ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ A EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU

o uplatňování směrnice 2003/8/ES o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech

1. Úvod

V opravdovém evropském prostoru spravedlnosti by jednotlivce ani podniky neměla odrazovat od výkonu jejich práv složitost právních a správních systémů. Všichni občané by měli mít k soudům a úřadům jakéhokoli členského státu stejně snadný přístup jako ve své zemi. V občanských a obchodních věcech by přístupu ke spravedlnosti neměly bránit náklady spojené s přeshraniční povahou sporu.

Již v roce 1999 vyzvala Evropská rada Radu a Komisi[1], aby stanovily minimální standardy pro zajištění přiměřené úrovně právní pomoci v přeshraničních občanských sporech v celé Unii. Na základě návrhu Komise z 18. ledna 2002[2] přijala Rada dne 27. ledna 2003 směrnici 2003/8/ES[3] (dále jen „směrnice“) o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech[4]. Tato směrnice vstoupila v platnost 30. listopadu 2004[5].

Stockholmský program[6] vyzval k hodnocení účinnosti právních nástrojů přijatých na úrovni Unie. Po pěti letech uplatňování směrnice Komise proto rozhodla, že provede její hodnocení[7].

V roce 2010 Komise zadala vypracování studie[8],aby získala informace umožňující podrobně posoudit provedení směrnice ve vnitrostátním právu a její uplatňování. Studie obsahuje právní analýzu a empirickou část vycházející z průzkumu provedeného mezi různými zainteresovanými stranami ze všech členských států[9].

Uplatňování směrnice bylo dále projednáno se zástupci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci na jejich zasedáních v roce 2006 a 2010. Komise do svého posouzení také zapracovala podněty z dopisů, stížností a petic týkajících se směrnice.

V této zprávě Komise posuzuje uplatňování směrnice za období od 30. dubna 2004 do 31. prosince 2010[10]. Směrnice je použitelná na různé evropské postupy, např. na evropské řízení o drobných nárocích[11], a podporuje jejich uplatňování, přesto tato zpráva informace o používání směrnice v souvislosti s těmito postupy neobsahuje. Důvodem je, že ode dne jejich použitelnosti do sběru dat pro výše uvedenou studii uplynula příliš krátká doba.

2. Hlavní prvky směrnice

Článek 1 směrnice stanoví, že jejím účelem je zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech. Účelem této směrnice je podpořit poskytování právní pomoci v přeshraničních občanských a obchodních sporech osobám, které nemají dostatečné finanční prostředky, je-li tato podpora nezbytná k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti. Jak je uvedeno v 5. bodě odůvodnění směrnice, přístup ke spravedlnosti je obecně uznávaným právem, které je potvrzeno také článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie[12].

Směrnice stanoví, že každý občan účastnící se občanského či obchodního sporu v jiném členském státě, než je členský stát jeho obvyklého bydliště, má právo na právní pomoc za stejných podmínek jako občan, který v tomto členském státě pobývá.

„Právní pomoc“ ve smyslu článku 3 směrnice zahrnuje tyto služby:

· poradenství před zahájením soudního řízení,

· právní pomoc,

· zastupování před soudem,

· osvobození od nákladů řízení nebo částečnou náhradu těchto nákladů, včetně nákladů souvisejících s přeshraniční povahou sporu a

· poplatků osobám pověřeným soudem k provádění úkonů během soudního řízení.

Směrnice dále upravuje následující problematiku:

· povinnost poskytovat právní pomoc osobám, které nejsou částečně nebo úplně schopny nést náklady řízení (článek 5),

· možnost, aby příslušné orgány členských států zamítly žádosti o právní pomoc ohledně žalob, které se jeví jako zjevně neopodstatněné (článek 6),

· kategorie nákladů, které by měly být zahrnuty do právní pomoci, například tlumočení, překlad dokumentů vyžadovaných soudem nebo příslušným orgánem nebo cestovní náklady (článek 7),

· kategorie nákladů, které by měly být hrazeny členským státem bydliště nebo obvyklého pobytu (článek 8),

· zásada pokračování právní pomoci (článek 9),

· zásada poskytnutí právní pomoci v mimosoudních řízeních (článek 10),

· zásada poskytnutí právní pomoci za účelem výkonu veřejných listin (článek 11),

· určení a zmocnění orgánů členských států, které jsou příslušné k poskytnutí nebo zamítnutí právní pomoci (článek 12 ve spojení s článkem 14) a

· postup podání žádosti o právní pomoc (článek 13 ve spojení s článkem 15).

