[pic] | EVROPSKÁ KOMISE |

V Bruselu dne 21.12.2010

KOM(2010) 802 v konečném znění

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

o provádění směrnice 2003/88/ES (směrnice o pracovní době) členskými státy

{SEK(2010) 1611 v konečném znění}

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

o provádění směrnice 2003/88/ES (směrnice o pracovní době) členskými státy

ÚVOD

Tato zpráva hodnotí provádění směrnice 2003/88/ES[1] o pracovní době (dále jen „směrnice“) členskými státy, jak vyžaduje článek 24 zmíněné směrnice. Připomíná její cíle a hlavní ustanovení a uvádí nejdůležitější výsledky šetření, které ve věci provádění směrnice členskými státy provedla Komise; podrobnější výsledky šetření jsou uvedeny v přiloženém pracovním dokumentu útvarů Komise.

Cílem této zprávy je poskytnout přehled o provádění směrnice členskými státy a zdůraznit klíčové problémy. Tato zpráva nepřináší vyčerpávající výčet všech vnitrostátních prováděcích opatření[2].

CÍL A POžADAVKY SMěRNICE

Směrnici přijal Evropský parlament a Rada podle čl. 137 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 153 odst. 2 Smlouvy o fungování EU).

Jejím hlavním účelem je stanovit minimální bezpečnostní a zdravotní požadavky na úpravu pracovní doby. Na toto téma bylo provedeno mnoho studií[3], jež dokazují, že dlouhá pracovní doba a nedostatek odpočinku (zvláště v případech, kdy se jedná dlouhodobý jev) mohou mít negativní dopad (vyšší počet nehod a pochybení, zvýšená míra stresu a únavy, krátkodobá a dlouhodobá zdravotní rizika).

Soudní dvůr ve svých rozsudcích uvedl, že požadavky, které směrnice stanoví v oblasti maximální pracovní doby, placené dovolené za kalendářní rok a minimálních dob odpočinku, „ jsou obzvláště důležitými pravidly Společenství, z nichž musí mít prospěch každý pracovník “[4].

Podobně ustanovení čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie[5] stanoví, že:

„Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.“

Směrnice stanoví společné minimální požadavky pro pracovníky ve všech členských státech. K těmto požadavkům patří:

- meze pracovní doby (průměrná délka týdenní pracovní doby včetně případných přesčasů nepřesáhne 48 hodin);

- minimální denní a týdenní doba odpočinku (alespoň 11 po sobě jdoucích hodin denního odpočinku a 35 hodin týdenního odpočinku nepřerušeně);

- placená dovolená za kalendářní rok ( v trvání nejméně čtyř týdnů ročně);

- zvláštní ochrana nočních pracovníků.

Směrnice rovněž stanoví pružnost ohledně úpravy pracovní doby. Dobu minimálního odpočinku nebo její část lze u určitých činností odložit. Jednotliví pracovníci mohou použít výjimku („opt-out“) a pracovat po dobu přesahující 48hodinovou mez. Kolektivní smlouvy mohou stanovit pružnou úpravu pracovní doby: mohou například umožnit, aby pro výpočet průměrné týdenní pracovní doby byla použita až dvanáctiměsíční období.

ANALÝZA UPLATňOVÁNÍ V čLENSKÝCH STÁTECH

V roce 2008 zahájila Komise komplexní šetření ohledně provádění směrnice všemi členskými státy. Vycházela přitom z vnitrostátních zpráv (včetně názorů sociálních partnerů na vnitrostátní úrovni), ze zpráv od sociálních partnerů na evropské úrovni a z informací z jiných zdrojů dostupných Komisi, například z nezávislých znaleckých posudků. Nejdůležitější závěry obecného významu jsou shrnuty níže v bodech 3.1 až 3.9. Tyto body spolu vzájemně velice úzce souvisí, což musí být bráno v potaz při jakémkoli posuzování shody se směrnicí.

