SV

(...PICT...)|EUROPEISKA GEMENSKAPERNAS KOMMISSION|

Bryssel den 1.4.2009

SEK(2009) 417

ARBETSDOKUMENT FRÅN KOMMISSIONENS AVDELNINGAR

som åtföljer vitboken Anpassing till klimatförändring: en europeisk handlingsram Anpassning till klimatförändring: utmaningen för EU:s jordbruk och landsbygd

{KOM(2009) 147 slutlig}

ARBETSDOKUMENT FRÅN KOMMISSIONENS AVDELNINGAR

Anpassning till klimatförändring: utmaningen för EU:s jordbruk och landsbygd

1. Inledning

Under de kommande årtiondena kommer jordbruket att påverkas av klimatförändringen både globalt sett och inom EU. Jordbruket i EU är tekniskt välutvecklat, men dess kapacitet att tillhandahålla livsmedel och bidra med ekosystemtjänster för det europeiska samhället är direkt beroende av klimatförhållandena. Med tanke på den ökande osäkerheten måste jordbrukarna i EU utforma strategier för produktion, jordbruksdrift och investeringar.

Klimatförändringen är en av många faktorer som påverkar EU:s jordbruk och landsbygd. Socioekonomiska faktorer, internationell konkurrens, teknisk utveckling och policyval kommer att avgöra vilka effekter det förändrade odlingsklimatet får på EU:s jordbrukssektor. Eftersom jordbrukarna svarar för skötseln av den största delen av marken inom EU kan den gemensamma jordbrukspolitiken bidra till att underlätta anpassningen till de nya villkoren genom att jordbrukarna får hjälp att anpassa sin produktion till den nya klimatsituationen och att bidra med ytterligare ekosystemtjänster som är beroende av markskötseln.

Vitboken om anpassning till klimatförändring KOM(2009) XXX. innehåller EU:s ram för åtgärder för att förbättra EU:s förmåga att klara klimatförändringen och där betonas att det är nödvändigt att ta hänsyn till denna anpassning i EU:s politik på alla områden och att förbättra samarbetet på alla förvaltningsnivåer.[1]

KOM(2009) XXX.

I det här dokumentet, som kompletterar vitboken, sammanfattas klimatförändringens viktigaste effekter på EU:s jordbruk. Dessutom undersöks anpassningsbehoven, beskrivs konsekvenserna för den gemensamma jordbrukspolitiken och behandlas möjliga riktlinjer för framtida åtgärder. Syftet är att se till att medlemsstaterna och jordbrukssektorn i större utsträckning deltar i debatten och åtgärderna när det gäller anpassningsbehov till följd av klimatbelastningen.

2. Klimatutmaningen: centrala problem för EU:s jordbruk

2.1. Påverkan på jordbruksproduktionen

Klimatförändringen kommer på ett komplext sätt att påverka den biologisk-fysikaliska process som jordbrukssystemen bygger på, med både negativa och positiva konsekvenser för EU:s olika regioner. En allt högre koncentration av koldioxid i atmosfären, högre temperaturer, ändrade årliga och säsongsmässiga nederbördsmönster liksom fler extrema väderhändelser kommer att påverka livsmedelsproduktionens volym, kvalitet och stabilitet liksom den naturliga miljö i vilken jordbruket bedrivs. Klimatvariationerna kommer att påverka tillgången på vattenresurser, förekomsten av skadegörare och sjukdomar liksom marken och medföra stora förändringar när det gäller villkoren för jordbruk och djuruppfödning. I extrema fall kan förstörelsen av jordbruksekosystemen leda till ökenspridning, så att marken i fråga helt förlorar sin produktionskapacitet.

På kort sikt är det förmodligen de extrema väderhändelsernas frekvens och intensitet liksom säsongsmässiga förändringar i nederbörden som kommer att få allvarligast konsekvenser för jordbruket. Under 2000-talet kommer de väntade klimatvillkoren att variera kraftigt mellan olika geografiska platser. I vissa områden kommer det samtidigt att uppstå både negativa och positiva effekter med ett osäkert nettoresultat, eftersom man fortfarande inte särskilt väl känner till hur grödorna reagerar på klimatvariationerna. Klimatförändringen är en global process, men den får varierande effekter på lokal nivå. De totala nettoeffekterna på jordbruket kommer att variera mellan olika platser i EU och mellan olika typer av jordbruksföretag i samma region.

I bilaga 1 sammanfattas de viktigaste aspekterna på och effekterna av klimatförändringen i olika EU-regioner.

Grödor

Vissa av klimatförändringens aspekter, såsom högre temperaturer, ökad fotosyntes till följd av mer koldioxid i luften, och längre växtsäsonger, kan i någon mån få positiva effekter på jordbruksgrödornas produktivitet i vissa områden, i alla fall fram till århundradets mitt. I de norra regionerna kan avkastningen liksom antalet odlingsbara grödor komma att öka, men dessa fördelar uppstår endast vid en ringa temperaturökning och är mycket osäkra. Ytterligare uppvärmning kommer i allt högre grad att bli skadlig, eftersom grödornas tillväxt och avkastning är avhängig av temperaturtrösklar kopplade till de kritiska reproduktionsstadierna. En påskyndad växtcykel kan få negativa effekter på grödornas kärnfyllnad och kvalitet.

En rad olika negativa effekter kan väntas av större säsongsmässiga och årliga variationer när det gäller regn. Regnnederbörden under sommaren väntas minska i södra EU, medan regnnederbörden under vintern väntas bli intensivare i centrala och norra Europa. Extrema väderförhållanden, såsom värmeböljor och torka, kan komma att störa produktionen allvarligt, framför allt under faser som är kritiska för grödornas tillväxt.

Produktionen av grönsaker är mycket beroende av tillgången på vatten och kan även störas av mindre stress till följd av temperaturer utanför det optimala intervallet, vilket gör att den här produktionen är mycket känslig för klimatförändringar.

Extrema väderhändelser medför allvarliga risker för fleråriga grödor , eftersom sådana händelser kan påverka produktionskapaciteten under flera år. Fleråriga odlingar påverkas också av de fenologiska fasernas tidigareläggning, men möjligheterna till anpassning genom att man ändrar tidsplanen för jordbruksverksamheten är färre än för jordbruksgrödor.

Många fruktträd är känsliga för vårfrost under blomningstiden, och vintertemperaturen spelar en viktig roll för produktiviteten. Eftersom de högre temperaturerna kommer att innebära att både den sista vårfrosten och blomningen inträffar tidigare kommer förmodligen inte risken för skador att förändras. Risken för skador till följd av tidig höstfrost kommer förmodligen att minska, medan behovet av vatten förmodligen kommer att öka. Det är troligt att det kommer att uppstå mer problem med skadegörare och sjukdomar.

I vinsektorn kommer det bland annat att röra sig om en ökad risk för frost, en kortare mognadsperiod, vattenstress (som kan vara mycket skadligt under mognadsfasen) och förändringar i skadegörar- och sjukdomsmönster. Det område i Europa som lämpar sig för vin- och olivodling kan komma att utvidgas norrut och österut. Inom de nuvarande produktionsområdena kommer fruktproduktionen förmodligen att bli mer varierad.

Boskap

Torrare förhållanden och högre temperaturer kommer att påverka djuruppfödningen på olika sätt, bland annat djurhälsan och djurens välbefinnande. Klimatförändringen påverkar på ett komplext sätt boskapssektorn eftersom det finns många olika produktionssystem i EU.

Uppvärmning och extrema händelser, såsom värmeböljor, kommer att få direkta effekter på djurs hälsa, tillväxt och produktion samt reproduktion. Detta kommer också att få indirekta effekter genom förändringar i betesmarkers och fodergrödors produktivitet och i djursjukdomars utbredning.

Det kommer förmodligen att uppstå mycket negativa effekter på extensiva betessystem, som är direkt beroende av klimatförhållandena för att det ska finnas bete och skydd för djuren. I Medelhavsområdena kommer högre temperaturer och brist på nederbörd under sommaren att göra betesperioden kortare, minska foderproduktionen och försämra foderkvaliteten. I de fuktiga regionerna i nordvästra EU kan dock en försiktig uppvärmning gynna djuruppfödningen på kort till medellång sikt, eftersom betesmarkerna kommer att bli produktivare.

2.2. Ekonomiska effekter av klimatrelaterade risker

På EU-nivå har det inte konstaterats någon korrelation mellan de senaste årtiondenas uppvärmning och grödornas avkastning, som på det stora hela har ökat. Effekterna av teknik, förbättrad jordbruksdrift och en kontinuerlig anpassning av jordbruksmetoderna har hittills vägt tyngre än klimatförändringens effekter. Variationen i grödornas avkastning har dock blivit större sedan sekelskiftet på grund av de extrema klimathändelserna, t.ex. torkan och sommarhettan 2003 och vårtorkan 2007.

De flesta bedömningarna pekar på att sett till EU som helhet kommer de väntade förändringarna av genomsnittliga klimatvariabler att gynna jordbruksproduktionen under de närmaste tre årtiondena. Allt negativare effekter kan dock väntas till följd av extrema väderhändelser innan vi nått århundradets mitt. Förutom att störa den årliga produktionen kan extrema klimathändelser allvarligt påverka jordbruksinfrastrukturen och orsaka stora ekonomiska förluster.

Även om prognoserna för klimatförändringens effekter på jordbruksproduktiviteten och jordbrukspriserna är osäkra väntas det ökande antalet extrema väderhändelser få konsekvenser för jordbruksproduktionens stabilitet, på grund av väderrelaterade bristsituationer. Även om de slutgiltiga effekterna på jordbruksinkomsterna avgörs av många olika faktorer som samspelar, såsom den globala marknaden och policystödet, kan den ökade risken för misslyckad produktion leda till en mer instabil ekonomisk situation för de jordbrukare som påverkas av extrema klimathändelser.

2.3. Ökade klimatrisker för landsbygden

Landsbygdsområden är utsatta för en lång rad effekter av klimatvariationerna, förutom de effekter som direkt påverkar jordbruket. Det rör sig bland annat om ökad risk för översvämningar, framför allt i de centrala och norra regionerna, och risker för skador på infrastruktur till följd av andra extrema händelser. En ökad konkurrens om vatten mellan olika användningsområden kommer också att påverka landsbygdens befolkning och ekonomi.

I många landsbygdsområden spelar skogsekosystem och skogsbruk en viktig roll. Klimatförändringen kommer att medföra ökade risker för störningar genom stormar, bränder och skadegörar- och sjukdomsangrepp, vilket påverkar skogens tillväxt och produktion. Detta kommer att påverka skogsbrukets ekonomiska bärkraft, framför allt i de södra regionerna, och skogarnas kapacitet att stå för miljötjänster, t.ex. fungera som kolsänkor.

Trenden i riktning mot minskat snötäcke i bergsområden kommer att få negativa konsekvenser för vinterturismen och de landsbygdsekonomier som är beroende av inkomster från turismen. Detta kan även bli fallet för de områden som har brist på vatten, medan ett varmare klimat kan skapa nya möjligheter till turism i landsbygdsområden i andra delar av EU.

2.4. Anpassningskapacitet, sårbarhet och regionala skillnader

Att anpassa sig till väderförhållandena har alltid varit en del av att driva ett jordbruk, och en anpassning till klimatförändringen följer i viss mån samma principer som en anpassning till kortvariga svängningar. Redan nu sker en anpassning av jordbruksteknik och jordbruksdrift. Under de kommande årtiondena kan dock klimatförändringens omfattning komma att kräva en större anpassning än vad många jordbrukare klarar av.

Hur sårbart jordbruket i EU är varierar beroende på exponeringen för negativa klimateffekter och de socioekonomiska förhållandena. Rådande jordbruksekologiska villkor och erfarenheterna av att hantera nya villkor påverkar jordbrukarnas anpassningskapacitet. Bland annat följande socioekonomiska faktorer är avgörande för förmågan att klara en klimatförändring:

– Jordbruksföretagets egenskaper, såsom produktionstyp, storlek och intensitet.

– Diversifiering av odlings- och djuruppfödningssystem, och förekomsten av andra inkomstkällor vid sidan av jordbruket.

– Tillgång till relevant information, kompetens och kunskap när det gäller klimattrender och anpassningsmöjligheter. Rådgivningstjänster för att underlätta en anpassning.

– Den allmänna socioekonomiska situationen. Mest sårbara är de jordbrukare som har begränsade resurser eller bor i avlägset belägna områden.

– Tillgång till teknik och infrastrukturkapacitet.

Klimatförändringens ojämna effekter väntas öka de regionala skillnaderna och förvärra de ekonomiska olikheterna mellan landsbygdsområdena i EU. På lång sikt kan klimatbelastningen leda till att jordbruket marginaliseras ytterligare eller till och med till att jordbruksmark överges i delar av EU, medan jordbruksvillkoren kan förbättras och jordbruksinkomsterna öka i andra områden. Detta skulle kunna påverka landskapet och den biologiska mångfalden i hög grad och inverka på den allmänna utvecklingen i EU:s regioner.

2.5. Globala effekter på jordbruk och livsmedels trygghet

Klimatförändringen medför ett ytterligare perspektiv på den globala utmaningen att öka jordbruksproduktionen i takt med den beräknade befolkningsökningen och garantera livsmedelstryggheten och inkomsterna på landsbygden samtidigt som höga miljöskyddskrav upprätthålls världen över.

På lägre breddgrader, där de flesta utvecklingsländer ligger, kommer även en begränsad temperaturökning att leda till en sämre och mer osäker avkastning på grödor, vilket kommer att få allvarliga konsekvenser för livsmedelstryggheten på lokal nivå. De negativa effekterna på jordbruksavkastningen kommer att förvärras av att fler extrema väderhändelser inträffar. Detta kommer förmodligen att öka beroendet av livsmedelsimport och leda till att fler människor riskerar svält.

På högre breddgrader väntas den dominerande effekten under de närmaste årtiondena vara ökad produktivitet. Trots regionala förändringar i produktionen kommer inte den totala globala livsmedelsproduktionen att hotas under de närmaste två eller tre årtiondena, utan den väntas öka i takt med den växande världsbefolkningens ökande livsmedelsbehov. De nuvarande beräkningarna tar dock inte alltid full hänsyn till vissa av riskerna med extrema klimathändelser och sjukdoms- och skadegörarangrepp, vilka skulle kunna förvärra den nuvarande bilden av klimatpåverkan på produktionen i både industriländer och utvecklingsländer. Vid århundradets mitt kan den globala jordbruksproduktiviteten komma att börja minska.

Kombinationen av förändringar i jordbrukets produktionspotential i olika delar av världen och fler extrema händelser skulle kunna leda till större produktionsvariationer, vilket bidrar till mer instabila priser och ändrade handelsflöden.

3. Anpassning av EU:s jordbruk till klimatförändring

Anpassningsåtgärderna inom jordbruket sträcker sig från tekniska lösningar till anpassningar av jordbruksdrift eller jordbruksstrukturer och politiska förändringar, såsom anpassningsplaner. På kort sikt kan det räcka med en självständig anpassning på gårdsnivå, men på lång sikt kommer det att bli nödvändigt med tekniska eller strukturella förändringar. Detta kommer att kräva planerade strategier baserade på analyser av lokala och regionala förhållanden.

3.1. Anpassning på gårdsnivå

I hela EU sker en kontinuerlig utveckling av odlingsmönster, metoder för jordbruksdrift och markanvändning, bland annat med anledning av klimatvariationen. Anpassningen på gårdsnivå syftar till att öka produktiviteten och hantera rådande klimatförhållanden och bygger på jordbrukarnas kunskaper och erfarenheter. Under de närmaste årtiondena är det möjligt att anpassningen måste omfatta mer än bara justeringar av nuvarande metoder. På kort till medellång sikt kan det röra sig om följande anpassningslösningar :

– Anpassning av tidpunkten för olika arbeten, såsom plantering, sådd och behandlingar.

– Tekniska lösningar, såsom att skydda fruktträdgårdar mot frostskador eller förbättra ventilation och kylning av djurstallar.

– Val av grödor och sorter som är bättre anpassade till växtsäsongens väntade längd och tillgången på vatten och som bättre tål de nya temperatur- och luftfuktighetsförhållandena.

– Anpassning av grödor med hjälp av den befintliga genetiska mångfalden och de nya möjligheter som biotekniken erbjuder.

– Förbättrad effektivitet när det gäller bekämpning av skadegörare och sjukdomar, genom till exempel bättre övervakning, olika växtföljder eller integrerad bekämpning av skadegörare.

– Effektivare vattenanvändning genom att minska vattenförlusterna, förbättra bevattningsmetoderna och återanvända eller lagra vatten.

– Förbättrad markskötsel genom att öka fältkapaciteten för att bevara fukten i marken, och landskapsförvaltning, såsom bevarande av inslag i landskapet som kan användas som regn- och vindskydd för djuren.

– Införande av mer värmetåliga boskapsraser och anpassning av djurens födointag vid förhållanden som medför värmestress.

Dessa lösningar har både enskilt och i kombination stora möjligheter att motverka de negativa klimatförändringarna och utnyttja de positiva förändringarna. Många av dessa anpassningslösningar kan genomföras av jordbrukare i dag eller inom en snar framtid, förutsatt att de har tillräckliga kunskaper och riktlinjer. Klimatriskerna är dock endast en aspekt som påverkar jordbrukarnas beslut, vilka bygger på många socioekonomiska och marknadsmässiga faktorer.

Det kommer att bli betydligt svårare att hantera den allt större klimatvariationen än att enbart anpassa sig till successiva förändringar av de genomsnittliga klimatvariablerna. Detta kan kräva ökade insatser för att garantera jordbruksproduktionens stabilitet och motståndskraft liksom jordbruksinkomsterna i sårbara regioner. Det kan bli nödvändigt att diversifiera jordbruksverksamheten och inkomstkällorna, och göra genomgripande förändringar i jordbruksstrukturen och i vissa fall göra ytterligare investeringar.

3.2. Anpassning på sektorsnivå

Möjligheten till självständig anpassning på gårdsnivå kan komma att nå sin gräns i takt med att klimatförändringarna blir att mer drastiska. Det kan behövas sektorsomfattande lösningar som anpassats till det regionala och lokala jordbrukets mångfald och som myndigheterna ansvarar för. Detta kan främja fler och bättre samordnade anpassningsåtgärder och förhindra en felaktig anpassning, vilket skulle kunna få allvarliga miljömässiga och ekonomiska konsekvenser.

Nationella och regionala anpassningsstrategier kan utgöra en ram för anpassningsåtgärder. EU:s medlemsstater befinner sig i olika skeden när det gäller att förbereda och utarbeta nationella anpassningsstrategier, bland annat för jordbrukssektorn. Anpassningsstrategierna kan förbättra jordbrukarnas medvetenhet om de väntade förändringarna, uppmuntra åtgärder i ett tidigt skede och underlätta lämpliga lösningar som är långsiktigt hållbara. Arbetsmarknadsparterna inom jordbruket kan främja sådana anpassningsstrategier och bör engageras i processen.

Anpassningsåtgärderna på sektorsnivå kan utgöras av följande:

– Identifiering av sårbara områden och sektorer liksom bedömning av behov av och möjligheter till ändring av grödor och sorter med hänsyn till klimattrenderna.

– Stöd till jordbruksforskning och försöksproduktion som syftar till val av grödor och utveckling av sorter som är bäst anpassade till nya förhållanden.

– Uppbyggnad av anpassningskapacitet genom att förbättra medvetenheten och tillhandahålla viktig information och råd om jordbruksdrift.

– Ökade investeringar för att skapa bättre effektivitet i bevattningsinfrastruktur och teknik för vattenanvändning, liksom hantering av vattenresurser.

– Framtagande av bevattningsplaner som bygger på grundliga bedömningar av effekter, framtida tillgång på vatten och olika användares vattenbehov, med hänsyn till strävan efter balans mellan efterfrågan och tillgång.

– Utveckling av instrument för risk- och krishantering för att man ska klara klimatstyrda händelsers ekonomiska konsekvenser.

Sektorsomfattande planering och rådgivning behövs eftersom vissa åtgärder för anpassning till de nya klimatförhållandena förmodligen kommer att bli kostsamma och kräva att jordbrukarna gör stora investeringar. Vissa anpassningsåtgärder skulle kunna bidra till att jordbrukarna kan upprätthålla sina inkomster på lång sikt, men medföra risker på kort sikt. Användningen av nya sorter eller grödor kan till exempel kräva specifik teknik eller marknadsföring, som det tar tid att få fram.

Anpassningsplanering är en utmaning på grund av den osäkerhet som är förknippad med klimatutveckling och lokala effekter. Detta gör det svårt att avgöra vilka förändringar i jordbrukssystemen som är optimala. För att anpassningsplaneringen ska bli bra måste man starta i ett tidigt skede och planeringen måste vara flexibel så att osäkerheter kan hanteras.

4. GJP – bidrag till anpassning

Den väntade klimatutvecklingen kan påverka möjligheterna att uppnå den gemensamma jordbrukspolitikens mål att garantera tillgången på tillräckliga livsmedel till rimliga priser, bidra till jordbruks- och landsbygdsområdens livskraft och främja miljövänliga jordbruksmetoder. De viktigaste målen med en anpassning av EU:s jordbruk är att garantera motståndskraft mot klimatvariationer, socioekonomisk livskraft i jordbruks- och landsbygdsområden samt överensstämmelse med miljöskyddsmålen.

Den nuvarande gemensamma jordbrukspolitiken ger jordbrukarna en grundläggande inkomstsäkerhet och skapar villkor för hållbar skötsel av den naturliga miljö där jordbruket bedrivs. Övergången från stöd knutet till produktionen till frikopplat stöd gör att jordbrukarna kan reagera på externa krav, marknadssignaler och utveckling till följd av klimatförändringen. Inom politiken för landsbygdsutveckling finns flera åtgärder som medlemsstaterna kan utnyttja för att ge riktat stöd till verksamhet som bidrar till en anpassning till klimatförändring.

Hälsokontrollen av den gemensamma jordbrukspolitiken är ytterligare ett steg i riktning mot ett hållbart jordbruk med särskild vikt på begränsning av och anpassning till klimatförändring liksom skydd av vatten och biologisk mångfald, för vilket ytterligare landsbygdsutvecklingsmedel har godkänts. Utmaningen och möjligheterna för EU och dess medlemsstater under perioden fram till slutet av 2013 är att på bästa sätt utnyttja den gemensamma jordbrukspolitikens verktyg för att stödja en anpassning.

5. riktlinjer för en anpassningsstrategi för jordbruket

5.1. Prioritering av ”no regret”- åtgärder

På grund av osäkerheterna kommer en prioritering av ”no regret”-lösningar att garantera det mest kostnadseffektiva tillvägagångssättet när det gäller anpassningsåtgärder. Sådana lösningar gör att man kan hantera ett brett spektrum av möjliga förändringar och de ger positiva socioekonomiska och miljömässiga bieffekter. I jordbrukssektorn innebär detta att jordbrukets ekosystem får bättre motståndskraft genom att naturresurserna, framför allt vatten och mark, används på ett mer hållbart sätt. Genom att skydda den bas av naturresurser som jordbruket är beroende av kan sektorn bättre klara av klimatförändringen. Sådana lösningar kommer att garantera att de förvaltningsbeslut som fattas under de närmaste årtiondena inte försämrar möjligheterna att hantera eventuella större effekter senare under århundradet.

Såsom anges i vitboken Anpassning till klimatförändring: en europeisk handlingsram , är det också nödvändigt att avgöra vilka krav gällande vattenförvaltning som bör integreras vidare i relevanta instrument inom den gemensamma jordbrukspolitiken. Anpassningsåtgärder som rör jordbruket kan också integreras i medlemsstaternas genomförande av ramdirektivet om vatten och direktivet om översvämningar.

5.2. Ekosystemtjänster – jordbrukets ökade betydelse

Med tanke på de väntade effekterna av klimatförändringen på de hydrologiska systemen, livsmiljöerna och den biologiska mångfalden i Europa kan skötseln av jordbruksmark, genom sin ekosystembevarande funktion, vara viktig för den allmänna motståndskraften mot klimatförändringar. Jordbruket kan till exempel bidra till förvaltningen av avrinningsområden, skyddet av livsmiljöer och biologisk mångfald och bevarandet och återskapandet av mångfunktionella landskap. Bland annat kan arters migration underlättas genom att det skapas ekologiska spridningskorridorer för vilda arter på jordbruksmark, och betesmarkers fältkapacitet kan bidra till att minska risken för översvämningar. Jordbrukets potentiella roll som tillhandahållare av sådan grön infrastruktur kan erkännas och framhållas ytterligare.

De nuvarande miljöåtgärderna inom jordbruket bidrar till det här målet, men kanske inte alltid i tillräcklig grad ökar möjligheterna för arter att sprida sig mellan områden som skyddar den biologiska mångfalden. I detta avseende skulle åtgärder för landsbygdsutveckling som genomförs regionalt, och inte bara på enskilda jordbruk, kunna bidra till en lyckad anpassning.

5.3. Ökad motståndskraft hos jordbruksinfrastrukturen

Som produktionssystem är jordbruket beroende av fasta tillgångar (t.ex. utrustning, byggnader och maskiner) och infrastruktur, som kan påverkas av extrema händelser. De potentiella ekonomiska förlusterna till följd av sådana händelser kan bli ett allvarligt problem för sektorn, framför allt eftersom värdet av de fasta tillgångarna inom jordbruket i allmänhet är högt i förhållande till den genomsnittliga årliga produktionen och jordbruksinkomsten. Det är därför nödvändigt att vidareutveckla förebyggande åtgärder och ta fram instrument som anpassats till regionala förhållanden, så att den potentiella skadan ska kunna hanteras.

5.4. Synergier mellan anpassning och begränsning

Jordbruket är en stor källa till utsläpp av dikväveoxid och metan, som bidrar till den globala uppvärmningen. I EU kan jordbruket bidra till att begränsa klimatförändringen genom att minska sina utsläpp, producera förnybar energi och bioprodukter och lagra kol i jordbruksmarken.

För att samtidigt hantera de bägge problemen med utsläpp av växthusgaser och klimatförändring måste man se till att det finns synergier mellan begränsning och mildring i så stor utsträckning som möjligt. Man måste ta fram och främja åtgärder som ger positiva sidoeffekter i form av minskade utsläpp och ökad motståndskraft hos jordbruket, t.ex. markberednings- och odlingsmetoder som bidrar till att bevara och öka det organiska kolet i jorden liksom metoder för skydd och skötsel av betesmarker. Det ekologiska jordbruket kan bidra till begränsningen genom sitt effektiva kretslopp av näringsämnen och sin effektiva jordbearbetning. Eftersom det vanligtvis medför en ökad biologisk mångfald och förutsätter omfattande kunskap om hur jordbrukets ekosystem fungerar har denna typ av jordbruk förmodligen bättre motståndskraft mot klimatförändring.

När man beslutar om lämpliga åtgärder bör man ta hänsyn till eventuella konflikter mellan målen och i vissa fall kan det bli nödvändigt att kompromissa. Medlemsstaterna kan använda medel för landsbygdsutveckling för att genomföra dessa åtgärder.

5.5. Förbättring av jordbrukarnas anpassningsförmåga

Jordbrukets anpassning förutsätter att jordbrukarnas anpassningsförmåga förbättras. Det är viktigt att ge bättre information och rådgivning i klimatrelaterade frågor till jordbrukare och arbetstagare inom jordbruket för att motivera och förbereda dem för en anpassning. Detta kan ske på olika sätt, t.ex. genom riktade kurser, fackpress och kommunikationsteknik. Det är också viktigt att klimatförändringen integreras i utbildningssystemen för unga jordbrukare, arbetstagare inom jordbruket och lärlingar. Jordbrukets rådgivningstjänster kan utvecklas så att de bidrar till att sprida regionalt specifik information och konkreta anpassningslösningar som förbättrar jordbrukarnas kompetens att hantera framtida förändringar.

De åtgärder som antogs vid hälsokontrollen av den gemensamma jordbrukspolitiken ger ytterligare möjligheter, inom politiken för landsbygdsutveckling, att finansiera spridnings- och utbildningsprogram och att använda jordbruksrådgivningstjänster.

5.6. Främjande av samarbete mellan medlemsstater

Det är viktigt att främja framtagandet av nationella och regionala/lokala program och strategiskt tänkande när det gäller behoven av anpassning till klimatförändring. Utbyte mellan medlemsstater av strategier, erfarenhet och bästa praxis när det gäller anpassningslösningar inom jordbruket kan skynda på framtagandet av jordbruksmetoder och produktionssystem som på bästa sätt är anpassade till den väntade klimatutvecklingen. I slutet av 2009 kommer det att inrättas en teknisk arbetsgrupp för jordbruket, som ska stödja den styrgrupp för effekter och anpassning som föreslogs i vitboken.

Kommissionen har tagit initiativ till en clearing house-mekanism, som ska fungera som en plattform för informationsutbyte om klimatförändringens effekter och sårbarhetsaspekter. En del av mekanismen måste vara specifikt avsedd för utbyte av medlemsstaternas utveckling, projektresultat och bästa praxis inom jordbrukssektorn.

5.7. Intensifierad jordbruks- och klimatforskning

Anpassningsplaneringen inom jordbruket kan inte bara bygga på kunskap om globala klimatmönster, utan det krävs också detaljerad information om regionala effekter och en bedömning av möjliga anpassningslösningar och deras genomförbarhet på lokal nivå och gårdsnivå. Det krävs förbättring och finslipning av tidsmässiga och geografiska aspekter i samband med bedömningarna av de väntade klimateffekterna och sårbarheten. Det krävs också bättre kunskap om växelspelet mellan jordbruk och klimat. I ett nyligen offentliggjort meddelande från kommissionen om europeisk jordbruksforskning KOM(2008) 862 Mot en enhetlig strategi för EU:s jordbruksforskningsagenda . behandlas behoven och inriktningen när det gäller EU:s forskning och innovation på området klimatförändring, bland annat gällande jordbruket. Klimatförändring har angetts som ett prioriterat område av ständiga kommittén för jordbruksforskning, som konstaterat att det finns stora brister i samordningen av forskning på europeisk nivå. En arbetsgrupp bestående av programansvariga i medlemsstaterna har inrättats och ska undersöka hur klimatförändringen påverkar jordbruket och hur jordbruket på lämpligt sätt kan anpassas till och begränsa dessa effekter.[2]

KOM(2008) 862 Mot en enhetlig strategi för EU:s jordbruksforskningsagenda .

Eftersom landsbygdsområdena är utsatta för större klimatrisker och stora delar av landsbygden i EU kännetecknas av ekonomisk multifunktionalitet är det viktigt med en förståelse av klimatförändringens effekter på landsbygdsekonomierna och landsbygdssamhällena. Den socioekonomiska forskningen om klimatproblemen och deras effekter på landsbygdens hållbarhet skulle därför kunna intensifieras.

Klimatproblemen visar återigen hur viktigt det är med kontinuerlig jordbruksforskning, på EU-nivå och nationell nivå, till exempel om utvecklingen av grödor, sorter och boskap som är bättre anpassade till framtida förhållanden. Begränsningsåtgärderna måste också stödjas av forskning för vidareutveckling av lämplig teknik och innovation till rimliga priser. Den kommande etapputvärderingen av sjunde ramprogrammet för forskning ger en möjlighet att ompröva balansen mellan tematiska prioriteringar och samtidigt ta upp frågan om stöd till klimat- och jordbruksforskning.

En viktig utmaning är också att integrera resultaten på områdena fysik och agronomi med den lokala kunskap som finns hos jordbrukare, för att utveckla solida anpassningsstrategier som i olika klimatmässiga och socioekonomiska scenarier kan minimera klimatförändringens negativa effekter. Systemet för jordbruksrådgivning kan bli ett viktigt verktyg även i detta avseende.

Det är lika viktigt att förbättra regionala institutioners kapacitet att använda lämpliga verktyg för att hantera klimatförändringen. Partnerskap mellan nationella och regionala forskningsinstitutioner, rådgivningstjänster och arbetsmarknadens parter inom jordbruket liksom regionala nätverk för tillhandahållande av information till jordbrukssamhällena kommer att bidra till utformningen av lämpliga strategier för olika platser.

5.8. Framtagande av indikatorer på sårbarhet

Man kan undersöka möjligheterna att ta fram specifika indikatorer för jordbruket, t.ex. ett index för anpassningskapacitet och sårbarhet. Identifieringen av sårbarhet måste göras på låg geografisk nivå på grundval av nuvarande känslighet för klimatvariationer och naturliga risker liksom förändringsscenarier när det gäller vädermönster. För att ta fram en sårbarhetsindikator, som tar hänsyn till anpassningskapaciteten, kommer det att krävas en mångdimensionell strategi som kombinerar klimatmässiga, miljömässiga och socioekonomiska faktorer.

6. Slutsatser

Klimatförändringen kommer att kräva att jordbrukarna gör anpassningar samtidigt som de måste minska utsläppen av växthusgaser från sin verksamhet och förbättra jordbrukets miljöresultat. Klimatförändringen kräver att det utformas omfattande strategier som kontinuerligt utvecklas för att EU-jordbrukets motståndskraft och konkurrenskraft ska kunna upprätthållas, så att jordbruket även i framtiden kan tillhandahålla livsmedel av hög kvalitet och miljö- och landskapstjänster och bidra till en hållbar utveckling i EU:s landsbygdsområden. Klimatförändringen medför också ett ytterligare perspektiv på utmaningen att trygga livsmedelsförsörjningen.

Anpassningen är en långsiktig process som måste utvecklas under de kommande årtiondena med hänsyn till klimattrender och på grundval av ökande kunskap och praktiska erfarenheter. I denna process är det viktigt att jordbrukarna engageras i diskussionen om anpassningsbehov och när det gäller utbyte av bra metoder, eftersom förändringar på gårdsnivå är en viktig del i anpassningen.

I samband med översynen av den gemensamma jordbrukspolitiken efter 2013 måste man undersöka behovet av att garantera gynnsamma villkor för jordbrukets och landsbygdens anpassning. En effektiv anpassning och införandet av ny teknik, som bidrar både till en begränsning av klimatförändringen och till jordbrukets långsiktiga livskraft, kommer att kräva mer omfattande investeringar och planering än vad enskilda jordbruksföretag klarar av. Myndigheterna kommer att spela en roll när det gäller att stödja och underlätta strategierna för anpassning till klimatförändringen.

[1] KOM(2009) XXX.

[2] KOM(2008) 862 Mot en enhetlig strategi för EU:s jordbruksforskningsagenda .

ES

(...PICT...)|COMISIÓN DE LAS COMUNIDADES EUROPEAS|

Bruselas, 1.4.2009

SEC(2009) 417

DOCUMENTO DE TRABAJO DE LOS SERVICIOS DE LA COMISIÓN

adjunto al LIBRO BLANCO Adaptación al cambio climático: hacia un marco europeo de actuación La adaptación al cambio climático: un auténtico reto para la agricultura y las zonas rurales europeas

{COM(2009) 147 final}

DOCUMENTO DE TRABAJO DE LOS SERVICIOS DE LA COMISIÓN

La adaptación al cambio climático: un auténtico reto para la agricultura y las zonas rurales europeas

1. Introducción

En las próximas décadas, el sector agrario acusará la influencia del cambio climático tanto a escala mundial como dentro de la UE. A pesar de que la agricultura de la UE ha alcanzado un elevado grado de desarrollo tecnológico, su capacidad de proporcionar alimentos y de contribuir a la prestación de servicios ecosistémicos a la sociedad europea se halla directamente supeditada a las condiciones climáticas. Los agricultores europeos tendrán que determinar sus estrategias de producción, gestión de las explotaciones e inversión en un contexto de creciente incertidumbre.

El cambio climático es uno de los numerosos factores que configuran la agricultura y las zonas rurales europeas. Los aspectos socioeconómicos, la competencia internacional, el desarrollo tecnológico y las decisiones políticas determinarán las repercusiones de los cambios agroclimáticos en el sector agrario de la UE. Habida cuenta de que la mayor parte de las tierras de la UE están en manos de los agricultores, la Política Agrícola Común (PAC) no puede sino desempeñar un importante papel a la hora de facilitar la adaptación a las nuevas condiciones, ayudando a los agricultores a ajustar su producción a la cambiante situación climática y contribuyendo a ampliar la oferta de servicios ecosistémicos vinculados a modos específicos de ordenación de las tierras.

El Libro Blanco sobre la adaptación al cambio climático COM(2009) XXX. establece un marco europeo de actuación para aumentar la resistencia de Europa al cambio climático y subraya la necesidad de integrar esa adaptación en el conjunto de las grandes políticas europeas y de intensificar la cooperación en todos los niveles de gobierno.[1]

COM(2009) XXX.

El presente documento, concebido como complemento del Libro Blanco, resume las principales repercusiones del cambio climático en la agricultura de la UE, examina las necesidades de adaptación, describe las implicaciones de todo ese proceso para la PAC y estudia las posibles directrices para una intervención futura. Además, se propone conseguir una mayor participación de los Estados miembros y de las comunidades agrarias en el debate y en las medidas consiguientes a las necesidades de adaptación exigidas por las presiones climáticas.

2. Cambio climático: principales retos para la agricultura de la UE

2.1. Repercusiones en la producción agrícola

Los cambios climáticos surtirán complejos efectos en los procesos biofísicos que sustentan los ecosistemas agrarios, lo que tendrá consecuencias negativas y positivas en las distintas regiones de la UE. El aumento de la concentración de CO 2 en la atmósfera, la subida de las temperaturas y los cambios en los patrones anuales y estacionales de las precipitaciones y en la frecuencia de los fenómenos extremos afectarán al volumen, la calidad y la estabilidad de la producción de alimentos y al entorno natural donde se practica la agricultura. Las variaciones climáticas tendrán consecuencias en cuanto a la disponibilidad de recursos hídricos, a la prevalencia de plagas y enfermedades y al estado de los suelos que provocarán importantes cambios en las condiciones de la agricultura y la ganadería. En casos extremos, la degradación de los ecosistemas agrarios podría conducir a la desertización y, por lo tanto, a la pérdida total de la capacidad productiva de las tierras afectadas.

A corto plazo, la frecuencia y la intensidad de los fenómenos meteorológicos extremos y las variaciones estacionales de los patrones de las precipitaciones son los factores que probablemente tendrán las consecuencias más graves para la agricultura. Las condiciones climáticas previstas para el siglo XXI presentan amplias variaciones geográficas: algunas zonas registrarán efectos tanto negativos como positivos, con un balance total incierto, dado que aún no se comprende con exactitud la reacción de los cultivos a las variaciones climáticas. Aunque el cambio climático es un fenómeno mundial, sus repercusiones a escala local son diversas. Los efectos globales netos en las actividades agropecuarias variarán de una zona de la UE a otra y, dentro de una misma región, de una explotación a otra.

El anexo 1 resume los aspectos y repercusiones principales del cambio climático en las distintas regiones de la UE.

Cultivos

Algunos aspectos del cambio climático, como el aumento de las temperaturas, la mejora de la fotosíntesis derivada de la mayor presencia de CO 2 en la atmósfera y la prolongación de los periodos vegetativos pueden tener efectos moderadamente positivos en la productividad de los cultivos herbáceos de determinadas zonas, al menos hasta la mitad del siglo. En las regiones septentrionales, es posible que aumenten tanto los rendimientos de los cultivos actualmente practicados como la gama de cultivos viables, pero esos beneficios sólo se verificarán con un aumento leve de las temperaturas y, aún así, son muy hipotéticos. Si el calentamiento se acentúa, los daños serán cada vez más graves dado que el crecimiento de las plantas y los rendimientos dependen de umbrales de temperaturas vinculados a las principales fases reproductivas. La aceleración del ciclo vegetativo puede tener consecuencias perjudiciales para el llenado y la calidad de los granos.

El aumento de la variabilidad interanual y estacional de las precipitaciones puede acarrear toda una serie de efectos negativos, entre los que se espera una reducción de las precipitaciones estivales en el sur de la UE y un aumento de la intensidad de las precipitaciones invernales en el centro y el norte de la UE. Los fenómenos meteorológicos extremos, como las olas de calor y los periodos de sequía, pueden ocasionar importantes perturbaciones de la producción, especialmente durante las fases críticas de desarrollo vegetativo.

La producción de hortalizas es extraordinariamente sensible a la disponibilidad de agua e incluso a los pequeños niveles de estrés derivados de la presencia de temperaturas situadas fuera de la banda óptima, lo que hace de ella una producción muy vulnerable a los cambios climáticos.

En el caso de los cultivos perennes , los fenómenos extremos representan un grave riesgo, ya que pueden afectar a la capacidad de producción a lo largo de varios años. Los cultivos perennes son también sensibles a la precocidad de las fases fenológicas, y su capacidad de adaptación mediante la modificación del calendario de trabajos agrícolas es inferior a la de los grandes cultivos herbáceos.

Muchos árboles frutales son vulnerables a las heladas primaverales durante el periodo de floración, y las temperaturas registradas en invierno desempeñan un papel significativo en su productividad. Como el aumento de las temperaturas adelantará el inicio de las últimas heladas de primavera y el momento de la floración, es probable que el riesgo de daños se mantenga globalmente inalterado. El riesgo de que las heladas tempranas de otoño causen pérdidas debería disminuir, pero probablemente aumenten las necesidades de agua. Se esperan asimismo más dificultades provocadas por las plagas y las enfermedades.

Las repercusiones en el sector vitícola incluyen un mayor riesgo de heladas, un acortamiento del periodo de maduración, estrés hídrico (que puede resultar sumamente perjudicial en la fase de maduración), así como cambios en los patrones de las plagas y las enfermedades. Es posible que la zona europea adecuada para el cultivo de viñedos y olivos se expanda hacia el norte y el este; en las zonas de producción actuales, cabe esperar un aumento de la variabilidad de la producción de uva.

Ganado

El paso a un clima más seco y cálido afectará a la actividad ganadera de distintas formas y repercutirá en la salud y el bienestar del ganado. La influencia del cambio climático en el sector de la ganadería es compleja debido a la gran diversidad de sistemas de producción de la UE.

El calentamiento y los fenómenos extremos, como las olas de calor, influirán directamente en la salud, el crecimiento, el rendimiento y la reproducción de los animales. Se registrarán además efectos indirectos derivados de los cambios en la productividad de los pastos y los cultivos forrajeros y en la distribución de las enfermedades animales.

Cabe esperar consecuencias altamente perjudiciales para los sistemas de pastoreo extensivos, que dependen directamente de las condiciones climatológicas para la provisión de cobijo y alimentos. En las zonas mediterráneas, el aumento de las temperaturas y la mengua de las precipitaciones estivales acortarán el periodo de pastoreo y reducirán, tanto en cantidad como en calidad, la producción forrajera. No obstante, a corto o medio plazo, un calentamiento moderado puede resultar beneficioso para las actividades ganaderas de las zonas húmedas noroccidentales debido al aumento de productividad de los pastos.

2.2. Efectos económicos de los riesgos del cambio climático

A escala de la Unión Europea, no se ha establecido correlación alguna entre el calentamiento registrado en las últimas décadas y los niveles de rendimiento de los cultivos, que, en términos generales, han aumentado. Los efectos de la tecnología, las mejoras introducidas en la gestión de las explotaciones y la continua adaptación de las prácticas agrícolas han contrarrestado ampliamente hasta la fecha las repercusiones del cambio climático. No obstante, la variabilidad de los rendimientos de los cultivos se ha acentuado desde el principio del siglo como consecuencia de fenómenos climáticos extremos como la sequía y el intenso calor estival de 2003 y la sequía primaveral de 2007.

La mayor parte de los estudios señalan que, en el conjunto de la UE, la evolución prevista de las variables climáticas medias será beneficiosa para la producción agrícola en las tres próximas décadas. No obstante, cabe prever que los fenómenos climáticos extremos produzcan efectos cada vez más negativos antes de la mitad del siglo. Además de provocar perturbaciones de la producción anual, los extremos climáticos pueden afectar seriamente a las infraestructuras agrarias y ocasionar graves pérdidas económicas.

Aunque las previsiones relativas a las repercusiones del cambio climático en la productividad agraria y en los precios son inciertas, se espera que el aumento de fenómenos extremos influya en la volatilidad de la producción agrícola, debido a los déficits de abastecimiento achacables a las condiciones climáticas. Si bien las repercusiones definitivas en la renta agraria dependen de la interacción de numerosos factores como el mercado global y las políticas de intervención, el aumento de la probabilidad de fallos de la producción puede conducir a un aumento de la inestabilidad económica de los agricultores afectados por esos fenómenos climáticos extremos.

2.3. Múltiples riesgos climáticos para las zonas rurales

Además de sufrir las repercusiones que afectan directamente al sector agrario, las zonas rurales se hallan expuestas a toda una serie de consecuencias derivadas de las variaciones climáticas. Entre ellas, destacan el mayor riesgo de inundaciones, especialmente en las zonas centrales y septentrionales, y los riesgos de que otros fenómenos extremos ocasionen daños a las infraestructuras. El aumento de la competencia ejercida por los diversos usos del agua afectará asimismo a la población y a las economías rurales.

Los ecosistemas forestales y la silvicultura son importantes para numerosas zonas rurales. Los cambios climáticos provocarán un mayor riesgo de perturbaciones consistentes en tormentas, incendios y brotes de plagas y enfermedades con repercusiones para el crecimiento y la producción forestales. Ello perjudicará a la viabilidad económica de la silvicultura, especialmente en las zonas meridionales, y a la capacidad de los montes para desempeñar funciones medioambientales como la de sumidero de carbono.

La tendencia hacia la reducción de la cobertura nívea en las zonas montañosas tendrá consecuencias negativas para el turismo de invierno y para las economías rurales que dependen de los ingresos derivados de esa actividad. Semejantes efectos negativos podrían observarse también en las zonas donde escasea el agua, pero la existencia de un clima más benigno puede abrir posibilidades turísticas a las zonas rurales de otras partes de la UE.

2.4. Capacidad de adaptación, vulnerabilidad y diferencias regionales

La adaptación a las condiciones meteorológicas ha sido siempre un componente de la gestión de las explotaciones y, en cierta medida, la adaptación al cambio climático se ajusta a los mismos principios que la adaptación a las oscilaciones a corto plazo. Las técnicas agronómicas y las estrategias agrarias están ya en vías de adaptación. No obstante, la magnitud de los cambios climáticos en las próximas décadas puede rebasar la capacidad de adaptación de numerosos agricultores.

De una zona a otra de la UE, la vulnerabilidad de la agricultura varía en función de la exposición a las repercusiones climáticas perjudiciales y del contexto socioeconómico. Las condiciones agroecológicas existentes y la experiencia de integración de los cambios influyen en la capacidad de adaptación de los agricultores. Los factores socioeconómicos que definen la resistencia son, entre otros, los siguientes:

– las características de las explotaciones como el tipo de producción, el tamaño de la explotación y su nivel de intensidad;

– la diversidad de los sistemas de cultivo y ganadería, y la presencia de fuentes de ingresos distintas de la agricultura;

– el acceso a la información pertinente, las aptitudes y los conocimientos sobre tendencias climáticas y soluciones adaptativas; el papel de los servicios de asesoría para facilitar la adaptación;

– la situación socioeconómica general, teniendo en cuenta que los agricultores de recursos limitados o residentes en zonas rurales aisladas son los más vulnerables;

– el acceso a la tecnología y las capacidades de infraestructura disponibles.

Se prevé además que el carácter desigual de los efectos de los cambios climáticos amplifique las diferencias regionales y exacerbe las disparidades económicas entre las zonas rurales europeas. A largo plazo, las presiones climáticas pueden provocar una mayor marginación de la agricultura e incluso el abandono de las tierras de labor de algunas zonas de la UE, pero propiciar en otras zonas cierta mejora de las condiciones y los ingresos de la agricultura. Ese proceso afectaría considerablemente a los paisajes y a la biodiversidad e influiría en el desarrollo global de las regiones europeas.

2.5. Repercusiones globales en la agricultura y la seguridad alimentaria

El cambio climático añade una nueva dimensión al desafío global de aumentar la producción agraria para hacer frente al crecimiento proyectado de la población y garantizar la seguridad alimentaria y las fuentes de ingresos en el medio rural, manteniendo al mismo tiempo un elevado nivel de protección medioambiental en todo el mundo.

En las regiones del mundo situadas a bajas latitudes, que albergan a la mayor parte de los países en desarrollo, bastará con un leve calentamiento para reducir los rendimientos de los cultivos y para aumentar su variabilidad, lo que tendrá graves consecuencias para la seguridad alimentaria. Esos efectos negativos en los rendimientos agrarios se verán exacerbados por la creciente frecuencia de los fenómenos meteorológicos extremos, lo que con toda probabilidad intensificará la dependencia respecto de las importaciones de productos alimentarios y aumentará la población amenazada de hambruna.

En latitudes más elevadas, se espera que la tónica dominante en las próximas décadas sea el aumento de la productividad. A pesar de ciertos cambios regionales en la producción, no se vislumbran amenazas que puedan comprometer en las dos o tres próximas décadas la producción mundial de alimentos, que podrá seguir el ritmo de crecimiento de la población mundial. No obstante, las proyecciones disponibles no siempre tienen en cuenta algunos de los riesgos que presentan los fenómenos climáticos extremos o los brotes de plagas y enfermedades, que podrían ensombrecer el panorama actual de la repercusión del cambio climático en la productividad, tanto en los países desarrollados como en los países en desarrollo. Es posible además que la productividad agrícola global empiece a disminuir en la segunda mitad del siglo.

La combinación de cambios en el potencial de producción agrícola de las distintas regiones del mundo y mayor incidencia de fenómenos extremos podría dar lugar a una mayor variabilidad de la producción, lo que contribuiría al aumento de la variabilidad de los precios y de las alteraciones de los flujos comerciales.

3. Adaptación de la agricultura de la UE a los cambios climáticos

Las medidas de adaptación del sector agrario abarcan desde soluciones tecnológicas hasta cambios políticos (como pueden ser los planes de adaptación) pasando por reajustes de la gestión o las estructuras de las explotaciones. A corto plazo, la adaptación autónoma de las explotaciones puede resultar suficiente, pero a largo plazo se requerirán adaptaciones consistentes en cambios tecnológicos y estructurales respaldados por estrategias planificadas basadas en un análisis de la situación local y regional.

3.1. Adaptación de las explotaciones

Estamos asistiendo en toda la UE a una evolución constante de los patrones de cultivo, las prácticas de gestión de las explotaciones y la utilización de las tierras, fenómeno que responde en parte a las variaciones climáticas. Esas adaptaciones al nivel de las explotaciones tienen la finalidad de aumentar la productividad, de hacer frente a las condiciones climáticas existentes y de aprovechar los conocimientos y la experiencia de los agricultores. En las próximas décadas, esa adaptación deberá ser mucho más que un simple ajuste de las prácticas actuales. Entre las soluciones adaptativas posibles de corto a medio plazo se hallan las siguientes:

– ajustar el calendario de los trabajos agrícolas, como las fechas de la siembra o la cosecha o de aplicación de tratamientos;

– aplicar soluciones técnicas como proteger los huertos frutales de los daños provocados por las heladas o mejorar los sistemas de ventilación y refrigeración en los refugios para el ganado;

– escoger cultivos y variedades mejor adaptados a la duración esperada de la temporada vegetativa y a la disponibilidad de agua, y más resistentes a las nuevas temperaturas y a los nuevos niveles de humedad;

– adaptar los cultivos gracias a la diversidad genética existente y a las nuevas posibilidades brindadas por la biotecnología;

– mejorar la eficacia de las actividades de control de las plagas y las enfermedades mediante, por ejemplo, la intensificación de los controles, la diversificación de la rotación de los cultivos o la incorporación de métodos integrados de gestión de las plagas;

– utilizar el agua con mayor eficacia, reduciendo las pérdidas, mejorando las prácticas de regadío y reciclando o almacenando el agua;

– mejorar la gestión del suelo, reforzando la capacidad de retención de agua a fin de conservar la humedad del suelo, y la gestión de los paisajes, conservando las características topográficas que dan cobijo al ganado;

– introducir razas de ganado más resistentes al calor y adaptar los patrones de la dieta del ganado en situación de estrés térmico.

De forma aislada o combinadas las unas con las otras, esas soluciones encierran un considerable potencial de contrarrestar los cambios climáticos negativos y de aprovechar los positivos. Los propios agricultores pueden aplicar muchas de las opciones de adaptación inmediatamente o en un futuro próximo, siempre que dispongan de los conocimientos suficientes y de unas directrices apropiadas. No obstante, los riesgos climáticos no son sino uno de los aspectos que influyen en las decisiones de los agricultores, las cuales pueden depender de muchas otras consideraciones socioeconómicas y comerciales.

Hacer frente a la creciente variabilidad de las condiciones climáticas será más difícil que ajustarse a cambios graduales de las variables climáticas medias. Habrá por lo tanto que velar con más atención por asegurar la estabilidad y la elasticidad de la producción y la renta agrarias en las regiones vulnerables. Podría ser necesario diversificar las actividades agrarias y las fuentes de ingresos, introducir profundos cambios en las estructuras agrarias y, en algunos casos, recabar inversiones adicionales.

3.2. Adaptación del sector en su conjunto

A medida que las repercusiones del cambio climático vayan adquiriendo un carácter más severo, la capacidad de adaptación autónoma de las explotaciones empezará a tocar techo. Es posible que se necesite una respuesta sectorial adaptada a la diversidad de la agricultura regional y local, dirigida por las autoridades públicas, que facilite la adopción de una gama de medidas de adaptación más amplia y mejor coordinada y que evite toda adaptación errónea capaz de acarrear graves consecuencias medioambientales y económicas.

Las estrategias nacionales y regionales pueden proveer un marco coherente de adaptación. Los Estados miembros de la UE se encuentran en distintas fases de preparación y desarrollo de sus estrategias nacionales de adaptación, incluidas las del sector agrario. Las estrategias de adaptación pueden sensibilizar a los agricultores acerca de los cambios previstos, propiciar una intervención precoz y facilitar la puesta en marcha de reacciones y soluciones apropiadas viables a largo plazo. Los interlocutores sociales del sector agrario pueden contribuir a la elaboración de estrategias de adaptación, motivo por el que deben participar en el proceso.

La adaptación sectorial puede incluir las siguientes medidas:

– identificación de las zonas y los sectores vulnerables y evaluación de las necesidades y posibilidades de cambiar de cultivos y de variedades como respuesta a la evolución del clima;

– ayuda a la investigación agraria y a la producción experimental destinadas a la selección de cultivos y al desarrollo de las variedades mejor adaptadas a las nuevas condiciones;

– creación de capacidad de adaptación mediante actividades de sensibilización y facilitación de información relevante y asesoría en materia de gestión de las explotaciones agrarias;

– aumento de las inversiones para mejorar la eficiencia de las infraestructuras de regadío y las tecnologías de uso del agua, así como la gestión de los recursos hídricos;

– desarrollo de planes de regadío basados en estudios exhaustivos de sus repercusiones, de la disponibilidad futura de agua y de las necesidades de agua de los distintos usuarios, teniendo en cuenta el equilibrio entre la oferta y la demanda;

– desarrollo de instrumentos de gestión de los riesgos y de las crisis para hacer frente a las consecuencias económicas de los fenómenos de origen climático.

Es indispensable una planificación y una actividad de asesoramiento para todo el sector habida cuenta de que algunas de las medidas de adaptación a las nuevas condiciones climáticas pueden ser costosas y exigir cuantiosas inversiones por parte de los agricultores. Además, si bien es posible que algunas medidas de adaptación ayuden a los agricultores a mantener su renta a largo plazo, es posible que entrañen mayores riesgos a corto plazo. Por ejemplo, el uso de nuevas variedades o nuevos cultivos podría requerir tecnologías o vías de comercialización específicas cuyo desarrollo satisfactorio requerirá cierto tiempo.

La planificación de la adaptación es bastante compleja debido a las incertidumbres que rodean a la evolución del clima y al carácter altamente local de sus repercusiones, lo que hace difícil determinar cuáles son los cambios más apropiados que deben introducirse en los sistemas agrarios. El éxito de la planificación de las medidas de adaptación depende de su anticipación y de su flexibilidad para tener en cuenta el «factor incertidumbre».

4. Contribución de la PAC a la adaptación

Es posible que los cambios climáticos previstos entorpezcan la consecución de objetivos de la PAC como asegurar la disponibilidad de alimentos en cantidades suficientes y a precios asequibles, contribuir a la viabilidad de las zonas agrarias y rurales y fomentar prácticas agrícolas respetuosas con el medio ambiente. Las metas clave de adaptación de la agricultura de la UE son garantizar la resistencia frente a las variaciones climáticas, la viabilidad socioeconómica de la agricultura y las zonas rurales y la coherencia con los objetivos de protección del medio ambiente.

La PAC actual proporciona a los agricultores un nivel básico de seguridad de ingresos y un marco para la gestión sostenible del entorno natural en el que se ejerce la actividad agraria. El paso de una ayuda vinculada a la producción a una ayuda disociada de ella permite a los agricultores responder a la demanda exterior y reaccionar tanto a las señales emitidas por el mercado como a los fenómenos derivados del cambio climático. La política de desarrollo rural proporciona a los Estados miembros una gama de instrumentos mediante los que pueden ofrecer ayuda «a la medida» para la ejecución de actividades que contribuyan a la adaptación a los cambios climáticos.

El «chequeo» de la PAC, que supone un paso más hacia la agricultura sostenible, insiste especialmente en las medidas de mitigación del cambio climático y de adaptación a sus efectos y en la protección de los recursos hídricos y de la biodiversidad, objetivos para los que se han aprobado nuevos fondos de desarrollo rural. El desafío para la UE y sus Estados miembros durante el periodo que concluye en 2013 es hacer el mejor uso posible de los instrumentos de la PAC para favorecer esta adaptación. Se trata asimismo de toda una oportunidad.

5. Directrices para una estrategia de adaptación del sector agrario

5.1. Otorgar prioridad a las medidas de resultados garantizados

Dadas las incertidumbres inherentes a la situación, el enfoque más rentable consistirá en otorgar prioridad a las soluciones adaptativas de resultados garantizados. Se trata de opciones que permiten hacer frente a un amplio abanico de cambios probables y que, como efecto secundario, aportan ventajas socioeconómicas o medioambientales. En el sector de la agricultura, el objetivo es aumentar la resistencia de los ecosistemas agrícolas mediante un uso más sostenible de los recursos naturales, especialmente el agua y el suelo. Al proteger la base de recursos naturales en la que se sustenta la agricultura, el sector puede desarrollar una mayor resistencia a los cambios climáticos. Ese tipo de respuesta asegurará que las decisiones de gestión aplicadas en las próximas décadas no comprometan la capacidad de hacer frente a las repercusiones de mayor envergadura que podrían aparecer en el transcurso del siglo.

Como indica el Libro Blanco titulado «Adaptación al cambio climático: hacia un marco europeo de actuación», es también necesario determinar los requisitos de gestión del agua que deben ser objeto de una mayor integración en los instrumentos correspondientes de la PAC. Las medidas de adaptación de la agricultura pueden asimismo insertarse en los planes nacionales de aplicación de la Directiva Marco del agua y de la Directiva sobre inundaciones.

5.2. Reforzar el papel de la agricultura como proveedora de servicios ecosistémicos

Teniendo en cuenta las repercusiones previstas del cambio climático en los sistemas hidrológicos, la biodiversidad y los hábitats europeos, el mantenimiento de los ecosistemas a través de la gestión de los terrenos de cultivo puede desempeñar un papel crucial en el desarrollo de una resistencia general al cambio climático. La actividad agraria puede resultar útil para la gestión de las cuencas hidrográficas, la protección de los hábitats y de la biodiversidad y el mantenimiento y la recuperación de los paisajes multifuncionales. Por ejemplo, la migración de las especies puede facilitarse mediante el establecimiento de redes de corredores ecológicos en las tierras de labor, y la capacidad de retención de agua de los pastizales puede aprovecharse para reducir el riesgo de inundaciones. No hay duda de que el posible papel de la agricultura para crear esa «infraestructura ecológica» puede reconocerse y potenciarse.

Las medidas agroambientales vigentes contribuyen a la consecución de ese objetivo, pero no siempre consiguen maximizar la conectividad entre los distintos ámbitos de protección de la biodiversidad. En ese contexto, podría estudiarse la posibilidad de aplicar medidas de desarrollo rural en una escala territorial superior a la explotación para contribuir al éxito de la adaptación.

5.3. Aumentar la resistencia de la infraestructura agraria

Como sistema de producción, la agricultura depende fuertemente de los activos fijos (por ejemplo: equipo, edificios, maquinaria) y de la infraestructura, bienes que pueden resultar severamente afectados por los fenómenos extremos. Las posibles pérdidas económicas derivadas de esos fenómenos pueden resultar un auténtico quebradero de cabeza para el sector, máxime si se tiene en cuenta que en el sector agrario el valor de los activos fijos tiende a ser elevado en comparación con la producción media anual y con la renta de la explotación. Es preciso por consiguiente insistir en las medidas preventivas y desarrollar mecanismos adaptados a las características regionales que permitan hacer frente a los posibles daños.

5.4. Crear sinergias entre las estrategias de adaptación y las de mitigación

Las actividades agrarias son una importante fuente de óxido nitroso y de emisiones de metano, que participan en el calentamiento del planeta. El sector agrario de la UE puede contribuir a mitigar el cambio climático mediante la reducción de sus emisiones, la producción de energías renovables y bioproductos y el almacenamiento de carbono en los terrenos agrícolas.

Para hacer frente al doble reto de reducir las emisiones de gases de efecto invernadero y luchar contra el cambio climático, será preciso crear un nivel máximo de sinergia entre las medidas de adaptación y las de mitigación. Deben determinarse y fomentarse medidas que generen beneficios colaterales de reducción de las emisiones y aumento de la resistencia de la actividad agraria. Entre estas medidas se encuentran las prácticas de labranza que ayudan a mantener y aumentar los niveles de carbono orgánico en los suelos y las de protección y gestión de los pastizales. La agricultura ecológica encierra bastante potencial de mitigación a través de la eficiencia de sus ciclos de nutrientes y de sus métodos de gestión del suelo, y, puesto que habitualmente implica una mayor diversidad y un conocimiento más profundo del funcionamiento del ecosistema agrario, es probable que presente una mayor resistencia al cambio climático.

Al determinar las medidas apropiadas, es preciso tener en cuenta posibles conflictos entre objetivos que pueden exigir soluciones de compromiso. Para la aplicación de dichas medidas, los Estados miembros pueden recurrir a los fondos de desarrollo rural.

5.5. Mejorar la capacidad de adaptación de los agricultores

El aumento de la capacidad de adaptación de los agricultores es una condición necesaria para la viabilidad de la adaptación de la agricultura. Es fundamental informar y asesorar mejor a los agricultores y a los trabajadores agrícolas acerca de las cuestiones climáticas a fin de motivarlos y de otorgarles herramientas para adaptarse. Con ese fin, pueden utilizarse diversos medios como cursos específicos, prensa especializada y tecnologías de la comunicación. Tampoco hay que olvidar la integración del cambio climático en los programas educativos para jóvenes agricultores, trabajadores agrícolas y aprendices. Los servicios de asesoría agraria pueden convertirse en un instrumento de divulgación de la información regional y de soluciones adaptativas prácticas que potencien los recursos de los agricultores para reaccionar ante los futuros cambios.

Dentro de la política de desarrollo rural, las medidas adoptadas en el contexto del «chequeo» de la PAC ofrecen posibilidades adicionales para financiar programas de divulgación y formación y para utilizar los servicios de asesoramiento a las explotaciones agrarias.

5.6. Facilitar la cooperación entre Estados miembros

Es preciso fomentar el desarrollo de programas nacionales, regionales y locales y de reflexiones estratégicas sobre la adaptación al cambio climático. El intercambio entre Estados miembros de planteamientos, experiencias y mejores prácticas en cuanto a las distintas opciones de adaptación del sector agrario puede contribuir a localizar las prácticas agrarias y los sistemas de producción mejor adaptados a la evolución del clima prevista. Antes de que finalice 2009 se creará un grupo de trabajo técnico sobre agricultura, cuya labor respaldará la del Grupo director sobre repercusiones y adaptación propuesto en el Libro Blanco.

La iniciativa de la Comisión consistente en la creación de un Mecanismo de Facilitación como plataforma para el intercambio de información sobre las repercusiones del cambio climático y los puntos vulnerables deberá incluir un apartado específicamente dedicado al intercambio de información sobre iniciativas nacionales, resultados de proyectos y mejores prácticas en el sector agrario.

5.7. Intensificar la investigación sobre clima y agricultura

La planificación de la adaptación del sector agrario no puede basarse exclusivamente en los conocimientos sobre los patrones climáticos mundiales; además, requiere información detallada sobre las repercusiones regionales y una valoración significativa de las opciones de adaptación y de su viabilidad a escala local y en las explotaciones. El perfeccionamiento y la afinación de las escalas espacial y temporal de las evaluaciones de las incidencias climáticas esperadas y de la vulnerabilidad a esos fenómenos y la mejor comprensión de las interacciones entre agricultura y clima son factores esenciales. La reciente Comunicación de la Comisión sobre la investigación agrícola en Europa COM(2008) 862: «Hacia una estrategia coherente para un Programa europeo de investigación agrícola». detalla las necesidades y la orientación de las actividades de investigación e innovación de la UE sobre cambio climático, incluidas las destinadas al sector agrario. El cambio climático ha sido declarado tema prioritario por el Comité Permanente de Investigación Agraria (CPIA), que ha detectado importantes lagunas en la coordinación de la investigación a escala europea. Se ha creado un grupo de trabajo de gestores de programas nacionales que estudiarán la medida en la que el cambio climático incide en la agricultura y las posibles soluciones para que ésta se adapte a esos efectos y consiga mitigarlos.[2]

COM(2008) 862: «Hacia una estrategia coherente para un Programa europeo de investigación agrícola».

Además, dado que las zonas rurales se ven expuestas a cambios climáticos de mayor repercusión y que amplios sectores de la Europa rural se caracterizan por su pluralidad de funciones económicas, la comprensión integrada de las repercusiones del cambio climático en las economías y las sociedades rurales es importante. Convendría por lo tanto intensificar la investigación socioeconómica sobre el cambio climático.

El desafío del cambio climático vuelve a subrayar la necesidad de proseguir las actividades comunitarias y nacionales de investigación sobre agricultura (con miras, por ejemplo, al desarrollo de cultivos, variedades y razas de ganado mejor adaptados a las condiciones futuras). Los esfuerzos de investigación deberán dirigirse asimismo a un mayor desarrollo de tecnologías y soluciones innovadoras de mitigación adecuadas y asequibles. La próxima evaluación intermedia del Séptimo Programa Marco de Investigación ofrecerá la oportunidad de revisar el equilibrio entre los distintos temas prioritarios y de abordar la cuestión de la ayuda a la investigación sobre clima y agricultura.

Otro de los grandes desafíos es combinar los datos procedentes de las ciencias físicas y agronómicas con los conocimientos locales de los agricultores a fin de preparar estrategias de adaptación sólidas y capaces de minimizar las repercusiones negativas del cambio climático en toda una serie de hipótesis climáticas y socioeconómicas. El sistema de asesoramiento a las explotaciones puede ser una herramienta útil para ese ejercicio.

Resulta igualmente importante reforzar la capacidad de las instituciones regionales para utilizar los instrumentos apropiados que permitan hacer frente a los cambios climáticos. La cooperación entre las instituciones nacionales y regionales de investigación, los servicios de asesoría y los interlocutores sociales del sector agrario, así como el establecimiento de redes sociales que faciliten información a las comunidades rurales contribuirá a elaborar estrategias específicas adaptadas a la situación local.

5.8. Desarrollar indicadores de vulnerabilidad

Puede estudiarse la posibilidad de desarrollar indicadores específicos para la agricultura, como un índice de capacidad de adaptación y de vulnerabilidad. La vulnerabilidad debería determinarse a una escala espacial pequeña, en relación con la sensibilidad actual a la variabilidad del clima y a las catástrofes naturales y con las distintas hipótesis de cambio de los patrones climáticos. La creación de un indicador de vulnerabilidad que incluya la capacidad de adaptación requerirá un enfoque pluridimensional en el que se combinen factores climáticos, medioambientales y socioeconómicos.

6. Conclusiones

El cambio climático exigirá a los agricultores una adaptación paralela a la reducción de las emisiones de gases de efecto invernadero y a la mejora de las prestaciones medioambientales de la agricultura. El desarrollo de una respuesta global y que evolucione progresivamente al cambio climático es fundamental para mantener la resistencia y la competitividad de la agricultura de la UE, para que ésta mantenga su papel de proveedora de alimentos de alta calidad y de servicios medioambientales y rurales y para contribuir al desarrollo sostenible de las zonas rurales de la UE. El cambio climático añade además una nueva dimensión al desafío de la seguridad alimentaria.

La adaptación es un dilatado proceso que habrá de evolucionar en las próximas décadas en función de la evolución del propio clima y de la acumulación de una masa creciente de conocimientos y experiencias prácticas. Como parte de ese proceso, es importante involucrar a las comunidades rurales en el debate sobre las necesidades de adaptación y en el intercambio de buenas prácticas, habida cuenta de que los cambios al nivel de la explotación son una pieza clave de la adaptación.

Con ocasión de la revisión de la Política Agrícola Común que se efectuará después de 2013, deberá examinarse la necesidad de garantizar unas condiciones favorables para la adaptación de la agricultura y las zonas rurales. La adaptación efectiva y la adopción de nuevas tecnologías que contribuyan tanto al objetivo de mitigación como a la viabilidad a largo plazo de la agricultura requerirán inversiones y esfuerzos de planificación que superarán la capacidad de cada explotación. Las autoridades públicas habrán de desempeñar un importante papel en el fomento de las políticas de adaptación al cambio climático y en la creación de las condiciones idóneas para su puesta en práctica.

[1] COM(2009) XXX.

[2] COM(2008) 862: «Hacia una estrategia coherente para un Programa europeo de investigación agrícola».

FR

(...PICT...)|COMMISSION DES COMMUNAUTÉS EUROPÉENNES|

Bruxelles, le 1.4.2009

SEC(2009) 417

DOCUMENT DE TRAVAIL DES SERVICES DE LA COMMISSION

accompagnant le LIVRE BLANC Adaptation au changement climatique: vers un cadre d'action européen L’adaptation au changement climatique: le défi pour l’agriculture et les zones rurales européennes

{COM(2009) 147 final}

DOCUMENT DE TRAVAIL DES SERVICES DE LA COMMISSION

L’adaptation au changement climatique: le défi pour l’agriculture et les zones rurales européennes

1. Introduction

Au cours des prochaines décennies, l’agriculture subira l’influence du changement climatique, aussi bien dans l’Union européenne que dans le reste du monde. Même si l’agriculture européenne a atteint un stade de développement technologique avancé, sa capacité de fournir des denrées alimentaires et de contribuer à la réalisation de services écosystémiques pour la société européenne dépend directement des conditions climatiques. C’est dans un contexte d’incertitude croissante que les agriculteurs européens devront définir leurs stratégies en matière de production, de gestion des exploitations et d’investissement.

Le changement climatique est l’un des nombreux facteurs qui modèlent l’agriculture et les zones rurales européennes. Les aspects socio économiques, la concurrence internationale, le développement technologique ainsi que les choix stratégiques détermineront l’impact que les changements agroclimatiques auront sur le secteur agricole de l’Union européenne. La majeure partie des terres de l’Union européenne étant gérées par des agriculteurs, la politique agricole commune (PAC) a un rôle à jouer pour faciliter l’adaptation à l’évolution de la situation, en aidant les agriculteurs à adapter leur production aux changements climatiques et en contribuant à étendre l’offre de services écosystémiques liés à des modes de gestion des terres bien spécifiques.

Le livre blanc sur l’adaptation au changement climatique COM(2009) 147. établit un cadre d’action européen dont l’objectif est d’améliorer la résilience de l’Europe au changement climatique, l’accent étant mis sur la nécessité d’intégrer l’adaptation dans l’ensemble des grandes politiques européennes et de renforcer la coopération à tous les niveaux de gouvernance.[1]

COM(2009) 147.

Venant compléter le livre blanc, le présent document résume les principales conséquences du changement climatique sur l’agriculture dans l’Union européenne, examine les besoins en matière d’adaptation, décrit les implications pour la PAC et explore les orientations qui pourraient être données à l’action future. Il vise à faire davantage participer les États membres et le monde agricole au débat et à l’action à mener en ce qui concerne les besoins d’adaptation résultant des pressions climatiques.

2. Changement climatique: les grands enjeux pour l’agriculture dans l’Union européenne

2.1. Effets sur la production agricole

Les changements climatiques auront des retombées complexes sur les processus biophysiques qui sont à la base des systèmes agricoles; dans les différentes régions de l’Union européenne, il y aura à la fois des conséquences négatives et des conséquences positives. L’augmentation de la concentration de CO 2 dans l’atmosphère, la hausse des températures, l’évolution des régimes de précipitations saisonnières et annuelles et la modification de la fréquence des phénomènes extrêmes influeront sur le volume, la qualité et la stabilité de la production de denrées alimentaires et sur le milieu naturel dans lequel s’inscrit l’agriculture. Les variations climatiques auront des conséquences en ce qui concerne la disponibilité des ressources en eau, les organismes nuisibles, les maladies et les sols, ce qui modifiera de manière significative les conditions de la production agricole et de la production animale. Dans les cas extrêmes, la dégradation des écosystèmes agricoles pourrait être synonyme de désertification, ce qui provoquerait une disparition de la capacité productive des terres concernées.

Les facteurs qui, à court terme, devraient avoir les retombées les plus graves sur l’agriculture sont la fréquence et l’intensité des phénomènes météorologiques extrêmes et la variation saisonnière des régimes de précipitations. Les conditions climatiques vers lesquelles on devrait évoluer au cours du vingt et unième siècle seront largement différentes d’un endroit à l’autre. Dans certaines régions, on constatera à la fois des effets négatifs et des effets positifs, dont on ignore quel sera le résultat net, dans la mesure où les réactions des cultures aux variations climatiques ne sont pas encore bien comprises. Bien que le changement climatique soit un phénomène mondial, ses conséquences à l’échelle locale sont diverses. Les effets nets globaux sur les activités des exploitations agricoles ne seront pas les mêmes d’un bout à l’autre de l’Union ni pour les différents types d’exploitation d’une même région.

Les principaux aspects et les principales incidences des changements climatiques prévus dans les différentes régions de l’UE sont résumés à l’annexe 1.

Cultures

Certains aspects du changement climatique, comme la hausse des températures, l’augmentation de la photosynthèse en raison de la présence accrue de CO 2 dans l’atmosphère et l’allongement des périodes de végétation, pourront avoir des effets modérément positifs sur la productivité des grandes cultures dans certaines régions, au moins jusqu’au milieu du siècle. Dans les régions septentrionales, il est possible que les rendements augmentent et que l’éventail des cultures possibles s’élargisse, mais ces bénéfices ne se feront jour qu’en cas de faible hausse des températures et sont très hypothétiques. Si le réchauffement s’accentue, la gravité des conséquences ira croissant, car le développement et les rendements des végétaux dépendent des seuils de température liés aux principaux stades de reproduction. L’accélération du cycle végétatif pourra entraîner des effets négatifs sur le remplissage et la qualité des grains.

La plus grande variabilité interannuelle et saisonnière des précipitations devrait avoir diverses conséquences négatives, une diminution des précipitations estivales dans le sud de l’Union européenne et une intensification des précipitations hivernales dans le centre et le nord étant prévues. Les conditions météorologiques extrêmes, comme les vagues de chaleur et les épisodes de sécheresse, pourront être à l’origine de fortes perturbations de la production, notamment pendant les phases critiques du développement des végétaux.

La production de légumes est hautement tributaire de la disponibilité des ressources en eau et peut même être perturbée par des stress mineurs liés à la présence de températures situées en dehors de la fourchette optimale, ce qui rend ce type de production extrêmement vulnérable aux changements climatiques.

En ce qui concerne les cultures pérennes , les phénomènes extrêmes représentent un risque majeur puisqu’ils peuvent faire sentir leurs effets sur la capacité de production pendant plusieurs années. Les cultures pérennes sont également sensibles à la précocité plus grande des phases phénologiques; or leurs possibilités d’adaptation grâce à une modification du calendrier des travaux agricoles sont moins nombreuses que pour les grandes cultures.

Un grand nombre d’arbres fruitiers sont vulnérables aux gelées de printemps survenant lors de floraison, et les températures enregistrées en hiver jouent un rôle significatif dans la productivité. Comme l’augmentation des températures avancera à la fois le début des dernières gelées de printemps et le début de la floraison, il est probable que le risque de dégâts restera globalement le même. Le risque de dommages causés par des gelées d’automne précoces devrait diminuer, alors que les besoins en eau devraient augmenter. Selon les prévisions, les difficultés liées aux organismes nuisibles et aux maladies devraient s’accentuer.