Podle čl. 21 odst. 1 směrnice členské státy „uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 30. listopadu 2004, s výjimkou čl. 3 odst. 2 písm. a), který musí být proveden ve vnitrostátním právu nejpozději do 30. května 2006“.

3. Provedení směrnice ve vnitrostátním právu a její uplatňování 3.1. Obecné informace

Před vstupem směrnice v platnost bylo poskytnutí právní pomoci v přeshraničních občanských věcech zaručeno jen v některých členských státech, a to na základě mezinárodních dohod nebo vnitrostátních právních předpisů. Existovaly dvě kategorie dohod, dvojstranné a vícestranné[13], ovšem jen s omezeným rozsahem působnosti. Obecně lze říci, že díky přijetí směrnice a jejímu provedení ve vnitrostátním právu se nyní tato oblast ujasnila a že členské státy postupují jednotně.

Do konce sledovaného období byly na základě směrnice ve všech členských státech zavedeny systémy přeshraniční právní pomoci v občanských věcech, jichž mohou efektivně využívat osoby s bydlištěm v jiném členském státě[14]. Vnitrostátní právní předpisy provádějící směrnici jsou uvedeny v pracovním dokumentu útvarů Komise[15] přiloženém k této zprávě.

Přestože se výklad jednotlivých ustanovení směrnice může v členských státech lišit, její provedení ve vnitrostátních právních předpisech nebylo předmětem téměř žádných sporů ani stížností. Jediný rozsudek Evropského soudního dvora týkající se směrnice byl vydán 22. prosince 2010[16].

3.2. Podmínky poskytnutí právní pomoci 3.2.1. Všeobecně uznávaná zásada poskytnutí právní pomoci osobám, které nemají dostatečné finanční prostředky

Ustanovení čl. 5 odst. 1, podle něhož musí být právní pomoc poskytnuta osobám, které v důsledku své hospodářské situace nejsou schopny nést náklady řízení uvedené ve směrnici, bylo provedeno ve všech členských státech. To platí i pro čl. 5 odst. 2, jenž stanoví, že finanční prostředky takových osob musí být zhodnoceny s ohledem na objektivní faktory.

Směrnice dále uznává, že členské státy mohou vykazovat výrazné rozdíly životní úrovně, a proto stanoví, že určené hranice mohou být opominuty, jestliže žadatel prokáže, že ve dvou dotčených členských státech existuje rozdíl v životních nákladech. Toto ustanovení bylo provedeno ve všech členských státech s výjimkou jediného[17].

3.2.2. Provedení ustanovení o významu věci pro žadatele

Směrnice umožňuje členským státům zvolit režim, kdy mohou být zamítnuty žádosti o právní pomoc ohledně žalob, které se jeví jako zjevně neopodstatněné[18]. Tato možnost existuje v mnoha vnitrostátních systémech právní pomoci a vybrala si ji většina členských států, které se tak mohou bránit proti bezdůvodným žádostem.

V čl. 6 odst. 3 se však stanoví, že při přijímání rozhodnutí o podstatě žádosti musí členské státy zvážit „význam dané věci pro žadatele“. Zdá se, že uvedený požadavek má v členských státech různý výklad. Je skutečně obtížné určit, zda tento „význam“ má finanční implikace, nebo zda by se na něj mělo nahlížet z morální perspektivy, či zda se vztahuje i na další kritéria, například v případě žádosti týkající se lidských práv a základních svobod.