Meze pracovní doby

Podle směrnice nesmí průměrná délka týdenní pracovní doby (včetně přesčasů) přesáhnout 48 hodin týdně. Z obecného hlediska byla tato mez provedena uspokojivě; mnoho členských států stanoví předpisy, které zaručují ještě vyšší ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.

V Rakousku však může být podle odvětvových předpisů od lékařů vyžadováno, aby pracovali průměrně 60 hodin týdně, aniž by k tomu byl třeba jejich souhlas. Vše nasvědčuje tomu, že nejasná ustanovení ohledně délky pracovní doby lékařů vedla ve Francii k situaci, že rozpisy běžné pracovní doby lékařů ve veřejných nemocnicích již mohou překračovat 48hodinovou mez stanovenou směrnicí. Maďarsko povoluje pro pracovníky s pohotovostí mimo pracoviště ( stand-by jobs ) průměrnou délku pracovní doby 60–72 hodin týdně, v závislosti na dohodě mezi dotčenými stranami: není jasné, zda by se na tyto smlouvy vztahovala odchylka umožňující neuplatňovat příslušná ustanovení. V několika členských státech je pak uplatňování pravidel týkajících se doby pracovní pohotovosti na pracovišti, lékařů v rámci jejich vzdělávání nebo pracovníků ve veřejném sektoru předmětem debat ohledně souladu s mezemi pracovní doby.

Směrnice stanoví, že při výpočtu mezí týdenní pracovní doby lze pro stanovení průměru odpracované doby použít „referenční období“. To umožňuje pracovat v některých týdnech více hodin a v jiných týdnech zase o odpovídající počet hodin méně. Obvykle nesmí referenční období přesáhnout čtyři měsíce: právní předpisy jej však u určitých činností mohou prodloužit na dobu nepřevyšující šest měsíců; na základě kolektivního vyjednávání pak může být prodlouženo až na dvanáct měsíců u jakékoli činnosti.

Z obecného hlediska používají členské státy referenční období uspokojivě; některé členské státy nedávno uskutečnily významné změny ve své legislativě, aby zlepšily soulad s příslušnými požadavky. Několik členských států však podle všeho plného souladu se směrnicí dosud nedosáhlo: Bulharsko a Německo umožňují šestiměsíční referenční období u všech činností. Maďarsko, Německo, Polsko a Španělsko umožňují dvanáctiměsíční referenční období bez kolektivního vyjednávání.

Pracovní pohotovost

„Pracovní pohotovost“ se vztahuje na doby, ve kterých musí pracovník zůstat na pracovišti, připraven k výkonu svých povinností, pokud o to bude požádán. Podle rozhodnutí Soudního dvora[6] se pracovní pohotovost na pracovišti pro účely směrnice musí v plné výši započítávat do pracovní doby.

Tato zásada se týká jak doby, kdy pracovník po zavolání do služby pracuje („ aktivní “ pracovní pohotovost), tak doby, kdy během čekání na zavolání může odpočívat („ neaktivní “ pracovní pohotovost), ovšem za podmínky, že zůstává na pracovišti.

Z analýz vyplynulo, že několik členských států učinilo významné změny ve svých právních předpisech nebo zvyklostech, aby je přiblížilo požadavkům formulovaným v rozhodnutích Soudního dvora: jde především o Českou republiku, Francii, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko (pro určitá odvětví), Slovensko a Spojené království . V jedenácti členských státech tyto změny zahrnovaly zavedení výjimek (viz bod. 3.7).

V této fázi lze z dostupných informací usoudit, že pracovní pohotovost na pracovišti má úplný status pracovní doby podle vnitrostátních předpisů v devíti členských státech: v České republice, Estonsku, Itálii, na Kypru, v Litvě, Lotyšsku, na Maltě, v Nizozemsku a ve Spojeném království .

