Odůvodnění rozsudku
|
|
Skutečnosti předcházející sporu
|
Tiesvedības priekšvēsture
|
|
1. Dne 2. března 2005 podali Hervé Dias Martinho a Manuel Carlos Dias Martinho u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)].
|
1. 2005. gada 2. martā Hervé Dias Martinho un Manuel Carlos Dias Martinho Iekšējā tirgus saskaņošanas birojam (preču zīmes, paraugi un modeļi) (ITSB) iesniedza Kopienas preču zīmes reģistrācijas pieteikumu, pamatojoties uz grozīto Padomes 1993. gada 20. decembra Regulu (EK) Nr. 40/94 par Kopienas preču zīmi (OV 1994, L 11, 1. lpp.) (aizstāta ar Padomes 2009. gada 26. februāra Regulu (EK) Nr. 207/2009 par Kopienas preču zīmi (OV L 78, 1. lpp.).
|
|
2. Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení:
|
2. Reģistrācijai pieteiktā preču zīme ir šāds grafisks apzīmējums:
|
|
>image>20
|
>image>17
|
|
3. Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají zejména do tříd 18 a 25 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a pro každou z těchto tříd odpovídají následujícímu popisu:
|
3. Preces, attiecībā uz kurām tika pieteikta preču zīmes reģistrācija, ietilpst 18. un 25. klasē atbilstoši pārskatītajam un grozītajam 1957. gada 15. jūnija Nicas Nolīgumam par preču un pakalpojumu starptautisko klasifikāciju preču zīmju reģistrācijas vajadzībām un atbilst šādam aprakstam:
|
|
– třída 18: „Lodní kufry a kufry, deštníky, náprsní tašky, peněženky nikoli z drahých kovů; kabelky, batohy, tašky na kolečkách, cestovní tašky, plážové tašky; kufříky na toaletní potřeby“;
|
– 18. klase: “ceļasomas un čemodāni, lietussargi, portfeļi, naudas maki, kas nav izgatavoti no dārgmetāliem; rokassomas, mugursomas, riteņsomas, ceļojuma somas, pludmales somas; kastītes tualetes piederumu glabāšanai”;
|
|
– třída 25: „Oděvy, obuv, pokrývky hlavy, košile, kožené oděvy či oděvy z imitace kůže, opasky, rukavice, šátky, šály, pletené zboží, ponožky, domácí střevíce, plážová obuv, lyžařská či sportovní obuv, spodní prádlo; kombinézy, a sice kombinézy na surfování a lyžařské kombinézy“.
|
– 25. klase: “apģērbi, apavi, galvassegas, krekli, ādas vai ādas imitācijas apģērbi, jostas (apģērbam), cimdi (apģērbam), lakati, trikotāžas veļa, zeķes, čības, pludmales kurpes, slēpjzābaki vai sporta kurpes, apakšveļa; kombinezoni, proti, sērfošanas kombinezoni, slēpošanas kombinezoni”.
|
|
4. Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 39/2005 ze dne 26. září 2005.
|
4. Kopienas preču zīmes reģistrācijas pieteikums tika publicēts 2005. gada 26. septembra Bulletin des marques communautaires [ Kopienas preču zīmju biļetenā ] Nr. 39/2005.
|
|
5. Dne 23. prosince 2005 podala žalobkyně, společnost Paul Alfons Rehbein (GmbH & Co.) KG, proti zápisu přihlášené ochranné známky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009) námitky, a to pro všechny výrobky uvedené v bodě 3 výše.
|
5. 2005. gada 23. decembrī prasītāja, sabiedrība Paul Alfons Rehbein ( GmbH & Co .) KG , pamatojoties uz Regulas Nr. 40/94 42. pantu (tagad – Regulas Nr. 207/2009 41. pants), iesniedza iebildumus pret pieteiktās preču zīmes reģistrāciju attiecībā uz visām precēm, kas minētas iepriekš 3. punktā.
|
|
6. Námitky byly založeny na slovní ochranné známce OUTBURST, zapsané v Německu dne 31. srpna 1999 pod číslem 39940713 pro označení výrobků spadajících do třídy 25 ve smyslu Niceské dohody, odpovídajících následujícímu popisu: „Oděvy, obuv a pokrývky hlavy“.
|
6. Iebildumi bija balstīti uz vārdisku preču zīmi “OUTBURST”, kas 1999. gada 31. augustā Vācijā ir reģistrēta ar nr. 39940713, lai apzīmētu preces, kas Nicas Nolīguma izpratnē ietilpst 25. klasē un atbilst šādam aprakstam: “apģērbi, apavi un cepures”.
|
|
7. Námitky byly založeny na všech výrobcích, na které se vztahuje starší ochranná známka.
|
7. Iebildumi attiecās uz visām ar agrāko preču zīmi aptvertajām precēm.
|
|
8. Důvodem uplatněným na podporu námitek byl důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009].
|
8. Iebildumi bija pamatoti ar Regulas Nr. 40/94 8. panta 1. punkta b) apakšpunktā (tagad – Regulas Nr. 207/2009 8. panta 1. punkta b) apakšpunkts) paredzēto pamatu.
|
|
9. Dne 10. července 2006 Hervé Dias Martinho a Manuel Carlos Dias Martinho požádali, aby žalobkyně v souladu s čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009) předložila důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky.
|
9. 2006. gada 10. jūlijā reģistrācijas pieteikuma iesniedzēji Hervé Dias Martinho un Manuel Carlos Dias Martinho lūdza, lai prasītāja atbilstoši Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punktam (tagad – Regulas Nr. 207/2009 42. panta 2. un 3. punkts) iesniedz pierādījumus par agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu.
|
|
10. Dopisem ze dne 12. července 2006 OHIM žalobkyni vyzval k tomu, aby uvedený důkaz předložila ve lhůtě dvou měsíců, tedy nejpozději dne 13. září 2006.
|
10. Ar 2006. gada 12. jūlija vēstuli ITSB lūdza prasītāju iesniegt minētos pierādījumus divu mēnešu laikā, proti, ne vēlāk kā 2006. gada 13. septembrī.
|
|
11. V odpovědi na tento dopis žalobkyně dne 11. září 2006 předložila následující důkazy:
|
11. Prasītāja, atbildot uz šo vēstuli, 2006. gada 11. septembrī iesniedza šādus pierādījumus:
|
|
– písemné prohlášení jejího pověřeného jednatele ze dne 25. srpna 2006, ve kterém tento jednatel uvedl, že její dceřiná společnost Heinrich Nickel GmbH & Co. KG od roku 2000 používá v rozsáhlé míře starší ochrannou známku pro sportovní oděvy, a pro každý rok v průběhu období 2000-2005 přitom upřesnil jak výši prodejů oděvů označených touto ochrannou známkou, které tato dceřiná společnost realizovala, tak i počet těchto oděvů;
|
– izpilddirektora rakstveida paziņojumu, kas datēts ar 2006. gada 25. augustu, kurā tas norādījis, ka prasītājas meitassabiedrība Heinrich Nickel GmbH & Co. KG kopš 2000. gada plaši izmantoja agrāko preču zīmi attiecībā uz sporta apģērbiem, precizējot apģērbu ar šo preču zīmi pārdošanas apjomu, kā arī šī apģērbu skaitlisko daudzumu, ko minētā meitassabiedrība realizējusi katru gadu laikposmā no 2000. līdz 2005. gadam;
|
|
– seznam prodejů oděvů označených starší ochrannou známkou, které byly realizovány každý rok v průběhu období 2000-2005, vypracovaný podle jednotlivých zákazníků, seznam týchž prodejů, avšak vypracovaný podle druhu oděvů, různé objednávky, dodací listy a faktury, dvě strany (z nichž jedna je označena datem srpen 2004) pocházející ze dvou katalogů vydaných pro obchodní veletrhy, fotografie oděvů, etikety oděvů a dvě strany vyňaté z propagační brožury s tím, že všechny tyto doklady tvořily přílohu písemného prohlášení uvedeného výše;
|
– katru gadu laikposmā no 2000. līdz 2005. gadam realizēto apģērbu ar agrāko preču zīmi pārdošanas sarakstu ar sadalījumu klientiem, to pašu realizētās pārdošanas sarakstu, bet ar sadalījumu pa apģērbu veidiem, vairākas pasūtījuma veidlapas, piegādes veidlapas un faktūrrēķinus, divas lapas (viena no kurām ir datēta ar 2004. gada augustu) no diviem katalogiem, kas izdoti gadatirgus vajadzībām, apģērbu fotogrāfijas, apģērbu etiķetes un divas lapas no reklāmas brošūras – visi šie papildu dokumenti ir pievienoti pielikumā iepriekš minētajam rakstveida paziņojumam;
|
|
– písemné prohlášení pověřeného člena statutárního orgánu jedné společnosti ze dne 4. září 2006, ve kterém tento člen statutárního orgánu uvedl, že tato společnost u společnosti Heinrich Nickel nakoupila sportovní oděvy označené starší ochrannou známkou a tyto oděvy zpětně ve „velkém měřítku“ prodávala ve svých maloobchodních prodejnách přinejmenším od roku 2000, a pro každý rok za období 2000-2005 přitom upřesnil výši těchto nákupů, jakož i počet nakoupených oděvů.
|
– sabiedrības izpilddirektora rakstveida paziņojumu, kas datēts ar 2006. gada 4. septembri, kurā norādīts, ka šī sabiedrība bija pirkusi no Heinrich Nickel sporta apģērbus ar agrākām preču zīmēm un bija tos pārdevusi “plašā apmērā” savos mazumtirdzniecības veikalos vismaz kopš 2000. gada, precizējot par katru gadu laikposmā no 2000. līdz 2005. gadam šo pirkumu apjomu, kā arī nopirkto apģērbu skaitu.