4. Řízení dotčená směrnicí 4.1. Soudní spory

Plnění zásady poskytování právní pomoci v občanských věcech klade členským státům u soudních sporů jen velmi málo překážek. Situace je však odlišná u mimosoudních řízení a při výkonu soudních rozhodnutí a veřejných listin.

4.2. Mimosoudní řízení

Co se týče mimosoudních řízení, v článku 10 směrnice je uvedeno, že právní pomoc musí pokrývat náklady na tato řízení, jestliže jsou vyžadována právními předpisy nebo jestliže jejich použití nařídil soud. Koncept mimosoudních řízení se v jednotlivých členských státech liší, a proto může výklad článku 10 někdy přinášet problémy a vést k nejednotnému uplatňování. V některých členských státech nelze v určitých mimosoudních řízeních nařízených soudem[19] či vyžadovaných právními předpisy[20] právní pomoc poskytnout.

4.3. Výkon soudních rozhodnutí a veřejných listin

Výkon soudních rozhodnutí a veřejných listin upravují články 9 a 11 směrnice.

Podle čl. 9 odst. 2 musí být příjemci právní pomoci v členském státě, v němž se řízení koná, poskytnuta právní pomoc stanovená právními předpisy členského státu, v němž je navrhováno uznání nebo výkon rozhodnutí. Přestože v členských státech není jednotný výklad toho, zda má být pomoc poskytnuta automaticky, či zda musí její příjemce podat žádost v tom členském státě, v němž má být rozhodnutí vykonáno, je třeba zdůraznit, že většina členských států toto rozhodnutí provedla dobře[21].

Článek 11 stanoví, že právní pomoc se poskytuje za účelem výkonu veřejných listin v jiném členském státě. Ačkoli většina členských států toto ustanovení ve svých vnitrostátních právních předpisech provedla[22], objevily se dvě záležitosti, které v praxi vedou k nejasnostem: za prvé, v některých členských státech pojem „veřejná listina“ neexistuje a za druhé, článek 11 nespecifikuje, který členský stát má nést příslušné náklady, ačkoli je logické, že se analogicky použijí články 7 a 8 upravující sdílení nákladů mezi členským státem, v němž se koná řízení, a členským státem obvyklého pobytu žadatele o právní pomoc.

5. Náklady zahrnuté do právní pomoci podle směrnice

Směrnice vyjmenovává různé náklady, které musí členské státy hradit v souvislosti s poskytováním právní pomoci v přeshraničních občanských a obchodních věcech.

5.1. Náklady na právní pomoc, právní zastoupení, tlumočení a překlad

Zásada poskytování právní pomoci v soudních řízeních platí ve všech vnitrostátních režimech právní pomoci.

Ustanovení směrnice, podle něhož musí právní pomoc hradit náklady na pomoc právního zástupce nebo na zastupování právním zástupcem a náklady na tlumočení a překlad[23], bylo proto provedeno ve všech členských státech.

5.2. Cestovní náklady

Podle čl. 7 písm. c) směrnice musí právní pomoc zahrnovat cestovní náklady, jestliže fyzickou přítomnost příjemce vyžadují právní předpisy nebo soud dotyčného členského státu. Toto ustanovení bylo provedeno ve většině členských států[24]. Komise zdůrazňuje, že požadavek na hrazení těchto nákladů je jedním ze základních prvků směrnice, protože cestovní náklady při přeshraničních sporech nutně vznikají. Směrnice kromě toho snižuje finanční dopad na členské státy, jelikož tuto povinnost omezuje jen na ta řízení, kde je vyžadována fyzická přítomnost zúčastněných osob.

5.3. Pomoc místního advokáta před obdržením žádosti o právní pomoc v členském státě, v němž se řízení koná

Podle článku 8 hradí členský stát obvyklého pobytu náklady na pomoc místního advokáta vzniklé žadateli do obdržení žádosti o právní pomoc v členském státě, v němž se řízení koná.