Totéž, s několika relativně omezenými odvětvovými výjimkami, obecně platí v Rakousku a Maďarsku . Pokud jde o soukromý sektor, má pracovní pohotovost na pracovišti úplný status pracovní doby také v zákoníku práce na Slovensku a ve Španělsku . Dále má pracovní pohotovost na pracovišti úplný status pracovní doby ve specifickém kontextu odvětví veřejného zdraví ve Francii, v Polsku, na Slovensku a ve Španělsku .

Je také zřejmé, že v rozporu s rozhodnutími Soudního dvora pracovní pohotovost na pracovišti nemá dosud úplný status pracovní doby ve významném počtu členských států:

- V Irsku (obecně) a v Řecku (pokud jde o lékaře ve veřejném zdravotnictví) neexistuje právní požadavek nebo zvyklost považovat „aktivní“ pracovní pohotovost za pracovní dobu.

- „Neaktivní“ pracovní pohotovost na pracovišti není obecně plně započítávána jako pracovní doba podle příslušných vnitrostátních právní předpisů nebo kolektivních smluv v Dánsku, Irsku a Řecku ; totéž platí pro Polsko (s výjimkou určitých odvětví)[7]. V souladu se zvláštními odvětvovými pravidly není „neaktivní“ pracovní pohotovost plně započítávána jako pracovní doba v Řecku (lékaři ve veřejném zdravotnictví), Slovinsku (ozbrojené síly, policie, vězení, soudci, státní zástupci) a ve Španělsku ( Guardia Civil ).

- Ve vnitrostátních právních předpisech v Belgii, Finsku a Švédsku je „neaktivní“ pracovní pohotovost za pracovní dobu obecně považována, jsou však povoleny odchylky z této zásady prostřednictvím kolektivních smluv, které často nejsou v souladu s rozhodnutími Soudního dvora. Ve Francii odvětvové kolektivní smlouvy běžně stanoví „ équivalence “ (což znamená, že neaktivní doba pracovní pohotovosti na pracovišti je započítávána jen částečně). Francouzské orgány vyzvaly sociální partnery, aby přezkoumali své smlouvy, avšak není jasné, zda všechny tyto smlouvy plně vyhovují.

- Zda je pojetí pracovní pohotovosti v souladu s ustanoveními směrnice, není jasné v Bulharsku a Rumunsku (obecně), ve Slovinsku (jinde než v určitých veřejných službách zmíněných výše) a ve Španělsku (veřejné služby, policie, hasiči).

Náhradní doba odpočinku

Základní požadavky směrnice na doby minimálního denního a týdenního odpočinku a přestávky během pracovního dne byly obecně uspokojivě provedeny.

Hlavní problémy spočívají spíše v používání odchylek, které umožňují odklad nebo zkrácení doby minimálního odpočinku, avšak pouze pod podmínkou, že pracovníkovi bude jindy poskytnuta náhradní, stejně dlouhá doba odpočinku, aby došlo k vyrovnání za ušlou dobu odpočinku („rovnocenná náhradní doba odpočinku“). Pravidla neumožňují, aby pracovník zcela přišel o minimální odpočinek, kromě výjimečných případů, kdy je objektivně nemožné poskytnout rovnocennou náhradní dobu a kdy pracovník obdrží vhodnou alternativní ochranu. Podle rozsudku ve věci Jaeger by měl náhradní odpočinek navíc následovat bezprostředně po době s ušlým odpočinkem.

V několika členských státech byly odchylky použity způsobem, který zachází za možnosti povolené směrnicí. Byly zjištěny tři hlavní problémy:

- Vyjímání určitých pracovníků z práva na doby odpočinku : jde o problém, který byl zaznamenán v určitých odvětvích v Belgii (školní internáty, obranné síly), v Maďarsku (příležitostní pracovníci, školy ve veřejném sektoru, obranné síly) a v Řecku (lékaři ve veřejném zdravotnictví). Obecněji se tento problém týká také určitých pracovníků v Lotyšsku a v Rakousku (včetně pracovníků zdravotnických zařízení a ústavní péče).