|
|
12. Rozhodnutím ze dne 26. června 2007 námitkové oddělení námitky v plném rozsahu zamítlo z důvodu, že žalobkyně nepředložila důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky.
|
12. Iebildumu nodaļa ar 2007. gada 26. jūnija lēmumu pilnībā noraidīja iebildumus, motivējot ar to, ka prasītāja nebija sniegusi pierādījumus par agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu.
|
|
13. Dne 8. srpna 2007 podala žalobkyně proti rozhodnutí námitkového oddělení k OHIM odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 (nyní články 58 až 64 nařízení č. 207/2009). Dne 23. října 2007 žalobkyně OHIM předložila odůvodnění odvolání, v jehož příloze přiložila dodatečné důkazy k důkazům již předloženým v prvním stupni.
|
13. 2007. gada 8. augustā prasītāja saskaņā ar Regulas Nr. 40/94 57.–62. pantu (tagad – Regulas Nr. 207/2009 58.–64. pants) iesniedza ITSB apelācijas sūdzību par Iebildumu nodaļas lēmumu. 2007. gada 23. oktobrī tā iesniedza ITSB rakstveida paziņojumu, kurā izklāstīts apelācijas sūdzības pamatojums un kura pielikumā tā pievienoja papildu pierādījumus tiem, kurus jau bija iesniegusi procesā pirmajā instancē.
|
|
14. Rozhodnutím ze dne 13. března 2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát OHIM odvolání zamítl. Ohledně důkazů, které žalobkyně předložila dne 11. září 2006 (viz bod 11 výše), měl odvolací senát za to, že jsou „globálně“ nedostatečné k prokázání skutečného užívání starší národní ochranné známky. V případě dodatečných důkazů měl odvolací senát s odkazem na čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, jakož i na pravidlo 22 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1), za to, že jsou opožděné, jelikož byly předloženy po uplynutí lhůty stanovené OHIM (viz bod 10 výše) a že neexistují nové skutečnosti, které by toto opožděné předložení mohly odůvodnit. Za těchto okolností měl odvolací senát za to, že není nezbytné přezkoumávat podmínky existence nebezpečí záměny.
|
14. ITSB Apelāciju otrā padome ar 2008. gada 13. marta lēmumu (turpmāk tekstā – “apstrīdētais lēmums”) noraidīja apelācijas sūdzību. Attiecībā uz pierādījumiem, kurus prasītāja bija iesniegusi 2006. gada 11. septembrī (skat. iepriekš 11. punktu), Apelāciju padome uzskatīja, ka tie bija “kopumā” nepietiekami, lai pierādītu agrākās valsts preču zīmes faktisko izmantošanu. Attiecībā uz papildu pierādījumiem Apelāciju padome, atsaucoties uz Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punktu, kā arī uz Komisijas 1995. gada 13. decembra Regulas (EK) Nr. 2868/95, ar ko īsteno Regulu Nr. 40/94 par Kopienas preču zīmi (OV L 303, 1. lpp.) 22. noteikuma 2. punktu, uzskatīja, ka tie ir novēloti, jo tika iesniegti pēc ITSB noteiktā termiņa beigām (skat. iepriekš 10. punktu), un ka nav jaunu apstākļu, kas var attaisnot šo novēloto iesniegšanu. Šādos apstākļos Apelāciju padome uzskatīja, ka nav nepieciešams izvērtēt sajaukšanas iespējas esamības apstākļus.
|
|
Návrhová žádání účastníků řízení
|
Lietas dalībnieku prasījumi
|
|
15. Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
|
15. Prasītājas prasījumi Vispārējai tiesai ir šādi:
|
|
– zrušil napadené rozhodnutí;
|
– atcelt apstrīdēto lēmumu;
|
|
– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.
|
– piespriest ITSB atlīdzināt tiesāšanās izdevumus.
|
|
16. OHIM navrhuje, aby Tribunál:
|
16. ITSB prasījumi Vispārējai tiesai ir šādi:
|
|
– zamítl první žalobní důvod jako neopodstatněný;
|
– noraidīt pirmo pamatu kā nepamatotu;
|
|
– v případě, že by Tribunál rozhodl, že v projednávané věci bude použito pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, zamítl rovněž druhý žalobní důvod jako neopodstatněný, žalobu zamítl v plném rozsahu a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení;
|
– gadījumā, ja Vispārējā tiesa nolems, ka izskatāmajā lietā ir piemērojams Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punkts, noraidīt kā nepamatotu arī otro pamatu, noraidīt prasību kopumā un piespriest prasītājai atlīdzināt tiesāšanās izdevumus;
|
|
– v případě, že by Tribunál rozhodl, že v projednávané věci nebude použito pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95, vrátil věc odvolacímu senátu, aby vykonal svou posuzovací pravomoc v souladu s čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009) a rozhodl, že OHIM ponese pouze vlastní náklady řízení.
|
– gadījumā, ja Vispārējā tiesa nolems, ka izskatāmajā lietā nav piemērojams Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punkts, nosūtīt lietu atpakaļ Apelāciju padomei, lai tā īsteno savu rīcības brīvību atbilstoši Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punktam (tagad – Regulas Nr. 207/2009 76. panta 2. punktam), un piespriest ITSB segt vienīgi savus tiesāšanās izdevumus.
|
|
Právní otázky
|
Juridiskais pamatojums
|
|
17. Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody, vycházející z porušení ustanovení čl. 43 odst. 2 a 3 ve vzájemném spojení s ustanovením čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 78 odst. 1 písm. f) nařízení č. 207/2009], jakož i pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95 a z porušení ustanovení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 ve vzájemném spojení s pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95.
|
17. Prasītāja izvirza divus pamatus saistībā ar attiecīgi Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punkta kopsakarā ar 76. panta 1. punkta f) apakšpunktu (tagad – Regulas Nr. 207/2009 78. panta 1. punkta f) apakšpunkts), kā arī Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 3. punktu pārkāpumu un Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punkta kopsakarā ar Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punktu pārkāpumu.
|
|
18. První žalobní důvod vznáší otázku, zda důkazy předložené žalobkyní před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě prokazují právně dostačujícím způsobem skutečné užívání starší ochranné známky a druhý žalobní důvod vznáší otázku, zda měl odvolací senát rovněž zohlednit důkazy, které byly předloženy poprvé před ním.
|
18. Saistībā ar pirmo pamatu rodas jautājums par to, vai pierādījumi, kurus prasītāja noteiktajā termiņā iesniedza procesā Iebildumu nodaļā, juridiski pietiekami pierāda agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu, un saistībā ar otro pamatu rodas jautājums par to, vai Apelāciju padomei bija jāņem vērā arī tie pierādījumi, kurus tai pirmo reizi iesniedza apelācijas procesā.
|
|
K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení ustanovení čl. 43 odst. 2 a 3 ve vzájemném spojení s ustanovením čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94, jakož i pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95
|
Par pirmo pamatu – Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punkta kopsakarā ar 76. panta 1. punkta f) apakšpunktu, kā arī Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 3. punktu, pārkāpumu
|
|
19. Jak vyplývá z devátého bodu odůvodnění nařízení č. 40/94, zákonodárce měl za to, že není důvod chránit starší ochranné známky v případě, že nejsou skutečně užívány. V souladu s tímto bodem odůvodnění čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 stanoví, že přihlašovatel ochranné známky Společenství může požádat o důkaz, že po dobu pěti let před zveřejněním přihlášky ochranné známky, která je předmětem námitek, byla starší ochranná známka skutečně užívána na území, na kterém je chráněna.
|
19. Kā izriet no Regulas Nr. 40/94 devītā apsvēruma, likumdevējs uzskatīja, ka agrākās preču zīmes aizsardzība ir pamatota vienīgi tad, ja šī preču zīme ir tikusi faktiski izmantota. Atbilstoši šim apsvērumam Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punktā ir paredzēts, ka Kopienas preču zīmes reģistrācijas pieteikuma iesniedzējs var lūgt apliecinājumu [pierādījumu], ka agrākā preču zīme ir tikusi faktiski izmantota teritorijā, kurā tā ir aizsargāta, piecu gadu laikā pirms preču zīmes, kas ir iebildumu priekšmets, pieteikuma publicēšanas.
|
|
20. Podle pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95 se důkaz o užívání musí týkat místa, času, rozsahu a povahy užívání starší ochranné známky [viz rozsudek Tribunálu ze dne 10. září 2008, Boston Scientific v. OHIM – Terumo (CAPIO), T‑325/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 27 a citovaná judikatura].
|
20. Saskaņā ar Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 3. punktu izmantošanas pierādījumiem jāattiecas uz agrākās preču zīmes izmantošanas vietu, laiku, apjomu un raksturu (skat. Vispārējās tiesas 2008. gada 10. septembra spriedumu lietā T‑325/06 Boston Scientific /ITSB – Terumo (“CAPIO”), Krājumā nav publicēts, 27. punkts un tajā minētā judikatūra).
|
|
21. Při výkladu pojmu „skutečné užívání“ je třeba zohlednit skutečnost, že ratio legis požadavku, podle kterého musí být starší ochranná známka skutečně užívána, aby bylo možné ji namítat proti přihlášce ochranné známky Společenství, spočívá v omezení konfliktů mezi dvěma ochrannými známkami, pokud neexistuje oprávněný hospodářský důvod vyplývající ze skutečné funkce ochranné známky na trhu [rozsudek Tribunálu ze dne 12. března 2003, Goulbourn v. OHIM – Redcats (Silk Cocoon), T‑174/01, Recueil, s. II‑789, bod 38]. Naproti tomu cílem ustanovení uvedených v bodech 19 a 20 výše není vyhodnocení obchodního úspěchu ani kontrola hospodářské strategie podnik u nebo to, aby ochrana ochranných známek byla vyhrazena pouze jejich obchodnímu využití, které je kvantitativně rozsáhlé [viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Sunrider v. OHIM – Espadafor Caba (VITAFRUIT), T‑203/02, Sb. rozh. s. II‑2811, body 36 až 38 a citovaná judikatura].
