DŮVODOVÁ ZPRÁVA

Evropská rada dospěla na svém zasedání dne 4. února 2011 k závěru, že je třeba lépe koordinovat činnosti Unie a členských států s cílem zajistit soulad a soudržnost ve vnějších vztazích EU v oblasti energetiky s důležitými producentskými, tranzitními a spotřebitelskými zeměmi. Rada proto vyzvala členské státy, aby od 1. ledna 2012 informovaly Komisi o všech svých nových a stávajících dvoustranných dohodách uzavřených v oblasti energetiky se třetími zeměmi[1].

Tento návrh využívá závěry Evropské rady k vytvoření mechanismu s podrobnými postupy pro výměnu informací mezi členskými státy a Komisí o mezivládních dohodách, tj. právně závazných dohodách mezi členskými státy a třetími zeměmi, které mohou mít dopad na činnost nebo fungování vnitřního trhu s energií nebo na bezpečnost dodávek energie v Unii.

Návrh je připojen ke sdělení Komise o zabezpečení dodávek energie a mezinárodní spolupráci – „Energetická politika EU: jednání s partnery za našimi hranicemi“[2].

1. CÍL POLITIKY

Podíl dovážené energie v Unii se stále zvyšuje[3]. Členské státy a energetické společnosti proto hledají nové zdroje energie mimo EU. K jednání s významnými dodavateli energie ze třetích zemích je obvykle zapotřebí politická podpora ve formě mezivládních dohod uzavíraných mezi členskými státy a třetími zeměmi. Tyto mezivládní dohody jsou zpravidla dojednávány dvoustranně a často tvoří základ podrobnějších obchodních smluv.

V návaznosti na liberalizaci trhů s elektřinou a zemním plynem v Evropské unii, a zejména pak v rámci provádění opatření třetího energetického balíčku[4] provedly členské státy ve svých právních předpisech v oblasti energetiky významné změny. Dodržování povinností vyplývajících z těchto legislativních změn není vždy v obchodním zájmu dodavatelů energie ze třetích zemí. Pod hrozbou možných nedostatečných dodávek jsou členské státy vystaveny sílícímu tlaku, aby ve svých mezivládních dohodách se třetími zeměmi činily ústupky z hlediska právní úpravy, které nejsou slučitelné s právem Unie v oblasti energetiky. Takové ústupky ohrožují činnost a řádné fungování vnitřního trhu Unie s energií.

Například při uzavírání mezivládní dohody na podporu konkrétního projektu plynovodu by dohoda neměla obsahovat žádné doložky, které vyhrazují určitému přepravci právo uzavřít smlouvu na plnou kapacitu nebo část kapacity plynovodu, pokud taková doložka není povolena podle práva Unie. Doložku lze povolit poté, co příslušné orgány na vnitrostátní úrovni i na úrovni Unie přijmou příznivé rozhodnutí o výjimce z požadavků, které se týkají přístupu třetích stran a vyplývají z právních předpisů Unie v oblasti energetiky, a s výhradou podmínek stanovených v těchto právních předpisech. Jinak bude dohoda v rozporu s právem Unie, a nebude tedy poskytovat právní jistotu pro investory. Kromě toho projekt plynovodu nebude způsobilý pro možné financování z prostředků EU. Protože členské státy nemohou jednoduše jednostranně měnit mezivládní dohody uzavřené se třetími zeměmi v případě, že některá ustanovení jsou shledána v rozporu s pravidly vnitřního trhu, mezivládní dohody, které obsahují protiprávní ustanovení, staví členské státy do situace, kdy existují protichůdné právní povinnosti, a ohrožují činnost a řádné fungování vnitřního trhu Unie s energií. Takové dohody proto členské státy nesmí podepisovat.

Jak se navíc ukázalo v průběhu sporu o zemní plyn mezi Ruskou federací a Ukrajinou v lednu 2009, pokud vnitřní trh nefunguje řádně, podléhá EU více riziku spojenému s bezpečností dodávek. Proto je důležité, aby si členské státy a Komise byly vědomy objemu a zdrojů dovážené energie.