- Umožňování odchylek, které nevyžadují rovnocennou náhradní dobu odpočinku : Belgie, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko a Maďarsko umožňují takové odchylky v široce definovaném spektru činností nebo odvětví. Německo (pouze prostřednictvím kolektivních smluv) je umožňuje u práce v pracovní pohotovosti a Rumunsko ve zdravotnických službách. Portugalsko umožňuje tyto odchylky ve veřejném sektoru.

- Odklady při poskytování náhradní doby odpočinku , což je v rozporu s rozhodnutím ve věci Jaeger : v devíti členských státech dle všeho chybí obecná, právně závazná norma ohledně doby, ve které má být poskytnuta náhradní doba odpočinku. Jde o tyto země: Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Rakousko (v případě týdenní doby odpočinku) a Řecko . V Belgii, Lotyšsku a Německu neexistuje právně závazná norma pro zásadní odvětví a situace.V Belgii (ve veřejném sektoru), Dánsku (podle některých kolektivních smluv), Finsku, Maďarsku, Polsku (v některých odvětvích), v Portugalsku (ve veřejném sektoru), v Rakousku (pokud jde o denní odpočinek), na Slovensku, ve Slovinsku a Španělsku musí být náhradní doba odpočinku poskytnuta ve stanovené době, avšak v rámci této doby může být odklad mnohem delší než podle rozsudku ve věci Jaeger .

Lékaři v rámci jejich vzdělávání

Lékařů v rámci jejich vzdělávání se týká směrnice o pracovní době v návaznosti na pozměňující směrnici z roku 2000[8]. Umožnila, aby 48hodinová mez průměrné délky týdenní pracovní doby byla pro tyto pracovníky zaváděna velmi zvolna, až do 31. července 2009.

Tato změna vedla bezpochyby k významnému zlepšení ochrany zdraví a bezpečnosti v těch členských státech, kde se dříve na lékaře v rámci jejich vzdělávání nevztahovaly minimální doby odpočinku nebo meze pracovní doby. Situace obecně však není ještě zcela uspokojivá.

Řecko provádění pro tuto skupinu pozastavilo: v důsledku toho mohou být lékaři v rámci jejich vzdělávání stále nuceni k tomu, aby si nevybírali své doby minimálního odpočinku a pracovali velmi nadměrný počet hodin (průměrně 66–80 hodin týdně). Irsko prováděcí předpisy nepoužívá, takže podstatný počet lékařů v rámci jejich vzdělávání stále pracuje v průměru více než 60 hodin týdně a někteří pracují více než 90 hodin v jednom jediném týdnu, aniž by jim byl poskytnut minimální denní odpočinek. V případě lékařů v rámci jejich vzdělávání, kteří pracovali v průměru až 79 hodin týdně, dříve neprováděla směrnici ani Belgie : v současnosti tam však probíhá legislativní proces s cílem umožnit její provádění i v této oblasti[9]. Francouzská vnitrostátní pravidla týkající se lékařů v rámci jejich vzdělávání podle všeho doposud nestanovují horní mez jejich pracovní doby.

Pracovníci ve veřejném sektoru

Směrnice se týká veřejného sektoru. Pro určité činnosti veřejných služeb, jako jsou ozbrojené síly, policie a některé činnosti služeb civilní ochrany, existuje omezená výjimka. Podle Soudního dvora lze však tuto odchylku použít pouze ve výjimečných situacích, jako jsou přírodní a technologické katastrofy, útoky nebo vážné nehody; běžných činností těchto pracovníků se ustanovení směrnice o pracovní době týkají [10].

Pokud jde o veřejný sektor obecně, členské státy směrnici provedly. Několik členských států ji však neprovedlo pro určité skupiny pracovníků.