|
21. Interpretējot faktiskas izmantošanas jēdzienu, jāņem vērā fakts, ka prasības, saskaņā ar kuru agrākai preču zīmei ir jābūt faktiski izmantotai, lai to varētu pretstatīt Kopienas preču zīmes reģistrācijas pieteikumam, ratio legis ir mazināt konfliktus starp divām preču zīmēm, ja vien nav ekonomiski pamatota iemesla, kas izriet no preču zīmes faktiskas izmantošanas tirgū (Vispārējās tiesas 2003. gada 12. marta spriedums lietā T‑174/01 Goulbourn /ITSB – Redcats (“Silk Cocoon”), Recueil , II‑789. lpp., 38. punkts). Savukārt iepriekš 19. un 20. punktā minētajās normās nav paredzēts ne vērtēt uzņēmuma komercdarbības panākumus, ne kontrolēt uzņēmuma ekonomisko stratēģiju, ne arī sniegt aizsardzību preču zīmēm tikai tad, ja to komerciālā izmantošana sasniedz kvantitatīvi nozīmīgu apjomu (šajā ziņā skat. Vispārējās tiesas 2004. gada 8. jūlija spriedumu lietā T‑203/02 Sunrider /ITSB – Espadafor Caba (“VITAFRUIT”), Krājums, II‑2811. lpp., 36.–38. punkts un tajos minētā judikatūra).
|
|
22. Ochranná známka je skutečně užívána, je-li užívána v souladu s její hlavní funkcí, tedy zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C‑40/01, Recueil, s. I 2439, bod 43). Podmínka vztahující se ke skutečnému užívání ochranné známky navíc vyžaduje, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 39; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Ansul, bod 37).
|
22. Preču zīme ir faktiski izmantota, ja tā izmantota atbilstoši tās pamata funkcijai, proti, garantēt to preču vai pakalpojumu identitāti, attiecībā uz kurām tā ir reģistrēta, lai radītu vai saglabātu šo preču vai pakalpojumu noietu, izslēdzot simboliska rakstura izmantošanu, kuras vienīgais mērķis ir saglabāt preču zīmes piešķirtās tiesības (pēc analoģijas skat. Tiesas 2003. gada 11. marta spriedumu lietā C‑40/1 Ansul , Recueil , I‑2439. lpp., 43. punkts). Turklāt nosacījums attiecībā uz preču zīmes faktisko izmantošanu paredz, ka šai preču zīmei, kas ir aizsargāta konkrētajā teritorijā, jābūt izmantotai publiski un ārēji (iepriekš 21. punktā minētais spriedums lietā “VITAFRUIT”, 39. punkts; šajā ziņā un pēc analoģijas skat. arī iepriekš minēto spriedumu lietā Ansul , 37. punkts).
|
|
23. Skutečné užívání ochranné známky je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, která jsou v dotyčném hospodářském odvětví považována za odůvodněná za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu a rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 40; viz rovněž obdobně rozsudek Ansul, bod 22 výše, bod 43).
|
23. Preču zīmes faktiskās izmantošanas rakstura vērtējums ir jābalsta kopumā uz visiem faktiem un apstākļiem, kas ir atbilstoši, lai noskaidrotu tās patieso komerciālo izmantošanu, it īpaši izmantošanu, ko attiecīgajā ekonomiskajā sektorā uzskata par pamatotu, lai saglabātu vai radītu tirgus daļas ar preču zīmi aizsargātajām precēm vai pakalpojumiem, šo preču vai pakalpojumu raksturu, tirgus raksturojumu, preču zīmes izmantošanas apjomu un biežumu (iepriekš 21. punktā minētais spriedums lietā “VITAFRUIT”, 40. punkts; pēc analoģijas skat. arī iepriekš 22. punktā minēto spriedumu lietā Ansul , 43. punkts).
|
|
24. Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je zvláště třeba přihlédnout k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním a k délce časového období, během něhož došlo k úkonům spojeným s užíváním, i k četnosti těchto úkonů [rozsudek Tribunálu VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 41, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, MFE Marienfelde v. OHIM – Vétoquinol (HIPOVITON), T‑334/01, Sb. rozh. s. II‑2787, bod 35].
|
24. Attiecībā uz to, cik nozīmīgi ir tikusi izmantota agrākā preču zīme, ir jāņem vērā tostarp, pirmkārt, visu izmantošanas darījumu komerciālais apjoms un, otrkārt, izmantošanas perioda ilgums, kā arī izmantošanas biežums (iepriekš 21. punktā minētais Vispārējās tiesas spriedums lietā “VITAFRUIT”, 41. punkts, un 2004. gada 8. jūlija spriedums lietā T‑334/01 MFE Marienfelde /ITSB – Vétoquinol (“HIPOVITON”), Krājums, II‑2787. lpp., 35. lpp.).
|
|
25. Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky v projednávané věci je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu (rozsudek VITAFRUIT, bod 21 výše, bod 42). Skutečné užívání ochranné známky mimoto nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu [rozsudky Tribunálu ze dne 12. prosince 2002, Kabushiki Kaisha Fernandes v. OHIM – Harrison (HIWATT), T‑39/01, Recueil, s. II‑5233, bod 47, a ze dne 6. října 2004, Vitakraft-Werke Wührmann v. OHIM – Krafft (VITAKRAFT), T‑356/02, Sb. rozh. s. II‑3445, bod 28].
|
25. Lai izskatāmajā lietā pārbaudītu, vai agrākā preču zīme ir faktiski izmantota, ir jāveic visaptverošs vērtējums, ņemot vērā visus faktorus, kam ir nozīme šajā lietā (iepriekš 21. punktā minētais spriedums lietā “VITAFRUIT”, 42. punkts). Turklāt preču zīmes faktisko izmantošanu nevar pierādīt, pamatojoties uz varbūtībām vai pieņēmumiem, bet tā ir jābalsta uz konkrētiem un objektīviem pierādījumiem par efektīvu un pietiekamu preču zīmes izmantošanu attiecīgajā tirgū (Vispārējās tiesas 2002. gada 12. decembra spriedums lietā T‑39/01 Kabushiki Kaisha Fernandes /ITSB – Harrison (“HIWATT”), Recueil , II‑5233. lpp., 47. punkts, un 2004. gada 6. oktobra spriedums lietā T‑356/02 Vitakraft-Werke Wührmann /ITSB – Krafft (“VITAKRAFT”), Krājums, II‑3445. lpp., 28. punkts).
|
|
26. V projednávané věci měl odvolací senát v bodě 23 napadeného rozhodnutí za to, že důkazy, které žalobkyně předložila dne 11. září 2006 (viz bod 11 výše), jsou „globálně“ nedostatečné k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky v Německu během relevantního období.
|
26. Izskatāmajā lietā Apelāciju padome apstrīdētā lēmuma 23. punktā uzskatīja, ka prasītājas pierādījumi, kurus tā iesniedza 2006. gada 11. septembrī (skat. iepriekš 11. punktu) ir “kopumā” nepietiekami, lai pierādītu agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu Vācijā atbilstošajā periodā.
|
|
27. Žalobkyně má naproti tomu za to, že tyto důkazy, posuzované jako celek, takové skutečné užívání jasně prokazují.
|
27. Savukārt prasītāja uzskata, ka šie pierādījumi, aplūkoti kopumā, skaidri pierāda šādu faktisko izmantošanu.
|
|
28. OHIM sdílí posouzení odvolacího senátu.
|
28. ITSB piekrīt Apelāciju padomes vērtējumam.
|
|
29. Žalobkyně před námitkovým oddělením pro účely prokázání skutečného užívání starší ochranné známky předložila písemné prohlášení jejího pověřeného jednatele, ke kterému byla jako příloha přiložena série dokladů, jakož i písemné prohlášení pocházející od pověřeného člena statutárního orgánu společnosti, která je zákazníkem její dceřiné společnosti Heinrich Nickel (viz bod 11 výše).
|
29. Prasītāja procesā Iebildumu nodaļā, lai pierādītu agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu, iesniedza tās izpilddirektora rakstveida paziņojumu, kuram bija pievienoti vairāki papildu dokumenti, kā arī prasītājas meitassabiedrības Heinrich Nickel klienta [sabiedrības] izpilddirektora sagatavotu rakstveida paziņojumu (skat. iepriekš 11. punktu).
|
|
30. V případě prvního písemného prohlášení měl odvolací senát nejprve v bodě 17 napadeného rozhodnutí za to, že nemůže mít „stejnou“ důkazní hodnotu jako písemné prohlášení ve smyslu čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94. Uvedl, že k tomu, aby takové prohlášení mohlo mít takovou hodnotu, přísluší dotyčné osobě, aby prokázala, že podle právních předpisů státu, ve kterém bylo učiněno, „je kvalifikováno jako prohlášení učiněné ,místopřísežně‘ nebo má přinejmenším rovnocenný účinek“. V projednávané věci přitom žalobkyně neupřesnila, která ustanovení německého práva sankcionují „nepravdivé prohlášení před OHIM během probíhajícího řízení týkajícího se ochranné známky Společenství stejným způsobem jako nepravdivé místopřísežné prohlášení učiněné před německými orgány“. Dále odvolací senát v bodě 18 napadeného rozhodnutí upřesnil, že pouhá okolnost, že dotčené písemné prohlášení nebylo učiněno „ve formě stanovené“ výše uvedeným ustanovením, však není dostačující k tomu, aby bylo možné dospět k závěru, že postrádá jakoukoli důkazní hodnotu. OHIM jej totiž může zohlednit při svém „globálním přezkumu“ dokumentů, které jsou mu předloženy, a toto prohlášení může usnadnit „systematické posouzení“ a pochopení jednotlivých písemností předložených jako důkazy, jakož i doplnit informace v těchto písemnostech obsažené. Je však nezbytné, aby tvrzení obsažená v písemném prohlášení byla podložena dodatečnými a objektivními důkazy. Konečně měl odvolací senát v bodech 19 až 21 napadeného rozhodnutí za to, že listinné důkazy tvořící přílohu dotčeného písemného prohlášení – s výjimkou stránky jednoho ze dvou katalogů pro obchodní veletrhy označené datem srpen 2004 – dostatečným způsobem nedokládají místo, čas a rozsah užívání starší ochranné známky.