K řešení těchto problémů je důležité, aby se zlepšila výměna informací mezi členskými státy a mezi členskými státy a Komisí o stávajících, prozatímně uplatňovaných a budoucích mezivládních dohodách. Usnadní to koordinaci na úrovni Unie a účinné provádění energetické politiky Unie. Navíc se tím posílí vyjednávací pozice jednotlivých členských států ve vztahu k třetím zemím s cílem zajistit bezpečnost dodávek, řádnou činnost a fungování vnitřního trhu Unie s energií a s cílem vytvořit právní jistotu pro investiční rozhodnutí a umožnit případné financování projektů z prostředků EU. Vyšší transparentnost u mezivládních dohod v konečném důsledku také v duchu solidarity zvýší soudržnost a ucelenost ve vnějších vztazích Unie v oblasti energetiky a umožní členským státům lépe těžit z politické a ekonomické síly Unie a odborného poradenství Komise ohledně práva Unie. Z tohoto důvodu se počítá s tím, že členské státy mohou při jednáních požádat Komisi o pomoc. Nový nástroj tudíž Komisi umožní, aby účinně podporovala členské státy.

2. možnosti politiky a konzultace se zúčastněnými stranami

Vzhledem k omezeným hospodářským a sociálním dopadům tohoto návrhu nebylo považováno za nezbytné provést formální posouzení dopadů. Pokud jde o uvedené cíle politiky, Komise nicméně vyhodnotila řadu možností, jak dosáhnout řádného provedení závěrů Evropské rady. Ve dnech 21. prosince 2010 až 7. března 2011 proběhla veřejná konzultace o vnějším rozměru politiky EU v oblasti energetiky. V rámci konzultace byly položeny otázky, zda je v souvislosti s mezivládními dohodami zapotřebí koordinace mezi členskými státy a Komisí, aby byla zajištěna bezpečnost dodávek a řádná činnost a fungování vnitřního trhu Unie s energií. Celkem přišlo více než 90 odpovědí. Obdržené odpovědi zdůraznily významnou úlohu Unie při podpoře spolehlivého právního a institucionálního rámce v zájmu dosažení vzájemně výhodných vztahů s jejími hlavními dodavateli energie a tranzitními zeměmi. Dne 6. dubna 2011 se v Bruselu rovněž konala schůzka s odborníky v oblasti energetiky.

Současný stav

Komise v současnosti není informována o většině mezivládních dohod mezi členskými státy a třetími zeměmi, protože členské státy nejsou povinny o těchto dohodách Komisi obsáhle informovat[5]. Komise velmi zhruba odhaduje, že mezi členskými státy a třetími zeměmi může existovat přibližně 30 mezivládních dohod v oblasti ropy a zhruba 60 v oblasti zemního plynu[6]. Ty se pravděpodobně vztahují buď na objemy ropy nebo plynu dovážené do Unie ze třetích zemí, nebo na podmínky pro dodávání těchto objemů prostřednictvím pevné infrastruktury. Odhaduje se, že celkový počet mezivládních dohod mezi členskými státy a třetími zeměmi v oblasti elektřiny je nižší. Tyto dohody zahrnují tzv. dohodu BRELL RING mezi Běloruskem, Ruskem, Estonskem, Litvou a Lotyšskem týkající se provozu a využívání sítí v pobaltských státech. Podobné dohody pravděpodobně existují i s balkánskými zeměmi, kde jsou sítě třetích zemí synchronně propojeny s členskými státy Unie. Nelze přesně odhadnout, s jakou pravidelností jsou tyto mezivládní dohody měněny nebo kolik může být uzavíráno nových dohod. Členské státy rovněž nemají mechanismus, který by jim umožnil sledovat vývoj v této oblasti v 27 členských státech. Některé požadavky na transparentnost již sice byly přijaty[7], týkají se však pouze odvětví plynu (stávající mezivládní dohody a nově uzavírané dohody) a výměny informací mezi Komisí a členskými státy (žádná výměna mezi členskými státy navzájem). Již z těchto důvodů tudíž neprovádějí závěry Evropské rady. Současný stav je tedy neuspokojivý a Komise se domnívá, že je nutné navrhnout vytvoření nového, podrobnějšího a komplexnějšího mechanismu výměny informací.