Les incidences dans le secteur du vin comprennent notamment une augmentation du risque de gelée, un raccourcissement de la période de maturation, un stress hydrique, qui peut occasionner des dégâts très importants au stade de maturité, ainsi qu’une évolution de la situation au regard des organismes nuisibles et des maladies. L’aire géographique de l’Europe propice à la production de vins et d’olives pourrait s’étendre vers le nord et vers l’est. Dans les zones de production actuelles, il est probable que la variabilité de la production fruitière s’accentue.

Animaux d’élevage

Les conditions plus sèches et les températures en hausse retentiront sur les activités d’élevage de différentes manières et auront notamment des implications en matière de santé et de bien être des animaux. L’impact du changement climatique sur le secteur de l’élevage est complexe en raison de la grande diversité des systèmes de production de l’Union européenne.

Le réchauffement et les phénomènes extrêmes, comme les vagues de chaleur, exerceront un effet direct sur la santé des animaux, la croissance et la production, ainsi que sur la reproduction. On observera également des effets indirects découlant de changements dans la productivité des pâturages et des cultures fourragères et dans la distribution des maladies animales.

Il est probable que les incidences seront extrêmement négatives pour les systèmes de pâturage extensifs qui sont directement tributaires des conditions climatiques pour l’approvisionnement en eau et l’hébergement. Dans les régions méditerranéennes, la hausse des températures et le déficit de précipitations estivales se traduiront par un raccourcissement de la période de pâturage et par une diminution de la production fourragère et de sa qualité. Dans les zones humides du nord-ouest, le réchauffement pourra néanmoins, s’il est modéré, être bénéfique aux activités d’élevage à court voire à moyen terme grâce à une augmentation de la productivité des pâturages.

2.2. Effets économiques des risques liés au changement climatique

À l’échelle de l’Union européenne, aucune corrélation n’a été établie entre le réchauffement des dernières décennies et le niveau des rendements agricoles, qui ont augmenté d’une manière générale. L’impact des améliorations technologiques, des améliorations en matière de gestion des exploitations et de l’adaptation continue des pratiques agricoles a jusqu’à maintenant largement dépassé celui du changement climatique. Toutefois, la variabilité des rendements agricoles s’est accentuée depuis le début du siècle en raison des phénomènes climatiques extrêmes tels que la sécheresse et l’été caniculaire de 2003 et la sécheresse du printemps 2007.

La plupart des études indiquent qu’au niveau de l’Union européenne dans son ensemble, l’évolution prévue des variables climatiques moyennes sera bénéfique pour la production agricole pendant les trois prochaines décennies. On peut néanmoins s’attendre à ce que les phénomènes extrêmes produisent des effets de plus en plus négatifs avant le milieu du siècle. Ces phénomènes peuvent causer, outre une perturbation de la production annuelle, des dégâts considérables aux infrastructures agricoles et, partant, de lourdes pertes économiques.

Même si les prévisions relatives aux effets du changement climatique sur la productivité et les prix agricoles sont incertaines, on s’attend néanmoins à ce que l’intensification des phénomènes extrêmes ait des conséquences sur la volatilité de la production agricole du fait de déficits d’approvisionnement imputables au climat. Même si l’impact final sur les revenus agricoles dépend de l’action conjuguée de nombreux facteurs, tels que le marché mondial et la politique de soutien, la probabilité accrue des échecs de production pourra se traduire par une situation économique toujours plus instable pour les agriculteurs touchés par des phénomènes climatiques extrêmes.

2.3. Des risques climatiques multiples pour les zones rurales

Les zones rurales sont susceptibles de subir toute une série de conséquences dues aux variations climatiques, au delà de celles qui frappent directement l’agriculture. Il s’agit notamment d’un risque accru d’inondation, en particulier dans les régions du centre et du nord, et de risques de dégâts aux infrastructures causés par d’autres phénomènes extrêmes. La concurrence croissante qui s’exerce entre différentes utilisations pour l’accès aux ressources en eau concernera aussi la population et les économies rurales.

Les écosystèmes forestiers et la foresterie sont importants dans de nombreuses zones rurales. Les changements climatiques se traduiront par un risque accru de perturbations liées aux tempêtes, aux incendies, aux attaques d’organismes nuisibles et à l’apparition de foyers de maladies, qui retentiront sur la croissance des forêts et la production forestière. La viabilité économique du secteur forestier s’en trouvera mise à mal, notamment dans les zones méridionales, de même que la capacité des forêts de fournir des services environnementaux, y compris de remplir la fonction de puits de carbone.

La tendance à la diminution du manteau neigeux dans les zones de montagne entraînera des conséquences négatives sur le tourisme hivernal et sur les économies rurales tributaires des revenus du tourisme. Tel pourra être le cas aussi pour les zones frappées par des pénuries d’eau, tandis que dans d’autres régions de l’Union européenne, les zones rurales pourront tirer parti de nouveaux débouchés touristiques découlant du réchauffement climatique.

2.4. Capacité d’adaptation, vulnérabilité et différences régionales

L’adaptation aux conditions météorologiques a toujours fait partie de la gestion des exploitations; dans une certaine mesure, l’adaptation au changement climatique suit les mêmes principes que l’adaptation aux oscillations à court terme. Les techniques agronomiques et les stratégies agricoles sont déjà en voie d’adaptation. Au cours des décennies à venir, la magnitude des changements climatiques pourrait toutefois l’emporter sur la capacité d’adaptation de nombreux agriculteurs.

La vulnérabilité de l’activité agricole varie d’un bout à l’autre de l’Union européenne en fonction de l’exposition aux effets climatiques néfastes et du contexte socio économique. Les conditions agroécologiques existantes et l’expérience acquise dans la façon de gérer l’évolution de la situation influent sur la capacité d’adaptation des agriculteurs. Les facteurs socio économiques qui définissent la résilience sont entre autres:

– les caractéristiques des exploitations telles que le type de production, la taille de l’exploitation et le niveau d’intensité,

– la diversité des systèmes de culture et d’élevage et la présence d’autres sources de revenu indépendamment de l’activité agricole,

– l’accès aux informations utiles, ainsi que les aptitudes et les connaissances relatives aux tendances climatiques et aux solutions en matière d’adaptation; le rôle joué par les services de conseil pour faciliter l’adaptation,

– la situation socio économique générale, les agriculteurs disposant de peu de ressources ou vivant dans des zones rurales reculées étant les plus vulnérables,

– l’accès aux technologies disponibles et la capacité en matière d’infrastructures.

Le caractère inégal des effets du changement climatique devrait amplifier les différences régionales et exacerber les disparités économiques existant entre les zones rurales d’Europe. À long terme, les pressions climatiques pourraient entraîner une marginalisation accrue de l’agriculture, voire un abandon des terres agricoles dans certaines parties de l’Union européenne, tandis que dans d’autres, l’effet constaté pourrait être une amélioration des conditions et des revenus agricoles. Tous ces facteurs pourraient avoir des effets défavorables marqués sur les paysages et la biodiversité et influer sur le développement global des régions européennes.

2.5. Incidences globales sur l’agriculture et la sécurité alimentaire

Le changement climatique ajoute une nouvelle dimension au problème global de l’augmentation de la production agricole face à l’accroissement prévu de la population et à celui de la sécurité alimentaire et des moyens de subsistance dans les zones rurales, qu’il faudra garantir tout en assurant l’application de normes élevées de protection de l’environnement partout dans le monde.

Dans les régions du monde situées sous les basses latitudes, là où se trouvent la plupart des pays en développement, même un réchauffement supplémentaire limité entraînera une baisse des rendements agricoles et se traduira par une plus grande variabilité de ces rendements, ce qui aura de graves conséquences sur la sécurité alimentaire au niveau local. Les effets négatifs sur les rendements agricoles se trouveront exacerbés par la survenue plus fréquente de phénomènes météorologiques extrêmes. Il est probable que l’on observera en conséquence une augmentation de la dépendance vis-à-vis des importations de denrées alimentaires et du nombre de personnes menacées de famine.

Sous les latitudes plus hautes, l’augmentation de la productivité devrait être le phénomène prédominant au cours des prochaines décennies. Malgré les changements qui interviendront au niveau régional dans la production, la production alimentaire mondiale sera épargnée pendant les vingt ou trente prochaines années et devrait soutenir le rythme d’augmentation de la demande de denrées alimentaires d’une population mondiale toujours plus nombreuse. Cependant, les projections actuelles ne rendent pas toujours pleinement compte de certains des risques liés aux phénomènes climatiques extrêmes, aux attaques d’organismes nuisibles et à l’apparition de foyers de maladies, qui pourraient venir assombrir le tableau des effets du changement climatique sur la productivité, tant dans les pays développés que dans les pays en développement. De surcroît, la productivité agricole mondiale pourrait commencer à diminuer d’ici la deuxième moitié du siècle.

L’évolution du potentiel de production agricole dans les différentes régions du monde associée à une incidence accrue des phénomènes extrêmes pourrait entraîner une plus grande variabilité de la production, ce qui se traduirait par des prix plus volatils et une modification des courants d’échanges.

3. Adapter l’agriculture de l’UE aux changements climatiques

Dans le secteur agricole, les mesures d’adaptation vont des solutions technologiques à l’ajustement de la gestion agricole ou des structures agricoles, sans oublier les changements stratégiques tels que ceux prévus dans des plans d’adaptation. À court terme, l’adaptation autonome au niveau de l’exploitation pourra suffire, mais à plus long terme, on ne pourra faire l’économie de changements technologiques et structurels. Cette forme d’adaptation nécessitera des stratégies planifiées, fondées sur une analyse des conditions locales et régionales.

3.1. Adaptation au niveau de l’exploitation

Les modèles culturaux, les pratiques de gestion des exploitations et les modes d’utilisation des terres sont en constante évolution partout dans l’Union européenne, en partie du fait des variations climatiques. Ces adaptations à l’échelle de l’exploitation visent à permettre une augmentation de la productivité et la prise en charge des conditions climatiques existantes; elles ont pour base les connaissances et l’expérience actuelles des agriculteurs. Au fil des décennies à venir, il faudra peut-être aller au delà de simples ajustements des pratiques en vigueur. Les solutions d ’ adaptation envisageables à court et à moyen terme sont entre autres:

– l’ajustement du calendrier des travaux agricoles (dates des plantations ou des semis et traitements),

– la mise en œuvre de solutions techniques, comme la protection des vergers contre les dommages dus au gel ou l’amélioration des systèmes de ventilation ou de refroidissement installés dans les abris pour animaux,

– la sélection de cultures et de variétés mieux adaptées à la durée prévisible de la période de végétation et à la disponibilité des ressources en eau, et plus résistantes aux nouvelles conditions de température et d’humidité,

– l’adaptation des cultures sur la base de la diversité génétique existante et des nouvelles possibilités offertes par les biotechnologies,

– l’amélioration de l’efficacité des mesures de lutte contre les organismes nuisibles et les maladies, par exemple grâce à une meilleure surveillance, à la rotation de cultures diversifiées ou à l’application de méthodes de lutte intégrée contre les organismes nuisibles,

– une utilisation plus raisonnée de l’eau grâce à la réduction des pertes d’eau, à l’amélioration des pratiques d’irrigation et au recyclage ou au stockage de l’eau,

– l’amélioration de la gestion des sols par un renforcement de la capacité de rétention d’eau dans le but de conserver l’humidité du sol, ainsi que la gestion des paysages (maintien des particularités topographiques fournissant un abri au cheptel),

– l’introduction de races de bétail supportant mieux la chaleur et l’adaptation des régimes alimentaires des animaux en état de stress dû à la chaleur.

Prises isolément ou conjuguées, ces solutions sont fortement susceptibles de pouvoir contrebalancer les changements climatiques préjudiciables et de permettre de tirer parti des changements climatiques positifs. Un grand nombre de ces solutions d’adaptation peuvent être mises en œuvre par les agriculteurs aujourd’hui ou dans un avenir proche, pour autant qu’ils disposent de connaissances suffisantes et de lignes directrices appropriées. Toutefois, les risques climatiques ne constituent qu’un des aspects influençant les décisions des agriculteurs, qui sont déterminées par nombre d’autres considérations socio économiques et considérations liées au marché.

Il sera plus difficile de faire face à la variabilité croissante des conditions climatiques que de s’adapter à l’évolution progressive des variables climatiques moyennes. C’est pourquoi il faudra sans doute veiller avec plus d’attention à ce que la stabilité et la résilience de la production agricole et des revenus agricoles soient assurées dans les régions vulnérables. Une diversification des activités des exploitations et de leurs sources de revenus, assortie de changements profonds dans les structures agricoles et, dans certains cas, d’investissements supplémentaires, pourrait se révéler nécessaire.

3.2. Adaptation au niveau sectoriel

L’adaptation autonome au niveau de l’exploitation pourrait trouver ses limites dès lors que les effets du changement climatique deviendront progressivement plus sévères. Des réponses sectorielles adaptées à la diversité de l’agriculture régionale et locale, pilotées par les autorités publiques, pourraient être nécessaires pour favoriser la mise en œuvre d’une palette plus large d’actions mieux coordonnées en faveur de l’adaptation et pour contribuer à éviter toute adaptation dans la mauvaise direction, qui pourrait entraîner de graves conséquences environnementales et économiques.

Des stratégies d’adaptation nationales et régionales peuvent servir de cadre cohérent pour la réalisation de l’adaptation. Les États membres de l’Union européenne en sont à différentes étapes de la préparation et de la mise au point de leurs stratégies d’adaptation nationales, y compris dans le secteur agricole. Les stratégies d’adaptation peuvent sensibiliser les agriculteurs aux changements prévus, encourager une action anticipative et faciliter la mise en œuvre de réponses appropriées et de solutions viables à long terme. Les partenaires sociaux du secteur agricole peuvent contribuer à l’émergence de telles stratégies d’adaptation et devraient donc être associés au processus.

L’adaptation au niveau sectoriel pourrait consister à:

– recenser les zones et secteurs vulnérables et à évaluer les besoins et les possibilités de modification des cultures et des variétés compte tenu des tendances climatiques,

– soutenir la recherche agricole et la production expérimentale, l’objectif étant la sélection des cultures et le développement des variétés les mieux adaptées aux nouvelles conditions,

– renforcer la capacité d’adaptation grâce à une action de sensibilisation et à la communication des informations et des conseils les plus utiles sur la gestion des exploitations,

– renforcer les investissements destinés à améliorer l’efficacité des infrastructures d’irrigation ainsi que les investissements en matière de technologies d’utilisation de l’eau, et gérer les ressources en eau,

– mettre au point des plans d’irrigation sur la base d’évaluations approfondies de leurs incidences, de la disponibilité future des ressources en eau et des besoins en eau des différents utilisateurs, compte tenu de l’équilibre entre l’offre et la demande,

– élaborer des instruments de gestion des risques et des crises pour faire face aux conséquences économiques des phénomènes d’origine climatique.

Une planification et une activité de conseil à l’échelle du secteur sont indispensables étant donné que certaines des mesures d’adaptation aux nouvelles conditions climatiques seront probablement coûteuses et nécessiteront des investissements considérables de la part des agriculteurs. Par ailleurs, si elles sont susceptibles de contribuer au maintien des revenus des agriculteurs à long terme, certaines de ces mesures présentent néanmoins un risque plus élevé à court terme. Par exemple, l’utilisation de nouvelles variétés ou de nouvelles cultures pourrait requérir la mise en œuvre de technologies spécifiques ou de modes de commercialisation particuliers, qui ne pourront être établis du jour au lendemain.

La planification de l’adaptation n’est pas une tâche facile en raison des incertitudes qui pèsent sur l’évolution du climat et sur les effets spécifiques à attendre au niveau local. Il est ainsi malaisé de déterminer quels sont les changements les plus appropriés à apporter dans les systèmes agricoles. Pour porter ses fruits, la planification de l’adaptation doit commencer à un stade précoce et intégrer l’élément d’incertitude.

4. La PAC: son rôle en faveur de l’adaptation

Il est possible que les changements climatiques prévus entravent la réalisation des objectifs de la PAC, qui consistent à garantir la disponibilité de denrées alimentaires en quantités suffisantes et à des prix raisonnables, à contribuer à la viabilité de l’activité agricole et des zones rurales et à encourager l’application de pratiques agricoles respectueuses de l’environnement. L’objectif clé de l’adaptation dans le secteur agricole de l’Union européenne est d’assurer la résilience aux variations climatiques, la viabilité socio-économique de l’agriculture et des zones rurales, ainsi que la cohérence avec les objectifs de protection de l’environnement.

La PAC actuelle fournit un premier niveau de sécurité pour les revenus des agriculteurs ainsi qu’un cadre pour la gestion durable du milieu naturel dans lequel l’activité agricole est exercée. Grâce au passage d’un système de soutien lié à la production à un système d’aide découplée, les agriculteurs sont en mesure de répondre aux exigences externes et aux signaux du marché et de faire face aux évolutions découlant du changement climatique. La politique de développement rural met à la disposition des États membres toute une panoplie de mesures grâce auxquelles ils peuvent fournir un appui ciblé aux activités contribuant à l’adaptation aux changements climatiques.

Le «bilan de santé» de la PAC représente une nouvelle étape vers l’agriculture durable, qui met spécifiquement l’accent sur l’atténuation du changement climatique et l’adaptation à ce changement, ainsi que sur la gestion de l’eau et la protection de la biodiversité, tous ces éléments bénéficiant d’un financement supplémentaire au titre du développement rural. Le pari à relever pour l’Union européenne et ses États membres d’ici la fin de 2013 est de faire le meilleur usage possible des instruments de la PAC disponibles pour favoriser l’adaptation. Il s’agit aussi d’une occasion à saisir.

5. Orientations pour une stratégie d’adaptation en agriculture

5.1. Donner la priorité aux mesures dites «sans regret»

En raison des incertitudes inhérentes à la situation, la manière de procéder la plus efficace sur le plan des coûts est de donner la priorité aux solutions d’adaptation dites «sans regret». Il s’agit de choix qui aideront à couvrir une large palette de changements plausibles et à engendrer des bénéfices connexes sur le plan socio économique ou sur le plan environnemental. Dans le secteur agricole, le but est d’améliorer la résilience des écosystèmes agricoles grâce à une utilisation plus durable des ressources naturelles, en particulier de l’eau et du sol. En protégeant le stock de ressources naturelles dont l’agriculture est tributaire, le secteur sera mieux à même de développer une résilience aux changements climatiques. Ce type de réponse permettra de faire en sorte que les décisions de gestion qui seront mises en œuvre pendant les prochaines décennies ne compromettent pas la capacité de faire face aux conséquences de plus grande ampleur qui pourraient apparaître ultérieurement au cours du siècle.

Comme il a été indiqué dans le livre blanc intitulé «Adaptation au changement climatique: vers un cadre d’action européen», il est également nécessaire de déterminer quelles sont les exigences en matière de gestion de l’eau à intégrer dans les instruments de la PAC correspondants. Les mesures d’adaptation dans le domaine agricole pourraient aussi s’inscrire dans la mise en œuvre au niveau national de la directive cadre sur l’eau et de la directive «Inondations».

5.2. Renforcer le rôle de l’agriculture dans la fourniture de services écosystémiques

Compte tenu des effets attendus du changement climatique sur les systèmes hydrologiques, les habitats et la biodiversité en Europe, la conservation des écosystèmes par la gestion des terres agricoles a un rôle central à jouer dans l’émergence d’une résilience globale au changement climatique. L’agriculture peut, par exemple, contribuer à l’aménagement des bassins versants, à la protection des habitats et de la biodiversité ainsi qu’à l’entretien et la réhabilitation des paysages multifonctionnels. En particulier, la migration des espèces peut être facilitée par l’établissement de réseaux de corridors pour la faune sauvage sur les terres agricoles, et la capacité de rétention d’eau des pâturages peut être exploitée pour réduire le risque d’inondation. Le rôle potentiel de l’agriculture dans la fourniture de cette «infrastructure verte» pourrait être reconnu et davantage renforcé.

Les mesures agroenvironnementales actuellement mises en œuvre contribuent à cet objectif, mais elles ne permettent pas toujours d’améliorer suffisamment l’interconnexion entre les zones riches en biodiversité. Dans ce contexte, la possibilité de mettre en œuvre des mesures de développement rural à une échelle territoriale supérieure à celle de l’exploitation individuelle pourrait être envisagée en vue d’aider à la bonne réalisation de l’adaptation.

5.3. Améliorer la résilience de l’infrastructure agricole

L’agriculture en tant que système de production est tributaire des actifs fixes (équipement, bâtiments, machines, etc.) et des infrastructures, lesquels peuvent être sévèrement touchés en cas de phénomènes extrêmes. Les pertes économiques susceptibles d’être engendrées par ces phénomènes peuvent devenir un sujet de préoccupation majeur pour le secteur, notamment parce qu’en agriculture la valeur des actifs fixes tend à être importante par rapport à la production annuelle moyenne et au revenu agricole annuel moyen. Il est donc nécessaire de poursuivre l’élaboration de mesures préventives et de mettre au point des instruments adaptés aux caractéristiques régionales de manière à pouvoir faire face à d’éventuels dommages.

5.4. Établir des synergies entre l’adaptation et l’atténuation

Les activités agricoles constituent une source importante d’émissions de protoxyde d’azote et de méthane, qui participent au réchauffement de la planète. Dans l’Union européenne, l’agriculture peut contribuer à atténuer le changement climatique en réduisant ses émissions, en produisant des énergies renouvelables et des bioproduits et en stockant le carbone dans les sols agricoles.

Pour relever le double défi de la réduction des émissions de GES et de la lutte contre le changement climatique, il sera nécessaire d’établir le plus de synergies possible entre l’adaptation et l’atténuation. Il faut recenser et encourager les mesures qui permettent d’obtenir des bénéfices connexes en termes de réduction des émissions et d’accroissement de la résilience de l’activité agricole. Il s’agit, entre autres, des pratiques de travail du sol qui aident à maintenir et à augmenter la quantité de carbone organique dans le sol ainsi que de la protection et de la conduite des pâturages. L’agriculture biologique peut contribuer à l’effort d’atténuation grâce à l’efficacité des cycles des éléments nutritifs et de la gestion des sols qui la caractérise; de plus, comme elle suppose généralement une plus grande diversité et un haut niveau de connaissance du fonctionnement de l’écosystème agricole, elle est aussi susceptible de présenter une meilleure résilience au changement climatique.

Il conviendra d’examiner, lorsque l’on décidera des mesures à prendre, les conflits qui pourraient apparaître entre les objectifs; dans certains cas, des compromis seront nécessaires. Les États membres pourront recourir aux crédits du développement rural pour mettre en œuvre ces mesures.

5.5. Améliorer la capacité d’adaptation des agriculteurs

L’amélioration de la capacité d’adaptation des agriculteurs est une condition préalable à l’adaptation en agriculture. Il est essentiel de mieux informer et de mieux conseiller les agriculteurs et les travailleurs agricoles sur les questions liées au climat afin qu’ils aient la motivation nécessaire et toutes les cartes en main pour s’adapter. À cet effet, il existe différents moyens, comme les cours spécialisés, la presse spécialisée et les technologies de la communication. Il importe également d’inclure la question du changement climatique dans les systèmes éducatifs des jeunes agriculteurs, des travailleurs agricoles et des apprentis. Les services de conseil agricole pourraient être développés de façon à ce qu’ils puissent devenir un véritable instrument de diffusion des informations propres aux régions et des solutions d’adaptation concrètes permettant aux agriculteurs d’améliorer leur capacité de faire face aux changements futurs.

Les mesures adoptées dans le cadre du «bilan de santé» de la PAC prévoient des possibilités supplémentaires, au titre de la politique de développement rural, pour le financement de programmes de diffusion et de formation et pour l’utilisation de services de conseil agricole.

5.6. Faciliter la coopération entre les États membres

L’élaboration de programmes nationaux et subnationaux et d’une réflexion politique sur les besoins en matière d’adaptation au changement climatique doit être encouragée. L’échange entre les États membres des approches, des expériences et des bonnes pratiques concernant les solutions d’adaptation dans le secteur agricole peut donner un coup d’accélérateur aux pratiques agricoles et aux systèmes de production les mieux adaptés aux évolutions climatiques prévues. Un groupe de travail technique sur l’agriculture, chargé d’assister le groupe de pilotage sur les incidences du changement climatique et l’adaptation proposé dans le livre blanc, sera créé d’ici la fin de 2009.

L’initiative de la Commission relative à la création d’un centre d’échange d’informations devant servir de plateforme d’échange de données sur les effets du changement climatique et la vulnérabilité devra comporter un volet spécifiquement consacré à la communication entre les États membres des avancées, des résultats des projets et des bonnes pratiques dans le domaine agricole.

5.7. Améliorer la recherche sur le climat et l’agriculture

En agriculture, la planification de l’adaptation ne saurait reposer uniquement sur les connaissances relatives aux tendances climatiques globales; elle doit au contraire se fonder sur des informations détaillées concernant les répercussions régionales et sur une évaluation pertinente des solutions d’adaptation et de leur faisabilité au niveau local et au niveau de l’exploitation. Il est essentiel d’améliorer et d’affiner les échelles spatiales et temporelles utilisées pour l’évaluation des incidences climatiques attendues et de la vulnérabilité; il est aussi impératif de mieux comprendre les interactions qui existent entre l’agriculture et le climat. Une communication récente de la Commission sur la recherche agronomique européenne COM(2008) 862 – Vers une stratégie cohérente pour un agenda européen de recherche agronomique. expose dans le détail les besoins et les orientations dans le domaine de la recherche et de l’innovation concernant le changement climatique dans l’UE, y compris les besoins et orientations spécifiques au secteur agricole. Le changement climatique a été reconnu comme un domaine d’action prioritaire par le comité permanent de la recherche agricole (CPRA), lequel a constaté qu’il existait des lacunes non négligeables dans la coordination des activités de recherche au niveau européen. Un groupe de travail composé de gestionnaires de programmes nationaux a été mis sur pied en vue de déterminer comment le changement climatique se répercute sur l’agriculture et comment celle ci peut s’adapter à ses effets et les atténuer.[2]

COM(2008) 862 – Vers une stratégie cohérente pour un agenda européen de recherche agronomique.

De surcroît, étant donné que les zones rurales sont exposées à de plus grands risques climatiques et qu’une partie importante de l’Europe rurale se caractérise par une multifonctionnalité économique, il importe de parvenir à une compréhension intégrée des incidences du changement climatique sur les économies et sociétés rurales. La recherche socio économique sur le problème climatique et ses retombées sur la durabilité de l’espace rural pourrait donc être renforcée.

Le défi climatique met un nouvel accent sur la nécessité de mener une activité de recherche agronomique continue, à la fois au niveau de l’Union et au niveau des États membres, par exemple dans le domaine de la mise au point de cultures, de variétés et de troupeaux mieux adaptés aux conditions futures. Il faudra également faire porter les efforts de recherche sur l’atténuation de manière à poursuivre le développement de technologies et la réalisation d’innovations appropriées et financièrement accessibles. La prochaine évaluation intermédiaire du 7 e  programme cadre de recherche est l’occasion de réexaminer l’importance relative des différentes priorités thématiques et de traiter la question du soutien à la recherche sur le climat et l’agriculture.

L’un des autres défis à relever est de réaliser une synthèse harmonieuse entre les constats découlant des sciences physiques et agronomiques et les connaissances locales des agriculteurs, de sorte que des stratégies d’adaptation solides soient élaborées qui permettent de réduire au minimum les incidences du changement climatique qui seraient observées dans plusieurs scénarios climatiques et socio économiques. Le système de conseil agricole peut jouer un rôle important à cet égard également.

Il est tout aussi important de renforcer la capacité des institutions régionales d’utiliser des instruments appropriés pour lutter contre les changements climatiques. La mise en œuvre de partenariats associant les organismes de recherche, les services de conseil et les partenaires sociaux de la filière agricole intervenant au niveau national et régional ainsi que l’établissement de réseaux régionaux d’information à la population agricole contribueront à la définition de stratégies adéquates adaptées à la situation locale.

5.8. Élaborer des indicateurs de vulnérabilité

La mise au point d’indicateurs spécifiques pour l’agriculture, tels qu’un indice de capacité d’adaptation et de vulnérabilité, pourrait être envisagée. La détermination de la vulnérabilité devra être effectuée sur une faible échelle spatiale, sur la base de la sensibilité actuelle à la variabilité des conditions climatiques et aux risques naturels et de scénarios d’évolution des régimes climatiques. Pour établir un indicateur de vulnérabilité incluant l’élément de capacité d’adaptation, il faudra adopter une approche pluridimensionnelle combinant facteurs climatiques, facteurs environnementaux et facteurs socio économiques.

6. Conclusions

Le changement climatique exigera des agriculteurs qu’ils s’adaptent alors même qu’ils sont exhortés à réduire les émissions de gaz à effet de serre produites au niveau des exploitations et à améliorer les performances environnementales de l’agriculture. La mise au point d’une réponse globale, évoluant progressivement, au changement climatique est nécessaire pour que l’agriculture de l’Union européenne conserve sa résilience et sa compétitivité de manière à pouvoir continuer à jouer son rôle de fournisseur de denrées alimentaires de haute qualité et de prestataire de services préservant l’environnement et le paysage, et à contribuer au développement durable des zones rurales de l’UE. Le changement climatique ajoute également une nouvelle dimension au problème de la sécurité alimentaire.

L’adaptation est un exercice de longue haleine que l’on devra faire évoluer au cours des prochaines décennies en fonction des tendances climatiques et par la mise en place d’un corpus de connaissances et d’expériences pratiques, qui ne cessera de s’étoffer. À cet égard, il importe d’associer davantage la population agricole au débat sur les besoins d’adaptation et au processus d’échange des bonnes pratiques, étant donné que les changements au niveau de l’exploitation sont une composante essentielle de l’adaptation.

Il faudra examiner la nécessité de garantir des conditions favorables à l’adaptation en agriculture et dans les zones rurales dans le contexte de la révision de la politique agricole commune prévue après 2013. La mise en œuvre d’une adaptation efficace et l’adoption de nouvelles technologies qui contribuent à la fois à l’atténuation et à la viabilité à long terme de l’activité agricole nécessiteront des investissements et des efforts de planification dépassant la capacité des exploitations individuelles. Les autorités publiques auront un rôle à jouer pour soutenir et faciliter la mise en œuvre des stratégies d’adaptation au changement climatique.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 – Vers une stratégie cohérente pour un agenda européen de recherche agronomique.

ET

(...PICT...)|EUROOPA ÜHENDUSTE KOMISJON|

Brüssel, 1.4.2009

SEK(2009) 417

KOMISJONI TALITUSTE TÖÖDOKUMENT

Lisatud dokumendile: Euroopa tegevusraamistiku suunas: kliimamuutustega kohanemist käsitlev VALGE RAAMAT Kliimamuutustega kohanemine: väljakutse Euroopa põllumajandusele ja maapiirkondadele

{KOM(2009) 147 lõplik}

KOMISJONI TALITUSTE TÖÖDOKUMENT

Kliimamuutustega kohanemine: väljakutse Euroopa põllumajandusele ja maapiirkondadele

1. Sissejuhatus

Tulevastel kümnenditel mõjutavad kliimamuutused põllumajandust nii ülemaailmsel kui ka ELi tasandil. Isegi kui ELi põllumajandussektor on tehnoloogiliselt arenenud, sõltub selle suutlikkus varustada Euroopa ühiskonda toiduga ning toetada ökosüsteemi teenuseid otseselt kliimatingimustest. Euroopa põllumajandustootjad peavad suurenevast ebakindlusest hoolimata kindlaks määrama oma tootmis-, investeerimis- ning põllumajandusettevõtte juhtimisstrateegiad.

Kliimamuutused on üks peamine Euroopa põllumajandust ja maapiirkondi kujundav tegur. Agroklimaatiliste muutuste mõju ELi põllumajandussektorile määravad kindlaks sotsiaal-majanduslikud tegurid, rahvusvaheline konkurents, tehnika areng ja poliitikavalikud. Kuna enamik ELi maast on põllumajandustootjate kasutuses, on ühise põllumajanduspoliitika (ÜPP) üks ülesanne toetada kohanemist muutuvate tingimustega, aidates põllumajandustootjatel kohandada tootmist vastavalt muutuvale ilmastikule ning pakkuda rohkem maakorraldusest sõltuvaid ökosüsteemi teenuseid.

Valge raamatuga „Kliimamuutustega kohanemine” KOM(2009) XXX. on ette nähtud tegevusraamistik, et suurendada Euroopa vastupanuvõimet kliimamuutustele ning selles on rõhutatud vajadust siduda kohandamismeetmed kõikide Euroopa peamiste poliitikasuundadega ja tõhustada koostööd kõikidel juhtimistasanditel. [1]

KOM(2009) XXX.

Käesolev dokument on lisatud valgele raamatule ning selles käsitletakse kokkuvõtvalt kliimamuutuste peamist mõju ELi põllumajandusele, vaadeldakse kohanemisvajadusi, kirjeldatakse mõju ÜPP-le ning uuritakse võimalikke tegevussuundi tulevikus. Dokumendi eesmärk on kaasata liikmesriike ja põllumajandustootjaid rohkem arutlema kliimaprobleemidest tingitud kohanemisvajaduste üle ning tegutsema sellest lähtuvalt.

2. Kliimamuutused: ELi põllumajanduse peamised mured

2.1. Mõju põllumajandustoodangule

Kliimamuutused mõjutavad põllumajandussüsteemide aluseks olevaid biofüüsikalisi protsesse mitmel viisil ning sellel on Euroopa eri piirkondades nii negatiivsed kui ka positiivsed tagajärjed. Toiduainete tootmise mahtu, kvaliteeti ja stabiilsust ning põllumajandustegevuse looduslikku keskkonda mõjutavad atmosfääri suurenev CO 2 sisaldus, kõrgemad temperatuurid, sademete aastane ja sesoonne muutumine ning äärmuslike ilmastikunähtuste sagedus. Kliimatingimuste muutumine mõjutab veevarude kättesaadavust, kahjurite ja haiguste levikut ning muldasid, mis tähendab olulisi muutusi põllumajandustootmise ja loomakasvatuse jaoks. Äärmuslikel juhtudel võib põllumajanduse ökosüsteemide halvenemine põhjustada kõrbestumist, mille tõttu võib kõnealuse maa tootmisvõimsus täielikult kaduda.

Tõenäoliselt mõjutavad põllumajandust lähemal ajal kõige tõsisemalt äärmuslike ilmastikunähtuste sagedus ja intensiivsus ning sademete sesoonne kõikumine. 21. sajandiks prognoositud kliimatingimuste mõju on geograafiliselt väga erinev. Mõnes piirkonnas on mõju üheaegselt nii positiivne kui ka negatiivne, kuid kuna kliimatingimuste muutumise mõju põllukultuuridele ei ole ikka veel päris selge, on puhasmõju teadmata. Kuigi kliima muutumine on ülemaailmne protsess, on selle kohalik mõju erinev. Üldine puhasmõju põllumajandusele on erinev nii ELi sees kui ka sama piirkonna põllumajandusettevõtete vahel.

Lisas 1 on esitatud kokkuvõtvalt kliimamuutuste peamised aspektid ning mõju ELi eri piirkondades.

Põllukultuurid

Mõned kliimamuutustega seotud aspektid, nagu temperatuuri tõus, fotosünteesi intensiivistumine atmosfääri CO 2 sisalduse suurenedes ning pikem kasvuperiood, võivad mõnes piirkonnas avaldada põllukultuuride saagikusele mõõdukalt positiivset mõju vähemalt kuni sajandi keskpaigani. Põhjapoolsetes piirkondades võib saagikus ning võimalike põllukultuuride valik suureneda, kuid see ei ole kindel ning toimub ainult juhul, kui temperatuuri tõus on väike. Temperatuuri edasine tõus on üha kahjulikum, sest taimekasv ja saagikus sõltuvad peamiste reproduktiivsete faasidega seotud temperatuurikünnistest. Vegetatsiooniperioodi kiirenemine võib avaldada negatiivset mõju seemnete arengule ja kvaliteedile.

Võib arvata, et sademete hulga suurem vaheldumine aasta sees ja aastaaegade lõikes avaldab mitmesugust negatiivset mõju, ning prognoositakse, et ELi lõunaosas sademete hulk suvel väheneb ning ELi kesk- ja põhjaosas sademete intensiivsus talvel suureneb. Saagikust võivad tõsiselt häirida sellised äärmuslikud ilmastikutingimused nagu kuumalained ja põud, eelkõige põllukultuuride kasvu kriitilistes faasides.

Köögiviljade kasvatamine sõltub suurel määral vee kättesaadavusest ja kannatab isegi temperatuuri optimaalsete piiride minimaalse ületamise tõttu, ning seepärast on see tegevusala eriti tundlik kliimamuutuste suhtes.

Mitmeaastastele põllukultuuridele kujutavad äärmuslikud ilmastikunähtused tõsist ohtu, kuna need võivad mõjutada saagikust mitme aasta jooksul. Mitmeaastaste põllukultuuride viljelust mõjutab ka fenoloogiliste faaside muutumine ning samal ajal on võrreldes põllukultuuridega nende puhul vähem võimalusi muuta põllumajandustegevuse ajakava ja kohandada sellega viljelust.

Paljud viljapuud on õitsemise ajal vastuvõtlikud kevadkülmadele ning nende viljakust mõjutab olulisel määral talvine temperatuur. Kuna temperatuuri tõus muudab varasemaks nii viimased kevadkülmad kui ka õitsemise aja, püsib kahjude oht tõenäoliselt suurel määral sama. Kui varajastest sügiskülmadest põhjustatud kahjustuste oht tõenäoliselt väheneb, siis veevajadus samal ajal suureneb. Prognoositakse, et suurenevad kahjurite ja haigustega seotud probleemid.

Veinisektorit mõjutavad muu hulgas suurem külmaoht, lühem küpsemisperiood, veestress, mis võib olla väga kahjustav küpsusetapis, ning muudatused kahjurite ja haiguste levikus. Veini- ja oliivitootmiseks sobiv piirkond Euroopas võib laieneda põhja ja ida suunas. Praegustes tootmispiirkondades suureneb tõenäoliselt saagi mitmekesisus.

Loomakasvatus

Loomakasvatust mõjutavad sademete vähenemine ja temperatuuri tõus mitmel viisil, avaldades muu hulgas mõju loomade tervisele ja heaolule. Kliimamuutuste mõju loomakasvatussektorile on keeruline, sest ELi tootmissüsteemid on väga erinevad.

Kliima soojenemine ja äärmuslikud ilmastikunähtused (nt kuumalained) mõjutavad otseselt loomade tervist, kasvamist, tootlikkust ja paljunemist. Kaudset mõju avaldavad muutused karjamaade ja söödataimete saagikuses ning loomahaiguste levikus.

Kliimamuutused mõjutavad tõenäoliselt olulisel määral ekstensiivseid karjatamissüsteeme, kuna need sõltuvad toidu ja varjualuse osas otseselt kliimatingimustest. Vahemere piirkonnas lühendavad temperatuuri tõus ja sademete vähenemine suvel karjatamisperioodi ning vähendavad söödataimede saagikust ja halvendavad selle kvaliteeti. Loodepiirkondade mõõdukas soojenemine võib aga loomakasvatust lühemas ja keskpikas perspektiivis soodustada, kuna karjamaade saagikus suureneb.

2.2. Ilmastikuga seotud ohtude majanduslik mõju

ELi tasandil ei ole täheldatud seost viimaste kümnendite kliima soojenemise ja põllukultuuride saagikuse – mis on üldiselt suurenenud – vahel. Tehnika areng ja põllumajandusettevõtete juhtimise paranemine ning tootmisviiside pidev kohandamine on kliimamuutuste mõju siiani oluliselt ületanud. Sajandi algusest on aga saagikus kõikunud selliste äärmuslike ilmastikunähtuste tagajärjel, nagu 2003. aasta põud ja kuum suvi ning 2007. aasta kevadine põud.

Enamikes hinnangutes leiti, et prognoositud muutused keskmistes klimaatilistes muutujates soodustavad põllumajandustootmist ELi tasandil järgmise kolmekümne aasta jooksul. Siiski on oodata, et äärmuslike ilmastikunähtuste negatiivne mõju enne sajandi keskpaika suureneb. Äärmuslikud kliimanähtused võivad lisaks aastatoodangule mõjutada ka põllumajanduse infrastruktuuri, põhjustades sellega suurt majanduslikku kahju.

Vaatamata sellele, et prognoosid, mis käsitlevad kliimamuutuste mõju põllumajanduse tootlikkusele ja hindadele, on ebakindlad, arvatakse, et äärmuslike ilmastikunähtuste sagenemine suurendab põllumajandusliku tootmise kõikuvust ilmastikust tingitud väiksema pakkumise tõttu. Hoolimata sellest, et lõplik mõju põllumajandusettevõtete sissetulekule sõltub paljude tegurite koosmõjust globaalsel turul ning poliitilisest toetusest, võib asjaolu, et tootmine on tõenäoliselt rohkem häiritud, muuta nende põllumajandustootjate majandusliku olukorra ebastabiilseks, keda äärmuslikud kliimanähtused mõjutavad.

2.3. Suuremad kliimaga seotud ohud maapiirkondades

Lisaks põllumajandust otseselt mõjutavatele kliimateguritele on maapiirkonnad vastuvõtlikud paljude teiste kliima muutumisest tingitud mõjude suhtes. Need on muu hulgas suurem üleujutuste oht (eelkõige ELi keskmistes ja põhjapoolsetes piirkondades) ning muudest äärmuslikest ilmastikunähtustest tingitud oht kahjustada infrastruktuuri. Samuti mõjutab maaelanikkonda ja majandust konkurentsi suurenemine eri veekasutajate vahel.

Paljudes maapiirkondades on olulised metsa ökosüsteemid ja metsandus. Kliimamuutused suurendavad tormidest, tulekahjudest ning kahjuritest ja haiguspuhangutest tulenevaid ohte, mis mõjutavad metsa kasvamist ja tootlikkust. See mõjutab metsanduse majanduslikku elujõulisust, peamiselt lõunapoolsetes piirkondades, ning metsade suutlikkust pakkuda keskkonnateenuseid, sealhulgas täita süsiniku neeldaja rolli.

Lumega kaetud alade vähenemine mägistes piirkondades mõjutab negatiivselt talvist turismi ning sellest sõltuvate maapiirkondade majandust. Sama probleem võib tekkida ka veepuuduse all kannatavates piirkondades, kuid samal ajal võib kliima soojenemine luua uusi turismiga seotud võimalusi maapiirkondade jaoks teistes ELi osades.

2.4. Kohanemisvõime, haavatavus ning piirkondlikud erinevused

Ilmastikutingimustega kohanemine on alati olnud üks osa põllumajandusettevõtte juhtimisest ning ka kliimamuutustega kohanemine toimub teataval määral samade põhimõtete järgi nagu lühiajaliste muutustega kohanemine. Agrotehnika ja põllumajandusettevõtete strateegiate kohandamine on juba käimas. Tulevastel kümnenditel võib aga kliimamuutuste ulatus olla suurem kui paljude põllumajandustootjate kohanemisvõime.

Põllumajanduse haavatavus on ELis erinev ning see sõltub piirkonna vastuvõtlikkusest negatiivsetele kliimamõjudele ja sotsiaal-majanduslikust taustast. Põllumajandustootjate kohanemisvõimet mõjutavad olemasolevad agroökoloogilised tingimused ning kogemus tulla toime muutuvate tingimustega. Vastupidavust määravad sotsiaal-majanduslikud tegurid on järgmised:

– põllumajandusettevõtet iseloomustavad tunnused, nagu tootmistüüp, ettevõtte suurus, intensiivsuse tase;

– taime- ja loomakasvatussüsteemide mitmekesisus ning muude sissetulekuallikate olemasolu lisaks põllumajandusele;

– kliimasuundumusi ja kohanemisvõimalusi käsitleva teabe, oskuste ja teadmiste kättesaadavus; nõuandetegevuse tähtsus kohanemise lihtsustamisel;

– üldine sotsiaal-majanduslik olukord; kõige haavatavamad on põllumajandustootjad, kellel on vähe ressursse või kes elavad äärepoolsemates maapiirkondades;

– kasutatava tehnika kättesaadavus ja infrastruktuuri võimsus.

Prognoositakse, et kliimamuutuste ebaühtlane mõju suurendab piirkondlikke erinevusi ning süvendab majanduslikku erinevust Euroopa maapiirkondade vahel. Kliimaprobleemid võivad pikas perspektiivis tähendada põllumajanduse osatähtsuse jätkuvat vähenemist või isegi põllumajandusmaa kasutamise lõpetamist mõnes ELi osas, samal ajal võivad mujal põllumajandustingimused paraneda ning põllumajandusettevõtete sissetulekud suureneda. See võib mõjutada oluliselt nii maastikke ja bioloogilist mitmekesisust kui ka Euroopa piirkondade üldist arengut.

2.5. Globaalne mõju põllumajandusele ja toiduga kindlustatusele

Kliimamuutused lisavad uue vaatenurga ülemaailmsele ülesandele suurendada põllumajandustootmist kasvava elanikkonna vajaduste rahuldamiseks ning tagada toiduga kindlustatus ja toimetulek maapiirkondades ning säilitada samal ajal kõrged keskkonnakaitsestandardid kogu maailmas.

Väikestel laiuskraadidel, kus asub enamik arengumaid, vähendab isegi temperatuuri väike tõus saagikust ning põhjustab selle suuremat kõikumist, mis ohustab tõsiselt toiduga kindlustatust kohalikul tasandil. Negatiivset mõju põllumajanduse saagikusele võimendab äärmuslike ilmastikunähtuste sagenemine. See suurendab tõenäoliselt sõltuvust toiduimpordist ning nende inimeste arvu, keda ohustab nälg.

Suurtel laiuskraadidel prognoositakse järgmisteks kümnenditeks tootlikkuse kasvu. Hoolimata tootmise piirkondlikest muutustest ei ole globaalne toiduainete kogutootmine järgmise kahe- või kolmekümne aasta jooksul ohus, vaid prognooside kohaselt suudetakse rahuldada kasvava elanikkonna suurenevat nõudlust toidu järele. Olemasolevates prognoosides ei võeta aga alati täiel määral arvesse teatavaid äärmuslike kliimanähtustega seotud ohte ning kahjurite levikut ja haiguspuhanguid, mis võivad halvendada praegust käsitlust kliimamuutuste mõjust tootlikkusele nii arenenud riikides kui ka arengumaades. Lisaks võib käesoleva sajandi teiseks pooleks hakata põllumajandustootlikkus kogu maailmas vähenema.

Muutused maailma eri piirkondade põllumajandustootmise potentsiaalis ning äärmuslike ilmastikunähtuste sagenemine võivad põhjustada suuremaid kõikumisi tootmises, mis suurendab hindade ebastabiilsust ning kaubavoogude muutumist.

3. ELi põllumajanduse kohandamine kliimamuutustega

Põllumajanduse kohandamismeetmed hõlmavad nii tehnoloogilisi lahendusi ja põllumajandusettevõtete juhtimise või struktuuri kohandamist kui ka poliitilisi muudatusi (nt kohandamiskavad). Lühemas perspektiivis võib kohandamine üksiku põllumajandusettevõtte tasandil olla piisav, kuid pikemas perspektiivis on vaja teha tehnoloogilisi ja struktuurseid muudatusi. See nõuab strateegiaid, mis põhinevad kohalike ja piirkondlike tingimuste analüüsil.

3.1. Kohandamine põllumajandusettevõtte tasandil

Kogu ELis täheldatakse viljeluse struktuuri, põllumajandusettevõtete juhtimistavade ja maakasutuse pidevat arengut, mis on osaliselt tingitud kliima vaheldumisest. Põllumajandusettevõtte tasandil tehtavate kohanduste eesmärk on tõsta tootlikkust, tulla toime praeguste kliimatingimustega ning kasutada ära põllumajandustootjate olemasolevaid teadmisi ja kogemusi. Järgmiste kümnendite jooksul võib kohanemisvajadus ulatuda kaugemale kui üksnes praeguste tavade kohandamine. Võimalikud lahendused lühemas ja keskpikas perspektiivis on järgmised:

– põllumajandustoimingute ajakava kohandamine (nt istutus- ja külvipäevad, töötlemine);

– tehnilised lahendused, nt puuviljaaedade kaitsmine külmakahjustuste eest või ventilatsiooni- ja jahutussüsteemide täiustamine loomade varjualustes;

– selliste põllukultuuride ja liikide viljelemine, mis on paremini kohanenud kasvuperioodi eeldatava pikkuse ja vee kättesaadavusega ning mille vastupidavus uutele temperatuuri- ja niiskustingimustele on parem;

– põllukultuuride kohandamine, kasutades selleks olemasolevat geneetilist mitmekesisust ja biotehnoloogia uusi võimalusi;

– kahjurite ja haiguste tõrje parandamine tõhusama seire, külvikordade mitmekesistamise või integreeritud kahjuritõrje meetodite abil;

– vee tõhusam kasutamine, vähendades veekadu, parandades niisutusmeetodeid ning võttes vett ringlusse või säilitades seda;

– mullaharimise parandamine, suurendades pinnase veesidumisvõimet mulla niiskuse säilitamiseks, ning maastikukaitse parandamine, säilitades näiteks kariloomadele varju andvaid maastikuelemente;

– kuumust paremini taluvate kariloomatõugude aretamine ning loomade söödavaliku kohandamine kuumastressi ajal.

Need lahendused eraldi või kombineerituna omavad olulist potentsiaali, et tasakaalustada kliimamuutuste negatiivset poolt ning kasutada ära selle positiivset poolt. Põllumajandusettevõtjad võivad mitmeid kõnealuseid kohandamisvõimalusi rakendada praegu või lähitulevikus, eeldusel et neil on piisavalt teadmisi ja suuniseid. Kliimaga seotud ohud on aga üksnes üks aspekt, mis põllumajandusettevõtjate otsuseid mõjutab, lisaks hõlmavad need paljusid teisi sotsiaal-majanduslikke ja turuga seotud kaalutlusi.

Kliima suureneva muutlikkusega toimetulek on raskem kui kohanemine järkjärguliste muutustega keskmistes klimaatilistes muutujates. See võib nõuda suurema tähelepanu pööramist põllumajandustootmise stabiilsuse ja vastupidavuse ning põllumajandusettevõtete sissetuleku tagamisele haavatavates piirkondades. Võib olla vajalik mitmekesistada põllumajandusettevõtete tegevusalasid ja tuluallikaid ning muuta oluliselt ettevõtete struktuuri ning mõnel juhul teha täiendavaid investeeringuid.

3.2. Kohandamine sektori tasandil

Autonoomne põllumajandusettevõtte tasandil kohandamine ei pruugi olla piisav, kuna kliimamuutuste mõju järk-järgult halveneb. Selleks et toetada ulatuslikku ja paremini kooskõlastatud kohandamist ning vältida vastupidist tegutsemist, millel võivad olla tõsised tagajärjed keskkonnale ja majandusele, võib vaja minna ametiasutuste juhtimisel kogu sektori kohandamist, mis arvestab piirkondliku ja kohaliku põllumajanduse mitmekesisust.

Ühtse kohandamisraamistiku võivad ette näha riiklikud ja piirkondlikud kohanemisstrateegiad. Põllumajandussektorit hõlmavate riiklike kohanemisstrateegiate ettevalmistamisel on liikmesriigid eri etappides. Kohanemisstrateegiad võivad suurendada põllumajandustootjate teadlikkust prognoositud muutustest, julgustada neid võtma varajasi meetmeid ning toetada sobivaid tegutsemisviise ja lahendusi, mida on võimalik rakendada pikema aja jooksul. Põllumajandussektori tööturu osapooled võivad toetada kõnealuste strateegiate väljatöötamist ning neid tuleks sellesse protsessi kaasata.

Sektori tasandil kohandamise meetmed võivad sisaldada järgmist:

– haavatavate alade ja sektorite kindlaksmääramine ning uutele põllukultuuridele ja liikidele ülemineku vajaduste ja võimaluste hindamine kliimamuutusi silmas pidades;

– uute tingimustega kõige paremini sobivate põllukultuuride valimist ja liikide aretamist käsitlevate põllumajandusuuringute ja eksperimentaaltootmise toetamine;

– kohanemisvõime parandamine, suurendades teadlikkust ning pakkudes kõige olulisemat teavet ja nõu põllumajandusettevõtete juhtimise osas;

– investeeringute suurendamine niisutussüsteemide, veekasutustehnoloogia ning veeressursside majandamise tõhususe parandamisse;

– selliste niisutuskavade koostamine, mis põhinevad nende kavade mõju hinnangul, vee kättesaadavuse tulevikuprognoosidel ning erinevate kasutajate veevajadusel, arvestades nõudluse ja pakkumise vahelist tasakaalu;

– riskijuhtimis- ja kriisiohjevahendite väljatöötamine kliimaga seotud nähtuste majanduslike tagajärgedega toimetulemiseks.

Vajalik on kogu sektorit hõlmav kavandamine ning nõuandetegevus, sest mõned uute kliimatingimustega kohanemiseks vajalikud meetmed on tõenäoliselt kulukad ning nõuavad põllumajandustootjatelt olulisi investeeringuid. Samuti võivad mõned kohandamismeetmed aidata säilitada põllumajandustootjate sissetuleku pikema aja jooksul, kuid samas on need lühemas perspektiivis seotud suurema riskiga. Näiteks võib uute liikide või põllukultuuride viljelemine nõuda spetsiaalset tehnoloogiat või turustamismeetodeid, mille edukas juurutamine võtab aega.

Kohanemise kavandamine on raske ülesanne, sest kliimamuutused ning selle konkreetne mõju kohalikul tasandil ei ole täpselt teada ning seepärast on põllumajandussüsteemide vajalike optimaalsete muutuste kindlakstegemine keeruline. Selleks et kavandamine õnnestuks, tuleb seda alustada varakult ning see peab olema piisavalt paindlik, et tulla toime ebakindlate asjaoludega.

4. ÜPP toetab kohanemist

Prognoositud kliimamuutused võivad ohustada ÜPP eesmärkide saavutamist; kõnealused eesmärgid on tagada piisava toidu kättesaadavus mõistlike hindadega, suurendada põllumajandus- ja maapiirkondade elujõulisust ning edendada keskkonnasõbralikke tootmisviise. ELi põllumajanduse peamised kohandamiseesmärgid on tagada selle vastupanuvõime kliimamuutustele, põllumajanduse ja maapiirkondade sotsiaal-majanduslik elujõulisus ning kooskõla keskkonnakaitse eesmärkidega.

Kehtiva ÜPPga nähakse põllumajandustootjatele ette kindlustatud sissetuleku baastase ning põllumajandustegevust ümbritseva looduskeskkonna säästva majandamise raamistik. Tootmisega seotud toetuse asendamine toodanguga sidumata toetusega võimaldab põllumajandustootjatel reageerida nii välistele nõudmistele, turusignaalidele kui ka kliimamuutustele. Maaelu arengu poliitikaga nähakse liikmesriikidele ette mitmed meetmed, mille abil on võimalik sihipäraselt toetada kliimamuutustega kohanemist soodustavaid tegevusi.

ÜPP läbivaatamine on samm jätkusuutliku põllumajanduse suunas, kuna selles on erilist rõhku pandud kliimamuutuste mõju vähendamisele ja kliimamuutustega kohanemisele, vee- ja bioloogilise mitmekesisuse kaitsele; nimetatud eesmärkide saavutamiseks on ette nähtud toetus maaelu arengu rahastamisvahenditest. ELi ja liikmesriikide jaoks on raske ülesanne, aga ka hea võimalus kasutada 2013. aasta lõpuni parimal võimalikul viisil ära kättesaadavaid ÜPP vahendeid, et toetada kohanemist.

5. põllumajanduse kohandamisstrateegia põhimõtted

5.1. Eelistatakse no regret meetmeid

Arvestades ebakindlust, tagab no regret meetmete eelistamine kõige efektiivsema lähenemisviisi. Nimetatud meetmete abil aidatakse toime tulla paljude tõenäoliste muutustega ning luuakse sotsiaal-majanduslikke ja keskkonnaalaseid lisahüvesid. Põllumajandussektori jaoks tähendab see põllumajanduse ökosüsteemide vastupidavuse suurendamist, kasutades loodusvarasid (eelkõige vett ja muldasid) säästvalt. Kaitstes loodusvarasid, millest põllumajandus sõltub, suudetakse suurendada sektori vastupanuvõimet kliimamuutustele. Niiviisi tagatakse, et järgmistel kümnenditel tehtavad juhtimisotsused ei õõnesta sektori suutlikkust tulla toime potentsiaalselt suurema mõjuga sajandi hilisematel aastatel.

Valges raamatus „Kliimamuutustega kohanemine: Euroopa tegevusraamistiku suunas” tõdetakse, et on vajalik hinnata, millised veemajandust käsitlevad nõuded tuleb asjaomaste ÜPP vahenditega täiendavalt siduda. Lisaks võib põllumajandust käsitlevad kohandamismeetmed siduda vee raamdirektiivi ja üleujutuste direktiivi rakendamisega riigi tasandil.

5.2. Suurendatakse põllumajanduse kui ökosüsteemi teenuste pakkuja osatähtsust

Arvestades kliimamuutuste prognoositud mõju Euroopa hüdroloogilistele süsteemidele, kasvukohtadele ja bioloogilisele mitmekesisusele, on põllumajandusmaa korralduse kaudu oluline säilitada ökosüsteeme, et suurendada üldist vastupanuvõimet kliimamuutustele. Näiteks võib põllumajandusest olla kasu valgalade majandamisel, kasvukohtade ja bioloogilise mitmekesisuse kaitsmisel ning multifunktsionaalsete maastike säilitamisel ja taastamisel. Muu hulgas võib põllumajandusmaal ökoloogiliste koridoride võrgustike loomise kaudu lihtsustada liikide rännet ning karjamaade veesidumisvõimet võib kasutada üleujutusohu vähendamiseks. Põllumajanduse osatähtsust sellise „rohelise infrastruktuuri” pakkujana võiks teadvustada ja veelgi suurendada.

Seda eesmärki aitavad saavutada olemasolevad põllumajanduse keskkonnapoliitika meetmed, kuid need ei pruugi alati piisavalt parandada bioloogilise mitmekesisuse kaitsealade omavahelisi seoseid. Sujuva kohanemise toetamiseks võiks kaaluda maaelu arengu meetmete kohaldamist kogu territooriumil, mitte üksiku põllumajandusettevõtte tasandil.

5.3. Suurendatakse põllumajanduse infrastruktuuri vastupidavust

Põllumajandus kui tootmissüsteem sõltub põhivaradest (nt seadmed, hooned, masinad) ning infrastruktuurist, mida äärmuslikud ilmastikunähtused võivad mõjutada. Selliste nähtuste võimalik majanduslik kahju võib tekitada sektorile tõsist muret, eelkõige seepärast, et põllumajanduses on põhivara väärtus võrreldes aasta keskmise toodangu ja ettevõtete sissetulekuga tavaliselt kõrge. Seepärast on vaja täiendavalt välja töötada ennetavaid meetmeid ja luua piirkondlikke iseärasusi arvestavaid vahendeid võimaliku kahjuga toimetulemiseks.

5.4. Suurendatakse sünergiat kliimamuutustega kohanemise ja selle mõju vähendamise vahel

Põllumajandustegevus on kliima soojenemist soodustava lämmastikoksiidi- ja metaaniheite oluline allikas. ELis on võimalik põllumajanduse kaudu aidata vähendada kliimamuutuste mõju, kui vähendada sektori heitkoguseid, toota taastuvenergiat ja biotooteid ning säilitada süsinikdioksiidi põllumajanduslikus pinnases.

Selleks et lahendada keerulist ülesannet – vähendada kasvuhoonegaaside heitkoguseid ning samal ajal tulla toime muutuva ilmastikuga –, on vaja tagada võimalikult suur sünergia kliimamuutustega kohanemise ja nende mõju vähendamise vahel. On vaja kindlaks määrata meetmed, mis annavad lisahüvesid vähenenud heitkoguste ja põllumajandussektori suurema vastupanuvõime näol, ja neid edendada. Kõnealused meetmed sisaldavad muu hulgas selliste mulla- ja maaharimistavade juurutamist, mis aitavad säilitada ja suurendada orgaanilist süsinikku pinnases, ning karjamaade kaitsmist ja korraldamist. Mahepõllumajandusel on potentsiaali vähendada kliimamuutuste mõju tõhusa toiduahela ja mullaharimise abil ning samuti on selle vastupanuvõime kliimamuutustele suurem, kuna tootjate teadmised põllumajanduse ökosüsteemide toimimisest on mitmekülgsemad ja paremad.

Kui tehakse otsuseid asjakohaste meetmete kohta, tuleks kaaluda võimalikke vastuolusid eesmärkide vahel, ning mõnel juhul võib olla vajalik kompromisside tegemine. Kõnealuste meetmete rakendamiseks võivad liikmesriigid kasutada maaelu arengu fondi vahendeid.

5.5. Parandatakse põllumajandustootjate kohanemisvõimet

Põllumajanduse jätkusuutliku kohanemise vajalik tingimus on põllumajandustootjate kohanemisvõime parandamine. Põllumajandustootjate ja -töötajate parem teavitamine ja nõustamine kliimaküsimustes on motiveerimise ja valmisoleku seisukohalt keskse tähtsusega. Võimalusi on mitmeid: erikursused, eriväljaanded, sidetehnoloogia kasutamine. Samuti on oluline lülitada noortele põllumajandustootjatele, põllumajandustöötajatele ja praktikantidele suunatud koolituskavadesse kliimamuutustega seotud küsimused. Põllumajandusettevõtete nõustamise teenuseid tuleks arendada nii, et neid oleks võimalik kasutada piirkonda käsitleva teabe ja praktiliste kohanemisvõimaluste levitamiseks, parandades nii põllumajandustootjate oskusi tulla toime tulevaste muutustega.

ÜPP läbivaatamise raames võetud meetmetega nähakse maaelu arengu poliitika osana ette täiendavad võimalused teadmiste levitamise ja koolitusprogrammide rahastamiseks ja põllumajandusettevõtete nõustamise teenuste kasutamiseks.

5.6. Lihtsustatakse liikmesriikidevahelist koostööd

On vaja ergutada kliimamuutustega kohanemist käsitlevate riiklike ja piirkondlike kavade väljatöötamist ning poliitilist mõtlemist selles valdkonnas. Põllumajandussektori kohanemisvõimalusi käsitlevate lähenemisviiside, kogemuste ja parimate tavade vahetamine liikmesriikide vahel võib edendada prognoositud kliimamuutustega kõige paremini sobivaid tootmisviise ja -süsteeme. 2009. aasta lõpuks moodustatakse põllumajanduse tehniline töögrupp, kes toetab valges raamatus väljapakutud mõju ja kohanemist käsitleva juhtrühma tööd.

Komisjoni on algatanud teabevõrgustiku loomise, millele toetuks kliimamuutuste mõju ja sellega seotud nõrku kohti käsitleva teabe vahetamine, ning üks osa sellest võrgustikust peab olema pühendatud sellise teabe vahetamisele, mis käsitleb põllumajandussektori riiklikke arenguid, projektitulemusi ja parimaid tavasid.

5.7. Edendatakse teadusuuringuid kliimamuutuste ja põllumajanduse valdkonnas

Põllumajanduse kohandamise kavandamine ei saa tugineda üksnes teadmistele kliima globaalsetest suundumustest, vaid selleks on vaja hankida üksikasjalikku teavet piirkondlike mõjude kohta ning hinnata kohanemisvõimalusi ja nende teostatavust kohalikul ja ettevõtte tasandil. Oluline on suurendada ja täpsustada kliimamuutuste prognoositud mõju ja sellega seotud haavatavuse hindamise ajalist ja ruumilist ulatust ning mõista paremini põllumajanduse ja ilmastiku vahelisi seoseid. Komisjoni hiljutises teatises, mis käsitleb Euroopa põllumajandusvaldkonna teadusuuringuid, KOM(2008) 862 „Euroopa põllumajandusliku teadustegevuse ühtse strateegia suunas”. täpsustatakse vajadusi ja tegevussuundi kliimamuutusi käsitlevate ELi teadusuuringute ja innovatsiooni valdkonnas, sealhulgas põllumajandussektoris. Alaline põllumajandusuuringute komitee (SCAR) on tõdenud, et kliimamuutused on prioriteetne valdkond ning et teadusuuringute kooskõlastamisel Euroopa tasandil on olulisi puudusi. On moodustatud riiklike programmide juhtidest koosnev töörühm, et arutada, kuidas kliimamuutused mõjutavad põllumajandust ning kuidas oleks võimalik põllumajandust sobivalt kohandada ning mõju vähendada.[2]

KOM(2008) 862 „Euroopa põllumajandusliku teadustegevuse ühtse strateegia suunas”.

Kuna kliimaga seotud ohud ähvardavad eelkõige maapiirkondasid ning Euroopa maapiirkondadele on praegu iseloomulik majanduse multifunktsionaalsus, on oluline ühtne arusaam kliimamuutuste mõjust maapiirkondade majandusele ja ühiskonnale. Seega võiks tõhustada sotsiaal-majanduslikke uuringuid, mis käsitlevad kliimaprobleeme ning nende mõju maapiirkondade jätkusuutlikkusele.

Kliimaprobleemide tõttu on uuesti päevakorras vajadus teha pidevalt põllumajandusuuringuid nii ELi kui ka liikmesriikide tasandil, näiteks tulevaste ilmastikutingimustega paremini sobivate põllukultuuride, liikide ja tõugude aretamiseks. Samuti tuleb toetada kliimamuutuste mõju vähendamist uuringutega, mis käsitlevad sobivat ja taskukohast tehnoloogiat ning innovatsiooni. Seitsmenda teadusuuringute raamprogrammi järgmine vahehindamine annab võimaluse vaadata läbi tasakaal prioriteetsete valdkondade vahel ning käsitleda sellega seoses kliima ja põllumajanduse valdkonna uuringute toetamist.

Samuti on tähtis ühendada füüsikateaduste ja agronoomia avastused kohalike põllumajandustootjate teadmistega nii, et töötada välja tugevad kohanemisstrateegiad, mis aitavad paljude kliima- ja sotsiaal-majanduslike stsenaariumide kaudu vähendada kliimamuutuste negatiivset mõju. Selles osas võib kasu olla põllumajandusettevõtete nõustamise süsteemist.

Sama oluline on suurendada piirkondlike ametiasutuste suutlikkust kasutada kliimamuutustega võitlemiseks asjakohaseid vahendeid. Kohaspetsiifiliste strateegiate väljatöötamisel on kasu koostööst riiklike ja piirkondlike teadusasutuste, nõuandeteenuste ja põllumajandussektori tööturu osapoolte vahel ning piirkondlike võrgustike loomisest põllumajandusettevõtete teavitamiseks.

5.8. Töötatakse välja haavatavuse näitajad

Tuleks uurida võimalusi töötada välja erinäitajad põllumajandussektori jaoks, näiteks kohanemisvõime ja haavatavuse indeks. Haavatavus tuleks kaardistada ruumiliselt väikeses ulatuses, võttes aluseks piirkonna praeguse tundlikkuse kliima vaheldumise ja looduslike riskitegurite suhtes ning ilmastiku muutumist käsitlevad tulevikustsenaariumid. Haavatavuse näitaja (sisaldab ka kohanemisvõime aspekti) väljatöötamine nõuab mitmemõõtmelist lähenemisviisi, mis ühendab kliima-, keskkonna- ja sotsiaal-majanduslikud tegurid.

6. Kokkuvõte

Kliimamuutused nõuavad põllumajandustootjatelt ühelt poolt kohanemist ning samal ajal kasvuhoonegaaside heitkoguste vähendamist ettevõtte tasandil ja põllumajanduse keskkonnasõbralikkuse suurendamist. Selleks et säilitada ELi põllumajanduse vastupanu- ja konkurentsivõime, tuleb kliimamuutustele reageerimiseks välja töötada ulatuslik lähenemisviis ja seda pidevalt arendada, et ELi põllumajandus suudaks ka edaspidi pakkuda kvaliteetset toitu, keskkonna- ja maastikuhooldusteenuseid ning toetada ELi maapiirkondade säästvat arengut. Kliimamuutused lisavad uue vaatenurga ka toiduga kindlustatusega seotud probleemidele.

Kohanemine on pikaajaline protsess, mida tuleb järgmiste kümnendite jooksul suunata vastavalt kliimasuundumustele ning mis peab rajanema parematel teadmistel ja praktilisel kogemusel. Selle protsessi käigus on oluline kaasata põllumajandusettevõtted kohanemisvajadusi käsitlevatesse aruteludesse ning heade tavade vahetamisse, kuna muudatused ettevõtte tasandil on kohanemise seisukohalt kõige tähtsamad.

Ühtse põllumajanduspoliitika läbivaatamisel pärast 2013. aastat tuleb uurida vajadust tagada soodsad tingimused põllumajanduse ja maapiirkondade kohanemiseks. Sellise uue tehnoloogia tõhus kohandamine ja kasutuselevõtt, mis aitab vähendada kliimamuutuste mõju ning säilitada tootmise elujõulisust pikemas perspektiivis, nõuab üksiku ettevõtte jaoks liiga mahukaid investeeringuid ja ulatuslikku kavandamist. Kliimamuutustega kohanemise poliitika toetamisel ja lihtsustamisel on oma osa ametiasutustel.

[1] KOM(2009) XXX.

[2] KOM(2008) 862 „Euroopa põllumajandusliku teadustegevuse ühtse strateegia suunas”.

HU

(...PICT...)|AZ EURÓPAI KÖZÖSSÉGEK BIZOTTSÁGA|

Brüsszel, 1.4.2009

SEC(2009) 417

A BIZOTTSÁG SZOLGÁLATAINAK MUNKADOKUMENTUMA

amely az alábbi dokumentumot kíséri: FEHÉR KÖNYV Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodás: egy európai fellépési keret felé Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodás: mit jelent ez Európa mezőgazdasága és vidéki területei számára?

{COM(2009) 147 végleges}

A BIZOTTSÁG SZOLGÁLATAINAK MUNKADOKUMENTUMA

Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodás: mit jelent ez Európa mezőgazdasága és vidéki területei számára?

1. Bevezetés

Az elkövetkezendő évtizedekben az éghajlatváltozás az egész világon, így az EU-ban is hatást fog gyakorolni a mezőgazdasági ágazatra. Az EU mezőgazdasága műszakilag fejlett, de az európai lakosság számára jelentős élelmiszertermelő és ökoszisztéma-szolgáltatásokat biztosító képessége mégis közvetlenül függ az időjárási viszonyoktól. Az európai gazdáknak a jövőben egyre bizonytalanabb körülmények között kell majd meghatározniuk termelési, gazdálkodási és beruházási stratégiáikat.

Az éghajlatváltozás kulcstényező az európai mezőgazdaság és a vidék fejlődésében. Hogy mekkora hatással lesz, azt a társadalmi-gazdasági tényezők, a nemzetközi verseny, a műszaki fejlődés valamint a szakpolitikák alakulása döntően befolyásolják. Mivel az EU területének nagy része mezőgazdasági művelés alatt áll, a változó időjárási viszonyokhoz való alkalmazkodás elősegítése – vagyis a termesztés kiigazításának támogatása – a közös agrárpolitika (KAP) feladata, mint ahogy a területhasználattal befolyásolható ökoszisztéma-szolgáltatások biztosítása is.

Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodásról szóló fehér könyv COM(2009) 147. európai fellépési keretet vázol fel az éghajlatváltozással szembeni ellenálló képesség növelése érdekében, hangsúlyozva, hogy az alkalmazkodási törekvéseket be kell építeni valamennyi lényegesebb európai szakpolitikába, és minden közigazgatási szinten erősíteni kell az együttműködést.[1]

COM(2009) 147.

Ez a dokumentum az éghajlatváltozás által az Unió mezőgazdaságra gyakorolt hatások összefoglalásával, az alkalmazkodási szükségletek felmérésével, a KAP-ot befolyásoló következmények felsorolásával és a jövőbeni fellépés lehetséges irányultságainak meghatározásával egészíti ki a fehér könyvet. Célja az is, hogy jobban bevonja a tagállamokat és a gazdálkodókat az éghajlat megváltozása nyomán jelentkező alkalmazkodási szükségletekről folyó eszmecserébe és a szükséges fellépések megvalósításába.

2. Az éghajlatváltozás: fő kihívások az Unió mezőgazdasága számára

2.1. A mezőgazdasági termelést érintő következmények

A klíma megváltozása a mezőgazdaság alapját jelentő biofizikai folyamatokra nézve jár komplex hatással: az Unió különböző részein éppúgy megjelennek negatív, mint pozitív következményei. A légkör növekvő széndioxid-tartalma, a magasabb hőmérsékletek, az éves és szezonális csapadékmennyiségek változása, valamint a szélsőséges jelenségek gyakoribbá válása hatással lesznek a termesztett élelmiszerek mennyiségére, minőségére és a termelés kiszámíthatóságára, valamint arra a természetes környezetre, ami a mezőgazdasági termelés színtere. Az éghajlatváltozás kihat a vízkészletek elérhetőségére, a kártevőkre és a betegségekre, valamint a talajra, tehát jelentősen megváltoztathatja a földművelés és az állattartás körülményeit. Szélsőséges esetben a mezőgazdasági ökoszisztémák pusztulása elsivatagosodást is eredményezhet, vagyis teljesen elveszhet az érintett területek termőképessége.

Rövidebb távon valószínűleg a szélsőséges időjárási jelenségek gyakoribbá és intenzívebbé válása, valamint a szezonális csapadékeloszlás változása jelentik majd a legsúlyosabb hatást. A XXI. században várható időjárási viszonyok földrajzi régiónként igen eltérőek. Egyes területeken egyszerre jelennek majd meg kedvező és kedvezőtlen változások, amelyek összesített hatását nem lehet megjósolni, mivel kevéssé ismert, hogy egyes termények hogyan reagálnak a klíma változására. Noha az éghajlatváltozás globális jelenség, helyi hatásai igen sokrétűek. A termelőtevékenységre gyakorolt összesített hatás az Unión belüli különböző régiókban és az egyes régiókban gazdaságtípusonként is változatos lesz.

Az 1. melléklet foglalja össze az éghajlatváltozás jellegét és hatásait az Unió különböző részein.

Növénytermesztés

Az éghajlatváltozás egyes következményei, mint a magasabb hőmérsékletek, a magasabb széndioxid-koncentráció és a hosszabb termőidény által kiváltott fokozott fotoszintézis még enyhén kedvezhetnek is a szántóföldi növények hozamának bizonyos területeken, legalábbis a század derekáig. Az északi területeken nőhet a terméshozam és bővülhet a termeszthető növények köre, de az ilyen előnyök megjelenése csak kismértékű hőmérséklet-emelkedés esetén képzelhető el, és mindenképpen bizonytalan. A hőmérsékletek további emelkedése már inkább káros lesz, mert a növények fejlődését és termését a reprodukciós szakaszokat kiváltó hőmérsékleti határértékek szabják meg. A vegetatív ciklus felgyorsulása kedvezőtlen lehet a szemek érése és minősége szempontjából.

Számos káros következménnyel jár a csapadékmennyiség éves és szezonális változása. Az Unió déli részén a nyári csapadékmennyiség csökkenése, míg a középső és északi területeken a téli csapadékmennyiség növekedése várható. A szélsőséges időjárás, úgymint a kánikula és az aszály komolyan veszélyeztetheti a termést, különösen a növényfejlődés kritikus szakaszaiban.

A zöldségtermesztés erősen vízfüggő ágazat, és az optimálistól akár csak enyhén eltérő hőmérsékletek okozta stresszre is érzékeny, tehát az éghajlatváltozásnak igen kiszolgáltatott.

Az évelő növények esetében a szélsőséges események jelentenek komoly kockázatot, mivel ezek több éven át is befolyásolhatják a termékenységet. Az évelők esetében a növényfejlődési szakaszok korábbra tolódása is gondot okoz, mert a szántóföldi növényekhez képest ezeknél kevesebb alkalom nyílik a gazdálkodási műveletek időzítésének módosítására.

A gyümölcsfák számos fajtája érzékeny a virágzási időszakra eső tavaszi fagyra, és termőképességüket nagyban meghatározzák a téli hőmérsékletek. De mivel a melegebb időjárás következtében az utolsó tavaszi fagy és a virágzás ideje is korábbra tolódik, a károk mértéke várhatóan a mostanihoz hasonló marad. Az őszi korai fagyok okozta károk mértéke valószínűleg csökken, a gyümölcsfák vízigénye azonban valószínűleg nő. A kártevők és betegségek okozta károk várhatóan gyakoribbá válnak.