|
30. Attiecībā uz pirmo rakstveida paziņojumu Apelāciju padome vispirms – apstrīdētā lēmuma 17. punktā – uzskatīja, ka tam nevar būt “pilnīgs” pierādījuma spēks kā rakstveida paziņojumam Regulas Nr. 40/94 76. panta 1. punkta f) apakšpunkta izpratnē. Tā norādīja, ka, lai šādam paziņojumam būtu šāds [pierādījuma] spēks, ieinteresētajai personai ir jāpierāda, ka atbilstoši tās valsts likumiem, kurā tas sagatavots, “[tas ir] uzskatāms par apstiprinātu “ar zvērestu” vai “līdzīgā veidā” vai vismaz [tam ir] ekvivalentas sekas”. Tomēr izskatāmajā lietā prasītāja neesot precizējusi, kādās Vācijas tiesību normās ir paredzēts sods par “nepatiesa paziņojuma sniegšanu [ITSB] notiekošajā procesā attiecībā uz Kopienas preču zīmi, līdzīgi kā ir paredzēts sods par nepatiesa ar zvērestu apstiprināta paziņojuma sniegšanu Vācijas iestādēs”. Turpinot apstrīdētā lēmuma 18. punktā Apelāciju padome precizēja, ka tas fakts vien, ka attiecīgais rakstveida paziņojums nav sagatavots tādā veidā, “kā tas ir paredzēts” iepriekš minētajā tiesību normā, tomēr nav pietiekams, lai secinātu, ka tam vispār nav pierādījuma spēka. ITSB varēja to ņemt vērā, veicot tam iesniegto dokumentu “visaptverošu vērtējumu”, un tas varēja atvieglot “sistēmisku vērtējumu” un dažādo pierādījumu statusā iesniegto dokumentu izpratni, kā arī papildināt tajos ietverto informāciju. Tomēr rakstveida paziņojumā ietvertajiem apgalvojumiem esot jābūt pamatotiem ar papildu un objektīviem pierādījumiem. Visbeidzot apstrīdētā lēmuma 19.–21. punktā Apelāciju padome uzskatīja, ka rakstveida paziņojumam pielikumā pievienotie konkrētie papildu dokumenti, izņemot ar 2004. gada augustu datēto lapu no viena no diviem gadatirgus katalogiem, pietiekami nepierāda agrākās preču zīmes izmantošanas vietu, ilgumu un apjomu.
|
|
31. Ohledně druhého písemného prohlášení odvolací senát nejprve v bodě 22 napadeného rozhodnutí uvedl, že třebaže jej lze považovat za „přípustný důkaz“, je nezbytné provést globální přezkum písemností ve spise, se zohledněním všech relevantních faktorů. Dále měl za to, že „místopřísežné prohlášení učiněné zákazníkem dotyčného účastníka a stránka z katalogu neposkytují důkaz o stálém, stabilním a skutečném užívání ochranné známky osobou, která podala námitky, které může být rovnocenné skutečnému užívání uvedené ochranné známky“.
|
31. Attiecībā uz otro rakstveida paziņojumu Apelāciju padome apstrīdētā lēmuma 22. punktā vispirms norādīja, ka, lai gan to var uzskatīt par “pieņemamu pierādījumu”, ir jāveic visaptverošs lietas materiālu vērtējums, ņemot vērā visus faktorus, kam ir nozīme lietā. Turpinot tā uzskatīja, ka “ar zvērestu apstiprināts paziņojums, ko sniedzis ieinteresētā lietas dalībnieka klients, un lapa no kataloga nepierāda [nepierādīja] iebildumu iesniedzēja preču zīmes pastāvīgu, stabilu un reālu izmantošanu, ko var pielīdzināt minētās preču zīmes faktiskai izmantošanai”.
|
|
32. Zaprvé je ohledně písemného prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně třeba nejprve připomenout, že čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94 se jakožto důkazních prostředků o užívání ochranné známky na základě odkazu podle pravidla 22 nařízení č. 2868/95 týká „písemných prohlášení učiněných místopřísežně nebo majících podle právních předpisů státu, ve kterém jsou učiněna, rovnocenný účinek“. Z toho vyplývá, že v právních předpisech dotyčného členského státu je třeba účinky písemného prohlášení zkoumat pouze v případě, že takové prohlášení nebylo učiněno místopřísežně [rozsudek Tribunálu ze dne 7. června 2005, Lidl Stiftung v. OHIM – REWE-Zentral (Salvita), T‑303/03, Sb. rozh. s. II‑1917, bod 40]. V projednávané věci je nesporné, že písemné prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně je místopřísežným prohlášením a že jej odvolací senát považoval jako takové za přípustné. Toto písemné prohlášení je tedy – aniž je třeba analyzovat jeho účinky v německém právu – součástí důkazních prostředků uvedených v čl. 76 odst. 1 písm. f) nařízení č. 40/94, na který odkazuje pravidlo 22 nařízení č. 2868/95 (výše uvedený rozsudek Salvita, bod 40).
|
32. Pirmkārt, attiecībā uz prasītājas izpilddirektora rakstveida paziņojumu vispirms ir jāatgādina, ka Regulas Nr. 40/94 76. panta 1. punkta f) apakšpunktā saskaņā ar Regulas Nr. 2868/95 22. noteikumā veikto atsauci uz šo punktu kā preču zīmes izmantošanas pierādījumi ir paredzēti “rakstveida paziņojumi, kas apstiprināti ar zvērestu vai ar līdzīgām sekām [vai līdzīgā veidā] atbilstoši tās valsts likumiem, kurā paziņojums sastādīts”. No tā izriet, ka attiecīgās valsts tiesību aktos ir jānoskaidro, kādas tiesiskās sekas ir rakstveida apliecinājumam vienīgi tad, ja tas nav apstiprināts ar zvērestu vai līdzīgā veidā (Vispārējās tiesas 2005. gada 7. jūnija spriedums lietā T‑303/03 Lidl Stiftung /ITSB – REWE ‑ Zentral (“Salvita”), Krājums, II‑1917. lpp., 40. punkts). Izskatāmajā lietā ir skaidrs, ka prasītājas izpilddirektora rakstveida paziņojums ir apstiprināts un ka Apelāciju padome to kā tādu ir uzskatījusi par pieņemamu. Tādēļ un neanalizējot tā tiesiskās sekas atbilstoši Vācijas tiesību aktiem, šis rakstveida paziņojums ir viens no pierādījumu veidiem, kas paredzēti Regulas Nr. 40/94 76. panta 1. punkta f) apakšpunktā, uz kuru ir veikta atsauce Regulas Nr. 2868/95/95 22. noteikumā (iepriekš minētais spriedums lietā Salvita , 40. punkts).
|
|
33. Dále je třeba uvést, že odvolací senát měl v bodě 17 napadeného rozhodnutí nesprávně za to, že takové písemné prohlášení může mít „stejnou“ důkazní hodnotu před OHIM pouze v případě, že je podle dotyčného vnitrostátního práva kvalifikováno jako prohlášení učiněné „místopřísežně“ nebo má přinejmenším rovnocenný účinek. Odvolací senát rovněž nesprávně odmítl přiznat „stejnou“ důkazní hodnotu písemnému prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně z důvodu, že žalobkyně neupřesnila, která ustanovení německého práva sankcionují nepravdivé prohlášení. Žádná skutečnost v nařízení č. 40/94 ani v nařízení č. 2868/95 totiž neumožňuje dospět k závěru, že důkazní síla důkazních prostředků o užívání ochranné známky, včetně místopřísežných prohlášení, musí být analyzována ve světle vnitrostátních právních předpisů členského státu (rozsudek Salvita, bod 32 výše, bod 42). Je ostatně nutné konstatovat, že OHIM v odpovědi na písemnou otázku, kterou mu položil Tribunál, výslovně uznal, že tvrzení obsažená v bodě 17 napadeného rozhodnutí se odchylují od stanoviska přijatého v rozsudku Salvita, bod 32 výše. OHIM tak správně připustil, že „nezávisle na situaci z hlediska vnitrostátního práva je důkazní síla písemného prohlášení v rámci řízení před OHIM relativní, to znamená, že jeho obsah musí být posuzován volně“.
