranné známky a druhý žalobní důvod vznáší otázku, zda měl odvolací senát rovněž zohlednit důkazy, které byly předloženy poprvé před ním.
|
18. Prvi tožbeni razlog zadeva vprašanje, ali dokazi, ki jih je tožeča stranka predložila oddelku za ugovore v določenem roku, pravno zadostno dokazujejo resno in dejansko uporabo prejšnje znamke, drugi tožbeni razlog pa vprašanje, ali bi odbor za pritožbe moral upoštevati tudi tiste dokaze, ki so bili prvič predloženi pred njim.
|
|
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení ustanovení čl. 43 odst. 2 a 3 ve vzájemném spojení s ustanovením čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94, jakož i pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95
|
Prvi tožbeni razlog: kršitev določb člena 43(2) in (3) v povezavi s členom 76(1)(f) Uredbe št. 40/94 in pravilom 22(3) Uredbe št. 2868/95
|
|
19. Jak vyplývá z devátého bodu odůvodnění nařízení č. 40/94, zákonodárce měl za to, že není důvod chránit starší ochranné známky v případě, že nejsou skutečně užívány. V souladu s tímto bodem odůvodnění čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 stanoví, že přihlašovatel ochranné známky Společenství může požádat o důkaz, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky, která je předmětem námitek, byla starší ochranná známka skutečně užívána na území, na kterém je chráněna.
|
19. Kot izhaja iz devete uvodne izjave Uredbe št. 40/94, je zakonodajalec menil, da je varstvo prejšnje znamke upravičeno le, če se je ta dejansko uporabljala. V skladu s to uvodno izjavo člen 43(2) in (3) Uredbe št. 40/94 določa, da sme prijavitelj znamke Skupnosti zahtevati dokaz o tem, da se je prejšnja znamka na ozemlju, na katerem je varovana, resno in dejansko uporabljala pet let pred objavo prijave znamke, ki je predmet ugovora.
|
|
20. Podle pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95 se důkaz o užívání musí týkat místa, času, rozsahu a povahy užívání starší ochranné známky [viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. září 2008, Boston Scientific v. OHIM – Terumo (CAPIO), T‑325/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27 a citovaná judikatura].
|
20. Na podlagi pravila 22(3) Uredbe št. 2868/95 se mora dokaz o uporabi nanašati na kraj, čas, obseg in naravo uporabe prejšnje znamke (glej sodbo Splošnega sodišča z dne 10. septembra 2008 v zadevi Boston Scientific proti UUNT – Terumo (CAPIO), T‑325/06, neobjavljena v ZOdl., točka 27 in navedena sodna praksa).
|
|
21. Při výkladu pojmu „skutečné užívání“ je třeba zohlednit skutečnost, že ratio legis požadavku, podle kterého musí být starší ochranná známka skutečně užívána, aby bylo možné ji namítat proti přihlášce ochranné známky Společenství, spočívá v omezení konfliktů mezi dvěma ochrannými známkami, pokud neexistuje oprávněný hospodářský důvod vyplývající ze skutečné funkce ochranné známky na trhu [rozsudek Tribunálu ze dne 12. března 2003, Goulbourn v. OHIM – Redcats (Silk Cocoon), T‑174/01, Recueil, s. II‑789, bod 38]. Naproti tomu cílem ustanovení uvedených v bodech 19 a 20 výše není vyhodnocení obchodního úspěchu ani kontrola hospodářské strategie podnik u nebo to, aby ochrana ochranných známek byla vyhrazena pouze jejich obchodnímu využití, které je kvantitativně rozsáhlé [viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Sunrider v. OHIM – Espadafor Caba (VITAFRUIT), T‑203/02, Sb. rozh. s. II‑2811, body 36 až 38 a citovaná judikatura].
|
21. Pri razlagi pojma resne in dejanske uporabe je treba upoštevati, da je ratio legis zahteve – v skladu s katero mora biti prejšnja znamka predmet resne in dejanske uporabe, da bi se bilo mogoče uspešno sklicevati nanjo zoper prijavljeno znamko Skupnosti – v zmanjševanju števila konfliktov med znamkama, kadar iz dejanskega delovanja znamke na trgu ne izhaja upravičen ekonomski razlog (sodba Splošnega sodišča z dne 12. marca 2003 v zadevi Goulbourn proti UUNT – Redcats (Silk Cocoon), T‑174/01, Recueil, str. II‑789, točka 38). Po drugi strani pa namen določb, navedenih v točkah 19 in 20 zgoraj, ni presojanje gospodarskega učinka niti nadzorovanje gospodarske strategije podjetja ali celo zoževanje varstva znamk samo na njihovo količinsko pomembno tržno uporabo (glej v tem smislu sodbo Splošnega sodišča z dne 8. julija 2004 v zadevi Sunrider proti UUNT – Espadafor Caba (VITAFRUIT), T‑203/02, ZOdl., str. II‑2811, točke od 36 do 38 in navedena sodna praksa).
|
|
22. Ochranná známka je skutečně užívána, je-li užívána v souladu s její hlavní funkcí, tedy zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C‑40/01, Recueil, s. I 2439, bod 43). Podmínka vztahující se ke skutečnému užívání ochranné známky navíc vyžaduje, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 39; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Ansul, bod 37).
|
22. Znamka se resno in dejansko uporablja, če se uporablja v skladu s svojo bistveno funkcijo zagotavljanja istovetnosti izvora proizvodov ali storitev, za katere je bila registrirana, da bi se ustvaril oziroma ohranil trg za te proizvode in storitve, za razliko od simbolične uporabe, katere edini cilj je ohranjanje pravic, ki so podeljene z znamko (glej po analogiji sodbo Sodišča z dne 11. marca 2003 v zadevi Ansul, C‑40/01, Recueil, str. I‑2439, točka 43). Poleg tega pogoj, ki se nanaša na resno in dejansko uporabo znamke, zahteva, da se znamka, taka kot je zaščitena na upoštevnem ozemlju, uporablja javno in navzven (sodba VITAFRUIT, točka 21 zgoraj, točka 39; glej tudi v tem smislu in po analogiji zgoraj navedeno sodbo Ansul, točka 37).
|
|
23. Skutečné užívání ochranné známky je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, která jsou v dotyčném hospodářském odvětví považována za odůvodněná za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu a rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 40; viz rovněž obdobně rozsudek Ansul, bod 22 výše, bod 43).
|
23. Pri presoji resne in dejanske uporabe znamke je treba upoštevati vsa dejstva in okoliščine, ki so pomembni za ugotovitev, ali se znamka dejansko gospodarsko izkorišča, zlasti ali se v zadevnem gospodarskem sektorju taka uporaba šteje za upravičeno za ohranjanje ali ustvarjanje deleža na trgu za blago ali storitve, ki jih varuje znamka, naravo tega blaga ali storitev, značilnosti trga ter obseg in pogostost uporabe znamke (sodba VITAFRUIT, točka 21 zgoraj, točka 40; glej po analogiji tudi sodbo Ansul, točka 22 zgoraj, točka 43).