A szőlőtermesztés ben a fokozott fagyveszély, az érlelési idő lerövidülése, a – különösen a beéréskor káros – vízhiány, valamint a kártevők és betegségek megjelenésének változása jelenthet gondot. A szőlő- és olajbogyótermesztésre alkalmassá válhatnak Európában a mostani elterjedéstől észak és kelet felé eső területek. A jelenlegi termőterületeken valószínűleg nagyobb lesz a termés variabilitása.

Állattartás

A szárazabb és melegebb időjárás több szempontból is befolyásolja az állattartást, többek között az állatok egészségére és jóllétére is kihat. Az éghajlatváltozás által az állattartásra gyakorolt hatás igen összetett, mivel az Unióban számos különböző módszert alkalmaznak.

A hőmérsékletek emelkedése és a szélsőségek, például a kánikula közvetlenül befolyásolják az állatok egészségét, növekedését és hozamát, de a szaporodást is. Számolni kell olyan közvetett hatásokkal is, mint a legelők és a takarmánynövények terméshozamának vagy az állatbetegségek elterjedésének megváltozása.

Komoly negatív hatásokra az extenzív legeltetés esetében kell készülni, mert ennél a módszernél az időjárás közvetlenül befolyásolja a takarmány biztosítását és az állatok elhelyezését. A mediterrán vidékeken előrevetített nagyobb meleg és nyári csapadékhiány egyrészt lerövidíti a legeltetési időszakot, másrészt kisebb takarmányhozamot és rosszabb takarmányminőséget eredményez. Ezzel szemben az észak-nyugati csapadékos területeken bekövetkező kis mértékű melegedés rövid, illetve közepes távon kedvez az állattartásnak, mert javítja a legelők hozamát.

2.2. Az időjárással összefüggő kockázatok gazdasági hatása

Uniós szinten nem állapítottak meg összefüggést az utóbbi évtizedekben lezajlott melegedés és a terméshozamok általános emelkedése között. Eddig sokkal nagyobb szerepet játszott a technológia fejlődése, a gazdálkodási módszerek javulása, valamint az új gyakorlatok megjelenése, mint az éghajlatváltozás. Azonban a századforduló óta nagyobb változékonyság figyelhető meg a terméshozamokban, ami a szélsőséges időjárási körülményeknek, például a 2003-as forró és száraz nyárnak vagy a 2007-es csapadékszegény tavasznak tudható be.

A legtöbb elemzés arra a következtetésre jut, hogy az elkövetkezendő három évtizedben az időjárási átlagok várható változásai kedvezőek lesznek a mezőgazdasági termelés számára az Unió összességét tekintve. Egyre több kedvezőtlen hatás megjelenésére kell azonban számítani még a század dereka előtt szélsőséges időjárás formájában. A szélsőséges időjárás az éves termés károsításán felül tönkreteheti a gazdaságok létesítményeit, ami súlyos gazdasági következményekkel jár.

Igaz, hogy a bizonytalanságok miatt nehéz megjósolni az éghajlatváltozás által a mezőgazdasági termelésre és árakra gyakorolt hatást, az azonban várható, hogy a szélsőséges jelenségek gyakoribbá válása az időjárással összefüggő kiesések révén fokozza a termelés kiszámíthatatlanságát. Egy gazdaság bevételeit számos tényező, pl. a világpiaci helyzet és az ágazati támogatás összjátéka határozza meg, de a terméskiesések gyakoribbá válása fokozhatja a szélsőséges időjárási események által érintett gazdálkodók anyagi helyzetének bizonytalanságát.

2.3. A vidéki területeken megjelenő általánosabb éghajlati következmények

A vidéki területeken az éghajlatváltozás a mezőgazdaságot közvetlenül érintő következményeken túl is számos hatással jár. Meg kell említeni az árvízveszély fokozódását, ami főleg a közép- és észak-európai területeket érinti, valamint az infrastruktúrák károsodásának veszélyét egyéb szélsőséges jelenségek következtében. A víz különböző felhasználásai közötti verseny megjelenése is inkább a vidéki területeket és azok gazdaságát fogja érinteni.

Sok vidéki terület számára bírnak jelentőséggel az erdei ökoszisztémák és az erdőgazdálkodás. Az éghajlatváltozással megnő az olyan zavarok veszélye, mint a vihar- vagy a tűzkár, valamint a kártevők és betegségek megjelenése, ami természetesen kihat az erdők növekedésére és termelékenységére. Mindez rontja az erdőgazdálkodás jövedelmezőségét, főleg a déli területeken, és befolyásolja az erdők azon képességét, hogy környezeti szolgáltatásokat nyújtsanak, például széndioxidot nyeljenek el.

A hegyvidékeken a hótakaró csökkenése lesz rossz hatással a téli idegenforgalomra és az idegenforgalomra épülő vidéki gazdaságokra. Hasonló lesz a helyzet a vízhiányossá váló területeken, de ugyanakkor a melegebb éghajlat következtében az Unió más vidékein új turisztikai lehetőségek merülhetnek fel.

2.4. Alkalmazkodási képesség, sebezhetőség és regionális eltérések

A mezőgazdasági üzemek vezetésének mindig része volt az időjárási viszonyokhoz való alkalmazkodás. Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodás bizonyos mértékben hasonló elveket követ, mint a rövid távú változások átvészelése. Az agrártechnológiák és gazdálkodási stratégiák átalakítása már meg is megkezdődött. Azonban elképzelhető, hogy az elkövetkezendő évtizedek alatt lezajló éghajlatváltozás mértéke meghaladja a gazdálkodók alkalmazkodási képességét.

A gazdaságok sebezhetősége EU-szerte változó, függ a kedvezőtlen éghajlati hatásoknak való kitettségüktől és társadalmi-gazdasági környezetüktől. Az adott agrár-ökológiai helyzet és a változó viszonyokhoz való igazodásban szerzett tapasztalat is befolyásolja egy gazdálkodó alkalmazkodóképességét. Az ellenálló képességet meghatározó társadalmi-gazdasági tényezők a következők lehetnek:

– a gazdaság jellege: a termelés módja, a gazdaság mérete, a gazdálkodás intenzitása;

– a növénytermesztési és állattartási módok sokfélesége, a mezőgazdaságtól eltérő bevételi források létezése;

– a releváns információkhoz való hozzáférés, az éghajlat változásával kapcsolatos ismeretek és készségek birtoklása, megoldások ismerete, a tanácsadó szolgálatok hozzájárulása az alkalmazkodás megkönnyítéséhez;

– az általános társadalmi-gazdasági helyzet, ti. a szűk készletekből gazdálkodó vagy nehezen megközelíthető vidéki területen élő gazdálkodók helyzete a legnehezebb;

– a meglévő technológiákhoz és infrastrukturális kapacitáshoz való hozzáférés.

Az éghajlatváltozás hatásainak kiegyensúlyozatlan megjelenése várhatóan tovább fokozza az európai vidéki területek közötti regionális különbségeket és gazdasági egyenlőtlenségeket. Az éghajlati tényezők hosszú távon a mezőgazdaság további sorvadásához, az EU egyes részein a művelt földterületek elhagyásához vezethetnek. Más területeken ugyanakkor javulhatnak a gazdálkodás feltételei és a mezőgazdasági bevételek is. Mindez jelentősen kihathat a tájképre és a biológiai sokféleségre, és döntően befolyásolhatja Európa régióinak általános fejlődését.

2.5. A mezőgazdaságra és az élelmiszerellátás biztonságára világszinten gyakorolt hatás

Az éghajlatváltozás tovább árnyalja azt a kihívást, hogy a Föld növekvő népességének ellátása érdekében növelni kell a mezőgazdasági termelést, garantálni kell az élelmiszerellátás biztonságát és a vidéki emberek megélhetését, ugyanakkor világszerte fenn kell tartani a környezet magas szintű védelmét.

Az egyenlítőhöz közeli területeken – ahol a legtöbb fejlődő ország fekszik – még kismértékű hőmérséklet-emelkedés is rossz hatással lesz a terméshozamra, ami évről évre ingadozhat a helyi élelmezésbiztonságot komolyan kockára téve. A szélsőséges időjárási események gyakoribbá válása tovább csökkenti a termést. Következésképpen nőni fog az élelmiszer-importtól való függőség, és többeket veszélyeztethet az éhínség.

Az egyenlítőtől távolabbi vidékeken a következő évtizedekben várhatóan a terméshozamok növekedése lesz meghatározó. A következő 20–30 évben a globális élelmiszer-termelés a regionális változások ellenére is stabil marad, az előrejelzések szerint lépést tud tartani a növekvő népesség növekvő táplálékigényével. Az ilyen becslések azonban nem mindig veszik kellő mértékben figyelembe a szélsőséges időjárási események következményeit vagy a kártevők és betegségek által okozott károkat, pedig ezek a tényezők ronthatják mind a fejlett, mind a fejlődő országok termelékenységét. A század második felére a mezőgazdaság termelékenysége világszinten is csökkenni kezdhet.

Ahogy a világ különböző részein megváltozik a mezőgazdasági termelőképesség és ugyanakkor gyakoribbá válnak a szélsőséges időjárási jelenségek, a termelés egyre kiszámíthatatlanabb lesz. Ez az árak ingadozásához és a kereskedelmi forgalom változásához vezet.

3. Az Unió mezőgazdaságának alkalmazkodása az éghajlatváltozáshoz

A mezőgazdaságban az alkalmazkodást szolgáló intézkedések köre a technológiai megoldásoktól az üzemvezetés illetve az üzemszerkezet megváltoztatásán keresztül a politikai eszközökig, pl. az alkalmazkodási tervekig terjed. Rövid távon elegendő lehet, ha a gazdaságok önálló alkalmazkodnak, de hosszabb távon elkerülhetetlen a technológiai és strukturális váltás. Ezt a helyi és regionális feltételek ismerete alapján tervezett stratégiák révén kell végrehajtani.

3.1. A gazdaságok szintjén megvalósítható alkalmazkodás

Az Unióban folyamatosan változnak a termésforgók, az üzemvezetési és földhasználati gyakorlatok, ami részben az időjárási változásoknak tudható be. Ez a gazdaságok szintjén megvalósított alkalmazkodás a termés javítását és az adott éghajlati feltételekhez való igazodást szolgálja a gazdálkodók jelenlegi ismereteire és tapasztalatára építve. Az elkövetkezendő évtizedekben azonban a mindenkori gyakorlat kiigazításán túlmutató alkalmazkodást kell megvalósítani. Lehetséges rövid, illetve közép távú alkalmazkodási megoldások a következők:

– egyes gazdálkodási műveletek, pl. vetés/ültetés és kezelések időzítésének megváltoztatása;

– műszaki megoldások: a gyümölcsösök fagy elleni védelme, az állatok elhelyezésére szolgáló épületek hatékonyabb szellőztetése és hűtése;

– a tenyészidőszak hosszához és a rendelkezésre álló vízkészlethez, valamint a várható hőmérsékleti és páratartalom-értékekhez jobban illeszkedő termények és fajták választása;

– a termények tulajdonságainak módosítása a meglévő genetikai változatosság és új biotechnológiai eszközök felhasználásával;

– a kártevő- és betegségmegelőzés hatékonyságának javítása jobb felügyelet, változatosabb vetésforgók vagy integrált kártevő-irtási módszerek révén;

– a vízhasználat hatékonyságának javítása: a vízveszteség csökkentése, az öntözési gyakorlatok tökéletesítése, a víz újrahasználata és tárolása;

– a talajkezelés javítása: a talajnedvesség megőrzése érdekében a vízmegtartó képesség növelése, illetve tudatos tájrendezés, például az állatok számára menedéket adó terepelemek megőrzése;

– a meleget jobban viselő haszonállatfajták használata, az állatok takarmányozásának kiigazítása kánikulaidőszakokban.

Ezek a megoldások önmagukban vagy egymással ötvözve jelentősen ellensúlyozhatják az éghajlat kedvezőtlen változását, és hozzájárulhatnak a kedvező változások kihasználásához. A gazdálkodók kellő ismeretek és útmutatás birtokában már most vagy a közeljövőben is megvalósíthatnak a felsoroltak közül számos alkalmazkodási intézkedést. Az időjárás jelentette kihívások azonban csak részben befolyásolják a gazdálkodók döntéseit, akik számos más társadalmi-gazdasági és piaci megfontolást is figyelembe vesznek.

Az időjárás szeszélyességéhez való alkalmazkodás amúgy nehezebb lesz, mint az átlagértékek fokozatos változásának elfogadása. A veszélyeztetett területeken nagyobb figyelmet kell fordítani a mezőgazdasági termelés kiszámíthatóságára és ellenálló képességére, valamint a gazdaságok bevételeinek biztosítására. A gazdasági tevékenységek és bevételi források diverzifikációja, az üzemszerkezet megváltoztatása, valamint néhány esetben többletberuházás válhat szükségessé.

3.2. Ágazati szintű alkalmazkodás

A gazdaságok önálló alkalmazkodási lehetőségei az éghajlatváltozás súlyosabbra fordulásával kimerülhetnek. Ez esetben szükség lesz a helyi és regionális mezőgazdaságra szabott, az állami hatóságok által vezérelt ágazati megoldásokra, amelyek szélesebb körű és összehangoltabb alkalmazkodást segítenek elő, és hozzájárulhatnak az esetleg súlyos környezeti és gazdasági következményekkel járó hibás alkalmazkodás kiküszöböléséhez.

Országos és regionális alkalmazkodási stratégiákkal biztosítható az alkalmazkodást lehetővé tevő koherens keret. Az Unió tagállamainak felkészültsége a nemzeti és regionális alkalmazkodási stratégiák előkészítésében és kidolgozásában igen eltérő, és ez vonatkozik a mezőgazdasági ágazat alkalmazkodására is. Az alkalmazkodási stratégiák alkalmasak arra is, hogy felhívják a gazdálkodók figyelmét az előrelátható változásokra, ösztönözzék a korai fellépést, elősegítsék a megfelelő reakciók és hosszú távú megoldások születését. A mezőgazdasági szociális partnerek bevonásával biztosítható ilyen stratégiák alkotása.

Az ágazati szintű alkalmazkodás lépései többek között:

– a sebezhető területek és ágazatok meghatározása, annak felmérése, hogy a klíma változására való tekintettel szükséges, illetve megvalósítható-e a termények és a használt fajták megváltoztatása;

– a mezőgazdasági kutatás és kísérleti termesztés támogatása a haszonnövények kiválasztásának és az új feltételekhez jobban igazodó fajták kialakításának céljából;

– az alkalmazkodóképesség javítása figyelemfelhívás, a releváns információk terjesztése, valamint üzemvezetési tanácsadás útján;

– az öntözési infrastruktúrák, vízhasználati technológiák, valamint a vízkészletekkel való gazdálkodás hatékonyságának javításába való beruházások növelése;

– öntözési tervek kidolgozása a tervek hatásainak alapos értékelése, a vízkészletek jövőbeli elérhetősége és a különböző felhasználók vízigényei alapján, a kereslet és a kínálat közötti egyensúly figyelembevételével;

– kockázat- és válságkezelési eszközök kidolgozása az időjárási események gazdasági következményeinek kezelésére.

Ágazati szintű tervezésre és tanácsadásra van szükség, mivel az új időjárási viszonyokhoz való alkalmazkodást szolgáló intézkedések egy része valószínűleg költséges lesz és a gazdálkodók részéről jelentős beruházásokat tesz szükségessé. Emellett egyes alkalmazkodási intézkedések hosszú távon elősegíthetik ugyan a gazdálkodók bevételeinek biztosítását, rövid távon azonban magasabb kockázattal járnak. Így például az új fajták vagy termények használata speciális technológiákat vagy forgalmazási módokat igényelhet, amelyek kialakulásához időre lesz szükség.

Az alkalmazkodás tervezése az időjárás alakulásával és ennek helyi hatásaival összefüggő bizonytalanságok miatt kihívást jelent, ami megnehezíti a mezőgazdasági rendszerek szempontjából optimális változtatások azonosítását. Ahhoz, hogy az alkalmazkodás tervezése sikeres lehessen, korán meg kell kezdeni, és rugalmasan kell alakítani a bizonytalanságok kezelése érdekében.

4. A KAP hozzájárulása az alkalmazkodáshoz

Az időjárás várható alakulása hatással lehet a KAP azon célkitűzéseinek elérésére, hogy ésszerű áron elegendő élelmiszer elérhetőségét biztosítsa, hozzájáruljon a gazdálkodás és a vidéki területek életképességéhez, és népszerűsítse a környezetbarát gazdálkodási módszereket. Az uniós mezőgazdaság alkalmazkodásának fő célja, hogy biztosítsa az éghajlatváltozással szembeni ellenálló képességet, a mezőgazdaság és a vidéki területek társadalmi-gazdasági életképességét, valamint a környezetvédelmi célkitűzésekkel való összhangot.

A jelenlegi KAP alapvető szintű jövedelembiztonságot nyújt a gazdálkodóknak, és keretet teremt azon természeti környezettel való fenntartható gazdálkodáshoz, ami a mezőgazdasági tevékenység színtere. A termeléshez kapcsolódó támogatásról a termeléstől függetlenített támogatásra való átállás lehetővé teszi a gazdálkodók számára, hogy reagálni tudjanak a külső követelményekre, a piaci jelzésekre, valamint az éghajlatváltozás okozta fejleményekre. A vidékfejlesztési politika keretében széles körben állnak a tagállamok rendelkezésére olyan eszközök, amelyekkel célzott támogatás nyújtható az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodást elősegítő tevékenységekhez.

A KAP „állapotfelmérése” a fenntartható mezőgazdaság felé tett további lépést jelent, amelyben külön hangsúlyt kap az éghajlatváltozás hatásainak mérséklése és az azokhoz való alkalmazkodás, valamint a vizek és a biológiai sokféleség védelme, amelyre vonatkozóan további vidékfejlesztési források kerültek jóváhagyásra. A 2013 végéig terjedő időszakban az EU és tagállamai azzal a kihívással és lehetőséggel néznek szembe, hogy az alkalmazkodás elősegítése érdekében a lehető legjobban használják fel a KAP keretében rendelkezésre álló eszközöket.

5. iránymutatások a mezőgazdasági alkalmazkodási stratégiához

5.1. A mindenképpen kifizetődő intézkedések előnyben részesítése

A jelenlegi bizonytalanságokra tekintettel az alkalmazkodás terén a legköltséghatékonyabb megközelítést a mindenképpen kifizetődő (ún. „no regret”) lehetőségek előnyben részesítése garantálja. Ezek olyan lehetőségek, amelyek a várható változások széles körével segítenek megbirkózni, és járulékos társadalmi-gazdasági vagy környezeti előnyökkel járnak. A mezőgazdasági ágazatban ez a mezőgazdasági ökoszisztémák ellenálló képességének fokozását jelenti a természeti erőforrások – különösen a víz és a talaj – fenntarthatóbb használata révén. A mezőgazdaság alapjául szolgáló természeti erőforrások védelmével az ágazat éghajlatváltozással szembeni ellenálló képessége is javul. Az ilyen döntések biztosítják, hogy a következő évtizedek során hozott gazdálkodási döntések ne ássák alá az évszázad során később jelentkező esetleges nagyobb hatásokkal való megküzdés képességét.

Mint az „Az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodás: egy európai fellépési keret felé” című fehér könyvben is szerepel, azt is értékelni kell, hogy a vízgazdálkodással összefüggő mely követelményeket kell még jobban beépíteni a megfelelő KAP eszközökbe. A mezőgazdaságot érintő alkalmazkodási intézkedéseket a vízügyi keretirányelv és az árvizekről szóló irányelv nemzeti végrehajtásába is be lehet építeni.

5.2. A mezőgazdaság ökoszisztéma-szolgáltatásokat nyújtó szerepének erősítése

Az éghajlatváltozásnak az európai hidrológiai rendszerekre, élőhelyekre és a biológiai sokféleségre gyakorolt hatására tekintettel az éghajlatváltozással szembeni általános ellenálló képesség szempontjából központi szerepet játszik, hogy a művelt területek kezelésén keresztül biztosítsuk az ökoszisztémák fenntartását. A mezőgazdaság hozzájárulhat például a vízgyűjtő területek kezeléséhez, az élőhelyek és a biológiai sokféleség védelméhez, valamint a többféle funkciót betöltő tájak fenntartásához és helyreállításához. Így többek között – a művelt földeken a vadon élő állatok által használt folyosók hálózatának létrehozásával – megkönnyíthető a fajok vándorlása, a legelők víztartó képessége pedig felhasználható az árvízveszély csökkentésére. El lehetne ismerni és tovább lehetne bővíteni a mezőgazdaság képességét az ilyen „zöld infrastruktúra” biztosítására.

A jelenlegi agrár-környezetvédelmi intézkedések hozzájárulnak ugyan e célkitűzéshez, azonban esetleg nem mindig erősítik kellő mértékben a biológiai sokféleséget őrző területek közötti összeköttetéseket. Ebben az összefüggésben a sikeres alkalmazkodás elősegítése érdekében meg lehetne fontolni a vidékfejlesztési intézkedéseknek az egyéni gazdaságok szintjén túlterjedő regionális alkalmazhatóságát.

5.3. A mezőgazdasági infrastruktúra ellenálló képességének fokozása

A mezőgazdaság olyan termelési rendszer, amely tárgyi eszközöktől (például felszereléstől, épületektől, gépektől) és infrastruktúrától függ, ezekre pedig a szélsőséges események hatással lehetnek. Az ilyen események okozta esetleges gazdasági veszteségek komoly problémává válhatnak az ágazat számára, különösen mivel a mezőgazdaságban a tárgyi eszközök az átlagos éves hozamhoz és a gazdaságok bevételeihez viszonyítva általában jelentős értéket képviselnek. Ezért a megelőző intézkedések, továbbfejlesztésére, valamint az esetleges károk kezelésére szolgáló, a regionális jellegzetességekre szabott eszközök kidolgozására van szükség.

5.4. Az alkalmazkodás és a hatások enyhítése közötti szinergia kialakítása

A mezőgazdasági tevékenységek a globális felmelegedéshez hozzájáruló dinitrogén-oxid- és metánkibocsátás jelentős forrását képezik. Az uniós mezőgazdaság kibocsátásának csökkentésével, megújuló energiaforrások és biotermékek előállításával, valamint a mezőgazdasági területek talajában történő széntárolással járulhat hozzá az éghajlatváltozás hatásainak enyhítéséhez.

Az üvegházhatást okozó gázok kibocsátásának csökkentése és egyidejűleg a változó éghajlathoz való alkalmazkodás jelentette kettős kihívás kezelése érdekében a lehető legnagyobb mértékben biztosítani kell az alkalmazkodás és a hatások enyhítése közötti szinergiát. Azonosítani és támogatni kell az olyan intézkedéseket, amelyek a kibocsátások csökkentése és a gazdaságok ellenálló képességének növelése terén járulékos előnyöket nyújtanak. Ilyenek többek között a talajban a szerves szén arányát fenntartó és növelő talajgazdálkodási és földművelési gyakorlatok, valamint a legelők védelme és kezelése. Az ökológiai termelésben – a hatékony tápanyag-körforgásnak és talajgazdálkodásának köszönhetően – rejlenek lehetőségek a hatásenyhítésre, és mivel általában nagyobb sokféleséggel és a gazdaság ökoszisztémájának működésére vonatkozó magas szintű ismeretekkel is jár, valószínűleg ellenállóbb is lesz majd az éghajlatváltozással szemben.

A megfelelő intézkedések kiválasztása során figyelembe kell venni a célkitűzések közötti esetleges ellentmondásokat is, és egyes esetekben kompromisszumokra lehet szükség. A tagállamok ezen intézkedések végrehajtásához igénybe vehetnek vidékfejlesztési forrásokat.

5.5. A gazdálkodók alkalmazkodóképességének javítása

A mezőgazdaság tartós alkalmazkodásának nélkülözhetetlen feltétele a gazdálkodók alkalmazkodóképességének javítása. Az éghajlatváltozással összefüggő kérdésekben a gazdálkodóknak és mezőgazdasági dolgozóknak nyújtott tájékoztatás és tanácsadás erősítése kulcsfontosságú az alkalmazkodási kedv és felkészültség szempontjából. Ehhez számos eszköz áll rendelkezésre, így többek között célzott tanfolyamok, a szaksajtó, valamint a kommunikációs technológiák használata. Fontos továbbá, hogy az éghajlatváltozást beépítsék a fiatal gazdálkodók, mezőgazdasági munkások és tanulók képzésének rendszereibe. Emellett a mezőgazdasági tanácsadó szolgálatokat régióspecifikus információk és az alkalmazkodást szolgáló gyakorlati megoldások terjesztésére is fel lehetne használni, elősegítve ezzel, hogy a gazdálkodók jobban tudjanak reagálni a jövőbeli változásokra.

A KAP „állapotfelmérése” keretében elfogadott intézkedések a vidékfejlesztési politikán belül további lehetőségeket teremtenek a tájékoztatási és képzési programok finanszírozására, valamint a mezőgazdasági tanácsadó szolgálatok igénybe vételére.

5.6. A tagállamok közötti együttműködés megkönnyítése

Ösztönözni kell az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodásra vonatkozó tagállami és tagállami szint alatti programok kidolgozását és az erre irányuló szakpolitikai gondolkodást. A mezőgazdasági ágazatban adódó alkalmazkodási lehetőségek terén a meglévő megközelítések, tapasztalatok és legjobb gyakorlatok tagállamok közötti cseréje előmozdíthatja az időjárás várható alakulásához legjobban alkalmazkodó gazdálkodási módszerek és termelési rendszerek elterjedését. 2009 végéig létrehozásra kerül a fehér könyvben javasolt, a hatásokkal és az alkalmazkodással foglalkozó irányítóbizottság munkáját segítő mezőgazdasági műszaki munkacsoport.

A Bizottság azon kezdeményezésének, amely az éghajlatváltozás hatásaira és az ezzel kapcsolatos sebezhetőségre vonatkozó információcsere eszközéül szolgáló elszámolóházi mechanizmus létrehozására irányul, foglalkoznia kell a mezőgazdaság terén mutatkozó nemzeti fejlemények, a projektek eredményei és a legjobb gyakorlatok megosztásával is.

5.7. Az éghajlatra és a mezőgazdaságra vonatkozó kutatások fokozása

A mezőgazdasági alkalmazkodás tervezése nem építhet kizárólag a globális éghajlati mintákra vonatkozó ismeretekre, ehhez a regionális hatásokra vonatkozó részletes információkra és az alkalmazkodási lehetőségek, valamint ezek helyi és a gazdaságok szintjén történő megvalósíthatóságának körültekintő értékelésére is szükség van. Feltétlenül szükséges a várható éghajlati hatások és az ezzel kapcsolatos sebezhetőség értékelésének térbeli és időbeli paramétereinek javítása és pontosítása, valamint a mezőgazdaság és az éghajlat közötti kölcsönhatások jobb megértése. Az európai mezőgazdasági kutatásokról nemrég elfogadott bizottsági közlemény COM(2008) 862 „Az európai agrárkutatások menetrendjére vonatkozó koherens stratégia felé”. bemutatja az éghajlatváltozással kapcsolatos uniós kutatási és innovációs igényeket és lehetséges irányokat, többek között a mezőgazdasági ágazat tekintetében is. Az Agrárkutatási Állandó Bizottság kiemelt területnek minősítette az éghajlatváltozást, és rámutatott, hogy a kutatások európai szintű összehangolása terén jelentős hiányosságok állnak fenn. A nemzeti programvezetőkből munkacsoportot hoztak létre annak vizsgálatára, hogyan hat a mezőgazdaságra az éghajlatváltozás, valamint hogy a mezőgazdaság hogyan tud e hatásokhoz alkalmazkodni, illetve miként járulhat hozzá a hatások mérsékléséhez.[2]

COM(2008) 862 „Az európai agrárkutatások menetrendjére vonatkozó koherens stratégia felé”.

Ezenkívül mivel a vidéki területek inkább ki vannak téve az általánosabb éghajlati következményeknek, és az európai vidéki térségek jelentős része gazdasági szempontból több funkciót lát el, fontos az éghajlatváltozás által a vidéki gazdaságokra és társadalmakra gyakorolt hatások mélyreható vizsgálata. Ezáltal el lehetne mélyíteni az éghajlatváltozással és annak a vidéki térségek fenntarthatóságára gyakorolt hatásával foglalkozó társadalmi-gazdasági kutatásokat.

Az éghajlattal összefüggő kihívás következtében újra hangsúlyt kap az uniós és nemzeti szintű, folyamatos mezőgazdasági kutatás szükségessége, például a jövőbeli körülményekhez jobban alkalmazkodó fajták, termények és állatállományok kifejlesztése terén. A hatások enyhítéséhez szintén szükség lesz kutatásokra az elfogadható árú és megfelelő technológiák és innovációk kidolgozása terén. A hetedik kutatási keretprogram közelgő időközi értékelése alkalmat nyújt a tematikus prioritások közötti egyensúly felülvizsgálatára, és ebben az összefüggésben az éghajlattal és a mezőgazdasággal foglalkozó kutatások támogatására vonatkozó kérdés kezelésére.

További kulcsfontosságú kihívást jelent a fizikai és agronómiai tudományok eredményeinek a gazdálkodók helyi szintű ismereteivel való egyesítése olyan robusztus alkalmazkodási stratégiák kidolgozása érdekében, amelyek különböző éghajlati és társadalmi-gazdasági forgatókönyvek esetén a lehető legalacsonyabb szintre csökkentik az éghajlatváltozás negatív hatásait. A mezőgazdasági tanácsadó rendszer e tekintetben is fontos eszköz lehet.

Ugyanilyen fontos a regionális intézmények azon kapacitásának erősítése, hogy az éghajlatváltozást megfelelő eszközökkel kezeljék. A nemzeti és regionális kutatóintézetek, tanácsadó szolgálatok és a mezőgazdasági szociális partnerek közötti partnerségek, valamint a gazdálkodók tájékoztatására szolgáló regionális hálózatok létrehozása segítik majd az adott területekre szabott megfelelő stratégiák kialakítását.

5.8. A sebezhetőségre vonatkozó mutatók kidolgozása

Meg lehetne vizsgálni a kifejezetten a mezőgazdaságra – például annak alkalmazkodóképességére és a sebezhetőségére – vonatkozó mutatók kidolgozásának lehetőségét. A sebezhetőséget az éghajlatváltozással és a természeti csapásokkal szembeni jelenlegi érzékenység, valamint az időjárási mintákban bekövetkező változások alapján, kisebb területi egységenként kell meghatározni. Egy olyan sebezhetőségi mutató kialakításához, amely az alkalmazkodás aspektusára is kiterjed, az éghajlati, környezeti és a társadalmi-gazdasági tényezőket is magában foglaló többdimenziós megközelítésre van szükség.

6. Következtetések

A gazdálkodóknak úgy kell majd alkalmazkodniuk az éghajlatváltozáshoz, hogy a gazdaságok szintjén egyidejűleg csökkenteniük kell az üvegházhatást okozó gázok kibocsátását ,és javítaniuk kell a mezőgazdaság környezetvédelmi teljesítményét. Az uniós mezőgazdaság ellenálló képességének és versenyképességének fenntartása érdekében az éghajlatváltozással szemben egy fokozatosan fejlődő és átfogó megközelítést kell kialakítani, hogy a mezőgazdaság továbbra is be tudja tölteni azon szerepét, hogy kiváló minőségű élelmiszereket biztosít, valamint környezeti és a tájjal kapcsolatos szolgáltatásokat nyújt, hozzájárulva emellett az EU vidéki területeinek fenntartható fejlődéséhez. Az éghajlatváltozás ezenkívül új perspektívába helyezi az élelmezésbiztonság jelentette kihívást is.

Az alkalmazkodás hosszú távú folyamat, amelynek a következő évtizedek során az éghajlati tendenciáknak megfelelően, a bővülő ismeretekre és gyakorlati tapasztalatokra építve kell fejlődnie. E folyamat során fontos, hogy jobban bevonjuk a gazdálkodókat az alkalmazkodási szükségletekről folyó eszmecserébe és a helyes gyakorlatok megosztásába, mivel a gazdaságok szintjén végbemenő változások az alkalmazkodás kulcsfontosságú összetevőjét jelentik.

2013 után a közös agrárpolitika felülvizsgálatának keretében meg kell majd vizsgálni annak szükségességét, hogy kedvező feltételeket biztosítsunk a mezőgazdaság és a vidéki területek alkalmazkodásához. Az eredményes alkalmazkodáshoz, valamint az olyan új technológiák alkalmazásához, amelyek a hatások enyhítéséhez és a gazdálkodás hosszú távú életképességéhez egyaránt hozzájárulnak, az egyes gazdaságok lehetőségeit meghaladó beruházásokra és tervezésre lesz szükség. A hatóságoknak szerepet kell majd vállalniuk az éghajlatváltozáshoz való alkalmazkodásra irányuló politikák támogatásában és végrehajtásuk megkönnyítésében.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 „Az európai agrárkutatások menetrendjére vonatkozó koherens stratégia felé”.

IT

(...PICT...)|COMMISSIONE DELLE COMUNITÀ EUROPEE|

Bruxelles, 1.4.2009

SEC(2009) 417

DOCUMENTO DI LAVORO DEI SERVIZI DELLA COMMISSIONE

che accompagna il LIBRO BIANCO L'adattamento ai cambiamenti climatici: verso un quadro di azione europeo Le problematiche dell'adattamento dell'agricoltura e delle zone rurali europee ai cambiamenti climatici

{COM(2009) 147 definitivo}

DOCUMENTO DI LAVORO DEI SERVIZI DELLA COMMISSIONE

Le problematiche dell'adattamento dell'agricoltura e delle zone rurali europee ai cambiamenti climatici

1. Introduzione

Nei prossimi decenni l'agricoltura subirà l'influenza dei cambiamenti climatici a cui stiamo assistendo in tutto il mondo e nell'Unione europea. Benché l'agricoltura europea sia tecnologicamente avanzata, la sua capacità di fornire prodotti alimentari e contribuire alla fornitura di servizi ecosistemici per la società europea dipende direttamente dalle condizioni climatiche. Gli agricoltori europei dovranno definire le proprie strategie di produzione, gestione delle aziende agricole e investimenti in un contesto di crescente incertezza.

Il cambiamento climatico è solo uno degli svariati fattori che influenzano l'agricoltura e le zone rurali europee. I fattori socioeconomici, la concorrenza internazionale, lo sviluppo tecnologico e le scelte politiche determineranno a loro volta l'impatto dei cambiamenti agroclimatici sul settore agricolo europeo. La maggior parte del territorio dell'Unione europea è gestito dagli agricoltori: per questo la politica agricola comune (PAC) ha un proprio ruolo da svolgere per facilitare l'adattamento ai cambiamenti in atto, in quanto può aiutare gli agricoltori ad adattare la produzione alle mutati condizioni climatiche e a fornire una più vasta gamma di servizi ecosistemici legati alla gestione del territorio.

Il Libro bianco sull'adattamento ai cambiamenti climatici COM(2009) 147. , che definisce un quadro d'azione europeo volto a migliorare la resilienza dell'Europa al cambiamento climatico, sottolinea la necessità di inserire il tema dell'adattamento al cambiamento climatico in tutte le principali politiche europee e di rafforzare la collaborazione a tutti i livelli di governanza.[1]

COM(2009) 147.

Complementare al Libro bianco, il presente documento sintetizza le principali ripercussioni dei cambiamenti climatici sull'agricoltura dell'Unione europea, analizza gli adeguamenti necessari, descrive le implicazioni per la PAC ed esplora i possibili orientamenti per gli interventi futuri. Mira inoltre a coinvolgere maggiormente gli Stati membri e il mondo agricolo nel dibattito sulle necessità di adattamento imposte dalle pressioni climatiche e nelle attività da intraprendere.

2. Cambiamenti climatici: i problemi principali per l'agricoltura dell'unione europea

2.1. Effetti sulla produzione agricola

I cambiamenti climatici avranno effetti complessi sui processi biofisici che stanno alla base dei sistemi agricoli, con conseguenze sia negative che positive nelle varie regioni dell'Unione europea. L'aumento della concentrazione di CO 2 nell'atmosfera, l'aumento della temperatura, le modifiche del regime delle precipitazioni stagionali e annuali e della frequenza di fenomeni estremi incideranno sul volume, sulla qualità e sulla stabilità della produzione alimentare e si ripercuoteranno sull'ambiente naturale in cui si muove l'agricoltura. Le variazioni climatiche avranno conseguenze in termini di disponibilità di risorse idriche, organismi nocivi, fitopatie, terreni e modificheranno in misura significativa le condizioni della produzione agricola e zootecnica. In casi estremi il degrado degli ecosistemi agricoli potrebbero tradursi nella desertificazione, con la conseguente perdita di qualsiasi capacità produttiva dei terreni.

A breve termine, i fattori che potrebbero avere le conseguenze più gravi per l'agricoltura sono la frequenza e l'intensità di eventi meteorologici estremi e le variazioni stagionali del regime delle precipitazioni. Le condizioni climatiche che si verranno a produrre nel ventunesimo secolo presentano grandi variazioni a seconda delle zone geografiche: in certe zone si avranno effetti negativi e contemporaneamente positivi, di cui si ignora il bilancio netto in quanto non si conosce ancora con precisione quali potrebbero essere le risposte colturali alle variazioni climatiche. Pur essendo un fenomeno globale, i cambiamenti climatici avranno impatti diversi a livello locale, con effetti netti globali sull'attività agricola che varieranno a seconda delle regioni geografiche dell'Unione europea e a seconda del tipo di azienda all'interno della stessa regione.

Nell'allegato 1 sono riassunte le principali caratteristiche e ripercussioni dei cambiamenti climatici nelle varie regioni dell'Unione.

Colture

Alcune caratteristiche dei cambiamenti climatici, come l'aumento delle temperature, una più intensa fotosintesi a causa della maggior concentrazione di CO 2 nell'atmosfera e l'allungamento dei periodi vegetativi possono avere effetti moderatamente positivi sulla produttività dei seminativi in alcune zone, come minimo fino alla metà del secolo. Nelle regioni settentrionali potrebbero aumentare le rese e la gamma delle colture possibili, vantaggi che diventeranno semmai realtà solo in caso di lieve aumento della temperatura. In caso di aumento più accentuato della temperatura le conseguenze si faranno sempre più gravi, giacché la crescita vegetativa e le rese dipendono da limiti di temperatura legati alle fasi principali della riproduzione. L'accelerazione del ciclo vegetativo può avere ripercussioni negative sulla ricchezza e la qualità dei semi.

Si può ipotizzare tutta una gamma di incidenze negative legate alla maggiore variabilità interannuale e stagionale delle precipitazioni, con una diminuzione delle precipitazioni estive nel meridione d'Europa e un'intensificazione delle precipitazioni invernali nel centro-nord. Condizioni meteorologiche estreme, come ondate di calore e siccità, potranno causare gravi perturbazioni della produzione, soprattutto nelle fasi critiche della crescita vegetativa.

La produzione di ortaggi, colture particolarmente sensibili alla disponibilità d'acqua e a variazioni anche minime della temperatura al di sopra o al di sotto della forcella ideale, è particolarmente vulnerabile ai cambiamenti climatici.

I fenomeni estremi costituiscono un grave rischio per le colture perenni perché la loro capacità produttiva può risentirne gli effetti negativi per molti anni. Le colture perenni sono sensibili anche alla maggiore precocità delle fasi fenologiche: rispetto ai seminativi ci sono infatti meno possibilità di adattamento attraverso un diverso calendario delle operazioni colturali.

Molti alberi da frutta sono sensibili alle gelate primaverili nel periodo della fioritura e le temperature invernali hanno un ruolo importante nella produttività. L'innalzamento delle temperature farà anticipare sia le ultime gelate primaverili che la fioritura cosicché è probabile che il rischio di danni rimanga pressoché invariato. È probabile che diminuisca anche il rischio di danni causati da gelate autunnali precoci, mentre aumenterà il fabbisogno d'acqua. Ci si aspettano invece maggiori problemi legati ad attacchi di organismi nocivi e malattie.

Per quanto riguarda il settore vitivinicolo si prevede un aumento dei rischi di gelate, un accorciamento del periodo di maturazione, problemi connessi allo stress idrico, molto dannoso nella fase della maturità, nonché variazioni per quanto riguarda gli organismi nocivi e le fitopatie. Si prevede un ampliamento verso nord e verso est dell'area geografica europea propizia alla coltivazione della vite e dell'olivo. Nelle attuali zone di produzione si assisterà ad una maggiore variabilità della produzione frutticola.

Patrimonio zootecnico

Le ripercussioni di condizioni meteorologiche più secche e di temperature più elevate sulle attività zootecniche saranno di vario tipo e si faranno sentire soprattutto a livello della salute e del benessere degli animali. L'influenza dei cambiamenti climatici sul settore zootecnico è complessa data la grande diversità di sistemi di allevamento dell'Unione europea.

Il riscaldamento climatico ed eventi estremi come le ondate di calore avranno sia effetti diretti sulla salute, la crescita e la produzione e la riproduzione degli animali, che effetti indiretti legati alla mutata produttività dei pascoli e delle culture foraggere e alla distribuzione delle malattie degli animali.

Si ritiene che le ripercussioni saranno estremamente negative per gli allevamenti estensivi al pascolo, dove le condizioni climatiche influenzano direttamente la quantità di foraggio disponibile e le possibilità di riparo per gli animali. Nelle zone mediterranee le temperature più elevate e le scarse precipitazioni estive accorceranno il periodo di pascolamento e ridurranno la quantità e la qualità di foraggio disponibile. Nelle zone umide nordoccidentali il riscaldamento, se moderato, potrà essere benefico per le attività zootecniche a breve e medio termine grazie a un aumento della produttività dei pascoli.

2.2. Effetti economici dei rischi connessi al cambiamento climatico

A livello dell'Unione europea non è stata finora stabilita alcuna correlazione tra il riscaldamento constatato negli ultimi decenni e il livello delle rese agricole che, in linea generale, sono aumentate. I risultati dei miglioramenti tecnologici, di una migliore gestione aziendale e del costante adattamento delle pratiche agricole hanno finora ampiamente compensato gli effetti dei cambiamenti climatici. Ma la variabilità delle rese agricole si è accentuata dall'inizio del secolo in seguito ad eventi climatici estremi come l'estate estremamente calda e secca del 2003 e la siccità della primavera del 2007.

La maggior parte degli studi indicano che, a livello dell'Unione europea, la prevista variazione climatica media sarà benefica per la produzione agricola nei prossimi tre decenni. Si ipotizzano però effetti negativi sempre più gravi entro la metà del secolo a causa di fenomeni meteorologici estremi. Oltre a sregolare la produzione annuale, gli eventi climatici estremi possono ripercuotersi gravemente sulle infrastrutture aziendali e causare pesanti perdite economiche.

Nonostante l'incertezza delle previsioni degli effetti dei cambiamenti climatici sulla produttività agricola e sui prezzi agricoli, l'intensificazione di fenomeni estremi avrà probabili conseguenze sulla volatilità della produzione agricola connessa a disavanzi di approvvigionamento causati dalle condizioni climatiche. Anche se l'impatto finale sui redditi agricoli dipenderà dal gioco combinato di molti fattori, come il mercato globale e le politiche di sostegno, la maggiore probabilità che si verifichino deficit di produzione può condurre ad una maggiore instabilità della situazione economica degli agricoltori colpiti da eventi climatici estremi.

2.3. Rischi climatici più generali per le zone rurali

Le zone rurali rischiano di subire tutta una serie di conseguenze delle variazioni climatiche al di là di quelle che colpiscono direttamente l'agricoltura.. Si pensi ad esempio al rischio di inondazioni, in particolare nelle regioni centrosettentrionali e ai rischi di danni alle infrastrutture causati da fenomeni estremi di altro tipo. Una concorrenza più aspra tra i diversi usi dell'acqua colpirà anche la popolazione e l'economia rurale.

Gli ecosistemi forestali e la silvicoltura sono essenziali per molte zone rurali. I cambiamenti climatici comporteranno maggiori rischi di perturbazioni dovute a tempeste, incendi, attacchi di organismi nocivi e focolai di fitopatie pregiudizievoli alla crescita e alla produzione forestale. Ne risentirà la redditività economica dell'attività forestale, soprattutto nelle regioni meridionali, e non da ultimo la capacità delle foreste di fornire servizi ambientali, come la funzione di bacino di assorbimento del carbonio.

La tendenza alla riduzione del manto nevoso delle montagne avrà conseguenze negative per il turismo invernale e per le economie rurali il cui reddito dipende dal turismo. Questo fenomeno può colpire anche le zone dove l'acqua scarseggia, mentre in altre regioni rurali dell'Unione europea le temperature più miti potrebbero creare nuove opportunità turistiche.

2.4. Capacità di adattamento, vulnerabilità e differenze regionali

L'adattamento alle condizioni climatiche caratterizza da sempre la gestione agricola e in una certa misura l'adattamento al cambiamento climatico segue gli stessi principi dell'adattamento alle variazioni a breve termine. Le tecniche agronomiche e le strategie agricole sono già in via di adattamento: nei prossimi decenni però la portata dei cambiamenti climatici potrebbe superare le capacità di adattamento di molti agricoltori.

La vulnerabilità dell'attività agricola varia tra gli Stati membri dell'Unione europea in funzione dell'esposizione alle avversità climatiche e del contesto socioeconomico. Le condizioni agroecologiche attuali e l'esperienza acquisita nella gestione di condizioni mutevoli influenzano la capacità di adattamento degli agricoltori. Fattori socioeconomici determinanti per la resilienza sono tra l'altro:

– caratteristiche delle aziende, come tipo di produzione, dimensioni e livello di intensità;

– diversità dei sistemi colturali e zootecnici, presenza di altre fonti di reddito esterne all'agricoltura;

– accesso alle informazioni utili, capacità e conoscenza delle tendenze climatiche e delle soluzioni adattive; il ruolo svolto dai servizi di consulenza nell'agevolare l'adattamento;

– situazione socioeconomica generale, particolare vulnerabilità degli agricoltori con risorse limitate o stabiliti in zone rurali particolarmente remote;

– accesso alle tecnologie disponibili e capacità in termini di infrastrutture.

Gli effetti diseguali dei cambiamenti climatici potrebbero accentuare le differenze regionali e acuire le disparità economiche tra le zone rurali europee. A lungo termine le pressioni climatiche potrebbero comportare un'ulteriore marginalizzazione dell'agricoltura o addirittura l'abbandono dei terreni agricoli in certe parti dell'Unione europea, mentre in certe altre si potrebbe verificare un miglioramento delle condizioni e dei redditi agricoli. Le ripercussioni sui paesaggi e sulla biodiversità sarebbero considerevoli, come pure l'incidenza sullo sviluppo complessivo delle regioni europee.

2.5. Impatti globali sull'agricoltura e sulla sicurezza alimentare

I cambiamenti climatici aggiungono una dimensione supplementare al problema globale di aumentare la produzione agricola per far fronte all'incremento demografico previsto e di garantire la sicurezza alimentare e i mezzi di sussistenza delle zone rurali nel rispetto di norme rigorose in materia di protezione dell'ambiente applicabili in tutti i paesi del mondo.

Nelle regioni del mondo a basse latitudini, dove si trova la maggior parte dei paesi in via di sviluppo, un ulteriore aumento anche limitato delle temperature comporterà un calo delle rese agricole e una maggiore variabilità delle medesime, con gravi conseguenze sulla sicurezza alimentare a livello locale. Le conseguenze negative sulle rese agricole saranno acuite dalla maggiore frequenza di eventi climatici estremi. Una delle probabili conseguenze sarà una maggiore dipendenza dalle importazioni di prodotti alimentari e un aumento del numero di persone che rischiano di morire di fame.

Alle latitudini più alte l'aumento della produttività dovrebbe essere il fenomeno predominante dei prossimi decenni. Nonostante le variazioni di produzione che si verificheranno a livello regionale, la produzione alimentare globale non risulta minacciata nei prossimi 20-30 anni e sarà in grado di tener testa alla domanda crescente di prodotti alimentari di una popolazione mondiale in crescita. Ma le proiezioni attuali non sempre tengono pienamente conto di determinati rischi di eventi climatici estremi e della comparsa di organismi nocivi e di malattie degli animali e delle piante che potrebbero ulteriormente offuscare il quadro degli impatti climatici sulla produttività sia dei paesi sviluppati che di quelli in via di sviluppo. Inoltre, entro la seconda metà del secolo la produttività globale dell'agricoltura potrebbe cominciare a scendere.

L'andamento del potenziale di produzione agricola nelle varie regioni del mondo combinato ad una più forte incidenza di fenomeni estremi potrebbe comportare una maggiore variabilità della produzione, che potrebbe tradursi in una maggiore volatilità dei prezzi e modificare le correnti di scambio.

3. Adattare l'agricoltura dell'UE ai cambiamenti climatici

Nel settore agricolo le misure di adattamento vanno dalle soluzioni tecnologiche all'adeguamento della gestione delle aziende o delle strutture agricole e comprendono nuove strategie politiche come i piani di adattamento. A breve termine può essere sufficiente un adattamento autonomo a livello di azienda agricola, ma nel lungo periodo saranno indispensabili modifiche tecnologiche e strutturali che richiedono strategie pianificate, basate sull'analisi delle condizioni locali e regionali.

3.1. Adattamento a livello dell'azienda agricola

L'evoluzione costante delle pratiche colturali, della gestione aziendale e dell'uso dei terreni è un fenomeno che si osserva in tutta Europa, in parte in risposta alle variazioni climatiche. Questi adattamenti realizzati a livello di singola azienda mirano a migliorare la produttività tenendo conto delle attuali condizioni climatiche e sono guidati dalle attuali conoscenze ed esperienza degli agricoltori. Nei prossimi decenni è probabile che sia necessario andare al di là di questi semplici adattamenti delle pratiche attuali. Le soluzioni di adattamento prevedibili a breve e medio termine sono tra l'altro le seguenti:

– adattare il calendario delle operazioni culturali (date di impianto, di semina e trattamenti);

– adottare soluzioni tecniche come la protezione dei campi dal gelo o miglioramento degli impianti di ventilazione/raffreddamento nei ripari per animali;

– selezionare colture e varietà più adatte alla durata prevista del periodo vegetativo e alla disponibilità d'acqua e più resistenti alle nuove condizioni di temperatura e umidità;

– adattare le colture in base alla diversità genetica esistente e alle nuove possibilità offerte dalla biotecnologia;

– lottare più efficacemente contro le malattie e gli organismi nocivi, ad esempio attraverso un miglior monitoraggio, la rotazione diversificata delle culture o l'applicazione di metodi di lotta integrata contro gli organismi nocivi;

– usare l'acqua in modo più efficace attraverso una riduzione delle perdite, migliori pratiche di irrigazione, riciclaggio e creazione di depositi d'acqua;

– migliorare la gestione dei terreni, aumentandone le capacità di ritenzione d'acqua per conservare l'umidità, e la gestione del paesaggio (mantenere le particolarità paesaggistiche e fornire riparo agli animali);

– allevare razze di bestiame più resistenti alle temperature elevate e adattare il regime alimentare degli animali sottoposti a stress da calura.

Queste soluzioni, prese individualmente o combinate tra loro, possono effettivamente controbilanciare i cambiamenti climatici avversi e sfruttare i vantaggi di quelli positivi. Molte delle soluzioni di adattamento sopra descritte possono essere attuate dagli agricoltori già oggi o in un futuro prossimo se dispongono di conoscenze sufficienti e ricevono orientamenti adeguati. Ma i rischi climatici sono solo uno degli aspetti che influenzano le decisioni degli agricoltori, nelle quali entrano in gioco molti altri aspetti come la situazione socioeconomica e il mercato.

Sarà molto più difficile far fronte alla crescente variabilità del clima che adattarsi all'evoluzione progressiva delle variabili climatiche medie. Per questo occorrerà adoperarsi per garantire la stabilità e la resilienza della produzione agricola e dei redditi agricoli nelle regioni sensibili. A questo scopo potrebbe essere necessaria la diversificazione delle attività delle aziende agricole e delle loro fonti di reddito, il che potrebbe richiedere cambiamenti profondi nella struttura delle aziende e, in certi casi, investimenti supplementari.

3.2. Adattamento a livello settoriale

I limiti di un adattamento autonomo a livello di azienda si faranno probabilmente sentire via via che l'impatto dei cambiamenti climatici si farà più intenso. Per favorire un'azione di adattamento più vasta e meglio coordinata potrebbero essere necessarie risposte a livello settoriale, che rispecchino la diversità dell'agricoltura regionale e locale e che siano orientate dalle autorità pubbliche in modo da evitare adattamenti in direzioni sbagliate con gravi conseguenze economiche e ambientali.

L'adattamento dovrebbe essere realizzato nel quadro coerente di strategie nazionali e regionali. Gli Stati membri dell'Unione europea si trovano in fasi diverse di preparazione ed elaborazione di strategie nazionali di adattamento, anche nel settore dell'agricoltura. Le strategie di adattamento possono sensibilizzare gli agricoltori ai cambiamenti previsti, incoraggiare l'adozione di provvedimenti tempestivi e facilitare l'attuazione di risposte appropriate e di soluzioni valide a lungo termine. Le parti sociali del settore agricolo possono contribuire all'elaborazione di queste strategie di adattamento e devono essere coinvolte in questo processo.

L'adattamento a livello settoriale potrebbe essere realizzato attraverso:

– l'individuazione delle zone e dei settori vulnerabili e la valutazione della necessità e dell'opportunità di modificare le colture e le varietà per tener conto delle tendenze climatiche;

– il sostegno alla ricerca agronomica e alla produzione sperimentale, mirate a selezionare le colture e sviluppare le varietà più adatte alle nuove condizioni;

– un rafforzamento della capacità di adattamento attraverso la sensibilizzazione e la comunicazione di informazioni pertinenti e di consulenza sulla gestione aziendale;

– l'incentivazione di investimenti destinati a migliorare l'efficienza delle infrastrutture di irrigazione e delle tecnologie per l'uso dell'acqua, come pure la gestione delle risorse idriche;

– l'elaborazione di piani di irrigazione basati su una valutazione approfondita dei loro impatti, della disponibilità futura di risorse idriche e del fabbisogno idrico dei diversi utilizzatori tenendo conto dell'equilibrio tra offerta e domanda;

– lo sviluppo di strumenti di gestione dei rischi e delle crisi per far fronte alle conseguenze economiche di fenomeni di origine climatica.

La pianificazione e la consulenza a livello settoriale sono una necessità perché è probabile che alcune misure di adeguamento alle nuove condizioni climatiche siano costose e richiedano cospicui investimenti da parte degli agricoltori. Determinate misure di adeguamento che possono contribuire al mantenimento del reddito degli agricoltori nel lungo periodo potrebbero comportare rischi maggiori a breve termine. Ad esempio, l'uso di nuove varietà o di nuove colture può richiedere tecnologie specifiche o un particolare tipo di commercializzazione il cui successo presuppone un certo periodo di tempo.

Pianificare l'adeguamento è un lavoro complesso perché non si conoscono gli andamenti climatici e le loro ripercussioni specifiche a livello locale, il che non aiuta ad individuare quali potrebbero essere i cambiamenti ottimali per i sistemi agricoli. Per avere successo la pianificazione dell'adattamento deve iniziare precocemente ed essere flessibile per tener conto del fattore incertezza.

4. PAC – contribuire all'adattamento

Gli andamenti climatici previsti possono ostacolare il conseguimento degli obiettivi della PAC consistenti in particolare nel garantire ai cittadini la disponibilità di cibo a prezzi ragionevoli, nel contribuire alla redditività dell'attività agricola e delle zone rurali e nel promuovere pratiche agricole rispettose dell'ambiente. Gli obiettivi principali dell'adattamento dell'agricoltura dell'UE sono garantire la resilienza alle variazioni climatiche, la redditività socioeconomica dell'agricoltura e delle zone rurali e la coerenza con gli obiettivi di protezione dell'ambiente.

Attualmente la PAC garantisce agli agricoltori un livello minimo di sicurezza del reddito e offre un quadro per la gestione sostenibile dell'ambiente naturale nel quale si svolge l'attività agricola. Il passaggio da un sostegno legato alla produzione alla concessione di aiuti disaccoppiati permette agli agricoltori di far fronte ad esigenze esterne, di rispondere ai segnali del mercato e di adattarsi agli sviluppi legati ai cambiamenti climatici. La politica dello sviluppo rurale mettere a disposizione degli Stati membri una serie di misure attraverso le quali possono concedere un supporto mirato alle attività che contribuiscono all'adattamento ai cambiamenti climatici.

La verifica dello "stato di salute" della PAC rappresenta un ulteriore passo avanti verso l'agricoltura sostenibile: quest'ultima riforma ha posto l'accento sull'attenuazione e l'adattamento al cambiamento climatico, sulla protezione delle risorse idriche e della biodiversità e ha approvato a tal fine stanziamenti supplementari nell'ambito dello sviluppo rurale. L'Unione europea e i suoi Stati membri hanno un compito complesso da realizzare entro la fine del 2013, che è anche un'opportunità da cogliere: si tratta di fare il miglior uso possibile degli strumenti della PAC disponibili per favorire l'adattamento.

5. Orientamenti per una strategia di adattamento in agricoltura

5.1. Dare la precedenza a misure senz'altro positive

In un contesto di grande incertezza come quello attuale l'approccio più efficace sotto il profilo dei costi è dare la precedenza a opzioni di adattamento senz'altro positive, cioè a scelte che contribuiranno a far fronte a una vasta gamma di possibili cambiamenti e a produrre benefici collaterali sul piano socioeconomico e ambientale. Nel settore agricolo ciò significa rafforzare la resilienza degli ecosistemi agricoli attraverso un uso più sostenibile delle risorse naturali, in particolare dell'acqua e del terreno. Proteggendo le risorse naturali dalle quali dipende l'agricoltura, l'intero settore sarà maggiormente in grado di sviluppare la resilienza ai cambiamenti climatici. Questo tipo di risposta farà sì che le decisioni gestionali che saranno attuate nei prossimi decenni non siano tali da compromettere la capacità di far fronte a conseguenze più gravi che potrebbero verificarsi più avanti nel corso del secolo.

Come indica il Libro bianco "L'adattamento ai cambiamenti climatici: verso un quadro di azione europeo", è necessario anche valutare i requisiti in materia di gestione idrica da inserire negli strumenti corrispondenti della PAC. Le misure di adattamento relative all'agricoltura possono essere inserite anche nell'attuazione nazionale della direttiva quadro sulle acque e della direttiva sulle alluvioni.

5.2. Rafforzare il ruolo di fornitore di servizi ecosistemici dell'agricoltura

Tenendo conto delle previste ripercussioni dei cambiamenti climatici sui sistemi idrologici, sugli habitat e sulla biodiversità in Europa, il mantenimento degli ecosistemi attraverso la gestione dei terreni agricoli può dare un contributo fondamentale a costruire la resilienza generale ai cambiamenti climatici. L'agricoltura può ad esempio contribuire alla gestione dei bacini idrici, alla protezione degli habitat e della biodiversità e al mantenimento/ripristino dei paesaggi multifunzionali. In particolare, la migrazione delle specie può essere agevolata con la creazione di reti di corridoi per la fauna selvatica sui terreni agricoli e si può sfruttare la capacità di ritenzione d'acqua dei pascoli per ridurre il rischio di inondazioni. Il ruolo potenziale dell'agricoltura nella creazione di questa "infrastruttura verde" può senz'altro essere riconosciuto e ulteriormente rafforzato.

Le attuali misure agroambientali contribuiscono al raggiungimento di questo obiettivo, ma non sono sempre in grado di migliorare sufficientemente l'interconnessione tra ambiti distinti di protezione di biodiversità. In questo contesto si potrebbe prevedere la possibilità di attuare misure di sviluppo rurale su una scala territoriale superiore a quella della singola azienda per contribuire al successo dell'adattamento.

5.3. Rafforzare la resilienza delle infrastrutture agricole

In quanto sistema di produzione l'agricoltura dipende da immobilizzazioni materiali (ad es. attrezzature, immobili, macchinari) e da infrastrutture che possono risentire delle conseguenze di fenomeni estremi. Le eventuali perdite economiche derivanti da questi fenomeni possono essere molto preoccupanti per il settore, soprattutto perché il valore delle immobilizzazioni materiali in agricoltura tende ad essere molto alto rispetto alla produzione media annua e al reddito agricolo medio annuo. È quindi necessario focalizzarsi sull'azione preventiva e sull'elaborazione di strumenti adatti alle caratteristiche regionali in modo da poter far fronte ai danni eventuali.

5.4. Sviluppare sinergie tra adattamento e mitigazione

Le attività agricole sono una fonte importante di emissioni di protossido di azoto e di metano, che contribuiscono al riscaldamento globale. Nell'Unione europea l'agricoltura può contribuire a mitigare i cambiamenti climatici riducendo le emissioni, producendo energie rinnovabili e bioprodotti e sequestrando il carbonio nei terreni agricoli.

Per far fronte alla duplice sfida di ridurre le emissioni di gas serra e di contrastare i cambiamenti climatici sarà necessario instaurare quante più sinergie possibile tra adattamento e mitigazione. Occorre individuare e favorire i provvedimenti in grado di produrre benefici collaterali in termini di riduzione delle emissioni e di rafforzamento della resilienza dell'attività agricola. Si tratta in particolare di pratiche di gestione e lavorazione del suolo che aiutano a mantenere e ad aumentare la quantità di carbonio organico all'interno dei terreni, e inoltre della protezione e della gestione dei pascoli. L'agricoltura biologica può contribuire alla mitigazione grazie all'efficienza dei cicli di elementi nutritivi e della gestione dei terreni che applica; inoltre, questo tipo di agricoltura implica di norma un livello più elevato di diversità e di conoscenza del funzionamento dell'ecosistema aziendale, per cui potrebbe rivelarsi più resiliente al cambiamento climatico.

Nel decidere le misure da attuare occorrerà valutare i conflitti possibili tra gli obiettivi e scendere a compromessi in certi casi. Gli Stati membri possono impiegare le risorse dello sviluppo rurale per attuare tali misure.

5.5. Migliorare la capacità di adattamento degli agricoltori

Migliorare la capacità di adattamento degli agricoltori è un prerequisito necessario per sostenere l'adattamento dell'agricoltura. È essenziale informare e offrire consulenza agli imprenditori e ai lavoratori agricoli sulle problematiche climatiche per motivarli e prepararli all'adattamento. I mezzi a disposizione sono ad esempio la partecipazione a corsi specializzati, la stampa specialistica e le tecnologie della comunicazione. È importante anche inserire le problematiche del cambiamento climatico nei programmi di formazione dei giovani agricoltori, dei lavoratori agricoli e degli apprendisti. Si potrebbero sviluppare servizi di consulenza agricola in modo che diventino uno strumento di divulgazione di informazioni regionali e di soluzioni di adattamento concrete che permettono di migliorare la capacità degli agricoltori di far fronte alle sfide future.

Le misure adottate nell'ambito della revisione dello stato di salute della PAC offrono possibilità supplementari di finanziamento, nell'ambito dello sviluppo rurale, di programmi di divulgazione e formazione e del ricorso a servizi di consulenza aziendale.

5.6. Agevolare la collaborazione tra gli Stati membri

Occorre incoraggiare l'elaborazione di programmi nazionali e regionali e la riflessione politica sull'adattamento ai cambiamenti climatici. Lo scambio di esperienze e buone pratiche tra gli Stati membri in materia di scelte di adattamento compiute nei rispettivi settori agricoli permetterà di accelerare l'adozione di pratiche agricole e sistemi di produzione più adatti agli sviluppi climatici previsti. Entro la fine del 2009 sarà costituito un gruppo di lavoro tecnico sull'agricoltura, che coadiuverà l'attività del gruppo direttivo sugli impatti dei cambiamenti climatici e sull'adattamento proposto nel Libro bianco.

Nell'iniziativa della Commissione di creare un meccanismo di scambio di informazioni che fungerà da piattaforma per la condivisione di informazioni sulle vulnerabilità ai cambiamenti climatici e sul loro impatto occorrerà inserire un capitolo dedicato espressamente alla comunicazione degli sviluppi nazionali, dei risultati dei progetti e delle buone pratiche nel settore agricolo.

5.7. Promuovere la ricerca su clima e agricoltura

La pianificazione dell'adattamento dell'agricoltura non può basarsi esclusivamente sulle conoscenze relative alle tendenze climatiche globali, ma deve disporre di informazioni approfondite sulle ripercussioni regionali e di una valutazione pertinente delle soluzioni di adattamento e della loro fattibilità a livello locale e a livello di azienda. È essenziale migliorare e perfezionare la scala spaziale e temporale utilizzata per la valutazione delle ripercussioni climatiche attese e della vulnerabilità a questi fenomeni, nonché approfondire l'analisi delle interazioni tra clima e agricoltura. Una recente comunicazione della Commissione sulla ricerca agronomica COM(2008) 862 "Verso una strategia coerente per un programma europeo di ricerca agricola". descrive dettagliatamente le esigenze e gli orientamenti per la ricerca e l'innovazione dell'UE sui cambiamenti climatici, compresi quelli specifici per il settore agricolo. Il cambiamento climatico è stato dichiarato una priorità dal comitato permanente per la ricerca agricola (CPRA) il quale ha constatato l'esistenza di lacune notevoli nel coordinamento delle attività di ricerca a livello europeo. È stato istituito un gruppo di lavoro composto di responsabili di programmi nazionali con il compito di valutare in che modo i cambiamenti climatici si ripercuotono sull'agricoltura e in che modo l'agricoltura sia in grado di adattarsi a tali ripercussioni e di mitigarne gli effetti.[2]

COM(2008) 862 "Verso una strategia coerente per un programma europeo di ricerca agricola".

Inoltre, poiché le zone rurali sono esposte a rischi climatici più vasti e poiché la caratteristica distintiva di una gran parte dell'Europa rurale è la multifunzionalità in termini economici, è importante approfondire l'analisi delle ripercussioni del cambiamento climatico sulle economie e sulle società rurali. È quindi opportuno rafforzare la ricerca socioeconomica sulle problematiche del clima e del suo impatto sulla sostenibilità rurale.

La sfida climatica evidenzia ancora una volta la necessità di portare avanti la ricerca agronomica a livello UE e a livello nazionale, ad esempio sullo sviluppo di colture, varietà vegetali e specie animali più adatte alle condizioni future. La mitigazione dovrà essere sostenuta anche da attività di ricerca volte a sviluppare ulteriormente tecnologie e innovazioni idonee e a prezzi accessibili. La prossima valutazione intermedia del 7° Programma quadro di ricerca sarà l'occasione per riesaminare la gerarchia tra le priorità tematiche e affrontare la questione del sostegno della ricerca su clima e agricoltura.

Un altro sforzo da compiere è integrare tra loro i risultati ottenuti dalle scienze fisiche e agronomiche e il bagaglio di conoscenze locali degli agricoltori, in modo da poter elaborare strategie di adattamento solide che permettano di ridurre al minimo le conseguenze negative dei cambiamenti climatici in una serie di scenari climatici e socioeconomici. Il Sistema di consulenza aziendale può svolgere un ruolo importante al riguardo.

È anche importante rafforzare la capacità delle istituzioni regionali di ricorrere agli strumenti adeguati per far fronte ai cambiamenti climatici. La costituzione di partenariati tra organismi regionali di ricerca, servizi di consulenza e parti sociali della filiera agricola nonché la creazione di reti regionali di informazione delle comunità agricole saranno utili per l'elaborazione di idonee strategie locali.

5.8. Elaborare indicatori di vulnerabilità

Si potrebbe valutare la possibilità di elaborare indicatori specifici per l'agricoltura come ad esempio un indice di capacità di adattamento e vulnerabilità. Occorrerebbe individuare la vulnerabilità su una scala spaziale limitata, in funzione della sensibilità attuale alla variabilità delle condizioni climatiche e ai rischi naturali e in base ai diversi scenari di mutamenti delle condizioni meteorologiche. Per stabilire un indice di vulnerabilità che comprenda l'aspetto della capacità di adattamento occorre un approccio pluridimensionale, che combini fattori climatici, ambientali e socioeconomici.

6. Conclusioni

I cambiamenti climatici richiedono l'adattamento degli agricoltori, i quali contemporaneamente dovranno anche ridurre le emissioni di gas serra a livello delle loro aziende e migliorare le prestazioni ambientali dell'agricoltura. È necessario elaborare una risposta globale e evolutiva ai cambiamenti climatici per mantenere la resilienza e la competitività dell'agricoltura europea e permetterle di continuare a svolgere le funzioni di fornitore di alimenti di alta qualità e di servizi ambientali e paesaggistici, nonché di contribuire allo sviluppo sostenibile delle aree rurali dell'Unione europea. I cambiamenti climatici aggiungono inoltre una dimensione nuova al problema della sicurezza alimentare.

L'adattamento è un processo a lungo termine, che dovrà evolvere nei prossimi decenni in funzione delle tendenze climatiche e in base ad un bagaglio sempre crescente di conoscenze ed esperienze pratiche. Al riguardo è importante coinvolgere maggiormente la comunità degli agricoltori nel dibattito sulle necessità di adattamento e nel processo di condivisione di buone pratiche visto che le modifiche a livello di singola azienda costituiscono un elemento centrale dell'adattamento.

Nel contesto della revisione della politica agricola comune da realizzare dopo il 2013 si dovrà esaminare la necessità di garantire condizioni favorevoli all'adattamento dell'agricoltura e delle zone rurali. L'adattamento efficace e l'adozione di nuove tecnologie, che contribuiscono sia alla mitigazione che alla redditività dell'attività agricola a lungo termine, richiederanno investimenti e sforzi di pianificazione che oltrepassano la capacità delle singole aziende agricole. Per questo dovranno intervenire le autorità pubbliche per sostenere ed agevolare l'attuazione di strategie di adattamento ai cambiamenti climatici.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 "Verso una strategia coerente per un programma europeo di ricerca agricola".

NL

(...PICT...)|COMMISSIE VAN DE EUROPESE GEMEENSCHAPPEN|

Brussel, 1.4.2009

SEC(2009) 417

WERKDOCUMENT VAN DE DIENSTEN VAN DE COMMISSIE

bij het WITBOEK Aanpassing aan de klimaatverandering: naar een Europees actiekader Aanpassing aan de klimaatverandering: de uitdaging voor de Europese landbouw en het Europese platteland

{COM(2009) 147 definitief}

WERKDOCUMENT VAN DE DIENSTEN VAN DE COMMISSIE

Aanpassing aan de klimaatverandering: de uitdaging voor de Europese landbouw en het Europese platteland

1. Inleiding

De komende tientallen jaren zal de landbouw wereldwijd, en dus ook in de EU, te maken krijgen met de klimaatverandering. Ook al is de landbouw in de EU technologisch ontwikkeld, het vermogen om voedsel te produceren en ecosysteemdiensten te leveren voor de Europese maatschappij is rechtstreeks afhankelijk van de klimatologische omstandigheden. Europese boeren moeten hun strategieën voor de productie, het bedrijfsbeheer en de investeringen vaststellen, terwijl er steeds meer onzekerheden opdoemen.

De klimaatverandering is een van de vele factoren die de Europese landbouw en plattelandsgebieden beïnvloeden. Sociaaleconomische factoren, internationale concurrentie, technologische ontwikkeling, alsmede beleidskeuzen bepalen het effect dat klimaatverandering zal hebben op de EU landbouwsector. Aangezien landbouwers het grootste deel van de grond in de EU beheren, moet het gemeenschappelijk landbouwbeleid (GLB) een rol spelen bij het faciliteren van de aanpassing aan de veranderende omstandigheden, door landbouwers te helpen hun productie aan te passen aan het veranderende klimaat en door de op grondbeheer gebaseerde ecosysteemdiensten uit te breiden.

Het Witboek “Aanpassing aan de klimaatverandering” COM(2009) 147. schept een Europees actiekader voor de versterking van de mate waarin Europa bestand is tegen klimaatverandering, waarbij de nadruk ligt op de noodzaak die aanpassing te integreren in alle belangrijke Europese beleidstakken en de samenwerking op alle bestuursniveaus te verbeteren.[1]

COM(2009) 147.

Het onderhavige document vormt een aanvulling op het Witboek: de belangrijkste effecten van klimaatverandering op de landbouw in de EU worden samengevat, de behoeften op het gebied van aanpassing worden onderzocht, de gevolgen voor het GLB worden beschreven en vervolgens wordt nagegaan welke mogelijkheden er zijn voor verdere actie. Dit document is erop gericht de lidstaten en de agrarische gemeenschap beter te betrekken bij het debat over en de acties op het gebied van de aanpassingsbehoeften als gevolg van de klimaatdruk.

2. Klimaatverandering: belangrijkste zorgen voor de landbouw in de EU

2.1. Gevolgen voor de landbouwproductie

De klimaatverandering zal complexe gevolgen hebben voor de biofysische processen waarop de landbouwsystemen zijn gebouwd, waarbij zich in verschillende gebieden in de EU zowel negatieve als positieve effecten zullen voordoen. Een hogere CO 2 -concentratie in de atmosfeer, hogere temperaturen, veranderingen in het neerslagpatroon per jaar en per seizoen en in de frequentie van extreme weersomstandigheden zullen de omvang, de kwaliteit en de stabiliteit van de voedselproductie en het natuurlijke milieu waarin landbouw wordt bedreven, beïnvloeden. Klimaatschommelingen zullen consequenties hebben voor de beschikbaarheid van water, voor het optreden van plagen en ziekten, en voor de bodems, waardoor de omstandigheden voor de landbouw en de veeteelt aanzienlijk zullen veranderen. In extreme gevallen zou de verslechtering van de landbouwecosystemen tot verwoestijning kunnen leiden, waardoor de productiecapaciteit van de betrokken grond geheel verloren gaat.

Op de korte termijn zullen de frequentie en de heftigheid van extreme weersomstandigheden en seizoensgebonden variaties in neerslagpatronen de factoren zijn die waarschijnlijk de ernstigste gevolgen voor de landbouw zullen hebben. Naar verwachting wordt de geografische variatie qua weer en klimaat in de eenentwintigste eeuw groot. In sommige gebieden zullen zich tegelijkertijd negatieve en positieve effecten voordoen – met een onbekend nettoresultaat, aangezien nog steeds niet goed wordt begrepen hoe gewassen reageren op klimaatschommelingen. Hoewel klimaatverandering een wereldwijd proces is, verschillen de gevolgen ervan per plaats. De algehele netto-effecten op de activiteiten van landbouwbedrijven in de EU verschillen naar gebied en zelfs naar soort bedrijven binnen één gebied.

In bijlage 1 wordt een samenvatting gegeven van de belangrijkste aspecten en effecten van klimaatverandering in de verschillende regio’s in de EU.

Gewassen

Sommige aspecten van klimaatverandering, zoals hogere temperaturen, versterkte fotosynthese als gevolg van een toename van de CO 2 concentratie in de lucht en langere groeiseizoenen kunnen gematigd positieve effecten hebben op de productiviteit van akkerbouwgewassen in sommige gebieden, in ieder geval tot halverwege de eeuw. In noordelijke gebieden zou de opbrengst kunnen toenemen en kunnen mogelijk meer gewassen worden geteeld, maar deze, overigens zeer onzekere, voordelen doen zich alleen voor als de temperatuurstoename beperkt blijft. Verdere opwarming zal steeds negatievere gevolgen hebben, omdat de plantengroei en de opbrengsten afhankelijk zijn van maximumtemperaturen die verband houden met de belangrijkste reproductieve fasen. De versnelling van de vegetatiecyclus kan negatieve gevolgen hebben voor de graanvorming en de graankwaliteit.

Verwacht kan worden dat de toegenomen neerslagvariatie per jaar en per seizoen een reeks negatieve gevolgen zal hebben, waarbij de regen in de zomer in het zuiden van de EU naar verwachting zal afnemen en de regenintensiteit in de winter in het centrale gedeelte en in het noorden van de EU zal toenemen. Extreme weersomstandigheden zoals hittegolven en droogtes kunnen de productie ernstig verstoren, met name tijdens de kritieke groeifasen van de gewassen.

De productie van groenten is zeer gevoelig voor de beschikbaarheid van water en voor zelfs maar geringe stress als gevolg van temperaturen buiten het optimale bereik, waardoor dit soort productie zeer gevoelig is voor klimaatverandering.

Voor meerjarige gewassen vormen extreme weersomstandigheden een ernstig risico, aangezien zij de productiecapaciteit verscheidene jaren kunnen beïnvloeden. Meerjarige gewassen krijgen ook te maken met de verschuiving naar voren in de tijd van de fenologische fasen, terwijl de teelt ervan ook minder gemakkelijk kan worden aangepast dan die van akkerbouwgewassen waarbij het tijdschema voor landbouwverrichtingen kan worden gewijzigd.