|
33. Turpinot ir jānorāda, ka Apelāciju padome apstrīdētā lēmuma 17. punktā kļūdaini uzskatīja, ka šādam rakstveida paziņojumam var būt “pilnīgs” pierādījuma spēks procesā ITSB vienīgi tad, kad saskaņā ar attiecīgajiem valsts tiesību aktiem tas ir kvalificējams kā paziņojums, kas “apstiprināts ar zvērestu” vai “līdzīgā veidā”, vai vismaz tam ir ekvivalentas sekas. Tāpat Apelāciju padome kļūdaini atteicās atzīt, ka prasītājas izpilddirektora rakstveida paziņojumam ir “pilnīgs” pierādījuma spēks, motivējot ar to, ka prasītāja nav precizējusi, kādās Vācijas tiesību normās ir paredzēts sods par nepatiesu paziņojumu. Ne Regulā Nr. 40/94, ne Regulā Nr. 2868/95 nav nekā, kas ļautu secināt, ka preču zīmes izmantošanas pierādījumu, tostarp ar zvērestu apstiprināto paziņojumu, pierādījuma spēks būtu jāizvērtē dalībvalsts tiesību aktu kontekstā (iepriekš 32. punktā minētais spriedums lietā Salvita , 42. punkts). Turklāt ir jākonstatē, ka ITSB, atbildot uz Vispārējās tiesas uzdoto rakstveida jautājumu, skaidri atzina, ka apstrīdētā lēmuma 17. punktā ietvertie apgalvojumi atšķīrās no iepriekš 32. punktā minētajā spriedumā lietā Salvita paustās nostājas. Tādējādi ITSB pamatoti atzina, ka “neatkarīgi no situācijas atbilstoši valsts tiesībām rakstveida paziņojuma pierādījuma spēks procesā [ITSB ir] relatīvs, proti, tā saturs ir [vērtējams] brīvi”.
|
|
34. Tato pochybení však nemají žádný dopad na opodstatněnost analýzy odvolacího senátu, jelikož odvolací senát nevedla k popření jakékoli důkazní hodnoty písemného prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně. Z bodů 18 až 23 napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že odvolací senát tak, jak mu příslušelo (viz v tomto smyslu rozsudek Salvita, bod 32 výše, bod 41), toto písemné prohlášení řádně zohlednil v rámci globálního posouzení důkazů založených do spisu. Je sice pravda, že v bodě 18 napadeného rozhodnutí měl odvolací senát za to, že uvedené písemné prohlášení není samo o sobě dostačující a že tvrzení, která obsahuje, musejí být podložena dodatečnými „objektivními“ důkazy. Jak však správně uvedl OHIM, toto stanovisko je třeba schválit, jelikož toto prohlášení bylo vypracováno pověřeným jednatelem žalobkyně, a nikoli třetí či nezávislou osobou [viz v tomto smyslu rozsudek Salvita, bod 32 výše, body 43 až 45, a rozsudek Tribunálu ze dne 16. prosince 2008, Deichmann-Schuhe v. OHIM – Design for Woman (DEITECH), T‑86/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 50]. V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro posouzení důkazní hodnoty určitého dokumentu je třeba především ověřit důvěryhodnost informací, které jsou v něm obsaženy. Je tedy nutné vzít v úvahu především původ dokumentu, okolnosti jeho vyhotovení, komu je dokument určen a klást si otázku, zda se dokument vzhledem ke svému obsahu jeví jako rozumný a důvěryhodný (výše uvedené rozsudky Salvita, bod 42, a DEITECH, bod 47).
|
34. Tomēr šīm kļūdām nav nozīmes attiecībā uz Apelāciju padomes vērtējuma pamatotību tāpēc, ka šīs kļūdas rezultātā prasītājas izpilddirektora rakstveida paziņojumam netika noliegts pierādījuma spēks vispār. No apstrīdētā lēmuma 18.–23. punkta izriet, ka Apelāciju padome – atbilstoši tās pienākumam (šajā ziņā skat. iepriekš 32. punktā minēto spriedumu lietā Salvita , 41. punkts) – ir pienācīgi ņēmusi vērā šo rakstveida paziņojumu, veicot lietas materiālos esošo dokumentu visaptverošu vērtējumu. Protams, apstrīdētā lēmuma 18. punktā Apelāciju padome uzskatīja, ka minētais rakstveida paziņojums vien nav pietiekams un ka tajā ietvertajiem apgalvojumiem jābūt balstītiem uz papildu “objektīviem” pierādījumiem. Tomēr, kā to pamatoti norāda ITSB, šādai nostājai ir jāpiekrīt tādēļ, ka šo rakstveida paziņojumu bija sagatavojis prasītājas izpilddirektors, nevis trešā jeb neatkarīga persona (šajā ziņā skat. iepriekš 32. punktā minēto spriedumu lietā Salvita , 43.–45. punkts, un Vispārējās tiesas 2008. gada 16. decembra spriedumu lietā T‑86/07 Deichmann Schuhe /ITSB – Design for Woman (“DEITECH”), Krājumā nav publicēts, 50. punkts). Šajā ziņā ir jāatgādina, ka, lai novērtētu dokumenta pierādījuma spēku, vispirms ir jāpārbauda tajā ietvertās informācijas ticamība. Tātad ir jāņem vērā konkrēti dokumenta izcelsme, tā sagatavošanas apstākļi, tā adresāts un jānoskaidro, vai tā satura kontekstā tas šķiet saprātīgs un ticams (iepriekš minētais spriedums lietā Salvita , 42. punkts, un iepriekš minētais spriedums lietā “DEITECH”, 47. punkts).
|
|
35. V projednávané věci písemné prohlášení pověřeného jednatele žalobkyně obsahuje údaje o užívání starší ochranné známky týkající se místa (Německo), času (období 2000-2005), rozsahu (roční obrat a počet výrobků prodaných za rok) a povahy označených výrobků (sportovní oděvy, zejména bundy, pláště do deště, lyžařské oblečení, kalhoty, džíny, trička atd.). Je nutno konstatovat, jak k tomu správně dospěl odvolací senát, že tyto údaje však nejsou dostatečným způsobem doloženy důkazy tvořícími přílohu tohoto písemného prohlášení.
|
35. Izskatāmajā lietā prasītājas izpilddirektora rakstveida paziņojumā ir ietvertas norādes par agrākās preču zīmes izmantošanu attiecībā uz izmantošanas vietu (Vācija), ilgumu (laikposmā no 2000. līdz 2005. gadam), apjomu (gada apgrozījums un gadā pārdoto izstrādājumu skaits) un attiecībā uz apzīmēto preču raksturu (sporta apģērbi, tostarp vestes, lietusmēteļi, slēpošanas apģērbs, bikses, džinsi, T‑krekli u.c.). Ir jākonstatē, kā to pamatoti secināja Apelāciju padome, ka šīs norādes tomēr nav pienācīgi apstiprinātas ar minētajam rakstveida paziņojumam pielikumā pievienotajiem dokumentiem.
|
|
36. Seznam ročních prodejů realizovaných v průběhu období 2000-2005, vypracovaný podle jednotlivých zákazníků a tentýž seznam vypracovaný podle druhu oděvů – kromě toho, že byly rovněž vypracovány samotnou žalobkyní – totiž neobsahují žádný odkaz na starší ochrannou známku. Objednávky, dodací listy a faktury, kromě skutečnosti, že – jak ostatně výslovně uznává žalobkyně ve svých písemnostech – rovněž neuvádějí starší ochrannou známku, se týkají pouze let 2004 až 2006. Jedinou ochrannou známkou, která se objevuje na posledně uvedených dokumentech, je obrazová ochranná známka Nickel Sportswear. Fotografie a etikety oděvů neposkytují žádné informace týkající se místa, času a množství výrobků skutečně prodaných pod starší ochrannou známkou, což ostatně žalobkyně výslovně připouští ve svých písemnostech. Stejně tak je tomu v případě druhé ze dvou stran vyňatých z katalogů pro obchodní veletrhy, jakož i dvou stran pocházejících z propagační brožury. V případě posledně uvedené brožury je třeba zejména uvést, že její samotná existence neprokazuje, že byla distribuována potenciálním německým zákazníkům, neprokazuje rozsah její případné distribuce a ani množství realizovaných prodejů výrobků chráněných starší ochrannou známkou [viz v tomto smyslu rozsudek VITAKRAFT, bod 25 výše, bod 34]. Jediným relevantním prvkem, třebaže je sám o sobě ve značné míře nedostatečný, neboť neposkytuje zejména žádnou informaci týkající se rozsahu užívání, je skutečnost, že jedna ze stran pocházejících z jednoho ze dvou výše uvedených katalogů je označena datem srpen 2004.
|
36. Papildus tam, ka sarakstu, kurā norādīta laikposmā no 2000. līdz 2005. gadam realizētā pārdošana ar sadalījumu klientiem un šo pašu sarakstu ar sadalījumu pa apģērbu veidiem, ir sagatavojusi pati prasītāja, minētie saraksti neietver nekādu atsauci uz agrāko preču zīmi. Papildus tam, ka pasūtījuma veidlapas, piegādes veidlapas un faktūrrēķini attiecas vienīgi uz laikposmu no 2004. līdz 2006. gadam, tajos – kā prasītāja skaidri atzina savos rakstveida paskaidrojumos – turklāt nav minēta agrākā preču zīme. Vienīgā preču zīme, kas parādās šajos iepriekš minētajos dokumentos, ir grafiska preču zīme Nickel Sportswear . Apģērbu fotogrāfijas un etiķetes nesniedz nekādu informāciju par vietu, laiku un apjomu, kādā ir reāli pārdotas preces ar agrāko preču zīmi, ko arī prasītāja skaidri atzīst savos procesuālajos dokumentos. Tas pats attiecas uz otro no divām lapām no tirdzniecības gadatirgus katalogiem, kā arī uz divām lapām no reklāmas brošūras. Attiecībā uz šo brošūru ir konkrēti jānorāda, ka tās esamības fakts vien nepierāda ne to, ka tā ir tikusi izplatīta potenciālajiem Vācijas klientiem, ne tās iespējamās izplatīšanas apjomu, ne preču, ko aizsargā agrākā preču zīme, realizētos pārdošanas apjomus (šajā ziņā skat. iepriekš 25. punktā minēto spriedumu lietā “VITAKRAFT”, 34. punkts). Vienīgais kaut nedaudz atbilstošais elements, lai gan noteikti nepietiekams pats par sevi, jo nesniedz nekādu norādi par izmantošanas apjomu, ir fakts, ka viena no lapām no viena no diviem minētajiem katalogiem ir datēta ar 2004. gada augustu.