|
|
24. Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je zvláště třeba přihlédnout k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním a k délce časového období, během něhož došlo k úkonům spojeným s užíváním, i k četnosti těchto úkonů [rozsudek Tribunálu VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 41, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, MFE Marienfelde v. OHIM – Vétoquinol (HIPOVITON), T‑334/01, Sb. rozh. s. II‑2787, bod 35].
|
24. V zvezi z obsegom uporabe prejšnje znamke je treba upoštevati zlasti tržno količino celotne uporabe in trajanje obdobja uporabe ter pogostost uporabe (sodba VITAFRUIT, točka 21 zgoraj, točka 41, in sodba Splošnega sodišča z dne 8. julija 2004 v zadevi MFE Marienfelde proti UUNT – Vétoquinol (HIPOVITON), T‑334/01, ZOdl., str. II‑2787, točka 35).
|
|
25. Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky v projednávané věci je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 42). Skutečné užívání ochranné známky mimoto nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu [rozsudky Tribunálu ze dne 12. prosince 2002, Kabushiki Kaisha Fernandes v. OHIM – Harrison (HIWATT), T‑39/01, Recueil, s. II‑5233, bod 47, a ze dne 6. října 2004, Vitakraft-Werke Wührmann v. OHIM – Krafft (VITAKRAFT), T‑356/02, Sb. rozh. s. II‑3445, bod 28].
|
25. Da bi se v neki zadevi preizkusilo, ali je uporaba prejšnje znamke resna in dejanska, je treba opraviti celovito presojo ob upoštevanju vseh upoštevnih dejavnikov obravnavanega primera (sodba VITAFRUIT, točka 21 zgoraj, točka 42). Poleg tega resna in dejanska uporaba znamke ne more biti izkazana z verjetnostjo ali domnevami, temveč mora temeljiti na konkretnih in objektivnih elementih, ki dokazujejo resnično in zadostno uporabo znamke na zadevnem trgu (sodbi Splošnega sodišča z dne 12. decembra 2002 v zadevi Kabushiki Kaisha Fernandes proti UUNT – Harrison (HIWATT), T‑39/01, Recueil, str. II‑5233, točka 47, in z dne 6. oktobra 2004 v zadevi Vitakraft-Werke Wührmann proti UUNT – Krafft (VITAKRAFT), T‑356/02, ZOdl., str. II‑3445, točka 28).
|
|
26. V projednávané věci měl odvolací senát v bodě 23 napadeného rozhodnutí za to, že důkazy, které žalobkyně předložila dne 11. září 2006 (viz bod 11 výše), jsou „globálně“ nedostatečné k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky v Německu během relevantního období.
|
26. Odbor za pritožbe je v obravnavani zadevi v točki 23 izpodbijane odločbe ugotovil, da dokazi, ki jih je tožeča stranka predložila 11. septembra 2006 (glej točko 11 zgoraj), „na splošno“ ne zadoščajo za dokaz resne in dejanske uporabe prejšnje znamke v Nemčiji v upoštevnem obdobju.
|
|
27. Žalobkyně má naproti tomu za to, že tyto důkazy, posuzované jako celek, takové skutečné užívání jasně prokazují.
|
27. Tožeča stranka pa nasprotno meni, da ti dokazi, presojani celovito, jasno dokazujejo resno in dejansko uporabo.
|
|
28. OHIM sdílí posouzení odvolacího senátu.
|
28. UUNT se strinja s presojo odbora za pritožbe.
|
|
29. Žalobkyně před námitkovým oddělením pro účely prokázání skutečného užívání starší ochranné známky předložila písemné prohlášení jejího pověřeného jednatele, ke kterému byla jako příloha přiložena série dokladů, jakož i písemné prohlášení pocházející od pověřeného člena statutárního orgánu společnosti, která je zákazníkem její dceřiné společnosti Heinrich Nickel (viz bod 11 výše).
|
29. Tožeča stranka je, da bi dokazala resno in dejansko uporabo prejšnje znamke, oddelku za ugovore predložila pisno izjavo svojega izvršnega direktorja, ki so ji bili priloženi več dokazil in pisna izjava izvršnega direktorja družbe, ki je stranka njene hčerinske družbe Heinrich Nickel (glej točko 11 zgoraj).
|
|
30. V případě prvního písemného prohlášení měl odvolací senát nejprve v bodě 17 napadeného rozhodnutí za to, že nemůže mít „stejnou“ důkazní hodnotu jako písemné prohlášení ve smyslu čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94. Uvedl, že k tomu, aby takové prohlášení mohlo mít takovou hodnotu, přísluší dotyčné osobě, aby prokázala, že podle právních předpisů státu, ve kterém bylo učiněno, „je kvalifikováno jako prohlášení učiněné ,místopřísežně‘ nebo má přinejmenším rovnocenný účinek“. V projednávané věci přitom žalobkyně neupřesnila, která ustanovení německého práva sankcionují „nepravdivé prohlášení před OHIM během probíhajícího řízení týkajícího se ochranné známky Společenství stejným způsobem jako nepravdivé místopřísežné prohlášení učiněné před německými orgány“. Dále odvolací senát v bodě 18 napadeného rozhodnutí upřesnil, že pouhá okolnost, že dotčené písemné prohlášení nebylo učiněno „ve formě stanovené“ výše uvedeným ustanovením, však není dostačující k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že postrádá jakoukoli důkazní hodnotu. OHIM jej totiž může zohlednit při svém „globálním přezkumu“ dokumentů, které jsou mu předloženy, a toto prohlášení může usnadnit „systematické posouzení“ a pochopení jednotlivých písemností předložených jako důkazy, jakož i doplnit informace v těchto písemnostech obsažené. Je však nezbytné, aby tvrzení obsažená v písemném prohlášení byla podložena dodatečnými a objektivními důkazy. Konečně měl odvolací senát v bodech 19 až 21 napadeného rozhodnutí za to, že listinné důkazy tvořící přílohu dotčeného písemného prohlášení – s výjimkou stránky jednoho ze dvou katalogů pro obchodní veletrhy označené datem srpen 2004 – dostatečným způsobem nedokládají místo, čas a rozsah užívání starší ochranné známky.