Právní nástroj nebo dobrovolná opatření

Nezbytnou transparentnost, která je pro koordinaci na úrovni Unie nutná, mohou zajistit pouze jasné povinnosti týkající se výměny informací o mezivládních dohodách mezi členskými státy a mezi členskými státy a Komisí. Zatímco navrhovaný mechanismus rovněž obsahuje prvky právně nevynutitelných předpisů, jako např. společné vypracování vzorových doložek, ukázalo se, že dobrovolná opatření zatím sama o sobě nestačí k zajištění takové výměny informací, která je nutná k tomu, aby dohody uzavírané mezi členskými státy a třetími zeměmi byly zákonné a neohrožovaly řádnou činnost a fungování vnitřního trhu Unie s energií. Právní nástroj pro povinnou výměnu informací je proto jedinou možností zaručující, že stanovené politické cíle jsou plněny, přičemž nejlepší formou je rozhodnutí[8].

Oblast působnosti

V zájmu přesného provedení závěrů Rady se navrhuje, aby se rozhodnutí vztahovalo na všechny stávající, prozatímně uplatňované a nové mezivládní dohody, které mohou mít dopad na činnost nebo fungování vnitřního trhu s energií nebo na bezpečnost dodávek energie v Unii, neboť tyto dvě oblasti spolu vzájemně souvisí. Je obzvláště důležité, aby rozhodnutí obsáhlo všechny mezivládní dohody, které mají dopad na dodávky plynu, ropy nebo elektřiny prostřednictvím pevné infrastruktury (např. potrubí a sítí) nebo na celkové množství energie dovážené do EU.

Vhodné načasování výměny informací

Jako zásadní se jeví včasné poskytování informací o budoucí mezivládních dohodách ostatním členským státům a Komisi. Rovněž je nezbytné znát celý obsah již platných mezivládních dohod. Považuje se proto za vhodné, aby členské státy nejprve informovaly Komisi o svém záměru zahájit jednání a sdělily jí ratifikované znění mezivládní dohody. Komise by měla plnit ústřední úlohu a tyto informace neprodleně předávat ostatním členským státům, přičemž zohlední požadavky členských států na důvěrné zacházení s těmito informacemi.

Pokud však k výměně informací nebude docházet již v průběhu jednání, bude obtížné ovlivňovat budoucí mezivládní dohody tak, aby byly v souladu s právními předpisy Unie v oblasti energetiky a politikou Unie týkající se bezpečnosti dodávek. Především by byla promarněna příležitost k poskytnutí potřebné právní jistoty ohledně statusu a platnosti mezivládních dohod o velkých projektech v oblasti energetiky a jejich následnému financování. To by poškodilo investice Unie, a tudíž i bezpečnost dodávek energie v Unii.

Stávající mechanismus následné kontroly (ex post) v podobě řízení o porušení předpisů tento problém zcela nejúčinněji neřeší[9]. Je tomu tak proto, že jakmile jsou mezivládní dohody podepsány a tím spíše ratifikovány, členské státy je nemohou jednostranně měnit, zjistí-li se, že některá ustanovení porušují pravidla vnitřního trhu, ale musely by s dotyčnou třetí zemí o mezivládní dohodě jednat znovu. Považuje se proto za velmi důležité, aby během jednání byly udržovány nepřetržité kontakty a výměna informací a bylo možné na žádost dotyčného členského státu nebo Komise ověřit slučitelnost předtím, než bude mezivládní dohoda podepsána. Kromě toho se navrhuje, aby členské státy mohly v průběhu jednání požádat útvary Komise o pomoc. Na základě zkušeností získaných v rámci těchto mechanismů výměny by mělo být možné společně vytvořit dobrovolné vzorové doložky, které členské státy budou moci používat v budoucích mezivládních dohodách. Použití takových vzorových doložek by pomohlo předcházet konfliktům mezivládních dohod s právem Unie.

Povinné kontroly ex ante či flexibilnější ověřování slučitelnosti

Nenavrhuje se vytvoření mechanismu důkladné povinné kontroly ex ante, který by se vztahoval na všechny příslušné mezivládní dohody, protože takový mechanismus by pro členské státy znamenal příliš velkou zátěž a zbrzdil by uzavírání všech budoucích mezivládních dohod o nejméně několik měsíců.