|
|
37. Žalobkyně nemůže tvrdit, že údaje obsažené v písemném prohlášení jejího pověřeného jednatele mohou zhojit nedostatečnosti konstatované v bodě 36 výše. Jak správně uvedl OHIM, údaje obsažené v písemném prohlášení totiž musejí být podloženy jinými důkazy, a nikoli opačně.
|
37. Prasītāja nevar apgalvot, ka tās izpilddirektora rakstveida paskaidrojumā ietvertās norādes ir tādas, kas var kompensēt iepriekš 36. punktā konstatētās nepilnības. Kā to pamatoti norāda ITSB, rakstveida paziņojumā ietvertās norādes ir jāapstiprina ar citiem pierādījumiem, nevis otrādi.
|
|
38. Dále vzhledem k tomu, že písemné prohlášení pověřeného člena statutárního orgánu společnosti, která je zákazníkem dceřiné společnosti žalobkyně, pochází od třetí společnosti ve vztahu k posledně uvedené společnosti, je samo o sobě dostačující k dosvědčení určitých skutečností. Jak však odvolací senát právem uvedl v bodě 22 napadeného rozhodnutí, toto písemné prohlášení, které se týká pouze určitých nákupů realizovaných jediným zákazníkem dceřiné společnosti žalobkyně, umožňuje prokázat jen existenci velmi omezeného užívání starší ochranné známky v Německu během relevantního období.
|
38. Turpinot – tā iemesla dēļ, ka prasītājas meitassabiedrības klienta izpilddirektora rakstveida paziņojumu ir sniegusi attiecībā pret prasītāju esoša trešā persona, tas pats par sevi ir pietiekams, lai apstiprinātu atsevišķus faktus. Tomēr, kā to apstrīdētā lēmuma 22. punktā pamatoti norādīja Apelāciju padome, šis rakstveida paziņojums, kas attiecas vienīgi uz prasītājas meitassabiedrības viena klienta realizētajiem pirkumiem, ļauj konstatēt vienīgi agrākās preču zīmes ļoti ierobežotu izmantošanu Vācijā atbilstošā laikposmā.
|
|
39. S ohledem na konstatování učiněná v bodech 34 až 38 výše je třeba mít podobně jako odvolací senát za to, že různé důkazy, které žalobkyně předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě, posuzované globálně, nejsou dostačující k prokázání, že starší ochranná známka byla v Německu během relevantního období předmětem rozsáhlého, stálého a skutečného užívání. Je tudíž třeba dospět k závěru, že odvolací senát nepochybil, když měl za to, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky nebyl v projednávané věci poskytnut ve stanovené lhůtě.
|
39. Ņemot vērā iepriekš 34.–38. punktā veiktos konstatējumus, ir pamats spriest – kā to darīja Apelāciju padome –, ka, visaptveroši izvērtējot dažādos pierādījumus, kurus prasītāja noteiktajā termiņā iesniedza procesā Iebildumu nodaļā, tie nav pietiekami, lai pierādītu, ka agrākā preču zīme atbilstošajā laikposmā Vācijā ir tikusi plaši, pastāvīgi un reāli izmantota. Attiecīgi ir jāsecina, ka Apelāciju padome nav pieļāvusi kļūdu, uzskatot, ka izskatāmajā lietā noteiktajā termiņā nav iesniegti pierādījumi par agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu.
|
|
40. První žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
|
40. Līdz ar to pirmais pamats ir jānoraida.
|
|
Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení ustanovení čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 ve vzájemném spojení s pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95
|
Par otro pamatu – Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punkta kopsakarā ar Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punkta pārkāpumu
|
|
41. Podle čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 OHIM nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili.
|
41. Atbilstoši Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punktam ITSB var neņemt vērā faktus vai pierādījumus, ko attiecīgās puses nav iesniegušas laicīgi.
|
|
42. Podle ustálené judikatury ze znění čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 vyplývá, že obecně platí, není‑li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení uvedeného nařízení a že OHIM nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy [rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, Sb. rozh. s. I‑2213, bod 42; rozsudky Tribunálu ze dne 6. listopadu 2007, SAEME v. OHIM – Racke (REVIAN’s), T‑407/05, Sb. rozh. s. II‑4385, bod 56, a ze dne 12. prosince 2007, K & L Ruppert Stiftung v. OHIM – Lopes de Almeida Cunha a další (CORPO livre), T‑86/05, Sb. rozh. s. II‑4923, bod 44].
|
42. Saskaņā ar pastāvīgo judikatūru no Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punkta formulējuma izriet, ka, atbilstoši vispārējam noteikumam un ja vien nav noteikts pretējais, faktu un pierādījumu iesniegšana, ko veic lietas dalībnieki, ir iespējama pēc termiņu beigām, kas šādai iesniegšanai ir noteikti minētajā regulā, un ka ITSB nekādā veidā nav aizliegts ņemt vērā faktus un pierādījumus, kas ir izvirzīti vai iesniegti novēloti (Tiesas 2007. gada 13. marta spriedums lietā C‑29/05 P ITSB/ Kaul , Krājums, I‑2213. lpp., 42. punkts; Vispārējās tiesas 2007. gada 6. novembra spriedums lietā T‑407/05 SAEME /ITSB – Racke (“REVIAN’s”), Krājums, II‑4385. lpp., 56. punkts, un 2007. gada 12. decembra spriedums lietā T‑86/05 K & L Ruppert Stiftung /ITSB – Lopes de Almeida Cunha u.c. (“CORPO livre”), Krājums, II‑4923. lpp., 44. punkts).
|
|
43. Možnost účastníků řízení před OHIM předložit skutečnosti a důkazy po uplynutí lhůt stanovených za tímto účelem neexistuje bezpodmínečně, nýbrž je podmíněna neexistencí ustanovení v opačném smyslu. Pouze tehdy, je-li tato podmínka splněna, disponuje OHIM posuzovací pravomocí v souvislosti se zohledněním skutečností a důkazů předložených opožděně, kterou mu Soudní dvůr přiznal při výkladu čl. 74 odst. 2 nařízení č. 40/94 (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 47).
|
43. Otrkārt, procesa ITSB lietas dalībniekiem paredzētā iespēja norādīt faktus un iesniegt pierādījumus pēc šim nolūkam paredzētā termiņa beigām pastāv nevis beznosacījuma veidā, bet gan ir pakļauta nosacījumam, ka nepastāv pretēji noteikumi. Vienīgi tad, ja šis nosacījums ir izpildīts, ITSB ir rīcības brīvība attiecībā uz novēloti norādīto faktu un iesniegto pierādījumu ņemšanu vērā, ko Tiesa attiecībā uz ITSB ir atzinusi, interpretējot Regulas Nr. 40/94 74. panta 2. punktu (iepriekš 42. punktā minētais spriedums lietā “CORPO livre”, 47. punkts).
|
|
44. V projednávané věci přitom existuje ustanovení bránící zohlednění důkazů, které osoba, která podala námitky, předložila poprvé před odvolacím senátem, a to čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94, tak jak byl proveden pravidlem 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95. Posledně uvedené ustanovení totiž stanoví:
|
44. Izskatāmajā lietā pastāv tiesību norma, kas neļauj ņemt vērā pierādījumus, kurus persona, kas iestājusies lietā, pirmo reizi iesniedza procesā Apelāciju padomē, proti, Regulas Nr. 40/94 43. panta 2. un 3. punkts, ko īsteno ar Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punktu. Šajā iepriekš minētajā tiesību normā ir paredzēts:
|
|
„Má-li osoba, která podala námitky, předložit důkaz o užívání nebo doložit, jaké jsou řádné důvody pro neužívání, vyzve ji [OHIM], aby poskytla požadovaný důkaz ve lhůtě, kterou jí stanoví. Nepředloží-li osoba, která podala námitky, tento důkaz před uplynutím lhůty, [OHIM] námitky zamítne.“
|
“Ja oponējošai pusei [iebildumu iesniedzējam] jāsniedz izmantošanas pierādījums vai jāparāda, ka ir pienācīgi iemesli neizmantošanai, [ITSB] uzaicina viņu sniegt nepieciešamos pierādījumus termiņā, kādu nosaka ITSB. Ja iebilduma iesniedzējs nesniedz šādu pierādījumu norādītajā termiņā, [ITSB] iebildumu noraida”.
|
|
45. Z druhé věty tohoto ustanovení vyplývá, že předložení důkazů o užívání starší ochranné známky po uplynutí lhůty stanovené za tímto účelem má v zásadě za následek zamítnutí námitek, aniž má OHIM v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Skutečné užívání starší ochranné známky totiž představuje předběžnou otázku, která musí být z tohoto důvodu vyřešena před tím, než bude přijato samotné rozhodnutí o námitkách (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 49).
|
45. No šīs normas otrā teikuma izriet, ka agrākās preču zīmes izmantošanas pierādījuma iesniegšana pēc šim nolūkam noteiktā termiņa beigām principā ir pamats iebildumu noraidīšanai un šajā ziņā ITSB nav rīcības brīvības. Agrākās preču zīmes faktiskā izmantošana ir iepriekšējs jautājums, kas tātad ir jāatrisina pirms lēmuma par iebildumiem pieņemšanas pēc būtības (iepriekš 42. punktā minētais spriedums lietā “CORPO livre”, 49. punkts).