|
30. V zvezi s prvo pisno izjavo je odbor za pritožbe najprej v točki 17 izpodbijane odločbe menil, da ne more imeti „samostojne“ dokazne vrednosti pisne izjave v smislu člena 76(1)(f) Uredbe št. 40/94. Navedel je, da bi taka izjava imela tako vrednost, če bi zadevna oseba dokazala, da ta izjava na podlagi zakonodaje države, v kateri je nastala, „šteje za ‚zapriseženo‘ ali ‚potrjeno‘ pisno izjavo ali vsaj za izjavo, ki ima podoben učinek“. V obravnavani zadevi pa naj tožeča stranka ne bi pojasnila, katere so določbe nemškega prava, ki sankcionirajo „lažno izjavo pred U[UNT] med postopkom v zvezi z znamko Skupnosti na enak način kot lažno zapriseženo izjavo, podano pri nemških organih“. Odbor za pritožbe je nato v točki 18 izpodbijane odločbe pojasnil, da zgolj to, da zadevna pisna izjava ni bila podana „v predpisani obliki“ iz zgoraj navedene določbe, kljub vsemu ne zadošča za ugotovitev, da nima nikakršne dokazne vrednosti. UUNT naj bi jo namreč lahko upošteval v „celoviti preučitvi“ dokumentov, ki so mu bili predloženi, ta izjava pa naj bi lahko olajšala „sistematično presojo“ in razumevanje različnih dokumentov, predloženih kot dokazov, ter dopolnila informacije iz teh dokumentov. Naj pa bi morale biti navedbe iz pisne izjave potrjene z dopolnilnimi in objektivnimi dokazi. Odbor za pritožbe je nazadnje v točkah od 19 do 21 izpodbijane odločbe ugotovil, da dokazila, priložena zadevni pisni izjavi, razen strani iz avgusta 2004 iz enega od dveh katalogov za poslovne sejme, kraja, časa in obsega uporabe prejšnje znamke ne potrjujejo zadosti.
|
|
31. Ohledně druhého písemného prohlášení odvolací senát nejprve v bodě 22 napadeného rozhodnutí uvedl, že třebaže jej lze považovat za „přípustný důkaz“, je nezbytné provést globální přezkum písemností ve spise, se zohledněním všech relevantních faktorů. Dále měl za to, že „místopřísežné prohlášení učiněné zákazníkem dotyčného účastníka a stránka z katalogu neposkytují důkaz o stálém, stabilním a skutečném užívání ochranné známky osobou, která podala námitky, které může být rovnocenné skutečnému užívání uvedené ochranné známky“.
|
31. V zvezi z drugo pisno izjavo je odbor za pritožbe najprej v točki 22 izpodbijane odločbe navedel, da je treba, čeprav jo je mogoče šteti za „dopusten dokaz“, opraviti celovito preučitev dokumentov iz spisa in upoštevati vse upoštevne dejavnike. Nato je menil, da „zaprisežena izjava stranke zadevne stranke in stran iz kataloga ne dokazujeta stalne, trajajoče in dejanske uporabe znamke s strani stranke, ki ugovarja, ki bi lahko pomenila resno in dejansko uporabo navedene znamke“.
|
|
32. Zaprvé je ohledně písemného prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně třeba nejprve připomenout, že čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94 se jakožto důkazních prostředků o užívání ochranné známky na základě odkazu podle pravidla 22 nařízení č. 2868/95 týká „písemných prohlášení učiněných místopřísežně nebo majících podle právních předpisů státu, ve kterém jsou učiněna, rovnocenný účinek“. Z toho vyplývá, že v právních předpisech dotyčného členského státu je třeba účinky písemného prohlášení zkoumat pouze v případě, že takové prohlášení nebylo učiněno místopřísežně [rozsudek Tribunálu ze dne 7. června 2005, Lidl Stiftung v. OHIM – REWE-Zentral (Salvita), T‑303/03, Sb. rozh. s. II‑1917, bod 40]. V projednávané věci je nesporné, že písemné prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně je místopřísežným prohlášením a že jej odvolací senát považoval jako takové za přípustné. Toto písemné prohlášení je tedy – aniž je třeba analyzovat jeho účinky v německém právu – součástí důkazních prostředků uvedených v čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94, na který odkazuje pravidlo 22 nařízení č. 2868/95 (výše uvedený rozsudek Salvita, bod 40).
|
32. Na prvem mestu, kar zadeva pisno izjavo izvršnega direktorja tožeče stranke, je treba najprej pojasniti, da so v členu 76(1)(f) Uredbe št. 40/94 na podlagi sklicevanja v pravilu 22 Uredbe št. 2868/95 kot dokaz o uporabi znamke navedene „zaprisežene ali potrjene pisne izjave ali izjave, ki imajo podoben učinek po zakonu države, v kateri je izjava sestavljena“. Iz tega izhaja, da je treba učinke pisne izjave preučiti glede na zakonodajo zadevne države članice samo, kadar taka izjava ni bila zaprisežena ali potrjena (sodba Splošnega sodišča z dne 7. junija 2005 v zadevi Lidl Stiftung proti UUNT – REWE-Zentral (Salvita), T‑303/03, ZOdl., str. II‑1917, točka 40). V tem primeru je ugotovljeno, da je pisna izjava izvršnega direktorja tožeče stranke potrjena izjava in da jo je odbor za pritožbe kot tako štel za dopustno. Zato ta pisna izjava, ne da bi bilo treba analizirati njene učinke v nemškem pravu, spada med dokazna sredstva, določena v členu 76(1)(f) Uredbe št. 40/94, na katerega se sklicuje pravilo 22 Uredbe št. 2868/95 (zgoraj navedena sodba Salvita, točka 40).
|
|
33. Dále je třeba uvést, že odvolací senát měl v bodě 17 napadeného rozhodnutí nesprávně za to, že takové písemné prohlášení může mít „stejnou“ důkazní hodnotu před OHIM pouze v případě, že je podle dotyčného vnitrostátního práva kvalifikováno jako prohlášení učiněné „místopřísežně“ nebo má přinejmenším rovnocenný účinek. Odvolací senát rovněž nesprávně odmítl přiznat „stejnou“ důkazní hodnotu písemnému prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně z důvodu, že žalobkyně neupřesnila, která ustanovení německého práva sankcionují nepravdivé prohlášení. Žádná skutečnost v nařízení č. 40/94 ani v nařízení č. 2868/95 totiž neumožňuje dospět k závěru, že důkazní síla důkazních prostředků o užívání ochranné známky, včetně místopřísežných prohlášení, musí být analyzována ve světle vnitrostátních právních předpisů členského státu (rozsudek Salvita, bod 32 výše, bod 42). Je ostatně nutné konstatovat, že OHIM v odpovědi na písemnou otázku, kterou mu položil Tribunál, výslovně uznal, že tvrzení obsažená v bodě 17 napadeného rozhodnutí se odchylují od stanoviska přijatého v rozsudku Salvita, bod 32 výše. OHIM tak správně připustil, že „nezávisle na situaci z hlediska vnitrostátního práva je důkazní síla písemného prohlášení v rámci řízení před OHIM relativní, to znamená, že jeho obsah musí být posuzován volně“.