Místo toho se považuje za dostatečné stanovit pružnější mechanismus ověřování slučitelnosti, kdy Komise na svou vlastní žádost či na žádost členského státu, který mezivládní dohodu vyjednává, posoudí slučitelnost sjednávané dohody s právem Unie před jejím podpisem. Aby se jednání příliš neprotahovalo, mělo by se v případě ověřování slučitelnosti na žádost dotyčného členského státu nebo Komise za to, že Komise nevznáší žádné námitky, pokud během čtyř měsíců nevyjádří výslovné stanovisko.

Navrhovaná možnost významně zvýší schopnost Unie zachovat řádnou činnost a fungování vnitřního trhu s energií, zabezpečit dodávky energie a realizovat velké energetické projekty prostřednictvím koordinovaného, a tedy i účinného využívání vyjednávací síly Unie. V tomto ohledu pozitivní dopady návrhu převažují poněkud omezenou dodatečnou zátěž vyplývající z povinností transparentnosti kladených na členské státy při jednání o mezivládních dohodách s třetími zeměmi.

3. PRÁVNÍ STRÁNKA NÁVRHU

Cílem tohoto návrhu je využít závěry Evropské rady ze dne 4. února 2011 k vytvoření mechanismu s podrobnými postupy pro výměnu informací mezi členskými státy a Komisí o mezivládních dohodách za účelem usnadnění koordinace na úrovni Unie a zajištění bezpečnosti dodávek, řádné činnosti a fungování vnitřního trhu Unie s energií a vytvoření právní jistoty pro investiční rozhodnutí.

Těchto politických cílů mohou členské státy individuálně dosáhnout jen obtížně. Členské státy v současnosti nemají k dispozici dostatečné informace, aby mohly posoudit celkové důsledky svých mezivládních dohod pro bezpečnost stavu dodávek v EU. Posouzení prováděná členskými státy ohledně řádného uplatňování právních předpisů Unie v oblasti energetiky, pokud jde o tyto mezivládní dohody, také nepřinášejí dostatečnou právní jistotu investorům. Naopak koordinace Unie přispěje ke všem stanoveným cílům. Navrhovaná výměna informací posílí vyjednávací pozici členských států vůči třetím zemím, a zajistí tak řádné uplatňování právních předpisů a politik Unie. Přinese perspektivu společného zabezpečování dodávek v EU namísto zabezpečování na úrovni jednotlivých členských států. Používání společně vypracovaných vzorových doložek a navrhované ověřování slučitelnosti navíc poskytne investorům větší právní jistotu, že mezivládní dohoda se zdá být v souladu s právními předpisy EU. Návrh je tedy odůvodněn z hlediska subsidiarity. Návrh je rovněž v souladu se zásadou proporcionality, neboť zkoumané dobrovolné alternativy nezaručují, že dojde k dostatečné výměně informací, která by zajistila plnění politických cílů.

Mezivládní dohody jsou definovány jako veškeré právně závazné dohody mezi členskými státy a třetími zeměmi, které mohou mít dopad na činnost nebo fungování vnitřního trhu s energií nebo na bezpečnost dodávek energie v EU.

Aby se zabránilo překrývání činností, vylučují se z oblasti působnosti návrhu mezivládní dohody, které se již musí oznamovat Komisi podle jiných právních předpisů Unie, s výjimkou mezivládních dohod, které musí být Komisi předloženy podle nařízení o bezpečnosti dodávek plynu[10]. Navrhuje se rovněž, aby se nový mechanismus netýkal dohod mezi obchodními subjekty, pouze s výjimkou případů, kdy mezivládní dohoda na tyto obchodní dohody výslovně odkazuje.

Členské státy zašlou Komisi veškeré stávající a prozatímně uplatňované mezivládní dohody, které uzavřely se třetími zeměmi, nejpozději do tří měsíců od vstupu navrhovaného rozhodnutí v platnost. Komise musí být rovněž co nejdříve informována o jejich záměru zahájit jednání o budoucích mezivládních dohodách nebo o záměru změnit dohody stávající. Komise musí být o jednáních pravidelně informována. Na požádání se Komise jednání účastní jako pozorovatel. V této souvislosti mají členské státy rovněž právo požádat Komisi, aby jim byla při jednáních s třetími zeměmi nápomocna.