Pokud jde o ozbrojené síly a policii, nebyla směrnice provedena v Irsku, Itálii a na Kypru . Ve Španělsku nebyla směrnice provedena pro policii ( Guardia Civil ) a podle všeho nebyla provedena pro většinu dalších pracovníků ve veřejném sektoru, včetně služeb civilní ochrany. V Itálii nebyla provedena pro záchranné služby; kromě toho odchylky pro lékaře ve veřejných zdravotních službách, zaměstnance soudů a vězeňský personál, stejně jako vynětí zaměstnanců knihoven, muzeí a státních archeologických nalezišť, podle všeho přesahují možnosti povolené směrnicí. V Řecku nebyla směrnice provedena pro lékaře pracující ve veřejném sektoru.

Pracovníci s více než jednou pracovní smlouvou

Směrnice neobsahuje přesná ustanovení ohledně použití mezí pracovní doby v případě pracovníka, který je ve dvou či více zaměstnaneckých poměrech zároveň. Měly by se meze vztahovat „na pracovníka“ (součtem hodin odpracovaných u všech souběžných zaměstnavatelů) nebo „na smlouvu“ (použitím mezí pro každý zaměstnanecký poměr zvlášť)?

V tomto bodě se zvyklosti jednotlivých členských států významně rozcházejí. Čtrnáct členských států vztahuje směrnici „na pracovníka“; jedenáct členských států naopak „na smlouvu“. Jde o tyto země: Česká republika, Dánsko, Lotyšsko, Maďarsko[11], Malta, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Španělsko a Švédsko . Belgie a Finsko uplatňují kompromisní přístup.

Komise již stanovila, že směrnice se musí v rámci možností vztahovat „na pracovníka“[12]. Jejím cílem je ochrana zdraví a bezpečnosti pracovníků, proto by měly členské státy zavést takové vhodné mechanismy, které umožní sledování a prosazování v této oblasti, a to zvláště v případech souběžných smluv s jedním zaměstnavatelem.

Výjimky („opt-out“)

Celkový obrázek o používání výjimek se v průběhu posledních let značně změnil. V roce 2000 bylo Spojené království jediným členským státem, který používal výjimky. Nyní je používá šestnáct členských států včetně jednoho, ve kterém právě probíhá legislativní proces pro jejich zavedení.

Jedenáct členských států uvádí, že ve svých prováděcích předpisech používání výjimek nepovolilo. Jedná se o tyto země: Dánsko, Finsko, Irsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko a Švédsko .

Je třeba poznamenat, že používání výjimek se v jednotlivých členských státech významně liší: pět členských států ( Bulharsko, Estonsko, Kypr, Malta a Spojené království ) povoluje jejich používání bez ohledu na odvětví. Jedenáct členských států ( Belgie, Česká republika, Francie[13], Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko ) povoluje (nebo brzy povolí) omezenější používání výjimek, a to pouze v určitých odvětvích nebo zaměstnáních hojně využívajících pracovní pohotovosti na pracovišti.

Existují také značné rozdíly v ochranných podmínkách, které se pojí s výjimkami. Některé členské státy například stanoví meze průměrné týdenní pracovní doby pro pracovníky s výjimkou (od 51 hodin ve Španělsku po 72 hodin včetně pracovní pohotovosti v Maďarsku ), zatímco sedm členských států meze pro tyto pracovníky výslovně nestanoví. Dva členské státy ( Německo a Nizozemsko ) vyžadují kolektivní smlouvu a souhlas jednotlivých pracovníků, má-li být výjimka platná. Pouze tři členské státy ( Lotyšsko, Malta a Německo ) stanoví, že zaměstnavatel má jasnou povinnost zaznamenávat pracovní dobu pracovníků s výjimkou, a pouze dva členské státy ( Česká republika a Slovensko ) ukládají zaměstnavateli povinnost oznámit inspektorátu práce, kdy použije výjimky. Německo kromě toho vyžaduje specifická opatření týkající se zdraví a bezpečnosti a Nizozemsko po svých sociálních partnerech vyžaduje, aby nejdříve zvážili, zda by vhodnou alternativou k použití výjimky nebyla odlišná organizace práce.