|
|
46. Tribunál však rozhodl, že pravidlo 22 odst. 2 druhou větu nařízení č. 2868/95 nelze vykládat tak, že brání zohlednění dodatečných důkazů s ohledem na existenci nových skutečností, a to ani tehdy, když jsou předloženy po uplynutí této lhůty [rozsudky HIPOVITON, bod 24 výše, bod 56 a CORPO livre, bod 42 výše, bod 50].
|
46. Tomēr Vispārējā tiesa ir nospriedusi, ka Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punkta otro teikumu nevar interpretēt tādējādi, ka tas neļauj ņemt vērā papildu pierādījumus jaunu faktu rašanās gadījumā, pat ja šādi pierādījumi ir iesniegti pēc minētā termiņa beigām (iepriekš 24. punktā minētais spriedums lietā “HIPOVITON”, 56. punkts, un iepriekš 42. punktā minētais spriedums lietā “CORPO livre”, 50. punkts).
|
|
47. Odvolací senát, který vycházel ze zásad uvedených v bodech 41 až 46 výše měl v projednávané věci v bodech 27 až 29 napadeného rozhodnutí za to, že nemá žádný prostor pro uvážení, který by mu umožnil zohlednit důkazy, které žalobkyně poprvé předložila před ním, neboť neexistuje žádná nová skutečnost odůvodňující toto opožděné předložení.
|
47. Izskatāmajā lietā apstrīdētā lēmuma 27.–29. punktā Apelāciju padome, pamatojoties uz iepriekš 41.–46. punktā izklāstītajiem principiem, uzskatīja, ka tai nav nekādas rīcības brīvības, kas tai ļauj ņemt vērā pierādījumus, kurus prasītāja pirmo reizi iesniedza procesā Apelāciju padomē, jo neeksistē neviens jauns elements, kas attaisno šādu novēlotu iesniegšanu.
|
|
48. Žalobkyně má za to, že odvolací senát měl uvedené důkazy zohlednit, jelikož pouze doplňují a objasňují důkazy, které předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě. Tvrdí, že zásady stanovené v rozsudku HIPOVITON, bod 24 výše, se vztahují nejen na případ, kdy opožděně předložené důkazy nebyly dostupné před uplynutím stanovené lhůty nebo v případě, kdy přihlašovatel ochranné známky Společenství uplatnil nové skutkové okolnosti nebo úspěšně popřel důkazy předložené osobou, která podala námitky, ale rovněž v případě, kdy námitkové oddělení mělo za to, že posledně uvedené důkazy jsou nedostatečné.
|
48. Prasītāja uzskata, ka Apelāciju padomei esot jāņem vērā minētie pierādījumi, jo tie vienīgi papildina un izskaidro tos pierādījumus, kurus tā noteiktajā termiņā jau bija iesniegusi procesā Iebildumu nodaļā. Tā apgalvo, ka iepriekš 24. punktā minētajā spriedumā lietā “HIPOVITON” iedibinātie principi ir piemērojami ne vien gadījumā, kad novēloti iesniegtie pierādījumi nebija pieejami pirms noteiktā termiņa beigām, vai gadījumā, kad Kopienas preču zīmes pieteikuma iesniedzējs ir norādījis jaunus faktiskos apstākļus vai ir atspēkojis iebildumu iesniedzēja iesniegtos pierādījumus, bet arī gadījumā, kad Iebildumu nodaļa ir uzskatījusi iepriekš minētos pierādījumus par nepietiekamiem.
|
|
49. OHIM sdílí argumentaci odvolacího senátu, tak jak je připomenuta v bodě 47 výše. Navrhuje však pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 vykládat tak, že odvolacím senátům umožňuje nezávisle na existenci „nových skutečností“ přijmout důkazy předložené poprvé před nimi v případě, že tyto důkazy jsou „čistě doplňující“, to znamená že jsou určeny pouze k doplnění důkazů předložených v prvním stupni ve stanovené lhůtě. Zdá se, že tento výklad splňuje kritéria stanovená Soudním dvorem v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše k přijetí opožděně předložených důkazů a odpovídá „duchu“ tohoto rozsudku. OHIM připouští, že pokud by takový výklad měl být použit v projednávané věci, bylo by třeba konstatovat, že odvolací senát nesprávně dospěl k závěru, že nemá žádnou posuzovací pravomoc v dané oblasti, a tudíž druhému žalobnímu důvodu vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit. Na jednání OHIM dodal, že uvedený výklad je v souladu s přístupem přijatým Tribunálem v jeho rozsudcích ze dne 29. září 2011, New Yorker SHK Jeans v. OHIM – Vallis K. – Vallis A. (FISHBONE) (T‑415/09, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a ze dne 16. listopadu 2011, Buffalo Milke Automotive Polishing Products v. OHIM – Werner & Mertz (BUFFALO MILKE Automotive Polishing Products) (T‑308/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a uvedl, že ponechá na uvážení Tribnálu, aby rozhodl, zda je uvedený výklad třeba uplatnit rovněž v projednávané věci.
|
49. ITSB piekrīt Apelāciju padomes argumentācijai, kas ir izklāstīta iepriekš 47. punktā. Tomēr tā ierosina interpretēt Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punktu kā tādu, kas ļauj Apelāciju padomēm neatkarīgi no “jaunu faktoru” esamības akceptēt pierādījumus, kas pirmo reizi iesniegti procesos Apelāciju padomēs gadījumā, kad šie pierādījumi esot “vienīgi papildinoši”, proti, vērsti vienīgi uz to, lai papildinātu pierādījumus, kas noteiktajā termiņā iesniegti pirmajā instancē. Šāda interpretācija šķietami atbilstot kritērijiem, kurus Tiesa noteikusi iepriekš 42. punktā minētajā spriedumā lietā ITSB/ Kaul attiecībā uz novēloti iesniegtu pierādījumu pieņemšanu, un esot saderīga ar šī sprieduma “garu”. ITSB pieļauj, ka, ja šāda interpretācija būtu jāpieņem izskatāmajā lietā, nāktos konstatēt, ka Apelāciju padome ir kļūdaini secinājusi, ka tai šajā jautājumā nebija nekādas rīc ības brīvības, un attiecīgi būtu jāapmierina otrais [prasības] pamats un jāatceļ apstrīdētais lēmums. ITSB tiesas sēdē piebilda, ka minētā interpretācija saskan ar pieeju, ko Vispārējā tiesa ir paudusi tās 2011. gada 29. septembra spriedumā lietā T‑415/09 New Yorker SHK Jeans /ITSB – Vallis K . – Vallis A . (“FISHBONE”) (Krājumā nav publicēts) un 2011. gada 16. novembra spriedumā lietā T‑308/06 Buffalo Milke Automotive Polishing Products /ITSB – Werner & Mertz (“BUFFALO MILKE Automotive Polishing Products”) (Krājumā vēl nav publicēts), un norādīja, ka tā paļaujas uz Vispārējās tiesas vērtējumu par to, vai šī interpretācija ir piemērojama arī izskatāmajā lietā.
|
|
50. Mezi účastníky řízení je nesporné a ze spisu vyplývá, že žalobkyně předložila před námitkovým oddělením ve stanovené lhůtě relevantní důkazy sloužící k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky, a to v dobré víře, že jsou dostatečné k podložení jejích tvrzení.
|
50. Lietas dalībnieki ir vienisprātis un no lietas materiāliem izriet, ka prasītāja noteiktajā termiņā bija iesniegusi procesā Iebildumu nodaļā atbilstošus pierādījumus ar mērķi pierādīt agrākās preču zīmes faktisko izmantošanu un labticīgi uzskatot, ka tie bija pietiekami, lai pamatotu tās apgalvojumus.
|
|
51. Mezi účastníky řízení je rovněž nesporné a ze spisu rovněž vyplývá, že důkazy, které žalobkyně předložila poprvé před odvolacím senátem v příloze odůvodnění odvolání, ve kterém žádala o nový úplný přezkum věci, směřovaly pouze k posílení nebo k objasnění obsahu původních důkazů. Nepředstavovaly tedy první a jediné důkazy o užívání.
|
51. Tāpat lietas dalībnieki ir vienisprātis un no lietas materiāliem arī izriet, ka pierādījumi, kurus prasītāja pirmo reizi iesniedza procesā Apelāciju padomē pielikumā savam rakstveida paziņojumam, kurā izklāstīts apelācijas sūdzības pamatojums un ar kuru tā lūdza no jauna pilnībā izvērtēt lietas materiālus, bija paredzēti vienīgi, lai pastiprinātu vai paskaidrotu sākotnējo pierādījumu saturu. Tādēļ tie nebija pirmie un vienīgie izmantošanas pierādījumi.
|
|
52. S ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 50 a 51 výše je třeba mít za to, že v projednávané věci měl odvolací senát na rozdíl od toho, co uvedl v napadeném rozhodnutí, posuzovací pravomoc, která mu umožňovala zohlednit či nezohlednit dodatečné důkazy předložené spolu s odůvodněním odvolání.
|
52. Ņemot vērā iepriekš 50. un 51. punktā izklāstītos argumentus, ir jāuzskata, ka izskatāmajā lietā Apelāciju padomei, pretēji uzskatam, kuru tā paudusi apstrīdētajā lēmumā, bija rīcības brīvība, kas tai ļauj ņemt vai neņemt vērā papildu pierādījumus, kuri iesniegti kopā ar rakstveida paziņojumu, kurā izklāstīts apelācijas sūdzības pamatojums.
|
|
53. Pravidlo 22 odst. 2 nařízení č. 2868/95 totiž musí být chápáno v tom smyslu, že žádná skutečnost nemůže bránit tomu, aby byly zohledněny dodatečné důkazy, které pouze doplňují jiné důkazy předložené ve stanovené lhůtě, jestliže původní důkazy nepostrádají relevanci, avšak byly považovány za nedostatečné. Taková úvaha, která v žádném případě nečiní výše uvedené pravidlo nadbytečným, platí tím spíše, že žalobkyně nezneužila stanovených lhůt tím, že by vědomě využila taktiky zdržování nebo tím, že by zjevně jednala nedbale, a že se dodatečné důkazy, které předložila, omezují na podložení údajů, které již vyplývají z písemných prohlášení předložených ve stanovené lhůtě.