Jednotné provádění tohoto ustanovení přináší určité problémy. Na straně jedné je soud členského státu obvyklého pobytu pověřen ustanovením právního zástupce. Naproti tomu mají být na základě článku 8 hrazeny pouze některé náklady, tj. náklady na pomoc místního advokáta a na překlad dokumentů, ale podle směrnice se nehradí cestovní náklady na slyšení u příslušného soudu ve věci toho, zda má být právní pomoc poskytnuta. Dále není zřejmé, zda je možné posoudit tento nárok ještě před ustanovením místního advokáta a zda musí v takovém případě žadatel splňovat podmínky pro poskytnutí právní pomoci v členském státě bydliště[25].

6. Poznámky k praktickému uplatňování směrnice 6.1. Obecné poznámky

V období 2004–2009 se počet osob, které využily přeshraniční právní pomoc, zvýšil jen velmi málo. Z průzkumu Eurobarometr č. 351[26] vyplývá, že povědomí o právní pomoci v přeshraničních občanských a obchodních sporech má v EU 12 % respondentů[27].

Důvodem této situace je pravděpodobně skutečnost, že málo informací o tomto nástroji mají i právní odborníci. Nízký počet žádostí lze rovněž vysvětlit oblastí působnosti směrnice, jež je omezena na občanské a civilní věci[28].

Podle dostupných údajů dosáhl celkový počet žádostí o právní pomoc v přeshraničních případech, které zpracovaly jednotlivé členské státy, jen dvakrát počtu 100[29].

Legenda: Průměrný počet žádostí v členských státech v období 2005–2009, kde R znamená počet žádostí obdržených v členském státě a T znamená počet žádostí předaných jinému členskému státu[30].

6.2. Oblast působnosti

I když je zásada právní pomoci v přeshraničních věcech dobře zakotvena ve všech členských státech, objevily se v praxi určité komplikace. Byl zaznamenán rozdílný výklad definice oblasti působnosti této směrnice, tj. občanských a obchodních věcí. Dále bylo zjištěno, že definice přeshraničního sporu[31] se nevztahuje na řadu situací, které přeshraniční aspekty zjevně vykazují[32].

6.3. Jmenování právníků

Jmenování právníků, kteří mají poskytovat právní pomoc, se v jednotlivých členských státech provádí různými způsoby. Pro žadatele bylo někdy problematické získat přiděleného právního poradce schopného nejen rozumět jejich jazyku, ale i právnímu systému země, odkud tito příjemci právní pomoci pocházejí.

6.4. Podmínky poskytnutí právní pomoci

Ve směrnici bylo přihlédnuto k rozdílům mezi životními náklady v členských státech[33], ale nejsou zde uvedena žádná objektivní kritéria specifikující, jakým způsobem by tyto rozdíly měly být zohledněny. Pro stát poskytující právní pomoc může mimoto představovat problém posouzení dokumentů, které jako doklad o své hospodářské situaci předložil žadatel s bydlištěm v jiném členském státě.

6.5. Náklady hrazené dle směrnice

Pokud jde o otázku, zda mají náklady na zastupování či na odborné právní poradenství být hrazeny jako právní pomoc, je zřejmé, že se způsob výběru a jmenování odborného poradce v členských státech výrazně liší. Právní odborníci z mnoha členských států hlásí dlouhé platební lhůty a velmi nízké honoráře. Tato situace se však netýká jen směrnice, protože podobná je i ve vnitrostátních systémech právní pomoci u domácích případů.

7. Informační povinnost členských států

Podle článku 18 směrnice příslušné vnitrostátní orgány spolupracují při poskytování informací veřejnosti a odborným kruhům o jednotlivých systémech právní pomoci, zejména prostřednictvím Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci[34].

Komise zjistila, že občané, právní odborníci ani vnitrostátní právní poradny nemají o ustanoveních směrnice dostatečné znalosti, což dosvědčuje tento výzkum:

Občané domáhající se spravedlnosti: o směrnici ví pouze 15 % občanů.