V mnoha členských státech byly výjimky zavedeny teprve nedávno. Komise však není schopna plně vyhodnotit jejich fungování v praxi, neboť zprávy členských států neposkytují náležité informace o počtu hodin, které pracovníci s výjimkou skutečně odpracovali, a za jaké období. Většina členských států podle všeho nesleduje a nezaznamenává pracovní dobu pracovníků s výjimkou. Vzhledem k této situaci nemají tvůrci politik, členské státy, které jsou především zodpovědné za prosazování práva EU, a Komise, jakožto strážkyně Smluv, k dispozici základní informace, které potřebují k posouzení rizika, jemuž mohou být vystaveni zaměstnanci s výjimkou (ale také jejich kolegové nebo zákazníci) kvůli příliš dlouhé pracovní době.

Existují také důvody k obavám, že v některých členských státech by cíle směrnice v oblasti zdraví a bezpečnosti pracovníků nemusely být dodržovány a že požadavek na předběžný dobrovolný souhlas pracovníka s použitím výjimky by nemusel být správně použit.

Dovolená za kalendářní rok

Právo na placenou dovolenou za kalendářní rok podle článku 7 se zdá být obecně uspokojivě provedeno. Hlavní problém se týká odkladů a vyčerpání práva na placenou dovolenou za kalendářní rok.

V některých členských státech mohou vnitrostátní právní předpisy vyžadovat, aby si pracovník mohl vybrat placenou dovolenou za kalendářní rok teprve po uplynutí až jednoho roku. V některých členských státech také nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznaný podle této směrnice zaniká uplynutím referenčního období nebo období převoditelnosti i tehdy, pokud pracovník nemohl čerpat dovolenou z důvodů, které nemohl ovlivnit (např. kvůli nemoci). Taková situace není v souladu se směrnicí[14].

Noční práce

Lidský organismus je v noci citlivější na rušivé vnější vlivy a také na určité náročnější práce: dlouhá doba noční práce může proto představovat větší ohrožení zdraví a bezpečnosti pracovníků. Směrnice proto stanoví normy, které zajišťují nočním pracovníkům vyšší ochranu: pracovní doba nepřesáhne v průměru osm hodin za 24 hodin a nepřesáhne osm hodin za období 24 hodin, během kterého vykonávají noční práci spojenou se zvláštními riziky nebo vysokou mírou stresu. Použití odchylek, které stanoví právní předpisy nebo kolektivní smlouvy, je možné pouze za podmínky, že nočnímu pracovníkovi bude poskytnuta rovnocenná náhradní doba odpočinku.

Z celkového hlediska byla pravidla týkající se noční práce provedena uspokojivě. Hlavní nedostatky v provádění, na které Komise upozornila ve své předcházející zprávě o provádění této směrnice, se začaly řešit. Zdá se však, že v Maďarsku nebyly meze noční práce provedeny. Zvláštní meze pracovní doby pro noční práci spojenou se zvláštními riziky nebo vysokou mírou stresu podle všeho nebyly zcela provedeny v Estonsku a vůbec nebyly provedeny v Itálii ; ve Španělsku lze pracovní dobu překračovat. V Estonsku, Irsku, Itálii, Lotyšsku a Rumunsku není podle všeho noční práce jasně definována, a stanovené meze se proto mohou stát bezúčelnými.

HODNOCENÍ čLENSKÝMI STÁTY A SOCIÁLNÍMI PARTNERY

Ve svých zprávách o provádění šestnáct členských států uvedlo, že provedení směrnice mělo celkově pozitivní dopad: vedlo ke zvýšení úrovně ochrany pracovníků, ke zjednodušení a zlepšení účinnosti vnitrostátních právních předpisů nebo k rozšíření právní ochrany pro dříve vyloučené skupiny.