Jakmile je mezivládní dohoda ratifikována, musí být ratifikované znění zasláno Komisi. Mezivládní dohody musí být předloženy v celém svém rozsahu, včetně příloh, dalších textů, na které odkazují, a všech změn. Komise zpřístupní všechny obdržené informace členským státům prostřednictvím databáze. Při poskytování informací Komisi může členský stát uvést, zda je třeba některou část informací v předkládaných dohodách pokládat za důvěrnou.

Komise usnadňuje koordinaci mezi členskými státy, aby bylo možno posoudit vývoj v souvislosti s mezivládními dohodami, určit společné problémy a jejich řešení a vypracovat vzorové doložky, které mohou členské státy použít v budoucích mezivládních dohodách.

Kromě toho má Komise z vlastního podnětu nejpozději do čtyř týdnů poté, co byla informována o skončení jednání, nebo na žádost členského státu, který mezivládní dohodu sjednal, právo posoudit slučitelnost sjednané dohody s právem Unie, aby ověřila, že je dohoda legální. V tomto případě musí členské státy předložit konečnou sjednanou mezivládní dohodu Komisi předtím, než bude podepsána. Komise má na posouzení čtyři měsíce. Pokud byla Komise o ověření slučitelnosti požádána a ve lhůtě na přezkoumání nevydá žádné stanovisko, má se za to, že nevznesla žádné námitky.

Komise vypracuje zprávu o uplatňování navrhovaného rozhodnutí čtyři roky po jeho vstupu v platnost.

Navrhované rozhodnutí vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku.

4. ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY NÁVRHU

Návrh nemá žádné důsledky pro rozpočet Unie. Z omezené dodatečné administrativní zátěže pro Evropskou komisi nevyplývají žádné dodatečné náklady.

2011/0238 (COD)

Návrh

ROZHODNUTÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY

kterým se zřizuje mechanismus výměny informací o mezivládních dohodách mezi členskými státy a třetími zeměmi v oblasti energetiky

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na článek 194 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru[11],

s ohledem na stanovisko Výboru regionů[12],

v souladu s řádným legislativním postupem,

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Evropská rada požádala členské státy, aby od 1. ledna 2012 informovaly Komisi o všech svých nových a stávajících dvoustranných dohodách uzavřených se třetími zeměmi v oblasti energetiky. Komise by měla tyto informace zpřístupnit vhodnou formou všem ostatním členským státům a zohlednit přitom nutnost ochrany citlivých obchodních informací.

(2) Právo Unie vyžaduje, aby členské státy přijaly veškerá vhodná opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie. Členské státy by proto měly zabránit jakémukoli nesouladu mezi právem Unie a mezinárodními dohodami uzavřenými mezi členskými státy a třetími zeměmi či takový nesoulad odstranit.

(3) Pro řádné fungování vnitřního trhu s energií je nezbytné, aby se dovoz energie ze třetích zemí do Unie plně řídil předpisy o vytvoření vnitřního trhu s energií. Vnitřní trh s energií, který nefunguje správně, vede ke zranitelnosti EU z hlediska bezpečnosti dodávek energie. Vysoký stupeň transparentnosti u dohod mezi členskými státy a třetími zeměmi v oblasti energetiky by Unii umožnil jednat koordinovaně a v duchu solidarity s cílem zajistit, aby tyto dohody byly v souladu s právními předpisy Unie a účinně zabezpečovaly dodávky energie.

(4) Nový mechanismus výměny informací by se měl vztahovat pouze na mezivládní dohody, které mohou mít dopad na vnitřní trh s energií nebo bezpečnost dodávek energie, neboť tyto dvě oblasti spolu vzájemně souvisí. Měl by zahrnovat zejména veškeré mezivládní dohody, které mají dopad na dodávky zemního plynu, ropy nebo elektřiny prostřednictvím pevné infrastruktury nebo které mají vliv na množství energie dovážené do Unie ze třetích zemí.