Advokáti mají o právu na právní pomoc v přeshraničních občanských a obchodních věcech lepší informace a jsou pro rozšíření této pomoci na vztahy s třetími zeměmi: o přínosu směrnice je informováno 30 % advokátů.

Dotázaní soudní vykonavatelé se vyznačují tím, že žádný z nich směrnice nevyužil.

Komise proto dospěla k závěru, že členské státy musí plnit ustanovení článku 18 s větším úsilím, tj. poskytovat veřejnosti a odborníkům informace o různých systémech právní pomoci v občanských a obchodních věcech tak, jak vyžaduje směrnice.

8. Příspěvek Komise k provádění směrnice

I když hlavní odpovědnost za správné provedení směrnice ve vnitrostátním právu a její uplatňování mají nadále členské státy, Komise přispěla k jejímu provádění ve sledovaném období takto:

Komise zřídila podle článku 17 směrnice výbor a v letech 2004 a 2005 přijala dvě rozhodnutí požadovaná podle článku 16, tj. rozhodnutí, kterým se zavádí formulář pro žádosti o právní pomoc, a rozhodnutí, kterým se zavádí formulář pro předávání žádostí o právní pomoc[35].

Formuláře obsažené v uvedených rozhodnutích jsou od roku 2006 k dispozici v elektronické podobě na internetových stránkách evropského soudního atlasu ve věcech občanských[36] a v dohledné době budou v interaktivní formě dostupné i na evropském justičním portálu[37]. V atlasu byly již zveřejněny informace o příslušných orgánech podle článku 14. Informace o právní pomoci v občanských věcech v EU jsou od roku 2007 také uvedeny na internetových stránkách Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci.

Na téma provádění směrnice uspořádala Komise během sledovaného období se zástupci této sítě dvě schůzky. Dvakrát také provedla průzkum Eurobarometr o tom, jaká je míra povědomí o pravidlech pro poskytování právní pomoci.

V roce 2010 Komise dále dokončila ověření úplného souladu vnitrostátních prováděcích opatření ve všech členských státech.

9. Vztahy mezi členskými státy Evropské unie a třetími zeměmi v oblasti právní pomoci v občanských věcech

Vztahy mezi členskými státy a třetími zeměmi v oblasti právní pomoci jsou určeny mezinárodními úmluvami a vnitrostátním právem a v jednotlivých členských státech se liší. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod[38] neuvádí žádná zvláštní pravidla pro právní pomoc v občanských věcech a Evropská úmluva o předávání žádostí o právní pomoc[39] z roku 1977 se týká výlučně postupů pro poskytování přeshraniční právní pomoci. Haagská úmluva o mezinárodním přístupu k soudům[40] z roku 1980 se vztahuje pouze na určité členské státy[41] a třetí země[42]. Podle článku 20 má směrnice ve věcech, které řeší členské státy mezi sebou, přednost před Evropskou úmluvou a Haagskou úmluvou.

Přistoupení Evropské unie k Haagské úmluvě o mezinárodním přístupu k soudům[43] by umožnilo jednotné uplatňování této úmluvy v celé Unii a mohlo by vést k přistoupení dalších států. Přispělo by rovněž ke splnění politického závazku podporovat haagské nástroje, které přijala Evropská unie v roce 2007, kdy se stala členem Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Tato skutečnost může být významná, protože podle průzkumu jsou více než tři čtvrtiny respondentů pro rozšíření právní pomoci v občanských věcech za hranice EU.

10. Náměty k možnému zlepšení směrnice

Z posouzení uplatňování směrnice členskými státy a z problémů, s nimiž se dosud potýkaly, vyplývají některé náměty k tomu, jaká zlepšení by bylo možno v budoucnosti provést.

10.1.1. Ekonomická kritéria pro využívání právní pomoci

Zdá se, že je třeba vyjasnit otázku ekonomických kritérií pro poskytnutí právní pomoci. Je to důležité, protože se objevily případy, kdy žadateli soud v členském státě jeho bydliště potvrdí, že podle vnitrostátních pravidel má na právní pomoc nárok, ale příslušný soud mu tuto pomoc neposkytne.