Jedenáct členských států se však domnívá, že právní předpisy EU týkající se doby pracovní pohotovosti a bezprostředního poskytování náhradní doby odpočinku (by) měly značný negativní dopad, neboť (by) vznikly praktické problémy s organizací pracovní doby, zvláště pokud jde o 24hodinové služby, jako jsou služby zdravotní péče nebo protipožární ochrana. Čtrnáct členských států vyžaduje změnu směrnice: zvláště naléhavě, pokud jde o dobu pracovní pohotovosti, pružnější referenční období nebo stanovování doby, ve které má být poskytována náhradní doba odpočinku.

Odbory zdůraznily, jak důležitá je směrnice pro evropskou sociální politiku a že je třeba neustále vytvářet společné minimální normy v této oblasti na evropské úrovni. Ochrana proti nadměrné pracovní době by neměla být snížena; odchylky by měly být zpřísněny, výjimky by se měly postupně zrušit, ochranné podmínky by měly být důsledněji uplatňovány a prosazování celkově by se mělo zlepšit.

Zaměstnavatelé na evropské úrovni považují pracovní dobu za klíčový prvek flexibility a konkurenceschopnosti. Obecně se však domnívají, že směrnice zachází v oblasti ochrany zdraví a bezpečnosti pracovníků dále, než je třeba. Požadují zjednodušení a větší flexibilitu ve vnitrostátním provádění a změnu směrnice jako naléhavou prioritu, která by umožnila delší referenční období, a také v oblasti doby pracovní pohotovosti a stanovování doby, ve které má být poskytována náhradní doba odpočinku.

Zprávy jedenácti členských států a zpráva odborových organizací na evropské úrovni obsahovaly silné pochybnosti o účinnosti sledování a prosazování směrnice na vnitrostátních úrovních, zvláště pak ve specifických odvětvích. Nejčastěji zmiňované připomínky se týkaly:

- nadměrné pracovní doby a ušlého minimálního odpočinku ve veřejných nemocnicích, zvláště pokud jde o pracovní pohotovost lékařů;

- zaměstnavatelů, kteří nedodržují meze pracovní doby, referenční období nebo minimální denní odpočinek nebo nevedou patřičné záznamy o nadměrném počtu odpracovaných hodin;

- vnitrostátních pravidel, která provedla směrnici nejasně a neprakticky;

- nejasného rozsahu odchylky v čl. 17 odst. 1 („samostatně se rozhodující pracovníci“)[15];

- zaměstnavatelů, kteří v průběhu jednoho roku neposkytli dovolenou za kalendářní rok.

Prosazování a sledování považují organizace zaměstnavatelů většinou za uspokojivé. V některých členských státech se domnívají, že sledování vedlo k nadbytečnému regulačnímu zatížení malých a středních podniků a podniků, které požadavky směrnice dodržují.

ZÁVěRY

Komise uznává, že mnoho členských států vyvinulo značné úsilí při provádění směrnice nebo za účelem zvýšení souladu s požadavky v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora nebo vnitrostátních soudů nebo na oznámení Komise.

Obecně lze říci, že velká většina zaměstnanců v EU pracuje podle pravidel o pracovní době, která jsou v souladu s právními předpisy EU. V mnoha případech vnitrostátní pravidla poskytují větší ochranu, než vyžaduje směrnice.

Z analýz, které provedla Komise, však vyplývá, že od roku 2000 velký počet členských států zavedl používání výjimek, přičemž jedenáct z nich tímto způsobem řeší své současné problémy ohledně doby pracovní pohotovosti a náhradní doby odpočinku ve 24hodinových službách.

Z analýz také vyplývá, že přetrvávají problémy s prováděním základních bodů směrnice podle výkladu Soudního dvora, pokud jde o:

- definici pracovní doby (včetně doby pracovní pohotovosti na pracovišti) a pravidla o rovnocenné náhradní době odpočinku (v případech, kdy jsou minimální doby odpočinku odkládány), zvláště ve službách provozovaných 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu;

- situaci pracovníků s několika smlouvami;

- situaci specifických skupin pracovníků (zvláště ve veřejné obraně a bezpečnostních službách a tzv. „samostatně se rozhodujících pracovníků“);

- nedostatečné sledování nebo prosazování podmínek, které se pojí s výjimkami, v mnoha členských státech, které povolují jejich používání.