(5) Mezivládní dohody, který musí být oznámeny Komisi v celém svém rozsahu na základě jiných právních předpisů Unie, jako je [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. …/… ze dne …, kterým se stanoví přechodná úprava pro dvoustranné dohody o investicích mezi členskými státy a třetími zeměmi[13]], by měly být z mechanismu výměny informací stanoveného tímto rozhodnutím vyňaty.

(6) Uvedené osvobození od oznamovací povinnosti by se nemělo vztahovat na mezivládní dohody, které musí být Komisi předkládány podle čl. 13 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 994/2010 ze dne 20. října 2010 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice Rady 2004/67/ES[14]. Takové mezivládní dohody se třetími zeměmi, které mají dopad na rozvoj a využívání plynárenských infrastruktur a dodávek plynu, by se tedy měly oznamovat podle pravidel stanovených v tomto rozhodnutí. Aby se zabránilo překrývání činností, mělo by platit, že oznámení předložené v souladu s tímto rozhodnutím splňuje oznamovací povinnost stanovenou v nařízení (EU) č. 994/2010.

(7) Toto rozhodnutí by se nemělo týkat dohod mezi obchodními subjekty, pouze s výjimkou případů, kdy mezivládní dohody na takové obchodní dohody výslovně odkazují. Obchodní subjekty však mohou při vyjednávání obchodních dohod s hospodářskými subjekty ze třetích zemí požádat Komisi o radu, aby se zabránilo případným konfliktům s právem Unie.

(8) Členské státy by měly Komisi předložit všechny stávající a nové mezivládní dohody a mezivládní dohody prozatímně uplatňované ve smyslu článku 25 Vídeňské úmluvy[15].

(9) Členské státy by měly Komisi oznámit již záměr zahájit jednání týkající se nových mezivládních dohod nebo změn dohod stávajících. Komise by měla být o probíhajících jednáních pravidelně informována. Měla by mít právo účastnit se jednání jako pozorovatel. Členské státy mohou Komisi rovněž požádat, aby jim byla při jejich jednání s třetími zeměmi nápomocna.

(10) Komise by měla mít buď z vlastního podnětu, nebo na žádost členského státu, který sjednal mezivládní dohodu, právo posoudit slučitelnost sjednané dohody s právem Unie předtím, než bude dohoda podepsána.

(11) Všechny ratifikované dohody v konečném znění, na něž se toto rozhodnutí vztahuje, by měly být předány Komisi, aby o nich Komise mohla plně informovat všechny ostatní členské státy.

(12) Komise by měla veškeré obdržené informace zpřístupnit všem ostatním členským státům v elektronické podobě. Požádá-li členský stát o důvěrné zacházení s informacemi, zejména informacemi obchodními, které předložil, měla by Komise tuto žádost respektovat. Žádosti o zachování důvěrnosti by však neměly omezit přístup Komise k důvěrným informacím, protože Komise potřebuje mít komplexní informace pro vlastní posouzení. Žádostmi o zachování důvěrnosti není dotčeno právo na přístup k dokumentům stanovené v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise[16].

(13) Stálá výměna informací o mezivládních dohodách na úrovni Unie by měla umožnit rozvoj osvědčených postupů. Na základě těchto osvědčených postupů by Komise měla doporučit, jaké vzorové doložky se mají v mezivládních dohodách mezi členskými státy a třetími zeměmi používat. Používáním těchto nezávazných vzorových doložek by se mělo zabránit konfliktům mezivládních dohod s právem Unie.

(14) Lepší vzájemné znalosti o stávajících a nových mezivládních dohodách by měly přispět k lepší koordinaci v oblasti energetiky mezi jednotlivými členskými státy a mezi členskými státy a Komisí. Účinnější koordinace by měla členským státům umožnit plně těžit z politické a ekonomické síly Unie.

(15) Mechanismem pro výměnu informací stanoveným v tomto rozhodnutí by nemělo být dotčeno uplatňování pravidel Unie týkajících se porušení předpisů a hospodářské soutěže,

PŘIJALY TOTO ROZHODNUTÍ:

Článek 1 Předmět a oblast působnosti

1. Tímto rozhodnutím se zřizuje mechanismus pro výměnu informací mezi členskými státy a Komisí o mezivládních dohodách.

2. Toto rozhodnutí se netýká mezivládních dohod, na které se v celém jejich rozsahu vztahují již jiné zvláštní oznamovací postupy podle práva Unie, s výjimkou mezivládních dohod, které se předkládají Komisi podle čl. 13 odst. 6 nařízení (EU) č. 994/2010.