|
53. Regulas Nr. 2868/95 22. noteikuma 2. punkts ir jāsaprot tādējādi, ka nekas neliedz ņemt vērā papildu pierādījumus, kas vienīgi papildina citus noteiktajā termiņā iesniegtos pierādījumus, ja sākotnējie pierādījumi nav neatbilstoši, bet ir atzīti par nepietiekamiem. Šāds apsvērums, kas nekādā gadījumā nepadara minēto normu par pārmērīgu, ir jo vairāk atbilstošs tādēļ, ka prasītāja nepārkāpa noteiktos termiņus, apzināti izvēloties novilcināšanas taktiku vai izrādot acīmredzamu neuzmanību, un tādēļ, ka tās iesniegtie papildu pierādījumi vienīgi apstiprināja norādes, kas jau izrietēja no noteiktajā termiņā iesniegtajiem rakstveida paziņojumiem.
|
|
54. Nezdá se, že by takový výklad byl v rozporu s judikaturou uvedenou v bodě 46 výše, ve které se skutkové okolnosti lišily. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek HIPOVITON, bod 24 výše, osoba, která podala námitky, předložila důkazy ve stanovené lhůtě. Následně účastník řízení, který požádal o zápis ochranné známky, ve svém podání předloženém před odvolacím senátem uvedl nové okolnosti a argumenty. Tribunál přitom odvolacímu senátu vytkl to, že osobu, která podala námitky, nevyzval k tomu, aby zaujala stanovisko k tomuto podání, a rozhodl, že tato osoba byla zbavena možnosti vyhodnotit vhodnost dodání dodatečných důkazů. Dodal, že odvolací senát tedy nemohl zohlednit všechny relevantní faktory za účelem posouzení, zda užívání této ochranné známky mohlo být kvalifikováno jako skutečné, a že tak vycházel z neúplného skutkového základu (rozsudek HIPOVITON, bod 24 výše, body 54 a 58). Ve věci, ve které byl vydán rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, Tribunál ke konstatování, že OHIM nemá prostor pro uvážení za účelem zohlednění důkazů předložených po stanovené lhůtě, výslovně uvedl, že tyto důkazy nejsou „dodatečnými důkazy, ale prvními a jedinými důkazy o užívání“ starších ochranných známek uplatněných v této věci (rozsudek CORPO livre, bod 42 výše, bod 50).
|
54. Šāda interpretācija nešķiet esam pretrunā iepriekš 46. punktā minētajai judikatūrai lietā, kurā faktiskie apstākļi bija atšķirīgi no tiem, kas ir izskatāmajā lieta. Lietā, kas bija pamatā iepriekš 24. punktā minētajam spriedumam “HIPOVITON”, iebildumu iesniedzēja bija iesniegusi pierādījumus noteiktajā termiņā. Vēlāk lietas dalībniece, kura lūdza reģistrēt preču zīmi, savā Apelāciju padomei iesniegtajā procesuālajā dokumentā bija atsaukusies uz jauniem faktiem un argumentiem. Vispārējā tiesa pārmeta Apelāciju padomei, ka tā nelūdza iebildumu iesniedzējai paust viedokli par šo procesuālo rakstu, un nosprieda, ka tai bija liegta iespēja izvērtēt papildu iesniegto pierādījumu lietderību. Tiesa piebilda, ka tādēļ Apelāciju padome nav varējusi ņemt vērā visus faktorus, kam ir nozīme lietā, lai vērtētu, vai šīs preču zīmes izmantošanu var kvalificēt kā faktisku, un ka tādējādi tā bija balstījusies uz nepilnīgu faktisko bāzi (iepriekš 24. punktā minētais spriedums lietā “HIPOVITON”, 54. un 58. punkts). Lietā, kas bija pamatā iepriekš 42. punktā minētajam spriedumam “CORPO livre”, Vispārējā tiesa, lai uzskatītu, ka ITSB nebija rīcības brīvības ņemt vērā pēc noteiktā termiņa iesniegtos pierādījumus, skaidri konstatēja, ka šie pierādījumi nebija papildu pierādījumi, bet “pirmie un vienīgie izmantošanas pierādījumi” attiecībā uz agrākām preču zīmēm, uz kuram atsaucās šajā lietā (iepriekš 42. punktā minētais spriedums “CORPO livre”, 50. punkts).
|
|
55. Závěr, podle něhož měl odvolací senát možnost zohlednit dodatečné důkazy, které mu předložila žalobkyně dne 23. října 2007, je ostatně zcela v souladu se zásadami stanovenými Soudním dvorem v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše. V bodě 44 tohoto rozsudku tak Soudní dvůr upřesnil, že v případě, kdy má OHIM rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být zvláště odůvodněné, aby OHIM zohlednil opožděně uplatněné či předložené skutečnosti či důkazy, usoudí-li jednak, že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou na první pohled být skutečně relevantní, pro výsledek námitek podaných k OHIM, a dále že stadium řízení, ve kterém k tomuto opožděnému předložení dojde, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání.
|
55. Turklāt secinājums, saskaņā ar kuru Apelāciju padome varēja ņemt vērā papildu pierādījumus, kurus prasītāja tai iesniedza 2007. gada 23. oktobrī, pilnībā atbilst principiem, kurus Tiesa iedibinājusi iepriekš 42. punktā minētajā spriedumā lietā ITSB/ Kaul . Tā Tiesa šī sprieduma 44. punktā precizēja, ka tas, ka ITSB, lemjot iebildumu procesā, ņem vērā novēloti iesniegtus faktus vai pierādījumus, var būt it īpaši attaisnojams tad, kad tas uzskata, ka, pirmkārt, šie novēloti iesniegtie fakti vai pierādījumi sākotnēji šķiet patiešām nozīmīgi attiecībā uz iebildumu procesa iznākumu un, otrkārt, kad procesa stadija, kurā šī novēlotā iesniegšana notikusi, un pārējie ar to saistītie apstākļi pieļauj šīs informācijas ņemšanu vērā.
|
|
56. Soudní dvůr navíc v rozsudku OHIM v. Kaul, bod 42 výše, přijetí opožděných důkazů odůvodnil na základě zásad právní jistoty a řádné správy, podle nichž musí být průzkum merita námitek co možná nejúplnější, aby se zabránilo zápisu ochranných známek, které by následně mohly být prohlášeny za neplatné (viz v tomto smyslu body 48, 57 a 58 tohoto rozsudku). Tyto zásady tedy mohou mít přednost před zásadou procesní účinnosti, z níž vychází nutnost dodržovat lhůty, pokud to okolnosti konkrétního případu odůvodňují.
|
56. Turklāt iepriekš 42. punktā minētajā spriedumā lietā ITSB/ Kaul Tiesa attaisnoja novēloti iesniegtu pierādījumu pieņemšanu, balstoties uz tiesiskās drošības un pareizas tiesvedības principiem, saskaņā ar kuriem iebildumu izvērtēšanai pēc būtības ir jābūt iespējami pilnīgākai, lai nepieļautu tādu preču zīmju reģistrāciju, kuras varētu vēlāk tikt atzītas par spēkā neesošām (šajā ziņā skat. šī sprieduma 48., 57. un 58. punktu). Tādēļ šie principi var būt pārāki par procesuālās efektivitātes principu, kas pamato nepieciešamību ievērot termiņus, ja attiecīgās lietas apstākļi to attaisno.
|
|
57. Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že druhému žalobnímu důvodu je třeba vyhovět.
|
57. No visiem iepriekš minētajiem apsvērumiem izriet, ka otrais [prasības] pamats ir jāapmierina.
|
|
58. Napadené rozhodnutí tudíž musí být zrušeno.
|
58. Attiecīgi apstrīdētais lēmums ir jāatceļ.
|
|
59. Navíc je vzhledem k tomu, že OHIM podpůrně navrhl, aby Tribunál věc vrátil odvolacímu senátu, třeba uvést, že v rámci žaloby podané před Tribunálem proti rozhodnutí odvolacího senátu z čl. 65 odst. 6 nařízení č. 207/2009 vyplývá, že OHIM je povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozhodnutí Tribunálu. Tento bod návrhových žádání tudíž musí být zamítnut.
|
59. Turklāt, tā kā ITSB pakārtoti lūdza, lai Vispārējā tiesa nosūta lietu atpakaļ Apelāciju padomei, ir jānorāda, ka saistībā ar Vispārējā tiesā celtu prasību par Apelāciju padomes lēmumu no Regulas Nr. 207/2009 65. panta 6. punkta izriet, ka ITSB ir jāveic nepieciešamie pasākumi, lai izpildītu Vispārējās tiesas spriedumu. Attiecīgi šis pakārtotais prasījums ir jānoraida.
|
|
K nákladům řízení
|
Par tiesāšanās izdevumiem
|
|
60. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
|
60. Atbilstoši Reglamenta 87. panta 2. punktam lietas dalībniekam, kuram spriedums ir nelabvēlīgs, piespriež atlīdzināt tiesāšanās izdevumus, ja to ir prasījis lietas dalībnieks, kuram spriedums ir labvēlīgs.
|
|
61. V projednávané věci vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a OHIM neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
|
61. Tā kā izskatāmajā lietā spriedums ir nelabvēlīgs ITSB, tam ir jāpiespriež atlīdzināt tiesāšanās izdevumus atbilstoši prasītājas prasījumiem.
|