Veel fruitbomen zijn vatbaar voor voorjaarsvorst gedurende de bloeiperiode, en de wintertemperatuur speelt een belangrijke rol bij de productiviteit. Aangezien door de hogere temperaturen zowel de datum van de laatste voorjaarvorst als die van de bloei naar voren zullen schuiven, blijft het risico op schade waarschijnlijk grotendeels gelijk. Het risico op schade door vroege najaarsvorst neemt waarschijnlijk af, terwijl de behoefte aan water waarschijnlijk zal toenemen. Problemen in verband met plagen en ziekten nemen naar verwachting toe.

De effecten op de wijnbouwsector omvatten een toegenomen vorstrisico, een kortere rijpingsperiode, waterstress, die in de rijpingsfase zeer schadelijk kan zijn, en veranderingen in de plaag en ziektepatronen. De grenzen van de Europese gebieden die voor wijnbouw en olijventeelt geschikt zijn, zouden in noordelijke en oostelijke richting kunnen opschuiven. In de huidige productiegebieden zal de fruitproductie waarschijnlijk sterker diversifiëren.

Veeteelt

Drogere omstandigheden en stijgende temperaturen zullen de veeteeltactiviteiten op verschillende manieren beïnvloeden, onder meer door de gevolgen voor de diergezondheid en het dierenwelzijn. De invloed van klimaatverandering op de veeteeltsector is ingewikkeld, omdat er in de EU sprake is van sterk uiteenlopende productiesystemen.

Opwarming en extreme weersomstandigheden, zoals hittegolven, zullen rechtstreeks effect hebben op de diergezondheid, de groei en de opbrengst, alsmede op de reproductie. Er zullen ook indirecte gevolgen zijn vanwege de wijzigingen in de productiviteit van weidegronden en voedergewassen en in het verspreidingspatroon van dierziekten.

Zeer negatieve gevolgen zullen zich waarschijnlijk voordoen in de extensieve veehouderij, die voor de voedervoorziening en voor stalling rechtstreeks afhankelijk is van de klimaatomstandigheden. In mediterrane gebieden zullen de hogere temperaturen en de neerslagtekorten in de zomer de weideperiode bekorten en de productie en de kwaliteit van het diervoeder verminderen. In de noordwestelijke vochtige gebieden kan gematigde opwarming op de korte tot middellange termijn echter gunstig zijn voor de veehouderij vanwege de toegenomen productiviteit van de weidegronden.

2.2. Economische effecten van klimaatgebonden risico’s

Op het niveau van de EU is geen verband vastgesteld tussen de opwarming van de laatste decennia en de opbrengst van de gewassen, die over het algemeen is gestegen. De effecten van de technologie en het verbeterde bedrijfsbeheer, alsmede de voortdurende aanpassing van de landbouwpraktijken hebben tot dusverre het effect van de klimaatverandering ruim gecompenseerd. Niettemin is de opbrengst van de gewassen sinds het begin van de eeuw veel wisselvalliger geworden als gevolg van extreme weersomstandigheden, zoals de droogte en de hittegolf in de zomer van 2003 en de voorjaarsdroogte van 2007.

In de meeste ramingen wordt ervan uitgegaan dat de gemiddelde veranderingen van de klimaatvariabelen de volgende drie decennia op het niveau van de EU over het algemeen gunstig zullen zijn voor de landbouwproductie. Er kan echter worden verwacht dat extreme weersomstandigheden reeds vóór 2050 steeds vaker hun negatieve effecten zullen doen voelen. Extreme weersomstandigheden kunnen niet alleen de jaarproductie ontwrichten, maar ook de landbouwinfrastructuur ernstig verstoren en enorme economische verliezen veroorzaken.

Hoewel de voorspellingen over de gevolgen van klimaatverandering op de landbouwproductiviteit en –prijzen onzeker zijn, wordt verwacht dat de toename van extreme weersomstandigheden de stabiliteit op het gebied van de landbouwproductie sterk zal aantasten vanwege de door ongunstige weersomstandigheden veroorzaakte scherpe terugval van het productieniveau. Hoewel het landbouwinkomen uiteindelijk door vele factoren tegelijk wordt bepaald, zoals de wereldmarkt en het steunbeleid, moet er toch van worden uitgegaan dat wanneer het falen van de productie door extreme weersomstandigheden waarschijnlijker wordt, dit zou kunnen leiden tot grotere instabiliteit van de economische situatie van de betrokken landbouwers.

2.3. Klimaatrisico’s voor plattelandsgebieden in het algemeen

Plattelandsgebieden zijn blootgesteld aan een hele reeks mogelijke gevolgen van klimaatschommelingen, los van de rechtstreekse gevolgen voor de landbouw. Te denken valt dan aan een toegenomen overstromingsgevaar, met name in Midden- en Noord-Europa, en risico op schade aan infrastructuur als gevolg van andere extreme weersomstandigheden. De toenemende concurrentie op het gebied van de watervoorziening van de diverse productiesectoren zal ook de plattelandsbevolking en –economieën raken.

Bosecosystemen en bosbouw zijn belangrijk in veel plattelandsgebieden. Klimaatverandering zal leiden tot een verhoogd risico op verstoring van de bossen door storm, vuur en uitbraken van plagen en ziekten die gevolgen hebben voor de groei en de productie van het bos. Dit zal ook de economische levensvatbaarheid van de bosbouw beïnvloeden, met name in zuidelijke gebieden, alsmede het vermogen van bossen om milieudiensten te leveren, met inbegrip van de functie van “koolstofput”.

De afnemende sneeuwbedekking in berggebieden zal negatieve gevolgen hebben voor het wintersporttoerisme en voor de plattelandseconomieën die voor hun inkomen van dat toerisme afhankelijk zijn. Dit kan ook gelden voor gebieden met watertekorten, terwijl een warmer klimaat nieuwe toeristische kansen kan bieden aan plattelandsgebieden in andere delen van de EU.

2.4. Aanpassingsvermogen, kwetsbaarheid en regionale verschillen

Aanpassing aan de weersomstandigheden is altijd onderdeel geweest van het bedrijfsbeheer in de landbouw en tot op zekere hoogte vindt de aanpassing aan klimaatverandering plaats volgens dezelfde principes als de aanpassing aan die kortetermijnschommelingen. Aanpassing van de landbouwtechnieken en de bedrijfsstrategieën gebeurt op dit moment al. De komende decennia zou de klimaatverandering echter wel eens zo groot kunnen worden, dat zij het aanpassingsvermogen van veel boeren te boven gaat.

De kwetsbaarheid van de landbouw varieert in de EU, afhankelijk van de mate waarin die is blootgesteld aan negatieve klimaatgevolgen en van de sociaaleconomische context. De bestaande agro-ecologische omstandigheden en de ervaring van landbouwers met veranderende omstandigheden zijn van invloed op hun aanpassingsvermogen. Sociaaleconomische factoren die de veerkracht van bedrijven bepalen, zijn onder meer:

– de kenmerken van het betrokken bedrijf, zoals productietype, omvang en intensiviteit van het bedrijf;

– de diversiteit van de teelt- en houderijsystemen, en de aanwezigheid van andere inkomensbronnen naast landbouw;

– de toegang tot relevante informatie, vaardigheden en kennis over klimaattrends en mogelijke aanpassingen; de rol die adviesdiensten spelen bij het vergemakkelijken van de aanpassing;

– de algemene sociaaleconomische situatie, waarbij landbouwers met beperkte middelen of in afgelegen gebieden het kwetsbaarst zijn;

– de toegang tot beschikbare technologie en infrastructuur.

Dat de klimaatverandering niet overal in gelijke mate gevolgen zal hebben, leidt naar verwachting tot grotere regionale verschillen en tot grotere economische ongelijkheid tussen de verschillende plattelandsgebieden in Europa. Op de lange termijn zou de klimaatdruk in sommige delen van de EU kunnen leiden tot verdere marginalisatie van de landbouw of zelfs tot het opgeven van landbouwgronden, terwijl in andere de landbouwomstandigheden en de landbouwinkomens zouden kunnen verbeteren. Dit zou grote gevolgen kunnen hebben voor het landschap en de biodiversiteit en zou de ontwikkeling van de Europese regio’s in het algemeen kunnen beïnvloeden.

2.5. Wereldwijde effecten op landbouw en voedselzekerheid

Het is bekend dat de wereldlandbouwproductie moet stijgen om de verwachte bevolkingstoename bij te houden. Dat was al een hele uitdaging, waaraan de klimaatverandering nu een dimensie toevoegt. Wereldwijd moeten tegelijk de voedselzekerheid en de bestaanszekerheid op het platteland worden gegarandeerd en de strenge normen voor milieubescherming worden gehandhaafd.

In de gebieden in de wereld op lage breedtegraden, waar zich de meeste ontwikkelingslanden bevinden, kan zelfs een beperkte toegenomen opwarming tot een lagere opbrengst van gewassen en een grotere variabiliteit van die opbrengst leiden, hetgeen plaatselijk grote consequenties kan hebben voor de voedselzekerheid. De negatieve effecten op de landbouwopbrengsten zullen worden verergerd door frequenter voorkomende extreme weersomstandigheden. Hierdoor zal de afhankelijkheid van de invoer van voedsel en het aantal mensen dat de kans loopt het slachtoffer te worden van hongersnoden naar alle waarschijnlijkheid toenemen.

Op hogere breedtegraden zal de komende decennia naar verwachting voornamelijk sprake zijn van toegenomen productiviteit. Ondanks de regionale veranderingen zal de wereldvoedselproductie de komende twee tot drie decennia geen gevaar lopen en zal zij naar verwachting gelijke tred houden met de toegenomen vraag naar voedsel van de groeiende wereldbevolking. Bestaande ramingen houden echter niet altijd volledig rekening met sommige risico’s, zoals extreme weersomstandigheden en de uitbraak van plagen en ziekten, waardoor het bestaande beeld van de gevolgen van klimaatverandering op de productiviteit in zowel de ontwikkelde als de ontwikkelingslanden zou kunnen verslechteren. Bovendien zou de landbouwproductiviteit in de tweede helft van deze eeuw wel eens kunnen gaan afnemen.

De combinatie van veranderingen in het landbouwproductiepotentieel in verschillende regio’s in de wereld, en de toegenomen incidentie van extreme weersomstandigheden zou tot een grotere veranderlijkheid van de productie kunnen leiden, hetgeen bijdraagt aan een toegenomen prijsinstabiliteit en veranderingen van de handelsstromen.

3. Aanpassing van de EU-landbouw aan de klimaatverandering

Aanpassingsmaatregelen in de landbouw omvatten technische oplossingen, aanpassing van het bedrijfsbeheer of de bedrijfsstructuren, en wijziging van het beleid, zoals aanpassingsplannen. Op de korte termijn is het wellicht voldoende dat landbouwbedrijven zich op individuele basis aanpassen, maar op de langere termijn is aanpassing in de vorm van technologische en structurele veranderingen nodig. Daartoe zijn geplande strategieën nodig op basis van analyses van de plaatselijke en regionale omstandigheden.

3.1. Aanpassing op bedrijfsniveau

Overal in de EU wordt een voortdurende evolutie van teeltpatronen, bedrijfsbeheer en grondgebruik waargenomen, ten dele als reactie op klimaatschommelingen. Dergelijke aanpassingen op bedrijfsniveau hebben tot doel de productiviteit te verhogen en met de bestaande weersomstandigheden om te gaan en daarvoor wordt uit de bestaande kennis en ervaring van de boer geput. Mogelijk moet die aanpassing de komende decennia heel wat verder gaan dan het bijstellen van bestaande praktijken. Mogelijke aanpassingen op de korte tot middellange termijn zijn onder meer:

– aanpassing van de tijdstippen waarop verrichtingen in de landbouw, zoals planten, zaaien en uitvoering van behandelingen plaatsvinden;

– technische oplossingen, zoals het beschermen van boomgaarden tegen vorstschade of het verbeteren van de ventilatie- en koelsystemen in dierenstallen;

– keuze voor gewassen en variëteiten die beter zijn aangepast aan de verwachte lengte van het groeiseizoen en de beschikbaarheid van water, en die beter bestand zijn tegen de nieuwe omstandigheden wat temperatuur en vochtigheid betreft;

– aanpassing van gewassen, gebruik makend van de bestaande genetische variatie en van nieuwe mogelijkheden die de biotechnologie biedt;

– verbetering van de doeltreffendheid van de bestrijding van plagen en ziekten, bijvoorbeeld door betere controle, gediversifieerde vruchtwisselingen, of methoden voor geïntegreerde bestrijding;

– efficiënter gebruik van water door vermindering van het verlies van water, verbetering van de irrigatiepraktijken en hergebruik of opslag van water;

– verbetering van het bodembeheer door verhoogde waterretentie om de bodemvochtigheid op peil te houden, en landschapsbeheer, zoals handhaving van landschapselementen die bescherming bieden aan het vee;

– introductie van meer warmtetolerante dierenrassen en aanpassing van dieetpatronen van dieren onder omstandigheden van warmtestress.

Apart of in combinatie hebben al deze oplossingen een aanzienlijk potentieel om tegenwicht te bieden tegen ongunstige klimaatveranderingen en voordeel op te leveren onder gunstige omstandigheden. Veel van deze mogelijke aanpassingen kunnen nu al, of anders in de nabije toekomst, door boeren worden ingevoerd, mits zij over voldoende kennis beschikken en voldoende ondersteuning krijgen. Het klimaatrisico is echter slechts één aspect dat van invloed is op de beslissingen van boeren, want ook vele andere sociaaleconomische en marktoverwegingen zijn daarop van invloed.

Omgaan met grotere klimaatschommelingen is bovendien moeilijker dan aanpassing aan geleidelijke veranderingen van de gemiddelde klimaatvariabelen. Mogelijk moet om deze reden meer aandacht uitgaan naar de stabiliteit en de veerkracht van de landbouwproducten en de landbouwinkomens in kwetsbare gebieden. Wellicht wordt het nodig landbouwactiviteiten en inkomstenbronnen te diversifiëren, waarbij de landbouwstructuur diepgaand moet worden gewijzigd en in sommige gevallen extra investeringen nodig zijn.

3.2. Aanpassing op sectorniveau

De mogelijkheden tot aanpassing van individuele landbouwbedrijven stuiten waarschijnlijk vaker op grenzen naarmate de effecten van de klimaatverandering langzamerhand ingrijpender worden. Mogelijk moeten op sectorniveau antwoorden worden gevonden die zijn toegesneden op de diversiteit van de regionale en plaatselijke landbouw, en die worden aangestuurd door de overheden, om een breder scala van beter gecoördineerde aanpassingmaatregelen te faciliteren, en om te voorkomen dat de landbouw zich slecht aanpast, hetgeen ernstige milieu- en economische gevolgen zou kunnen hebben.

De nationale en regionale aanpassingsstrategieën kunnen een samenhangend kader bieden om aanpassing mogelijk te maken. De EU-lidstaten bevinden zich in verschillende fasen wat betreft de voorbereiding en ontwikkeling van nationale aanpassingsstrategieën, onder meer wat de landbouwsector betreft. Aanpassingsstrategieën kunnen ertoe dienen om de landbouwers beter voor te bereiden op de voorgenomen veranderingen, alsmede om te bevorderen dat snel maatregelen worden genomen en dat adequate oplossingen worden gevonden die lang blijven werken. De sociale partners in de landbouw kunnen dergelijke aanpassingsstrategieën bevorderen en moeten bij dit proces worden betrokken.

Aanpassing op sectorniveau kan onder meer omvatten:

– vaststellen welke gebieden en sectoren kwetsbaar zijn en beoordelen wat de behoeften en mogelijkheden zijn om andere gewassen en variëteiten te gebruiken in reactie op de klimaatverandering;

– ondersteuning van landbouwonderzoek en experimentele productiemethoden, gericht op het selecteren van gewassen en het ontwikkelen van variëteiten die het best bij de nieuwe omstandigheden passen;

– aanpassingsvermogen opbouwen door het bewustzijn te vergroten en door relevante informatie en advies te verstrekken over bedrijfsbeheer;

– meer investeringen doen in verbeterde efficiency van de irrigatie-infrastructuur en technologieën op het gebied van watergebruik, alsmede van het beheer van watervoorraden;

– irrigatieplannen ontwikkelen die zijn gebaseerd op gedegen analyse van de effecten ervan, de beschikbaarheid van water in de toekomst en de waterbehoeften van verschillende gebruikers, rekening houdend met de balans tussen vraag en aanbod;

– instrumenten ontwikkelen op het gebied van risico- en crisisbeheer om de economische gevolgen van klimaatverandering op te vangen.

Sectorgewijze planning en raadpleging zijn nodig omdat sommige van de maatregelen tot aanpassing aan het veranderende klimaat waarschijnlijk veel kosten en grote investeringen van de boeren vergen. Sommige aanpassingsmaatregelen vormen ook mede een garantie voor de landbouwinkomens op de lange termijn, maar zijn een groter risico op de korte termijn. Het gebruik van nieuwe variëteiten of nieuwe gewassen kan bijvoorbeeld specifieke technologieën of marktstrategieën vergen, en om die tot een succes te maken is tijd nodig.

Planning van de aanpassing is een uitdaging, omdat de ontwikkeling van het klimaat en de specifieke plaatselijke gevolgen daarvan onzeker zijn, waardoor moeilijk kan worden bepaald op welke wijze de landbouwsystemen het best worden aangepast. Om de aanpassingsplanning tot een succes te maken moet er vroeg mee worden begonnen en moet deze flexibel zijn, zodat op elk moment kan worden ingespeeld op onverwachte situaties.

4. GLB – bijdragen aan aanpassing

De voorspelde klimaatontwikkelingen kunnen van invloed zijn op het bereiken van de doelstellingen van het GLB om te zorgen voor voldoende voedsel tegen redelijke prijzen, bij te dragen aan de levensvatbaarheid van de landbouw en de plattelandsgebieden, en milieuvriendelijke landbouwpraktijken te bevorderen. De belangrijkste doelstellingen van de aanpassing voor de EU-landbouw zijn: ervoor zorgen dat deze bestand is tegen klimaatschommelingen, dat de landbouw en het platteland sociaaleconomisch levensvatbaar zijn, en dat er samenhang is met de doelstellingen op het gebied van milieubescherming.

Het huidige GLB biedt boeren een basisinkomenszekerheid, alsmede een kader voor duurzaam beheer van de natuurlijke omgeving waarin de landbouwactiviteit plaatsvindt. De verschuiving van productiegebonden steun naar ontkoppelde steun stelt landbouwers in staat om te voldoen aan externe eisen, te reageren op marktsignalen en op ontwikkelingen als gevolg van klimaatverandering. Het plattelandsontwikkelingsbeleid biedt de lidstaten een reeks instrumenten waarmee zij gerichte steun kunnen verlenen aan activiteiten die bijdragen aan de aanpassing aan klimaatverandering.

De “gezondheidscontrole” van het GLB is een stap in de goede richting, waarmee duurzame landbouw dichterbij komt. Daarbij ligt specifiek de nadruk op de tempering van de volgen van en op de aanpassing aan de klimaatverandering, op de bescherming van water en op de biodiversiteit. Overeengekomen is dat hiervoor aanvullende plattelandsontwikkelingsmiddelen worden uitgetrokken. De EU en haar lidstaten worden uitgedaagd en krijgen de kans in de periode tot en met 2013 zo goed mogelijk gebruik te maken van de GLB-instrumenten ter ondersteuning van de aanpassing.

5. Richtsnoeren voor een aanpassingsstrategie in de landbouw

5.1. Voorrang voor “no regret”-maatregelen

Omdat er sprake is van inherente onzekerheden, moet voorrang worden gegeven aan “no regret” maatregelen, die in dit verband het meest kosteneffectief zijn. Daarmee wordt bedoeld: keuzes waarmee de landbouw zich wapent tegen alle veranderingen die zich waarschijnlijk zullen voordoen, en die daarnaast sociaaleconomische en milieuvoordelen bieden. In de landbouwsector betekent dit vergroting van de veerkracht van de landbouwecosystemen door duurzamer gebruik van natuurlijke hulpbronnen, met name water en grond. Door de natuurlijke basis waarvan de landbouw afhankelijk is te beschermen, kan de sector zich beter weren tegen klimaatverandering. Zo wordt voorkomen dat de beheersbesluiten die de komende tientallen jaren worden uitgevoerd, het vermogen ondermijnen de mogelijk nog grotere problemen die zich later deze eeuw wellicht zullen voordoen, op te lossen.

Zoals reeds aangegeven in het Witboek “Aanpassing aan de klimaatverandering: naar een Europees actiekader”, moet ook worden beoordeeld welke eisen ten aanzien van waterbeheer verder in de betrokken GLB-instrumenten moeten worden geïntegreerd. Aanpassingsmaatregelen betreffende landbouw kunnen ook worden geïntegreerd in de nationale uitvoering van de kaderrichtlijn water en de overstromingenrichtlijn.

5.2. Versterking van de rol van de landbouw als leverancier van ecosysteemdiensten

Tegen de achtergrond van de verwachte gevolgen van klimaatverandering voor de Europese hydrologische systemen, habitats en biodiversiteit, speelt de instandhouding van ecosystemen via het beheer van landbouwgrond een belangrijke rol om efficiënter te reageren op de klimaatverandering in het algemeen. De landbouw kan bijvoorbeeld een bijdrage leveren aan het beheer van stroomgebieden, de bescherming van habitats en de instandhouding en het herstel van multifunctionele landschappen. Onder andere kan de migratie van soorten worden gefaciliteerd door netwerken van wildcorridors op landbouwgrond in te richten, en de wateropslagcapaciteit van weidegrond kan worden gebruikt om het risico op overstroming te verminderen. De potentiële rol van de landbouw om in een dergelijke “groene infrastructuur” te voorzien zou erkend en verder versterkt kunnen worden.

De bestaande milieumaatregelen in de landbouw leveren een bijdrage aan deze doelstelling, maar volstaan niet altijd om te zorgen voor een coherentere aanpak in de gebieden waar de biodiversiteit wordt beschermd. In dit verband zou de toepasbaarheid van plattelandsontwikkelingsmaatregelen op een grotere territoriale schaal dan die van de individuele landbouwbedrijven kunnen worden beschouwd als een middel om succesvolle aanpassing te bevorderen.

5.3. Verbetering van de veerkracht van de landbouwinfrastructuur

De landbouw is als productiesysteem afhankelijk van vaste activa (bv. uitrusting, gebouwen, machines) en infrastructuur, die schade kunnen oplopen als gevolg van extreme weersomstandigheden. De potentiële economische verliezen als gevolg van dergelijke omstandigheden kunnen een ernstig probleem worden voor de sector, met name omdat in de landbouw de waarde van vaste activa vrij aanzienlijk is in vergelijking met de gemiddelde jaarlijkse productie en het gemiddelde jaarlijkse landbouwinkomen. Daarom moet nog meer preventiebeleid worden ontwikkeld, alsmede op de regionale kenmerken toegesneden instrumenten om eventuele schade te repareren.

5.4. Synergieën ontwikkelen tussen aanpassing en tempering

Landbouwactiviteiten zijn een belangrijke bron van de uitstoot van stikstofoxide en methaan, die aan de opwarming van de aarde bijdragen. In de EU kan de landbouw bijdragen aan de tempering van de klimaatverandering door die uitstoot te verminderen, door hernieuwbare energie en bioproducten te produceren en door opslag van koolstof in landbouwgrond.

Om de broeikasgasemissies terug te brengen en tegelijkertijd een antwoord te vinden op de klimaatverandering, is het nodig voor zoveel mogelijk synergieën tussen aanpassing en tempering te zorgen. Er moeten maatregelen worden vastgesteld en bevorderd die voordelen opleveren door zowel de emissies terug te dringen als de veerkracht van de landbouw te verbeteren. Het gaat dan onder meer om praktijken op het gebied van bodembeheer en grondbewerking die bijdragen aan een betere en grotere opslag van organische koolstof in de bodem en om de bescherming en het beheer van weidegronden. De biologische landbouw heeft een potentieel temperend effect, doordat de voedingsstoffencycli en het bodembeheer ervan efficiënt zijn; aangezien deze vorm van landbouw normaal gesproken bovendien meer diversiteit en uitgebreide kennis van het landbouwecosysteem met zich brengt, is deze waarschijnlijk ook beter tegen klimaatverandering bestand.

Bij het nemen van besluiten over de beste maatregelen moet rekening worden gehouden met mogelijk conflicterende doelstellingen, en in sommige gevallen moet dan een afweging worden gemaakt. De lidstaten kunnen middelen voor plattelandsontwikkeling gebruiken om deze maatregelen uit te voeren.

5.5. Verbetering van het aanpassingsvermogen van boeren

De verbetering van het aanpassingsvermogen van boeren is een noodzakelijke voorwaarde voor het doorzetten van de aanpassing van de landbouw. Versterking van de voorlichting en het advies aan en de ondersteuning van boeren en werknemers in de landbouw op het gebied van klimaat is van groot belang om hen te motiveren en voor te bereiden op de aanpassing. Daarvoor staan verschillende middelen ter beschikking, zoals speciale cursussen, gespecialiseerde kranten en tijdschriften en communicatietechnologieën. Het is ook belangrijk om klimaatverandering op te nemen in de onderwijssystemen voor jonge boeren, werknemers in de landbouw en stagiaires. Bedrijfsadviesdiensten zouden kunnen worden ingezet als instrument voor de verspreiding van regiospecifieke informatie en praktische aanpassingen ter verbetering van de vaardigheden van de boeren om op toekomstige veranderingen te reageren.

De maatregelen die in het kader van de “gezondheidscontrole” van het GLB zijn goedgekeurd, bieden extra mogelijkheden in het kader van het plattelandsontwikkelingsbeleid om voorlichtings- en opleidingsprogramma’s te financieren en om gebruik te maken van bedrijfsadviesdiensten.

5.6. Samenwerking tussen de lidstaten faciliteren

De ontwikkeling van programma’s op nationaal en subnationaal niveau en het beleidsmatig nadenken over klimaatverandering moeten worden bevorderd. De uitwisseling van benaderingswijzen, ervaringen en beste praktijken tussen de lidstaten om de beste opties op het gebied van aanpassing in de landbouwsector te kiezen, kan ertoe leiden dat de landbouwpraktijken en productiesystemen die het best zijn toegesneden op de verwachte klimaatontwikkelingen naar voren komen. Een technische werkgroep op het gebied van de landbouw ter ondersteuning van de in het Witboek voorgestelde “stuurgroep effecten en aanpassing” zal eind 2009 worden ingesteld.

Het initiatief van de Commissie om een mechanisme voor de uitwisseling van informatie over de effecten van en de kwetsbaarheid voor klimaatverandering op te zetten, moet een speciaal onderdeel omvatten voor het delen van nationale ontwikkelingen, projectresultaten en beste praktijken in de landbouwsector.

5.7. Verbetering van het onderzoek naar klimaat en landbouw

Voor de planning van de aanpassing in de landbouw is niet alleen kennis over wereldwijde klimaatpatronen nodig, maar ook gedetailleerde informatie over de regionale effecten en een betekenisvolle beoordeling van de aanpassingsopties en hun toepasbaarheid op plaatselijk en op bedrijfsniveau. Essentieel zijn de verbetering en verfijning van de ruimtelijke en de tijdsschalen voor de beoordeling van de verwachte klimaateffecten en de kwetsbaarheid daarvoor, alsmede een beter begrip van de interacties tussen landbouw en klimaat. In een recente mededeling van de Commissie inzake Europees landbouwonderzoek COM(2008) 862 definitief “Naar een coherente strategie voor een Europese landbouwonderzoeksagenda”. wordt verder ingegaan op de behoefte aan en de richting voor onderzoek en innovatie in de EU op het gebied van klimaatverandering, onder meer voor de landbouwsector. Het Permanent Comité voor onderzoek in de landbouw (PCOL) heeft klimaatverandering aangewezen als prioritair terrein en heeft erkend dat de coördinatie van onderzoek op Europees niveau grote lacunes vertoonde. Een werkgroep van nationale programmabeheerders is opgezet om na te gaan welke invloed klimaatverandering op de landbouw heeft en hoe de landbouw zich adequaat kan aanpassen en de effecten kan temperen.[2]

COM(2008) 862 definitief “Naar een coherente strategie voor een Europese landbouwonderzoeksagenda”.

Aangezien plattelandsgebieden in het algemeen bovendien zijn blootgesteld aan klimaatrisico’s, en aangezien grote delen van het Europese platteland economisch multifunctioneel zijn, is een integraal begrip van de effecten van klimaatverandering op plattelandseconomieën en samenlevingen belangrijk. Het sociaaleconomisch onderzoek naar het klimaatprobleem en de impact daarvan op de duurzaamheid van het platteland moet daarom worden verbeterd.

De klimaatverandering laat eens te meer zien hoe belangrijk het is dat er voordurend landbouwonderzoek wordt gedaan, zowel op het niveau van de EU als op dat van de lidstaten, bijvoorbeeld naar de ontwikkeling van gewassen, variëteiten en veestapels die beter bestand zijn tegen de toekomstige omstandigheden. Om de klimaatverandering te kunnen temperen, moet ook ondersteunend onderzoek worden gedaan om passende en betaalbare technologische innovaties te ontwikkelen. De aanstaande tussentijdse evaluatie van het zevende kaderprogramma voor onderzoek biedt de kans om de balans van de thematische prioriteiten op te maken, waarbij de ondersteuning van klimaat- en landbouwonderzoek aan de orde kan komen.

Een belangrijke uitdaging is ook om de bevindingen uit de natuurwetenschappen en landbouwwetenschappen met de plaatselijke kennis van de landbouwers te combineren, om zo krachtige aanpassingsstrategieën te ontwikkelen die de negatieve gevolgen van de klimaatverandering met behulp van een aantal klimaat- en sociaaleconomische scenario’s kunnen minimaliseren. Het bedrijfsadviseringssysteem kan in dit verband een belangrijk instrument worden.

Versterking van de capaciteit van regionale instellingen om de juiste instrumenten te kunnen inzetten tegen klimaatverandering is even belangrijk. Nog te vormen partnerschappen tussen nationale en regionale onderzoeksinstituten, adviesdiensten en sociale partners in de landbouw, alsmede nog op te zetten regionale netwerken voor voorlichting aan landbouwgemeenschappen, dragen bij aan het opstellen van op de plaatselijke situatie toegesneden strategieën.

5.8. Totstandbrenging van kwetsbaarheidsindicatoren

Nagegaan zou kunnen worden of er specifieke indicatoren voor de landbouw moeten worden ontwikkeld, zoals een index voor aanpassingsvermogen en kwetsbaarheid. Er zou op kleine schaal moeten worden nagegaan of er sprake is van kwetsbaarheid, op basis van de bestaande gevoeligheid voor klimaatvariatie en natuurrampen en van scenario’s van veranderende weerpatronen. Een kwetsbaarheidsindicator opzetten die ook rekening houdt met het aanpassingsvermogen, is alleen mogelijk via een multidimensionale aanpak die klimatologische, milieu- en sociaaleconomische factoren combineert.

6. Conclusies

Klimaatverandering noopt landbouwers ertoe zich aan te passen, terwijl ook van hen wordt gevraagd de broeikasgasemissies op bedrijfsniveau terug te dringen en de milieuprestaties van de landbouw te verbeteren. Er moet een zich geleidelijk ontwikkelend en alomvattend antwoord worden gegeven op de klimaatverandering, zodat de landbouw in de EU zijn veerkracht en concurrentievermogen kan behouden en zijn rol als leverancier van voedsel van hoge kwaliteit, alsmede van milieu- en landschapsdiensten kan blijven spelen, en tevens kan bijdragen aan de duurzame ontwikkeling van de plattelandsgebieden in de EU. De klimaatverandering geeft ook een extra dimensie aan het probleem van de voedselzekerheid.

De aanpassing aan klimaatverandering is een langetermijnproces dat zich in de komende decennia langzamerhand moet uitkristalliseren naarmate duidelijk wordt wat de klimaattrends worden, daarbij voortbouwend op de bestaande kennis en ervaring. De landbouwsector moet verder bij deze discussie over de noodzaak van aanpassing en het delen van goede praktijken worden betrokken, aangezien veranderingen op bedrijfsniveau een belangrijk onderdeel van dat aanpassingsproces vormen.

Bij de herziening van het gemeenschappelijk landbouwbeleid na 2013 moet worden onderzocht of het noodzakelijk is dat gunstige voorwaarden voor de aanpassing van de landbouw en de plattelandsgebieden worden gegarandeerd. Om te komen tot doelmatige aanpassing en toepassing van nieuwe technologieën, die bijdragen aan de tempering van de klimaateffecten en aan de levensvatbaarheid van de landbouw op de lange termijn, moeten namelijk investeringen worden gedaan en planningsinspanningen worden verricht die het vermogen van afzonderlijke landbouwbedrijven te boven gaan. Overheden moeten een rol spelen bij de ondersteuning en facilitering van beleid dat gericht is op aanpassing aan de klimaatverandering.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 definitief “Naar een coherente strategie voor een Europese landbouwonderzoeksagenda”.

DA

(...PICT...)|KOMMISSIONEN FOR DE EUROPÆISKE FÆLLESSKABER|

Bruxelles, den 1.4.2009

SEK(2009) 417

ARBEJDSDOKUMENT FRA KOMMISSIONENS TJENESTEGRENE

Ledsagedokument til HVIDBOG Tilpasning til klimaændringer: et europæisk handlingsgrundlag Tilpasning til klimaændringer: en udfordring for EU's landbrug og landdistrikter

{KOM(2009) 147 endelig}

ARBEJDSDOKUMENT FRA KOMMISSIONENS TJENESTEGRENE

Tilpasning til klimaændringer: en udfordring for EU's landbrug og landdistrikter

1. Indledning

I de kommende årtier bliver landbruget påvirket af klimaændringer, både globalt og i EU. Selv om EU's landbrug befinder sig på et højt teknisk udviklingsstade, er klimaforholdene afgørende for, om det fortsat kan levere fødevarer og bidrage med økosystemtjenester til det europæiske samfund. Europas landbrugere får et stadig mere usikkert grundlag for deres produktions-, bedriftsforvaltnings- og investeringsstrategier.

Klimaændringer er en af de mange faktorer, der former landbruget og landdistrikterne i Europa. Den virkning, klimaændringerne får for EU's landbrugssektor, bestemmes af samfundsøkonomien, den internationale konkurrence, den teknologiske udvikling og politiske valg. Da størsteparten af EU's landarealer forvaltes af landbrugerne, kan den fælles landbrugspolitik bidrage til at lette tilpasningen til de nye vilkår ved at hjælpe landbrugerne med at tilpasse deres produktion til de ændrede klimaforhold og udvide deres udbud af økosystemtjenester afhængigt af arealforvaltningen.

I hvidbogen "Tilpasning til klimaændringer" KOM(2009) 147. udstikkes der et europæisk handlingsgrundlag for at gøre EU mindre påvirkelig af klimaændringer, idet vægten lægges på at integrere tilpasningen i alle centrale EU-politikker og forbedre samarbejdet på alle myndigheds niveauer. [1]

KOM(2009) 147.

Dette dokument, som er komplementært til hvidbogen, giver en sammenfatning af klimaændringernes virkninger for EU's landbrug, analyserer behovene for tilpasning, beskriver følgevirkningerne for den fælles landbrugspolitik og ser på tænkelige retningslinjer for fremtidig handling. Det har til formål at sætte gang i en debat mellem medlemsstaterne og landbruget om, hvilke behov for tilpasning et pres fra klimaet afføder, og hvilke opfølgende handlinger der skal til.

2. Klimaændringernes største problemer for landbruget i EU

2.1. Indvirkning på landbrugsproduktionen

Klimaændringerne kommer til at indvirke på de biofysiske processer, der ligger til grund for landbrugssystemerne, på meget kompleks måde, idet der forskellige steder i EU bliver både positive og negative virkninger. Højere koncentration af CO 2 i atmosfæren, højere temperaturer samt ændringer i nedbørsmønstrene, både på årsbasis og for de enkelte årstider, og i ekstreme vejrbegivenheders hyppighed får virkninger for fødevareprodukternes mængde og kvalitet, produktionens stabilitet og landbrugets naturlige miljø. Klimavariationer får følger for de disponible vandressourcer, forekomsten af skadedyr og sygdomme samt jordens beskaffenhed, hvilket ændrer væsentligt på vilkårene for dyrkning af jorden og opdræt af dyr. I ekstreme tilfælde kan ødelæggelse af landbrugsøkosystemet betyde omdannelse til ørken, så de pågældende arealers produktionskapacitet går fuldstændig tabt.

På kort sigt er ekstreme vejrbegivenheders hyppighed og styrke og årstidsvariationer i nedbørsmønstrene de faktorer, der ventes at få de alvorligste følger for landbruget. Der regnes med store geografiske variationer i klimaforholdene i løbet af det 21. århundrede. Nogle områder bliver på én gang påvirket både negativt og positivt, men nettoresultatet kendes ikke, da der kun foreligger begrænset viden om, hvordan afgrøderne reagerer på klimavariationer. Klimaændringer er ganske vist en global proces, men den har varierende lokale virkninger. Den samlede nettovirkning for bedrifternes aktiviteter vil variere fra sted til sted i EU og mellem bedriftstyperne inden for den enkelte region.

Bilag 1 indeholder en sammenfatning af klimaændringernes vigtigste aspekter og største virkninger i forskellige dele af EU.

Afgrøder

Nogle aspekter af klimaændringer såsom højere temperaturer, kraftigere fotosyntese som følge af mere CO 2 i luften og længere vækstsæson kan have en moderat positiv indvirkning på produktiviteten af markafgrøder i nogle områder, i hvert fald frem til midten af århundredet. I EU's nordlige egne kan der blive tale om højere udbytter og større valg mellem mulige afgrøder, men disse fordele vil kun vise sig ved små temperaturstigninger og er meget usikre. Yderligere opvarmning vil være mere og mere skadelig, da planternes vækst og udbytte bestemmes af temperaturtærskler på bestemte stadier i forplantningscyklussen. Fremrykning af den vegetative periode kan indvirke negativt på kernefyldningen og kvaliteten.

Der må forventes en række negative virkninger af større variationer i nedbøren fra år til år og dens fordeling på årstiderne. Der ventes mindre nedbør om sommeren i det sydlige EU og mere nedbør om vinteren i det centrale og nordlige EU. Ekstreme vejrforhold såsom hedebølger og tørkeperioder kan skade produktionen betydeligt, især hvis de indtræffer i afgrødernes kritiske vækstfaser.

Produktion af grøntsager er meget følsom over for vandmangel og selv ret små afvigelser fra det optimale temperaturinterval, og den er derfor meget sårbar over for klimaændringer.

For flerårige afgrøder udgør ekstreme vejrbegivenheder en alvorlig risiko, da de kan påvirke produktionskapaciteten i flere år. Permanente kulturer påvirkes også i form af, at de fænologiske faser rykkes frem, men der er i modsætning til markafgrøderne ikke mange muligheder for tilpasning ved at ændre på planlægningen af driften.

Mange frugttræer risikerer frost om foråret under blomstringen, og vintertemperaturen spiller en vigtig rolle for produktiviteten. Da varmere temperaturer vil fremskynde både datoen for sidste nattefrost om foråret og blomstringsdatoen, vil risikoen for skader formentlig være stort set uændret. Risikoen for skader som følge af tidlig frost om efteråret vil antagelig blive mindre, mens behovet for vand ventes at blive større. Skadedyr og sygdomme ventes at blive et større problem.

I vin sektoren består virkningerne i større risiko for frost, kortere modningstid, tørkestress, som kan være til stor skade under modningen, og ændrede skadedyrs- og sygdomsmønstre. Det område i Europa, som er egnet til vin- og olivenproduktion, vil muligvis få større udbredelse i nordlig og østlig retning. Inden for de nuværende produktionsområder regner man med mere svingende frugtproduktion.

Husdyr

Mere tørt vejr og højere temperaturer vil påvirke husdyrbrug på flere forskellige måder, som bl.a. påvirker dyresundhed og dyrevelfærd. Klimaændringers virkninger for husdyrsektoren er meget kompleks, da der i EU findes mange forskellige produktionssystemer.

Opvarmning og ekstreme vejrbegivenheder, f.eks. hedebølger, kommer til at indvirke direkte på dyresundhed, tilvækst og output og på forplantningen. Der bliver også tale om indirekte virkninger som følge af ændringer i græsganges og foderafgrøders produktivitet og dyresygdommes udbredelse.

Man påregner stærkt negative virkninger for ekstensive græsningssystemer, hvor vejrforholdene direkte bestemmer, om der er foder og læmuligheder til rådighed. I middelhavsegnene vil højere temperaturer og mindre nedbør om sommeren føre til en afkortning af græsningsperioden og en lavere produktion af foder af ringere kvalitet. I de nordvestlige fugtige områder kan en moderat opvarmning dog være til fordel for husdyrbrug på kort og mellemlang sigt, da græsgangenes produktivitet forøges.

2.2. Økonomiske virkninger af klimarelaterede risici

Der er på EU-plan ikke konstateret nogen korrelation mellem de sidste årtiers opvarmning og de generelt højere udbytter. Virkningerne af forbedringer inden for teknologi og bedriftsforvaltning og en stadig tilpasning af landbrugsdriften har hidtil været langt større end virkningerne af klimaændringer. Siden århundredskiftet er der dog blevet større variation i udbytterne som følge af ekstreme vejrbegivenheder såsom den tørre og varme sommer i 2003 og forårstørken i 2007.

Ifølge de fleste vurderinger skulle de forventede gennemsnitlige ændringer i de klimatiske variable i EU generelt blive til gavn for landbrugsproduktionen i de næste tre årtier. Dog må der forventes flere og flere negative virkninger som følge af ekstreme vejrbegivenheder allerede inden midten af århundredet. Ekstreme klimaforhold kan ikke blot gribe ind i den årlige produktion, men også få alvorlige følger for bedrifternes infrastruktur og dermed påføre dem økonomiske tab.

Prognoserne for klimaændringerne virkninger for landbrugets produktivitet og priser er ganske vist usikre, men man må regne med, at flere og større ekstreme begivenheder vil gøre landbrugsproduktionen mere svingende på grund af en nedgang i udbuddet, som skyldes vejret. Selv om virkningerne for landbrugernes indkomst i den sidste ende afhænger af mange faktorer, fx. den globale markedssituation og støtte via politikker, kan en øget sandsynlighed for fejlslagen produktion gøre den økonomiske situation mere usikker for landbrugere, der bliver berørt af ekstreme vejrbegivenheder.

2.3. Andre klimarisici for landdistrikterne

Landdistrikterne påvirkes af klimaændringerne på mange andre måder end ved de direkte virkninger for landbruget. Der er bl.a. tale om større risiko for oversvømmelser, især i de centrale og nordlige egne, og risiko for infrastrukturskader som følge af andre ekstreme vejrbegivenheder. Større kamp om vandressourcerne til forskellige anvendelser kommer også til at berøre landdistrikternes befolkning og økonomi.

Mange steder på landet spiller skovøkosystemer og skovbrug en vigtig rolle. Klimaændringer vil give større risiko for skader som følge af storm, brand og skadedyrs- og sygdomsangreb og dermed lavere vækst og vedproduktion. Det kommer til at gå ud over skovbrugets økonomiske levedygtighed, især sydpå, og skovenes evne til at tjene miljøet, fx ved at binde kuldioxid.

En tendens hen imod mindre sne om vinteren i bjergområder vil få negative følger for vinterturismen og de landdistrikter, hvis økonomi afhænger af turistindtægter. Det kan også blive tilfældet for områder med truende vandmangel, mens et varmere klima kan åbne nye turistmuligheder for landdistrikter i andre dele af EU.

2.4. Tilpasningsevne, sårbarhed og regionale forskelle

Tilpasning til vejrforholdene har altid været en del af forvaltningen af en bedrift, og til en vis grad følger tilpasning til klimaændringer de samme principper som tilpasningen til de kortvarige udsving. Tilpasningen af dyrkningsmetoder og bedriftsstrategier er allerede i gang, men i de kommende årtier vil klimaændringernes størrelse måske kræve større tilpasninger end, hvad mange landbrugere magter.

Inden for EU's område er der stor forskel på, hvor sårbart landbruget er, da det afhænger af, hvor udsat det er for klimaændringer, og hvordan dets socioøkonomiske stilling er. Landbrugernes tilpasningsevne påvirkes af den aktuelle agroøkologiske situation og landbrugernes erfaring i at håndtere ændrede vilkår. Blandt de socioøkonomiske faktorer, der er bestemmende for modstandskraften, er følgende:

– Bedriftens kendetegn, dvs. produktionens art, bedriftens størrelse og driftsmåden

– Spredningen på afgrøde- og husdyrsystemer og tilstedeværelsen af andre indkomstkilder

– Adgang til information, viden og kunnen, som er relevant for klimaændringer og tilpasningsløsninger; konsulenttjenesternes rolle i tilpasningen

– Den generelle socioøkonomiske situation; landbrugere, der har begrænsede ressourcer eller bor afsides, er de mest sårbare

– Adgang til eksisterende teknologi og infrastrukturkapacitet.

Den ujævne fordeling af klimaændringernes virkninger ventes at øge forskellen mellem regionerne og fremhæve EU-landdistrikternes økonomiske ulighed. På lang sigt kan klimapåvirkninger føre til, at landbruget i nogle dele af EU marginaliseres yderligere eller endda helt må opgives, mens andre dele oplever en forbedring af landbrugets vilkår og indkomster. Det kan få væsentlige følger for landskabet og biodiversiteten og påvirke EU-regionernes generelle udvikling.

2.5. Globale virkninger for landbrug og fødevareforsyninger

Klimaændringer er endnu en facet af den globale udfordring, det er at øge landbrugsproduktionen i takt med den forventede befolkningstilvækst, således at fødevareforsyningerne og eksistensmulighederne på landet bliver sikret og der samtidig opretholdes en høj miljøbeskyttelsesstandard over hele verden.

På de lavere breddegrader, hvor de fleste udviklingslande ligger, vil selv en beskeden temperaturstigning føre til lavere og mere svingende udbytter og dermed skabe tvivl om fødevareforsyningerne lokalt. De negative virkninger for udbytterne i landbruget bliver forstærket af hyppigere ekstreme vejrbegivenheder. Det vil formentlig øge afhængigheden af fødevareimport og udsætte en større befolkning for risiko for hungersnød.

På de højere breddegrader ventes produktivitetsforøgelser at dominere i de førstkommende årtier. Trods de regionale produktionsforandringer vil den samlede fødevareproduktion ikke være truet i de første 20-30 år, og den ventes at kunne holde trit med den stigende efterspørgsel fra den voksende befolkning på jorden. I de foreliggende fremskrivninger er der dog ikke altid taget fuldt hensyn til alle risici for ekstreme vejrbegivenheder og skadedyrs- og sygdomsangreb, som kan tænkes at forværre det aktuelle billede af, hvordan klimaet vil påvirke produktiviteten i såvel ilande som ulande. Desuden vil der fra midten af århundredet muligvis indtræde et fald i den globale landbrugsproduktion.

Kombinationen af ændringer i landbrugsproduktionens potentiale i forskellige dele af verden og hyppigere ekstreme begivenheder kan tænkes at medføre større udsving i produktionen og således medvirke til mere svingende priser og ændringer af handelsstrømmene.

3. Tilpasning af EU's landbrug til klimaændringer

Foranstaltninger til tilpasning af landbruget kan være teknologiske løsninger, justering af bedriftsforvaltningen og -strukturerne og politikændringer, som f.eks. tilpasningsplaner. På kort sigt kan tilpasning på bedriftsniveau vise sig at være tilstrækkelig, men på længere sigt bliver en tilpasning i form af teknologi- og strukturændringer påkrævet. Det forudsætter planer og strategier, der bygger på en analyse af lokale og regionale forhold.

3.1. Tilpasning på bedriftsniveau

Afgrødemønstre, bedriftsforvaltningspraksis og arealudnyttelse er i stadig forandring over hele EU, til dels som reaktion på klimavariationer. De enkelte bedrifter foretager sådanne tilpasninger for at øge produktiviteten og klare sig under de herskende vejrforhold, og grundlaget er landbrugernes aktuelle viden og erfaring. I de kommende årtier kan det være, at tilpasningen må gå videre end blot en justering af gængs praksis. Blandt tilpasningsløsninger på kort og mellemlang sigt kan nævnes følgende:

– Justering af den tidsmæssige planlægning af driften, f.eks. valg af dato for udplantning, såning og behandling.

– Tekniske løsninger såsom beskyttelse af frugtplantager mod frostskader eller forbedring af udluftnings- og køleanlæg i stalde mv.

– Valg af afgrøder og sorter, der passer bedre til den forventede vækstsæsons længde og vandmængde, og som bedre modstår de nye temperatur- og vandforhold.

– Tilpasning af afgrøder ved hjælp af den eksisterende genetiske diversitet og nye bioteknologiske muligheder.

– Effektivisering af skadedyrs- og sygdomsbeskyttelsen, f.eks. ved bedre overvågning, mere differentieret sædskifte og integrerede plantebeskyttelsesmetoder.

– Mere effektiv udnyttelse af vandet i form af mindre vandspild, bedre vandingspraksis samt genbrug og opsamling af vand.

– Bedre forvaltning af jorden ved forbedring af dens vandbindende evne samt landskabsforvaltning fx ved at bevare landskabstræk, der giver dyrene beskyttelse.

– Indførelse af mere varmetålende husdyrracer og tilpasning af fodringsmønstret for dyr, der udsættes for varmestress.

Disse løsninger kan hver især eller i kombination i betydeligt omfang modvirke de ugunstige klimaændringer og drage nytte af de positive. Mange af disse tilpasningsmuligheder kan landbrugerne udnytte allerede i dag eller i den nærmeste fremtid, forudsat at de har den fornødne viden og vejledning. Klimarelaterede risici er dog kun én parameter for landbrugernes valg, som bygger på mange andre socioøkonomiske og markedsmæssige overvejelser.

Det bliver vanskeligere at klare de voldsomme klimaudsving end at tilpasse sig til en mere gradvis ændring i gennemsnitsklimaet. Der skal således formentlig ofres større opmærksomhed på, at landbrugsproduktion og indkomst holdes stabil og upåvirket i sårbare regioner. Det kan blive nødvendigt at diversificere driften og indtægtskilderne, hvilket vil kræve mere grundlæggende ændringer i bedriftsstrukturen og i nogle tilfælde yderligere investeringer.

3.2. Tilpasning på sektorniveau

Efterhånden som virkningerne af klimaændringerne bliver voldsommere, vil grænsen for bedrifternes egne tilpasningsmuligheder blive nået. Der kan blive behov for sektordækkende initiativer, som bliver styret af myndighederne, og som er særlig udformet til de regionale og lokale måder at drive landbrug på, for at sætte gang i tilpasningstiltag, der dækker bredere og er bedre koordineret, og for at undgå uhensigtsmæssig tilpasning, der kan få alvorlige virkninger for miljøet og økonomiske konsekvenser.

Der kan inden for nationale og regionale strategier skabes en sammenhængende ramme for tilpasningerne. EU's medlemsstater befinder sig på forskellige trin på vej mod nationale tilpasningsstrategier, som også omfatter landbruget. Tilpasningsstrategier kan henlede landbrugernes opmærksomhed på, hvilke ændringer der kan forventes, tilskynde til omgående handling og gøre det lettere at finde hensigtsmæssige varige løsninger. Landbrugets arbejdsgivere og arbejdstagere kan yde et bidrag til sådanne strategier og bør inddrages i processen.

Tilpasning på sektorniveau kan omfatte følgende tiltag:

– Udpegning af, hvilke områder og sektorer der er sårbare, og vurdering af, om klimatendenserne gør det nødvendigt og hensigtsmæssigt at skifte til andre afgrøder og sorter.

– Støtte til landbrugsforskning og forsøgsproduktion med henblik på valg af den bedste afgrøde og udvikling af de bedste sorter til de nye vilkår.

– Opbygning af tilpasningsevne ved at skabe opmærksomhed og levere relevant driftsøkonomisk information og rådgivning.

– Flere investeringer i at effektivisere vandingsinfrastrukturen og udvikle teknologi til udnyttelse af vandet samt forvaltning af vandressourcerne.

– Udarbejdelse af vandingsplaner, der bygger på en omhyggelig vurdering af konsekvenser, fremtidige vandressourcer og forskellige brugeres vandbehov samt afvejning af udbud mod efterspørgsel.

– Udvikling af risiko- og krisestyringsinstrumenter til håndtering af de økonomiske konsekvenser af klimainducerede begivenheder.

Planlægning og rådgivning på sektorniveau er påkrævet, da nogle af foranstaltningerne om tilpasning til de nye klimaforhold ventes at blive bekostelige og kræve betydelige investeringer fra landbrugernes side. Desuden kan det forekomme, at nogle tilpasningsforanstaltninger er med til at opretholde landbrugernes indkomst på længere sigt, mens de indebærer en større risiko på kort sigt. Eksempelvis vil indførelse af nye sorter eller afgrøder kræve særlig teknologi eller markedsføring, som først bærer frugt efter en vis tid.

Planlægning af tilpasningen er ikke ligetil, da klimaets udvikling og de specifikke lokale virkninger er usikre, så det bliver vanskeligt at finde frem til de optimale ændringer i landbrugssystemerne. Planlægning af tilpasningerne vil kun lykkes, hvis den begynder tidligt og er fleksibel nok til at tage højde for usikkerheden.

4. Den fælles landbrugspolitiks bidrag til tilpasningerne

Den forventede klimaudvikling kan medføre, at nogle af den fælles landbrugspolitiks mål - sikkerhed for tilstrækkeligt med fødevarer til rimelige priser, medvirken til at holde landbruget og landdistrikterne i live og fremme af miljøvenlige produktionsmetoder - ikke nås. Det centrale mål for tilpasningen af EU's landbrug er at sikre, at det kan modstå klimavariationer, at landbruget og landdistrikterne er socioøkonomisk levedygtige, og at målene for miljøbeskyttelse holdes for øje.

Som den fælles landbrugspolitik ser ud i dag, giver den landbrugerne sikkerhed for en vis basisindkomst og opstiller desuden en ramme for bæredygtig forvaltning af det naturlige miljø, som landbruget drives i. Ved at skifte fra produktionsbestemt støtte til afkoblet støtte er landbrugerne blevet i stand til at reagere på krav udefra, signaler fra markedet og klimaændringer. Politikken for udvikling af landdistrikter stiller en række foranstaltninger til rådighed for medlemsstaterne, som de kan benytte til at yde målrettet støtte til aktiviteter, der medvirker til tilpasning til klimaændringer.

"Sundhedstjekket" af den fælles landbrugspolitik er endnu et skridt i retning af et bæredygtigt landbrug med særlig vægt på afbødning og tilpasning til klimaændringer, vandforvaltning og beskyttelse af biodiversiteten, som der er afsat yderligere landdistriktsudviklingsmidler til. For EU og medlemsstaterne er det en udfordring og en lejlighed til frem til 2013 at udnytte de disponible værktøjer i den fælles landbrugspolitik bedst muligt til at støtte tilpasningen.

5. Retningslinjer i en tilpasningsstrategi for landbruget

5.1. Prioritering af "no regret-foranstaltninger"

Stillet over for den uundgåelige usikkerhed vil prioritering af "no regret-løsningsmodeller" for tilpasningstiltag sikre den størst mulige omkostningseffektivitet. Det er løsningsmodeller, der bidrager til at imødegå en lang række sandsynlige ændringer og samtidig indebærer socioøkonomiske eller miljømæssige fordele. Det består i landbrugssektoren i at gøre landbrugets økosystemer mere modstandsdygtige via en mere bæredygtig udnyttelse af naturressourcerne, især vand og jord. Ved at beskytte det grundlag af naturressourcer, som landbruget er afhængigt af, kan sektoren bedre opbygge modstandsevne mod klimaændringer. En sådan respons vil betyde, at de forvaltningsmæssige beslutninger i de kommende årtier ikke underminerer evnen til at imødegå potentielt kraftigere virkninger senere i århundredet.

Som anført i hvidbogen "Tilpasning til klimaændringer: et europæisk handlingsgrundlag" er det også nødvendigt at vurdere, hvilke vandforvaltningskrav der skal indarbejdes yderligere i den fælles landsbrugspolitiks relevante instrumenter. Der kan også indgå tilpasningsforanstaltninger for landbruget i medlemsstaternes gennemførelse af vandrammedirektivet og oversvømmelsesdirektivet.

5.2. Styrkelse af landbrugets rolle som yder af økosystemtjenester

På baggrund af klimaændringernes forventede indvirkning på de hydrologiske systemer, habitaterne og biodiversiteten i Europa kommer opretholdelse af økosystemer gennem forvaltning af landbrugsjorden til at udgøre et vigtigt bidrag til den samlede modstandsdygtighed over for klimaændringer. Landbruget kan eksempelvis tage del i forvaltningen af afvandingsområder, beskyttelsen af habitater og biodiversitet samt opretholdelsen og genskabelsen af et multifunktionelt landskab. Bl.a. er det muligt at fremme migration af arter ved etablering af net af vildtkorridorer tværs over landbrugsjorden og at udnytte græsningsarealers vandreservoirkapacitet til at mindske oversvømmelsesrisikoen. Landbrugets muligheder for at tilbyde sådan "grøn infrastruktur" kunne erkendes og styrkes yderligere.

De aktuelle agroøkologiske foranstaltninger bringer dette mål nærmere virkeliggørelse, men giver måske ikke altid en tilstrækkelig forbedring af de indbyrdes forbindelser mellem områder, hvor biodiversiteten beskyttes. I den forbindelse må en udvidelse af foranstaltninger til udvikling af landdistrikterne, så de dækker et større område end den enkelte bedrift, anses for at kunne medvirke til en gunstig tilpasning.

5.3. Forbedring af landbrugsinfrastrukturens modstandsevne

Landbruget er som produktionssystem afhængigt af faste anlæg (f.eks. udstyr, bygninger og maskiner) og infrastruktur, som kan påvirkes af ekstreme begivenheder. De potentielle økonomiske tab som følge af sådanne begivenheder kan blive et alvorligt problem i sektoren, især fordi de faste anlæg inden for landbruget har stor værdi sammenholdt med årsgennemsnittet for output og indkomst. Det er derfor nødvendigt at gøre mere for forebyggelse og at udvikle instrumenter, der er regionalt tilpasset til at afhjælpe eventuelle skader.

5.4. Udvikling af synergi mellem tilpasning og afbødning

Landbruget udgør en betydelig kilde til emissioner af lattergas og methan, som bidrager til den globale opvarmning. I EU kan landbruget være med til at mindske klimaændringerne ved at reducere sine emissioner, ved at levere vedvarende energi og bioprodukter og ved at oplagre kulstof i landbrugsjorden.

Hvis man på én og samme tid ønsker at mindske udledningen af drivhusgasser og håndtere klimaændringer, bliver det nødvendigt at opnå den størst mulige synergi mellem tilpasning og mindskelse. Man er nødt til at finde frem til og stimulere foranstaltninger, der har begge fordele, nemlig nedsætter landbrugets udledninger og øger dets modstandsevne. Det kan bl.a. være måder at bearbejde jorden på, som er med til at fastholde og øge jordens indhold af organisk kulstof, samt beskyttelse og forvaltning af græsgange. Økologisk landbrug har via sine effektive næringsstofkredsløb og jorddyrkningsmetoder mulighed for at afbøde klimaændringer, og da økologisk landbrug ofte indebærer større diversitet og kræver større viden om, hvordan dets økosystem fungerer, vil det også bedre kunne tåle klimaændringer.

Der bør i beslutninger om, hvilke foranstaltninger der er hensigtsmæssige, tages højde for eventuelle konflikter mellem forskellige målsætninger, og det kan i nogle tilfælde være nødvendigt at indgå kompromiser. Medlemsstaterne har mulighed for at anvende landdistriktsudviklingsmidler til gennemførelse af sådanne foranstaltninger.

5.5. Forbedring af landbrugernes tilpasningsevne

En forbedring af landbrugernes tilpasningsevne er en afgørende forudsætning for en varig tilpasning af landbruget. At give landbrugerne og ansatte i landbrugssektoren mere information og rådgivning om klimaspørgsmål er centralt for motivation og omstillingsparathed. Der er flere måder at gøre det på, fx specifikke kurser, fagpresse og brug af kommunikationsteknologi. Det er også vigtigt at inddrage klimaændringer i uddannelsen af unge landmænd, arbejdstagere i landbruget, elever og lærlinge. Bedriftsrådgivningen vil kunne udbygges, så den bliver et middel til formidling af regionsspecifikke oplysninger og konkrete tilpasningsløsninger og dermed giver landbrugerne et bedre grundlag for at reagere på fremtidige ændringer.

De foranstaltninger, der er vedtaget i forbindelse med sundhedstjekket af den fælles landbrugspolitik, giver yderligere muligheder for inden for politikken for udvikling af landdistrikter at finansiere formidlings- og uddannelsesprogrammer og udnytte bedriftsrådgivning.

5.6. Fremme af samarbejdet mellem medlemsstaterne

Der må tilskyndes til udarbejdelse af nationale og subnationale programmer og definering af en politik for tilpasning til klimaændringer. Udveksling af tilgange, erfaringer og bedste praksis mellem medlemsstaterne om mulighederne for tilpasning i landbrugssektoren kan fremme de driftsmetoder og produktionssystemer, der passer bedst til den forventede klimaudvikling. Der bliver i slutningen af 2009 nedsat en teknisk arbejdsgruppe for landbrug, som skal støtte den styringsgruppe for virkninger og tilpasning, som foreslås oprettet i hvidbogen.

I det clearingcenter, som Kommissionen har taget initiativ til at oprette, og som skal fungere som platform for udveksling af information om klimaændringernes virkninger og svage punkter, er der nødt til at være en særlig afdeling, hvor medlemsstaterne kan dele oplysninger om fremskridt, projektresultater og bedste praksis i landbrugssektoren.

5.7. Mere forskning i klima og landbrug

Planlægningen af landbrugets tilpasning kan ikke bygge alene på viden om de globale klimamønstre, men behøver detaljeret information om regionale virkninger og en meningsfyldt vurdering af tilpasningsmulighederne og deres gennemførlighed på lokalt niveau og bedriftsniveau. Det er helt afgørende at forbedre og forfine den rumlige og tidsmæssige opløsning af vurderingerne af de forventede klimavirkninger og sårbarheden og at opnå bedre kendskab til, hvordan landbrug og klima gensidigt påvirker hinanden. I en nylig meddelelse fra Kommissionen om EU's landbrugsforskning KOM(2008) 862, "En sammenhængende strategi for europæisk landbrugsforskning". gøres der rede for, hvilke behov der er for EU-forskning og -innovation i klimaændringer, og hvilken retning den skal tage, herunder behov og retningslinjer på landbrugsområdet. Den Stående Komité for Landbrugsforskning har udpeget klimaændringer som et prioriteret område og påpeget, at der er betydelig mangel på samordning af forskningen på europæisk plan. Der er nedsat en arbejdsgruppe bestående af nationale ledere af programmer, som skal se på, hvordan klimaændringer påvirker landbruget, og hvordan landbruget hensigtsmæssigt kan tilpasse sig til disse virkninger og afbøde dem.[2]

KOM(2008) 862, "En sammenhængende strategi for europæisk landbrugsforskning".

Desuden er et integreret kendskab til virkningerne af klimaændringer på landdistrikternes økonomi og samfund vigtigt, eftersom områder på landet bliver udsat for større klimarisici og store dele af EU's landdistrikter har en multifunktionel økonomi. Man kunne således styrke socioøkonomisk forskning i klimaproblemerne og deres indvirkning på landdistrikternes bæredygtighed.

Klimaproblemerne fremhæver igen behovet for at videreføre landbrugsforskningen på EU-plan og nationalt plan, fx udvikling af afgrøder, sorter og besætninger, der er bedre tilpasset til fremtidens vilkår. Afbødning har også brug for at blive understøttet af en forskningsindsats, så der kan innoveres og udvikles egnet teknologi, som er til at betale. Den nært forestående midtvejsevaluering af syvende forskningsrammeprogram byder på en lejlighed til at revurdere balancen mellem den tematiske prioritering, og i den forbindelse kan spørgsmålet om støtte til klima- og landbrugsforskning blive taget op.

Det er vigtigt at løse problemet med at integrere forskningsresultater fra fysik og agronomi med landbrugernes lokalviden i udvikling af robuste tilpasningsstrategier, som i en bred vifte af klima- og socioøkonomiscenarier kan minimere klimaændringernes negative virkninger. Bedriftsrådgivningssystemet kan i denne henseende blive et vigtigt værktøj.

Det er også vigtigt at styrke de regionale institutioners evne til at anvende hensigtsmæssige værktøjer i klimaændringsspørgsmålet. Etablering af partnerskab mellem nationale og regionale forskningsinstitutioner, bedriftsrådgivninger og arbejdsmarkedets parter og af regionale net, der leverer information til landbrugerkredse, vil gøre det lettere at lægge velegnede lokalitetsspecifikke strategier.

5.8. Definering af sårbarhedsindikatorer

Man kunne undersøge muligheden af at definere specifikke indikatorer for landbruget, såsom et indeks for tilpasningsevne og sårbarhed. Sårbarheden skulle bedømmes med lav rumlig opløsning på grundlag af den aktuelle følsomhed over for klimaudsving og naturfænomener og scenarier for ændringer i vejrmønstre. At konstruere en sårbarhedsindikator, hvori tilpasningsevnen indgår, vil kræve en flerdimensional tilgang, hvor der indgår klima- og miljøfaktorer og socioøkonomiske faktorer.

6. Konklusioner

Klimaændringerne kræver, at landbrugerne tilpasser sig, men de skal samtidig mindske udledningen af drivhusgasser fra den enkelte bedrift og gøre landbruget mere miljøvenligt. Der er behov for gradvis at nå frem til en overordnet respons på klimaændringerne, således at EU's landbrug forbliver robust og konkurrencedygtigt og dermed fortsat kan udfylde sin rolle som leverandør af fødevarer af høj kvalitet, miljøtjenester og landskabspleje og medvirke til en bæredygtig udvikling af EU's landdistrikter. Klimaændringer er desuden endnu en facet af problemet med forsyninger af fødevarer.

Tilpasning er en langsigtet proces, som må forløbe over de kommende årtier i takt med klimatendensen ud fra et voksende grundlag af viden og praktiske erfaringer. Under processen er det vigtigt at inddrage landbrugerkredse yderligere i drøftelserne af behovet for tilpasning og deling af god praksis, da ændringer på bedriftsniveau er en vigtig komponent i tilpasningen.

Som led i revurderingen af den fælles landbrugspolitik efter 2013 må det undersøges, om der er behov for at skabe gunstige betingelser for landbrugets og landdistrikternes tilpasning. Reel tilpasning og indførelse af ny teknologi, som både bidrager til at afbøde virkningerne og forbedre landbrugets overlevelse på lang sigt, vil kræve investeringer og planlægning, der overstiger den enkelte bedrifts formåen. Myndighederne må påtage sig at støtte og fremme politikker for tilpasning til klimaændringer.

[1] KOM(2009) 147.

[2] KOM(2008) 862, "En sammenhængende strategi for europæisk landbrugsforskning".

BG

(...PICT...)|КОМИСИЯ НА ЕВРОПЕЙСКИТЕ ОБЩНОСТИ|

Брюксел, 1.4.2009

SEC(2009) 417

РАБОТЕН ДОКУМЕНТ НА СЛУЖБИТЕ НА КОМИСИЯТА

придружаващ БЯЛАТА КНИГА Адаптиране спрямо изменението на климата: към европейска рамка за действия Адаптиране спрямо изменението на климата: предизвикателство за европейското селско стопанство и селски райони

{COM(2009) 147окончателен}

РАБОТЕН ДОКУМЕНТ НА СЛУЖБИТЕ НА КОМИСИЯТА

Адаптиране спрямо изменението на климата: предизвикателство за европейското селско стопанство и селски райони

1. Въведение

През идните десетилетия селското стопанство ще бъде повлияно от изменението на климата както на световно равнище, така и в ЕС. Въпреки че селското стопанство на ЕС се основава на развити технологии, способността му да произвежда хранителни продукти и да допринася за развитието на екосистемните услуги за европейското общество зависи пряко от климатичните условия. Европейските земеделски стопани ще бъдат изправени пред необходимостта да очертаят своите стратегии за производство, управление на стопанството и инвестиции в условията на нарастваща несигурност.

Изменението на климата е един от множеството фактори, които влияят върху облика на европейското селско стопанство и селски райони. Въздействието на агроклиматичните промени върху сектора на селското стопанство на ЕС ще се определя от социално-икономическите фактори, конкуренцията на международно равнище, развитието на технологиите, както и от взетите политически решения. Тъй като по-голямата част от земята в ЕС се стопанисва от земеделски стопани, Общата селскостопанска политика (ОСП) ще играе роля при улесняване на адаптацията към променящите се условия чрез подпомагане на селскостопанските производители да приспособят своите производства към изменящата се климатична ситуация и да осигурят по-широк кръг от екосистемни услуги в зависимост от конкретното стопанисване на земите.

Бялата книга „Адаптиране спрямо изменението на климата“ COM(2009) 147 . очертава европейска рамка за действие за повишаване на издръжливостта на Европа спрямо изменението на климата, като подчертава необходимостта адаптацията да обхване всички ключови европейски политики и да се засили сътрудничеството на всички нива на управление.[1]

COM(2009) 147 .

Настоящият документ допълва Бялата книга и обобщава основните аспекти от въздействието на изменението на климата върху селското стопанство на ЕС, разглежда свързаните с адаптацията нужди, описва възможните последствия за ОСП и проучва евентуални насоки за бъдещи действия. Той цели да задълбочи допълнително дебата между държавите-членки и земеделската общност и действията, свързани с нуждите от адаптация, които произтичат от влиянието на климата.

2. Изменението на климата: основно предизвикателство за селското стопанство на ЕС

2.1. Въздействие върху селскостопанската продукция

Климатичните изменения ще упражнят широкообхватно влияние върху биофизичните процеси, на които са основани земеделските системи, което ще доведе както до отрицателни, така и до положителни последици в различните региони на ЕС. Увеличението на концентрацията на CO 2 в атмосферата, по-високите температури, промените в режима на годишните и сезонните валежи и в честотата на екстремните метеорологични събития ще повлияят на обема, качеството и постоянството в производството на храни и на естествената среда, в която се упражнява селското стопанство. Климатичните колебания ще се отразят върху наличието на водни ресурси, върху вредителите, болестите и почвите, което ще промени значително условията за земеделско производство и животновъдство. В някои крайни случаи деградирането на селскостопанските екосистеми би могло да означава запустяване, което да доведе до цялостна загуба на производствения капацитет на въпросната земя.

В краткосрочен план честотата и интензитетът на екстремните метеорологични събития и сезонните колебания в режима на валежите са факторите, които вероятно ще предизвикат най-тежки последици за селското стопанство. Очакваните климатични условия през двадесет и първи век варират широко в зависимост от географските региони. В някои райони въздействията ще бъдат едновременно отрицателни и положителни с неизвестен нетен резултат, тъй като поведението на културите спрямо климатичните колебания все още не е добре проучено. Въпреки че изменението на климата е глобален процес, неговите местни въздействия са разнообразни. Цялостното нетно отражение върху селскостопанските дейности ще се различава в рамките на ЕС и между различните видове стопанства в един и същи регион.

В приложение 1 са обобщени основните аспекти и въздействия на климатичните изменения в различните региони на ЕС.

Селскостопански култури

Някои аспекти от изменението на климата като по-високите температури, засилената фотосинтеза поради повишено съдържание на СО 2 в атмосферата и по-дългите сезони на отглеждане могат да имат умерено положителен резултат върху продуктивността на полските култури в някои райони, поне до средата на века. Реколтата в северните региони може да се увеличи, както и възможностите за отглеждане на по-разнообразни култури, но това би станало само в случай на слабо покачване на температурата и е малко вероятно. Всяко следващо допълнително затопляне ще има неблагоприятен ефект, тъй като развитието и добивът на култури са зависими от определени температурни прагове, свързани с ключови етапи от процеса на възпроизвеждане. Ускоряването на вегетационния цикъл може да повлияе отрицателно върху наливането и качеството на зърното.

От големите междугодишни и сезонни колебания на валежите може да се очакват серия от неблагоприятни въздействия, сред които спад на валежите през летния сезон в южните части на ЕС и валежи с по-силен интензитет през зимния сезон в централните и северните части на ЕС. Производството може да бъде нарушено от екстремни метеорологични условия като горещи климатични вълни и засушавания, особено по време на критични за развитието на културите фази.

Производството на зеленчуци е силно чувствително към наличието на вода, както и към най-малкия стрес, свързан с излизане на температурата извън оптималните граници, което го прави изключително уязвимо от климатичните промени.

Екстремните климатични събития представляват сериозен риск за многогодишните култури , тъй като могат да засегнат производствения им капацитет в течение на няколко години. Отглеждането на многогодишни култури се влияе също и от изместването напред във времето на фенологичните фази, като същевременно при тях има по-малко възможности, отколкото при полските култури, за адаптиране чрез промяна в календара на селскостопанските операции.

Много плодови дървета са податливи на пролетно измръзване по време на периода на цъфтеж, а зимните температури играят значителна роля за продуктивността. Тъй като по-високите температури ще изместят напред във времето както последните пролетни слани, така и периода на цъфтеж, рискът от увреждане вероятно няма да се промени. Рискът от увреждане вследствие на ранни есенни слани вероятно ще намалее, докато нуждите от вода вероятно ще нараснат. Очаква се проблемите, свързани с вредители и болести, да се увеличат.

Въздействието върху лозаро-винарския сектор включва по-висок риск от измръзване, скъсяване на периода на зреене, недостиг на вода, който може да причини силни увреждания по време на зреенето, както и промени в тенденциите при вредителите и болестите. Европейските райони, подходящи за производство на вино и маслини, могат да се разширят на север и на изток. В сегашните райони на производство разнообразието при отглеждане на плодове вероятно ще се увеличи.

Селскостопански животни

По-сухите климатични условия и покачващите се температури ще се отразят върху отглеждането на селскостопански животни по различни начини, включително чрез последствия върху здравословното състояние и благополучието на животните. Изменението на климата има комплексно влияние върху сектора на селскостопанските животни поради голямото разнообразие на производствените системи в ЕС.

Затоплянето и екстремните метеорологични събития, например периоди на големи горещини, ще въздействат пряко върху здравословното състояние на животните, техния растеж и продуктивност, както и върху тяхното възпроизвеждане. Ще има и непреки последици посредством промени в продуктивността на пасищата и фуржаните култури, както и в разпространяването на болести по животните.

Вероятно е екстензивните пасищни системи да пострадат тежко от неблагоприятните въздействия, тъй като са пряко зависими от климатичните условия за предоставяне на храна и заслон. В Средиземноморския район по-високите температури и недостатъчните валежи през лятото ще скъсят времетраенето на пашата и ще намалят производството на фураж, както и неговото качество. В северозападните влажни райони обаче умереното затопляне може да окаже благоприятно влияние за отглеждането на селскостопански животни в краткосрочен до средносрочен план поради увеличаване на продуктивността на пасищата.

2.2. Икономически последици от рисковете, свързани с климата

На равнище ЕС не е установена зависимост между затоплянето през последните десетилетия и добива на култури, който като цяло е нараснал. До този момент усъвършенстването на технологиите и подобренията в управлението на стопанствата, както и непрекъснатата адаптация на селскостопанските практики, са компенсирали до голяма степен въздействието от изменението на климата. Но колебанията в добива на култури са по-големи, отколкото в началото на века, в резултат на екстремни климатични събития като сушата и летните горещини през 2003 г. и пролетното засушаване през 2007 г.

Според повечето оценки се предвижда очакваните изменения в средните климатични променливи на равнище ЕС да бъдат благоприятни за селскостопанското производство през следващите три десетилетия. При все това могат да се очакват все по-отрицателни последици от екстремни метеорологични събития още преди средата на века. Освен че нарушават годишното производство, екстремните климатични събития могат да засегнат тежко селскостопанската инфраструктурата и да причинят големи икономически щети.

Въпреки че прогнозите за въздействието на изменението на климата върху селскостопанската производителност и цени са неопределени, може да се очаква, че поради увеличаване на екстремните климатични събития ще нарасне несигурността на селскостопанското производство, породена от свързаното с климата намаляване на доставките. Макар доходите на земеделските стопанства да зависят от съвкупност от множество фактори, сред които световния пазар и политиката за подпомагане, по-голямата вероятност за спад в производството може да увеличи нестабилността на икономическото положение на земеделските стопани, под въздействието на екстремни климатични събития.

2.3. По-високи климатични рискове за селските райони

Селските райони са подложени на много различни въздействия от климатичните колебания, които се простират отвъд въздействията, засягащи пряко селското стопанство. Сред тях са повишеният риск от наводнения, особено за централните и северните региони, както и рискът от щети върху инфраструктурата, причинени от други екстремни климатични събития. Нарастващото съперничество за водни ресурси за задоволяване на различните видове нужди засяга също селското население и икономики.