Tato situace by mohla mít dvě řešení:

První řešení: s přihlédnutím k rozdílu v životních nákladech mezi členskými státy by způsobilost a výše právní pomoci mohly být vypočteny buď na základě společných, objektivních kritérií, nebo na základě kritérií používaných v místě obvyklého pobytu osoby žádající o právní pomoc.

Druhé řešení: harmonizace hospodářské úrovně nebo vzájemné uznávání stanovených limitů.

10.1.2. Náklady, které nyní nejsou hrazeny

Zajímavá situace, která není upravena směrnicí, nastává, když mají vzniknout cestovní náklady na slyšení před soudcem, který má rozhodnout o případném poskytnutí právní pomoci. Pokud by žadatel neměl dostatečné finanční prostředky na uhrazení těchto nákladů, může být zbaven možnosti získat právní pomoc u příslušného soudu. Taková situace může nastat zejména tehdy, když žadatel bydlí v členském státě s mnohem vyššími životními náklady, než má členský stát příslušného soudu. Je třeba zdůraznit, že i když taková situace spadá mimo oblast působnosti směrnice, v některých případech soud v zemi bydliště uzná žadatelův nárok na právní pomoc v jeho jurisdikci, ale žadatel si musí hradit cestovní náklady na slyšení u příslušného soudu. Pokud by žadatel neměl finanční prostředky na úhradu této cesty, právní pomoc by mu prakticky nebyla poskytnuta[44].

10.1.3. Usnadnění kontaktu mezi právními odborníky a příjemci pomoci

Druhým námětem k úvaze by mohlo být usnadnění kontaktu mezi právními odborníky a příjemci právní pomoci v jiném členském státě. Mohla by k tomu sloužit tato opatření: určení právníka, který ovládá jazyk příjemce, pomoc překladatele, nebo dokonce určení druhého právníka ze státu příjemce právní pomoci jako spojky, jež by například vedla korespondenci s právníkem z druhého státu.

10.1.4. Jasné určení příslušného orgánu

S cílem usnadnit provádění směrnice se zdá být vhodné určit v každém členském státě jediný přijímající a předávající orgán. To je zvlášť důležité v případě, kdy je žádost o právní pomoc předložena přímo příslušnému orgánu členského státu, v němž se koná řízení nebo v němž má být vykonáno rozhodnutí. Směrnice totiž neupravuje otázku, co se stane, jestliže je žádost předložena nesprávnému přijímajícímu orgánu, takže může docházet k rozporům.

10.1.5. Posouzení jedné žádosti dvěma orgány, které dospějí k různému výsledku

Směrnice v článku 13 uvádí dva způsoby podávání žádosti o právní pomoc: buď příslušnému orgánu členského státu, v němž má žadatel bydliště, nebo příslušnému orgánu členského státu, v němž se koná řízení[45]. Podle směrnice je možné odmítnout předání žádosti, jestliže předávající orgán rozhodne, že žádost je neopodstatněná nebo nespadá do oblasti působnosti této směrnice. V takové situaci může dojít ke zmatku, protože přijímající orgán může žádost odmítnout, přestože ji předávající orgán považuje za opodstatněnou. Může rovněž nastat situace, kdy žadatel zašle žádost odmítnutou předávajícím orgánem přímo přijímajícímu orgánu. To přinese zbytečnou zátěž, protože jedna žádost bude muset být posouzena dvakrát, velmi pravděpodobně se stejným záporným výsledkem.

11. Závěry

Všechny členské státy vázané směrnicí provedly ve svých právních předpisech právo na právní pomoc v přeshraničních občanských a obchodních věcech, ačkoli je zjevné, že některé modality jejího provádění nejsou dodržovány. Potíže způsobuje především to, že ustanovení směrnice se někdy liší od vnitrostátních ustanovení o právní pomoci. K jednotnému uplatňování nemohla přispět ani judikatura Evropského soudního dvora, která v této oblasti zatím chybí.