|
33. Nato je treba navesti, da je odbor za pritožbe v točki 17 izpodbijane odločbe napačno ugotovil, da ima taka pisna izjava lahko „samostojno“ dokazno vrednost pred UUNT samo, če na podlagi zadevnega nacionalnega prava šteje za „zapriseženo“ ali „potrjeno“ pisno izjavo ali vsaj za izjavo, ki ima podoben učinek. Odbor za pritožbe prav tako napačno ni priznal „samostojne“ dokazne vrednosti pisni izjavi izvršnega direktorja tožeče stranke z obrazložitvijo, da v njej ni pojasnjeno, katere so določbe nemškega prava, ki sankcionirajo lažno izjavo. Nič v Uredbi št. 40/94 in Uredbi št. 2868/95 namreč ne omogoča sklepanja, da bi bilo treba dokazno moč dokazov o uporabi znamke, vključno s potrjenimi izjavami, analizirati ob upoštevanju nacionalne zakonodaje države članice (sodba Salvita, točka 32 zgoraj, točka 42). Poleg tega je treba ugotoviti, da je UUNT v odgovoru na pisno vprašanje, ki mu ga je zastavilo Splošno sodišče, izrecno priznal, da se trditve iz točke 17 izpodbijane odločbe oddaljujejo od stališča iz sodbe Salvita, točka 32 zgoraj. UUNT je tako – pravilno – priznal, da je „ne glede na položaj v nacionalnem pravu dokazna moč pisne izjave v postopku pred U[UUNT] relativna, to pomeni, da je njeno vsebino treba presojati prosto“.
|
|
34. Tato pochybení však nemají žádný dopad na opodstatněnost analýzy odvolacího senátu, jelikož odvolací senát nevedla k popření jakékoli důkazní hodnoty písemného prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně. Z bodů 18 až 23 napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že odvolací senát tak, jak mu příslušelo (viz v tomto smyslu rozsudek Salvita, bod 32 výše, bod 41), toto písemné prohlášení řádně zohlednil v rámci globálního posouzení důkazů založených do spisu. Je sice pravda, že v bodě 18 napadeného rozhodnutí měl odvolací senát za to, že uvedené písemné prohlášení není samo o sobě dostačující a že tvrzení, která obsahuje, musejí být podložena dodatečnými „objektivními“ důkazy. Jak však správně uvedl OHIM, toto stanovisko je třeba schválit, jelikož toto prohlášení bylo vypracováno pověřeným jednatelem žalobkyně, a nikoli třetí či nezávislou osobou [viz v tomto smyslu rozsudek Salvita, bod 32 výše, body 43 až 45, a rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2008, Deichmann-Schuhe v. OHIM – Design for Woman (DEITECH), T‑86/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 50]. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro posouzení důkazní hodnoty určitého dokumentu je třeba především ověřit důvěryhodnost informací, které jsou v něm obsaženy. Je tedy nutné vzít v úvahu především původ dokumentu, okolnosti jeho vyhotovení, komu je dokument určen a klást si otázku, zda se dokument vzhledem ke svému obsahu jeví jako rozumný a důvěryhodný (výše uvedené rozsudky Salvita, bod 42, a DEITECH, bod 47).
|
34. Vendar pa te napake nimajo posledic za utemeljenost analize odbora za pritožbe, saj ga niso vodile k zanikanju vsakršne dokazne vrednosti pisne izjave izvršnega direktorja tožeče stranke. Iz točk od 18 do 23 izpodbijane odločbe je namreč razvidno, da je odbor za pritožbe, kot je njegova dolžnost (glej v tem smislu sodbo Salvita, točka 32 zgoraj, točka 41), ustrezno upošteval to pisno izjavo pri celoviti presoji elementov spisa. Odbor za pritožbe je sicer v točki 18 izpodbijane odločbe ugotovil, da navedena pisna izjava sama po sebi ne zadošča in da morajo biti trditve, ki jih vsebuje, potrjene z dopolnilnimi „objektivnimi“ elementi. Vendar, kot je upravičeno navedel UUNT, je temu stališču treba pritrditi, saj je to pisno izjavo podal izvršni direktor tožeče stranke, ne pa tretja ali neodvisna oseba (glej v tem smislu sodbo Salvita, točka 32 zgoraj, točke od 43 do 45, in sodbo Splošnega sodišča z dne 16. decembra 2008 v zadevi Deichmann-Schuhe proti UUNT – Design for Woman (DEITECH), T‑86/07, neobjavljena v ZOdl., točka 50). V zvezi s tem je treba opozoriti, da je za oceno dokazne vrednosti dokumenta treba najprej preveriti verodostojnost podatkov, ki jih vsebuje. Upoštevati je torej treba zlasti izvor dokumenta, okoliščine njegove izdelave in njegovega naslovnika ter se vprašati, ali se glede na njegovo vsebino zdi razumen in zanesljiv (zgoraj navedeni sodbi Salvita, točka 42, in DEITECH, točka 47).
|
|
35. V projednávané věci písemné prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně obsahuje údaje o užívání starší ochranné známky týkající se místa (Německo), času (období 2000-2005), rozsahu (roční obrat a počet výrobků prodaných za rok) a povahy označených výrobků (sportovní oděvy, zejména bundy, pláště do deště, lyžařské oblečení, kalhoty, džíny, trička atd.). Je nutno konstatovat, jak k tomu správně dospěl odvolací senát, že tyto údaje však nejsou dostatečným způsobem doloženy důkazy tvořícími přílohu tohoto písemného prohlášení.
|
35. V obravnavani zadevi pisna izjava izvršnega direktorja tožeče stranke vsebuje navedbe o uporabi prejšnje znamke v zvezi s krajem (Nemčija), časom (obdobje med letoma 2000 in 2005), obsegom (letni promet in letno število prodanih artiklov) in naravo zadevnih proizvodov (športna oblačila, zlasti jopiči, nepremočljiva oblačila, smučarska oblačila, hlače, kavbojke, majice s kratkimi rokavi …). Ugotoviti je treba, kot je pravilno sklenil odbor za pritožbe, da te navedbe niso zadostno potrjene z elementi, priloženimi tej pisni izjavi.
|
|
36. Seznam ročních prodejů realizovaných v průběhu období 2000-2005, vypracovaný podle jednotlivých zákazníků a tentýž seznam vypracovaný podle druhu oděvů – kromě toho, že byly rovněž vypracovány samotnou žalobkyní – totiž neobsahují žádný odkaz na starší ochrannou známku. Objednávky, dodací listy a faktury, kromě skutečnosti, že – jak ostatně výslovně uznává žalobkyně ve svých písemnostech – rovněž neuvádějí starší ochrannou známku, se týkají pouze let 2004 až 2006. Jedinou ochrannou známkou, která se objevuje na posledně uvedených dokumentech, je obrazová ochranná známka Nickel Sportswear. Fotografie a etikety oděvů neposkytují žádné informace týkající se místa, času a množství výrobků skutečně prodaných pod starší ochrannou známkou, což ostatně žalobkyně výslovně připouští ve svých písemnostech. Stejně tak je tomu v případě druhé ze dvou stran vyňatých z katalogů pro obchodní veletrhy, jakož i dvou stran pocházejících z propagační brožury. V případě posledně uvedené brožury je třeba zejména uvést, že její samotná existence neprokazuje, že byla distribuována potenciálním německým zákazníkům, neprokazuje rozsah její případné distribuce a ani množství realizovaných prodejů výrobků chráněných starší ochrannou známkou [viz v tomto smyslu rozsudek VITAKRAFT, bod 25 výše, bod 34]. Jediným relevantním prvkem, třebaže je sám o sobě ve značné míře nedostatečný, neboť neposkytuje zejména žádnou informaci týkající se rozsahu užívání, je skutečnost, že jedna ze stran pocházejících z jednoho ze dvou výše uvedených katalogů je označena datem srpen 2004.