Горските екосистеми и горското стопанство са важни в много селски райони. Климатичните промени ще повишат риска от смущения, причинени от бури, пожари и нашествия на вредители и болести, които ще засегнат растежа и продуктивността на горите. Това ще се отрази върху икономическата рентабилност на горското стопанство, най-вече в южните райони, както и върху способността на горите да предоставят екологични услуги, в това число да изпълняват своята функция за поглъщане на въглерода.

Тенденцията към намаляване на снежната покривка в планинските райони ще има отрицателни последици за зимния туризъм и за икономиките на селските райони, зависещи от доходите от туризма. Това може да се случи и в райони, застрашени от недостиг на вода, докато по-топлият климат може да създаде нови възможности за туризъм в селските райони в други части от ЕС.

2.4. Способност за адаптация, уязвимост и регионални различия

Адаптацията към метеорологичните условия е била винаги част от управлението на стопанството и до известна степен адаптацията към изменението на климата се подчинява на същите принципи като адаптацията към краткосрочните колебания. Адаптацията на агрономичните техники и стопанските стратегии вече е в ход. През идните десетилетия обаче мащабът на климатичните изменения може да превъзхожда способността за адаптация на множество земеделски стопани.

Уязвимостта на земеделските стопанства варира в рамките на ЕС в зависимост от степента на излагане на неблагоприятни климатични въздействия и от социално-икономическия контекст. Съществуващите агроекологични условия и опитът при справяне с променящите се условия оказват влияние върху способността за адаптация на земеделския стопанин. Социално-икономическите фактори, които определят издръжливостта , включват:

– характеристики на стопанството като вид производство, размер на стопанството, ниво на интензивност,

– разнообразие на системите за отглеждане на култури и селскостопански животни, както и наличие на други източници на доход освен селското стопанство,

– достъп до необходимата информация, умения и познания, свързани с климатичните тенденции и начини за адаптиране; ролята на консултантските услуги за улесняване на адаптацията,

– общо социално-икономическо положение, като стопаните с ограничени ресурси или обитаващи отдалечени селски райони са най-уязвими,

– достъп до наличните технологии и адекватна инфраструктура.

Очаква се неравномерните ефекти от климатичните промени да засилят регионалните различия и да увеличат икономическата неравнопоставеност между европейските селски райони. В дългосрочен план влиянието на климата може да ускори маргинализацията на селското стопанство и дори да доведе до изоставяне на селскостопанска земя в някои части на ЕС, докато в други може да настъпи подобряване на условията за селско стопанство и доходите на стопанствата. Това би могло да окаже значително въздействие върху ландшафта и биоразнообразието и да повлияе върху цялостното развитие на европейските региони.

2.5. Глобално въздействие върху селското стопанство и продоволственото обезпечаване

Изменението на климата добавя допълнителен аспект към глобалното предизвикателство за увеличаване на селскостопанското производство, така че то да върви в крак с нарастването на населението, за осигуряване на продоволственото обезпечаване и селския поминък, като същевременно се следват високи стандарти за опазване на околната среда на световно равнище.

В световните региони с малка географска ширина, където се намират повечето развиващи се страни, дори слабо допълнително затопляне ще намали добива на култури и ще предизвика по-силни колебания в добива с тежки последици по места за продоволственото обезпечаване. Отрицателните ефекти върху добива от селското стопанство ще се обострят от по-честите екстремни метеорологични събития. Това вероятно ще предизвика по-силна зависимост от вноса на храни и ще увеличи броя на хората, изложени на риск от глад.

В по-големите географски ширини се очаква преобладаващо увеличаване на производителността през следващите няколко десетилетия. Въпреки регионалните промени в производството, като цяло глобалното производство на храни през следващите две или три десетилетия няма да бъде застрашено и се очаква да отговаря на увеличеното търсене на храни от страна на нарастващото световно население. Но съществуващите прогнози не винаги отчитат напълно някои от рисковете, свързани с екстремни климатични събития и нашествия на вредители и болести, които могат да влошат настоящата картина по отношение на въздействието на климата върху продуктивността както в развитите, така и в развиващите се страни. Освен това към средата на нашия век глобалната производителност на селското стопанство може да започне да спада.

Съчетанието между промените в потенциала за селскостопанско производство в различните региони на света и увеличаването на честотата на екстремните метеорологични събития би могло да доведе до по-голямо колебание в производството, като съдейства по този начин за по-голяма нестабилност на цените и промяна в търговските потоци.

3. Адаптация на селското стопанство на ЕС към климатичните промени

Мерките за адаптация в селското стопанство варират от технологични решения до приспособяване на управлението или структурите на стопанството, както и до политически промени като приемане на планове за адаптация. В краткосрочен план може да бъде достатъчна адаптация на ниво стопанство, но в дългосрочен план ще бъде необходима и адаптация под формата на технологични и структурни промени. Това ще породи необходимост от планирани стратегии въз основа на анализа на местните и регионалните условия.

3.1. Адаптация на ниво стопанство

В ЕС се наблюдава постоянно развитие на тенденциите в отглеждането на култури, практиките за управление на стопанствата и употребата на земя, отчасти заради климатичните колебания. Подобна адаптация на ниво стопанство цели да увеличи продуктивността и да се справи със съществуващите климатични условия, като черпи от наличните познания и опит на земеделските стопани. През следващите десетилетия може да се наложи адаптацията да се разпростре отвъд простото приспособяване на сегашните практики. Сред възможните краткосрочни до средносрочни решения за адаптация са следните:

– приспособяване на периода за извършване на селскостопански операции като засаждане, засяване или други обработки,

– технически решения като опазване на овошките от измръзване или подобряване на системите за проветряване и климатизация в заслоните за животни;

– избор на култури и сортове, които са по-добре приспособени към предвижданата продължителност на сезона за развитие и наличието на вода, и които са по-издръжливи на нови условия на температура и влажност,

– адаптиране на културите с помощта на съществуващото генетично разнообразие и новите възможности, предлагани от биотехнологията,

– подобряване на ефективността на борбата с вредителите и болестите посредством например по-добро следене, редуване на различни култури или комбинирани методи за управление на вредителите,

– по-ефикасна употреба на водата чрез намаляване на загубите на вода, подобряване на напоителните практики и рециклиране или съхраняване на вода,

– по-добро управление на почвите чрез повишено задържане на вода с цел запазване на влагата в почвите, както и управление на ландшафта (поддържане на ландшафтните характеристики, които предоставят заслон на селскостопанските животни),

– развъждане на по-толерантни към горещините породи и приспособяване на храненето на животните в условията на горещини.

Самостоятелно или в съчетание, тези решения притежават значителен потенциал да противодействат на неблагоприятните климатични промени и да се възползват от положителните такива. Много от тези възможности за адаптация могат да бъдат приложени от земеделските стопани сега или в близко бъдеще, при условие че разполагат с необходимите познания и напътствия. Но рисковете, свързани с климата, са само един от факторите при вземане на решения от страна на стопаните; обикновено те преценяват много други социално-икономически и пазарни обстоятелства.

Справянето с нарастващите колебания на климата ще бъде по-трудно, отколкото приспособяването към постепенните изменения в средните климатични променливи. Това може да предизвика необходимост от повече усилия за осигуряване на стабилност и издръжливост на селскостопанското производство и доходите на стопанствата в уязвими региони. Може да се наложи разнообразяване на селскостопанските дейности и източници на доход, а в някои случаи – и основни промени в структурите на стопанството.

3.2. Адаптация на ниво сектор

Автономната адаптация на ниво стопанство може да се окаже недостатъчна, когато въздействието от изменението на климата постепенно приеме по-драстични размери. За да се улеснят широкообхватните и по-добре координирани действия за адаптация, както и с цел да се избегне несполучливата адаптация, която би могла да има тежки екологични и икономически последствия, могат да са необходими отговори на ниво сектор, пригодени към разнообразието на регионалното и местното селско стопанство и провеждани от публичните органи.

Националните и регионалните стратегии за адаптация могат да предоставят единна рамка за осъществяване на адаптация. Държавите-членки на ЕС се намират на различни етапи в подготовката и разработването на национални стратегии за адаптация, включително що се отнася до сектора на селското стопанство. Стратегиите за адаптация могат да повишат осведомеността на земеделските стопани за предвижданите изменения, да насърчат навременни действия и да провокират целесъобразни отговори и решения с продължителна валидност. Социалните партньори в селското стопанство могат да подпомогнат тези стратегии за адаптация и следва да бъдат включени в процеса.

Действията за адаптация на ниво сектор могат да включват:

– идентифициране на уязвимите райони и сектори и оценка на нуждите и възможностите за подмяна на културите и сортовете с цел отговор на климатичните тенденции,

– подкрепа на научноизследователската дейност в областта на селското стопанство и на експерименталното производство, насочено към селекция и развитие на по-добре пригодени към новите условия сортове,

– изграждане на капацитет за адаптация чрез повишаване на осведомеността и предоставяне на важна информация и напътствия за управление на стопанството,

– увеличаване на инвестициите в подобряване на ефикасността на напоителната инфраструктура и технологиите за потребление на вода, както и управлението на водните ресурси,

– разработване на планове за напояване въз основа на задълбочена оценка на тяхното въздействие, на бъдещото наличие на вода и нуждите от вода за различните потребители, като се взема предвид баланса между потреблението и снабдяването,

– разработване на инструменти за управление на риска и кризите за справяне с икономическите последици от произтичащите от климата събития.

Необходими са планиране и консултации в целия сектор, тъй като някои от мерките за приспособяване към новите климатични условия вероятно ще бъдат скъпи и ще изискват значителни инвестиции от страна на земеделските стопани. Освен това някои мерки за адаптация могат да допринесат за запазване на дохода на стопаните в дългосрочен план, но са свързани с по-високи рискове в краткосрочен план. Например за използването на нови сортове или нови култури може да са необходими специални технологии или пласиране, за чието успешно разработване ще е нужно време.

Изготвянето на план за адаптация е предизвикателство поради неопределеността в развитието на климата и неговите конкретни въздействия по места, което затруднява идентифицирането на оптималните промени в селскостопанските системи. За да има този план за адаптация успех, с неговото изготвяне на трябва да се започне отрано и той трябва да бъде гъвкав, за да може да отговори на неопределеностите.

4. Принос на ОСП към адаптацията

Прогнозираното развитие на климата може да повлияе върху постигането на целите на ОСП за осигуряване на достатъчно храни на разумни цели, за принос към жизнеспособността на селското стопанство и селските райони и за насърчаване на съобразените с околната среда практики на стопанисване. Основните цели на адаптация за селското стопанство на ЕС са подсигуряване на издръжливост спрямо колебанията в климата, социално-икономическа жизнеспособност на селското стопанство и селските райони и съгласуваност с целите за опазване на околната среда.

Настоящата ОСП предоставя базово равнище на сигурност на доходите за земеделските стопани, както и рамка за устойчиво управление на околната среда, в която се развива селското стопанство. Преминаването от подпомагане, свързано с производството, към несвързани помощи позволява на земеделските стопани да отговарят на външните изисквания, на сигналите от пазара, както и на развитията, дължащи се на изменението на климата. Политиката за развитие на селските райони предлага на държавите-членки набор от мерки, с помощта на които те могат да оказват целево подпомагане на дейности, които допринасят за адаптиране към климатичните промени.

Прегледът на състоянието на ОСП представлява крачка напред в посока устойчиво селско стопанство с особен акцент върху смекчаването и адаптацията на изменението на климата, опазване на водните ресурси и биоразнообразието, за които е одобрено допълнително финансиране за насърчаване развитието на селските райони. Предизвикателството и възможността за ЕС и неговите държави-членки в периода до края на 2013 г. е да се възползват по най-добрия начин от съществуващите инструменти на ОСП за подпомагане на адаптацията.

5. Насоки за стратегия за адаптация в областта на селското стопанство

5.1. Подреждане на „мерките, печеливши при всички условия“ („no regret“ measures) по приоритет

Предвид наличието на неопределеност, най-ефективният от гледна точка на разходите подход е да се даде приоритет на вариантите за дейност по адаптиране, които са „печеливши при всички условия“. Това са избори, които помагат за справянето с широк набор от вероятни промени и предизвикват социално-икономически и екологични съвместни ползи. В сектора на селското стопанство това означава повишаване на издръжливостта на селскостопанските екосистеми чрез по-устойчиво използване на природните ресурси, особено на водите и почвите. Секторът може да повиши своята издръжливост спрямо климатичните изменения чрез опазване на природните ресурси, от които зависи селското стопанство. Чрез подобни действия ще се гарантира, че управленските решения през следващите десетилетия няма да поставят под риск способността за справяне с потенциално по-силни въздействия по-късно през века.

Както е посочено в Бялата книга „Адаптиране спрямо изменението на климата: към европейска рамка за действия“, е необходимо също да се прецени кои изисквания по отношение на управлението на водите трябва да бъдат включени в по-голяма степен в съответните инструменти на ОСП. Мерките за адаптация по отношение на селското стопанство могат да бъдат включени и в изпълнението на национално равнище на Рамковата директива за водите и Директивата относно наводненията.

5.2. Укрепване на ролята на селското стопанство като доставчик на екосистемни услуги

Като се вземе предвид прогнозираното въздействие на изменението на климата върху европейските хидроложки системи, местообитания и биоразнообразието, поддържането на екосистемите чрез управление на селскостопанската земя ще играе главна роля за повишаването на общата издръжливост спрямо изменението на климата. Селското стопанство може да спомогне например за управление на речните басейни, за опазване на местообитанията и биоразнообразието, както и за поддържане и възстановяване на многофункционалните ландшафти. Наред с другото, миграцията на видовете може да бъде улеснена чрез създаване на мрежа от коридори върху селскостопанската земя за придвижване на животни, а водоакумулиращата способност на пасищата може да бъде използвана за намаляване на риска от наводнения. Потенциалната роля на селското стопанство за осигуряване на подобна „зелена инфраструктура“ може да бъде призната и развита в по-голяма степен.

Текущите агроекологични мерки спомагат за постигане на тази цел, но не винаги могат да засилят достатъчно свързаността между природните зони, които закрилят биоразнообразието. В този контекст би могло да се проучат възможностите за прилагане на мерки за развитие на селските райони в териториален мащаб, надхвърлящ нивото на отделните ферми, за подпомагане на успешната адаптация.

5.3. Повишаване на издръжливостта на селскостопанската инфраструктура

Селското стопанство, като производствена система, е зависимо от дълготрайни активи (напр. оборудване, сгради, машини) и инфраструктура, на които екстремните метеорологични събития могат да въздействат. Евентуалните икономически загуби в резултат на такива събития могат да придобият изключителна важност за сектора, най-вече защото в селското стопанство стойността на дълготрайните активи обикновена е доста висока спрямо средната годишна продукция и доходите на стопанството. Поради това, с цел избягване на вероятните щети, са необходими още повече предпазни мерки и инструменти, съобразени с регионалните характеристики.

5.4. Постигане на синергия между мерките за адаптация и смекчаване

Селскостопанските дейности са важен източник на емисии на азотен окис и метан, които допринасят за глобалното затопляне. В ЕС селското стопанство може да даде своя принос за смекчаване на изменението на климата, като намали своите емисии чрез производство на възобновяема енергия и продукти от биомаса, както и чрез съхранение на въглерод в селскостопанските почви.

За справяне с двойното предизвикателство за намаляване на емисиите на парникови газове, като същевременно се противодейства на измененията на климата, ще бъде необходимо да се осигури синергия във възможно най-голяма степен между адаптацията и смекчаването. Трябва да бъдат очертани и насърчавани мерките, които носят съвместни ползи под формата на намалени емисии и увеличена издръжливост на стопанството. Сред тях, наред с други, са и практики за обработка на почвата, които спомагат за запазване и увеличаване на органичния въглерод в почвите, както и опазване и стопанисване на пасищата. Биологичното селско стопанство притежава потенциал за смекчаване поради ефективния си азотен цикъл и управление на почвите и е също по-вероятно да бъде по-издръжливо спрямо изменението на климата, тъй като обикновено в свързано с по-голямо разнообразие и повече познания за функциониране на селскостопанската екосистема.

При вземане на решение относно подходящите мерки следва да се отчете вероятността за конфликти между целите, като в някои случаи може да се наложат компромисни решения. Държавите-членки могат да използват фондовете за развитие на селските райони за прилагане на тези мерки.

5.5. Подобряване на способността за адаптация на земеделските стопани

Повишаването на способността за адаптация на земеделските стопани е необходимо условие за устойчива адаптация на селското стопанство. Увеличаването на информираността на земеделските стопани и селскостопанските работници по въпроси, свързани с изменението на климата, е от ключово значение за по-силната мотивация и подготовка за адаптиране. Съществуват разнообразни средства, насочени към тази цел, сред които специализирани обучения, печатни материали и комуникационни технологии. От изключителна важност също така е включването на предмет, свързан с въпросите на изменението на климата, в образователните системи за млади земеделски стопани, селскостопански работници и стажанти. Могат да бъдат предлагани консултантски услуги, насочени към земеделските стопани, които да се превърнат във важен инструмент за разпространяване на специализирана по региони информация, както и практически решения за адаптация, които да повишат уменията на земеделските стопани за справяне с предстоящите промени.

Мерките, приети в рамката на прегледа на състоянието на ОСП, дават допълнителни възможности, в контекста на политиката за развитие на селските райони, за финансиране на разпространяването на знания и учебни програми и за възползване от консултантски услуги, насочени към земеделските стопани.

5.6. Улесняване на сътрудничеството между държавите-членки

Следва да бъде насърчавано разработването на национални и регионални програми, както и политически насоки по въпросите, свързани с изменението на климата. Обменът на подход, опит и най-добри практики между държавите-членки относно вариантите за адаптация в сектора на селското стопанство може да насърчи селскостопанските практики и производствените системи, които са най-добре пригодени към очакваните промени в климата. До края на 2009 г. ще бъде сформирана техническа група по селското стопанство, която да подпомага Насочващата група относно въздействията на климата и адаптацията, предложена с Бялата книга.

Към инициативата на Комисията за създаване на Клирингов механизъм, който да служи като широка платформа за обмен на информация относно въздействията и уязвимите страни, свързани с изменението на климата, следва да бъде предвидена част, предназначена специално за споделяне на национален опит, резултати от проекти и най-добри практики в сектора на селското стопанство.

5.7. Развиване на научно-изследователската дейност в областта на климата и селското стопанство

За изготвянето на план за адаптация в селското стопанство не може да се разчита единствено на познания за глобалните климатични тенденции, но има нужда от подробна информация за регионалните въздействия и съдържателна преценка на вариантите за адаптация и тяхната осъществимост на местно ниво и на ниво земеделско стопанство. От изключителна важност е подобряването и детайлизирането на териториалните и времевите скали за преценка на очакваните климатични въздействия и уязвими страни, както и по-задълбочено познаване на взаимодействията между селското стопанство и изменението на климата. В неотдавнашното Съобщение на Комисията относно европейска научноизследователска програма за селското стопанство COM(2008) 862 „Към последователна стратегия за европейска научноизследователска програма за селското стопанство“. се разглеждат нуждите и насоките на научноизследователската дейност и иновациите в ЕС във връзка с изменението на климата, както и тези, свързани със селскостопанския сектор. Изменението на климата бе посочено като приоритетна област от Постоянния комитет за изследвания в селското стопанство (SCAR), съгласно който има значително разминаване в усилията за координиране на научноизследователската дейност на европейско равнище. Бе сформирана работна група на националните ръководители на програми, която да разгледа влиянието на изменението на климата върху селското стопанство и възможностите за подходяща адаптация на селското стопанство към тези промени и тяхното смекчаване.[2]

COM(2008) 862 „Към последователна стратегия за европейска научноизследователска програма за селското стопанство“.

Освен това, като се има предвид, че селските райони са изложени на повече рискове, свързани с изменението на климата, и че голяма част от тях се характеризират с икономическа многофункционалност, важно е цялостно разбиране на въздействията от изменението на климата върху икономиките на селските райони. По този начин може да бъде разширена социално-икономическата научна дейност във връзка с климатичните предизвикателства и тяхното въздействие върху устойчивото развитие на селските райони.

Климатичните предизвикателства поставят отново акцент върху необходимостта от непрекъсната научноизследователска дейност в областта на селското стопанство на национално ниво и на ниво ЕС, например във връзка с развитието на култури, сортове и стада, които ще бъдат по-добре приспособени към бъдещите условия. Смекчаването на изменението на климата трябва също да бъде подпомагано от научни изследвания за разработване на нови подходящи и достъпни технологии и иновации. Предстоящата междинна оценка на 7-та рамкова програма за научни изследвания дава възможност за преразглеждане на баланса между приоритетните теми, като поставят в този контекст въпроса за подпомагане на научноизследователската дейност в областта на изменението на климата и селското стопанство.

Едно от ключовите предизвикателства е съчетаването на откритията на физическите и агрономичните науки с местните знания на земеделските стопани, с цел да бъдат разработени солидни стратегии за адаптация, които да могат да сведат до минимум отрицателните въздействия от изменението на климата, предвиждани в различните климатични и социално-икономически сценарии. Системата за селскостопански консултации може да се окаже важен инструмент за тази цел.

От не по-малко значение е повишаването на способността на регионалните институции да си служат с подходящите инструменти за справяне с климатичните промени. Партньорството между национални и регионални научни институти, консултантски служби и социални партньори в селското стопанство, както и създаването на регионална мрежа за разпространяване на информация сред земеделските общности ще спомогнат за разработване на адекватни и обособени по места стратегии.

5.8. Разработване на показатели за уязвимост

Може да се разгледа възможността за разработване на специфични показатели за селското стопанство, като например показател за способност за адаптация и уязвимост. Определянето на уязвимостта следва да бъде извършвано на малък териториален мащаб, въз основа на сегашната чувствителност към климатичните колебания и рискове от природни бедствия, както и на сценарии за промени в метеорологичните тенденции. Съставянето на показател за уязвимост, включително показател за способността за адаптация, ще изисква подход на много равнища, който да съчетава климатични, екологични и социално-икономически фактори.

6. Заключения

Изменението на климата ще наложи необходимостта от адаптация на земеделските стопани, като същевременно от тях ще се изисква да намалят емисиите на парникови газове от селското стопанство и да подобрят екологичните показатели на селското стопанство. Планирането на напредничави и всеобхватни действия в отговор на изменението на климата е необходимо за поддържане на издръжливостта и конкурентоспособността на селското стопанство на ЕС, така че то да продължи да играе ролята си на производител на висококачествени храни и екологични и ландшафтни услуги и да продължи да подпомага устойчивото развитие на селските райони на ЕС. Изменението на климата поставя допълнителен акцент върху предизвикателството, свързано с продоволственото обезпечаване.

Адаптацията е процес, който ще продължи във времето и трябва да се развива през идните десетилетия, следвайки климатичните тенденции и възползвайки се от нарастващата база от познания и практически опит. В хода на този процес е важно земеделската общност да бъде включена в по-голяма степен в обсъждането на нуждите от адаптация и в споделянето на добри практики, тъй като промените на ниво земеделско стопанство са съществена част от процеса на адаптация.

Във връзка с прегледа на Общата селскостопанска политика след 2013 г. трябва да бъде разгледана нуждата за осигуряване на благоприятни условия за адаптация на селското стопанство и селските райони. За резултатната адаптация и въвеждането на нови технологии, които способстват както за смекчаване на изменението на климата, така и за дългосрочната жизнеспособност на селското стопанство, ще бъдат необходими инвестиции и планови мерки, които надхвърлят възможностите на отделните земеделски стопанства. В подпомагането и улесняването на политиките за адаптация към изменението на климата ще играят роля и публичните органи.

[1] COM(2009) 147 .

[2] COM(2008) 862 „Към последователна стратегия за европейска научноизследователска програма за селското стопанство“.

PL

(...PICT...)|KOMISJA WSPÓLNOT EUROPEJSKICH|

Bruksela, dnia 1.4.2009

SEK(2009) 417

DOKUMENT ROBOCZY SŁUŻB KOMISJI

uzupełniający białą księgę Adaptacja do zmian klimatu: europejskie ramy działania Adaptacja do zmian klimatu: wyzwanie dla europejskiego rolnictwa i obszarów wiejskich

{KOM(2009) 147 wersja ostateczna}

DOKUMENT ROBOCZY SŁUŻB KOMISJI

Adaptacja do zmian klimatu: wyzwanie dla europejskiego rolnictwa i obszarów wiejskich

1. wstęp

W najbliższych dziesięcioleciach zmiany klimatu wywrą wpływ na rolnictwo, zarówno na świecie jak i w UE. Nawet jeżeli rolnictwo UE jest technologicznie zaawansowane, jego zdolność dostarczania żywności oraz przyczyniania się do realizacji funkcji ekosystemu dla społeczeństwa europejskiego zależy bezpośrednio od warunków klimatycznych. W obliczu rosnącej niepewności rolnicy europejscy będą musieli określić swoje strategie w dziedzinie produkcji, prowadzenia gospodarstwa i inwestycji.

Zmiany klimatu są jednym z wielu czynników kształtujących europejskie rolnictwo i rozwój obszarów wiejskich. Czynniki społeczno-ekonomiczne, konkurencja międzynarodowa, rozwój technologiczny, oraz priorytety polityczne określą wpływ, jaki zmiany rolno-klimatyczne będą miały na unijne rolnictwo. Ponieważ większość gruntów w UE jest to grunty rolne, wspólna polityka rolna (WPR) ma istotną rolę do odegrania w ułatwieniu dostosowania się do zmieniających się warunków, wspomagając rolników w adaptowaniu ich produkcji do zmieniającej się sytuacji klimatycznej oraz zapewniając szerszy wachlarz funkcji ekosystemu zależnych od gospodarki gruntami.

Biała księga w sprawie adaptacji do zmian klimatu COM(2009) 147. określa europejskie ramy działania mające na celu lepsze dostosowywanie się do zmian klimatu, kładąc nacisk na konieczność włączenia kwestii adaptacji do polityki UE we wszystkich najważniejszych dziedzinach oraz na wzmocnienie współpracy na wszystkich szczeblach zarządzania.[1]

COM(2009) 147.

Uzupełniając białą księgę, niniejszy dokument przedstawia zwięźle główne skutki, jakie zmiany klimatu mają dla rolnictwa unijnego, rozpatruje potrzeby związane z adaptacją, opisuje ich następstwa dla WPR oraz analizuje możliwe kierunki działań na przyszłość. Jego celem jest zachęcenie państw członkowskich do dalszego dalszy udziału ludności wiejskiej w debacie i działaniach związanych z potrzebami, jakie wynikają z presji klimatu.

2. Zmiany klimatu: kluczowe kwestie dla rolnictwa UE

2.1. Skutki dla produkcji rolnej

Zmiany klimatu będą wywierały złożony wpływ na procesy biofizyczne będące podstawą rolnictwa, co będzie miało zarówno pozytywne jak i negatywne skutki dla różnych regionów w UE. Zwiększające się stężenie dwutlenku węgla w atmosferze, wzrost temperatur, roczne i sezonowe zmiany w rozmieszczeniu opadów oraz częstotliwość ekstremalnych zjawisk pogodowych będą oddziaływać na wielkość, jakość i stabilność produkcji żywności oraz na środowisko naturalne, w jakim prowadzona jest działalność rolna. Wahania klimatu wywrą wpływ na dostępność zasobów wodnych, szkodniki, choroby i glebę, prowadząc do istotnych zmian w warunkach prowadzenia działalności rolnej i produkcji zwierzęcej. W skrajnych przypadkach degradacja ekosystemów rolnych może oznaczać pustynnienie powodujące całkowitą utratę zdolności produkcyjnej na określonym obszarze.

W perspektywie krótkoterminowej częstotliwość i intensywność ekstremalnych zjawisk pogodowych oraz sezonowe zmiany rozmieszczenia opadów staną się czynnikami, które spowodują prawdopodobnie najpoważniejsze skutki dla rolnictwa. Obserwuje się istotne różnice geograficzne w spodziewanych warunkach klimatycznych w bieżącym stuleciu. Na niektórych obszarach skutki będą zarówno negatywne jak i pozytywne, a ich ostateczny rezultat nieznany, gdyż reakcja roślin uprawnych na wahania klimatu nie jest jeszcze wystarczająco znana. Mimo że zmiany klimatu są procesem o charakterze globalnym, ich lokalne skutki są zróżnicowane. Skutki netto dla działalności gospodarstw rolnych będą różne w różnych częściach UE i różnych rodzajach gospodarstw w tym samym regionie.

W załączniku 1 przedstawiono zwięźle główne kwestie związane ze zmianami klimatu i ich skutki w różnych regionach UE.

Uprawy

Niektóre aspekty zmian klimatu, takie jak wyższe temperatury, wzmożona fotosynteza spowodowana większym stężeniem CO 2 w powietrzu oraz dłuższe okresy wegetacyjne mogą mieć umiarkowanie pozytywny wpływ na produkcję roślin uprawnych w niektórych regionach, przynajmniej do połowy stulecia. W regionach północnych zbiory mogą ulec zwiększeniu oraz może rozszerzyć się zakres możliwych upraw, ale korzyści te pojawią się wyłącznie przy nieznacznym wzroście poziomu temperatur i pozostają w dużym stopniu niewiadome. Dalsze ocieplenie będzie coraz bardziej szkodliwe, ponieważ wzrost roślin i plony są uzależnione od poziomów temperatur związanych z głównymi etapami wegetacji. Przyspieszenie cyklu wegetacyjnego może być negatywne w skutkach dla wypełniania ziaren i ich jakości.

Można oczekiwać szeregu negatywnych skutków wynikających ze zwiększonych różnic w opadach deszczu między poszczególnymi latami i porami roku, przy spodziewanym spadku poziomu letnich opadów deszczu w południowej części UE oraz wzroście zimowych opadów deszczu w środkowej i północnej części UE. Ekstremalne warunki pogodowe, takie jak fale upałów i suszy, mogą poważnie zakłócić produkcję, w szczególności w krytycznych fazach wzrostu roślin.

Produkcja warzyw jest w dużym stopniu zależna od dostępności wody i od nieznacznych nawet wahań temperatury wykraczających poza jej optymalny poziom, co czyni ten rodzaj produkcji szczególnie wrażliwy na zmiany klimatu.

Dla upraw wieloletnich ekstremalne zjawiska pogodowe stanowią poważne zagrożenie, ponieważ mogą mieć wpływ na produkcję przez okres kilku lat. Uprawy wieloletnie są również zagrożone przesunięciem w czasie faz fenologicznych, gdyż mają mniej możliwości dostosowania się do zmieniającego się kalendarza czynności uprawowych niż rośliny uprawne.

Wiele drzew owocowych jest wrażliwych na przymrozki wiosenne w czasie kwitnienia, a temperatury w zimie mają istotne znaczenie dla wydajności produkcji. Wyższe temperatury przyspieszają zarówno termin ostatnich wiosennych przymrozków, jak i termin kwitnienia, ryzyko szkód pozostaje więc w dużym stopniu niezmienione. O ile ryzyko szkód spowodowanych przez wczesne, jesienne przymrozki zmniejszy się prawdopodobnie, o tyle zapotrzebowanie na wodę będzie prawdopodobnie coraz większe. Oczekuje się, że będą rosły problemy związane ze szkodnikami i chorobami.

Skutki dla sektora wina to wzrost zagrożenia przymrozkami, skrócenie okresu dojrzewania, niedobór wody, który może być szczególnie niekorzystny w fazie dojrzewania oraz zmiany uwarunkowań dotyczących chorób i szkodników. W Europie może nastąpić rozszerzenie na północ i wschód strefy nadającej się pod uprawę winorośli i oliwek. Na obecnych obszarach produkcji zwiększy się prawdopodobnie zróżnicowanie produkcji owoców.

Chów zwierząt

Bardziej suchy klimat i wzrost temperatury wywrą wieloraki wpływ na działalność hodowlaną, w tym na zdrowie i dobrostan zwierząt. Oddziaływanie zmian klimatu na sektor hodowlany jest bardzo złożone, ze względu na wielką różnorodność systemów produkcji w UE.

Ocieplenie klimatu i ekstremalne zjawiska pogodowe, jak np. okresy upałów, będą miały bezpośredni wpływ na zdrowie, wzrost zwierząt, produkcję zwierzęcą oraz na reprodukcję. Skutki pośrednie widoczne będą poprzez zmiany w wydajności pastwisk i upraw paszowych oraz w występowaniu chorób zwierzęcych.

Mogą być odczuwane poważne niekorzystne skutki dla wypasu ekstensywnego, w którym dostępność pasz i schronienia zależą bezpośrednio od warunków klimatycznych. Na obszarach śródziemnomorskich wyższe temperatury i niedobór opadów w lecie doprowadzą do skrócenia okresu wypasu oraz do zmniejszenia produkcji paszowej i pogorszenia jej jakości. Na północno-zachodnich wilgotnych obszarach umiarkowane ocieplenie może jednak być korzystne dla działalności hodowlanej w perspektywie krótko- i średnioterminowej, ze względu na wzrost wydajności pastwisk.

2.2. Skutki gospodarcze zagrożeń związanych z klimatem

Na poziomie UE nie ustalono współzależności pomiędzy ociepleniem obserwowanym w ostatnich dziesięcioleciach a poziomem zbiorów rolnych, które ogólnie uległy zwiększeniu. Stosowanie technologii, poprawa w prowadzeniu gospodarstw oraz stała adaptacja praktyk rolniczych równoważyły dotychczas negatywne skutki zmian klimatu. Jednak różnice w wielkości zbiorów są wyraźniejsze od początku tego stulecia, co jest skutkiem ekstremalnych zjawisk pogodowych, takich jak susza i upały w lecie 2003 r. oraz susza w 2007 r.

W większości ocen przewidywano, że na poziomie UE spodziewane zmiany średnich zmiennych klimatycznych będą korzystne dla produkcji rolnej przez najbliższe trzydzieści lat. Wzrost skutków negatywnych może być jednak zauważalny już w pierwszej połowie naszego stulecia, na skutek ekstremalnych zjawisk pogodowych. Poza zakłóceniem produkcji rocznej anomalie pogodowe mogą również wpłynąć negatywnie na infrastrukturę gospodarstw rolnych, powodując znaczne straty ekonomiczne.

Mimo niepewności prognoz dotyczących skutków zmian klimatu dla produkcji rolnej i cen, oczekuje się, że zwiększona częstotliwość ekstremalnych zjawisk pogodowych wpłynie na niestabilność produkcji rolnej, ze względu na związane z pogodą niedobory dostaw. Nawet jeżeli ostateczny wpływ na dochody gospodarstw polega na wzajemnej zależności wielu czynników, takich jak rynek światowy i polityka wsparcia, zwiększająca się liczba zakłóceń w produkcji rolnej może doprowadzić do niestabilnej sytuacji ekonomicznej rolników, których działalność ucierpiała w wyniku ekstremalnych zjawisk pogodowych.

2.3. Zwiększone zagrożenie klimatyczne dla obszarów wiejskich

Obszary wiejskie są narażone na różnorodne skutki wahań klimatycznych poza tymi, które wpływają bezpośrednio na rolnictwo. Obejmuje to również zagrożenie powodziami, w szczególności w środkowych i północnych regionach Europy, oraz ryzyko szkód w infrastrukturze spowodowanych innymi ekstremalnymi zjawiskami pogodowymi. Rosnące współzawodnictwo różnych użytkowników w zakresie zaopatrzenia w wodę będzie również dotyczyło ludności wiejskiej i gospodarki rolnej.

Ekosystemy leśne i leśnictwo mają duże znaczenie na wielu obszarach wiejskich. Zmiany klimatu zwiększą ryzyko wystąpienia anomalii, takich jak burze, pożary, występowanie szkodników i chorób wpływających na wzrost drzew i produkcję leśną. Będzie to oddziaływać na rentowność ekonomiczną leśnictwa, szczególnie na obszarach południowych, oraz na możliwość zapewniania przez lasy funkcji w zakresie ochrony środowiska, w tym funkcji pochłaniania dwutlenku węgla.

Tendencja do zmniejszania się pokrywy śnieżnej na obszarach górskich będzie negatywna w skutkach dla turystyki zimowej oraz dla sektorów gospodarki wiejskiej zależnych bezpośrednio od dochodów z turystyki. Może tak być również w przypadku obszarów zmagających się z niedoborem wody, podczas gdy na obszarach wiejskich w innych regionach UE cieplejszy klimat może stworzyć nowe możliwości turystyczne.

2.4. Zdolność adaptacyjna, wrażliwość i zróżnicowanie regionalne

Dostosowywanie się do warunków pogodowych stanowiło zawsze część prowadzenia działalności rolnej i, w pewnym stopniu, adaptacja do zmian klimatu opiera się na tych samych zasadach co adaptacja do krótkoterminowych wahań pogodowych. Adaptacja technik agronomicznych i strategii rolnych stała się już faktem. W nadchodzących dziesięcioleciach skala zmian klimatu może jednak przekraczać zdolności adaptacyjne wielu rolników.

Wrażliwość gospodarstw rolnych jest różna w całej UE, w zależności od stopnia narażenia na niekorzystny wpływ klimatu oraz od kontekstu społeczno-gospodarczego. Istniejące warunki agroekologiczne oraz doświadczenie w radzeniu sobie ze zmieniającymi się warunkami pogodowymi mają wpływ na zdolność adaptacyjną rolników. Czynniki społeczno-ekonomiczne określające tę zdolność adaptacji są następujące:

– Cechy charakterystyczne gospodarstwa rolnego, takie jak rodzaj produkcji, wielkość gospodarstwa, intensywność produkcji;

– Różnorodność upraw i systemów chowu oraz istnienie innych, pozarolniczych źródeł dochodów;

– Dostęp do istotnych informacji, posiadanie narzędzi i wiedzy z zakresu tendencji klimatycznych i rozwiązań adaptacyjnych; rola pełniona przez usługi doradcze w ułatwianiu adaptacji;

– Ogólna sytuacja społeczno-gospodarcza, rolnicy o ograniczonych zasobach lub żyjący na oddalonych obszarach wiejskich, które są najbardziej wrażliwe;

– Dostęp do technologii i możliwości infrastruktury.

Oczekuje się, że zróżnicowanie skutków zmian klimatu powiększy różnice między regionami i uwypukli nierówności ekonomiczne pomiędzy europejskimi obszarami wiejskimi. W perspektywie długoterminowej presja klimatu może doprowadzić do większej marginalizacji rolnictwa lub nawet do porzucenia gruntów rolnych w niektórych częściach UE, podczas gdy w innych częściach można będzie zaobserwować poprawę sytuacji rolnictwa i zwiększenie dochodów rolnych. Mogłoby to znacznie wpłynąć na krajobraz i bioróżnorodność oraz na ogólny rozwój regionów europejskich.

2.5. Skutki dla rolnictwa i bezpieczeństwa zaopatrzenia w żywność w skali światowej

Zmiany klimatu stwarzają dodatkową perspektywę dla ogólnoświatowego wyzwania, jakim jest zwiększenie produkcji rolnej dostosowane do prognozowanego wzrostu liczby ludności, poprzez zagwarantowanie bezpieczeństwa zaopatrzenia w żywność i środków utrzymania na obszarach wiejskich, przy jednoczesnym powszechnym przestrzeganiu wysokich norm ochrony środowiska.

W regionach okołorównikowych, gdzie znajduje się większość krajów rozwijających się, nawet niewielkie dodatkowe ocieplenie spowoduje zmniejszenie plonów i większą ich zmienność, co będzie miało poważne lokalne konsekwencje dla bezpieczeństwa zaopatrzenia w żywność. Negatywne skutki dla plonów w rolnictwie pogłębią się wskutek częstszych ekstremalnych zjawisk pogodowych. Może to spotęgować uzależnienie od importu żywności oraz zwiększyć liczbę ludzi narażonych na ryzyko głodu.

W odniesieniu do wyższych szerokości geograficznych w najbliższych kilku dziesięcioleciach spodziewany jest wzrost wydajności produkcyjnej. Z wyjątkiem zmian w produkcji na poziomie regionalnym, w nadchodzących dwóch lub trzech dekadach całkowita ogólnoświatowa produkcja nie będzie zagrożona i najprawdopodobniej nadąży za zwiększonym zapotrzebowaniem na żywność, towarzyszącym wzrostowi liczby ludności na świecie. Jednak obecne prognozy nie zawsze biorą w pełni pod uwagę niektóre zagrożenia związane z ekstremalnymi zjawiskami pogodowymi oraz z występowaniem szkodników i chorób, co mogłoby pogorszyć aktualny obraz wpływu klimatu na wydajność produkcji w krajach rozwiniętych i rozwijających się. Ponadto począwszy od drugiej połowy obecnego stulecia, ogólnoświatowa wydajność produkcji rolnej może zacząć spadać.

Zmiany w potencjale produkcji rolnej w różnych częściach świata w połączeniu z coraz częstszymi ekstremalnymi zjawiskami pogodowymi mogą doprowadzić do większej zmienności produkcji, przyczyniającej się do wzrostu niestabilności cen i zmian w obrocie handlowym.

3. Adaptacja rolnictwa unijnego do zmian klimatu

Środki adaptacyjne w dziedzinie rolnictwa obejmują zarówno rozwiązania technologiczne, jak i usprawnienia w strukturach i prowadzeniu gospodarstwa, oraz zmiany na płaszczyźnie politycznej, takie jak opracowanie planów adaptacji. W perspektywie krótkoterminowej samodzielna adaptacja na poziomie gospodarstwa może być wystarczająca, ale w perspektywie długoterminowej niezbędna będzie adaptacja w formie zmian technologicznych i strukturalnych. Będzie to wymagało zaplanowanych strategii opierających się na analizie uwarunkowań lokalnych i regionalnych.

3.1. Adaptacja na poziomie gospodarstw

W całej UE można zaobserwować nieprzerwaną ewolucję modeli upraw, praktyk prowadzenia gospodarstwa i użytkowania gruntów, co częściowo wynika ze zmian klimatu. Takie działania adaptacyjne na poziomie gospodarstw mają na celu zwiększenie wydajności produkcyjnej i sprostanie istniejącym warunkom klimatycznym oraz wykorzystanie aktualnej wiedzy i doświadczenia rolników. W czasie nadchodzących dziesięcioleci adaptacja będzie musiała prawdopodobnie wykroczyć poza dostosowanie bieżących praktyk. Prawdopodobne krótko- i średnioterminowe rozwiązania adaptacyjne będą zawierać:

– Dostosowanie terminów czynności uprawowych, takich jak sadzenie, siew i zabiegi pielęgnacyjne;

– Rozwiązania techniczne, takie jak ochrona sadów przed szkodami spowodowanymi przymrozkami lub usprawnienie systemów wentylacji i chłodzenia w zagrodach dla zwierząt;

– Wybór upraw i odmian lepiej dostosowanych do spodziewanej długości okresu wegetacyjnego i dostępności wody, oraz bardziej odpornych na nowe warunki temperatury i wilgotności;

– Adaptacja upraw przy wykorzystaniu istniejącej różnorodności genetycznej oraz nowych możliwości oferowanych przez biotechnologię;

– Większa skuteczność kontroli szkodników i chorób dzięki lepszemu monitorowaniu, stosowaniu płodozmianu zróżnicowanych upraw i zintegrowanym metodom walki ze szkodnikami;

– Bardziej efektywne wykorzystanie wody poprzez ograniczenie strat wody, poprawę praktyk nawadniania, recykling wody i jej magazynowanie;

– Poprawa użytkowania gleby poprzez zwiększoną retencję wody w celu zatrzymania wody w glebie oraz zachowanie krajobrazu poprzez utrzymanie cech krajobrazu związanych z jego funkcją dostarczania schronienia zwierzętom hodowlanym;

– Wprowadzenie ras zwierząt hodowlanych bardziej odpornych na upał oraz odpowiednie dostosowanie modeli odżywiania zwierząt w warunkach stresu termicznego.

Rozwiązania te, stosowane oddzielnie lub łącznie, dysponują znacznym potencjałem, aby stać się przeciwwagą dla niekorzystnych zmian klimatu i pozwolić wykorzystać pozytywne skutki takich zmian. Wiele wariantów takiej adaptacji rolnicy mogą wprowadzać już dzisiaj lub w najbliższej przyszłości, pod warunkiem, że będą dysponować wystarczającą wiedzą i wskazówkami. Zagrożenia związane z klimatem są jednak tylko jednym z elementów wpływających na decyzje rolników, którzy biorą pod uwagę wiele innych względów społeczno-gospodarczych i rynkowych.

Sprostanie rosnącej zmienności klimatycznej będzie trudniejsze niż dostosowywanie do stopniowych zmian średnich zmiennych klimatycznych. Może to wymagać zwrócenia większej uwagi na zapewnienie stabilności oraz zdolności adaptacyjnej produkcji rolnej i dochodów rolników w regionach szczególnie wrażliwych. Konieczne może stać się zróżnicowanie działalności rolnej gospodarstw i ich dochodów, z towarzyszącymi mu zasadniczymi zmianami w strukturze gospodarstw oraz, w niektórych przypadkach, dodatkowymi inwestycjami.

3.2. Adaptacja na poziomie sektora

Samodzielna adaptacja na poziomie gospodarstwa może nie wystarczyć, w przypadku gdy skutki zmian klimatu stopniowo staną się coraz bardziej dotkliwe. Odpowiedź o zasięgu sektorowym, dopasowana do różnorodności rolnictwa na poziomie regionalnym i lokalnym i kierowana przez organy publiczne, może okazać się niezbędna, aby ułatwić szeroko zakrojone i lepiej skoordynowane działanie adaptacyjne oraz aby uniknąć błędów, które mogłyby mieć poważne konsekwencje dla środowiska i gospodarki.

Krajowe i regionalne strategie adaptacyjne mogą dostarczyć spójnych ram w celu umożliwienia adaptacji. Państwa członkowskie UE są w różnych fazach przygotowania i opracowania krajowych strategii adaptacyjnych, w tym w odniesieniu do sektora rolnictwa. Strategie adaptacyjne mogą podnieść świadomość rolników w zakresie przewidywanych zmian, zachęcić do wczesnego działania i ułatwić znalezienie właściwych odpowiedzi i rozwiązań o długoterminowej rentowności. Partnerzy społeczni w sektorze rolnym mogą sprzyjać takim strategiom adaptacyjnym i powinni w związku z tym uczestniczyć w tym procesie.

Działania adaptacyjne na poziomie sektora mogą obejmować:

– Zidentyfikowanie obszarów i sektorów szczególnie wrażliwych oraz ocenę potrzeb i możliwości w zakresie zmiany upraw i odmian w odpowiedzi na tendencje klimatyczne,

– Wsparcie dla badań naukowych z dziedziny rolnictwa i produkcji doświadczalnej mającej na celu selekcję upraw i rozwój odmian najlepiej dostosowanych do nowych warunków,

– Tworzenie potencjału adaptacyjnego, dzięki podniesieniu świadomości i dostarczeniu najistotniejszych informacji i porad w zakresie prowadzenia gospodarstwa,

– Zwiększenie inwestycji przeznaczonych na podniesienie wydajności infrastruktury nawadniania i technologie wykorzystania wody, jak również na gospodarowanie zasobami wodnymi,

– Opracowanie planów nawadniania, opierających się na szczegółowych ocenach ich skutków, dostępności wody w przyszłości i zapotrzebowania różnych użytkowników na wodę, z uwzględnieniem równowagi pomiędzy podażą a popytem,

– Rozwój instrumentów zarządzania ryzykiem i zarządzania kryzysowego w celu sprostania skutkom ekonomicznym zjawisk spowodowanych klimatem.

Planowanie na skalę sektora i rozszerzone doradztwo jest konieczne ze względu na to, że niektóre środki dostosowania się do nowych warunków klimatycznych będą prawdopodobnie kosztowne oraz będą wymagać znacznych inwestycji ze strony rolników. Niektóre środki adaptacyjne mogą również pomagać w utrzymaniu dochodów rolników w perspektywie długoterminowej, ale wiązać się z większym ryzykiem w perspektywie krótkoterminowej. Nowe odmiany lub uprawy mogą na przykład wymagać zastosowania szczególnych technologii lub marketingu, a realizacja tego będzie wymagała czasu.

Planowanie uwzględniające adaptację jest rodzajem wyzwania, gdyż tendencje klimatyczne i ich szczególne lokalne skutki pozostają niepewne, co utrudnia zidentyfikowanie optymalnych zmian w rolnictwie. Aby móc przebiegać pomyślnie, plany adaptacyjne muszą być uruchamiane we wczesnej fazie i być na tyle elastyczne, by sprostać brakowi pewności.

4. WPR – wkład do adaptacji

Przewidywane tendencje klimatyczne mogą wpłynąć na realizację celów WPR dotyczących zapewnienia dostępności żywności w wystarczającej ilości oraz po rozsądnych cenach, przyczyniając się do rentowności gospodarstw i obszarów wiejskich oraz wspierając przyjazne dla środowiska praktyki rolne. Głównym celem adaptacji rolnictwa unijnego jest przystosowanie się do wahań klimatycznych, opłacalność społeczno-gospodarcza rolnictwa i obszarów wiejskich oraz spójność z celami w zakresie ochrony środowiska.

Aktualna wspólna polityka rolna zabezpiecza w stopniu podstawowym dochody rolników, dostarczając również ram dla zrównoważonego zarządzania środowiskiem naturalnym, w którym prowadzona jest działalność rolnicza. Dzięki przejściu z systemu pomocy związanej z produkcją do systemu pomocy niezwiązanej z wielkością produkcji, rolnicy są w stanie sprostać zewnętrznym wymaganiom, sygnałom rynkowym i ewolucjom wynikającym ze zmian klimatu. Polityka rozwoju obszarów wiejskich oferuje państwom członkowskim szereg środków, dzięki którym mogą one w ukierunkowany sposób wesprzeć działalność przyczyniającą się do dostosowania się do zmian klimatu.

Ocena funkcjonowania WPR stanowi kolejny krok w kierunku zrównoważonego rolnictwa, kładąc specjalny nacisk na łagodzenie zmian klimatu i adaptację, ochronę wody i bioróżnorodności, na co zostały przyznane dodatkowe środki z puli przeznaczonej na rozwój obszarów wiejskich. W okresie do końca 2013 r. wyzwanie dla Unii Europejskiej i jej państw członkowskich stanowi możliwie jak najlepsze wykorzystanie narzędzi dostępnych w ramach WPR we wspieraniu adaptacji i jest to okazja, z której należy skorzystać.

5. Kierunki strategii adaptacyjnej w rolnictwie

5.1. Priorytetowy charakter środków typu „no regret”

W obliczu charakterystycznej dla obecnej sytuacji niepewności priorytetowe traktowanie rozwiązań typu „no regret” w kontekście działania adaptacyjnego będzie najbardziej opłacalne. Jest to wybór, który pomoże sprostać różnorodnym prawdopodobnym zmianom i który doprowadzi do wzajemnych korzyści o charakterze społeczno-gospodarczym lub środowiskowym. W odniesieniu do sektora rolnictwa oznacza to wzmocnienie zdolności adaptacyjnej ekosystemów rolnych poprzez bardziej zrównoważone wykorzystanie zasobów naturalnych, w szczególności wody i gleby. Chroniąc zasoby naturalne, stanowiące podstawę rolnictwa, sektor ten skuteczniej może budować swoją zdolność adaptacji do zmian klimatu. Taka odpowiedź zagwarantuje, że decyzje dotyczące zarządzania, wdrażane w ciągu następnych dziesięcioleci, nie będą mogły negatywnie wpływać na możliwość sprostania potencjalnie poważnym skutkom zmian klimatu w późniejszym okresie tego stulecia.

Zgodnie z białą księgą zatytułowaną „Adaptacja do zmian klimatu: europejskie ramy działania” należy również ocenić, które z wymogów dotyczących gospodarki wodnej zasługują na lepsze uwzględnienie w odnośnych instrumentach wspólnej polityki rolnej. Środki adaptacyjne dotyczące rolnictwa mogą zostać również uwzględnione przy wdrażaniu na szczeblu krajowym ramowej dyrektywy wodnej i dyrektywy o powodziach.

5.2. Wzmocnienie roli rolnictwa w świadczeniu funkcji ekosystemu

Uwzględniając spodziewane skutki, jakie zmiany klimatu wywrą na europejskie systemy hydrologiczne, siedliska i bioróżnorodność, zachowanie ekosystemów dzięki gospodarowaniu gruntami rolnymi odgrywa zasadniczą rolę w tworzeniu ogólnej zdolności adaptacji do zmian klimatu. Rolnictwo może na przykład przyczyniać się do zarządzania działami wodnymi, ochrony siedlisk i bioróżnorodności, jak również do zachowania i odbudowy krajobrazów wielofunkcyjnych. Migracja gatunków może być między innymi ułatwiona dzięki stworzeniu sieci korytarzy ekologicznych w obrębie gruntów rolnych, a wykorzystywanie retencji wodnej pastwisk może przyczynić się do zmniejszenia zagrożenia powodziowego. Potencjalne znaczenie rolnictwa w oferowaniu takiej infrastruktury ekologicznej mogłoby zostać docenione i ulec w przyszłości wzmocnieniu.

Obecne środki rolno-środowiskowe przyczyniają się do realizacji tego celu, ale mogą okazać się niewystarczające we wzmacnianiu wzajemnych połączeń między obszarami ochrony bioróżnorodności. W tym kontekście stosowanie środków na rzecz rozwoju obszarów wiejskich na szczeblu terytorialnym, wykraczającym poza poziom gospodarstw indywidualnych, może być uznać za pomocne w pomyślnie realizowanej adaptacji.

5.3. Wzmocnienie zdolności adaptacji infrastruktury rolnej

Rolnictwo jako system produkcji jest zależne od środków trwałych (np. urządzenia, budynki, maszyny) i infrastruktury, które mogą ucierpieć wskutek ekstremalnych zjawisk pogodowych. Potencjalne straty ekonomiczne spowodowane takimi zjawiskami mogą budzić poważne zaniepokojenie w sektorze, w szczególności dlatego, że wartość środków trwałych w rolnictwie jest znaczna w porównaniu ze średnią roczną produkcją i dochodem z gospodarstwa. Aby zaradzić potencjalnym stratom konieczne jest zatem dalsze rozwijanie działań zapobiegawczych i opracowywanie instrumentów dopasowanych do specyfiki regionalnej.

5.4. Rozwój synergii między adaptacją i łagodzeniem skutków zmian klimatu

Działalność rolnicza jest źródłem znacznych emisji podtlenku azotu i metanu, co przyczynia się do globalnego ocieplenia. Rolnictwo w Unii Europejskiej może przyczyniać się do łagodzenia skutków zmian klimatu poprzez zmniejszenie emisji, produkcję energii ze źródeł odnawialnych i produkty ekologiczne oraz składowanie dwutlenku węgla w glebach użytkowanych rolniczo.

W celu podjęcia podwójnego wyzwania, polegającego na ograniczeniu emisji gazów cieplarnianych przy jednoczesnym radzeniu sobie ze skutkami zmian klimatu, konieczne będzie zapewnienie w jak największym zakresie synergii między przystosowaniem się do zmian klimatu a łagodzeniem ich skutków. Należy określić i wspierać środki dostarczające wzajemnych korzyści w zakresie ograniczenia emisji i zwiększenia zdolności adaptacji rolnictwa. Obejmuje to między innymi praktyki uprawowe gleby, które pomagają zatrzymać węgiel organiczny w glebie i zwiększyć jego poziom oraz ochronę pastwisk i zarządzanie nimi. Rolnictwo ekologiczne ma potencjalne znaczenie dla łagodzenia skutków zmian klimatu, dzięki efektywnemu obiegowi składników odżywczych i związanym z nim metodom użytkowania gleby. Ponieważ zazwyczaj wiąże się ono z większą różnorodnością i wyższym poziomem wiedzy na temat funkcjonowania ekosystemów rolnych, dysponuje też prawdopodobnie większą zdolnością adaptacji do zmian klimatu.

Przy podejmowaniu decyzji o odpowiednich środkach należy uwzględniać możliwe rozbieżności pomiędzy celami i przewidywać, w niektórych przypadkach, konieczność poszukiwania kompromisu. W celu wdrożenia tych środków państwa członkowskie mogą wykorzystywać fundusze przeznaczone na rozwój obszarów wiejskich.

5.5. Zwiększenie zdolności adaptacyjnej rolników

Wzmocnienie zdolności adaptacyjnej rolników jest warunkiem niezbędnym dla trwałej adaptacji do zmian klimatu w rolnictwie. Zapewnianie rolnikom i pracownikom rolnym lepszych informacji i skuteczniejszego doradztwa w kwestiach związanych z klimatem jest niezwykle istotne z punktu widzenia motywacji i przygotowania do adaptacji. Dostępne są różnorodne środki, takie jak odpowiednie szkolenia, prasa specjalistyczna oraz możliwość korzystania z technologii komunikacyjnych. Ważne jest również włączenie tematyki dotyczącej zmian klimatu do programów edukacyjnych dla młodych rolników, pracowników rolnych i praktykantów. Usługi doradztwa rolnego powinny być rozwijane, tak aby mogły stać się instrumentem rozpowszechniania informacji dotyczących konkretnych regionów i praktycznych rozwiązań adaptacyjnych, udoskonalających narzędzia, dzięki którym rolnicy będą w stanie sprostać przyszłym zmianom.

Środki przyjęte w wyniku oceny funkcjonowania WPR stwarzają dodatkowe możliwości w ramach polityki rozwoju obszarów wiejskich co do finansowania programów upowszechniania i programów szkoleniowych oraz co do korzystania z usług doradztwa rolnego.

5.6. Ułatwianie współpracy między państwami członkowskimi

Należy popierać rozwijanie krajowych i regionalnych programów i refleksję polityczną nad adaptacją do zmian klimatu. Wymiana informacji pomiędzy państwami członkowskimi, dotyczących podejścia, doświadczenia i najlepszych praktyk w rozwiązaniach adaptacyjnych w sektorze rolnym, może przyczynić się do rozwoju praktyk uprawowych i systemów produkcji najlepiej dostosowanych do spodziewanych tendencji klimatycznych. Grupa robocza ds. rolnictwa, wspierająca zespół kierujący ds. oddziaływania i adaptacji, zaproponowana w białej księdze, powstanie do końca 2009 r.

Inicjatywa Komisji dotycząca stworzenia systemu wymiany informacji (Clearing House Mechanism), będącego szeroką platformą służącą wymianie informacji na temat skutków zmian klimatu i wrażliwości, będzie musiała zawierać również część poświęconą dzieleniu się rozwiązaniami opracowanymi na szczeblu krajowym, wynikami z realizacji projektów i najlepszymi praktykami stosowanymi w sektorze rolnictwa.

5.7. Rozwój badań dotyczących klimatu i rolnictwa

Planowanie adaptacji do zmian klimatu w rolnictwie nie może opierać się wyłącznie na wiedzy o globalnych uwarunkowaniach klimatycznych, ale wymaga szczegółowych informacji o ich skutkach na poziomie regionalnym oraz wnikliwej oceny wariantów adaptacyjnych i ich wykonalności na poziomie lokalnym i na poziomie gospodarstwa rolnego. Zasadnicze znaczenie ma udoskonalenie i uszczegółowienie oceny spodziewanych skutków zmian klimatu i spodziewanej wrażliwości opracowanej w horyzoncie czasowym i ujęciu przestrzennym oraz lepsze zrozumienie wzajemnych zależności pomiędzy rolnictwem a klimatem. Opublikowany niedawno komunikat Komisji w sprawie badań naukowych w dziedzinie rolnictwa COM(2008)   862 „W kierunku spójnej strategii dla Europejskiej Agendy Badań Naukowych w dziedzinie Rolnictwa”. dokonuje analizy potrzeb i kierunków unijnych badań naukowych i innowacji w dziedzinie zmian klimatu, z uwzględnieniem sektora rolnictwa. Zmiany klimatu zostały uznane za obszar priorytetowy przez Stały Komitet ds. Badań Naukowych w Dziedzinie Rolnictwa (SCAR), który potwierdził istnienie znacznych niedociągnięć w koordynacji działań badawczych na szczeblu europejskim. Powołano grupę roboczą składającą się z osób zarządzających programami krajowymi, której zadaniem będzie przeanalizowanie, w jaki sposób zmiany klimatu oddziaływają na rolnictwo oraz określenie, w jaki sposób rolnictwo może odpowiednio dostosować się do tych zmian oraz złagodzić ich skutki.[2]

COM(2008)   862 „W kierunku spójnej strategii dla Europejskiej Agendy Badań Naukowych w dziedzinie Rolnictwa”.

Ponadto, ponieważ obszary wiejskie są bardziej narażone na zagrożenia spowodowane zmianami klimatu, a znaczna część rolniczej Europy charakteryzuje się obecnie ekonomiczną wielofunkcyjnością, istotne jest zintegrowane zrozumienie skutków zmian klimatu dla gospodarki rolnej i ludności wiejskiej. Można również rozwijać badania społeczno-ekonomiczne dotyczące wyzwania, jakim są zmiany klimatu, i ich wpływu na zrównoważony charakter rolnictwa.

Wyzwanie, jakie stanowią zmiany klimatu, stwarza na nowo potrzebę prowadzenia ciągłych badań w dziedzinie rolnictwa, zarówno na poziomie unijnym jak i krajowym, na przykład w zakresie rozwoju upraw, odmian roślin i stad zwierząt lepiej dostosowanych do przyszłych warunków. Łagodzenie skutków zmian klimatu powinno być również wspomagane badaniami naukowymi, których celem będzie opracowanie odpowiednich i przystępnych cenowo technologii i innowacji. Zbliżająca się okresowa ocena siódmego programu ramowego stwarza możliwość zweryfikowania równowagi pomiędzy priorytetami tematycznymi oraz rozpatrzenia w tym kontekście kwestii wsparcia badań naukowych w dziedzinie klimatu i rolnictwa.

Podstawowym wyzwaniem jest zatem zintegrowanie rezultatów badań z zakresu agronomii i agrofizyki z wiedzą, jaką dysponują rolnicy, tak aby opracować solidne strategie adaptacyjne, które, w odniesieniu do różnych możliwych wariantów dotyczących klimatu i kwestii społeczno-ekonomicznych, będą w stanie zminimalizować negatywne skutki zmian klimatu. System doradztwa rolniczego może stanowić w tym kontekście niezwykle ważne narzędzie.

Równie ważne jest wzmocnienie zdolności instytucji regionalnych do wykorzystywania odpowiednich narzędzi w zajmowaniu się problematyką zmian klimatu. Partnerstwo pomiędzy krajowymi i regionalnymi instytucjami badawczymi, usługi doradcze i partnerzy społeczni w rolnictwie, jak również tworzenie regionalnych sieci informacji dla ludności wiejskiej, będzie pomocne w określeniu odpowiedniej strategii dla sytuacji lokalnej.

5.8. Opracowanie wskaźników wrażliwości

Można rozważyć opracowanie specjalnych wskaźników dla rolnictwa, takich jak wskaźnik zdolności adaptacyjnej i wrażliwości. Zidentyfikowanie stopnia wrażliwości należałoby przeprowadzić w małej skali przestrzennej, w oparciu o aktualne narażenie na wahania klimatyczne i zagrożenia naturalne oraz o scenariusze zmian w uwarunkowaniach pogodowych. Stworzenie wskaźnika wrażliwości, uwzględniającego aspekt zdolności adaptacyjnej, będzie wymagało podejścia wielopłaszczyznowego, łączącego czynniki klimatyczne, środowiskowe i społeczno-ekonomiczne.

6. Wnioski

Zmiany klimatu wymagają od rolników dostosowania się w sytuacji, gdy oczekuje się od nich jednocześnie ograniczenia emisji gazów cieplarnianych na poziomie gospodarstwa oraz poprawy efektywności środowiskowej rolnictwa. Opracowanie stopniowo zmieniającej się i kompleksowej odpowiedzi na zmiany klimatu jest niezbędne, aby utrzymać zdolność adaptacji i konkurencyjność rolnictwa unijnego, tak aby mogło nadal spełniać rolę dostawcy wysokiej jakości żywności, usług związanych z ochroną środowiska i krajobrazem, jak również mieć swój udział w zrównoważonym rozwoju obszarów wiejskich w UE. Zmiany klimatu stwarzają dodatkową perspektywę dla wyzwania, jakim jest bezpieczeństwo zaopatrzenia w żywność.

Adaptacja jest procesem długotrwałym, który będzie musiał w nadchodzących dziesięcioleciach ulegać zmianom zgodnym z tendencjami klimatycznymi, tworząc rosnący kapitał wiedzy i doświadczenia praktycznego. W procesie tym ważne jest dalsze uczestnictwo ludności wiejskiej w dyskusji nad potrzebami związanymi z adaptacją i dzielenie się dobrymi praktykami, ponieważ zmiany na poziomie gospodarstwa rolnego stanowią zasadniczy element adaptacji.

W kontekście przeglądu wspólnej polityki rolnej po 2013 r. należy przeanalizować potrzebę zapewnienia dogodnych warunków adaptacji rolnictwa i obszarów wiejskich. Efektywna adaptacja i wprowadzenie nowych technologii, które przyczyniają się zarówno do łagodzenia skutków zmian klimatu, jak i do rentowności gospodarstw w perspektywie długoterminowej, będą wymagały wysiłku w zakresie inwestycji i planowania, przekraczającego możliwości indywidualnych gospodarstw. Organy publiczne powinny odegrać rolę do odegrania we wspieraniu polityki dotyczącej adaptacji do zmian klimatu i ułatwianiu jej realizacji.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008)   862 „W kierunku spójnej strategii dla Europejskiej Agendy Badań Naukowych w dziedzinie Rolnictwa”.

DE

(...PICT...)|KOMMISSION DER EUROPÄISCHEN GEMEINSCHAFTEN|

Brüssel, den 1.4.2009

SEK(2009) 417

ARBEITSDOKUMENT DER KOMMISSIONSDIENSTSTELLEN

zum WEISSBUCH Anpassung an den Klimawandel: Ein europäischer Aktionsrahmen Anpassung an den Klimawandel: Eine Herausforderung für die Landwirtschaft und ländliche Gebiete in Europa

{KOM(2009) 147 endgültig}

ARBEITSDOKUMENT DER KOMMISSIONSDIENSTSTELLEN

Anpassung an den Klimawandel: Eine Herausforderung für die Landwirtschaft und ländliche Gebiete in Europa

1. Einleitung

In den kommenden Jahrzehnten wird die Landwirtschaft die Auswirkungen des Klimawandels sowohl global als auch innerhalb der EU zu spüren bekommen. Obgleich der europäische Agrarsektor technologisch fortgeschritten ist, wird seine Fähigkeit, Nahrungsmittel bereitzustellen und Ökosystemdienstleistungen für die europäische Gesellschaft zu erbringen, dennoch direkt von den Klimaverhältnissen beeinflusst. Angesichts der wachsenden Unsicherheit werden Europas Landwirte Produktions-, Betriebsführungs- und Investitionsstrategien festlegen müssen.

Der Klimawandel ist einer von vielen Faktoren, die auf die Landwirtschaft und ländliche Gebiete in Europa Einfluss nehmen. Sozioökonomische Faktoren, internationaler Wettbewerb, technologische Entwicklung und politische Entscheidungen werden die Auswirkungen der Klimaänderungen auf die europäische Landwirtschaft bestimmen. Da die meisten Flächen in der EU landwirtschaftlich genutzt werden, ist auch die Gemeinsame Agrarpolitik (GAP) teilweise dafür verantwortlich, die Anpassung an die veränderten Bedingungen zu erleichtern, indem sie die Landwirte darin unterstützt, ihre Produktion dem sich wandelnden Klima anzupassen und je nach Flächenbewirtschaftung eine breitere Palette von Ökosystemdienstleistungen bereitzustellen.

Das Weißbuch „Anpassung an den Klimawandel“ KOM(2009) 147. gibt einen europäischen Aktionsrahmen zur Verbesserung der Widerstandskraft Europas gegenüber dem Klimawandel vor und verweist auf die Notwendigkeit, die Anpassungsfrage in alle wichtigen EU-Politiken einzubeziehen und die Zusammenarbeit auf allen Ebenen der Regierungsführung zu verstärken.[1]

KOM(2009) 147.

Ergänzend zum Weißbuch gibt diese Mitteilung eine Übersicht über die wichtigsten Auswirkungen des Klimawandels auf die europäische Landwirtschaft. Es werden Anpassungserfordernisse geprüft, die Folgen für die GAP dargelegt sowie mögliche Orientierungen für künftige Maßnahmen erforscht, und die Mitgliedstaaten und der Bauernstand sollen stärker in eine Debatte über die sich aus den klimatischen Belastungen ergebenden Anpassungserfordernisse und eine diesbezügliche Aktion eingebunden werden.

2. Klimawandel: die wichtigsten Probleme für die europäische Landwirtschaft

2.1. Auswirkungen auf die landwirtschaftliche Produktion

Die Klimaänderung wird die den Agrarsystemen zugrunde liegenden biophysikalischen Prozesse auf komplexe Weise beeinflussen - mit negativen und positiven Konsequenzen für die verschiedenen Regionen der EU. Zunehmende CO 2 -Konzentrationen in der Luft, höhere Temperaturen, variable jährliche und saisonale Niederschlagsmuster und häufig eintretende Extremereignisse werden Menge, Qualität und Stabilität der Nahrungsmittelproduktion und das natürliche Umfeld, in dem die landwirtschaftlichen Prozesse stattfinden, beeinflussen. Klimavariationen werden sich auf die Verfügbarkeit von Wasserressourcen, Schädlings- und Krankheitsvorkommen und auf die Böden auswirken und die Landbau- und Tierhaltungsbedingungen spürbar verändern. In Extremfällen könnte die Verschlechterung der landwirtschaftlichen Ökosysteme zu Wüstenbildung und in Bezug auf die betreffenden Flächen zu einem totalen Produktivitätsverlust führen.

Kurzfristig dürften Faktoren wie häufige und intensive Wetterextreme und saisonale Schwankungen der Niederschlagsmuster die Landwirtschaft am stärksten treffen. Für das 21. Jahrhundert werden große geografische Klimavariationen erwartet. In bestimmten Gebieten wird es gleichzeitig sowohl zu negativen als auch zu positiven Auswirkungen kommen – mit unbekannten Nettoergebnissen, da die pflanzlichen Reaktionen auf die Klimaschwankungen noch nicht ganz klar sind. Obgleich der Klimawandel ein globales Phänomen ist, sind seine lokalen Auswirkungen vielfältig, und seine Gesamtnettoauswirkungen auf landwirtschaftliche Tätigkeiten werden EU-weit und entsprechend den innerhalb einer Region vorherrschenden Betriebstypen unterschiedlich sein.

Die wichtigsten Aspekte und Auswirkungen der Klimaänderung in den verschiedenen Regionen Europas sind in Anhang 1 zusammengefasst.

Pflanzen

Unter bestimmten Aspekten (wärmere Temperaturen, stärkere Photosynthese infolge der höheren CO 2 -Konzentration in der Luft und längere Wachstumsperioden) kann der Klimawandel die Produktivität der pflanzlichen Erzeugung in bestimmten Gebieten durchaus positiv beeinflussen, zumindest bis Mitte des Jahrhunderts. In nördlicheren Regionen werden möglicherweise höhere Erträge erzielt, und die Palette anbaufähiger Kulturen kann größer werden; diese Vorteile treten jedoch nur bei einem eher geringen Temperaturanstieg ein und sind daher höchst unsicher. Jede weitere Erderwärmung wird schädlichere Auswirkungen zeitigen, denn Pflanzenwachstum und Erträge hängen davon ab, dass in den jeweiligen Wachstumsphasen bestimmte Temperaturschwellen nicht überschritten werden. Die Beschleunigung des Vegetationszyklus kann sich negativ auf die Getreidekornbildung und qualität auswirken.

Die stärkeren jährlichen und saisonalen Niederschlagsschwankungen dürften verschiedene negative Auswirkungen haben: In den südlichen Regionen der EU wird es im Sommer weniger regnen, während die Winterniederschläge in Mittel- und Nordeuropa heftiger werden. Wetterextreme wie Hitzewellen und Dürreperioden können die Produktion vor allem während der kritischen Wachstumsphasen ernsthaft beeinträchtigen.

Die Gemüseerzeugung hängt in hohem Maße von der Verfügbarkeit von Wasserressourcen ab und reagiert bereits auf minimale Abweichungen von der optimalen Temperaturspanne empfindlich, wodurch diese Produktion besonders klimaanfällig wird.

Für Dauerkulturen stellen Extremereignisse insofern ein ernstes Risiko dar, als letztere die Produktivität über Jahre hinweg beeinträchtigen können. Mehrjährige Pflanzen leiden auch darunter, dass die phänologischen Phasen immer früher eintreten, denn es bestehen weniger Möglichkeiten, den Anbaukalender anzupassen, als bei Ackerkulturen.

Zahlreiche Obstbäume sind in der Frühjahrsblütezeit frostempfindlich, und die Wintertemperatur spielt für die Produktivität eine wesentliche Rolle. Da mit wärmeren Temperaturen sowohl das Datum des letzten Frühjahrsfrosts als auch das Blütedatum vorrücken werden, dürfte das Schadensrisiko weitgehend gleich bleiben. Das Risiko einer Schädigung durch frühen Herbstfrost dürfte abnehmen, und es wird erhöhter Wasserbedarf bestehen. Es werden zunehmend Probleme mit Schädlingen und Krankheiten erwartet.

Zu den Auswirkungen auf den Weinsektor zählen unter anderem erhöhtes Frostrisiko, kürzere Reifezeiten, Wasserstress (der im Reifestadium große Schäden hervorrufen kann) und Änderungen der Schädlings- und Krankheitsmuster. Die europäischen Wein- und Olivenanbaugebiete werden sich möglicherweise nach Norden und Osten ausbreiten. In den derzeitigen Anbaugebieten ist mit einer größeren Variabilität der Fruchterzeugung zu rechnen.

Tiere

Trockenere Bedingungen und steigende Temperaturen werden die Tierhaltung auf unterschiedliche Weise beeinflussen und sich auch auf die Gesundheit und das Befinden der Tiere auswirken. Die Folgen des Klimawandels für die Tierhaltung sind aufgrund der Vielfältigkeit der Produktionssysteme innerhalb der EU komplex.

Erderwärmung und Extremereignisse wie Hitzewellen nehmen nicht nur direkten Einfluss auf Tiergesundheit, Wachstum und Erträge, sondern auch auf die Reproduktion. Veränderungen der Produktivität von Weiden und Futterkulturen und der Verbreitungsmuster von Tierseuchen werden auch indirekte Auswirkungen zeitigen.

Die extensive Weidehaltung, die für Futter und Unterschlupf direkt auf günstige Klimabedingungen angewiesen ist, dürfte stark betroffen sein. In Mittelmeergebieten werden wärmere Temperaturen und weniger Regen im Sommer die Weidezeit verkürzen und die Futterproduktion und –qualität verringern. Im Nordwesten dagegen kann eine moderate Erwärmung feuchter Gebiete für die Tierhaltung kurz- bis mittelfristig von Vorteil sein, weil die Weideproduktivität zunimmt.

2.2. Wirtschaftliche Auswirkungen von Klimarisiken

Auf EU-Ebene wurde zwischen der Erderwärmung der letzten Jahrzehnte und dem Ertragsniveau, das im Allgemeinen zugenommen hat, kein Zusammenhang hergestellt. Die Auswirkungen des technologischen Fortschritts, der besseren Betriebsführung und der kontinuierlichen Anpassung der Bewirtschaftungspraktiken haben die Auswirkungen des Klimawandels bisher weitgehend wettgemacht. Aufgrund extremer Klimaereignisse (Dürre und Rekordtemperaturen im Sommer 2003 und Trockenheit des Frühjahrs 2007) sind die Felderträge seit Beginn des Jahrhunderts jedoch stärkeren Schwankungen unterworfen.

Nach vorherrschender Einschätzung werden die erwarteten Änderungen der durchschnittlichen Klimavariablen in den kommenden drei Jahrzehnten für die Agrarproduktion EU-weit von Vorteil sein werden. Dennoch kann zunehmend damit gerechnet werden, dass die negativen Auswirkungen von Extremereignissen bereits zu spüren sein werden, bevor die Jahrhundertmitte erreicht ist. Abgesehen von ihren Folgen für die Tierproduktion können Klimaextreme auch agrarbetriebliche Infrastrukturen ernsthaft schädigen und zu schwerwiegenden wirtschaftlichen Verlusten führen.