Je však nutno zdůraznit, že Evropský soudní dvůr se doposud zabýval pouze jedním případem přeshraniční právní pomoci, což může dokládat, že směrnice je v praxi uplatňována uspokojivě.

Komise se domnívá, že k lepšímu provádění směrnice lze nejprve využít stávající ustanovení. Členské státy by měly především směrnici účinně a aktivně propagovat prostřednictvím informování veřejnosti a odborných kruhů o jednotlivých systémech právní pomoci podle této směrnice.

Komise rovněž vyvine další úsilí, aby zvýšila informovanost o ustanoveních směrnice. Analyzuje též zjištění plynoucí z ověření souladu a učiní příslušné další kroky.

Kromě výše uvedených námětů k úvaze Komise rovněž v případě potřeby zohlední reakce na tuto zprávu při přípravě dalších kroků.

Pokud jde o politiku právní pomoci ve vztahu k třetím zemím, Komise zváží přistoupení Evropské unie k Haagské úmluvě o mezinárodním přístupu k soudům z roku 1980, zejména s ohledem na to, že Evropská unie je členem Haagské konference[46]. Takový krok by mohl být žádoucí, protože by umožnil jednotné uplatňování této úmluvy v celé Unii a mohl by motivovat i další státy k přistoupení.

[1]               Evropská rada v Tampere, 15. a 16. října 1999, závěry předsednictví.

[2]               Návrh směrnice Rady o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc a pro další finanční aspekty občanskoprávních řízení (2002/C 103 E/29), KOM(2002) 13 v konečném znění – 2002/0020(CNS).

[3]               Směrnice Rady 2002/8/ES ze dne 27. ledna 2003 o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech, Úř. věst. L 26, 31.1.2003, s. 41–47. Oprava referenčního čísla směrnice na „2003/8/ES“, Úř. věst. L 32, 7.2.2003, s. 15.

[4]               Je třeba zdůraznit, že směrnice se vztahuje pouze na právní pomoc v přeshraničních občanských a obchodních sporech a netýká se domácích sporů ani trestních či správních věcí.

[5]               S výjimkou čl. 3 odst. 2 písm. a), u něhož byla lhůta pro provedení ve vnitrostátním právu stanovena na 30. května 2006.

[6]               Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je, 2010/C 115/01, 4.5.2010.

[7]               Rozhodnutí Komise o ročním pracovním programu na rok 2010 v rámci programu Civilní soudnictví, K(2009)10659.

[8]               Právní kancelář DBB Law, „Study on the application of Council Directive 2003/8/EC of 27 January 2003 on legal aid and on the legal compliance of the national transposition“, závěrečná zpráva z června 2011.

[9]               Studie se zúčastnilo celkem 545 respondentů: 53 právních poraden, 13 statistických úřadů, 43 soudních vykonavatelů, 60 soudců, 237 advokátů, 102 občanů domáhajících se spravedlnosti a 37 ostatních respondentů.

[10]             Ve stejném období byl prováděn i průzkum.

[11]             Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, Úř. věst. L 199, 31.7.2007.

[12]             Listina základních práv Evropské unie (2000/C 364/01, 18.12.2000).

[13]             Např. Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 o mezinárodním přístupu k soudům a Evropská úmluva o předávání žádostí o právní pomoc, podepsaná dne 27. ledna 1977 ve Štrasburku.

[14]             Tato směrnice se nevztahuje na Dánsko.

[15]             Pracovní dokument útvarů Komise [ADD NUMBER].

[16]             Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010 ve věci C-279/09 DEB Deutsche Energiehandels-und Beratungsgesellschaft mbH v. Spolková republika Německo.

[17]             Toto ustanovení plně neprovedlo Slovensko.

[18]             Ustanovení čl. 6 odst. 1.

[19]             S výjimkou Irska, Estonska, Kypru, Maďarska, Finska a Spojeného království.

[20]             S výjimkou Irska, Estonska, Kypru, Maďarska, Rakouska, Finska a Spojeného království.