|
36. Seznam letne prodaje, opravljene v obdobju med letoma 2000 in 2005, po strankah in isti seznam prodaje po vrsti oblačil namreč razen tega, da ju je prav tako sestavila tožeča stranka sama, ne vsebujeta nobenega sklicevanja na prejšnjo znamko. Naročilnice, dobavnice in računi, poleg tega da prav tako ne omenjajo prejšnje znamke, kot je tožeča stranka priznala v svojih pisanjih, zadevajo zgolj obdobje med letoma 2004 in 2006. Edina znamka, ki je navedena v zadnjenavedenih dokumentih, je figurativna znamka Nickel Sportswear. Fotografije in etikete oblačil ne dajejo nobene informacije o kraju, obdobju in količini proizvodov, dejansko prodanih pod prejšnjo znamko, kar tožeča stranka poleg tega izrecno priznava v svojih pisanjih. Enako velja za drugo od dveh strani iz katalogov za poslovne sejme in za dve strani iz promocijske brošure. Glede te brošure je treba navesti zlasti to, da zgolj njen obstoj ne dokazuje niti dejstva, da je bila razdeljena morebitnim nemškim strankam, niti obsega njene morebitne distribucije, niti tega, kakšna je bila količina prodanih proizvodov, zaščitenih s prejšnjo znamko (glej v tem smislu sodbo VITAKRAFT, točka 25 zgoraj, točka 34). Edini nekoliko upoštevni element, čeprav sam po sebi precej nezadosten, saj iz njega ni razvidna nikakršna informacija o obsegu uporabe, je dejstvo, da je ena od strani iz enega od zgoraj navedenih katalogov iz avgusta 2004.
|
|
37. Žalobkyně nemůže tvrdit, že údaje obsažené v písemném prohlášení jejího pověřeného jednatele mohou zhojit nedostatečnosti konstatované v bodě 36 výše. Jak správně uvedl OHIM, údaje obsažené v písemném prohlášení totiž musejí být podloženy jinými důkazy, a nikoli opačně.
|
37. Tožeča stranka ne more trditi, da so informacije iz pisne izjave njenega izvršnega direktorja take, da bi lahko popravile pomanjkljivosti, ugotovljene zgoraj v točki 36. Kot je namreč pravilno navedel UUNT, morajo biti informacije iz pisne izjave potrjene z drugimi elementi, in ne obratno.
|
|
38. Dále vzhledem k tomu, že písemné prohlášení pověřeného člena statutárního orgánu společnosti, která je zákazníkem dceřiné společnosti žalobkyně, pochází od třetí společnosti ve vztahu k posledně uvedené společnosti, je samo o sobě dostačující k dosvědčení určitých skutečností. Jak však odvolací senát právem uvedl v bodě 22 napadeného rozhodnutí, toto písemné prohlášení, které se týká pouze určitých nákupů realizovaných jediným zákazníkem dceřiné společnosti žalobkyně, umožňuje prokázat jen existenci velmi omezeného užívání starší ochranné známky v Německu během relevantního období.
|
38. Nato, ker pisna izjava izvršnega direktorja družbe, ki je stranka hčerinske družbe tožeče stranke, izvira od tretje družbe v razmerju do zadnjenavedene, ta sama po sebi zadostuje za dokaz nekaterih dejstev. Vendar, kot je odbor za pritožbe pravilno navedel v točki 22 izpodbijane odločbe, ta pisna izjava, ki zadeva le nekatere nakupe, ki jih je opravila ena sama stranka hčerinske družbe tožeče stranke, dokazuje zgolj obstoj zelo omejene uporabe prejšnje znamke v Nemčiji v upoštevnem obdobju.
|
|
39. S ohledem na konstatování učiněná v bodech 34 až 38 výše je třeba mít podobně jako odvolací senát za to, že různé důkazy, které žalobkyně předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě, posuzované globálně, nejsou dostačující k prokázání, že starší ochranná známka byla v Německu během relevantního období předmětem rozsáhlého, stálého a skutečného užívání. Je tudíž třeba dospět k závěru, že odvolací senát nepochybil, když měl za to, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky nebyl v projednávané věci poskytnut ve stanovené lhůtě.
|
39. Glede na ugotovitve v točkah od 34 do 38 zgoraj je treba, tako kot je to storil odbor za pritožbe, ugotoviti, da različni dokazi, ki jih je tožeča stranka oddelku za ugovore predložila v določenem roku, presojani celovito, ne dokazujejo, da se je prejšnja znamka v Nemčiji v upoštevnem obdobju obsežno, stalno in dejansko uporabljala. Zato je treba skleniti, da odbor za pritožbe ni storil napake s tem, da je ugotovil, da v obravnavani zadevi v določenem roku ni bil predložen dokaz za resno in dejansko uporabo prejšnje znamke.
|
|
40. První žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
|
40. Zato je treba prvi tožbeni razlog zavrniti.
|
|
Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení ustanovení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 ve vzájemném spojení s pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95
|
Drugi tožbeni razlog: kršitev določb člena 74(2) Uredbe št. 40/94 v povezavi s pravilom 22(2) Uredbe št. 2868/95
|
|
41. Podle čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 OHIM nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.
|
41. Člen 74(2) Uredbe št. 40/94 določa, da lahko UUNT spregleda dejstva, na katera se stranke niso sklicevale, ali dokaze, ki jih zadevne stranke niso predložile v ustreznem času.
|
|
42. Podle ustálené judikatury ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 vyplývá, že obecně platí, není‑li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení uvedeného nařízení a že OHIM nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy [rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, Sb. rozh. s. I‑2213, bod 42; rozsudky Tribunálu ze dne 6. listopadu 2007, SAEME v. OHIM – Racke (REVIAN’s), T‑407/05, Sb. rozh. s. II‑4385, bod 56, a ze dne 12. prosince 2007, K & L Ruppert Stiftung v. OHIM – Lopes de Almeida Cunha a další (CORPO livre), T‑86/05, Sb. rozh. s. II‑4923, bod 44].
|
42. V skladu z ustaljeno sodno prakso iz besedila člena 74(2) Uredbe št. 40/94 izhaja, da je praviloma, in če ni nasprotne določbe, predložitev dejstev in dokazov strank mogoča tudi po izteku rokov, določenih za tako predložitev v skladu z določbami navedene uredbe, ter da nič ne prepoveduje UUNT, da bi upošteval dejstva in dokaze, ki so tako prepozno navedeni oziroma predloženi (sodba Sodišča z dne 13. marca 2007 v zadevi UUNT proti Kaul, C‑29/05 P, ZOdl., str. I‑2213, točka 42, ter sodbi Splošnega sodišča z dne 6. novembra 2007 v zadevi SAEME proti UUNT – Racke (REVIAN’s), T‑407/05, ZOdl., str. II‑4385, točka 56, in z dne 12. decembra 2007 v zadevi K & L Ruppert Stiftung proti UUNT – Lopes de Almeida Cunha in drugi (CORPO livre), T‑86/05, ZOdl., str. II‑4923, točka 44).