Komise provede tato opatření:

- posoudí celkový dopad směrnice na zdraví a bezpečnost pracovníků na podkladě nových způsobů rozvržení a organizace práce;

- vyjasní výklad některých pravidel s ohledem na jurisprudenci, zkušenosti členských států s jejich prováděním a názory sociálních partnerů[16];

- bude se zabývat situací vyplývající z vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí; zvláště se zaměří na takové předpisy, jejichž výsledkem je, že jsou pracovníci nuceni pracovat nadměrný počet hodin nebo pracovat bez přiměřeného odpočinku.

Aniž by byla dotčena její role strážkyně Smluv, bude Komise nadále podporovat členské státy ve snahách o jejich lepší provádění a pokud bude třeba, je připravena zprostředkovat výměny mezi členskými státy a mezi sociálními partnery.

Na základě konzultací se sociálními partnery na evropské úrovni podle čl. 154 odst. 2 Smlouvy o fungování EU zahájila Komise v březnu 2010[17] přezkum směrnice.

Vypracovala také podrobnou studii o ekonomickém a sociálním dopadu směrnice, která bude doplňkem k této zprávě s posudkem o právním dopadu.

Komise je odhodlána dovést svůj přezkum směrnice o pracovní době do zdárného konce. S ohledem na tento cíl přijímá Komise současně s touto zprávou také sdělení, kterým zahajuje druhou fázi konzultace se sociálními partnery podle čl. 154 odst. 3 Smlouvy o fungování EU.

[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, Úř. věst. L 299, 18.11.2003, s. 9. Směrnice konsoliduje a zrušuje dvě starší směrnice z let 1993 a 2000.

[2] Nic v této zprávě by nemělo být chápáno jako zavazující, pokud jde o postoj, který může Komise v budoucnu zaujmout v případných soudních řízeních.

[3] Výčet studií lze nalézt v kapitole 5.2 pracovního dokumentu.

[4] Rozsudek Soudního dvora ve věci Dellas , C-14/04, Sb. rozh. 2005, s. I-10253, body 40–41 a 49; rozsudek Soudního dvora ve věci FNV , C-124/05, Sb. rozh. 2006, s. I-03423, bod 28.

[5] Listina základních práv Evropské unie (Úř. věst. C 303, 14.12.2007, s. 1).

[6] Věc SIMAP, C-303/98; věc Jaeger, C-151/02; věc Pfeiffer, C-398/01 a věc Dellas, C-14/04.

[7] S výjimkou zdravotnických služeb a profesionálních vojáků.

[8] Směrnice 2000/34/ES (Úř. věst. L 195, 1.8.2000, s. 41).

[9] Dne 13. prosince 2010 schválily obě komory pozměňovací předpis a předložily jej královně k podpisu. Očekává se, že vstoupí v platnost počátkem roku 2011.

[10] Věc Feuerwehr Hamburg, C-52/04 a věc Komise v. Španělsko, C-132/04.

[11] S výjimkou činností zdravotní péče.

[12] Zpráva Komise o směrnici o pracovní době, KOM(2000) 787, bod 14.2.

[13] Právní stav ve Francii, pokud jde o nadměrný počet odpracovaných hodin v zaměstnáních s pracovní pohotovostí, je specifický a je podrobně popsán v přiloženém pracovním dokumentu.

[14] Věc BECTU, C- 173/99; věc Schultz -Hoff, C-350/06 a věc Stringer , C-520/06 .

[15] Viz oddíly 4.2, 9.1 a 9.2 přiloženého pracovního dokumentu.

[16] Podrobnosti jsou uvedeny v dokumentu KOM(2010) 801, viz pozn. pod čarou 17.

[17] KOM(2010) 106, 24.3.2010; KOM(2010) 801, 21.12.2010.