[21]             S výjimkou Irska, Estonska, Litvy, Rumunska, Slovinska a Finska.

[22]             Nedostatky v provedení tohoto ustanovení vykázalo Irsko, Řecko, Estonsko, Kypr, Maďarsko a Slovensko.

[23]             Ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. b) a čl. 7 písm. a) a písm. b).

[24]             S určitými nedostatky provedla toto ustanovení Belgie, Bulharsko, Irsko, Slovinsko a Spojené království.

[25]             I přes možnou nejistotu ohledně výkladu čl. 8 písm. a) lze uvést, že nedostatky v provádění tohoto ustanovení vykazuje Česká republika, Rumunsko a Slovensko.

[26]             Zvláštní Eurobarometr č. 351: Civil Justice z října 2010, k dispozici na: http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_351_en.pdf.

[27]             Nejvyšší povědomí o přeshraniční právní pomoci mají slovinští a nizozemští respondenti. Této možnosti si je vědomo 28 %. Nejnižší povědomí mají naproti tomu respondenti z těchto zemí: Portugalsko (7 %), Irsko (8 %), Německo (8 %) a Polsko (8 %).

[28]             Zpráva neobsahuje informace o praktickém uplatňování směrnice ve vztahu k nárokům učiněným v rámci evropského řízení o drobných nárocích, protože příslušné nařízení vstoupilo v platnost až v roce 2009.

[29]             Ve Francii v letech 2006 a 2008.

[30]             Počet předaných žádostí se nemusí rovnat počtu obdržených žádostí vzhledem k tomu, že je možno předložit žádost přímo příslušnému orgánu členského státu, v němž se řízení koná.

[31]             V článku 2 směrnice.

[32]             Např. náklady na předvolání soudním úředníkem osoby, jež pobývá v jiném členském státě, k soudu.

[33]             Článek 5

[34]             Viz rozhodnutí Rady 2001/470/ES ze dne 28. května 2001 o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, Úř. věst. L 174, 27.6.2001 a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 568/2009/ES ze dne 18. června 2009, kterým se mění rozhodnutí Rady 2001/470/ES o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, Úř. věst. L 168, 30.6.2009, s. 35, http://ec.europa.eu/civiljustice/legal_aid/legal_aid_ec_en.htm.

[35]             Rozhodnutí Komise 2004/844/ES ze dne 9. listopadu 2004, kterým se zavádí standardní formulář pro žádosti o právní pomoc, v souladu se směrnicí Rady č. 2003/8/ES a rozhodnutí Komise ze dne 26. srpna 2005, kterým se v souladu se směrnicí Rady 2003/8/ES zavádí formulář pro předávání žádostí o právní pomoc.

[36]             http://ec.europa.eu/justice_home/judicialatlascivil/html/la_information_cs.htm.

[37]             https://e-justice.europa.eu/home.do?action.

[38]             Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Řím, 4. listopadu 1950.

[39]             Úmluva byla podepsána dne 27. ledna 1977 ve Štrasburku a pozměněna dodatkovým protokolem podepsaným v Moskvě v roce 2011.

[40]             Úmluva ze dne 25. října 1980 o mezinárodním přístupu k soudům, http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.text&cid=91.

[41]             Bulharsko, Španělsko, Česká republika, Estonsko, Francie, Kypr, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Finsko, Švédsko.

[42]             Albánie, Bělorusko, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Černá Hora, Maroko, Srbsko, Švýcarsko, Bývalá jugoslávská republika Makedonie.

[43]             V praxi by se tak stalo prostřednictvím rozhodnutí Rady, kterým se členské státy opravňují k přistoupení k této úmluvě v zájmu EU, protože úmluva neobsahuje tzv. doložku REIO.

[44]             Viz petice č. 1667/2009.

[45]             Nebo v němž má být vykonáno rozhodnutí.

[46]             Přistoupení Evropského společenství k úmluvám Haagské konference o mezinárodním právu soukromém, 15226/08, JUSTCIV 235, 6.11.2008.