Článek 2 Definice

Pro účely tohoto rozhodnutí se:

1) „mezivládními dohodami“ rozumí veškeré právně závazné dohody mezi členskými státy a třetími zeměmi, které mohou mít dopad na činnost nebo fungování vnitřního trhu s energií nebo na bezpečnost dodávek energie v Unii;

2) „stávajícími mezivládními dohodami“ rozumí mezivládní dohody, které vstoupily v platnost před vstupem tohoto rozhodnutí v platnost.

Článek 3 Výměna informací mezi Komisí a členskými státy

1. Členské státy předloží Komisi nejpozději do tří měsíců po vstupu tohoto rozhodnutí v platnost všechny stávající a prozatímně uplatňované mezivládní dohody, které uzavřely se třetími zeměmi, v celém jejich rozsahu, včetně příloh a dalších textů, na něž výslovně odkazují, a všech změn těchto dohod. Komise zpřístupní obdržené dokumenty všem ostatním členským státům v elektronické podobě. Stávající nebo prozatímně uplatňované mezivládní dohody, které v době vstupu tohoto rozhodnutí v platnost již Komisi byly sděleny podle nařízení (EU) č. 994/2010 a které splňují požadavky tohoto odstavce, se pro účely tohoto rozhodnutí považují za oznámené.

2. Pokud členský stát hodlá zahájit jednání se třetí zemí s cílem změnit stávající mezivládní dohodu nebo uzavřít novou mezivládní dohodu, uvědomí o svém záměru Komisi písemně co nejdříve před zamýšleným zahájením jednání. Informace poskytnuté Komisi obsahují příslušnou dokumentaci, uvádějí ustanovení, která mají být předmětem jednání, cíle jednání a další důležité informace. V případě změn již existující dohody zahrnují informace poskytnuté Komisi ustanovení, která mají být znovu projednána. Komise zpřístupní obdržené informace všem členským státům v elektronické podobě. Dotyčný členský stát bude Komisi o probíhajících jednáních pravidelně informovat. Na žádost Komise nebo dotyčného členského státu se Komise může jednání účastnit jako pozorovatel.

3. Po ratifikaci mezivládní dohody nebo změny mezivládní dohody předloží dotyčný členský stát dohodu nebo změnu dohody, včetně jejích příloh a dalších textů, na něž dohoda nebo změna výslovně odkazují, Komisi, která obdržené dokumenty, s výjimkou důvěrných informací podle článku 7, zpřístupní všem ostatním členským státům v elektronické podobě.

Článek 4 Pomoc Komise

Pokud členský stát informuje Komisi podle čl. 3 odst. 2 o svém záměru zahájit jednání za účelem změny stávající mezivládní dohody nebo uzavření nové mezivládní dohody, může Komisi požádat při jednáních s třetí zemí o pomoc.

Článek 5 Ověřování slučitelnosti ex ante

Komise může z vlastního podnětu nejpozději do čtyř týdnů poté, co byla informována o uzavření jednání, nebo na žádost členského státu, který sjednal mezivládní dohodu, posoudit slučitelnost sjednané dohody s právem Unie předtím, než bude dohoda podepsána. Požádá-li Komise nebo dotyčný členský stát o takové posouzení ex ante, zda je sjednaná mezivládní dohoda v souladu s právem Unie, předkládá se sjednaný, avšak zatím nepodepsaný návrh mezivládní dohody Komisi k přezkumu. Dotyčný členský stát dohodu nepodepíše po dobu čtyř měsíců po předložení návrhu mezivládní dohody. V dohodě s dotyčným členským státem může být lhůta na přezkoumání prodloužena. Pokud bylo o ověření slučitelnosti požádáno a Komise během lhůty na přezkoumání nevydá žádné stanovisko, má se za to, že nevznesla žádné námitky.