Auch wenn die Prognosen über die Auswirkungen des Klimawandels auf die landwirtschaftliche Produktivität und die Preise unsicher sind, dürften zunehmende Extremereignisse die Volatilität der Agrarproduktion aufgrund wetterbedingter Versorgungsengpässe beeinflussen. Obgleich die letztlichen Folgen für die landwirtschaftlichen Einkommen von dem Zusammenspiel zahlreicher Faktoren (z. B. Weltmarkt und Stützungspolitiken) abhängen, kann die erhöhte Wahrscheinlichkeit von Produktionsstörungen dazu führen, dass die Einkommenssituation der Landwirte unstabiler wird .

2.3. Allgemeine Klimarisiken für ländliche Gebiete

Ländliche Gebiete sind einer Vielzahl von Klimaauswirkungen ausgesetzt, die über die unmittelbaren Folgen für die Landwirtschaft hinausgehen; zu nennen sind u. a. ein erhöhtes Hochwasserrisiko, vor allem für mittel- und nordeuropäische Regionen, sowie Schadensrisiken für Infrastrukturen aufgrund anderer Extremereignisse. Auch die ländliche Wirtschaft und die Landbevölkerung werden von den zunehmenden Konkurrenzkämpfen der verschiedenen Verwender um die Ressource Wasser nicht verschont bleiben.

Forstökosysteme und Forstwirtschaft sind für viele ländliche Gebiete von Bedeutung. Die Klimaänderung wird das Risiko einer Störung dieser Ökosysteme durch Stürme, Brände, Schädlingsbefall und Krankheitsausbrüche mit entsprechenden Auswirkungen auf Waldwachstum und Waldproduktion erhöhen, was wiederum die Wirtschaftlichkeit des Forstsektors, vor allem in südlichen Gebieten, und die Fähigkeit der Wälder zur Bereitstellung von Umweltdienstleistungen einschließlich Kohlenstoffsenken beeinträchtigen wird.

Die abnehmende Schneedecke in Berggebieten wird negative Konsequenzen für den Wintertourismus und - je nach Höhe der Einnahmen aus dem Fremdenverkehr – auch für die ländliche Wirtschaft haben. Dies kann auch in Gebieten der Fall sein, die von Wasserknappheit bedroht sind, während ein wärmeres Klima ländliche Gebiete in anderen Teilen der EU für den Tourismus attraktiv machen kann.

2.4. Anpassungsfähigkeit, Anfälligkeit und regionale Unterschiede

Landwirtschaftliche Betriebe mussten sich schon immer den Wetterverhältnissen anpassen, und in gewisser Hinsicht gelten für die Anpassung an den Klimawandel dieselben Grundsätze wie für die Anpassung an kurzfristige Klimaschwankungen. Agronomische Verfahren und Betriebsstrategien werden bereits anpasst. Es ist jedoch damit zu rechnen, dass das Ausmaß der Klimaänderungen in den kommenden Jahrzehnten das Anpassungsvermögen vieler Landwirte übersteigt.

Innerhalb der EU ist der Agrarsektor je nach Exposition gegenüber negativen Klimaauswirkungen und sozioökonomischem Kontext unterschiedlich anfällig. Vorherrschende Agrarumweltbedingungen und die bisherigen Erfahrungen im Umgang mit der sich wandelnden Situation beeinflussen die Anpassungsfähigkeit der Landwirte. Zu den sozioökonomischen Faktoren, die die Widerstandskraft bestimmen, zählen

– betriebliche Merkmale wie Produktionsart, Betriebsgröße und Intensität der Bewirtschaftung;

– die Diversität der Anbau- und Tierhaltungssysteme und das Vorhandensein sonstiger (außerlandwirtschaftlicher) Einkommensquellen;

– der Zugang zu maßgeblichen Informationen, Fach- und Sachkenntnissen über Klimatrends und Anpassungslösungen; die Rolle von Beratungsdiensten bei der Erleichterung der Anpassung;

– die allgemeine sozioökonomische Lage - Landwirte mit begrenztem Einkommen oder in abgelegenen ländlichen Gebieten sind am anfälligsten;

– der Zugang zu verfügbaren Technologien und Infrastrukturkapazitäten.

Die ungleichen Auswirkungen der Klimaänderung dürften die regionalen Unterschiede und das wirtschaftliche Gefälle zwischen den ländlichen Gebieten Europas noch vergrößern. Langfristig können Klimabelastungen die Randstellung der Landwirtschaft noch verschlimmern und sogar dazu führen, dass landwirtschaftliche Nutzflächen in bestimmten Teilen der EU aufgegeben werden, während sich die landwirtschaftlichen Bedingungen und Einkommen in anderen Gebieten möglicherweise verbessern. Diese Entwicklung könnte das Landschaftsbild und die biologische Vielfalt ernsthaft beeinträchtigen und die allgemeine Entwicklung europäischer Regionen beeinflussen.

2.5. Globale Auswirkungen auf Landwirtschaft und Ernährungssicherheit

Der Klimawandel rückt die globale Herausforderung, die Agrarproduktion zu erhöhen, um mit der prognostizierten Bevölkerungszunahme Schritt zu halten, die Ernährungssicherheit und die Einkommen im ländlichen Raum zu garantieren und gleichzeitig weltweit ein hohes Umweltschutzniveau zu gewährleisten, in ein neues Licht.

In äquatorialen Weltregionen, in denen die meisten Entwicklungsländer liegen, wird schon die kleinste zusätzliche Erderwärmung die Ackererträge verringern und zu großen Ertragsschwankungen führen - mit schwerwiegenden Folgen für die Ernährungssicherheit der Lokalbevölkerung. Die negativen Auswirkungen auf die landwirtschaftlichen Erträge werden durch immer häufiger auftretende Wetterextreme noch verschlimmert, was die Abhängigkeit von Lebensmitteleinfuhren und die Zahl der Hungerleidenden erhöhen dürfte.

In höheren Breitengraden dürfte die Produktivität in den kommenden Jahrzehnten zunehmen. Trotz regionaler Produktionsveränderungen wird die globale Nahrungsproduktion in den kommenden zwei oder drei Jahrzehnten nicht gefährdet sein und dürfte mit der höheren Nahrungsmittelnachfrage einer wachsenden Weltbevölkerung Schritt halten. Da die Prognosen jedoch nicht immer allen Risiken von extremen Klimaereignissen, Schädlingsbefall und Krankheitsausbrüchen in allen Punkten Rechnung tragen, können die Klimaauswirkungen auf die Produktivität von Industrie- und Entwicklungsländern in Wirklichkeit ungünstiger sein. Außerdem ist nicht auszuschließen, dass die landwirtschaftliche Produktivität ab der zweiten Jahrhunderthälfte global zurückgeht.

Änderungen des landwirtschaftlichen Produktionspotenzial in unterschiedlichen Weltregionen könnten im Zusammenspiel mit immer häufiger auftretenden Extremereignissen ausgeprägteren Produktions- und folglich Preisschwankungen sowie Änderungen der Handelsströme Vorschub leisten.

3. Anpassung der europäischen Landwirtschaft an den Klimawandel

Anpassungsmaßnahmen in der Landwirtschaft reichen von technologischen Lösungen bis hin zu Anpassungen der landwirtschaftlichen Betriebsführung oder der landwirtschaftlichen Strukturen und politischen Änderungen in Form von Anpassungsplänen. Auf kurze Sicht reichen autonome Maßnahmen auf Betriebsebene vielleicht aus, langfristig gesehen werden technologische und strukturelle Veränderungen jedoch unerlässlich sein. Dazu sind Strategiepläne und eine Prüfung der lokalen und regionalen Lage erforderlich.

3.1. Anpassung auf Ebene des landwirtschaftlichen Betriebs

Es wird EU-weit beobachtet, dass sich Anbaumuster, Betriebsführungspraktiken und Flächennutzung kontinuierlich weiterentwickeln, nicht zuletzt, um Klimaschwankungen Rechnung zu tragen. Diese betrieblichen Anpassungen, die der Produktivitätssteigerung und der Berücksichtigung vorherrschender Klimabedingungen dienen, basieren auf den vorhandenen Kenntnissen der Landwirte und ihren bisherigen Erfahrungen. Es ist damit zu rechnen, dass die Klimaanpassung in den kommenden Jahrzehnten über eine bloße Anpassung gängiger Praktiken hinausgehen muss. Kurz- bis mittelfristig sind unter anderem folgende Anpassungslösungen möglich:

– Abstimmung des Zeitplans für landwirtschaftliche Prozesse (Pflanz- oder Aussaatdaten und Behandlungen);

– technische Lösungen wie der Schutz von Obstplantagen vor Frostschäden oder die Verbesserung der Belüftung und Kühlung von Tierunterkünften;

– Selektion von Kulturen und Sorten, die der voraussichtlichen Dauer der Wachstumsperiode und den vorhandenen Wasserressourcen besser angepasst und gegenüber den neuen Temperatur- und Feuchtigkeitsbedingungen resistenter sind;

– Anpassung der Kulturen mithilfe der vorhandenen Gendiversität und neuer biotechnologischer Möglichkeiten;

– Verbesserung der Effizienz der Schädlings- und Krankheitsbekämpfung, beispielsweise durch bessere Überwachung, diversifizierte Fruchtfolgen oder integrierte Schädlingsbekämpfung;

– effizientere Wassernutzung durch Minimierung von Wasserverlusten, Verbesserung der Bewässerungspraktiken und Wiederverwertung oder Speicherung von Wasser;

– Verbesserung der Bodenbewirtschaftung (durch Verbesserung der Wasserrückhaltungskapazität zwecks Erhaltung der Bodenfeuchtigkeit) und der Landschaftspflege beispielsweise durch Erhaltung von Landschaftsmerkmalen, die Tieren als Unterschlupf dienen;

– Einführung hitzeresistenterer Tierrassen und Anpassung der Ernährung von Tieren bei Hitzestress.

Einzeln oder kombiniert können diese Lösungen wesentlich dazu beitragen, negative Klimaänderungen auszugleichen und positive Änderungen zu nutzen. Viele dieser Anpassungsoptionen sind bereits heute oder in naher Zukunft realisierbar, vorausgesetzt, der Landwirt verfügt über die erforderlichen Kenntnisse und Anleitungen. Klimarisiken sind jedoch nur einer von vielen Aspekten, die die von vielen anderen sozioökonomischen und marktbezogenen Erwägungen geprägten Entscheidungen des Landwirts beeinflussen.

Die Bewältigung der Folgen immer häufiger vorkommender Klimaschwankungen wird sich als schwieriger erweisen als die Anpassung an progressiv eintretende Änderungen durchschnittlicher Klimavariablen und kann erfordern, dass in anfälligen Regionen mehr Gewicht auf die Gewährleistung stabiler und widerstandsfähiger Agrarproduktionen und einkommen gelegt wird. Es kann sich als notwendig erweisen, landwirtschaftliche Tätigkeiten und Einkommensquellen zu diversifizieren, was möglicherweise mit grundlegenden Änderungen der landwirtschaftlichen Betriebsstrukturen und in einigen Fällen mit zusätzlichen Investitionen einhergehen muss.

3.2. Anpassung auf sektoraler Ebene

Autonome Anpassungsmaßnahmen auf Betriebsebene stoßen möglicherweise an ihre Grenzen, wenn die Klimaauswirkungen nach und nach intensiver werden. Auf die Diversität der regionalen und lokalen Landwirtschaft zugeschnittene und behördlich gelenkte sektorweite Aktionen können erforderlich werden, damit mehr und besser koordinierte Anpassungsmaßnahmen durchgeführt werden können und eine Fehlanpassung, die schwerwiegende ökologische und wirtschaftliche Konsequenzen haben kann, vermieden wird.

Nationale und regionale Anpassungsstrategien können einen kohärenten Rahmen für die Anpassung bilden. Die Mitgliedstaaten der EU befinden sich in unterschiedlichen Stadien der Vorbereitung und Entwicklung nationaler Anpassungsstrategien, auch für den Agrarsektor. Anpassungsstrategien können Landwirte stärker für die prognostizierten Veränderungen sensibilisieren, sie zu frühzeitigen Maßnahmen ermutigen und geeignete langfristige Interventionen und Lösungen erleichtern. Die Sozialpartner in der Landwirtschaft können derartige Anpassungsstrategien fördern und sollten in den Anpassungsprozess eingebunden werden.

Anpassungen auf sektoraler Ebene können unter anderem folgende Maßnahmen umfassen:

– Ermittlung anfälliger Gebiete und Sektoren sowie Prüfung der Notwendigkeit und der Möglichkeiten einer Umstellung von Kulturen und Sorten in Reaktion auf die Klimaentwicklung;

– Förderung von Agrarforschung und Versuchsproduktionen zum Zwecke der Selektion und Züchtung von Sorten, die den neuen Bedingungen am besten angepasst sind;

– Entwicklung von Anpassungskapazitäten durch Sensibilisierungskampagnen und Verbreitung maßgeblicher Informationen und Empfehlungen in Fragen der landwirtschaftlichen Betriebsführung;

– Verstärkung von Investitionen zur Verbesserung der Effizienz von Bewässerungsinfrastrukturen und Wassernutzungstechnologien sowie der Bewirtschaftung von Wasserressourcen;

– Aufstellung von Bewässerungsplänen nach eingehender Prüfung ihrer Auswirkungen, künftig verfügbarer Wasserressourcen und des Wasserbedarfs verschiedener Nutzer, wobei dem Gleichgewicht zwischen Angebot und Nachfrage Rechnung zu tragen ist;

– Entwicklung von Risiko- und Krisenmanagementinstrumenten zur Bewältigung der wirtschaftlichen Folgen von Klimaereignissen.

Eine sektorweite Planung und Beratung sind notwendig, denn bestimmte Maßnahmen zur Anpassung an die neuen Klimaverhältnisse dürften kostspielig sein und beträchtliche Investitionen seitens der Landwirte erfordern. Einige Anpassungsmaßnahmen können außerdem dazu beitragen, die landwirtschaftlichen Einkommen langfristig zu sichern; sie sind jedoch kurzfristig mit einem höheren Risiko verbunden. So setzen neue Sorten oder neue Kulturen möglicherweise besondere Technologien oder Vermarktungspraktiken voraus, die sich erst bewähren müssen.

Die Planung der Anpassung stellt eine Herausforderung dar, weil die Klimaänderungen und ihre spezifischen Auswirkungen auf lokaler Ebene unsicher sind, wodurch schwer zu entscheiden ist, welche Änderungen für die Agrarsysteme letztendlich optimal sind. Eine erfolgreiche Planung muss früh beginnen und flexibel genug sein, um Unsicherheiten Rechnung zu tragen.

4. Der Beitrag der GAP zur Anpassung

Die prognostizierten Klimaänderungen können die Verwirklichung der GAP-Ziele (Sicherung von Nahrungsmitteln in ausreichender Menge zu erschwinglichen Preisen, Förderung der Lebensfähigkeit von Landwirtschaft und ländlichen Gebieten sowie umweltverträglicher Bewirtschaftungspraktiken) in Frage stellen. Zu den wichtigsten Anpassungszielen für die europäische Landwirtschaft zählt die Sicherung der Klimaresistenz, der sozioökonomischen Lebensfähigkeit von Landwirtschaft und ländlichen Gebieten und der Übereinstimmung mit den Zielen des Umweltschutzes.

Die GAP in ihrer derzeitigen Form bietet den Landwirten eine sichere Einkommensgrundlage und einen Rahmen für die nachhaltige Bewirtschaftung des natürlichen Umfelds, in dem landwirtschaftliche Prozesse stattfinden. Die Verlagerung weg von der produktionsgebundenen Stützung hin zu entkoppelten Beihilfen gestattet es den Landwirten, externen Anforderungen, Marktsignalen und Klimaentwicklungen nachzukommen. Die Politik zur Entwicklung des ländlichen Raums bietet den Mitgliedstaaten verschiedene Möglichkeiten, um Tätigkeiten, die zur Anpassung an den Klimawandel beitragen, gezielt zu fördern.

Der „Gesundheitscheck“ der GAP ist ein weiterer Schritt hin zu einer nachhaltigen Landwirtschaft, dessen Schwerpunkt auf Klimaschutz, Anpassung, Schutz der Wasserressourcen und der Biodiversität liegt und für den weitere Mittel aus dem Budget für ländliche Entwicklung genehmigt wurden. Die Herausforderung und die Chance für die EU und ihre Mitgliedstaaten in der Zeit bis Ende 2013 besteht darin, die zur Unterstützung der Anpassung bereitstehenden GAP-Instrumente bestmöglich zu nutzen.

5. Orientierungshilfen für eine Anpassungsstrategie für die Landwirtschaft

5.1. Priorisierung von „ No-regrets “-Maßnahmen

Angesichts der inhärenten Unsicherheiten sind „ No regret s“-Optionen der kostenwirksamste Ansatz für die Anpassung. Dabei handelt es sich um Maßnahmen, die dazu beitragen, einer breiten Palette plausibler Änderungen gerecht zu werden und die auch aus sozioökonomischer bzw. ökologischer Hinsicht sinnvoll sind. Für die Landwirtschaft bedeutet dies, dass die Widerstandskraft der landwirtschaftlichen Ökosysteme durch eine nachhaltigere Nutzung natürlicher Ressourcen, insbesondere Wasser und Böden, gestärkt wird. Indem er die natürlichen Ressourcen schützt, die seine Lebensgrundlage bilden, kann der Sektor seine Klimaresistenz verbessern. Derartige Maßnahmen gewährleisten, dass in den kommenden Jahrzehnten umgesetzte Bewirtschaftungsentscheidungen die Fähigkeit des Sektors, später im Jahrhundert potenziell größere Folgen zu bewältigen, nicht untergraben wird.

Wie im Weißbuch „Anpassung an den Klimawandel: Ein europäischer Aktionsrahmen“ dargelegt, muss auch geprüft werden, welche Anforderungen in Bezug auf die Wasserbewirtschaftung weiter in relevante GAP-Instrumente integriert werden sollten. Anpassungsmaßnahmen für die Landwirtschaft können auch in die einzelstaatliche Umsetzung der Wasserrahmen- und der Hochwasserrichtlinie einbezogen werden.

5.2. Stärkung der Rolle der Landwirtschaft als Erbringerin von Ökosystemdienstleistungen

Angesichts der Klimaauswirkungen, die für hydrologische Systeme, Lebensräume und Biodiversität in Europa prognostiziert werden, muss die Erhaltung der Ökosysteme durch die landwirtschaftliche Bodenbewirtschaftung bei der Verbesserung der allgemeinen Klimaresistenz eine zentrale Rolle spielen . Die Landwirtschaft kann beispielsweise zur Bewirtschaftung von Einzugsgebieten , zum Schutz von Lebensräumen und Biodiversität sowie zur Erhaltung und Wiederherstellung multifunktionaler Landschaften beitragen. So können unter anderem Artenmigrationen erleichtert werden, indem auf landwirtschaftlichen Nutzflächen Netze von Wildschneisen angelegt werden, und die Wasserrückhaltungskapazität von Weiden kann genutzt werden, um Hochwasserrisiken einzudämmen. Die potenzielle Rolle der Landwirtschaft als Bereitstellerin einer solchen „grünen Infrastruktur“ könnte anerkannt und ausgebaut werden.

Die derzeitigen Agrarumweltmaßnahmen tragen zu diesem Ziel bei, reichen aber möglicherweise nicht aus, um die Konnektivität zwischen Biodiversitätsschutzgebieten zu verbessern. In diesem Zusammenhang könnte die über die Ebene einzelner Betriebe hinausgehende territoriale Anwendung ländlicher Entwicklungsmaßnahmen als Möglichkeit zur Förderung einer erfolgreichen Anpassung ins Auge gefasst werden.

5.3. Verbesserung der Widerstandskraft der landwirtschaftlichen Infrastruktur

Die Landwirtschaft als Produktionssystem hängt in hohem Maße von Sachanlagen (wie Ausrüstungen, Gebäuden, Maschinen) und Infrastrukturen ab, die im Falle von Extremereignissen geschädigt werden könnten. Die potenziellen wirtschaftlichen Verluste, die durch derartige Ereignisse ausgelöst werden, können dem Sektor ernsthaft schaden, insbesondere, weil in der Landwirtschaft der Wert von Sachanlagen gemessen an der durchschnittlichen Jahresproduktion und dem Betriebseinkommen tendenziell hoch ist. Aus diesem Grunde müssen zur Bewältigung eines potenziellen Schadens auf regionale Besonderheiten zugeschnittene Präventivmaßnahmen und Instrumente weiterentwickelt werden.

5.4. Entwicklung von Synergien zwischen Anpassung und Klimaschutz

Landwirtschaftliche Prozesse sind eine wichtige Quelle von Stickoxiden und Methanemissionen, die die Erderwärmung vorantreiben. In der EU kann die Landwirtschaft zum Klimaschutz beitragen, indem sie ihre Emissionen verringert, erneuerbare Energien und Bioprodukte erzeugt und die Kohlenstoffspeicherung in landwirtschaftlich genutzten Böden fördert.

Um der doppelten Herausforderung der Reduzierung von THG-Emissionen und der gleichzeitigen Bewältigung des Klimawandels zu begegnen, müssen so weit wie möglich Synergien zwischen Anpassung und Klimaschutz entwickelt werden. So müssen Maßnahmen herausgearbeitet und gefördert werden, die sowohl für die Emissionsverringerung als auch für die Verbesserung der Widerstandsfähigkeit der Landwirtschaft sinnvoll sind, wie u. a. Bodenbewirtschaftungs- und Bodenbearbeitungspraktiken, die dazu beitragen, den organischen Kohlenstoffgehalt der Böden zu erhalten und zu steigern, sowie Maßnahmen zum Schutz und zur Bewirtschaftung von Weiden. Auch der ökologische Landbau hat aufgrund seiner effizienten Nährstoffzyklen und Bodenbewirtschaftung Klimaschutzpotenzial, und weil er in der Regel auch mehr Diversität bedeutet und ein hohes Maß an Wissen über das Funktionieren des betrieblichen Ökosystems voraussetzt, dürfte er auch klimaresistenter sein.

Bei der Entscheidung über geeignete Maßnahmen sollten etwaige Konflikte zwischen den verschiedenen Zielen berücksichtigt werden; in bestimmten Fällen können Kompromisse notwendig werden. Die Mitgliedstaaten können für die Umsetzung dieser Maßnahmen auf Gelder für die Entwicklung des ländlichen Raums zurückgreifen.

5.5. Verbesserung der Anpassungsfähigkeit von Landwirten

Die Verbesserung der Anpassungsfähigkeit von Landwirten ist für eine nachhaltige Anpassung der Landwirtschaft unerlässlich. Bessere Aufklärung und Beratung von Landwirten und landwirtschaftlichen Arbeitskräften in Klimafragen fördern die Motivation und die Anpassungsbereitschaft. Hierfür geeignet sind spezielle Lehrgänge, Fachliteratur und die Anwendung von Kommunikationstechnologien. Es ist auch wichtig, dass der Klimawandel bei der Ausbildung von Junglandwirten, landwirtschaftlichen Arbeitskräften und Lehrlingen berücksichtigt wird. Landwirtschaftliche Betriebsberatungssysteme könnten zu einem Instrument für die Verbreitung regional wichtiger Informationen und praktischer Anpassungslösungen ausgebaut werden und Landwirten auf diese Weise helfen, künftige Veränderungen besser zu bewältigen.

Die Maßnahmen, die im Rahmen des „Gesundheitschecks“ der GAP getroffen wurden, bieten zusätzliche Möglichkeiten, im Rahmen der Politik zur Entwicklung des ländlichen Raums Informationsverbreitungs- und Fortbildungsprogramme zu finanzieren und landwirtschaftliche Beratungsdienste in Anspruch zu nehmen.

5.6. Erleichterung der Zusammenarbeit zwischen den Mitgliedstaaten

Die Entwicklung nationaler und subnationaler Programme und die Gestaltung einer Politik zur Anpassung an den Klimawandel müssen gefördert werden. Der innergemeinschaftliche Austausch von Ansätzen, Erfahrungen und bewährten Praktiken betreffend Anpassungsoptionen in der Landwirtschaft kann die Anwendung von Bewirtschaftungspraktiken und Produktionssystemen fördern, die den erwarteten Klimaänderungen am besten angepasst sind. Eine technische Arbeitsgruppe für die Landwirtschaft, die Ende 2009 eingesetzt werden soll, wird die im Weißbuch vorgesehene Lenkungsgruppe für Klimaauswirkungen und Anpassung unterstützen.

Die Kommissionsinitiative zur Errichtung eines Vermittlungsmechanismus als Plattform für den Informationsaustausch über die Auswirkungen des Klimawandels und Anfälligkeiten sollte auch speziell den Austausch von nationalen Entwicklungen, Projektergebnissen und bewährten Praktiken in der Landwirtschaft vorsehen.

5.7. Verbesserung der Klima- und Agrarforschung

Die Planung der Anpassung der Landwirtschaft darf nicht nur auf Wissen über globale Klimamuster beruhen, sondern muss auf detaillierte Informationen über regionale Auswirkungen und eine sinnvolle Prüfung der Anpassungsoptionen und ihrer Durchführbarkeit auf lokaler und betrieblicher Ebene zurückgreifen. Die Verbesserung und Feinabstimmung der räumlichen und zeitlichen Maßstäbe für die Bewertungen der erwarteten Klimaauswirkungen und der Anfälligkeiten sowie ein besseres Verständnis der Wechselwirkungen zwischen Landwirtschaft und Klima sind unerlässlich. Eine jüngste Mitteilung der Kommission zum Thema europäische Agrarforschung KOM(2008) 862 „Entwicklung einer kohärenten Strategie für eine europäische Agrarforschungsagenda“. gibt einen Überblick über die Erfordernisse und die Richtung von Forschungsarbeiten und Innovationen der EU auf dem Gebiet des Klimawandels, auch im Bereich Landwirtschaft. Der Klimawandel wurde vom Ständigen Agrarforschungsausschuss (SCAR), der die Forschungskoordinierung auf europäischer Ebene für sehr lückenhaft befand, als Forschungsschwerpunkt festgelegt. Es wurde eine Arbeitsgruppe nationaler Programmverwalter eingesetzt mit dem Auftrag, zu prüfen, inwieweit der Klimawandel die Landwirtschaft betrifft und wie sich der Sektor dem Klimawandel anpassen und seine Auswirkungen abschwächen kann .[2]

KOM(2008) 862 „Entwicklung einer kohärenten Strategie für eine europäische Agrarforschungsagenda“.

Da ländliche Gebiete stärker klimagefährdet und große Teile des ländlichen Europas durch wirtschaftliche Multifunktionalität gekennzeichnet sind, ist auch ein integriertes Verständnis der Auswirkungen des Klimawandels auf die ländliche Wirtschaft und Gesellschaft wichtig. Die sozioökonomische Erforschung des Klimawandels und seiner Auswirkungen auf die Zukunftsfähigkeit des ländlichen Raums sollte deshalb dadurch vorangetrieben werden.

Die Herausforderung des Klimawandels macht erneut deutlich, dass die Forschung auf EU- und auf einzelstaatlicher Ebene weitergeführt werden muss, um beispielsweise Kulturen, Sorten und Herden zu entwickeln, die für künftige Klimabedingungen besser geeignet sind. Auch der Klimaschutz muss durch Forschungsarbeiten unterstützt werden, damit geeignete und erschwingliche Technologien und Innovationen entwickelt werden können. Die anstehende Zwischenbewertung des Siebten Forschungsrahmenprogramms bietet eine Gelegenheit, thematische Prioritäten auszubalancieren und in diesem Zusammenhang die Frage der Förderung der Klima- und Agrarforschung zu regeln.

Eine wichtige Herausforderung besteht auch darin, physikalische und agronomische Forschungsergebnisse mit lokal vorhandenem Wissen von Landwirten zu verbinden, damit robuste Anpassungsstrategien entwickelt werden können, die die negativen Auswirkungen des Klimawandels bei verschiedenen Klima- und sozioökonomischen Szenarien minimieren können. Das System der landwirtschaftlichen Betriebsberatung kann diesbezüglich ebenfalls ein wichtiges Instrument sein.

Gleichermaßen wichtig ist es, regionale Institutionen besser zu befähigen, zur Bewältigung der Klimafolgen die richtigen Instrumente einzusetzen. Partnerschaften zwischen nationalen und regionalen Forschungsanstalten, Beratungsstellen und Sozialpartnern in der Landwirtschaft und die Errichtung regionaler Informationsnetze für ländliche Gemeinschaften dürften die Entwicklung maßgeschneiderter Strategien fördern.

5.8. Entwicklung von Anfälligkeitsindikatoren

Die Möglichkeit der Entwicklung spezifischer Indikatoren für die Landwirtschaft wie beispielsweise ein Index für Anpassungsfähigkeit und Anfälligkeit könnte untersucht werden. Die Anfälligkeit müsste auf Basis der gegenwärtigen Empfindlichkeit gegenüber Klimaschwankungen, natürlichen Gefahren sowie Szenarien variabler Wettermuster in kleinem räumlichen Maßstab bestimmt werden. Die Entwicklung eines Anfälligkeitsindikators, der den Aspekt der Anpassungsfähigkeit einschließt, wird einen multidimensionalen Ansatz erfordern, der klimatische, ökologische und sozioökonomische Faktoren kombiniert.

6. Schlussfolgerungen

Der Klimawandel wird die Landwirte zwingen, sich dann anzupassen, wenn sie auch die Treibhausgasemissionen ihres Betriebs reduzieren müssen, und die Umweltleistung der Landwirtschaft zu verbessern. Es müssen ausbaufähige, umfassende Maßnahmen entwickelt werden, um die Folgen des Klimawandels zu bewältigen und die Widerstandskraft und Wettbewerbsfähigkeit der europäischen Landwirtschaft zu erhalten, damit sie ihre Funktion als Lieferantin hochwertiger Nahrungsmittel sowie als Erbringerin von Umwelt- und Landschaftsdienstleistungen weiterhin wahrnehmen und zur nachhaltigen Entwicklung der ländlichen Gebiete der EU beitragen kann. Der Klimawandel rückt auch die Herausforderung der Ernährungssicherung in ein neues Licht.

Die Anpassung ist ein langfristiger Prozess, der sich in den kommenden Jahrzehnten an der Klimaentwicklung und einem wachsenden Fundus an Informationen und praktischen Erfahrungen ausrichten muss. Dabei ist es wichtig, dass der Bauernstand weiter in die Diskussionen über den Anpassungsbedarf und den Austausch bewährter Praktiken einbezogen wird, denn Änderungen auf Ebene des landwirtschaftlichen Betriebs sind ein wichtiges Element der Anpassung.

Bei der Überprüfung der Gemeinsamen Agrarpolitik nach 2013 wird das Erfordernis, günstige Bedingungen für die Anpassung der Landwirtschaft und der ländlichen Gebiete zu schaffen, untersucht werden müssen. Eine wirksame Anpassung, bei der neue Technologien zum Tragen kommen und die sowohl zum Klimaschutz als auch zur langfristigen Rentabilität der Landwirtschaft beiträgt, wird Investitionen und einen Planungsaufwand erfordern, die über die Kapazität einzelner Betriebe hinausgehen. Öffentliche Behörden werden ihr Möglichstes tun müssen, um die politischen Maßnahmen zur Anpassung an den Klimawandel zu unterstützen und ihre Durchführung zu erleichtern.

[1] KOM(2009) 147.

[2] KOM(2008) 862 „Entwicklung einer kohärenten Strategie für eine europäische Agrarforschungsagenda“.

LT

(...PICT...)|EUROPOS BENDRIJŲ KOMISIJA|

Briuselis, 1.4.2009

SEK(2009) 417

KOMISIJOS TARNYBŲ DARBINIS DOKUMENTAS

pridedamas prie dokumento BALTOJI KNYGA Prisitaikymas prie klimato kaitos. Europos veiksmų programos kūrimas Prisitaikymas prie klimato kaitos – Europos žemės ūkiui ir kaimo vietovėms iškilęs uždavinys

{KOM(2009) 147 galutinis}

KOMISIJOS TARNYBŲ DARBINIS DOKUMENTAS

Prisitaikymas prie klimato kaitos – Europos žemės ūkiui ir kaimo vietovėms iškilęs uždavinys

1. Įvadas

Per ateinančius dešimtmečius klimato kaita darys įtaką tiek Europos Sąjungos, tiek viso pasaulio žemės ūkiui. Net ir technologiškai išsivysčiusios ES žemės ūkio pajėgumas tiekti maistą ir prisidėti prie ekosistemos paslaugų teikimo Europos visuomenei tiesiogiai priklauso nuo klimato sąlygų. Netikrumo akivaizdoje Europos ūkininkai turės apibrėžti savo gamybos, ūkio valdymo ir investicijų strategijas.

Klimato kaita – vienas iš daugelio Europos žemės ūkį ir kaimo vietoves formuojančių veiksnių. Socialinės ir ekonominės sąlygos, tarptautinė konkurencija, technologinis vystymasis ir pasirinkta politika nulems agroklimatinių pokyčių poveikį ES žemės ūkio sektoriui. Kadangi ūkininkai valdo didžiąją dalį Europos Sąjungos žemių, bendroji žemės ūkio politika (BŽŪP) turi būti skirta palengvinti ūkininkams prisitaikyti ir tuo tikslu padėti jiems pritaikyti savo produkciją prie kintančių klimato sąlygų ir teikti platesnes su žemės valdymu susijusias ekosistemos paslaugas.

Baltojoje knygoje „Prisitaikymas prie klimato kaitos“ COM (2009) 147. išdėstomas Europos atsparumo klimato kaitai didinimo veiksmų planas, kuriame pabrėžiamas poreikis įtraukti prisitaikymo klausimą į visas svarbiausias Europos politikos sritis ir skatinti bendradarbiavimą visais valdymo lygmenimis.[1]

COM (2009) 147.

Šiame dokumente, kuriuo papildoma Baltoji knyga, apibendrinamas pagrindinis klimato kaitos poveikis ES žemės ūkiui, nagrinėjami prisitaikymo poreikiai, aprašoma klimato kaitos reikšmė bendrai žemės ūkio politikai ir nagrinėjamos galimos būsimų veiksmų kryptys. Juo siekiama paskatinti valstybes nares ir ūkininkus diskutuoti apie klimato veiksnių nulemtus prisitaikymo poreikius ir imtis veiksmų.

2. Klimato kaita. pagrindiniai su ES žemės ūkiu susiję klausimai

2.1. Poveikis žemės ūkio produkcijai

Klimato kaitos įtaka biofiziniams procesams, kuriais pagrįstos žemės ūkio sistemos, bus įvairi, o skirtinguose ES regionuose bus ir neigiamų, ir teigiamų jos padarinių. Didėjanti CO 2 koncentracija atmosferoje, šylantis oras, metinių bei sezoninių kritulių režimų ir ekstremalių reiškinių dažnio pokyčiai turės įtakos maisto produktų gamybos kiekiui, kokybei bei stabilumui ir natūraliai žemės ūkio aplinkai. Klimato pokyčiai atsilieps vandens išteklių naudojimo galimybėms, darys įtaką kenkėjams, skatins ligas ir padės plisti nešvarumams, todėl labai pasikeis žemės ūkio ir naminių gyvulių auginimo sąlygos. Kraštutiniais atvejais žemės ūkio sistemų kokybės prastėjimas gali lemti dykumėjimą, dėl kurio tokia žemė taptų visiškai nederlinga.

Artimiausiu metu dažni bei intensyvūs ekstremalūs meteorologiniai reiškiniai, ir sezoniniai kritulių režimų pokyčiai gali turėti ypač didelės įtakos žemės ūkiui. Dvidešimt pirmajame amžiuje numatomos klimato sąlygos įvairiose geografinėse vietose labai skirsis. Kai kuriose vietovėse jų įtaka bus ir neigiama, ir teigiama, bet galutinis poveikis nėra žinomas, kadangi dar nėra visiškai aišku, kokią įtaką klimato pokyčiai turės pasėliams. Nors klimato kaita yra pasaulinis procesas, jos poveikis vietos lygiu skiriasi. Bendras galutinis poveikis ūkių veiklai įvairiuose ES regionuose ir to paties regiono skirtingų rūšių ūkiuose bus skirtingas.

1 priede apibendrinami pagrindiniai skirtingiems ES regionams būdingi klimato pokyčiai ir jų įtaka šiems regionams.

Pasėliai

Kai kurie klimato kaitos aspektai, pavyzdžiui, aukštesnė temperatūra, dėl didesnio CO 2 kiekio atmosferoje suaktyvėjusi fotosintezė ir ilgesnis augimo sezonas, bent iki šio amžiaus vidurio gali daryti pakankamai teigiamą įtaką kai kurių regionų lauko kultūrų produktyvumui. Šiauriniuose regionuose gali padidėti derlius ir pasėlių įvairovė, bet tokia nauda, kurios tikimybė miglota, gali rastis tik jei temperatūra kils nedaug. Tolesnis atšilimas atneš vis daugiau žalos, nes augalų augimas ir derlius įmanomi tik jei temperatūra neperžengia pagrindinius augimo etapus lemiančių ribų. Pagreitėjęs vegetatyvinis ciklas gali turėti neigiamą poveikį grūdų išsivystymui ir kokybei.

Įvairų neigiamą poveikį gali daryti tai, kad kasmetinio ir sezoninio kritulių kiekio skirtumai vis didės – vasarą numatoma mažiau kritulių pietinėje ES dalyje, o žiemą – daugiau kritulių centrinėje ir šiaurinėje ES dalyse. Dėl ekstremalių oro sąlygų, tokių kaip karščio bangos ir sausros, ypač svarbiuose pasėlių augimo etapuose, gali labai sutrikti gamyba.

Daržovių auginimas labai priklauso nuo to, ar yra pakankamai vandens, ir jam didelę įtaką daro net mažiausias nukrypimas nuo palankiausios auginimui temperatūros. Todėl tokia gamybos veikla yra ypač jautri klimato kaitai.

Ekstremalūs reiškiniai kelia didelį pavojų daugiametėms kultūroms , nes tų reiškinių poveikis gamybos pajėgumui gali būti jaučiamas kelis metus. Daugiamečių augalų auginimui gali daryti įtaką ir tai, kad jų fenologinės fazės yra vis ankstyvesnės, nes, lyginant su lauko kultūromis, šiems augalams yra sunkiau prisitaikyti, jei pakinta jų auginimo veiklos kalendorius.

Daugelis vaismedžių per žydėjimą yra jautrūs pavasario šalnoms, o jų produktyvumui labai svarbi žiemos temperatūra. Dėl aukštesnės temperatūros tiek paskutinės pavasario šalnos, tiek žydėjimas taps ankstyvesni, todėl žalos pavojus turėtų beveik nepakisti. Tikriausiai sumažės ankstyvųjų rudens šalnų pavojus, bet padidės vandens poreikis. Numatoma, kad padaugės kenkėjų ir ligų keliamų sunkumų.

Poveikis vyno sektoriui gali pasireikšti tuo, kad išaugs šalnų pavojus, sutrumpės sirpimo laikotarpis, stigs vandens, o tai gali būti ypač žalinga brendimo laikotarpiu, ir kis kenkėjų veikimo ir ligų pasireiškimo pobūdis. Europos vyno gamybos ir alyvuogių auginimo sritis gali plisti į šiaurę ir į rytus. Tikėtini didesni vaisių gavybos pokyčiai šiuo metu kultivuojamose srityse.

Naminiai gyvuliai

Sausesnis oras ir aukštesnė temperatūra įvairiai paveiks naminių gyvulių auginimo veiklą ir atsilieps gyvulių sveikatai bei gerovei. Dėl didelės ES gamybos sistemų įvairovės klimato kaitos poveikis naminių gyvulių sektoriui yra įvairus.

Atšilimas ir ekstremalūs reiškiniai, pvz., karščio bangos, turės tiesioginės įtakos gyvulių sveikatai, augimui ir produkcijai, o taip pat ir jų reprodukcijai. Bus ir netiesioginių padarinių, nes pakis ganyklų bei pašarinių pasėlių derlingumas ir gyvulių ligų pasiskirstymas.

Manoma, kad stipriai nukentės didelės ganyklų sistemos, nes iš jų gaunamas maistas ir pastogė tiesiogiai priklauso nuo klimato sąlygų. Viduržemio jūros regione dėl šiltesnio oro ir vasaros kritulių trūkumo sutrumpės ganymo laikotarpis, sumažės pašarų gamyba ir pablogės jų kokybė. Tačiau drėgnose šiaurės vakarų regiono srityse nedidelis atšilimas artimiausiais metais ir per vidutinės trukmės laikotarpį gali būti palankus naminių gyvulių auginimui, nes padidės ganyklų produktyvumas.

2.2. Su klimato kaita susijusių pavojų įtaka ekonomikai

ES lygmeniu nenustatyta sąsajų tarp pastarųjų dešimtmečių atšilimo ir padidėjusio pasėlių derliaus. Technologijų bei ūkio valdymo tobulinimas, ir ūkio metodų pritaikymas iki šiol dažniausiai darė didesnį poveikį derliui nei klimato kaita. Tačiau nuo amžiaus pradžios dėl ekstremalių klimato reiškinių, tokių kaip 2003 m. sausra bei vasaros karščio bangos ir 2007 m. pavasario sausra, pasėlių derlius tapo nepastovesnis.

Pagal daugelį išankstinių vertinimų, visos ES lygmeniu numatomi vidutinių klimato kintamųjų elementų pokyčiai ateinančius tris dešimtmečius bus naudingi žemės ūkio gamybai. Nežiūrint to, vis didesnio neigiamo ekstremalių reiškinių poveikio galima laukti greičiau nei amžiaus viduryje. Kraštutinės klimato sąlygos gali ne tik sužlugdyti kasmetinę gamybą, bet ir smarkiai paveikti ūkių infrastruktūrą ir dėl to sukelti didelių ekonominių nuostolių.

Nors aiškių prognozių, kaip klimato kaita paveiks žemės ūkio gamybą ir kainas, nėra, numatoma, kad dėl vis dažnesnių ekstremalių reiškinių susidarys atsargų trūkumas, o tai nulems didesnius žemės ūkio produkcijos, kainų ir ūkininkų pajamų svyravimus. Apskritai įtaka ūkių pajamoms priklauso nuo daugelio tarpusavyje susijusių veiksnių, tokių kaip pasaulinė rinka ir politinė parama, tačiau dėl ekstremalių klimato reiškinių gali padidėti gamybos sutrikimų tikimybė, o dėl to gali padidėti ūkininkų ekonominės padėties nestabilumas.

2.3. Didesni klimato pavojai kaimo vietovėse

Kaimo vietovėse galimas ne tik tiesioginis klimato kaitos poveikis žemės ūkiui, bet ir įvairūs kiti klimato kaitos nulemti pokyčiai. Be kita ko galima paminėti padidėjusį potvynių pavojų, visų pirma centriniuose ir šiaurės regionuose, ir galimą žalą infrastruktūrai dėl kitų ekstremalių reiškinių. Didėjantį vandens poreikį skirtingoms reikmėms taip pat pajus kaimo gyventojai ir ūkiai.

Daugelyje kaimo vietovių svarbų vaidmenį vaidina miškų ekosistemos ir miškininkystė. Dėl klimato pokyčių daugės audrų, gaisrų, kenkėjų antplūdžio ir ligų protrūkio sukeltų sunkumų, kurie darys įtaką miškų augimui ir gamybai. Tai turės įtakos ekonominiam miškininkystės gyvybingumui, visų pirma pietiniuose regionuose, ir miškų reikšmei užtikrinant aplinkos apsaugą, įskaitant anglies dioksido kaupimą.

Tai, kad sniego danga kalnuotuose regionuose vis plonesnė, neigiamai atsilieps žiemos turizmui ir turizmo pajamomis grindžiamai kaimo ekonomikai. Ta pati problema gali iškilti ir vandens trūkumą patiriančiuose regionuose, o dėl šiltesnio klimato kitų ES sričių kaimo vietovėse gali atsirasti naujų turizmo galimybių.

2.4. Gebėjimas prisitaikyti, atsparumas ir regioniniai skirtumai

Prisitaikymas prie oro sąlygų visada buvo ūkio valdymo dalis, o prie klimato kaitos tam tikra prasme prisitaikoma pagal tuos pačius principus kaip prie trumpalaikių svyravimų. Jau dabar pradedama pritaikyti žemdirbystės metodus ir ūkio strategijas. Tačiau klimato pokyčių mastai ateinančiais dešimtmečiais gali būti tokie, kad daugelis ūkininkų gali nepajėgti prisitaikyti.

Neigiami klimato pokyčiai ir socialinė bei ekonominė situacija daro skirtingą įtaką įvairių ES regionų ūkininkavimo veiklai. Ūkininkų gebėjimus prisitaikyti lemia dabartinės žemės ūkio bei ekologinės sąlygos ir patirtis prisitaikant prie kintančių sąlygų. Be kita ko atsparumui įtaką daro šie socialiniai ir ekonominiai veiksniai:

– ūkio savybės, tokios kaip produkcijos rūšis, ūkio dydis, intensyvumo lygis;

– kultūrų auginimo ir gyvulininkystės sistemų įvairovė, taip pat ne žemės ūkio pajamų šaltiniai;

– prieiga prie svarbios informacijos, įgūdžiai, žinios apie klimato tendencijas ir prisitaikymo sprendimai; prisitaikymą lengvinantis konsultavimo tarnybų vaidmuo;

– bendroji socialinė ir ekonominė situacija; didžiausias ribotus išteklius turinčių arba tolimose kaimo vietovėse gyvenančių ūkininkų atsparumas;

– galimybė pasinaudoti technologijomis ir infrastruktūros pajėgumais.

Numatoma, kad dėl nevienodo klimato kaitos poveikio padidės Europos kaimo vietovių regioniniai ir ekonominiai skirtumai. Ilgainiui dėl klimato kaitos poveikio kai kurių ES regionų žemės ūkio vaidmuo gali dar labiau sumažėti, o kraštutiniais atvejais žemės ūkio paskirties žemė gali likti nebenaudojama; antra vertus, kitų regionų žemės ūkio sąlygos gali pagerėti ir padidėti ūkių pajamos. Tai galėtų turėti didelės įtakos kraštovaizdžiui bei biologinei įvairovei ir atsiliepti bendram Europos regionų vystymuisi.

2.5. Bendras poveikis žemės ūkiui ir maisto saugumui

Dėl klimato kaitos atsiveria nauja galimybė spręsti pasaulinį uždavinį didinti žemės ūkio produkciją, neatsiliekant nuo planuojamo gyventojų skaičiaus augimo, užtikrinti maisto saugą ir kaimo gyventojų pajamas, ir drauge visame pasaulyje išlaikyti aukštus gamtos apsaugos standartus.

Jeigu pasaulio tropikų juostos regionuose, kur yra daugiausiai besivystančių šalių, oro temperatūra pakils ir visai nedaug, sumažės ir taps nepastovesnis pasėlių derlius, o tai turės sunkių pasekmių vietos maisto saugai. Neigiama įtaka žemės ūkio derliui dar labiau sustiprės dėl padažnėjusių ekstremalių klimato reiškinių. Dėl to gali padidėti priklausomybė nuo importuojamo maisto ir padaugėti žmonių, kuriems iškils bado pavojus.

Numatoma, kad kelis ateinančius dešimtmečius arčiau ašigalių esančiose juostose produktyvumas nuolat didės. Nepriklausomai nuo regioninių produkcijos pokyčių, apskritai pasaulinei maisto produkcijai per ateinančius du ar tris dešimtmečius pavojų nekils ir tikimasi, kad augančio pasaulio gyventojų skaičiaus maisto poreikiai bus patenkinti. Tačiau turimose prognozėse ne visada visiškai atsispindi kai kurie pavojai, susiję su ekstremaliais klimato reiškiniais ir kenkėjų antplūdžiais bei ligų protrūkiais, dėl kurių galėtų padidėti neigiamas klimato poveikis tiek išsivysčiusių, tiek besivystančių šalių produktyvumui. Be to, antroje šio amžiaus pusėje pasaulio žemės ūkio produktyvumas gali pradėti mažėti.

Dėl įvairiuose pasaulio regionuose kintančio žemės ūkio gamybos pajėgumo ir dažnesnių ekstremalių reiškinių gali padidėti produkcijos kintamumas, kuris gali paskatinti kainų svyravimą ir prekybos srautų pokyčius.

3. ES žemės ūkio pritaikymas prie klimato pokyčių

Žemės ūkio pritaikymui naudojamos įvairios priemonės: nuo technologinių sprendimų iki ūkio valdymo ar struktūrų pritaikymo ir politinių pokyčių, tokių kaip prisitaikymo planai. Artimiausiu laikotarpiu gali užtekti pritaikyti atskirus ūkius, bet ilgainiui prireiks atlikti technologinius ir struktūrinius pakeitimus. Tam bus reikalingos vietos ir regioninių sąlygų analize paremtos planinės strategijos.

3.1. Ūkių pritaikymas

Europos Sąjungoje pastebima, kaip nuolat kinta pasėlių auginimo principai, ūkio valdymo metodai ir žemės naudojimo pobūdis – tai iš dalies lemia klimato pokyčiai. Taip pritaikant ūkius siekiama padidinti produktyvumą, prisitaikyti prie dabartinių klimato sąlygų ir panaudoti ūkininkų turimas žinias bei patirtį. Ateinančiais dešimtmečiais vien tiktai pritaikyti dabartinius metodus gali būti negana. Galimi šie trumpalaikiai ir vidutinės trukmės prisitaikymo sprendimai :

– priderinti ūkininkavimo veiklos kalendorių, pavyzdžiui, sodinimo ar sėjos ir priežiūros darbų laiką;

– imtis techninių sprendimų, tokių kaip apsaugoti sodus nuo šalnų žalos arba tobulinti gyvūnams skirtų patalpų ventiliacijos ir vėdinimo sistemas;

– parinkti pasėlius ir rūšis, kurie prisitaikytų prie numatomos augimo sezono trukmės ir prie to, kiek esama vandens išteklių, ir būtų atsparesni naujoms temperatūros ir drėgmės sąlygoms;

– pritaikyti pasėlius, pasinaudojant turima genetine įvairove ir naujomis biotechnologijos teikiamomis galimybėmis;

– didinti kenkėjų ir ligų kontrolės efektyvumą, pavyzdžiui, gerinti stebėseną, naudoti įvairią sėjomainą arba kompleksinius kenkėjų valdymo metodus;

– taupyti vandenį – mažinti vandens nuostolius, gerinti drėkinimo metodus ir pakartotinai panaudoti arba kaupti vandens atsargas;

– gerinti dirvožemio valdymą didinant vandens sulaikymą tam, kad būtų išsaugota dirvožemio drėgmė, ir gerinti kraštovaizdžio valdymą, pavyzdžiui, išsaugant prieglobstį naminiams gyvuliams suteikiančius bendrus vietovės elementus.

– auginti karščiui atsparesnių veislių naminius gyvulius ir pritaikyti karščio sąlygomis auginamų gyvulių šėrimo metodus.

Šie sprendimai atskirai ar kartu gali iš esmės padėti atsverti neigiamus klimato pokyčius ir pasinaudoti teigiamais. Turėdami pakankamai žinių ir tinkamas gaires, daugelį šių prisitaikymo būdų ūkininkai gali įgyvendinti šiandien arba artimoje ateityje. Tačiau klimato kaitos keliami pavojai yra tik vienas iš veiksnių, darančių įtaką ūkininkų sprendimams, nes juos veikia daugelis kitų socialinių bei ekonominių ir rinkos aplinkybių.

Prisitaikyti prie vis nepastovesnio klimato bus sunkiau nei prie laipsniškai besikeičiančių vidutinių klimato kintamųjų. Todėl gali tekti skirti daugiau dėmesio žemės ūkio produkcijos ir ūkių pajamų stabilumui ir atsparumui pažeidžiamuose regionuose užtikrinti. Gali prireikti įvairinti ūkių veiklą ir pajamų šaltinius, iš esmės pakeičiant ūkių struktūras ir, kai kuriais atvejais, investuojant papildomą kapitalą.

3.2. Sektoriaus pritaikymas

Palaipsniui stiprėjant klimato kaitos poveikiui gali nebeužtekti pritaikyti atskirus ūkius. Tam, kad prisitaikymo veikla būtų vykdoma platesniu mastu ir būtų geriau koordinuota, taip pat norint padėti išvengti netinkamo prisitaikymo, kuris galėtų turėti rimtų padarinių aplinkai ir ekonominių pasekmių, gali prireikti imtis valstybės institucijų koordinuojamų veiksmų sektoriaus lygmeniu, atsižvelgiant į regioninio bei vietos žemės ūkio įvairovę.

Nuosekliai prisitaikymo struktūrai sukurti gali būti naudojamos nacionalinės ir regioninės prisitaikymo strategijos. ES valstybių narių pažanga, susijusi su nacionalinių prisitaikymo strategijų, įskaitant ir žemės ūkio sektoriuje, rengimu yra nevienoda. Prisitaikymo strategijos gali pagerinti ūkininkų supratimą apie numatomus pokyčius, paskatinti ankstyvus veiksmus ir padėti tinkamai reaguoti bei priimti ilgalaikius sprendimus. Į šį procesą turėtų įsitraukti ir tokias prisitaikymo strategijas turėtų padėti įgyvendinti socialiniai žemės ūkio partneriai.

Vykdant pritaikymą sektoriaus lygiu be kita ko reikia atlikti šiuos veiksmus:

– atsižvelgiant į klimato tendencijas nustatyti atsparias vietoves bei sektorius ir įvertinti poreikius bei galimybes keisti pasėlius bei jų rūšis;

– remti žemės ūkio tyrimus ir eksperimentinį auginimą, siekiant atrinkti pasėlius ir plėtoti geriausiai prie naujų sąlygų pritaikytas rūšis;

– formuoti prisitaikymo gebėjimus ir tuo tikslu didinti suvokimą ir teikti pagrindinę informaciją bei konsultacijas ūkio valdymo klausimais;

– daugiau investuoti į drėkinimo infrastruktūros bei vandens naudojimo technologijų efektyvumo gerinimą ir vandens išteklių valdymą;

– kurti drėkinimo planus, kurie būtų paremti išsamiu jų poveikio įvertinimu, atsižvelgiant į būsimus vandens išteklius, įvairių vartotojų vandens poreikį ir paklausos ir pasiūlos derinimą;

– kurti pavojų ir krizių valdymo priemones, skirtas klimato reiškinių sukeltiems ekonominiams padariniams likviduoti.

Planavimas ir konsultacijos sektoriaus lygiu yra reikalingi, kadangi kai kurios prisitaikymo prie naujų klimato sąlygų priemonės gali būti brangios ir gali pareikalauti didelių ūkininkų investicijų. Be to, kai kurios prisitaikymo priemonės gali padėti ilgainiui užtikrinti pastovias ūkininkų pajamas, bet artimiausioje ateityje jos gali būti rizikingos. Pavyzdžiui, auginant naujų rūšių ar kitus pasėlius gali prireikti specialių technologijų ar rinkodaros, kurioms sėkmingai įdiegti reikia laiko.

Sunku planuoti prisitaikymo veiksmus, nes nėra aiški klimato raida ir jo poveikis konkrečioms vietovėms. Dėl to sunku nustatyti, kokie žemės ūkio sistemų pakeitimai būtų geriausi. Tam, kad prisitaikymo planai būtų sėkmingi ir leistų prisitaikyti prie nenuspėjamų aplinkybių, jie turi būti pradėti įgyvendinti anksti ir būti lankstūs.

4. BŽŪP – pagalba prisitaikyti

Numatomi klimato pokyčiai gali padėti įgyvendinti BŽŪP tikslus: užtikrinti pakankamą maisto kiekį už prieinamą kainą, palaikyti ūkininkavimo ir kaimo vietovių gyvybingumą ir skatinti aplinką tausojančią ūkininkavimo veiklą. Pagrindiniai ES žemės ūkio pritaikymo tikslai: užtikrinti atsparumą klimato pokyčiams, žemės ūkio ir kaimo vietovių socialinį bei ekonominį gyvybingumą ir sąsają su aplinkos apsaugos tikslais.

Dabartinė BŽŪP užtikrina bazines ūkininkų pajamas ir suteikia pagrindą darniai valdyti natūralią aplinką, kurioje vykdoma žemės ūkio veikla. Paramą atsiejus nuo gamybos ir perėjus prie atsietos paramos, ūkininkai įgyja galimybę reaguoti į išorinius poreikius, rinkos ženklus ir dėl klimato kaitos vykstančius pokyčius. Kaimo plėtros politikoje numatyta daug priemonių, kurios padėtų valstybėms narėms tikslingai remti prisitaikymo prie klimato kaitos veiksmus.

Išsamus BŽŪP patikrinimas – tai dar vienas žingsnis darniosios žemdirbystės link ypatingą dėmesį skiriant klimato kaitos švelninimui ir prisitaikymui prie jos, vandens bei biologinės įvairovės apsaugai. Tam yra numatytas tolesnis kaimo plėtros finansavimas. ES ir valstybėms narėms keliamas uždavinys ir suteikiama galimybė iki 2013 m. pabaigos kuo geriau pasinaudoti BŽŪP paramos prisitaikymui priemonėmis.

5. žemės ūkio pritaikymo strategijos kryptys

5.1. Pirmenybė nežalingoms priemonėms

Neaiškumų akivaizdoje ekonomiškai efektyviausia būtų pirmenybę teikti nežalingoms prisitaikymo priemonėms, kurias reikalui esant galima atšaukti (angl. „no-regret“ measures ). Toks pasirinkimas padeda prisitaikyti prie daugelio tikėtinų pokyčių ir skatina bendrą socialinę bei ekonominę gerovę ir naudą aplinkai. Žemės ūkio sektoriuje tai reiškia, kad tausiau naudojant gamtos, visų pirma vandens ir dirvožemio, išteklius didinamas žemės ūkio ekosistemų atsparumas. Saugodamas gamtos išteklius, nuo kurių priklauso žemės ūkis, sektorius gali lengviau užtikrinti atsparumą klimato pokyčiams. Tokie veiksmai leis užtikrinti, kad ateinančiais dešimtmečiais įgyvendinti valdymo sprendimai nesusilpnins sugebėjimo prisitaikyti prie vėliau šiame amžiuje galimo didesnio poveikio.

Baltojoje knygoje „Prisitaikymas prie klimato kaitos. Europos veiksmų programos kūrimas“ nurodoma, kad svarbu nustatyti, kurie vandens valdymui keliami reikalavimai turėtų būti integruoti į atitinkamas BŽŪP priemones. Be to, žemės ūkio pritaikymo priemones galima numatyti nacionaliniu lygmeniu įgyvendinant Vandens pagrindų direktyvą ir Potvynių direktyvą.

5.2. Žemės ūkio, kaip ekosistemų saugotojo, vaidmens stiprinimas

Atsižvelgiant į numatomą klimato kaitos poveikį Europos hidrologinėms sistemoms, buveinėms ir biologinei įvairovei, valdant žemės ūkio paskirties žemę turi būti rūpinamasi ekosistemomis – tai labai svarbu didinant bendrą atsparumą klimato kaitai. Pavyzdžiui, žemės ūkis gali padėti valdyti vandenskyrą, apsaugoti buveines bei biologinę įvairovę, taip pat palaikyti ir atkurti daugiafunkcius kraštovaizdžius. Be to, žemės ūkio paskirties žemėje sukūrus laukinių gyvūnų takų sistemą, būtų galima palengvinti įvairių rūšių gyvūnų migraciją, o ganyklose sulaikytas vanduo gali būti panaudotas potvynių rizikai mažinti. Galėtų būti pripažintas ir toliau didinamas žemės ūkio kaip „žaliosios infrastruktūros“ vaidmuo.

Šiuo metu naudojamos žemės ūkio ir aplinkos apsaugos priemonės padeda įgyvendinti šį tikslą, bet ne visada gali pakankamai prisidėti prie sąsajų tarp biologinę įvairovę saugančių sričių stiprinimo. Todėl sėkmingai prisitaikyti turėtų padėti kaimo plėtros priemonių taikymas plačiau, ne tik atskirų ūkių lygmeniu.

5.3. Žemės ūkio infrastruktūros atsparumo didinimas

Žemės ūkis kaip gamybos sistema priklauso nuo ilgalaikio turto (pvz., įrangos, pastatų, žemės ūkio mašinų) ir infrastruktūros, kuriems gali turėti įtakos ekstremalūs reiškiniai. Tokių reiškinių nulemti dideli ekonominiai nuostoliai sektoriui gali sukelti didelių problemų, visų pirma todėl, kad ilgalaikio žemės ūkio turto vertė paprastai yra didelė, lyginant su vidutine metine produkcija ir ūkio pajamomis. Todėl reikia toliau vystyti prevencinę veiklą ir kurti prie regioninių ypatumų pritaikytas priemones, skirtas galimos žalos klausimui spręsti.

5.4. Prisitaikymo ir poveikio švelninimo sąveikos plėtotė

Vykdant žemės ūkio veiklą į atmosferą patenka daug azoto oksido ir metano išlakų, kurios daro įtaką visuotiniam atšilimui. ES žemės ūkio sektorius gali prisidėti prie klimato kaitos padarinių švelninimo: mažinti išlakų, gaminti atsinaujinančią energiją bei biomasės produktus ir saugoti anglies junginius žemės ūkio paskirties žemėje.

Sprendžiant dvejopą uždavinį – mažinti šiltnamio efektą sukeliančių dujų išlakas ir tuo pačiu metu prisitaikyti prie klimato kaitos, – būtina kuo glaudžiau susieti prisitaikymą ir poveikio švelninimą. Reikia nustatyti priemones, kurios būtų naudingos tiek mažinant išlakas, tiek didinant žemės ūkio atsparumą, ir skatinti jų naudojimą. Be kita ko būtų galima paminėti dirvožemį ir jo įdirbimo metodus, kurie padeda išlaikyti ir didinti organinės anglies kiekį dirvožemyje, ir ganyklų apsaugą bei jų valdymą. Ekologinis ūkininkavimas gali padėti sušvelninti klimato kaitos poveikį, nes jam būdingi efektyvūs maistinių medžiagų ciklai ir dirvožemio valdymas, o tai paprastai leidžia užtikrinti didesnę įvairovę ir remtis geresnėmis žiniomis apie tai, kaip veikia ūkio ekosistema; be to, jo atsparumas klimato kaitai gali būti didesnis.

Prieš priimant sprendimą dėl tinkamų priemonių taikymo reikėtų atsižvelgti į tai, kad tikslai gali prieštarauti vieni kitiems, todėl kai kuriais atvejais gali tekti ieškoti kompromisų. Šioms priemonėms įgyvendinti valstybės narės gali naudoti kaimo plėtros fondus.

5.5. Geresnis ūkininkų gebėjimas prisitaikyti

Norint geriau pritaikyti žemės ūkį, būtina didinti ūkininkų gebėjimą prisitaikyti. Gerinant su klimatu susijusios informacijos teikimą ir konsultacinę pagalbą galima padidinti ūkininkų ir žemės ūkio darbuotojų motyvaciją ir pasiruošimą prisitaikyti. Tam naudojamos įvairios jiems skirtos priemonės, tokios kaip kursai, specializuota spauda, ryšių technologijos. Klimato kaitos temą taip pat svarbu įtraukti į jauniems ūkininkams, ūkių darbuotojams ir jų mokiniams skirtas švietimo programas. Galėtų būti vystomos ūkių konsultavimo paslaugos, padedančios platinti konkretiems regionams skirtą informaciją ir duoti praktinius patarimus prisitaikymo klausimais, kurie padėtų ūkininkams pasiruošti būsimiems pokyčiams.

Atlikus išsamų BŽŪP patikrinimą numatytos kaimo plėtros politikos priemonės, kurios suteikia papildomų galimybių finansuoti sklaidos bei mokymo programas ir naudotis ūkių konsultavimo paslaugomis.

5.6. Valstybių narių bendradarbiavimo skatinimas

Reikia plėtoti prisitaikymui prie klimato pokyčių skirtas nacionalines ir regionų programas ir strateginį mąstymą. Valstybių narių apsikeitimas nuomonėmis, patyrimais ir gerąja patirtimi, susijusiais su prisitaikymo žemės ūkio sektoriuje galimybėmis, gali išskirti geriausiai prie numatomos klimato raidos pokyčių pritaikytą ūkininkavimo veiklą ir gamybos sistemas. Iki 2009 m. pabaigos bus sudaryta Baltojoje knygoje siūloma techninė žemės ūkio darbo grupė, kuri padės Poveikio ir prisitaikymo iniciatyvinei grupei.

Komisijos iniciatyvoje sukurti tarpuskaitos mechanizmą, kuris padėtų keistis informacija apie klimato kaitos įtaką ir žalą, reikės numatyti dalytis informacija apie nacionalinio žemės ūkio sektoriaus vystymąsi, projektų rezultatus ir gerąja patirtimi žemės ūkio sektoriuje.

5.7. Mokslinių tyrimų veiklos klimato ir žemės ūkio srityse stiprinimas

Planuojant žemės ūkio pritaikymo veiksmus neužtenka remtis žiniomis apie visuotinius klimato modelius – būtina išsami informacija apie klimato poveikį regionams ir prasmingas prisitaikymo pasirinkčių ir jų tinkamumo vietos bei ūkių lygiu įvertinimas. Reikia gerinti ir tikslinti numatomo klimato poveikio ir jo žalos įvertinimo erdvės ir laiko aspektus, ir geriau suprasti žemės ūkio ir klimato sąveiką. Neseniai paskelbtame Komisijos komunikate apie Europos žemės ūkio mokslinius tyrimus COM (2008) 862 „Nuoseklios Europos žemės ūkio mokslinių tyrimų darbotvarkės strategijos kūrimas“. smulkiai išdėstomi ES klimato kaitos mokslinių tyrimų ir inovacijų, taip pat ir žemės ūkyje, poreikiai ir kryptys. Žemės ūkio tyrimų nuolatinis komitetas (SCAR) klimato kaitą įvardijo kaip prioritetinę sritį ir pripažino, kad Europos lygmeniu moksliniai tyrimai nepakankamai koordinuojami. Sudaryta nacionalinių programų vadovų darbo grupė, kuri turi apsvarstyti, kaip klimato kaita veikia žemės ūkį ir kaip galima žemės ūkį tinkamai pritaikyti prie klimato kaitos poveikio ir jį sušvelninti.[2]

COM (2008) 862 „Nuoseklios Europos žemės ūkio mokslinių tyrimų darbotvarkės strategijos kūrimas“.

Be to, kadangi klimato kaitos keliami pavojai daro didesnį poveikį kaimo vietovėms, o didelei daliai Europos kaimo regionų būdingas ekonominis daugiafunkciškumas, svarbu gerai suvokti klimato kaitos poveikį kaimo vietovių ekonomikai ir bendruomenei. Todėl galėtų būti aktyviau vykdomi socialiniai ir ekonominiai klimato kaitos keliamų uždavinių ir jų poveikio darniam kaimo vietovių valdymui tyrimai.

Klimato kaita iš naujo atkreipia dėmesį į poreikį nuolat vykdyti ES ir nacionalinius tyrimus žemės ūkio srityje, pavyzdžiui, poreikį kultivuoti kultūras, rūšis ir bandas, kurios geriau prisitaikytų prie būsimų sąlygų. Moksliniai tyrimai taip pat turi padėti švelninti padarinius, siekiant toliau vystyti tinkamas ir prieinamas technologijas bei naujoves. Būsimas Septintosios bendrosios mokslinių tyrimų programos tarpinis vertinimas suteikia galimybę peržiūrėti, kurioms sritims teikiama pirmenybė, ir atitinkamai spręsti paramos moksliniams tyrimams klimato ir žemės ūkio srityse klausimą.

Kitas svarbus uždavinys – gamtos bei agronominių mokslų duomenis susieti su ūkininkų žiniomis apie vietos sąlygas. Tai leistų vystyti tvirtas prisitaikymo strategijas, kurios, numačius įvairius klimato ir socialinius bei ekonominius scenarijus, padėtų sumažinti neigiamą klimato kaitos poveikį. Šiuo atžvilgiu svarbi gali būti ūkių konsultavimo sistema.

Taip pat svarbu stiprinti regioninių institucijų gebėjimus naudotis tinkamomis priemonėmis sprendžiant klimato kaitos klausimus. Nacionalinių ir regioninių tyrimų institucijų partnerystė, konsultavimo paslaugos ir žemės ūkio socialiniai partneriai, taip pat informaciją ūkininkams teikiantys regioniniai tinklai padės kurti tinkamas konkrečiai vietai pritaikytas strategijas.

5.8. Atsparumo rodiklių nustatymas

Galėtų būti išnagrinėta galimybė nustatyti specialius žemės ūkiui skirtus rodiklius, tokius kaip gebėjimo prisitaikyti ir atsparumo rodiklis. Remiantis tuo, kaip nedidelę vietovę veikia klimato kaita, natūralūs pavojai ir kintančios oro sąlygos, turėtų būti nustatomas tos vietovės atsparumas. Kuriant atsparumo rodiklį, kuris apimtų ir gebėjimą prisitaikyti, reikės visapusiškai atsižvelgti į klimato, aplinkos, socialinius bei ekonominius veiksnius.

6. Išvados

Ūkininkams reikės prisitaikyti prie klimato kaitos, ir tuo pačiu metu jie turės sumažinti šiltnamio efektą sukeliančių dujų išlakų ūkiuose ir padidinti žemės ūkio atitiktį aplinkosaugos reikalavimams. Reikia geriau ir visapusiškiau reaguoti į klimato kaitos keliamas problemas, kad būtų išsaugotas ES žemės ūkio atsparumas ir konkurencingumas, idant jo atstovai ir toliau galėtų tiekti aukštos kokybės maistą ir teikti aplinkos apsaugos bei kraštovaizdžio tvarkymo paslaugas, ir kad būtų užtikrintas ES kaimo vietovių darnus vystymasis. Klimato kaita suteikia naują perspektyvą pastangoms spręsti maisto saugumo klausimą.

Prisitaikymas yra ilgalaikis procesas, kuris ateinančiais dešimtmečiais priklausys nuo klimato raidos ir remsis gausėjančiomis žiniomis ir praktine patirtimi. Šiame procese svarbu ūkininkus įtraukti į diskusiją apie prisitaikymo poreikius ir kviesti pasidalyti praktine patirtimi, nes ūkiuose vykstantys pokyčiai yra svarbus prisitaikymo elementas.

Po 2013 m. atliekant bendrosios žemės ūkio politikos apžvalgą reikės išnagrinėti poreikį užtikrinti žemės ūkio ir kaimo vietovių pritaikymui palankias sąlygas. Norint užtikrinti veiksmingą prisitaikymą ir diegti naujas technologijas, kurios padeda mažinti klimato kaitos poveikį ir tuo pačiu metu skatina ilgalaikį ūkininkavimo veiklos gyvybingumą, prireiks investicijų ir planavimo pastangų, kurių atskiri ūkiai užtikrinti nesugebėtų. Valdžios institucijoms teks tam tikras vaidmuo, susijęs su prisitaikymo prie klimato kaitos politikos rėmimu ir skatinimu.

[1] COM (2009) 147.

[2] COM (2008) 862 „Nuoseklios Europos žemės ūkio mokslinių tyrimų darbotvarkės strategijos kūrimas“.

MT

(...PICT...)|IL-KUMMISSJONI TAL-KOMUNITAJIET EWROPEJ|

Brussell, 1.4.2009

SEG(2009) 417

DOKUMENT TA' ĦIDMA TAL-ISTAFF TAL-KUMMISSJONI

li takkumpanja l-WHITE PAPER L-adattament għat-tibdil fil-klima: Lejn qafas Ewropew għall-azzjoni L-adattament għat-tibdil fil-klima: l-isfida għall-agrikoltura u għaż-żoni rurali Ewropej

{KUMM(2009) 147 finali}

DOKUMENT TA' ĦIDMA TAL-ISTAFF TAL-KUMMISSJONI

L-adattament għat-tibdil fil-klima: l-isfida għall-agrikoltura u għaż-żoni rurali Ewropej

1. Introduzzjoni

Matul id-deċennji li ġejjin l-agrikoltura se tkun influwenzata mit-tibdil fil-klima kemm fil-livell globali kif ukoll fl-UE. Anki jekk l-agrikoltura tal-UE hija żviluppata teknoloġikament, il-kapaċità tagħha li twassal l-ikel u li tikkontribwixxi għas-servizzi tal-ekosistema għas-soċjetà Ewropea tiddependi direttament minn kundizzjonijiet klimatiċi. Il-bdiewa Ewropej se jkun jeħtiġilhom jiddefinixxu l-istrateġiji tagħhom dwar il-produzzjoni, il-ġestjoni u l-investiment fl-azjendi agrikoli huma u jfaċċaw inċertezza li kulma jmur tiżdied.

It-tibdil fil-klima hija waħda mill-ħafna fatturi li jsawru l-agrikoltura Ewropea u ż-żoni rurali. Fatturi soċjoekonomiċi, kompetizzjoni internazzjonali, żvilupp teknoloġiku, kif ukoll għażliet ta’ politika se jiddeterminaw l-impatt li t-tibdiliet agroklimatiċi se jkollhom fuq is-settur agrikolu tal-UE. Minħabba li l-bdiewa jġestixxu l-maġġor parti tal-art fl-UE, il-Politika Agrikola Komuni (PAK) għandha rwol fl-iffaċilitar tal-adattament għall-kundizzjonijiet klimatiċi billi tgħin lill-bdiewa biex jadattaw il-produzzjoni tagħhom għas-sitwazzjoni klimatika li qed tinbidel u billi tipprovdi servizzi ekosistemiċi aktar mifruxin li jiddependu mill-ġestjoni speċifika tal-art.

Il-White Paper ‛L-adattament għat-tibdil fil-klima’ COM(2009) 147. jiddeskrivi qafas Ewropew għal azzjoni biex ir-reżistenza tal-Ewropa għat-tibdil fil-klima tiġi għall-aħjar, u tenfasizza l-ħtieġa li l-adattament jiddaħħal fl-oqsma ta’ politika kollha tal-Ewropa u li tittejjeb il-kooperazzjoni f’kull livell ta’ governanza.[1]

COM(2009) 147.

Dan id-dokument jikkomplementa l-White Paper, u jagħti fil-qosor l-impatti prinċipali tat-tibdil fil-klima fuq l-agrikoltura tal-UE, jeżamina l-ħtiġijiet kollha tal-adattament, jiddeskrivi l-implikazzjonijiet għall-PAK u jesplora l-orjentazzjonijiet possibbli għal azzjoni fil-ġejjieni. Jimmira għal aktar involviment tal-Istati Membri u l-komunità tal-biedja f’dibattitu u azzjoni dwar il-ħtiġijiet ta’ adattament li jirriżultaw minn pressjonijiet klimatiċi.

2. It-tibdil fil-klima: tħassib ewlieni għall-agrikoltura tal-UE

2.1. L-impatti fuq il-produzzjoni agrikola

Bidliet klimatiċi se jkollhom effetti kumplessi fuq il-proċessi bijofiżiċi li fuqhom huma mibnija s-sistemi agrikoli, b’konsegwenzi kemm negattivi kif ukoll pożittivi f’reġjuni differenti tal-UE. Żieda fil-konċentrazzjoni atmosferika tas-CO 2 , temperaturi ogħla, tibdiliet fix-xejriet annwali u staġjonali tax-xita u fil-frekwenza ta’ avvenimenti estremi se jaffettwaw il-volum, il-kwalità u l-istabbiltà tal-produzzjoni tal-ikel u fl-ambjent naturali fejn isseħħ l-agrikoltura. Varjazzjonijiet klimatiċi se jkollhom konsegwenzi fuq id-disponibbiltà tar-riżorsi tal-ilma, fuq l-insetti qerrieda u l-mard u l-ħamrija, li jwasslu għal bidliet sinifikanti fil-kundizzjonijiet għall-agrikoltura u għall-produzzjoni tal-bhejjem. F'każijiet estremi, id-degradazzjoni tal-ekosistemi agrikoli tista' tkun tfisser id-deżertifikazzjoni li tirriżulta f'telf totali tal-kapaċità produttiva tal-art inkwistjoni.

Fiż-żmien qasir il-frekwenza u l-intensità ta’ avvenimenti estremi tat-temp u varjazzjonijiet staġjonali fix-xejriet tax-xita huma l-fatturi li x’aktarx ikollhom l-agħar konsegwenzi għall-agrikoltura. Hemm varjazzjonijiet ġeografiċi kbar fil-kundizzjonijiet klimatiċi mistennija fis-seklu wieħed u għoxrin. F’ċerti żoni se jkun hemm effetti simultanji negattivi u pożittivi b’riżultati netti mhux magħrufa, għaliex il-modi kif l-uċuħ jirrispondu għal varjazzjonijiet klimatiċi għad mhumiex mifhuma sew. Għalkemm it-tibdil fil-klima huwa proċess globali, l-impatti lokali huma varji. L-effetti kumplessivi netti fuq l-attivitajiet tal-biedja se jvarjaw madwar l-Ewropa kollha kif ukoll bejn it-tipi ta’ azjendi agrikoli ġewwa l-istess reġjun.