|
|
43. Možnost účastníků řízení před OHIM předložit skutečnosti a důkazy po uplynutí lhůt stanovených za tímto účelem neexistuje bezpodmínečně, nýbrž je podmíněna neexistencí ustanovení v opačném smyslu. Pouze tehdy, je-li tato podmínka splněna, disponuje OHIM posuzovací pravomocí v souvislosti se zohledněním skutečností a důkazů předložených opožděně, kterou mu Soudní dvůr přiznal při výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 47).
|
43. Možnost, da stranke postopka UUNT predložijo dejstva in dokaze po izteku rokov, določenih v ta namen, ni brezpogojna, ampak je pogojena s tem, da ne obstaja nasprotna določba. Šele če je ta pogoj izpolnjen, ima UUNT diskrecijsko pravico glede upoštevanja prepozno predloženih dejstev in dokazov, ki mu ga je Sodišče priznalo z razlago člena 74(2) Uredbe št. 40/94 (sodba CORPO livre, točka 42 zgoraj, točka 47).
|
|
44. V projednávané věci přitom existuje ustanovení bránící zohlednění důkazů, které osoba, která podala námitky, předložila poprvé před odvolacím senátem, a to čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, tak jak byl proveden pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95. Posledně uvedené ustanovení totiž stanoví:
|
44. Vendar v obravnavani zadevi obstaja določba, ki nasprotuje upoštevanju dokazov, ki jih je stranka, ki ugovarja, prvič predložila pred odborom za pritožbe, in sicer člen 43(2) in (3) Uredbe št. 40/94, kot je bil izveden s pravilom 22(2) Uredbe št. 2868/95. Zadnjenavedena določba namreč določa:
|
|
„Má-li osoba, která podala námitky, předložit důkaz o užívání nebo doložit, jaké jsou řádné důvody pro neužívání, vyzve ji [OHIM], aby poskytla požadovaný důkaz ve lhůtě, kterou jí stanoví. Nepředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, [OHIM] námitky zamítne.“
|
„Če mora stranka, ki ugovarja, predložiti dokaz o uporabi ali pokazati, da obstajajo ustrezni razlogi za neuporabo, jo U[UNT] pozove, naj zahtevani dokaz priskrbi v roku, ki ji ga določi. Če stranka, ki ugovarja, takšnega dokaza ne priskrbi pred iztekom roka, U[UNT] ugovor zavrže.“
|
|
45. Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, že předložení důkazů o užívání starší ochranné známky po uplynutí lhůty stanovené za tímto účelem má v zásadě za následek zamítnutí námitek, aniž má OHIM v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Skutečné užívání starší ochranné známky totiž představuje předběžnou otázku, která musí být z tohoto důvodu vyřešena před tím, než bude přijato samotné rozhodnutí o námitkách (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 49).
|
45. Iz drugega stavka te določbe izhaja, da predložitev dokazov o uporabi prejšnje znamke po izteku roka, določenega v ta namen, načeloma vodi do zavrženja ugovora, ne da bi imel UUNT v zvezi s tem diskrecijsko pravico. Resna in dejanska uporaba prejšnje znamke namreč pomeni predhodno vprašanje, o katerem je treba torej odločiti pred sprejetjem odločbe o ugovoru (sodba CORPO livre, točka 42 zgoraj, točka 49).
|
|
46. Tribunál však rozhodl, že pravidlo 22 odst. 2 druhou větu nařízení č. 2868/95 nelze vykládat tak, že brání zohlednění dodatečných důkazů s ohledem na existenci nových skutečností, a to ani tehdy, když jsou předloženy po uplynutí této lhůty [rozsudky HIPOVITON, bod 24 výše, bod 56 a CORPO livre, bod 42 výše, bod 50].
|
46. Vendar je Splošno sodišče razsodilo, da se pravilo 22(2), drugi stavek, ne sme razlagati tako, da nasprotuje upoštevanju dodatnih dokazov o obstoju novih dejstev, čeprav so bili predloženi po izteku tega roka (sodbi HIPOVITON, točka 24 zgoraj, točka 56, in CORPO livre, točka 42 zgoraj, točka 50).
|
|
47. Odvolací senát, který vycházel ze zásad uvedených v bodech 41 až 46 výše měl v projednávané věci v bodech 27 až 29 napadeného rozhodnutí za to, že nemá žádný prostor pro uvážení, který by mu umožnil zohlednit důkazy, které žalobkyně poprvé předložila před ním, neboť neexistuje žádná nová skutečnost odůvodňující toto opožděné předložení.
|
47. V obravnavani zadevi se je odbor za pritožbe v točkah od 27 do 29 izpodbijane odločbe oprl na načela, predstavljena v točkah od 41 do 46 zgoraj, in ugotovil, da nima nikakršne diskrecijske pravice, ki bi mu omogočala, da upošteva dokaze, ki jih je tožeča stranka prvič predložila pred njim, ker ne obstaja nobeno novo dejstvo, ki bi upravičevalo to prepozno predložitev.
|
|
48. Žalobkyně má za to, že odvolací senát měl uvedené důkazy zohlednit, jelikož pouze doplňují a objasňují důkazy, které předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě. Tvrdí, že zásady stanovené v rozsudku HIPOVITON, bod 24 výše, se vztahují nejen na případ, kdy opožděně předložené důkazy nebyly dostupné před uplynutím stanovené lhůty nebo v případě, kdy přihlašovatel ochranné známky Společenství uplatnil nové skutkové okolnosti nebo úspěšně popřel důkazy předložené osobou, která podala námitky, ale rovněž v případě, kdy námitkové oddělení mělo za to, že posledně uvedené důkazy jsou nedostatečné.
|
48. Tožeča stranka meni, da bi odbor za pritožbe moral upoštevati navedene dokaze, ker ti zgolj dopolnjujejo in pojasnjujejo dokaze, ki jih je v določenem roku navedla pred oddelkom za ugovore. Trdi, da se načela iz sodbe HIPOVITON, točka 24 zgoraj, uporabljajo ne samo takrat, kadar prepozni dokazi niso bili na voljo pred iztekom določenega roka, ali kadar je prijavitelj znamke Skupnosti navedel nova dejstva, ali mu je uspelo izpodbiti dokaze, ki jih je predložila stranka, ki ugovarja, ampak tudi v primeru, da je oddelek za ugovore ugotovil, da ti dokazi niso zadostni.