Článek 6 Koordinace s členskými státy

1. Komise usnadňuje koordinaci mezi členskými státy s cílem:

a) posoudit vývoj v souvislosti s mezivládními dohodami;

b) určit společné problémy v souvislosti s mezivládními dohodami a zvážit vhodná opatření k řešení těchto problémů;

c) na základě osvědčených postupů vypracovat vzorové doložky, jejichž použití by zajistilo plný soulad budoucích mezivládních dohod s právními předpisy Unie v oblasti energetiky.

Článek 7 Důvěrnost informací

Členský stát může při poskytování informací Komisi podle článku 3 uvést, zda má být některá z informací, zejména obchodní informace, považována za důvěrnou a zda mohou být poskytnuté informace sdíleny s ostatními členskými státy. Komise tyto pokyny respektuje. Žádosti o zachování důvěrnosti neomezují přístup Komise k důvěrným informacím.

Článek 8 Přezkum

1. Čtyři roky po vstupu tohoto nařízení v platnost předloží Komise zprávu o uplatňování tohoto rozhodnutí Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru.

2. Ve zprávě Komise zejména posoudí, zda toto rozhodnutí poskytuje dostatečný rámec k zajištění plného souladu mezivládních dohod s právem Unie a vysoké úrovně koordinace mezi členskými státy v souvislosti s mezivládními dohodami.

Článek 9 Vstup v platnost

Toto rozhodnutí vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 10 Určení

Toto rozhodnutí je určeno členským státům.

V Bruselu dne […].

Za Evropský parlament                                 Za Radu

předseda/předsedkyně                                   předseda/předsedkyně                                                                       

[1]               Tento závěr byl dne 28. února 2011 potvrzen Radou ve složení pro energetiku: „[prostřednictvím] lepší a včasné výměny informací mezi Komisí a členskými státy, zahrnující informace poskytované členskými státy Komisi ohledně jejich nových i stávajících dvoustranných dohod uzavřených v oblasti energetiky se třetími zeměmi“.

[2]               KOM(2011) 539.

[3]               Podle scénářů pro rok 2030 může celkový dovoz energie z třetích zemí dosáhnout až 57 %.

[4]               Úř. věst. L 211, 14.8.2009.

[5]               Jediný závazek, který zatím existuje, je stanoven v čl. 13 odst. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 994/2010 ze dne 20. října 2010 o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu a o zrušení směrnice Rady 2004/67/ES (nařízení o bezpečnosti dodávek plynu), Úř. věst. L 295, 12.11.2010, s. 1–22. Toto ustanovení ukládá členským státům povinnost oznamovat Komisi mezivládní dohody v oblasti zemního plynu. Stávající mezivládní dohody musí být oznámeny před 3. prosincem 2011.

[6]               S přihlédnutím k několika známým mezivládním dohodám mezi členskými státy a třetími zeměmi, například v souvislosti s plynovodem „South Stream“, vychází toto velmi opatrné posouzení z předpokladu, že řada členských států takové mezivládní dohody s hlavními dodavateli ropy a plynu uzavřela, a to zejména v případech, kdy jsou ropa nebo plyn dopravovány potrubím.

[7]               Viz čl. 13 odst. 6 nařízení o bezpečnosti dodávek plynu.

[8]               I když se jako možné jeví jak nařízení, tak rozhodnutí, je rozhodnutí považováno za vhodnější, protože právní nástroj nebude mít přímý dopad na jednotlivce, ale je určen výhradně členským státům.

[9]               Je třeba poznamenat, že oznamování stávajících mezivládních dohod by v případě nutnosti nebránilo Komisi zahájit řízení pro porušení předpisů, a to pokud lze v daném případě prokázat, jakým způsobem konkrétní dohoda porušuje pravidla vnitřního trhu.

[10]             K překrývání činností nedochází ani v případě nařízení o bezpečnosti dodávek plynu, neboť oznamování v souladu s podrobnějšími pravidly stanovenými v tomto návrhu by splňovalo požadavky stanovené v nařízení o bezpečnosti dodávek plynu.

[11]             Úř. věst. C , , s. . .

[12]             Úř. věst. C , , s. . .

[13]             [KOM(2010) 344 v konečném znění, dosud nepřijato].

[14]             Úř. věst. L 295, 12.11.2010, s. 1.

[15]             Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969.

[16]             Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 28.