L-Anness 1 jagħti fil-qosor l-aspetti u l-impatti prinċipali ta' tibdiliet klimatiċi fir-reġjuni differenti tal-UE.

Uċuħ

Ċerti aspetti tat-tibdil fil-klima bħal temperaturi aktar sħan, fotosintesi mtejjeb minħabba preżenza ogħla tas-CO 2 fl-arja u staġjuni tat-tkabbir idumu aktar fit-tul jista' jkollhom effetti pożittivi fuq il-produttività ta’ uċuħ tar-raba ’ f’ċerti żoni, tal-anqas sa nofs is-seklu. Fir-reġjuni tat-tramuntana jista’ jkun il-każ li jiżdiedu l-prodotti tal-uċuħ u l-firxa possibbli tal-uċuħ tista’ tkun usa’, iżda dawn il-benefiċċji se joħorġu biss bħala riżultat ta’ żieda żgħira fit-temperatura, u xejn ma huma ċerti. Aktar tisħin se jirriżulta f’aktar ħsara għaliex it-tkabbir tal-pjanti u tal-prodotti huma kundizzjonati mil-limiti tat-temperatura marbutin ma’ fażijiet ta’ riproduzzjoni ewlenin. L-aċċellerazzjoni taċ-ċiklu veġetattiv jista’ jkollha effetti negattivi fuq il-proċess tal-maturazzjoni u l-kwalità taż-żrieragħ.

Wieħed jista’ jistenna diversi impatti negattivi minħabba l-varjabbiltà fil-preċipitazzjoni interannwali u staġjonali, bi tnaqqis mistenni fix-xita sajfija fin-nofsinhar tal-UE u żieda fl-intensità tax-xita xitwija fit-tramuntana u fiċ-ċentru tal-UE. Kundizzjonijiet tat-temp estremi, bħal perjodi ta’ sħana u ta’ nixfa, b’mod partikolari matul il-fażijiet kritiċi tat-tkabbir tal-uċuħ, jistgħu jfixklu il-produzzjoni bil-kbir.

Il-produzzjoni tal-ħaxix hija sensittiva ħafna għad-disponibbiltà tal-ilma u saħansitra għal pressjonijiet ħfief relatati ma’ temperaturi li jmorru lil hinn mill-firxa ottima, u dan irendi lil dan it-tip ta’ produzzjoni vulnerabbli ħafna għal bidliet klimatiċi.

Fil-każ ta’ uċuħ perenni, avvenimenti estremi jirrappreżentaw riskju serju għaliex jistgħu jaffettwaw il-kapaċità tal-produzzjoni għal bosta snin. Kultivazzjonijiet perenni wkoll jiġu affettwati mit-tressiq ’il quddiem tal-fażijiet fenoloġiċi, filwaqt li jkun hemm anqas possibbiltajiet li l-uċuħ tar-raba' jadattaw billi jinbidel il-kalendarju tal-operazzjonijiet tal-biedja.

Matul il-perjodu meta joħroġu l-fjuri ħafna siġar tal-frott huma suxxettibbli għall-ġlata tar-rebbiegħa u t-temperatura xitwija għandha rwol sinifikanti fil-produttività. Hekk kif it-temperaturi aktar sħan javvanzaw kemm id-data tal-aħħar ġlata tar-rebbiegħa kif ukoll id-data ta’ meta jibdew joħorġu l-fjuri, ir-riskju ta’ ħsara x’aktarx li jibqa’ fil-biċċa l-kbira ma jinbidilx. Ir-riskju tal-ħsara kkaġunata mill-ġlata tal-ħarifa bikrija x’aktarx li jonqos, filwaqt li x’aktarx li tikber il-ħtieġa ta’ ilma. Diffikultajiet relatati ma' insetti qerrieda u mard mistennija li jiżdiedu.

L-impatti fuq is-settur tal- inbid jinkludu żieda fir-riskju tal-ġlata, taqsir fil-perjodu tas-sajran, pressjonijiet tal-ilma, li jista’ jagħmel ħafna ħsara fl-istadju tal-maturità, u bidliet fix-xejriet tal-insetti qerrieda u tal-mard. Iż-żona Ewropea adattata għall-produzzjoni tal-inbid u taż-żebbuġ jista’ jkun li tespandi lejn it-tramuntana u l-lvant. Fiż-żoni tal-produzzjoni ta’ bħalissa x’aktarx li tiżdied il-varjabbiltà fil-produzzjoni tal-frott.

Bhejjem

Kundizzjonijiet aktar niexfa u temperaturi ogħla se jaffettwaw l-attivitajiet tal-bhejjem f'diversi modi inklużi l-implikazzjonijiet għas-saħħa u l-benessri tal-annimali. It-tibdil fil-klima fuq is-settur tal-bhejjem għandu influwenza kumplessa minħabba d-diversità kbira fis-sistemi tal-produzzjoni tal-UE.

Tisħin u avvenimenti estremi, bħal perjodi ta' sħana, se jkollhom impatti diretti fuq is-saħħa, it-tkabbir u l-produzzjoni tal-annimali, kif ukoll fuq ir-riproduzzjoni. Se jkun hemm ukoll effetti indiretti minħabba bidliet fil-produttività tar-ragħa u tal-uċuħ għall-għalf, u fid-distribuzzjoni tal-mard tal-annimali.

Impatti negattivi ħafna x'aktarx li se jinħassu fis-sistemi estensivi tar-ragħa li jiddependu direttament fuq kundizzjonijiet klimatiċi għall-forniment tal-għalf u tal-kenn. Fiż-żoni tal-Mediterran temperaturi aktar sħan u nuqqas ta' xita sajfija se jqassru t-tul taż-żmien għar-ragħa kif ukoll il-produzzjoni u l-kwalità tal-għalf. Fiż-żoni umdi tat-tramuntana tal-punent it-tisħin moderat jista' jkun, madankollu, ta' benefiċċju għall-attivitajiet tal-bhejjem fiż-żmien bejn qasir u medju minħabba ż-żieda fil-produttività tal-artijiet għar-ragħa.

2.2. Effetti ekonomiċi tar-riskji relatati mal-klima

Fil-livell tal-UE, ma ġiet stabbilita l-ebda korrelazzjoni bejn it-tisħin ta’ dawn l-aħħar deċennji u l-livell ta' produzzjoni tal-uċuħ, li b'mod ġenerali żdiedu. L-effetti tat-titjib fit-teknoloġija u l-ġestjoni tal-biedja u l-adattament kontinwu tal-prattiki tal-biedja s'issa jissuperaw bil-ħafna l-impatt tat-tibdil fil-klima. Madankollu, żdiedet il-varjabbiltà tal-prodotti tal-uċuħ sa mill-bidu tas-seklu b'konsegwenza ta' avvenimenti klimatiċi estremi, bħan-nixfa u s-sħana tas-sajf tal-2003 u n-nixfa fir-rebbiegħa tal-2007.

Il-biċċa l-kbira tal-valutazzjonijiet jipprevedu li fil-livell globali tal-UE, it-tibdiliet mistennija fil-fatturi klimatiċi medji se jkunu ta' benefiċċju għall-produzzjoni agrikola għat-tliet deċennji li ġejjin. Għaldaqstant, wieħed jista' jistenna dejjem aktar impatti negattivi kkawżati minn avvenimenti estremi aktar kmieni minn nofs is-seklu. Minbarra t-tfixkil fil-produzzjoni annwali, l-estremi klimatiċi jistgħu jaffettwaw b'mod iebes ħafna l-infrastruttura tal-biedja, u dan jikkawża telf ekonomiku kbir.

Għalkemm previżjonijiet dwar l-impatti tat-tibdil fil-klima fuq il-produttività agrikola u fuq il-prezzijiet huma inċerti, huwa mistenni li ż-żieda fl-avvenimenti estremi jkollha konsegwenzi fuq il-volatilità tal-produzzjoni agrikola, minħabba nuqqasijiet ta' forniment relatati mat-temp. Għalkemm l-impatti aħħarija fuq id-dħul mill-biedja jiddependu minn kif jaħdmu fuq xulxin ħafna fatturi, bħas-suq globali u l-appoġġ ta' politika, il-probabbiltà ogħla ta' nuqqasijiet fil-produzzjoni tista' twassal għal nuqqas ta' stabbiltà dejjem jiżdied fis-sitwazzjoni ekonomika tal-bdiewa affettwati mill-avvenimenti klimatiċi estremi.

2.3. Riskji klimatiċi aktar mifruxa għal żoni rurali

Iż-żoni rurali huma esposti għal firxa wiesgħa ta' impatti minn varjazzjonijiet klimatiċi, minbarra dawk li jaffettwaw direttament l-agrikoltura. Dawn jinkludu riskju miżjud ta' għargħar, partikolarment fir-reġjuni ċentrali u tat-tramuntana, u riskji ta' ħsara għall-infrastruttura minħabba avvenimenti estremi oħra. Kompetizzjoni dejjem tiżdied bejn id-diversi użi tal-ilma se tikkonċerna wkoll il-populazzjoni u l-ekonomiji rurali.

L-ekosistemi tal-foresti u l-forestrija huma ta' importanza f'ħafna żoni rurali. Tibdiliet klimatiċi se jwasslu għal riskju miżjud ta' disturbi minħabba maltemp, nirien, u tfaqqigħ ta' pesti u ta' mard b'implikazzjonijiet għat-tkabbir u l-produzzjoni tal-foresti. Dan se jaffettwa l-vijabbiltà ekonomika tal-forestrija, l-aktar fiż-żoni tan-nofsinhar, u l-kapaċità li l-foresti jipprovdu servizzi ambjentali, inkluża l-funzjoni tal- carbon sink (assorbiment tal-karbonju).

Ix-xejra lejn tnaqqis fil-kopertura ta' borra fiż-żoni tal-muntanji se jkollha konsegwenzi negattivi għat-turiżmu xitwi u fuq l-ekonomiji rurali li jiddependu fuq id-dħul mit-turiżmu. Dan jista' jagħti l-każ ukoll għaż-żoni li jiffaċċjaw nuqqas ta' ilma, filwaqt li klima b'aktar sħana tista' ġġib opportunitajiet ta' turiżmu għaż-żoni rurali f'postijiet oħra tal-UE.

2.4. Kapaċità ta' adattament, vulnerabbiltà u differenzi reġjonali

L-adattament għall-kondizzjonijiet tat-temp dejjem kien jifforma parti mill-ġestjoni tal-biedja u sa ċertu punt l-adattament għat-tibdil fil-klima jsegwi l-istess prinċipji bħall-adattament għal varjazzjonijiet fuq żmien qasir Diġa qed iseħħ l-adattament tat-tekniki agrnomiċi u tal-istrateġiji tal-biedja. Fid-deċennji li ġejjin, madankollu, il-kobor tal-bidliet fil-klima jista' jkun li jaqbeż il-kapaċità ta' adattament ta' ħafna bdiewa.

Il-vulnerabbiltà tal-biedja tvarja madwar l-UE kollha skont l-esponiment għal impatti negattivi u skont il-kuntest soċjoekonomiku. Il-kundizzjonijiet agroekoloġiċi li jeżistu bħalissa u l-esperjenza fit-trattament ta' kundizzjonijiet li jinbidlu jinfluwenzaw il-kapaċità tal-bdiewa fl-adattament. Il-fatturi soċjoekonomiċi li jiddefinixxu r-reżistenza jinkludu:

– Karatteristiċi tal-azjenda agrikola bħat-tip ta' produzzjoni, id-daqs tal-azjenda, il-livell ta' intensità;

– Diversità fis-sistemi tal-kultivazzjoni tal-uċuħ u t-trobbija tal-bhejjem, u l-prezenza ta' sorsi oħra barra mill-agrikoltura;

– Aċċess għat-tagħrif relevanti, ħiliet u għarfien dwar ix-xejriet klimatiċi u soluzzjonijiet ta' adattament; ir-rwol li għandhom is-servizzi ta' konsulenza fl-iffaċilitar tal-adattament;

– Is-sitwazzjoni soċjo-ekonomika ġenerali, il-bdiewa l-aktar vulnerabbli b'riżorsi limitati jew li jgħixu f'żoni rurali remoti;

– Aċċess għall-kapaċità disponibbli tat-teknoloġija u l-infrastruttura.

L-effetti irregolari tal-bidliet fil-klima mistennija li jenfasizzaw id-differenzi reġjonali u jkompli jgħarraq id-disparitajiet ekonomiċi fost iż-żoni rurali Ewropej Fil-medda t-twila, pressjonijiet klimatiċi jistgħu jwasslu għal aktar marġinalizzazzjoni tal-agrikoltura jew saħansitra għall-abbandun tal-art agrikola f'ċerti partijiet tal-UE, filwaqt li oħrajn għandhm mnejn jaraw titjib fil-kondizzjonijiet agrikoli u fid-dħul mill-biedja. Dan possibbilment jaffettwa b'mod sinifikanti l-pajsaġġi u l-bijodiversità u jinfluwenza l-iżvilupp globali tar-reġjuni tal-Ewropa.

2.5. Impatti globali fuq l-agrikoltura u fuq is-sikurezza tal-ikel

It-tibdil fil-klima jitfa' perspettiva oħra fir-rigward tal-isfida globali li tiżdied il-produzzjoni agrikoli biex iżżomm maż-żieda prevista fil-popolazzjoni, li tiġi ggarantita s-sikurezza tal-ikel u tal-għixien rurali filwaqt li jinżammu għoljin l-istandards dwar il-ħarsien ambjentali madwar id-dinja kollha.

Fir-reġjuni tad-dinja b'latitudini baxxa, fejn jinsabu l-biċċa l-kbira tal-pajjiżi li qed jiżviluppaw, tisħin addizzjonali limitat ukoll jista' jirriżulta fi tnaqqis tal-prodott tal-uċuħ u jixpruna l-varjabbiltà tal-prodott b'konsegwenzi lokali serji għas-sikurezza tal-ikel. Effetti negattivi fuq prodotti agrikoli se jeħżienu minħabba avvenimenti estremi tat-temp aktar frekwenti. Dan x'aktarx li jżid id-dipendenza fuq l-importazzjonijiet tal-ikel u l-għadd ta' nies f'riskju tal-ġuħ.

F'latitudnijiet ogħla ż-żieda fil-produttività mistennija li tkun predominanti fid-deċennji li ġejjin. Minkejja tibdiliet reġjonali fil-produzzjoni, il-produzzjoni globali tal-ikel fiż-żewġ jew fit-tliet deċennji li ġejjin mhumiex se jiġu mhedda, u mistennija żżomm il-pass maż-żieda fid-domanda tal-ikel tal-popolazzjoni dinjija li qed tiżdied. Madankollu, il-previżjonijiet ta' bħalissa mhux dejjem iqisu għalkollox uħud mir-riskji tal-avvenimenti klimatiċi estremi u tat-tfaqqigħ ta' insetti qerrieda u tal-mard, u dan jista' jrendi agħar l-istampa tal-preżent dwar l-impatti klimatiċi fuq il-produttività kemm fil-pajjiżi li qed jiżviluppaw kif ukoll fil-pajjiżi żviluppati. Barra minn hekk, sat-tieni nofs ta' dan is-seklu il-produttività agrikola globali jista' jkun li tibda tonqos.

It-tagħqida ta' tibdiliet fil-potenzjal tal-produzzjoni agrikola fir-reġjunijiet differenti tad-dinja u l-frekwenza mħaffa ta' avvenimenti estremi jistgħu jwasslu għal varjabbiltà akbar fil-produzzjoni, sitwazzjoni li tikkontribwixxi lejn aktar volatilità fil-prezzijiet u tibdiliet fil-flussi tal-kummerċ.

3. Adattament tal-agrikoltura tal-UE għal tibdiliet klimatiċi

Miżuri ta' adattament fl-agrikoltura jvarjaw minn soluzzjonijiet teknoloġiċi fil-ġestjoni ta' azjendi jew strutturi agrikoli, sa bidliet ta' politika, bħal pjanijiet ta' adattament. F'terminu qasir adattament awtonomu fil-livell tal-azjenda agrikola jista' jkun biżżejjed, iżda fit-terminu itwal l-adattament fil-forma ta' tibdiliet teknoloġiċi jew strutturali se jsir neċessarju. Dan se jirrikjedi strateġiji ppjanati bbażati fuq analiżi ta' kondizzjonijiet lokali u reġjonali.

3.1. Adattament fil-livell tal-azjenda agrikola

L-evoluzzjoni kostanti ta' xejriet fl-uċuħ, ta' prassi tal-ġestjoni tal-azjenda agrikola u tal-użu tal-art huma osservati madwar l-UE, parzjalment bħala tweġiba għal varjazzjoni klimatika. Adattamenti bħal dawn fil-livell tal-azjenda jimmiraw għaż-żieda fil-produttività u jittrattaw kondizzjonijiet klimatiċi eżistenti, u jibnu fuq l-għarfien u l-esperjenza tal-bidwi. Matul is-snin li ġejjin, l-adattament jista' jkun li jeħtieġ li jmur lil hinn minn sempliċement aġġustamenti fil-prassi kurrenti. Soluzzjonijiet possibbli fuq terminu qasir sa medju jinkludu:

– Aġġustament fl-iskedar ta' operazzjonijiet agrikoli, bħat-tħawwil jew id-dati taż-żrigħ u t-trattatmenti;

– Soluzzjonijiet tekniċi, bħall-ħarsien tal-imsaġar mill-ħsara tal-ġlata jew titjib fis-sistemi tal-ventilazzjoni u tat-tkessiħ fil-kennijiet tal-annimali;

– L-għażla tal-uċuħ u tal-varjetajiet li huma adattati aħjar għat-tul ta' żmien mistenni tal-istaġun tat-tkabbir u tad-disponibbiltà tal-ilma, u li huma aktar reżistenti għal kundizzjonijiet ġodda ta' temperatura u ta' umdità;

– L-adattament tal-uċuħ bl-għajnuna tad-diversità ġenetika eżistenti u tal-possibbiltajiet ġodda li toffri l-bijoteknoloġija;

– Titjib fl-effettività tal-kontroll tal-insetti qerrieda u l-mard, pereżempju permezz ta' monitoraġġ aħjar, newbiet diversifikati, jew metodi integrati tal-ġestjoni tal-insetti qerrieda;

– Użu aktar effiċjenti tal-ilma permezz tat-tnaqqis tat-telf tal-ilma, titjib fil-prattiki tal-irrigazzjoni, u r-riċiklaġġ jew il-ħżin tal-ilma;

– Titjib fil-ġestjoni tal-ħamrija, billi jinżdied iż-żamma tal-ilma għall-konservazzjoni tal-umdità tal-ħamrija, u l-ġestjoni tal-pajsaġġ, bħaż-żamma tal-karatteristiċi tal-pajsaġġ li joffru kenn għall-bhejjem tat-trobbija;

– L-introduzzjoni ta' razez ta’ bhejjem aktar reżistenti għas-sħana u l-adattament ta' xejriet fil-konsum tal-ikel tal-annimali f'kundizzjonijiet ta' stress mis-sħana.

Individwalment jew meħudin flimkien, dawn is-soluzzjonijiet għandhom potenzjal sostanzjali li jibbilanċjaw kontra t-tibdiliet klimatiċi negattivi jew biex jieħdu vantaġġ minn dawk pożittivi. Ħafna minn dawn l-għażliet ta' adattament jistgħu jiġu implimentati mill-bdiewa llum jew fil-futur qarib, sakemm ikollhom għarfien biżżejjed u linji ta' gwida. Madankollu, ir-riskji klimatiċi huma aspett wieħed biss li jinfluwenza d-deċiżjonijiet tal-bdiewa, li jinvolvu ħafna aktar kunsiderazzjonijiet soċjoekonomiċi u kummerċjali.

L-adattament għall-varjabbiltà klimatika li qed tiżdied se jkun aktar diffiċli mill-aġġustament għal tibdiliet gradwali fil-valuri klimatiċi medji. Jista' jagħti l-każ li dan jirrikjedi aktar attenzjoni biex jiġu assigurati l-istabbiltà u r-reżistenza tal-produzzjoni agrikola u d-dħul tal-azjendi agrikoli fir-reġjuni vulnerabbli. Id-diversifikazzjoni tal-attivitajiet tal-biedja u tas-sorsijiet tad-dħul, flimkien ma' tibdiliet fundamentali fl-istrutturi tal-azjendi agrikoli u f'ċerti każijiet, investimenti addizzjonali, jista' jkun li jsiru neċessarji.

3.2. Adattament fil-livell settorjali

Adattament awtonomu fil-livell tal-azjenda agrikola jista' jkun limitat hekk kif l-impatti tat-tibdil fil-klima gradwalment isiru aktar drastiċi. Jista' jkun hemm il-bżonn ta' reazzjonijiet madwar is-settur kollu mfassla skont id-diversità tal-agrikoltura reġjonali u lokali u mmexxija minn awtoritajiet pubbliċi biex jiffaċilitaw azzjoni adattata aktar wiesgħa u kkoordinata, u sabiex jgħinu fl-evitar tal-adattament ħażin, li jista; jkollu konsegwenzi ambjentali u ekonomiċi serji.

L-istrateġiji nazzjonali u reġjonali ta' adattament jistgħu jipprovdu qafas koerenti għall-iffaċilitar tal-adattament. L-Istati Membri tal-UE jinsabu fi stadji differenti ta' tħejjija u żvilupp tal-istrateġiji nazzjonali ta' adattament, inkluż is-settur agrikolu. L-istrateġiji ta' adattament jistgħu jtejbu l-konoxxenza tal-bidwi tat-tibdiliet ipproġettati, iħeġġu azzjoni bikrija u jiffaċilitaw tweġibiet u soluzzjonijiet xierqa b'vijabbiltà temporali twila. L-isħab soċjali fl-agrikoltura jistgħu jgħinu fi strateġiji ta' adattament bħal dawn u għandhom ikunu involuti f'dan il-proċess.

L-adattament fil-livell settorjali jista' jinkludi:

– L-identifikazzjoni ta' erjas u setturi vulnerabbli u valutazzjoni ta' bżonnijiet u opportunitajiet għal bidliet fl-uċuħ u fil-varjetajiet bħala tweġiba għax-xejriet klimatiċi,

– Appoġġ għal riċerka agrikola u għal produzzjoni esperimentali li timmira għas-selezzjoni tal-uċuħ u l-iżvilupp ta' varjetajiet li jadattaw l-aħjar għal kondizzjonijiet ġodda,

– Bini ta' kapaċità ta' adattament permezz taż-żieda tal-għarfien u l-forniment ta' informazzjoni u pariri importanti dwar il-ġestjoni tal-azjenda agrikola,

– Tisħiħ ta' investiment fl-effiċjenza mtejba tal-infrastruttura tal-irrigazzjoni u tat-teknoloġiji fl-użu tal-ilma, kif ukoll tal-ġestjoni tar-riżorsi tal-ilma,

– Żvilupp ta' pjanijiet ta' irrigazzjoni bbażati fuq valutazzjonijiet tal-impatti tagħhom, id-disponibbiltà tal-ilma għall-futur u l-ħtiġijiet ta' ilma tal-utenti differenti, filwaqt li jiġi meqjus il-bilanċ bejn id-domanda u l-forniment,

– Żvilupp ta' strumenti għall-ġestjoni tar-riskju u tal-kriżi li kapaċi jlaħħqu mal-konsegwenzi ta' avvenimenti li jirriżultaw mill-klima.

L-ippjanar u l-parir madwar is-settur kollu huma meħtieġa għaliex uħud mill-miżuri għall-aġġustament tal-kundizzjonijiet klimatiċi ġodda x'aktarx li jqumu l-flus u jirrikjedu investimenti sinifikanti mill-bdiewa. Minbarra dan, ċerti miżuri ta' adattament jistgħu jgħinu jmantnu d-dħul tal-bdiewa għal żmien fit-tul, iżda fiż-żmien qasir iġibu magħhom riskju ogħla. Pereżempju. l-użu ta' varjetajiet ġodda jew ta' uċuħ ġodda jista' jirrikjedi teknoloġiji speċifiċi jew kummerċjalizzazzjoni speċifika, li jkunu jirrikjedu aktar żmien biex jiġu żviluppati b'suċċess.

L-ippjanar tal-adattament huwa sfida minħabba l-inċertezzi fl-iżviluppi klimatiċi u minħabba l-impatti tagħhom li huma speċifiċi għal-lokal, li jagħmluha diffiċli biex jiġu identifikati l-aħjar bidliet fis-sistemi agrikoli. Biex ikun ta' suċċess l-ippjanar tal-adattament irid jibda kmieni u jrid ikun flessibbli biżżejjed biex ilaħħaq mal-inċertezzi.

4. PAK – kontribuzzjoni għall-adattament

Żviluppi klimatiċi previsti jistgħu jaffettwaw il-ksib tal-għanijiet tal-PAK li tiżgura d-disponibbiltà suffiċjenti ta' ikel bi prezzijiet raġonevoli, li tikkontribwixxi għall-vijabbiltà tal-biedja u taż-żoni rurali, u li tippromwovi prassi tal-biedja li jiffavorixxu l-ambjent. L-għanijiet ewlenin tal-adattament għall-agrikoltura tal-UE huma li jiġu assigurati r-reżistenza għal varjazzjonijiet klimatiċi, il-vijabbiltà soċjoekonomika tal-agrikoltura u taż-żoni rurali, u l-koerenza mal-għanijiet tal-ħarsien tal-ambjent.

Il-PAK tal-preżent tipprovdi livell bażiku ta' siġurtà ta' dħul għall-bdiewa kif ukoll qafas għall-ġestjoni sostenibbli tal-ambjent naturali li fih issir l-attività agrikola. It-trasferiment minn appoġġ marbut mal-produzzjoni għal għajnuna diżakkoppjata jiffaċilita li l-bdiewa jirreaġixxu għal rekwiżiti esterni, għas-sinjali tas-suq kif ukoll għal żviluppi li jirriżultaw minħabba t-tibdil fil-klima. Il-politika tal-iżvilupp rurali toffri lill-Istati Membri firxa ta' miżuri li permezz tagħhom jistgħu jipprovdu appoġġ immirat għal attivitajiet li jikkontribwixxu għal adattament għal bidliet klimatiċi.

Il-"Kontroll tas-Saħħa" tal-PAK jirrappreżenta pass ieħor fid-direzzjoni lejn l-agrikoltura sostenibbli b'enfasi speċifika fuq il-mitigazzjoni tat-tibdil fil-klima u l-adattament għalih, fuq l-ilma u fuq il-ħarsien tal-bijodiversità, li għalihom ġie miftiehem aktar finanzjament ta' żvilupp rurali. L-isfida u l-opportunità għall-UE u l-Istati Membri tagħha fil-perjodu sa tmiem l-2013 hija li jsir l-aħjar użu possibbli mill-istrumenti li hemm disponibbli tal-PAK bħala appoġġ għall-adattament.

5. Orjentazzjonijiet għal strateġija ta' adattament fl-agrikoltura

5.1. Il-prijoritizzazzjoni ta' miżuri "mingħajr ebda dispjaċir"

Quddiem l-isfida ta' inċertezzi inerenti, il-prijoritizzazzjoni ta' għażliet "mingħajr ebda dispjaċir" għal azzjoni ta' adattament għandha tiżgura l-approċċ l-aktar effettiv fl-ispiża. Dawn huma għażliet li jgħinu fit-trattament ta' firxa wiesgħa ta' tibdiliet raġonevoli u li jixprunaw benefiċċji fl-istess ħin soċjoekonomiċi u ambjentali. Fis-settur agrikolu dan ifisser titjib fir-reżistenza tal-ekosistemi agrikoli permezz tal-użu aktar sostenibbli tar-riżorsi naturali, b'mod partikolari l-ilma u l-ħamrija. Permezz tal-ħarsien tal-bażi tar-riżorsi naturali li fuqha tiddependi l-agrikoltura, is-settur jista' jibni reżistenza aħjar għat-tibdiliet klimatiċi. Tweġibiet bħal dawn se jiżguraw li d-deċiżjonijiet ġestjonarji li jiġu implimentati matul id-deċennji li ġejjin ma jnaqqsu xejn mill-kapaċità li wieħed ikun jista' jlaħħaq ma' impatti potenzjali akbar aktar tard fis-seklu.

Kif indikat fil-White paper "L-adattament għat-tibdil fil-klima: Lejn qafas Ewropew għall-azzjoni", huwa wkoll neċessarju li jiġu evalwati liema rekwiżiti dwar il-ġestjoni tal-ilma għandhom jiġu integrati aktar fl-istrumenti relevanti tal-PAK. Il-miżuri ta' adattament li jikkonċernaw l-agrikoltura jistgħu wkoll jiġu integrati fl-implimentazzjoni nazzjonali tad-Direttiva ta' Qafas dwar l-Ilma u d-Direttiva dwar l-Għargħar.

5.2. It-tisħiħ tar-rwol tal-agrikoltura bħala fornitur tas-servizzi ekosistemiċi

Billi jitqiesu l-impatti previsti tat-tibdil fil-klima fuq is-sistemi idroloġiċi, il-ħabitats u l-bijodiversità tal-Ewropa, iż-żamma tal-ekosistemi permezz tal-ġestjoni tal-art agrikola għandha rwol ċentrali fil-kontribuzzjoni għar-reżistenza globali għat-tibdil fil-klima. L-agrikoltura, pereżempju, tista' tgħin fil-ġestjoni tal-meded tal-art b’nixxigħat (watersheds), fil-ħarsien tal-ħabitats u tal-bijodiversità kif ukoll fiż-żamma u r-restawr ta' pajsaġġi multifunzjonali. Fost affarijiet oħra, il-migrazzjoni tal-ispeċijiet jista' jiġi ffaċilitat bl-istabbiliment ta' netwerks ta' kurituri tal-art agrikola għall-annimali selvaġġi, u l-kapaċità tar-ragħa għaż-żamma tal-ilma tista' tintuża biex jitnaqqas ir-riskju tal-għargħar. Ir-rwol potenzjali tal-agrikoltura fil-forniment ta' "infrastruttura ħadra" bħal din tista' tiġi rikonoxxuta u mtejba aktar.

Miżuri agro-ambjentali tal-preżent jikkontribwixxu għal dan il-għan, iżda forsi mhux dejjem itejbu biżżejjed il-konnettività bejn iż-żoni li jipproteġu l-bijodiversità. F'dan il-kuntest, l-applikabbiltà tal-miżuri għall-iżvilupp rurali fuq skala territorjali lil hinn mil-livell jew mill-azjendi agrikoli individwali tista' titqies li tgħin fl-adattament b'suċċess.

5.3. It-titjib fir-reżistenza tal-infrastruttura agrikola

L-agrikoltura bħala sistema ta' produzzjoni tiddependi fuq assi fissi (eż. tagħmir, bini, makkinarju) u infrastruttura, li jistgħu jiġu affettwati minn avvenimenti estremi. It-telf ekonomiku potenzjali ikkaġunat minn avvenimenti bħal dawn jista' jkun ta' tħassib serju għas-settur, b'mod partikolari minħabba l-fatt li fl-agrikoltura l-valur ta' assi fissi juri t-tendenza li huwa sinifikanti meta mqabbel mal-prodott medju annwali u d-dħul mill-biedja. Għaldaqstant jeħtieġ aktar żvilupp ta' azzjoni preventiva u ta' strumenti ta' żvilupp imfassla għall-karatterstiċi reġjonali biex inlaħħqu mal-ħsara potenzjali.

5.4. Żvilupp ta' sinerġiji bejn l-adattament u l-mitigazzjoni

Attivitajiet agrikoli huma sors importanti ta' emissjonijiet tal-ossidu tan-nitroġenu u tal-metan, li jikkontribwixxu għat-tisħin globali. Fl-UE l-agrikoltura tista' tikkontribwixxi għall-mitigazzjoni tat-tibdil fil-klima billi tnaqqas l-emissjonijiet tagħha bil-produzzjoni ta' enerġiji rinnovabbli u tal-prodotti tal-bijomassa, u permezz tal-ħżin tal-karbonju fil-ħamrija tal-art agrikola.

Biex tiġi indirizzata l-isfida doppja tat-tnaqqis tal-emissjonijiet GHG filwaqt li nlaħħqu mat-tibdil fil-klima, se jkun neċessarju li jiġu assigurati kemm jista' jkun is-sinerġiji bejn l-adattament u l-mitigazzjoni. Jeħtieġ li jiġu identifikati u promossi miżuri li jipprovdu benefiċċji reċiproċi f'termini tat-tnaqqis fl-emissjonijiet u tat-tisħiħ tar-reżistenza tal-biedja. Dawn jinkludu, fost oħrajn, prassi tal-ħamrija u tal-kultivazzjoni li jgħinu biex iżommu u jżidu l-karbonju organiku fil-ħamrija, u l-ħarsien u l-ġestjoni tar-ragħa. Il-biedja organika għandha l-potenzjal għall-mitigazzjoni permezz taċ-ċikli effiċjenti ta' nutrijenti u tal-ġestjoni tal-ħamrija, għaliex ġeneralment timplika diversità ogħla u livell għoli ta' għarfien fil-funzjonament tal-ekosistema tal-biedja, u x'aktarx ukoll li tkun aktar reżistenti għat-tibdil fil-klima.

Għandhom jitqiesu kunflitti potenzjali bejn l-għanijiet meta niddeċiedu dwar miżuri xierqa, u f'xi każijiet kompromessi jistgħu jkunu neċessarji. L-Istati Membri jistgħu jużaw fondi għall-iżvilupp rurali biex jimplimentaw dawn il-miżuri.

5.5. It-titjib fil-kapaċità ta' adattament tal-bdiewa

It-titjib fil-kapaċità ta' adattament tal-bdiewa huwa rekwiżit neċessarju għas-sostenn tal-adattament fl-agrikoltura. It-titjib tal-informazzjoni u tal-appoġġ ta' konsulenza dwar kwistjonijiet relatati mal-klima għall-bdiewa u għall-ħaddiema agrikoli huwa kruċjali għall-motivazzjoni u t-tħejjija għall-adattament. Hemm id-disponibbiltà ta' diversi mezzi bħal korsijiet dedikati, pubblikazzjonijiet speċjalizzati, u l-użu tat-teknoloġiji tal-komunikazzjoni. Huwa wkoll importanti li t-tibdil fil-klima jiddaħħal fis-sistemi edukattivi għal bdiewa żgħażagħ, il-ħaddiema u l-apprendistati agrikoli. Jistgħu jiġu żviluppati servizzi tal-konsulenza dwar l-azjenda agrikola sabiex ikunu jistgħu jintużaw bħala strument għat-tqassim tal-informazzjoni speċifika għar-reġjun u ta' soluzzjonijiet ta' adattament prattiċi li jtejbu l-ħiliet tal-bdiewa biex jirreaġixxu għal tibdiliet tal-ġejjieni.

Il-miżuri adottati fil-qafas tal-"Kontroll tas-Saħħa" tal-PAK jipprovdu possibbiltajiet addizzjonali, fi ħdan il-politika tal-iżvilupp rurali, għall-finanzjament tal-programmi tat-tqassim u tat-taħriġ, u għall-użu tas-servizzi tal-konsulenza dwar l-azjenda agrikola.

5.6. L-iffaċilitar tal-kooperazzjoni bejn l-Istati Membri

L-iżvilupp ta' programmi u ħsieb ta' politika nazzjonali u sottonazzjonali dwar l-adattament għat-tibdil fil-klima, jeħtieġ li jiġi inkoraġġit. L-iskambju ta' approċċi, esperjenza u tal-aħjar prassi fl-għażliet ta' adattament fis-settur agrikolu ta' bejn l-Istati Membri jistgħu javvanzaw il-prassi tal-biedja u s-sistemi tal-produzzjoni l-aħjar adattati għall-iżviluppi klimatiċi mistennija. Grupp tekniku ta' ħidma dwar l-agrikoltura, li jappoġġja l-Grupp tat-Tmexxija dwar l-Impatti u l-Adattament, kif propost mill-White Paper, se jiġi stabbilit sa tmiem l-2009.

L-inizjattiva tal-Kummissjoni li tistabbilixxi Mekkaniżmu ta' Kumpens li jservi bħala pjattaforma għall-iskambju tal-informazzjoni dwar impatti u vulnerabbiltajiet tat-tibdil fil-klima, jeħtieġ li tinkludi parti dedikata speċifikatament għall-qsim ta' żviluppi nazzjonali, riżultati ta' proġetti u tal-aħjar prassi fis-settur agrikolu.

5.7. It-titjib fir-riċerka dwar il-klima u l-agrikoltura

L-ippjanar tal-adattament fl-agrikoltura ma jistax jiddependi fuq għarfien dwar ix-xejriet globali tal-klima, iżda jeħtieġ informazzjoni aktar dettaljata dwar impatti reġjonali kif ukoll valutazzjoni bis-sens tal-għażliet ta' adattament u l-fattibbiltà tagħhom fil-livell lokali u tal-azjenda agrikola. Huma essenzjali t-titjib u l-irfinar tal-iskali spazjali u taż-żmien tal-valutazzjonijiet tal-impatti klimatiċi u tal-vulnerabbiltà mistennija, u għarfien aħjar tal-interazzjonijiet bejn l-agrikoltura u l-klima. Komunikazzjoni tal-Kummissjoni ta' dan l-aħħar dwar ir-riċerka agrikola Ewropea COM(2008) 862 "Lejn strateġija koerenti għal Aġenda Ewropea dwar ir-Riċerka Agrikola". telabora dwar il-ħtiġijiet u d-direzzjonijiet għar-riċerka u l-innovazzjoni tal-UE dwar it-tibdil fil-klima, inklużi dawk għas-settur agrikolu. It-tibdil fil-klima ġie identifikat bħala qasam prijoritarju mill-Kumitat Permanenti dwar ir-Riċerka Agrikola (SCAR), li rrikonoxxa nuqqas sinifikanti fil-koordinament tar-riċerka fil-livell Ewropew. Ġie stabbilit grupp ta' ħidma ta' maniġers nazzjonali ta' programmi biex iqis kif it-tibdil fil-klima jaffettwa l-agrikoltura, u kif l-agrikoltura tista' tadatta b'mod xieraq u għall-mitigazzjoni ta' dawn l-effetti.[2]

COM(2008) 862 "Lejn strateġija koerenti għal Aġenda Ewropea dwar ir-Riċerka Agrikola".

Barra minn hekk, peress li ż-żoni rurali huma esposti għal riskji klimatiċi aktar mifruxin u peress li partijiet sinifikanti tal-Ewropa rurali huma kkaratterizzati mill-multifunzjonalità ekonomika, l-għarfien integrat tal-impatti tat-tibdil fil-klima fuq l-ekonomiji u s-soċjetajiet rurali huwa importanti. B'hekk ir-riċerka soċjoekonomika dwar l-isfida tal-klima u l-impatt tagħha fuq is-sostenibbiltà rurali tista' tittejjeb.

L-isfida tal-klima tpoġġi enfasi mġedda fuq il-ħtieġa għal riċerka agrikola sostnuta, fil-livelli tal-UE u nazzjonali, pereżempju dwar l-iżvilupp ta' wċuħ, varjetajiet u merħliet adattati aħjar għal kundizzjonijiet tal-ġejjieni. Il-mitigazzjoni teħtieġ ukoll li tiġi appoġġjata minn sforzi tar-riċerka biex jiġu żviluppati aktar it-teknoloġiji u l-innovazzjoni xierqa u affordabbli. L-evalwazzjoni ta' nofs il-perjodu tas-7 Programm Kwadru tar-Riċerka li ġej tipprovdi l-opportunità biex jiġi rivedut il-bilanċ fost il-prijoritajiet tematiċi, li jindirizzaw f'dak il-kuntest il-kwistjoni ta' appoġġ għar-riċerka dwar il-klima u l-agrikoltura.

Sfida ewlenija oħra hija li r-riżultati mix-xjenzi fiżiċi u agronomiċi jiġu integrati mal-għarfien lokali tal-bdiewa, sabiex jiġu żviluppati strateġiji ta' adattament robusti li, b'firxa ta' xenarji klimatiċi u soċjoekonomiċi, jistgħu jimminimizzaw l-impatti negattivi tat-tibdil fil-klima. F'dan ir-rigward is-Sistema tal-Konsulenza dwar l-Azjenda Agrikola jista' jkun strument importanti.

Ugwalment ta' importanza huwa t-tisħiħ fil-kapaċità tal-istituzzjonijiet reġjonali biex jużaw għodod xierqa għall-indirizzar ta' tibdiliet klimatiċi. Sħubijiet bejn l-istituzzjonijiet tar-riċerka nazzjonali u reġjonali, is-servizzi ta' konsulenza u s-sħab soċjali fl-agrikoltura, kif ukoll l-istabbiliment ta' netwerks reġjonali li jipprovdu informazzjoni għall-komunitajiet tal-biedja, se jgħinu fit-tfassil ta' strateġiji adegwati li jkunu speċifiċi għas-sit.

5.8. L-iżvilupp ta' indikaturi ta' vulnerabbiltà

Wieħed jista' jesplora l-iżvilupp ta' indikaturi speċifiċi għall-agrikoltura bħal indiċi għall-kapaċità ta' adattament u ta' vulnerabbiltà. L-identifikazzjoni ta' vulnerabbiltà jeħtieġ li ssir fuq skala spazjali baxxa, abbażi ta' sensittività kurrenti għall-varjabbiltà klimatika u riskji naturali kif ukoll xenarji ta' tibdiliet fix-xejriet tat-temp. It-tfassil ta' indikatur ta' vulnerabbiltà, inkluż l-aspett ta' kapaċità ta' adattament, se jirrikjedi approċċ multidimensjonali li jgħaqqad flimkien fatturi klimatiċi, ambjentali u soċjoekonomiċi.

6. Konklużjonijiet

It-tibdil fil-klima se jirrikjedi lill-bdiewa li jadattaw filwaqt li jintalbu wkoll li jnaqqsu l-emissjonijiet tal-gassijiet serra fil-livell tal-azjenda agrikola, u li jtejbu l-prestazzjoni ambjentali tal-agrikoltura. L-iżvilupp ta' reazzjoni għat-tibdil fil-klima li tkun komprensiva u li tevolvi progressivament huwa meħtieġ biex jinżammu r-reżistenza u l-kompetittività tal-agrikoltura tal-UE bil-għan li tkun tista' tkompli fir-rwol tagħha bħala fornitur ta' ikel u ta' servizzi ambjentali u ta' pajsaġġ ta' kwalità għolja, kif ukoll tikkontribwixxi għall-iżvilupp sostenibbli taż-żoni rurali tal-UE. It-tibdil fil-klima ġġib ukoll perspettiva addizzjonali għall-isfida għas-sigurtà tal-ikel.

L-adattament huwa proċess fit-tul li jeħtieġ li matul id-deċennji li ġejjin jevolvi skont ix-xejriet klimatiċi u billi jissejjes fuq korp dejjem jikber ta' għarfien u esperjenza prattika. F'dan il-proċess, huwa importanti li l-komunità tal-biedja tkun involuta aktar fid-diskussjoni dwar il-ħtiġijiet ta' adattament u fil-qsim tal-prattiki, għaliex bidliet fil-livell tal-azjenda agrikola huma parti ewlenija tal-adattament.

Fil-kuntest tar-reviżjoni tal-Politika Agrikola Komuni, wara l-2013 il-bżonn li jiġu żgurati kondizzjonijiet favorevoli għall-adattament taż-żoni agrikoli u rurali jeħtieġ li jiġu eżaminati. L-adattament effikaċi u l-adozzjoni ta' teknoloġiji ġodda, li t-tnejn jikkontribwixxu kemm għall-mitigazzjoni kif ukoll għall-vijabbiltà fit-tul tal-biedja, se jirrikjedu investimenti u sforzi ta' ppjanar li jmorru lil hinn mill-kapaċità tal-azjendi agrikoli individwali. L-awtoritajiet pubbliċi se jkollhom rwol fl-appoġġ u l-iffaċilitar tal-politiki dwar l-adattament għat-tibdil fil-klima.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 "Lejn strateġija koerenti għal Aġenda Ewropea dwar ir-Riċerka Agrikola".

LV

(...PICT...)|EIROPAS KOPIENU KOMISIJA|

Briselē, 1.4.2009

SEC(2009) 417

KOMISIJAS DIENESTU DARBA DOKUMENTS

pavaddokuments BALTĀ GRĀMATA Adaptācija klimata pārmaiņām — iedibinot Eiropas rīcības pamatprincipus Adaptācija klimata pārmaiņām — Eiropas lauksaimniecības un lauku apvidu uzdevums

{COM(2009) 147 galīgā redakcija}

KOMISIJAS DIENESTU DARBA DOKUMENTS

Adaptācija klimata pārmaiņām — Eiropas lauksaimniecības un lauku apvidu uzdevums

1. Ievads

Nākamajās desmitgadēs klimata pārmaiņas lauksaimniecību ietekmēs gan visā pasaulē, gan Eiropas Savienībā. Lai gan ES lauksaimniecība ir tehnoloģiski attīstīta, tās iespējas nodrošināt pārtiku un daļēji arī ekosistēmas pakalpojumus Eiropas sabiedrībai ir tieši atkarīgas no klimatiskajiem apstākļiem. Eiropas lauksaimniekiem ir vajadzīga skaidra ražošanas, saimniekošanas un ieguldījumu stratēģija augošas nenoteiktības apstākļos.

Klimata pārmaiņas ir viens no aspektiem, kas ietekmē Eiropas lauksaimniecību un lauku apvidus. Sociālekonomiskie faktori, starptautiskā konkurence, tehnoloģiskā attīstība un izvēlētā politika noteiks, kāda būs agroklimatisko pārmaiņu ietekme uz ES lauksaimniecības nozari. Tā kā lauksaimnieki apsaimnieko lielāko daļu zemes ES, kopējo lauksaimniecības politiku (KLP) var izmantot, lai sekmētu adaptāciju mainīgajiem apstākļiem, proti, tā var palīdzēt lauksaimniekiem pielāgot ražošanu klimatisko apstākļu maiņai un nodrošināt plašākus ekosistēmas pakalpojumus, kas atkarīgi no zemes apsaimniekošanas.

Baltajā grāmatā par adaptāciju klimata pārmaiņām COM(2009) 147. ir izklāstīti pamatprincipi pasākumiem, lai uzlabotu Eiropas izturētspēju klimata pārmaiņu priekšā, uzsverot to, ka adaptācijas aspekts ir jāintegrē visās nozīmīgākajās Eiropas politikas jomās un ka ir jāstiprina sadarbība visos pārvaldes līmeņos.[1]

COM(2009) 147.

Šis dokuments papildina Balto grāmatu, un tajā kodolīgi izklāstīts, kāda būs klimata pārmaiņu galvenā ietekme uz ES lauksaimniecību, aplūkotas adaptācijas vajadzības, raksturots, kā tas skars KLP, un izvērtēti iespējamie virzieni rīcībai nākotnē. Dokumenta mērķis ir iesaistīt dalībvalstis un lauksaimniekus diskusijā un pasākumos saistībā ar adaptācijas vajadzībām, kuru cēlonis ir klimata pārmaiņas.

2. Klimata pārmaiņas — galvenās problēmas ES lauksaimniecībā

2.1. Ietekme uz lauksaimniecisko ražošanu

Klimata pārmaiņas daudzējādi ietekmē biofizikālos procesus, kas ir lauksaimniecības sistēmu pamatā, un dažādos ES reģionos šīs sekas var būt gan pozitīvas, gan negatīvas. Pieaugošā CO 2 koncentrācija atmosfērā, augstāka temperatūra, pārmaiņas gada un sezonālajā nokrišņu režīmā un ekstremālu parādību biežumā — visi šie faktori ietekmēs pārtikas ražošanas apjomu, kvalitāti un stabilitāti, kā arī dabas vidi, kurā norisinās lauksaimnieciskā ražošana. Klimatisko apstākļu variācijas ietekmēs ūdens resursu pieejamību, kaitēkļus un slimības, augsnes, un rezultātā būtiski mainīsies lauksaimniecības un lopkopības apstākļi. Ekstremālos gadījumus lauksaimniecības ekosistēmu degradācija var novest pie pārtuksnešošanās, kas nozīmē pilnīgu zemes ražīguma zudumu.

Domājams, ka tuvākajā laikā lauksaimniecību vissmagāk ietekmēs tādi faktori kā ekstremālu meteoroloģisku parādību biežums un intensitāte un nokrišņu sezonālās izmaiņas. XXI gadsimtā dažādos ģeogrāfiskos apgabalos būs novērojami ļoti dažādi klimatiskie apstākļi. Dažos apgabalos ietekme būs vienlaikus pozitīva un negatīva, tās galīgās sekas — neparedzamas, jo kultūru reakcija uz klimatiskām variācijām vēl nav pietiekami labi izprasta. Lai gan klimata pārmaiņas ir globāls process, to vietējā ietekme ir ļoti dažāda. Visā visumā galīgā ietekme uz lauksaimniecību būs atšķirīga gan dažādos ES reģionos, gan dažāda veida saimniecībās vienā reģionā.

1. pielikumā īsi izklāstīti klimata pārmaiņu galvenie aspekti un ietekmes dažādos ES reģionos.

Laukaugi

Dažiem klimata pārmaiņu aspektiem, kā augstākai temperatūrai, intensīvākai fotosintēzei (ko izraisa lielāka CO 2 koncentrācija gaisā) un garākiem veģetācijas periodiem, dažos apvidos var būt mēreni pozitīva ietekme uz laukaugu kultūru ražību vismaz līdz gadsimta vidum. Ziemeļu reģionos, iespējams, palielināsies ražība un paplašināsies laukaugu audzēšanas areāls, tomēr šādi ieguvumi būs vērojami tikai tad, ja temperatūra paaugstināsies nedaudz, un ar tiem saistītas ļoti lielas neskaidrības. Jo lielāks ir temperatūras kāpums, jo lielāka ir arī negatīvā ietekme, tāpēc ka viens no faktoriem, kas nosaka augu augšanu un ražību, ir temperatūras robežvērtības saistībā ar galvenajām vairošanās stadijām. Īsākiem veģetācijas cikliem var būt negatīva ietekme uz graudu briešanu un kvalitāti.

Daudzējāda negatīva ietekme būs tam, ka aizvien mainīgāks kļūs gada un sezonālais nokrišņu daudzums, proti, gaidāms, ka ES dienvidos samazināsies nokrišņu daudzums vasarā, bet ES centrālajos un ziemeļu apgabalos palielināsies nokrišņu daudzums ziemā. Ekstremāli laikapstākļi, piemēram, karstuma viļņi un sausums, var ievērojami kaitēt augkopībai, sevišķi tad, ja tie sakrīt ar svarīgām augšanas fāzēm.

Dārzeņu audzēšanu ļoti ietekmē ūdens pieejamība un pavisam nelielas temperatūras svārstības ārpus optimālā diapazona, un tāpēc šo nozari sevišķi ietekmē klimata pārmaiņas.

Ekstremālas parādības nopietni apdraud daudzgadīgas kultūras , jo tās var ietekmēt ražību vairāku gadu periodā. Daudzgadīgu augu kultivēšanu ietekmē arī tas, ka fenoloģiskās fāzes iestājas agrāk, tomēr daudzgadīgiem augiem salīdzinājumā ar laukaugiem ir mazāk iespēju pielāgoties, pat ja maina lauku darbu kalendāru.

Daudzus augļu kokus apdraud pavasara salnas ziedēšanas laikā, un ziemas temperatūra ievērojami ietekmē to ražību. Tā kā temperatūras paaugstināšanās dēļ gan pēdējās pavasara salnas, gan ziedēšana būs vērojama agrāk, var uzskatīt, ka kaitējuma risks praktiski nemainīsies. Domājams, ka kaitējuma risks, ko rada agras rudens salnas, samazināsies, toties palielināsies vajadzība pēc ūdens. Tāpat paredzams, ka palielināsies kaitēkļu un slimību sagādātās grūtības.

Ietekme vīnkopības nozarē galvenokārt ir šāda: lielāks salnu risks, īsāks nogatavošanās periods, ūdens trūkums, kas ir sevišķi kaitīgs nogatavošanās fāzē, un pārmaiņas kaitēkļu un slimību izplatībā un attīstībā. Vīnogulāju un olīvu audzēšanai piemērotie apgabali Eiropā var pavirzīties uz ziemeļiem un austrumiem, bet pašreizējos audzēšanas apgabalos, domājams, palielināsies augļu ražas svārstības.

Lopkopība

Sausākam klimatam un augstākai temperatūrai būs dažāda ietekme uz lopkopību, tostarp uz dzīvnieku veselību un labturību. Klimata pārmaiņām ir daudzveidīga ietekme uz lopkopību tāpēc, ka Eiropas Savienībā ir ļoti dažādas lopkopības sistēmas.

Sasilšana un ekstremālas parādības, piemēram, liels karstums, tieši ietekmē dzīvnieku veselību, audzēšanu, produktivitāti un vairošanos. Ietekme var izpausties arī netieši kā izmaiņas ganību un lopbarības kultūru ražībā un dzīvnieku slimību izplatībā.

Domājams, ka ietekme būs sevišķi negatīva uz ekstensīvas ganīšanas sistēmām, kurās barības un pajumtes nodrošināšana ir tieši atkarīga no klimatiskajiem apstākļiem. Vidusjūras reģionā augstāka temperatūra un nokrišņu daudzuma samazināšanās vasarā saīsinās ganīšanas periodu un samazinās lopbarības ražošanas apjomus un kvalitāti. Toties ziemeļrietumu mitrajos apgabalos mērena sasilšana īsā līdz vidējā termiņā var nākt par labu lopkopībai, jo palielināsies ganību produktivitāte.

2.2. Ar klimatu saistīto risku ekonomiskās sekas

ES līmenī vēl nav noskaidrots, kāda ir sakarība starp pēdējās desmitgadēs novēroto sasilšanu un kopumā paaugstināto kultūru ražību. Līdz šim tehnoloģisko un saimniecību pārvaldības uzlabojumu, kā arī saimniekošanas paņēmienu pastāvīgās pielāgošanas ietekme bijusi krietni lielāka par klimata pārmaiņu ietekmi. Tomēr kopš gadsimta sākuma ekstremālu klimatisko parādību iespaidā (piemēram, 2003. gada sausums un vasaras karstums un 2007. gada pavasara sausums) laukaugu ražas svārstības ir palielinājušās.

Vairumā novērtējumu prognozēts, ka ES mērogā klimata vidējo parametru gaidāmās izmaiņas nākamajās trīs desmitgadēs būs labvēlīgas lauksaimnieciskajai ražošanai. Tomēr var gaidīt, ka jau gadsimta pirmajā pusē būs vērojama aizvien nelabvēlīgāka ekstremālu parādību ietekme. Ekstremāli klimatiskie apstākļi ne tikai negatīvi ietekmē ikgadējo produkciju, bet tie var arīdzan nodarīt nopietnus bojājumus infrastruktūrai un tādējādi radīt ievērojamus ekonomiskus zaudējumus.

Lai gan prognozes par klimata pārmaiņu ietekmi uz lauksaimniecības produkciju un cenām ir neskaidras, ir pamats uzskatīt, ka aizvien biežākās ekstremālās parādības ietekmēs lauksaimniecības produkcijas svārstības, jo laikapstākļu dēļ veidosies piedāvājuma deficīts. Lai gan tas, kāda būs galīgā ietekme uz lauku saimniecību ieņēmumiem, ir atkarīgs no daudzu tādu faktoru mijiedarbības kā pasaules tirgus un politiskais atbalsts, jārēķinās — jo lielāka ir iespējamība, ka raža būs slikta, jo nestabilāks būs to lauksaimnieku ekonomiskais stāvoklis, kurus skar ekstremālas klimatiskas parādības.

2.3. Plašāka mēroga klimatiskie riski lauku apvidos

Klimata mainībai ir ne tikai tiešs iespaids uz lauksaimniecību, bet arī daudzveidīga ietekme uz lauku apvidiem kopumā. Te var minēt paaugstinātu plūdu risku, sevišķi centrālajos un ziemeļu reģionos, un riskus, kad saistīti ar citu ekstremālu parādību nodarītiem infrastruktūras bojājumiem. Lauku iedzīvotājus un ekonomiku skars arī tas, ka visām dažādajām vajadzībām ūdens nepietiks.

Daudzos lauku apvidos liela nozīme ir mežu ekosistēmām un mežsaimniecībai. Klimata pārmaiņu dēļ palielināsies vētru, ugunsgrēku, kaitēkļu un slimību uzliesmojumu traucējumu risks, kas ietekmēs meža augšanu un ražību. Tas ietekmēs mežsaimniecības ekonomisko dzīvotspēju, galvenokārt dienvidu reģionos, un mežu spēju nodrošināt vides pakalpojumus, tostarp oglekļa absorbēšanu.

Sniega segas samazināšanās tendence kalnu apvidos negatīvi ietekmēs ziemas tūrismu un tās saimniecības lauku apvidos, kas atkarīgas no ienākumiem no tūrisma. Tas pats var notikt apvidos, kur vērojams ūdens trūkums, tomēr siltāks klimats var pavērt jaunas izdevības tūrismam lauku apvidos citviet ES.

2.4. Adaptācijas spēja, ievainojamība un reģionālās atšķirības

Pielāgošanās laikapstākļiem lauksaimniecībā nav nekas jauns, un zināmā mērā adaptācija klimata pārmaiņām balstās uz tādiem pašiem principiem kā adaptācija īslaicīgām svārstībām. Lauksaimniecības paņēmienu un saimniecību stratēģiju adaptācija notiek jau pašlaik. Tomēr nākamajās desmitgadēs klimata pārmaiņu mērogs var pārsniegt daudzu lauksaimnieku adaptācijas iespējas.

Dažādos ES reģionos lauksaimniecības ievainojamība ir atkarīga sociālekonomiskās situācijas un no tā, cik ļoti tā pakļauta negatīvai klimata ietekmei. Agroekoloģiskie apstākļi un pieredze, kas uzkrāta, darbojoties mainīgos apstākļos, ietekmē lauksaimnieku adaptācijas spējas. Izturētspēju nosaka šādi sociālekonomiskie faktori:

– saimniecības pazīmes, piemēram, ražošanas veids, saimniecības lielums, saimniekošanas intensitātes pakāpe;

– zemkopības un lopkopības sistēmu daudzveidība un tas, vai ir citi ienākumu avoti, ne tikai lauksaimniecība;

– pieeja attiecīgai informācijai, prasmēm un zināšanām par klimata tendencēm un adaptācijas iespējām; tas, kā konsultatīvie dienesti palīdz adaptēties;

– vispārējā sociālekonomiskā situācija, kas nozīmē, ka vissmagāk tiek skarti lauksaimnieki nomaļos lauku apvidos vai ar ierobežotiem resursiem;

– piekļuve pieejamai tehnoloģijai un infrastruktūras jauda.

Paredzams, ka klimata pārmaiņu nevienādā ietekme padziļinās reģionālās atšķirības un saasinās ekonomisko nevienlīdzību starp Eiropas lauku reģioniem. Ilgākā laikā klimata radītās slodzes dēļ dažos ES reģionos varam piedzīvot vēl lielāku lauksaimniecības atstāšanu novārtā vai pat lauksaimniecības zemju pamešanu, turpretī citviet varētu būt vērojama lauksaimniecisko apstākļu uzlabošanās un saimniecību ienākumu palielināšanās. Tas varētu būtiski ietekmēt ainavu un bioloģisko daudzveidību un tātad arī Eiropas reģionu vispārējo attīstību.

2.5. Ietekme uz lauksamniecību un nodrošinātību ar pārtiku visā pasaulē

Klimata pārmaiņas ir vēl viens sarežģīts faktors, kas jāņem vērā, cenšoties atrisināt globālo uzdevumu — kā kāpināt lauksaimniecisko ražošanu, lai neatpaliktu no prognozētā iedzīvotāju pieauguma, garantēt nodrošinātību ar pārtiku un lauku iedzīvotāju iztiku un ievērot augstus vides aizsardzības standartus visā pasaulē.

Ekvatoram tuvākajos reģionos, kur atrodas vairums jaunattīstības valstu, pat neliels sasilšanas kāpums samazinās ražas un izraisīs lielākas ražas svārstības, un tas var smagi ietekmēt vietējo nodrošinātību ar pārtiku. Negatīvo ietekmi uz lauksaimniecības produktivitāti pastiprinās aizvien biežākas ekstremālas meteoroloģiskas parādības. Tas savukārt palielinās atkarību no pārtikas importa un to cilvēku skaitu, kam draud bads.

Turpretī reģionos tālāk no ekvatora prognozē ražības pieaugumu nākamajās desmitgadēs. Neraugoties uz reģionālajām ražošanas izmaiņām, kopumā pārtikas ražošana pasaulē nākamajās divās vai trīs desmitgadēs nebūs apdraudēta, un prognozē, ka tā varēs apmierināt augošo pieprasījumu pēc pārtikas, ko izraisa pasaules iedzīvotāju pieaugums. Tomēr pašreizējās prognozēs ne vienmēr pilnībā ir ņemti vērā riski, ko rada ekstremālas klimatiskās parādības un kaitēkļu un slimību uzliesmojumi, kuru rezultātā klimata pārmaiņu ietekme uz ražīgumu gan attīstītajās, gan jaunattīstības valstīs var izrādīties negatīvāka, nekā pašlaik uzskata. Turklāt šā gadsimta otrajā pusē pasaules lauksaimniecības produktivitāte var sākt mazināties.

Lauksaimnieciskās ražošanas potenciāla izmaiņas dažādos pasaules reģionos un ekstremālu parādību biežuma pieaugums var izraisīt lielākas produkcijas svārstības, kas savukārt radīs lielākas cenu svārstības un pārmaiņas tirdzniecības plūsmās.

3. ES lauksaimniecības adaptācija klimata pārmaiņām

Adaptīvie pasākumi lauksaimniecībā ir ļoti dažādi, sākot ar tehnoloģiskiem risinājumiem un beidzot ar saimniekošanas vai struktūru pielāgošanu un politiskām pārmaiņām, piemēram, adaptācijas plāniem. Īstermiņā, iespējams, būtu gana ar autonomiem adaptācijas pasākumiem atsevišķu saimniecību robežās, tomēr ilgākā laikā adaptācijai būs jāizpaužas kā tehnoloģiskām un strukturālām pārmaiņām. Tas nozīmē, ka būs vajadzīgas plānotas stratēģijas, kas balstītas uz vietējo un reģionālo apstākļu analīzi.

3.1. Adaptācija saimniecību līmenī

Visā ES var novērot stādījumu, saimniekošanas paņēmienu un zemes izmantošanas pilnveidošanos, kas daļēji ir reakcija uz klimata mainību. Šāda adaptācija saimniecību līmenī ir ar mērķi paaugstināt produktivitāti un darboties atbilstīgi pašreizējiem klimatiskajiem apstākļiem, un tās pamatā ir lauksaimnieku pašreizējās zināšanas un pieredze. Tomēr nākamajās desmitgadēs nepietiks ar pašreizējo paņēmienu nelieliem pielāgojumiem. Iespējamie adaptācijas pasākumi īsā līdz vidējā termiņā ir šādi:

– lauku darbu (piemēram, stādīšanas, sēšanas, apstrādes) kalendāra maiņa;

– tehniskie risinājumi, piemēram, augļudārzu aizsardzība pret salnām vai labākas ventilācijas un dzesināšanas sistēmas dzīvnieku novietnēs;

– tādu kultūru un šķirņu izvēle, kas labāk piemērotas paredzamajam augšanas perioda ilgumam un ūdens pieejamībai un kas ir rezistentākas pret jaunajiem temperatūras un mitruma apstākļiem;

– kultūru adaptācija, izmantojot esošo ģenētisko daudzveidību un jaunās iespējas, ko sniedz biotehnoloģija;

– kaitēkļu un slimību kontroles efektivitātes uzlabošana, izmantojot, piemēram, labāku uzraudzību, diversificētu augseku vai integrētas augu aizsardzības metodes;

– ekonomiskāka ūdens izmantošana, samazinot ūdens zudumus, uzlabojot apūdeņošanas paņēmienus un reciklējot vai uzkrājot ūdeni;

– labāka augsnes apsaimniekošana, uzlabojot ūdens noturēšanas spēju, lai saglabātu augsnes mitrumu, un ainavu pārvaldība, piemēram, to ainavas iezīmju saglabāšana, kas nodrošina pajumti lauksaimniecības dzīvniekiem;

– pret karstumu izturīgāku dzīvnieku šķirņu introducēšana un to dzīvnieku barības pielāgošana, kuri pakļauti termiskajam stresam.

Šiem risinājumiem katram atsevišķi un kopā ņemtiem ir ievērojams potenciāls neitralizēt klimata pārmaiņu negatīvo ietekmi un izmantot to pozitīvo ietekmi. Daudzus no šiem adaptācijas pasākumiem lauksaimnieki var īstenot jau tagad vai tuvākajā nākotnē, ja viņiem ir pietiekamas zināšanas un norādījumi. Tomēr lauksaimnieku lēmumus ietekmē ne tikai ar klimatu saistītie riski, bet arī daudzi citi sociālekonomiski un tirgus apsvērumi.

Izdzīvot augošās klimatiskās mainības apstākļos būs grūtāk nekā pielāgoties tam, ka pakāpeniski mainās vidējie klimata parametri. Tas nozīmē, ka lielāka uzmanība būtu jāpievērš lauksaimnieciskās ražošanas un saimniecību ienākumu stabilitātei un izturētspējai reģionos, ko klimata pārmaiņas var ietekmēt visnopietnāk. Var būt vajadzīga saimnieciskās darbības un ienākumu avotu dažādošana, fundamentālās saimniecību struktūras izmaiņas un dažos gadījumos arī papildu ieguldījumi.

3.2. Adaptācija nozaru līmenī

Klimata pārmaiņām pakāpeniski kļūstot aizvien krasākām, var pienākt brīdis, kad ar autonomu adaptāciju saimniecību līmenī nepietiek. Var būt vajadzīgi valsts iestāžu virzīti nozares mēroga pretpasākumi, kas pielāgoti reģionālās un vietējās lauksaimniecības daudzveidībai, lai sekmētu plašākas un saskaņotākas adaptācijas darbības un izvairītos no nepareizas adaptācijas, kam var būt nopietnas sekas no vides un ekonomiskā viedokļa.

Nacionālās un reģionālās adaptācijas stratēģijas var nodrošināt saskanīgu pamatu adaptācijai. ES dalībvalstis pašlaik atrodas dažādos nacionālo adaptācijas stratēģiju sagatavošanas un izstrādes posmos, tostarp attiecībā uz lauksaimniecību. Adaptācijas stratēģijas var vairot lauksaimnieku informētību par prognozētajām pārmaiņām, dot impulsu laicīgai darbībai un sekmēt pienācīgus pretpasākumus un risinājumus, kas būs lietderīgi ilgāku laiku. Sociālajiem partneriem lauksaimniecības nozarē var būt svarīga loma, lai popularizētu šādas adaptācijas stratēģijas, tāpēc tiem jāiesaistās šajā procesā.

Adaptācijas pasākumi nozaru līmenī ir šādi:

– apzināt mazaizsargātos apgabalus un nozares un izvērtēt, kādas ir vajadzības un izdevības kultūru un šķirņu maiņai atkarā no klimatiskajām tendencēm;

– atbalstīt pētniecību lauksaimniecības jomā un izmēģinājumus, kuru mērķis ir tādu kultūru selekcija un šķirņu izveide, kas vislabāk piemērotas jaunajiem apstākļiem;

– palielināt adaptācijas spējas, vairojot izpratni un sniedzot būtisku informāciju un konsultācijas par saimniekošanu;

– palielināt ieguldījumus apūdeņošanas infrastruktūras un ūdens izmantošanas tehnoloģiju efektivitātes uzlabošanā, kā arī ūdenssaimniecībā;

– izstrādāt apūdeņošanas plānus, kuru pamatā ir rūpīgs novērtējums par to ietekmi, ūdens pieejamību nākotnē un dažādu lietotāju vajadzībām pēc ūdens, ņemot vērā, ka piedāvājumam un pieprasījumam jābūt līdzsvarā;

– izstrādāt riska un krīzes vadības mehānismus, lai pārvarētu klimatisku parādību izraisītās ekonomiskās sekas.

Plānošana un konsultācijas nozares līmenī ir vajadzīgas tāpēc, ka daži pasākumi, lai pielāgotos jaunajiem klimatiskajiem apstākļiem, var būt ļoti dārgi un prasīt lielus lauksaimnieku ieguldījumus. Tāpat daži adaptācijas pasākumi var palīdzēt saglabāt lauksaimnieku ienākumus ilgākā perspektīvā, tomēr īstermiņā ir saistīti ar lielāku risku. Piemēram, jaunu šķirņu vai jaunu kultūru izmantošanai var būt vajadzīgas specifiskas metodes vai tirgvedība, un būs vajadzīgs laiks to sekmīgai izstrādei.

Adaptācijas plānošana nav viegls uzdevums, jo nav skaidrības par klimatisko norišu attīstību un to specifisko ietekmi konkrētā apvidū, tāpēc ir sarežģīti noteikt, kādas būtu optimālas pārmaiņas lauksaimniecības sistēmās. Lai adaptācijas plānošana būtu sekmīga, tā jāuzsāk laikus un tai jābūt pietiekami elastīgai, lai būtu ievērotas iespējamās nenoteiktības.

4. KLP un adaptācija

Prognozētās klimata pārmaiņas var ietekmēt to, vai izdosies sasniegt KLP mērķus — nodrošināt pietiekami daudz pārtikas par samērīgām cenām, sekmēt lauksaimniecības un lauku apgabalu dzīvotspēju un veicināt videi nekaitīgu saimniekošanu. Runājot par ES lauksaimniecības adaptāciju, galvenie mērķi ir nodrošināt izturētspēju klimata pārmaiņu priekšā, lauksaimniecības un lauku apvidu sociālekonomisko dzīvotspēju un saskanību ar vides aizsardzības mērķiem.

Pašreizējā KLP nodrošina elementāru ienākumu drošību lauksaimniekiem, kā arī pamatprincipus dabas vides (kurā norisinās lauksaimnieciskā darbība) ilgtspējīgai pārvaldībai. Pāreja no atbalsta, kas saistīts ar produkciju, uz atsaistīto atbalstu dod iespēju lauksaimniekiem piemēroties ārējām prasībām, tirgus signāliem un norisēm, kuru cēlonis ir klimata pārmaiņas. Lauku attīstības politika dod dalībvalstīm iespēju izmantot virkni pasākumu, lai sniegtu mērķtiecīgu atbalstu tām darbībām, kas sekmē adaptāciju klimata pārmaiņām.

KLP „veselības pārbaude” ir vēl viens solis ilgtspējīgas lauksaimniecības virzienā, īpašu vērību pievēršot klimata pārmaiņu mazināšanai un adaptācijai, ūdens resursu un bioloģiskās daudzveidības aizsardzībai; ir panākta vienošanās, ka šo mērķu sasniegšana tiks finansēta no lauku attīstībai domātajiem līdzekļiem. ES un tās dalībvalstu uzdevums un izdevība ir līdz 2013. gada beigām pēc iespējas prasmīgāk izmantot KLP instrumentus adaptācijas atbalstam.

5. Orientieri adaptācijas stratēģijai lauksaimniecībā

5.1. Dot priekšroku pasākumiem, ko nenāksies nožēlot

Ņemot vērā lielo nenoteiktību, visrentablākā pieeja ir dot priekšroku tādiem adaptācijas pasākumiem, ko vēlāk nenāksies nožēlot. Tie ir risinājumi, kas palīdzēs tikt galā ar ļoti dažādām iespējamām pārmaiņām un turklāt dos arī labumu no sociālekonomiskā vai vides viedokļa. Lauksaimniecības nozarē tas nozīmē, ja ir jāpastiprina lauksaimniecības sistēmu izturētspēja, ilgtspējīgāk izmantojot dabas resursus, īpaši ūdeni un augsni. Aizsargājot dabas resursu bāzi, no kuras ir atkarīga lauksamniecība, palielināsies nozares izturētspēja klimata pārmaiņu priekšā. Šādi pasākumi nodrošinās, ka nākamajās desmitgadēs pieņemtie pārvaldības lēmumi neapdraud iespējas pārvarēt potenciāli lielāku ietekmi vēlāk.

Kā norādīts Baltajā grāmatā „Adaptācija klimata pārmaiņām — iedibinot Eiropas rīcības pamatprincipus”, ir jāizvērtē, kādas prasības ūdenssaimniecībai ir ciešāk integrējamas attiecīgajos KLP instrumentos. Ar lauksaimniecību saistītos adaptācijas pasākumus var arīdzan realizēt Ūdens pamatdirektīvas un Plūdu direktīvas īstenošanas gaitā valstu līmenī.

5.2. Stiprināt lauksaimniecības kā ekosistēmu pakalpojumu nodrošinātājas lomu

Ņemot vērā prognozēto klimata pārmaiņu ietekmi uz Eiropas hidroloģiskajām sistēmām, biotopiem un bioloģisko daudzveidību, ekosistēmu saglabāšanai (prasmīgi apsaimniekojot lauksaimniecības zemi) ir sevišķi liela nozīme, lai uzlabotu kopējo izturētspēju klimata pārmaiņu priekšā. Piemēram, lauksaimniecību var izmantot sateces baseinu apsaimniekošanā, biotopu un bioloģiskās daudzveidības aizsardzībā, kā arī daudzfunkcionālu ainavu saglabāšanā un atjaunošanā. Cita starpā sugu migrāciju var atvieglot, izveidojot dzīvās dabas koridoru tīklus lauksaimniecības zemē, savukārt ganību zemes ūdens noturēšanas spēju var izmantot, lai samazinātu plūdu risku. Ir jāatzīst un jāstiprina lauksaimniecības kā „zaļās infrastruktūras” nodrošinātājas loma.

Pašreizējie agrovides pasākumi gan sekmē šī mērķa sasniegšanu, taču ar tiem ne vienmēr būs pietiekami, lai nodrošinātu bioloģiskās daudzveidības aizsardzības apgabalu savstarpējo savienotību. Tāpēc ir pamats domāt, ka iespējas lauku attīstības pasākumus realizēt ne tikai atsevišķu lauku saimniecību robežās, bet arī teritoriālā mērogā nāktu par labu sekmīgai adaptācijai.

5.3. Stiprināt lauksaimniecības infrastruktūras izturētspēju

Lauksaimniecība kā ražošanas sistēma ir atkarīga no pamatlīdzekļiem (piemēram, aprīkojuma, ēkām, tehnikas) un infrastruktūras, ko var ietekmēt ekstremālas parādības. Šādu parādību izraisītie iespējamie ekonomiskie zaudējumu var kļūt par nopietnu problēmu nozarei, sevišķi tāpēc, ka parasti lauksaimniecības pamatlīdzekļu vērtība ir liela salīdzinājumā ar gadā saražoto apjomu un saimniecības ienākumiem. Tāpēc jāturpina darbs pie preventīvu pasākumu un reģionālajām īpatnībām pielāgotu instrumentu izstrādes, lai pārvarētu iespējamo kaitējumu.

5.4. Veidot sinerģiju starp adaptācijas un klimata pārmaiņu mazināšanas pasākumiem

Lauksaimnieciskās darbības rada daudz slāpekļa oksīda un metāna emisiju, kas sekmē globālo sasilšanu. Eiropas Savienībā lauksaimniecības nozare var dot savu artavu klimata pārmaiņu mazināšanā ar emisiju samazināšanu, atjaunojamās enerģijas un bioproduktu ražošanu un oglekļa uzglabāšanu lauksaimniecības zemē.

Lai risinātu divējādo uzdevumu samazināt SEG emisijas, vienlaikus piemērojoties klimata pārmaiņām, ir jānodrošina pēc iespējas lielāka sinerģija starp adaptācijas un mazināšanas pasākumiem. Jāapzina un jāveicina pasākumi, kas sniedz ieguvumus arī no emisiju samazināšanas un lauksaimniecības izturētspējas palielināšanas viedokļa. Pie tādiem pieder, piemēram, augsnes un zemes apstrādes paņēmieni, lai saglabātu un palielinātu organiskā oglekļa saturu augsnē, un ganību aizsardzība un apsaimniekošana. Bioloģiskai lauksaimniecībai ir klimata pārmaiņu mazināšanas potenciāls, jo tai raksturīga efektīva barības vielu aprite un augsnes apsaimniekošana; tā kā bioloģiskā lauksaimniecība parasti nozīmē arī lielāku daudzveidību un plašākas zināšanas par lauku saimniecības ekosistēmas funkcionēšanu, ir pamats domāt, ka tai varētu būt lielāka klimata pārmaiņu izturētspēja.

Lemjot, kādi ir piemērotākie pasākumi, jāapsver iespējamās pretrunas starp mērķiem, un dažos gadījumos, iespējams, nāksies izvēlēties mazāko ļaunumu. Šo pasākumu īstenošanai dalībvalstis var izmantot lauku attīstības fondus.