|
|
49. OHIM sdílí argumentaci odvolacího senátu, tak jak je připomenuta v bodě 47 výše. Navrhuje však pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 vykládat tak, že odvolacím senátům umožňuje nezávisle na existenci „nových skutečností“ přijmout důkazy předložené poprvé před nimi v případě, že tyto důkazy jsou „čistě doplňující“, to znamená že jsou určeny pouze k doplnění důkazů předložených v prvním stupni ve stanovené lhůtě. Zdá se, že tento výklad splňuje kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše k přijetí opožděně předložených důkazů a odpovídá „duchu“ tohoto rozsudku. OHIM připouští, že pokud by takový výklad měl být použit v projednávané věci, bylo by třeba konstatovat, že odvolací senát nesprávně dospěl k závěru, že nemá žádnou posuzovací pravomoc v dané oblasti, a tudíž druhému žalobnímu důvodu vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit. Na jednání OHIM dodal, že uvedený výklad je v souladu s přístupem přijatým Tribunálem v jeho rozsudcích ze dne 29. září 2011, New Yorker SHK Jeans v. OHIM – Vallis K. – Vallis A. (FISHBONE) (T‑415/09, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a ze dne 16. listopadu 2011, Buffalo Milke Automotive Polishing Products v. OHIM – Werner & Mertz (BUFFALO MILKE Automotive Polishing Products) (T‑308/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a uvedl, že ponechá na uvážení Tribnálu, aby rozhodl, zda je uvedený výklad třeba uplatnit rovněž v projednávané věci.
|
49. UUNT se strinja z argumentacijo odbora za pritožbe, ki je bila navedena zgoraj v točki 47. Vendar predlaga, naj se pravilo 22(2) Uredbe št. 2868/95 razlaga tako, da dovoljuje odborom za pritožbe, da ne glede na obstoj „novih dejstev“ sprejmejo dokaze, ki so prvič predloženi pred njimi, kadar so ti „zgolj dopolnilni“, kar pomeni, da je njihov namen samo dopolniti dokaze, predložene v določenem roku na prvi stopnji. Ta razlaga naj bi bila v skladu z merili, ki jih je Sodišče določilo v zgoraj v točki 42 navedeni sodbi UUNT proti Kaul za sprejetje prepoznih dokazov, in naj bi ustrezala „duhu“ te sodbe. UUNT priznava, da bi bilo, če bi bilo treba tako razlago uporabiti v obravnavani zadevi, treba ugotoviti, da je odbor za pritožbe napačno sklenil, da nima nikakršne diskrecijske pravice v tej zadevi, in tako sprejeti drugi tožbeni razlog ter razveljaviti izpodbijano odločbo. UUNT je na obravnavi dodal, da je navedena razlaga skladna s pristopom, ki ga je Splošno sodišče sprejelo v sodbah z dne 29. septembra 2011 v zadevi New Yorker SHK Jeans proti UUNT – Vallis K. – Vallis A. (FISHBONE) (T‑415/09, neobjavljena v ZOdl.) in z dne 16. novembra 2011 v zadevi Buffalo Milke Automotive Polishing Products proti UUNT – Werner & Mertz (BUFFALO MILKE Automotive Polishing Products) (T‑308/06, še neobjavljena v ZOdl.), in navedel, da Splošnemu sodišču prepušča presojo, ali je to razlago treba uporabiti tudi v obravnavani zadevi.
|
|
50. Mezi účastníky řízení je nesporné a ze spisu vyplývá, že žalobkyně předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě relevantní důkazy sloužící k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky, a to v dobré víře, že jsou dostatečné k podložení jejích tvrzení.
|
50. Med strankama ni sporno in iz spisa je razvidno, da je tožeča stranka pred oddelkom za ugovore v določenem roku predložila upoštevne dokaze, da bi dokazala resno in dejansko uporabo prejšnje znamke, in je popolnoma v dobri veri menila, da ti zadoščajo za utemeljitev njenih navedb.
|
|
51. Mezi účastníky řízení je rovněž nesporné a ze spisu rovněž vyplývá, že důkazy, které žalobkyně předložila poprvé před odvolacím senátem v příloze odůvodnění odvolání, ve kterém žádala o nový úplný přezkum věci, směřovaly pouze k posílení nebo k objasnění obsahu původních důkazů. Nepředstavovaly tedy první a jediné důkazy o užívání.
|
51. Med strankama prav tako ni sporno in iz spisa je razvidno tudi, da je bil namen dokazov, ki jih je tožeča stranka prvič predložila pred odborom za pritožbe kot prilogo k vlogi s pritožbenimi razlogi, s katero je predlagala novo celovito preučitev zadeve, zgolj podkrepiti in pojasniti vsebino prvotnih dokazov. Torej ne pomenijo prvih in edinih dokazov o uporabi.
|
|
52. S ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 50 a 51 výše je třeba mít za to, že v projednávané věci měl odvolací senát na rozdíl od toho, co uvedl v napadeném rozhodnutí, posuzovací pravomoc, která mu umožňovala zohlednit či nezohlednit dodatečné důkazy předložené spolu s odůvodněním odvolání.
|
52. Glede na elemente, opisane zgoraj v točkah 50 in 51, je treba ugotoviti, da je odbor za pritožbe, drugače kot je navedel v izpodbijani odločbi, imel diskrecijsko pravico, ki mu je omogočala upoštevanje ali neupoštevanje dopolnilnih dokazov, predloženih skupaj z vlogo s pritožbenimi razlogi.
|
|
53. Pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 totiž musí být chápáno v tom smyslu, že žádná skutečnost nemůže bránit tomu, aby byly zohledněny dodatečné důkazy, které pouze doplňují jiné důkazy předložené ve stanovené lhůtě, jestliže původní důkazy nepostrádají relevanci, avšak byly považovány za nedostatečné. Taková úvaha, která v žádném případě nečiní výše uvedené pravidlo nadbytečným, platí tím spíše, že žalobkyně nezneužila stanovených lhůt tím, že by vědomě využila taktiky zdržování nebo tím, že by zjevně jednala nedbale, a že se dodatečné důkazy, které předložila, omezují na podložení údajů, které již vyplývají z písemných prohlášení předložených ve stanovené lhůtě.
|
53. Pravilo 22(2) Uredbe št. 2868/95 je treba namreč razumeti tako, da nič ne nasprotuje upoštevanju dopolnilnih dokazov, ki se jih zgolj doda k drugim dokazom, predloženim v določenem roku, kadar prvotni dokazi niso bili neupoštevni, ampak se je presodilo, da niso zadostni. Taka ugotovitev, zaradi katere zgoraj navedeno pravilo nikakor ne postane odveč, velja še toliko bolj, ker tožeča stranka ni zlorabila določenega roka, tako da bi se zavestno poslužila zavlačevalnih taktik ali bi bila očitno malomarna, in ker dopolnilni dokazi, ki jih je predložila, zgolj potrjujejo informacije, ki že izhajajo iz pisnih izjav, predloženih v določenem roku.
|
|
54. Nezdá se, že by takový výklad byl v rozporu s judikaturou uvedenou v bodě 46 výše, ve které se skutkové okolnosti lišily. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek HIPOVITON, bod 24 výše, osoba, která podala námitky, předložila důkazy ve stanovené lhůtě. Následně účastník řízení, který požádal o zápis ochranné známky, ve svém podání předloženém před odvolacím senátem uvedl nové okolnosti a argumenty. Tribunál přitom odvolacímu senátu vytkl to, že osobu, která podala námitky, nevyzval k tomu, aby zaujala stanovisko k tomuto podání, a rozhodl, že tato osoba byla zbavena možnosti vyhodnotit vhodnost dodání dodatečných důkazů. Dodal, že odvolací senát tedy nemohl zohlednit všechny relevantní faktory za účelem posouzení, zda užívání této ochranné známky mohlo být kvalifikováno jako skutečné, a že tak vycházel z neúplného skutkového základu (rozsudek HIPOVITON, bod 24 výše, body 54 a 58). Ve věci, ve které byl vydán rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, Tribunál ke konstatování, že OHIM nemá prostor pro uvážení za účelem zohlednění důkazů předložených po stanovené lhůtě, výslovně uvedl, že tyto důkazy nejsou „dodatečnými důkazy, ale prvními a jedinými důkazy o užívání“ starších ochranných známek uplatněných v této věci (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 50).
|
54. Taka razlaga ni v nasprotju s sodno prakso, navedeno zgoraj v točki 46, v kateri je bilo dejansko stanje drugačno. V zadevi, v kateri je bila izdana sodba HIPOVITON, točka 24 zgoraj, je stranka, ki je ugovarjala, dokaze predložila v določenem roku. Pozneje je stranka, ki je zahtevala registracijo znamke, v svoji vlogi pred odborom za pritožbe navedla nova dejstva in argumente. Splošno sodišče je odboru za pritožbe očitalo, da stranke, ki je ugovarjala, ni pozval, naj se opredeli o tej vlogi, in je razsodilo, da je bila ta stranka prikrajšana za možnost presoje koristnosti predložitve dodatnih dokazov. Dodalo je, da odbor za pritožbe tako ni mogel upoštevati vseh upoštevnih dejavnikov za presojo tega, ali je uporabo prejšnje znamke mogoče označiti kot resno in dejansko, in da se je tako oprl na nepopolna dejstva (sodba HIPOVITON, točka 24 zgoraj, točki 54 in 58). V zadevi, v kateri je bila izdana sodba CORPO livre, točka 42 zgoraj, je Splošno sodišče za ugotovitev, da UUNT ni imel diskrecijske pravice za upoštevanje dokazov, predloženih po določenem roku, izrecno navedlo, da ti dokazi „niso bili dodatni, ampak prvi in edini dokazi o uporabi“ prejšnjih znamk, predloženi v tej zadevi (sodba CORPO livre, točka 42 zgoraj, točka 50).
|
|
55. Závěr, podle něhož měl odvolací senát možnost zohlednit dodatečné důkazy, které mu předložila žalobkyně dne 23. října 2007, je ostatně zcela v souladu se zásadami stanovenými Soudním dvorem v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše. V bodě 44 tohoto rozsudku tak Soudní dvůr upřesnil, že v případě, kdy má OHIM rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být zvláště odůvodněné, aby OHIM zohlednil opožděně uplatněné či předložené skutečnosti či důkazy, usoudí-li jednak, že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou na první pohled být skutečně relevantní, pro výsledek námitek podaných k OHIM, a dále že stadium řízení, ve kterém k tomuto opožděnému předložení dojde, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání.
|
55. Ugotovitev, da je imel odbor za pritožbe možnost upoštevati dopolnilne dokaze, ki mu jih je tožeča stranka predložila 23. oktobra 2007, je poleg tega vsekakor skladna z načeli, ki jih je Sodišče določilo v sodbi UUNT proti Kaul, točka 42 zgoraj. Tako je sodišče v točki 44 te sodbe pojasnilo, da je upoštevanje dejstev in dokazov, navedenih ali predloženih prepozno, s strani UUNT, kadar odloča v okviru postopka z ugovorom, zlasti lahko upravičeno takrat, kadar meni, da po eni strani ta dejstva ali dokazi lahko zelo vplivajo na uspeh pri njem vloženega ugovora, in po drugi strani, kadar faza postopka, v kateri je prišlo do te prepozne predložitve, in njegove okoliščine ne nasprotujejo upoštevanju teh dejstev in dokazov.
|
|
56. Soudní dvůr navíc v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše, přijetí opožděných důkazů odůvodnil na základě zásad právní jistoty a řádné správy, podle nichž musí být průzkum merita námitek co možná nejúplnější, aby se zabránilo zápisu ochranných známek, které by následně mohly být prohlášeny za neplatné (viz v tomto smyslu body 48, 57 a 58 tohoto rozsudku). Tyto zásady tedy mohou mít přednost před zásadou procesní účinnosti, z níž vychází nutnost dodržovat lhůty, pokud to okolnosti konkrétního případu odůvodňují.
|
56. Poleg tega je Sodišče v sodbi UUNT proti Kaul, točka 42 zgoraj, sprejetje prepoznih dokazov utemeljilo z načeloma pravne varnosti in dobrega upravljanja, na podlagi katerih mora biti vsebinska preučitev ugovora kar najpopolnejša, da se izogne registraciji znamk, ki bi bile lahko pozneje razglašene za nične (glej v tem smislu točke 48, 57 in 58 te sodbe). Tako lahko ta načela prevladajo nad načelom postopkovne učinkovitosti, ki utemeljuje nujnost spoštovanja rokov, če je to utemeljeno z okoliščinami obravnavanega primera.
|
|
57. Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že druhému žalobnímu důvodu je třeba vyhovět.
|
57. Iz zgornjih navedb izhaja, da je drugi tožbeni razlog treba sprejeti.
|
|
58. Napadené rozhodnutí tudíž musí být zrušeno.
|
58. Zato je treba izpodbijano odločbo razveljaviti.
|
|
59. Navíc je vzhledem k tomu, že OHIM podpůrně navrhl, aby Tribunál věc vrátil odvolacímu senátu, třeba uvést, že v rámci žaloby podané před Tribunálem proti rozhodnutí odvolacího senátu z čl. 65 odst. 6 nařízení č. 207/2009 vyplývá, že OHIM je povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozhodnutí Tribunálu. Tento bod návrhových žádání tudíž musí být zamítnut.
|
59. Poleg tega, ker je UUNT podredno predlagal, naj Splošno sodišče vrne zadevo odboru za pritožbe, je treba navesti, da v okviru tožbe, vložene pri Splošnem sodišču zoper odločbo odbora za pritožbe iz člena 65(6) Uredbe št. 207/2009 izhaja, da mora UUNT storiti vse, kar je potrebno, da izvrši sodbo Splošnega sodišča. Zato je ta predlog treba zavrniti.
|
|
K nákladům řízení
|
Stroški
|
|
60. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
|
60. V skladu s členom 87(2) Poslovnika Splošnega sodišča se neuspeli stranki naloži plačilo stroškov, če so bili ti priglašeni.
|
|
61. V projednávané věci vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a OHIM neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
|
61. UUNT v obravnavani zadevi s svojimi predlogi ni uspel, zato se mu v skladu s predlogi tožeče stranke naloži plačilo stroškov.
|