5.5. Uzlabot lauksaimnieku pielāgošanās spēju

Palielināt lauksaimnieku adaptācijas spējas ir nepieciešams priekšnosacījums ilgtspējīgai adaptācijai lauksaimniecībā. Galvenais paņēmiens, kā radīt motivāciju un gatavību adaptēties, ir nodrošināt lauksaimniekus un laukstrādniekus ar informāciju un konsultācijām par klimata jautājumiem. Var izmanot dažādus līdzekļus, piemēram, īpašus kursus, specializēto presi, sakaru tehnoloģijas. Tāpat ir svarīgi klimata pārmaiņu tematu iekļaut jauno lauksaimnieku, laukstrādnieku un mācekļu izglītības programmās. Var izveidot lauku konsultatīvos dienestus, lai izplatītu konkrētam reģionam noderīgu informāciju un praktiskus adaptācijas risinājumus, un tādējādi pilnveidotu lauksaimnieku prasmes pienācīgi rīkoties, sastopoties ar pārmaiņām nākotnē.

Pasākumi, kas pieņemti saskaņā ar KLP „veselības pārbaudi”, paver vēl citas iespējas, piemēram, izmantot lauku attīstības politiku, lai finansētu izplatīšanas un mācību programmas un izmantotu lauku konsultatīvos dienestus.

5.6. Sekmēt sadarbību starp dalībvalstīm

Jāsekmē nacionālu un reģionālu programmu izveide un refleksija politiskā līmenī par adaptāciju klimata pārmaiņām. Informācijas apmaiņa dalībvalstu starpā (par pieejām, pieredzi un paraugpraksi) par adaptācijas iespējām lauksaimniecības nozarē ļaus ātrāk izstrādāt tādu saimniekošanas praksi un ražošanas sistēmas, kas vislabāk piemērota gaidāmajām klimata pārmaiņām. Līdz 2009. gada beigām tiks izveidota tehniska darba grupa lauksaimniecības jautājumos, kas palīdzēs Ietekmes un adaptācijas virzības grupai, kuras izveide ierosināta Baltajā grāmatā.

Īstenojot Komisijas iniciatīvu izveidot informācijas centralizācijas mehānismu, kas būtu platforma informācijas apmaiņai par klimata pārmaiņu ietekmi un ievainojamību, būtu īpaši jāparedz iespēja apmainīties ar informāciju par dalībvalstu sasniegumiem, projektu rezultātiem un paraugpraksi lauksaimniecības nozarē.

5.7. Intensificēt pētniecību par klimatu un lauksaimniecību

Adaptācijas plānošana lauksaimniecības nozarē nevar balstīties tikai uz zināšanām par klimata tendencēm pasaulē — ir vajadzīga sīka informācija par ietekmi reģionālā mērogā un jēgpilns izvērtējums par adaptācijas iespējām un to lietderību vietējā un saimniecību līmenī. Tāpēc ir ļoti svarīgi pilnveidot un noslīpēt telpisko un laicisko mērogu, ko izmanto novērtējumos par prognozēto klimata pārmaiņu ietekmi un ievainojamību, un paplašināt izpratni par lauksaimniecības un klimata mijiedarbību. Nesenajā Komisijas paziņojumā "Ceļā uz saskaņotu stratēģiju Eiropas Lauksaimniecības pētniecības programmā" COM(2008) 862 "Ceļā uz saskaņotu stratēģiju Eiropas Lauksaimniecības pētniecības programmā". izklāstīts, kādas ir ES pētniecības un inovāciju vajadzības un virzieni klimata pārmaiņu jomā, tostarp saistībā ar lauksaimniecības nozari. Lauksaimniecības zinātniskās pētniecības pastāvīgā komiteja atzina, ka klimata pārmaiņas ir prioritāra joma un ka Eiropas līmenī šāda pētniecība ir ļoti nekoordinēta. Ir izveidota nacionālo programmu vadītāju darba grupa, lai izvērtētu, kā klimata pārmaiņas ietekmē lauksaimniecību un kā lauksaimniecība var piemēroties šīm sekām un tās mazināt.[2]

COM(2008) 862 "Ceļā uz saskaņotu stratēģiju Eiropas Lauksaimniecības pētniecības programmā".

Turklāt lauku apvidus apdraud lielāki klimatiskie riski; tā kā liela daļa Eiropas lauku apvidu no ekonomiskā viedokļa ir daudzfunkcionāli, ir svarīgi, lai būtu vienota izpratne par klimata pārmaiņu ietekmi uz lauku ekonomiku un sabiedrību. Tāpēc jāpastiprina sociālekonomiski pētījumi par klimata problēmām un to ietekmi uz lauku ilgtspējību.

Klimata pārmaiņu kontekstā aizvien lielāku nozīmi iegūst vajadzība pēc pastāvīgiem pētījumiem lauksaimniecības jomā gan ES, gan valstu līmenī, piemēram, par tādu kultūru, šķirņu un ganāmpulku izveidi, kas labāk piemēroti apstākļiem nākotnē. Arī klimata pārmaiņu mazināšanā noderēs pētniecība, lai izstrādātu piemērotas un lētas tehnoloģijas un inovācijas. Tuvojas Septītās pētniecības pamatprogrammas pagaidu izvērtēšana, un tā ir izdevība apsvērt tematisko prioritāšu sakārtojumu pēc nozīmības un šādā kontekstā aplūkot atbalstu pētniecībai klimata un lauksaimniecības jomās.

Svarīgs uzdevums ir ņemt vērā ne tikai dabaszinātņu un lauksaimniecības zinātņu atklājumus, bet arī lauksaimnieku vietējās zināšanas, lai izstrādātu pamatīgas adaptācijas stratēģijas, kas, neraugoties uz klimatisko un sociālekonomisko scenāriju dažādību, var līdz minimumam samazināt klimata pārmaiņu negatīvo ietekmi. Šajā gadījumā var lieti noderēt saimniecību konsultatīvā sistēma.

Tikpat svarīgi ir palielināt reģionālo institūciju iespējas izmantot piemērotus instrumentus cīņai ar klimata pārmaiņām. Partnerības starp valstu un reģionālām pētniecības iestādēm, konsultatīvajiem dienestiem un sociālajiem partneriem lauksaimniecības nozarē, kā arī tādu reģionālu tīklu izveide, kas sniedz informāciju lauku iedzīvotājiem, palīdzēs izveidot konkrētajai vietai piemērotu stratēģiju.

5.8. Ievainojamības rādītāju izveide

Varētu izpētīt iespēju izveidot specifiskus rādītājus lauksaimniecības nozarē, piemēram, adaptācijas spējas un ievainojamības indeksu. Ievainojamība jeb vājās vietas jāapzina mazā teritoriālā mērogā, balstoties uz informāciju par pašreizējo jutību pret klimata mainību un dabas katastrofām, kā arī laikapstākļu režīma izmaiņu scenārijiem. Lai izveidotu ievainojamības rādītāju, kas ietvertu arī adaptācijas spējas aspektu, būs vajadzīga daudzpusīga pieeja, kurā ņemti vērā klimatiski, vides un sociālekonomiskie faktori.

6. Secinājumi

Lauksaimniekiem nāksies pielāgoties klimata pārmaiņām, un tajā pašā laikā viņiem būtu jāsamazina saimniecības radītās siltumnīcefekta gāzu emisijas un jāuzlabo saimniekošanas ekoloģiskie rādītāji. Ir jāizstrādā visaptveroši un pastāvīgi pilnveidojami pretpasākumi klimata pārmaiņām, lai saglabātu ES lauksaimniecības izturētspēju un konkurētspēju, lai lauksaimniecība arī turpmāk mūs nodrošinātu ar kvalitatīvu pārtiku un vides un ainavu pakalpojumiem un lai tā sekmētu ilgtspējīgu attīstību ES lauku apvidos. Klimata pārmaiņas ir vēl viens sarežģīts faktors, kas jāņem vērā, rūpējoties par nodrošinātību ar pārtiku.

Adaptācija ir ilglaicīgs process, kas nākamajās desmitgadēs attīstīsies atbilstīgi klimatiskajām tendencēm un balstīsies uz aizvien plašāku zināšanu un praktiskas pieredzes bāzi. Tāpēc ir svarīgi ciešāk iesaistīt lauksaimniekus diskusijā par adaptācijas vajadzībām un labas prakses apmaiņā, jo viens no galvenajiem adaptācijas elementiem ir pārmaiņas vienas saimniecības robežās.

Kad pēc 2013. gada tiks pārskatīta kopējā lauksaimniecības politika, būs jāizvērtē, kā panākt lauksaimniecības un lauku apvidu adaptācijai labvēlīgus nosacījumus. Efektīva adaptācija un tādu jaunu tehnoloģiju ieviešana, kas sekmē gan klimata pārmaiņu mazināšanu, gan lauksaimniecības dzīvotspēju ilgtermiņā nozīmē, ka būs vajadzīgi tādi ieguldījumi un plānošana, kas tālu pārsniedz atsevišķu saimniecību iespējas. Tāpēc jāiesaistās arī varas iestādēm — tām jāatbalsta un jāsekmē adaptācija klimata pārmaiņām.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 "Ceļā uz saskaņotu stratēģiju Eiropas Lauksaimniecības pētniecības programmā".

SK

(...PICT...)|KOMISIA EURÓPSKYCH SPOLOČENSTIEV|

Brusel, 1.4.2009

SEK(2009) 417

PRACOVNÝ DOKUMENT ÚTVAROV KOMISIE

pripojený k BIELEJ KNIHE Adaptácia na zmenu klímy: európsky rámec opatrení Adaptácia na zmenu klímy: výzva pre európske poľnohospodárstvo a vidiecke oblasti

{KOM(2009) 147 v konečnom znení}

PRACOVNÝ DOKUMENT ÚTVAROV KOMISIE

Adaptácia na zmenu klímy: výzva pre európske poľnohospodárstvo a vidiecke oblasti

1. Úvod

V nasledujúcich desaťročiach bude poľnohospodárstvo ovplyvnené zmenou klímy, a to vo svetovom ako aj európskom meradle. Hoci je poľnohospodárstvo EÚ technologicky vyspelé, jeho schopnosť poskytovať potraviny a prispievať k službám ekosystému v rámci európskej spoločnosti je priamo závislá od klimatických podmienok. Európski poľnohospodári budú musieť vzhľadom na rastúcu neistotu určiť svoje stratégie týkajúce sa produkcie, riadenia hospodárstva a investícií.

Zmena klímy je jedným z mnohých faktorov, ktoré ovplyvňujú európske poľnohospodárstvo a vidiecke oblasti. Sociálno-ekonomické faktory, medzinárodná hospodárska súťaž, technologický rozvoj, ako aj politické rozhodnutia určia dosah, ktorý budú agro-klimatické zmeny mať na odvetvie poľnohospodárstva v EÚ. Keďže poľnohospodári spravujú väčšinu pôdy v EÚ, dôležitou úlohou Spoločnej poľnohospodárskej politiky (SPP) je uľahčiť prispôsobenie sa meniacim sa podmienkam tým, že pomôžu poľnohospodárom adaptovať ich produkciu meniacej sa klimatickej situácii a poskytnúť širšie služby ekosystému v závislosti od pôdneho manažmentu.

V bielej knihe „Adaptácia na zmenu klímy“ KOM(2009) 147. sa ustanovuje európsky rámec pre činnosti na zlepšenie odolnosti Európy voči zmene klímy, pričom sa zdôrazňuje potreba začlenenia adaptácie do všetkých kľúčových európskych politík a zintenzívnenia spolupráce na všetkých úrovniach správneho riadenia.[1]

KOM(2009) 147.

Tento dokument, ktorý dopĺňa bielu knihu, poskytuje zhrnutie hlavných vplyvov zmeny klímy na poľnohospodárstvo EÚ, zvažuje potreby adaptácie, opisuje dosah pre SPP a skúma možnú smerovanie budúcich opatrení. Jeho cieľom je v širšom meradle zapojiť členské štáty a poľnohospodársku komunitu do rozhovorov a činností týkajúcich sa potrieb adaptácie, ktoré vyplývajú z klimatických tlakov.

2. Zmena klímy: Hlavné problémy poľnohospodárstva EÚ

2.1. Vplyvy na poľnohospodársku výrobu

Zmena klímy bude mať komplexný vplyv na biofyzikálne procesy, ktoré sú oporou poľnohospodárskych systémov, a to s negatívnymi aj pozitívnymi dôsledkami v rôznych regiónoch EÚ. Zvyšujúca sa atmosférická koncentrácia CO 2 , vyššie teploty, zmeny v ročnom a sezónnom úhrne zrážok a frekvencia extrémnych udalostí sú faktory, ktoré ovplyvnia množstvo, kvalitu a stabilitu výroby potravín a prirodzené prostredie poľnohospodárstva. Klimatické variácie budú mať dôsledky na dostupnosť vodných zdrojov, škodcov a choroby, ako aj na pôdu a povedú k významným zmenám v podmienkach pre poľnohospodárstvo a živočíšnu výrobu. V extrémnych prípadoch môže degradácia poľnohospodárskych ekosystémov znamenať dezertifikáciu, čo by viedlo k celkovej strate kapacity produkcie danej pôdy.

Z krátkodobého hľadiska sú frekvencia a intenzita extrémnych výkyvov počasia a sezónne zmeny v úhrne zrážok faktormi, ktoré budú pravdepodobne mať najvážnejšie dôsledky na poľnohospodárstvo. Klimatické podmienky, ktoré možno predpokladať v dvadsiatom prvom storočí sa budú značne meniť podľa geografických oblastí. Niektoré oblasti zaznamenajú negatívne a zároveň aj pozitívne vplyvy, ktorých netto výsledky nie sú známe, keďže reakcie plodín na klimatické variácie ešte nie sú dostatočne preskúmané. Hoci je zmena klímy globálnym procesom, jej lokálny dosah je rozdielny. Celkové netto účinky na činnosti poľnohospodárskych podnikov sa líšia a to v rámci EÚ a medzi jednotlivými druhmi podnikov v tom isto regióne.

V prílohe I sú zhrnuté hlavné aspekty a dosahy zmeny klímy v rôznych regiónoch EÚ.

Plodiny

Niektoré aspekty zmeny klímy, ako sú napríklad vyššie teploty, zvýšená fotosyntéza kvôli vyšším úrovniam CO 2 v ovzduší a dlhšie vegetačné obdobia môžu mať mierne pozitívne účinky na produktivitu plodín pestovaných na ornej pôde v niektorých oblastiach a to aspoň do polovice 21. storočia. V severných regiónoch môže dôjsť k zvýšeniu výnosov a k rozšíreniu spektra možných plodín, tieto výhody však vyplynú z nízkej úrovne zvýšenia teploty a sú veľmi neisté. Ďalšie otepľovanie bude v stúpajúcej miere škodlivé, pretože rast a výnosy plodín sú podmienené teplotnými prahovými hodnotami spojenými s kľúčovými reprodukčnými stupňami. Urýchľovanie vegetačného cyklu má negatívne účinky na nalievanie zrna a jeho kvalitu.

Spektrum nepriaznivých vplyvov sa môže očakávať v rámci zvýšenej medziročnej a sezónnej variability zrážok, pričom sa očakáva zníženie letných zrážok v južnej časti EÚ a zvýšenie intenzity zimných zrážok v strednej a severnej časti EÚ. Extrémne poveternostné podmienky, ako sú vlny horúčav a sucha môžu vážne narušiť produkciu, najmä počas kritickej fázy rastu plodín.

Produkcia zeleniny je veľmi citlivá na dostupnosť vody, a dokonca aj na mierny stres spôsobený teplotou vychýlenou z optimálneho rozpätia, čo znamená, že tento druh produkcie je veľmi ohrozený, pokiaľ ide o zmeny klímy.

Pokiaľ ide o viacročné plodiny predstavujú extrémne udalosti takisto vážne riziko, keďže môžu ovplyvniť kapacitu produkcie na niekoľko rokov. Pestovanie viacročných plodín je tiež ovplyvnené časovým posunutím fenologickej fázy, keďže možnosti ich prispôsobenia prostredníctvom zmien v rozvrhu poľnohospodárskych činností sú menej početné ako pri plodinách pestovaných na ornej pôde.

Mnoho druhov ovocných stromov je citlivých na jarné mrazy počas ich obdobia kvitnutia a zimné teploty takisto zohrávajú dôležitú úlohu pri ich produktivite. Keďže vyššie teploty spôsobia skorší príchod posledných jarných mrazov a takisto obdobie kvitnutia, riziko škôd zostane pravdepodobne vo väčšej miere nezmenené. Riziko škôd spôsobené skorým príchodom jesenných mrazov sa pravdepodobne zníži, potreba vody sa však asi zvýši. Ťažkosti spojené s výskytom škodcov a chorôb sa pravdepodobne zvýšia.

Vplyvy na vinársky sektor zahŕňajú zvýšené riziko výskytu mrazov, skrátenie obdobia zrenia, stres z nedostatku vody, ktorý môže plodinu značne poškodiť v štádiu zrelosti a vývoj situácie týkajúcej sa škodcov a chorôb. Oblasť Európy vhodná na produkciu vína a olív sa môže rozšíriť do severnejších a východnejších oblastí. V súčasných oblastiach produkcie sa variabilita pestovania druhov ovocia pravdepodobne zvýši.

Chov hospodárskych zvierat

Suchšie podmienky a vyššie teploty ovplyvnia živočíšnu výrobu v mnohých aspektoch vrátane dosahov na zdravie a dobré životné podmienky zvierat. Zmena klímy má komplexný vplyv na sektor živočíšnej výroby, najmä kvôli značnej diverzite výrobných systémov v EÚ.

Otepľovanie a extrémne udalosti, ako sú horúčavy, budú mať priamy vplyv na zdravie zvierat, ich rast a produkciu, a zároveň aj na ich reprodukciu. Nepriame účinky sa odrazia na zmenách v produktivite pasienkov a krmovín a na rozložení chorôb zvierat.

Značnými škodlivými účinkami budú s najväčšou pravdepodobnosťou postihnuté systémy extenzívneho spásania, ktoré sú priamo závislé od klimatických podmienok, pokiaľ ide o krmivo a ustajnenie. Vyššie teploty a deficit letných zrážok v stredozemných oblastiach skrátia obdobie spásania a znížia produkciu a kvalitu krmovín. Vo vlhkých oblastiach severozápadu môže však mierne oteplenie predstavovať pre živočíšnu výrobu výhody, a to tým, že z krátkodobého až strednodobého hľadiska sa zvýši produktivita pastvín.

2.2. Hospodárske účinky rizík spojených so zmenou klímy

Na úrovni EÚ sa nezistil žiadny vzájomný vzťah medzi otepľovaním za posledné desaťročia a úrovňou výnosu plodín, ktorý sa vo všeobecnosti zvýšil. Účinky technológií, zdokonalenie riadenia hospodárstva a neustála adaptácia poľnohospodárskych činností vo veľkej miere prevážili nad vplyvom zmeny klímy. Variabilita výnosov plodín sa od začiatku storočia zvýšila v dôsledku extrémnych klimatických udalostí, napríklad sucha a horúčav v roku 2003 a sucha na jar v roku 2007.

Podľa viacerých hodnotení sa predpokladá, že na celoeurópskej úrovni budú očakávané zmeny v priemerných klimatických premenných prospešné pre poľnohospodársku výrobu na nasledujúce tri desaťročia. Zvýšené negatívne dosahy spôsobené extrémnymi udalosťami je však možné očakávať skôr ako v polovici storočia. Klimatické extrémy môžu okrem narušenia ročnej produkcie vážne ovplyvniť infraštruktúru poľnohospodárskych podnikov a spôsobiť tak značné hospodárskej straty.

Hoci sú predpovede vplyvu zmeny klímy na poľnohospodársku produktivitu a ceny neisté, očakáva sa, že častejšie sa opakujúce extrémne udalosti budú mať dosah na nestálosť poľnohospodárskej výroby, najmä pre nedostatok dodávok spôsobených výkyvmi počasia. Hoci rozhodujúci dosah na príjem poľnohospodárskeho podniku závisí od súhry mnohých faktorov, ako sú globálny trh a podpora politiky, vyššia pravdepodobnosť neúspechu v produkcii môže viesť k zvýšenej nestabilite hospodárskej situácie poľnohospodárov postihnutých extrémnymi poveternostnými prejavmi.

2.3. Vyššie klimatické riziko pre vidiecke oblasti

Vidiecke oblasti sú okrem vplyvov klimatických variácií, ktoré priamo ovplyvňujú poľnohospodárstvo vystavené aj širokému spektru ďalších vplyvov. Patrí sem napríklad riziko záplav, najmä v regiónoch strednej a severnej Európy a riziko poškodenia infraštruktúry spôsobené extrémnymi výkyvmi počasia. Zvyšujúca sa hospodárska súťaž týkajúca sa vody na rôzne použitie takisto predstavuje obavy pre vidiecke obyvateľstvo a jednotlivé hospodárstva.

Lesné ekosystémy a lesníctvo sú dôležitou súčasťou mnohých vidieckych oblastí. Zmena klímy povedie k zvýšenému riziku narušení spôsobených búrkami, požiarmi a výskytom škodcov a chorôb, ktoré majú dosah na rast a produkciu. Týmto sa zasiahne do hospodárskej životaschopnosti lesníckeho sektora, a to najmä v južných oblastiach, a do schopnosti lesov poskytovať environmentálne služby vrátane funkcie absorbovať uhlík.

Miznutie snehovej pokrývky v hornatých oblastiach bude mať negatívne dôsledky na turizmus v zimnom období a na vidiecke hospodárstva, ktoré sú od príjmu z turizmu závislé. Táto situácia môže nastať aj v oblastiach, ktoré budú čeliť nedostatku vody, pričom teplejšia klíma môže zase znamenať nové možnosti turizmu pre vidiecke oblasti v iných častiach EÚ.

2.4. Adaptačná schopnosť, ohrozenosť a regionálne rozdiely

Adaptácia poveternostným podmienkam bola vždy súčasťou riadenia hospodárstva a do určitej miery sa prispôsobenie zmene klímy riadi rovnakými zásadami ako adaptácia na krátkodobé výkyvy. Prispôsobenie agronomických techník a stratégií poľnohospodárstva už prebieha. V nasledujúcich desaťročiach však môžu rozmery zmeny klímy prevýšiť schopnosť mnohých poľnohospodárov prispôsobiť sa.

Ohrozenosť poľnohospodárstva sa v rámci EÚ líši v závislosti od vystavenia škodlivým klimatickým vplyvom a sociálnoekonomického kontextu. Existujúce agroekologické podmienky a schopnosť vysporiadania sa s meniacimi sa podmienkami ovplyvňujú adaptačnú schopnosť poľnohospodárov. Sociálnoekonomickými faktormi, ktoré určujú odolnosť sú:

– charakteristiky poľnohospodárskeho podniku, ako sú napr. druh výroby, veľkosť podniku, úroveň intenzity,

– diverzita systémov pestovania plodín a chovu hospodárskych zvierat a iné zdroje príjmov okrem poľnohospodárstva,

– prístup k príslušným informáciám, technikám a poznatkom o klimatických trendoch a adaptačných riešeniach, úloha, ktorú zohrávajú poradné orgány pri uľahčovaní adaptácie,

– všeobecná sociálnoekonomická situácia, pričom poľnohospodári, ktorí majú obmedzené zdroje alebo sa nachádzajú vo vzdialených oblastiach sú najohrozenejšou skupinou,

– prístup k dostupným technológiám a infraštruktúre.

Nerovnomerným rozložením vplyvov zmeny klímy sa očakáva zvýšenie regionálnych rozdielov a zhoršenie hospodárskych rozdielov medzi vidieckymi oblasťami Európy. Z dlhodobého hľadiska môžu klimatické tlaky v niektorých častiach EÚ viesť k ďalšiemu odsúvaniu poľnohospodárstva na okraj záujmu, prípadne k opusteniu poľnohospodárskej pôdy, pričom niektoré oblasti môžu zaznamenať zlepšenie poľnohospodárskych podmienok a príjmov. Takáto situácia môže značne ovplyvniť charakter krajiny a biodiverzitu a tiež ovplyvniť celkový rozvoj európskych regiónov.

2.5. Globálny vplyv na poľnohospodárstvo a bezpečnosť dodávok potravín

Zmena klímy stavia globálnu výzvu zvyšujúcej sa poľnohospodárskej výroby vzhľadom na udržanie tempa s predpokladaným rastom populácie, zabezpečením dodávok potravín a udržaním vidieckeho živobytia pri zachovaní vysokých noriem ochrany životného prostredia na celom svete do nového svetla.

V oblastiach sveta položených v nižších zemepisných šírkach, kde sa nachádza väčšina rozvojových krajín, aj minimálne dodatočné oteplenie zníži výnosy plodín a spustí vyššiu variabilitu týchto výnosov, čo bude mať vážne negatívne dôsledky na miestne zabezpečenie dodávky potravín. Negatívne vplyvy na poľnohospodárske výnosy sa ešte zhoršia častejšími extrémnymi výkyvmi počasia. Táto situácia s najväčšou pravdepodobnosťou zvýši závislosť od dovozu potravín a počet ľudí ohrozených hladom.

Vo vyšších zemepisných šírkach sa v nasledujúcich niekoľkých desaťročiach predpokladá prevládajúca zvýšená produktivita. Napriek regionálnym zmenám vo výrobe, nebude v nasledujúcich dvoch alebo troch desaťročiach ohrozená celková globálna produkcia potravín a predpokladá sa, že udrží tempo so zvyšujúcim sa potravinovým dopytom rastúcej svetovej populácie. V existujúcich prognózach sa však neberú vždy do úvahy niektoré riziká spojené s extrémnymi poveternostnými prejavmi a výskytom škodcov a chorôb, ktoré by zhoršili súčasný obraz týkajúci sa klimatických vplyvov na produktivitu v rozvojových aj rozvinutých krajinách. Navyše v druhej polovici tohto storočia môže globálna poľnohospodárska produktivita začať klesať.

Kombinácia zmien v potenciále poľnohospodárskej výroby v rôznych regiónoch sveta a zvýšený výskyt extrémnych výkyvov počasia by mohli viesť k väčšej variabilite výroby, čím by sa prispelo k zvýšenej nestálosti cien a zmenám v obchodných tokoch.

3. Adaptácia poľnohospodárstva EÚ na zmeny klímy

Adaptačné opatrenia v poľnohospodárstve sa pohybujú v rozmedzí od technologických riešení a prispôsobenie riadenia hospodárstva alebo štruktúr až po zmeny v politike, ktoré zahŕňajú napríklad adaptačné plány. Z krátkodobého hľadiska by mohli postačovať autonómne opatrenia na úrovni poľnohospodárskych podnikov, avšak dlhodobo bude potrebná adaptácia vo forme technologických a štrukturálnych zmien. Takáto situácia si bude vyžadovať plánované stratégie založené na analýze lokálnych a regionálnych podmienok.

3.1. Adaptácia na úrovni hospodárstva

V EÚ je možné pozorovať neustály vývoj modelov pestovania plodín, metód riadenia poľnohospodárskych podnikov a využívania pôdy, čiastočne ako reakciu na klimatické variácie. Takéto adaptácie na úrovni poľnohospodárskych podnikov vedú k zvýšenej produktivite a k riešeniu existujúcich klimatických podmienok, pričom sú založené na súčasných poznatkoch a skúsenostiach poľnohospodárov. Počas nasledujúcich desaťročí bude pravdepodobne potrebné urobiť viac ako iba prispôsobiť súčasné postupy. Možné krátkodobé a strednodobé adaptačné riešenia zahŕňajú:

– prispôsobenie načasovania poľnohospodárskych činností, ako sú dátumy sadenia a siatia a ošetrovanie,

– technické riešenia, t. j. ochrana sadov pred poškodením mrazom alebo zlepšenie ventilačných a chladiacich systémov v stajniach,

– výber plodín a odrôd, ktoré sa lepšie prispôsobia predpokladanej dĺžke vegetačného obdobia a dostupnosti vody a sú odolnejšie voči novým podmienkam týkajúcim sa teploty a vlhkosti,

– prispôsobenie plodín prostredníctvom dostupnej genetickej diverzity a nových biotechnologických možností,

– zlepšenie účinnosti kontroly škodcov a chorôb, napríklad prostredníctvom lepšieho monitorovania, rotácie rôznych plodín alebo integrovaných metód riadenia kontroly škodcov,

– efektívnejšie využívanie vodných zdrojov znížením ich strát, zlepšením závlahových postupov a recyklovaním alebo uskladnením vody,

– zlepšenie pôdneho manažmentu zvýšeným zadržiavaním vody, s cieľom udržať vlhkosť pôdy a zlepšenie riadenia krajinotvorby, napríklad zachovanie charakteru krajiny pri zabezpečení ustajnenia zvierat,

– zavedenie chovu druhov hospodárskych zvierat, ktoré sú odolnejšie voči vysokým teplotám a prispôsobiť model výživy zvierat stresovým podmienkam vyplývajúcim zo zvýšenej teploty.

Či už individuálne alebo v kombinácii majú tieto riešenia významný potenciál vyvážiť negatívne a využiť pozitívne zmeny klímy. Mnohé z týchto adaptačných možností môžu poľnohospodári implementovať už dnes, prípadne v blízkej budúcnosti, za predpokladu, že majú dostatočné znalosti a usmernenia. Klimatické riziká predstavujú iba jeden aspekt, ktorý ovplyvňuje rozhodnutia poľnohospodárov, ktoré sú založené na mnohých iných sociálnoekonomických a trhových úvahách.

Zvládnuť zvyšujúcu sa klimatickú variabilitu bude predstavovať väčší problém ako len prispôsobiť sa postupným zmenám priemerných klimatických premenných. Môže si to vyžadovať zvýšenú pozornosť zabezpečeniu stability a odolnosti poľnohospodárskej výroby a príjmom v ohrozených regiónoch. Potrebná bude pravdepodobne diverzifikácia poľnohospodárskych činností a zdrojov príjmov, pričom sa zásadne zmenia štruktúry poľnohospodárskych podnikov a v niektorých prípadoch budú potrebné dodatočné investície.

3.2. Adaptácia na úrovni sektora

Autonómne adaptačné opatrenia na úrovni poľnohospodárskych podnikov však môžu byť obmedzené, ak sa vplyvy zmeny klímy postupne stanú čoraz intenzívnejšími. Pravdepodobne bude potrebné reagovať na diverzitu regionálneho a lokálneho poľnohospodárstva na celosektorovej úrovni, pričom tieto reakcie by riadili verejné orgány a ich cieľom by bolo uľahčenie širokého spektra činností a lepšej koordinácie adaptačných opatrení a zabránenie nevhodnej adaptácii, ktorá by mohla mať vážne environmentálne a hospodárske dôsledky.

Vnútroštátne a regionálne adaptačné stratégie môžu poskytnúť súvislý rámec umožňujúci adaptáciu. Členské štáty EÚ sú v rôznych štádiách prípravy a vývoja vnútroštátnych adaptačných stratégií, ktoré zahŕňajú aj poľnohospodársky sektor. Adaptačné stratégie môžu rozšíriť informovanosť poľnohospodárov o plánovaných zmenách, podporiť včasné kroky a uľahčiť vhodné reakcie a riešenia s dlhodobou realizovateľnosťou. Sociálni partneri v poľnohospodárstve môžu podporovať takéto adaptačné stratégie a mali by byť do tohto procesu zainteresovaní.

Činnosti adaptácie na úrovni sektora môžu zahŕňať:

– identifikovanie ohrozených oblastí a sektorov a zhodnotenie potrieb a možností prechodu na iné plodiny a odrody ako reakcie na klimatické trendy,

– podporu poľnohospodárskeho výskumu a experimentálnej výroby zameraných na selekciu plodín a vývoj odrôd, ktoré sa najlepšie prispôsobia novým podmienkam,

– vybudovanie adaptačnej schopnosti prostredníctvom zvyšovania informovanosti a poskytovania smerodajných informácií a poradenstva o riadení hospodárstva,

– zvýšené investície na zlepšenie účinnosti závlahovej infraštruktúry a technológií využívania vody, ako aj na riadenie vodných zdrojov,

– rozvoj závlahových plánov založených na dôkladnom hodnotení ich vplyvu, budúcej dostupnosti vody a potreby vody rôznych používateľov, pri zohľadnení rovnováhy medzi dopytom a ponukou,

– rozvoj nástrojov riadenia rizika a krízového riadenia na vysporiadanie sa s hospodárskymi dôsledkami udalostí spôsobených zmenou klímy.

Celosektorové plánovanie a poradenstvo sú potrebné, pretože niektoré opatrenia týkajúce sa prispôsobenia novým klimatickým podmienkam budú pravdepodobne nákladné a zo strany poľnohospodárov si budú vyžadovať značné investície. Niektoré adaptačné opatrenia môžu tiež poľnohospodárom pomôcť pri dlhodobom udržaní príjmu, krátkodobo však so sebou prinášajú vyššie riziko. Napríklad pestovanie nových odrôd alebo plodín si môže vyžadovať osobitné technológie a obchodovanie, ktoré potrebujú na úspešný rozvoj určitý čas.

Plánovanie adaptácie je veľkou výzvou, najmä z dôvodu neistôt v ďalšom vývoji klimatických trendov a ich osobitných lokálnych vplyvov, čo znamená, že je zložité identifikovať optimálne zmeny v poľnohospodárskych systémoch. Aby bolo takéto plánovanie adaptácie úspešné, musí sa začať včas a byť pružné pri riešení týchto neistôt.

4. Príspevok SPP k adaptácii

Predpokladaný vývoj zmeny klímy môže ovplyvniť uskutočňovanie cieľov SPP, ktorými je zabezpečenie dostatočných dodávok potravín za rozumné ceny, príspevok k životaschopnosti poľnohospodárskych a vidieckych oblastí a podpora poľnohospodárskych postupov, ktoré nie sú škodlivé pre životné prostredie. Kľúčovými cieľmi adaptácie v prípade poľnohospodárstva EÚ je zabezpečenie odolnosti voči klimatickým variáciám, sociálnoekonomická životaschopnosť poľnohospodárstva a vidieckych oblastí a súdržnosť s cieľmi ochrany životného prostredia.

Súčasná SPP poskytuje základnú úroveň zabezpečenia príjmu pre poľnohospodárov, ako aj rámec udržateľného riadenia prirodzeného životného prostredia, v rámci ktorého sa poľnohospodárska činnosť vykonáva. Posun od podpory spojenej s výrobou k neviazanej pomoci umožňuje poľnohospodárom reagovať na vonkajšie požiadavky, signály trhu, a zároveň aj na vývoj vyplývajúci zo zmeny klímy. Politika rozvoja vidieka ponúka členským štátom rad opatrení, prostredníctvom ktorých môžu poskytnúť cielenú podporu činnostiam prispievajúcim k adaptácii na zmenu klímy.

„Kontrola zdravotného stavu“ SPP je ďalším krokom smerom k udržateľnému poľnohospodárstvu s osobitným dôrazom na zmierňovanie negatívnych účinkov zmeny klímy a adaptáciu, na ochranu vodných zdrojov a biodiverzity, na ktorý sa odsúhlasilo ďalšie financovanie rozvoje vidieka. Výzvou a príležitosťou pre EÚ a členské štáty je v období do konca roka 2013 čo najlepšie využiť nástroje SPP dostupné na podporu adaptácie.

5. orientácia adaptačnej stratégie v poľnohospodárstve

5.1. Určiť prioritu „opatrení bez negatívnych následkov“

Určenie priorít pokiaľ ide o „opatrenia bez negatívnych následkov“ týkajúce sa adaptačných činností zabezpečí nákladovo najúspornejší prístup pri riešení základných neistôt zmeny klímy. Tieto opatrenia predstavujú možnosti, ktoré pomáhajú čeliť širokej škále pravdepodobných zmien a poskytujú súvisiace hospodárske a environmentálne výhody. V poľnohospodárskom sektore to znamená posilnenie odolnosti poľnohospodárskych ekosystémov udržateľným využívaním prírodných zdrojov, najmä však vody a pôdy. V rámci sektora sa odolnosť voči zmenám klímy vybuduje lepšie, ak sa ochrana zameria na základňu prírodných zdrojov, od ktorých poľnohospodárstvo závisí. Takéto opatrenia zabezpečia, že riadiace rozhodnutia implementované počas nasledujúcich desaťročí nenarušia schopnosť čeliť možným neskorším väčším vplyvom.

Ako sa uvádza v bielej knihe „Adaptácia na zmenu klímy: európsky rámec opatrení“, takisto je potrebné zhodnotiť, ktoré požiadavky týkajúce sa riadenia vodných zdrojov by sa mali integrovať do príslušných nástrojov SPP. Adaptačné opatrenia týkajúce sa poľnohospodárstva môžu byť takisto začlenené do vnútroštátnej implementácie rámcovej smernice o vode a smernice o povodniach.

5.2. Posilnenie úlohy poľnohospodárstva ako poskytovateľa služieb ekosystému

Vzhľadom na predpokladané vplyvy zmeny klímy na európske hydrologické systémy, habitáty a biodiverzitu má udržanie ekosystémov prostredníctvom riadenia poľnohospodárskej pôdy kľúčovú úlohu pri zlepšovaní celkovej odolnosti voči zmenám klímy. Poľnohospodárstvo môže napríklad napomáhať pri riadení povodí, ochrane habitátov a biodiverzity, a zároveň pri udržiavaní a obnove multifunkčnej krajiny. Migrácia druhov sa môže okrem iného uľahčiť vytvorením sietí koridorov pre voľne žijúce živočíchy na poľnohospodárskej pôde a schopnosť pasienkov zadržiavať vodu sa môže využiť na zníženie rizika záplav. Možná úloha poľnohospodárstva pri poskytovaní takejto „ekologickej infraštruktúry“ by sa mohla uznať a naďalej posilňovať.

Súčasné agroenvironmentálne opatrenia prispievajú k tomuto cieľu, ale nemôžu vždy dostatočne posilniť prepojenie medzi oblasťami ochraňujúcimi biodiverzitu. V tejto súvislosti by sa, ako možnosť podpory úspešnej adaptácie, mohlo zvážiť uplatňovanie opatrení na rozvoj vidieka presahujúce rámec jednotlivých podnikov.

5.3. Zvyšovanie odolnosti poľnohospodárskej infraštruktúry

Poľnohospodárstvo je ako výrobný systém závislé od fixných aktív (t. j. zariadenie, budovy, stroje) a infraštruktúry, ktoré môžu byť extrémnymi výkyvmi počasia ovplyvnené. Možné hospodárske straty spôsobené takýmito udalosťami môžu pre sektor predstavovať vážny problém, najmä preto, že v poľnohospodárstve majú fixné aktíva v porovnaní s priemernou ročnou produkciou a príjmom hospodárstva podstatnú hodnotu. Preto je potrebné rozvíjať ďalšie preventívne opatrenia a nástroje upravené tak, aby zodpovedali regionálnym charakteristikám, s cieľom čeliť možným škodám.

5.4. Rozvoj synergií medzi adaptáciou a zmierňovacími opatreniami

Poľnohospodárske činnosti sú značným zdrojom emisií oxidu dusného a metánu, ktoré negatívne pôsobia na globálne otepľovanie. Poľnohospodárstvo v EÚ môže prispieť k zmierňovaniu rizika zmeny klímy obmedzením týchto emisií, výrobou obnoviteľnej energie a biologických produktov a uskladnením uhlíka v poľnohospodárskej pôde.

Na riešenie tejto dvojitej výzvy, t. j. zníženie emisií skleníkových plynov a vysporiadanie sa s meniacou sa klímou bude potrebné zaistiť synergiu medzi adaptáciou a zmierňovacími opatreniami v najväčšej možnej miere. Je potrebné identifikovať a podporovať opatrenia, ktoré poskytujú súvisiace výhody pokiaľ ide o znižovanie emisií a zvyšovanie odolnosti poľnohospodárstva. Zahŕňajú, okrem iného, pôdne a kultivačné postupy, ktoré pomáhajú udržiavať a zvyšovať organický uhlík v pôde a ochranu a riadenie pasienkov. Ekologické poľnohospodárstvo má potenciál na zmierňovanie rizika, a to prostredníctvom účinných cyklov živín a pôdneho manažmentu a zvyčajne so sebou prináša väčšiu diverzitu a vyššiu úroveň vedomostí o fungovaní ekosystému hospodárstva a takisto je odolnejšie voči zmene klímy.

Možné konflikty medzi cieľmi by sa mali zvážiť pri rozhodovaní o vhodných opatreniach a v niektorých prípadoch sú nutné kompromisy. Členské štáty môžu použiť fondy na rozvoj vidieka na implementáciu týchto opatrení.

5.5. Zlepšenie adaptačnej schopnosti poľnohospodárov

Posilnenie adaptačnej schopnosti poľnohospodárov je nevyhnutnou podmienkou pre udržateľnú adaptáciu v poľnohospodárstve. Kľúčovou podmienkou motivácie a pripravenosti na adaptáciu je poskytovať poľnohospodárom a poľnohospodárskym pracovníkom informácie a poradenskú podporu o otázkach súvisiacich s klímou. Dostupné sú rôzne prostriedky napríklad cielené školenia, špecializovaná tlač alebo využívanie komunikačných technológií. Takisto je dôležité začleniť otázku zmeny klímy do systémov vyučovania mladých poľnohospodárov, poľnohospodárskych pracovníkov a učňov. Je možné vytvoriť poľnohospodárske poradenské služby, ktoré by sa stali nástrojmi rozširovania osobitných informácií týkajúcich sa regiónu a praktických adaptačných riešení, ktoré by zlepšili schopnosť poľnohospodárov reagovať na budúce zmeny.

Opatrenia prijaté v rámci „kontroly zdravotného stavu“ SPP poskytujú dodatočné možnosti politiky rozvoja vidieka, financovania programov rozširovania informácií a školení a využívania poľnohospodárskych poradenských služieb.

5.6. Uľahčenie spolupráce medzi členskými štátmi

Je potrebné podporiť rozvoj vnútroštátnych a miestnych programov a politík zaoberajúcich sa adaptáciou na zmenu klímy. Výmena koncepcií, skúseností a najlepšej praxe týkajúca sa adaptačných možností v poľnohospodárskom sektore medzi členskými štátmi môže poľnohospodárske postupy a výrobné systémy, ktoré budú najlepšie pripravené prispôsobiť sa predpokladanému klimatickému vývoju posunúť vpred. Technická pracovná skupina pre poľnohospodárstvo, ktorá podporí riadiacu skupinu pre adaptáciu na zmenu klímy a riešenie jej dôsledkov a ktorá bola navrhnutá v bielej knihe sa zriadi do konca roku 2009.

Do iniciatívy Komisie zriadiť stredisko výmeny informácií, ktoré by slúžilo ako platforma na výmenu informácií o vplyvoch zmeny klímy a ohrozenosť je potrebné začleniť časť, ktorá by sa osobitne venovala sprístupňovaniu informácií o vnútroštátnom rozvoji, výsledkoch projektov a najlepšej praxi v poľnohospodárskom sektore.

5.7. Posilnenie výskumu o klíme a poľnohospodárstve

Pri plánovaní adaptácie v poľnohospodárstve sa nedá spoliehať len na poznatky o globálnych klimatických trendoch, potrebné sú podrobné informácie o regionálnych vplyvoch a zmysluplné hodnotenie adaptačných možností a ich uskutočniteľnosť na miestnej úrovni a na úrovni poľnohospodárskych podnikov. Základom je zlepšovanie a spresnenie priestorového a časového rozsahu hodnotení očakávaných klimatických vplyvov a ohrozenosti a lepšie pochopenie interakcie medzi poľnohospodárstvom a klímou. V aktuálnom oznámení Komisie o európskom poľnohospodárskom výskume KOM(2008) 862 „Vývoj smerom ku koherentnej stratégii európskeho programu poľnohospodárskeho výskumu“. sú rozpracované potreby a smerovanie výskumu a inovácií EÚ zameraných na zmenu klímy vrátane poľnohospodárskeho sektora. Stály výbor pre poľnohospodársky výskum (Standing Committee on Agricultural Research, SCAR) identifikoval zmenu klímy ako prioritnú oblasť a zistil, že v koordinácii výskumu na európskej úrovni existujú značné medzery. Vznikla pracovná skupina vedúcich pracovníkov národných programov, aby posúdila, akým spôsobom zmena klímy ovplyvňuje poľnohospodárstvo a ako sa môže poľnohospodárstvo vhodne adaptovať a znižovať dôsledky zmeny klímy.[2]

KOM(2008) 862 „Vývoj smerom ku koherentnej stratégii európskeho programu poľnohospodárskeho výskumu“.

Navyše, keďže sú vidiecke oblasti vystavené väčšiemu klimatickému riziku a pre značnú časť európskeho vidieka je charakteristická hospodárskou multifunkčnosť, integrované pochopenie vplyvov zmeny klímy na vidiecke hospodárstvo a spoločnosť je nesmierne dôležité. Mohol by sa teda posilniť sociálnoekonomický výskum klimatických výziev a ich dosah na udržateľnosť vidieka.

V súvislosti s klimatickými výzvami sa opäť dostala do popredia potreba neustáleho poľnohospodárskeho výskumu na európskej aj vnútroštátnej úrovni, napríklad v rámci vývoja plodín, odrôd a stád, ktoré sa vedia lepšie prispôsobiť budúcim podmienkam. Aj zmierňovanie rizika je potrebné podporiť výskumným úsilím, s cieľom naďalej rozvíjať vhodné a dostupné technológie a inovácie. Nadchádzajúce priebežné hodnotenie siedmeho rámcového programu pre výskum poskytne možnosť preskúmať rovnováhu medzi tematickými prioritami a zaoberať sa v tejto súvislosti problematikou podpory klimatického a poľnohospodárskeho výskumu.

Kľúčovou výzvou je tiež spojiť poznatky z fyzikálnych a agronomických vied so znalosťami poľnohospodárov o danej oblasti, aby sa tak vytvorili solídne adaptačné stratégie, ktoré môžu v rámci rôznych klimatických a sociálnoekonomických scenárov minimalizovať negatívne účinky zmeny klímy. Poľnohospodársky poradenský systém môže byť v tejto súvislosti dôležitým nástrojom.

Zároveň je veľmi dôležité posilniť schopnosť regionálnych orgánov využívať vhodné nástroje na riešenie zmeny klímy. Partnerstvo medzi vnútroštátnymi a regionálnymi výskumnými inštitúciami, poradenskými orgánmi a sociálnymi partnermi v poľnohospodárstve, ako aj zriaďovanie regionálnych sietí poskytujúcich informácie poľnohospodárskym komunitám pomôžu pri navrhovaní osobitných stratégií pre jednotlivé lokality.

5.8. Vypracovanie ukazovateľov ohrozenosti

Mohli by sa preskúmať možnosti vytvorenia osobitných ukazovateľov pre poľnohospodárstvo, ako sú napríklad index adaptačnej schopnosti a ohrozenosti. Identifikácia ohrozenosti by sa však musela vykonať na malom priestorovom rozsahu na základe súčasnej citlivosti na klimatickú variabilitu, prírodné riziká a scenárov zmien v poveternostných modeloch. Vytvorenie ukazovateľa ohrozenosti, ktorý zahŕňa aj aspekt adaptačnej schopnosti, si bude vyžadovať multidimenzionálny prístup kombinujúci klimatické, environmentálne a sociálnoekonomické faktory.

6. Závery

Zmena klímy si bude vyžadovať, aby sa poľnohospodári prispôsobili a zároveň na úrovni poľnohospodárskeho podniku znížili emisie skleníkových plynov a takisto, aby poľnohospodárstvo prispievalo k ochrane životného prostredia. Je potrebné vypracovať postupne sa vyvíjajúcu a komplexnú reakciu na zmenu klímy, s cieľom udržať odolnosť a konkurencieschopnosť poľnohospodárstva v EÚ, aby mohlo pokračovať vo svojej úlohe dodávateľa vysokokvalitných potravín a poskytovateľa environmentálnych služieb a služieb spojených s krajinou, ako aj prispievať k udržateľnému rozvoju vidieckych oblastí v EÚ. Zmena klímy stavia výzvu týkajúcu sa zabezpečenia dodávok potravín do nového svetla.

Adaptácia predstavuje dlhodobý proces, ktorý sa potrebuje rozvinúť v nasledujúcich desaťročiach podľa toho, ako sa budú vyvíjať klimatické trendy, a ktorý sa buduje na základe narastajúcich poznatkov a praktických skúseností. V rámci tohto procesu je dôležité aj naďalej zapájať poľnohospodárske komunity do diskusií o adaptačných potrebách a podeliť sa o osvedčené postupy, keďže zmeny na úrovni hospodárstva sú kľúčovou zložkou adaptácie.

V súvislosti s preskúmaním Spoločnej poľnohospodárskej politiky po roku 2013 bude potrebné prehodnotiť potrebu zabezpečenia vhodných podmienok na adaptáciu poľnohospodárstva a vidieckych oblastí. Účinná adaptácia a prijatie nových technológií, ktoré prispievajú k zmierňovaniu rizika a k dlhodobej životaschopnosti poľnohospodárstva si vyžadujú investície a plánovanie, ktoré prekračujú kapacitu jednotlivých hospodárstiev. Verejné orgány budú zohrávať dôležitú úlohu pri podpore a uľahčovaní adaptačných politík týkajúcich sa zmeny klímy.

[1] KOM(2009) 147.

[2] KOM(2008) 862 „Vývoj smerom ku koherentnej stratégii európskeho programu poľnohospodárskeho výskumu“.

SL

(...PICT...)|KOMISIJA EVROPSKIH SKUPNOSTI|

Bruselj, 1.4.2009

SEC(2009) 417

DELOVNI DOKUMENT SLUŽB KOMISIJE

k BELI KNJIGI Prilagajanje podnebnim spremembam: na poti k evropskemu okviru za ukrepanje Prilagajanje podnebnim spremembam: izziv za evropsko kmetijstvo in podeželje

{COM(2009) 147 konč.}

DELOVNI DOKUMENT SLUŽB KOMISIJE

Prilagajanje podnebnim spremembam: izziv za evropsko kmetijstvo in podeželje

1. Uvod

V prihodnjih desetletjih bosta evropsko in svetovno kmetijstvo vse bolj izpostavljena podnebnim spremembam. Kljub tehnološki razvitosti kmetijstva v EU je njegova sposobnost pridelave hrane ter njegova vloga pri storitvah ekosistemov za evropsko družbo neposredno odvisna od podnebnih razmer. Zaradi naraščajoče negotovosti bodo morali evropski kmetovalci opredeliti novo strategijo pridelave, upravljanja kmetij in naložb.

Podnebne spremembe so samo eden od dejavnikov, ki vplivajo na evropsko kmetijstvo in podeželje. Učinek, ki ga bodo podnebne spremembe imele na kmetijski sektor EU, je odvisen tudi od socialnoekonomskih dejavnikov, mednarodne konkurence, tehnološkega razvoja in izbire politik. Ker z večino zemljišč v EU gospodarijo kmetovalci, mora tudi skupna kmetijska politika (v nadaljnjem besedilu: SKP) pomagati pri prilagajanju spremenjenim razmeram s podporo kmetovalcem, da svojo pridelavo prilagodijo novim podnebnim razmeram in omogočijo povečanje obsega storitev ekosistemov, odvisnih od gospodarjenja z zemljišči.

Bela knjiga „Prilagajanje podnebnim spremembam“ COM(2009) 147. določa evropski okvir za ukrepanje v smeri povečanja evropske odpornosti na podnebne spremembe s poudarjanjem potrebe po vključitvi tega prilagajanja v vse ključne evropske politike in potrebe po krepitvi sodelovanja na vseh ravneh odločanja.[1]

COM(2009) 147.

Ta dokument dopolnjuje belo knjigo in povzema glavne učinke podnebnih sprememb na kmetijstvo EU, preverja potrebe po prilagajanju, prikazuje posledice za SKP in proučuje možne usmeritve za prihodnje ukrepanje. Njegov namen je spodbuditi države članice in kmetijske skupnosti k razpravi o prilagajanju na podnebne obremenitve in pripravi ustreznih ukrepov.

2. Podnebne spremembe: ključna vprašanja za kmetijstvo EU

2.1. Vplivi na kmetijsko pridelavo

Učinki podnebnih sprememb na temeljne biofizikalne procese kmetijstva bodo zelo različni, v nekaterih regijah EU negativni, drugje spet pozitivni. Večja koncentracija CO 2 , višje temperature, spremembe vzorcev letnih in sezonskih količin padavin ter pogostost skrajnih pojavov bodo vplivali na količino in kakovost hrane, na stabilnost njene pridelave ter na naravno okolje kmetijskih območij. Podnebne spremembe bodo vplivale na razpoložljivost vodnih virov, pojav škodljivcev in bolezni ter na tla, kar bo zelo spremenilo pogoje kmetovanja in živinoreje. Skrajna posledica degradacije kmetijskih ekosistemov bi lahko bila dezertifikacija in s tem popolna izguba možnosti pridelave na takšnih zemljiščih.

Kratkoročno bodo verjetno najresnejše posledice za kmetijstvo imeli pogostost in intenzivnost skrajnih vremenskih pojavov ter spremenjeni vzorci padavin. Pri spremembah podnebnih razmer v 21. stoletju je mogoče pričakovati precejšnje razlike po posameznih regijah. Učinki na nekaterih območjih bodo hkrati negativni in pozitivni, čisti učinek pa je negotov, saj odziv pridelka na podnebne spremembe še ni znan. Podnebne spremembe so sicer globalni proces, vendar so lokalni učinki zelo različni. Skupi čisti učinek na kmetijske dejavnosti po posameznih delih EU in vrstah kmetij v isti regiji je negotov.

Priloga 1 povzema glavne vidike in učinke podnebnih sprememb v različnih regijah EU.

Pridelki

Nekateri vidiki podnebnih sprememb, kot so višje temperature, povečana fotosinteza zaradi večje količine CO 2 v zraku in podaljšano obdobje rasti imajo lahko na nekaterih območjih zmerno pozitiven učinek na pridelavo poljščin , vsaj do sredine stoletja. Na severnih območjih bi se sicer lahko povečala pridelek in obseg možnih poljščin, vendar bi bile te prednosti možne samo pod pogojem zmernega povišanja temperature in so zelo negotove. Z nadaljnjimi povišanji temperature pa bi prevladali škodljivi učinki, saj je za razvoj rastlin in pridelek pomembno, da v ključnih fazah razmnoževanja niso preseženi temperaturni pragi. Pospešeni vegetacijski cikel lahko slabo vpliva na razvoj semen in njihovo kakovost.

Povečano nihanje količine padavin po posameznih letih in med letom ima lahko več negativnih učinkov, pri čemer se na jugu EU pričakuje zmanjšanje količine padavin poleti, na severu in v osrednji EU pa njihova okrepitev pozimi. Skrajne vremenske razmere, kot so vročinski valovi in suše, lahko resno prizadenejo pridelavo, zlasti v kritičnih fazah razvoja pridelka.

Proizvodnja zelenjave je zelo odvisna od količine razpoložljive vode in se lahko negativno odzove že na manjša odstopanja od optimalne temperature, zato je ta vrsta proizvodnje zelo občutljiva na podnebne spremembe.

Skrajni pojavi so resna nevarnost za rastline trajnice , saj lahko za več let vplivajo na zmogljivost pridelave. Na gojenje trajnic vpliva tudi pomik fenoloških faz na zgodnejše obdobje, saj pri teh rastlinah ni na voljo toliko možnosti za prilagajanje s spremembo datuma kmetijskih dejavnosti kot pri poljščinah.

Mnoga sadna drevesa so občutljiva na pomladne zmrzali med cvetenjem, na pridelek pa zelo vplivajo tudi zimske temperature. Z višjimi temperaturami se bosta premaknila tako datum zadnje spomladanske zmrzali kot tudi začetka cvetenja, nevarnost za škodo se zato verjetno ne bo dosti spremenila. Nevarnost škode zaradi jesenskih zmrzali se bo verjetno zmanjšala, potreba po vodi pa povečala. Predvidoma se bo povečala nevarnost pojava škodljivcev in bolezni.

Med vplive na vinogradniški sektor spadajo večja nevarnost zmrzali, krajši čas zorenja, nihanje količine razpoložljive vode, ki je lahko zelo škodljivo med zorenjem, in spremenjeni vzorci pojava škodljivcev in bolezni. Območja Evrope, primerna za vinogradništvo in oljkarstvo, se lahko razširijo proti severu in vzhodu. Na sedanjih območjih pridelave se bo verjetno povečala njena raznovrstnost.

Živinoreja

Manjša količina padavin in višje temperature lahko na različne načine vplivajo na živinorejo, vključno z vplivom na zdravje in dobro počutje živali. Zaradi raznovrstnosti sistemov pridelave v EU je tudi vpliv podnebnih sprememb na sektor živinoreje zapleten.

Višje temperature in skrajni pojavi, kot so vročinska obdobja, bodo neposredno vplivala na zdravje živali, njihovo rast in donosnost ter razmnoževanje. Med posredne vplive pa spadajo spreminjanje donosnosti pašnikov in pridelave krmnih rastlin ter razširjenost bolezni živali.

Posebno negativni bodo verjetno učinki na ekstenzivno pašništvo, saj so pridelava krme in hlevi za živali neposredno odvisni od podnebnih razmer. V Sredozemlju se bo zaradi višjih temperatur in pomanjkanja padavin skrajšalo obdobje pašništva ter zmanjšala pridelava krme in njena kakovost. V vlažnih severozahodnih predelih pa lahko zaradi večje donosnosti pašnikov zmerno povišanje temperature kratkoročno ugodno vpliva na živinorejo.

2.2. Gospodarski učinki podnebnih tveganj

Na ravni EU ni bilo mogoče ugotoviti soodvisnosti med globalnim segrevanjem v preteklih desetletjih in pridelkom, ki se je na splošno povečal. Tehnološke izboljšave, boljše upravljanje kmetij in nenehno prilagajanje kmetijskih praks so doslej prevladali nad vplivom podnebnih sprememb. Zaradi skrajnih vremenskih pojavov, kot sta bili poletna suša leta 2003 in pomladna leta 2007, pa se je od začetka stoletja povečalo nihanje pri količini pridelkov.

Po večini predvidevanj bodo na ravni EU pričakovane spremembe povprečnih podnebnih spremenljivk v prihodnjih treh desetletjih ugodne za kmetijsko pridelavo. Še pred sredino tega stoletja pa je mogoče pričakovati čedalje hujše posledice zaradi skrajnih pojavov. Poleg motenj letne pridelave lahko skrajni vremenski pojavi resno poškodujejo kmetijsko infrastrukturo in s tem povzročijo precejšnjo gospodarsko izgubo.

Napovedi posledic podnebnih sprememb na kmetijsko pridelavo in cene so sicer negotove, vendar se pričakuje, da bo povečanje števila skrajnih pojavov povečalo negotovost kmetijske pridelave zaradi vremensko pogojenih izpadov preskrbe. Čeprav je končni učinek na prihodek kmetij odvisen od medsebojnega vpliva mnogih dejavnikov, kot sta svetovni trg in podpora politike, pa se z večjo verjetnostjo izpada pridelave lahko poveča nestabilnost gospodarskega položaja kmetovalcev, ki so jih prizadeli skrajni vremenski pojavi.

2.3. Splošna podnebna tveganja za podeželje

Podeželje je izpostavljeno mnogim vplivov podnebnih sprememb in ne le tistim, ki prizadenejo kmetijstvo. Mednje spada nevarnost poplav, zlasti v osrednjih in severnih regijah, ter nevarnost poškodovanja infrastrukture zaradi drugih skrajnih pojavov. Tudi povečana konkurenca med različnimi nameni uporabe vode bo pomembna za prebivalstvo in gospodarstvo podeželja.

Na mnogih podeželskih območjih imajo pomembno vlogo tudi gozdni ekosistemi in gozdarstvo. Podnebne spremembe bodo povečale nevarnost neurij, požarov, pojavov škodljivcev in bolezni, ki bodo prizadeli razvoj gozda in njegov donos. To bo predvsem na južnih območjih prizadelo tudi vitalnost gozdarstva in zmogljivost gozdov pri zagotavljanju okoljskih storitev, vključno z zmanjševanjem količine ogljikovega dioksida.

Postopno manjšanje snežne odeje na gorskih območjih bo negativno vplivalo na zimski turizem in gospodarstvo na podeželju, odvisno od prihodkov od turizma. Enako velja za območja, kjer se spopadajo s pomanjkanjem vode, po drugi strani pa lahko toplejše podnebje odpre nove možnosti za turizem na podeželskih območjih v drugih delih EU.

2.4. Sposobnost prilagajanja, občutljivost in regionalne razlike

Prilagajanje podnebnim razmeram je vedno spadalo k upravljanju kmetij, prilagajanje podnebnim spremembam pa se deloma ravna po istih načelih kot prilagajanje kratkotrajnim nihanjem. Prilagajanje tehnik in strategije kmetovanja se je že začelo. Vendar bi lahko obseg podnebnih sprememb v prihodnjih desetletjih presegel sposobnost prilagajanja mnogih kmetovalcev.

Občutljivost kmetovanja je v različnih delih EU različna ter odvisna od izpostavljenosti neugodnim podnebnim vplivom in od socialnoekonomskega ozadja. Sposobnost prilagajanja kmetovalca je odvisna od obstoječega kmetijsko-ekološkega stanja in njegovimi izkušnjami s spremenljivimi razmerami. Med socialnoekonomske dejavnike, od katerih je odvisna odpornost , spadajo:

– značilnosti kmetije, kot so vrsta pridelave, velikost kmetije in intenzivnost kmetovanja;

– raznovrstnost sistemov pridelave in živinoreje ter obstoj drugih virov prihodkov poleg kmetovanja;

– dostop do ustreznih informacij, izkušnje in znanje o podnebnih spremembah in rešitve za prilagajanje nanje; vloga svetovalnih služb pri olajševanju prilagajanja;

– splošno socialnoekonomsko stanje, pri čemer so kmetovalci, ki imajo na voljo le omejena sredstva in ki živijo na bolj oddaljenih podeželskih območjih, najbolj občutljivi;

– dostop do razpoložljivih tehnologij in infrastrukturna zmogljivost.

Zaradi neenakomernih učinkov podnebnih sprememb se bodo predvidoma še povečale regionalne razlike in zaostrile gospodarska neskladja med evropskimi podeželskimi območji. Dolgoročno se lahko zaradi podnebnih obremenitev v nekaterih delih EU kmetijstvo še bolj zapostavi ali celo opustijo nekatere kmetijske površine, medtem ko bi se razmere za kmetovanje drugje lahko izboljšale, prihodki od kmetovanja pa povečali. To bi zelo vplivalo na krajine in biotsko raznovrstnost pa tudi na splošni razvoj evropskih regij.

2.5. Globalni vpliv na kmetijstvo in zanesljivost oskrbe s hrano

Podnebne spremembe dodajajo nov vidik svetovnemu izzivu povečanja kmetijske pridelave zaradi predvidenega naraščanja prebivalstva, zagotavljanja oskrbe s hrano in ohranjanja življenjskih pogojev podeželja, ter hkratne skrbi za visok standard varovanja okolja po svetu.

V ekvatorialnih regijah, kjer je največ držav v razvoju, bo že omejeno dodatno segrevanje zmanjšalo pridelek in povečalo spremenljivost količine pridelka, kar bo imelo resne posledice za zanesljivost oskrbe s hrano. Ta negativni učinek na kmetijsko pridelavo bodo še zaostrili pogostejši skrajni vremenski pojavi. S tem se bo povečala odvisnost od uvoza hrane in število oseb, ki jih ogroža lakota.

V ostalih območjih naj bi se v prihodnjih desetletjih pridelava povečala. Kljub regionalnim spremembam pridelave pa skupna svetovna pridelava hrane v prihodnjih dveh ali treh desetletjih ne bo ogrožena in bo predvidoma uspela zadostiti večjemu povpraševanju po hrani naraščajočega svetovnega prebivalstva. Po drugi strani sedanje napovedi ne upoštevajo vseh nevarnosti skrajnih vremenskih pojavov ter pojavov škodljivcev in bolezni, ki bi lahko poslabšali sedanjo sliko o vplivih podnebnih sprememb na pridelavo v razvitih državah in v državah v razvoju. Svetovna kmetijska pridelava bi lahko v drugi polovici tega stoletja začela upadati.

Kombinacija spremembe možnosti za kmetijsko pridelavo v različnih regijah sveta in povečanje števila skrajnih pojavov bi lahko povečala negotovost pridelovanja in s tem nihanje cen ter spremenila trgovinske tokove.

3. Prilagajanje kmetisjtva EU na podnebne spremembe

Možni ukrepi za prilagajanje kmetijstva obsegajo tehnološke rešitve, prilagoditve upravljanja kmetij ali njihovih struktur in politične spremembe, kot so na primer načrti prilagoditev. Kratkoročno bi morale zadostovati že avtonomne prilagoditve na ravni kmetij, dolgoročno pa bodo potrebne tehnološke in strukturne spremembe. Potrebne bodo načrtovane strategije, pripravljene na podlagi analize lokalnih in regionalnih razmer.

3.1. Prilagoditev na ravni kmetij

V EU se še vedno nadaljuje razvoj vzorcev pridelave, prakse upravljanje kmetij in uporabe zemljišč, deloma kot odziv na podnebne spremembe. Cilj takih prilagoditev na ravni kmetij, ki temeljijo na obstoječem znanju in izkušnjah kmetovalcev, je povečanje pridelave in prilagajanje na obstoječe podnebne razmere. V prihodnjih desetletjih bodo morda potrebne drugačne prilagoditve sedanjih praks. Možne srednjeročne rešitve za prilagajanje so:

– časovni zamik posameznih kmetijskih del, kot na primer sajenja, sejanja in obdelave;

– tehnične rešitve, kot so zaščita nasadov pred zmrzaljo ali izboljšanje sistemov prezračevanja in hlajenja v hlevih;

– izbira poljščin in sort, ki se bolje obnesejo v pričakovanih razmerah drugačnega obdobja rasti in količine vode, ki je na voljo, ter so bolj odporne na spremenjeno temperaturo in vlažnost;

– prilagajanje poljščin z uporabo obstoječe genske raznovrstnosti in novimi možnostmi, ki jih prinaša biotehnologija;

– izboljšanje učinkovitosti zatiranja škodljivcev in bolezni, na primer z boljšim nadzorom, diverzifikacijo kolobarjenja ali metodami celostnega zatiranja škodljivcev;

– učinkovitejša uporaba vode z zmanjšanjem njenih izgub, izboljšanje delovanja namakalnih sistemov in recikliranje ali shranjevanje vode;

– izboljšanje gospodarjenja s tlemi s povečanjem zadrževanja vode za ohranitev vlažnosti tal in varovanje krajine npr. z ohranjanjem elementov krajine, ki jo živali uporabljajo kot zavetje;

– uvajanje živalskih pasem, ki so bolj odporne na višje temperature, in prilagajanje krme v obdobjih povišane temperature.

Te rešitve, uporabljene posamično ali v kombinaciji, lahko močno ublažijo neugodne podnebne spremembe in okrepijo ugodne. Kmetovalci lahko veliko teh možnosti za prilagoditev uporabijo že danes ali v bližnji prihodnosti, če imajo na voljo dovolj znanja ali so jim na voljo smernice. Vendar so podnebna tveganja samo en vidik, ki jo mora kmetovalec upoštevati pri svojih odločitvah, poleg mnogih drugih socialnoekonomskih in tržnih vprašanj.

Še težji od prilagajanja postopnemu spreminjanju povprečnih podnebnih spremenljivk bo odziv na povečano spremenljivost podnebnih razmer. V prizadetih regijah bo morda treba nameniti več pozornosti ohranjanju stabilnosti in odpornosti kmetijske pridelave ter prihodkov od kmetovanja. Morda bodo potrebni diverzifikacija kmetijskih dejavnosti in virov prihodkov ter koreniti posegi v strukturo kmetij, v nekaterih primerih pa še dodatne naložbe.

3.2. Prilagoditev na ravni sektorjev

S postopnim večanjem vpliva podnebnih sprememb bodo avtonomne prilagoditve na ravni kmetij postale nezadostne. Da bi olajšali izvajanje širokega spektra bolje usklajenih ukrepov prilagajanja in se skušali izogniti neustreznim prilagoditvam, ki bi lahko bile zelo škodljive za okolje in gospodarstvo, bodo morda potrebni odzivi v celotnem sektorju, prilagojeni različnim regionalnim in lokalnim oblikam kmetovanja, ki jih bodo usmerjali javni organi.

Z nacionalnimi in regionalnimi strategijami prilagajanja je mogoče oblikovati skladen okvir za prilagoditev. Države članice EU so v različnih fazah priprav in razvoja nacionalnih strategij prilagajanja, ki vključujejo tudi kmetijski sektor. Strategije prilagajanja lahko okrepijo zavest kmetovalcev o pričakovanih spremembah, spodbudijo zgodnje ukrepanje in olajšajo ustrezne daljnosežne odzive in rešitve. Socialni partnerji v kmetijstvu bi lahko prispevali svoj delež k takim strategijam prilagajanja in bi morali biti vključeni v ta proces.

Možne prilagoditve na ravni sektorjev so:

– ugotavljanje občutljivih območij in sektorjev ter preverjanje potreb in možnosti za preusmeritev na druge poljščine in sorte kot del odziva na podnebne spremembe;

– podpora raziskavam v kmetijstvu in poskusnim nasadom, namenjenim selekciji poljščin in razvoju sort, ki so najbolj prilagojene novim razmeram;

– krepitev sposobnosti prilagajanja z ozaveščanjem in širjenjem pomembnih informacij ter nasvetov o upravljanju kmetij;

– povečanje naložb v izboljšanje učinkovitosti namakalne infrastrukture in tehnologij za rabo voda ter gospodarjenja z vodnimi viri;

– razvoj načrtov namakanja na podlagi ocen vpliva, prihodnje razpoložljivosti voda in potreb različnih porabnikov vode, pri čemer se upošteva uravnovešenje ponudbe in povpraševanja;

– razvoj instrumentov za obvladovanje tveganja in kriznega upravljanja za zajezitev gospodarskih posledic spremenjenih vremenskih pojavov.

Načrtovanje za celotni sektor in svetovanje sta potrebna, saj bodo nekateri ukrepi za prilagajanje novim podnebnim razmeram verjetno dragi in bodo potrebne znatne naložbe kmetovalcev. Z nekaterimi ukrepi prilagajanja bi bilo mogoče dolgoročno ohraniti raven prihodkov, vendar kratkoročno vsebujejo precejšnje tveganje. Za uporabo novih sort ali novih poljščin bi morda bile potrebne posebne tehnologije ali tržne strategije, za njihov uspešen razvoj pa je potreben čas.

Načrtovanje prilagajanja je težavno zaradi negotovosti podnebnih sprememb in njihovih posebnih lokalnih učinkov, zato je težko ugotoviti, katere spremembe kmetovanja bi bile optimalne. Za uspešno prilagajanje je treba načrtovanje začeti že zgodaj, ostati pa mora dovolj prožno, da bo obvladalo negotovosti.

4. Prispevek SKP k prilagajanju

Predvidene podnebne spremembe lahko ogrozijo doseganje ciljev SKP, kot so zagotavljanje dostopnosti hrane po sprejemljivih cenah, podpora vitalnosti kmetovanja in podeželja ter spodbujanje okolju prijaznega kmetovanja. Ključni cilji prilagajanja kmetijstva EU so zagotoviti odpornost na podnebne spremembe, socialnoekonomska vitalnost kmetijstva in podeželja ter skladnost s cilji varovanja okolja.

Sedanja SKP zagotavlja osnovno raven varnosti prihodkov za kmetovalce in okvir za trajnostno gospodarjenje z naravnim okoljem, v katerem poteka kmetijska dejavnost. Prehod s podpore, vezane na proizvodnjo, na nevezano pomoč kmetovalcem omogoča, da se odzovejo na zunanje zahteve, tržne signale in podnebne spremembe. Politika razvoja podeželja daje državam članicam na voljo vrsto ukrepov, s katerimi lahko usmerjajo podporo v dejavnosti, ki prispevajo k prilagajanju podnebnim spremembam.

„Sistematski pregled“ SKP je nadaljnji korak v smeri trajnostnega kmetijstva, pri čemer je posebni poudarek na blažitvi posledic podnebnih sprememb in prilagajanju nanje, varovanju voda in biotske raznovrstnosti, zanj pa je bilo dogovorjeno dodatno financiranje razvoja podeželja. Izziv in priložnost za EU ter njene države članice v obdobju do konca leta 2013 je čimbolj izkoristiti orodja SKP, ki so na voljo za podporo prilagajanju.

5. Usmeritev strategije za prilagajanje v kmetijstvu

5.1. Dajanje prednosti ukrepom, „ki jih ne bomo obžalovali“

Zaradi neizogibnih negotovosti je dajanje prednosti ukrepom, „ki jih ne bomo obžalovali“, stroškovno najbolj učinkovit pristop pri izbiri ukrepov za prilagajanje. To so ukrepi, ki pomagajo pri obvladovanju najbolj verjetnih sprememb in ki prinašajo tudi socialnoekonomske ali okoljske koristi. Za kmetijski sektor to pomeni krepitev odpornosti kmetijskih ekosistemov z bolj trajnostno uporabo naravnih virov, zlasti vode in tal. Z zaščito naravnih virov, od katerih je odvisno kmetijstvo, je mogoče povečati odpornost sektorja na podnebne spremembe. Takšni ukrepi bodo zagotovili, da odločitve o gospodarjenju, ki bodo sprejete v prihodnjih desetletjih, ne bodo spodkopale sposobnosti obvladovanja morebitnih večjih groženj pozneje v tem stoletju.

Kot je navedeno v beli knjigi „Prilagajanje podnebnim spremembam: na poti k evropskemu okviru za ukrepanje“, je treba preveriti tudi, katere zahteve glede gospodarjenja z vodami bi bilo treba še bolj vključiti v ustrezne instrumente SKP. Ukrepe prilagajanja v kmetijstvu je mogoče vključiti tudi v izvajanje okvirne direktive o vodah in direktive o poplavah na državni ravni.

5.2. Krepitev vloge kmetijstva pri zagotavljanju storitev ekosistemov

Glede na pričakovane vplive podnebnih sprememb na evropske hidrološke sisteme, habitate in biotsko raznovrstnost mora imeti ohranjanje ekosistemov prek gospodarjenja s kmetijskimi zemljišči osrednjo vlogo pri krepitvi celovite odpornosti na podnebne spremembe. Kmetijstvo lahko na primer pomaga pri gospodarjenju s porečji, varovanju habitatov in biotske raznovrstnosti ter ohranjanju in obnavljanju večnamenskih krajin. Med drugim je tako mogoče z vzpostavitvijo omrežja koridorjev za prostoživeče živali na kmetijskih površinah olajšati selitev vrst, nadalje pa tudi izkoristiti zmožnost pašnikov za zadrževanje voda in s tem zmanjšati nevarnosti poplav. Kmetijstvu bi bilo mogoče priznati potencialno vlogo pri zagotavljanju take „zelene infrastrukture“ in jo še bolj okrepiti.

Sedanji kmetijsko-okoljski ukrepi sicer podpirajo ta cilj, vendar morda včasih ne izboljšajo dovolj povezanosti med območji varovanja biotske raznovrstnosti. S tem v zvezi je mogoče v širši uporabi ukrepov za razvoj podeželja, ki presega raven posameznih kmetij, videti možnost za podporo uspešnemu prilagajanju.

5.3. Krepitev odpornosti kmetijske infrastrukture

Kmetijstvo je sistem proizvodnje, ki je odvisen od osnovnih sredstev (npr. opreme, stavb, strojev) in infrastrukture, ki jih lahko skrajni pojavi poškodujejo. Potencialne gospodarske izgube, ki nastanejo zaradi takšnih pojavov, lahko sektorju zelo škodujejo, zlasti še, ker je v kmetijstvu vrednost osnovnih sredstev običajno zelo velika v primerjavi s povprečnim letnim pridelkom in prihodkom kmetije. Zato je treba za obvladovanje morebitne škode še naprej razvijati preventivne ukrepe in instrumente, prilagojene regionalnim značilnostim.

5.4. Razvoj sinergij med prilagajanjem podnebnim spremembam in njihovo blažitvijo

Kmetijske dejavnosti so pomemben vir dušikovih oksidov in emisij metana, ki prispevajo h globalnemu segrevanju. Kmetijstvo EU lahko prispeva k blažitvi podnebnih sprememb z zmanjšanjem svojih emisij, proizvodnjo obnovljive energije in proizvodov iz biomase ter shranjevanjem ogljikovega dioksida v kmetijskih zemljiščih.

Da bi bili kos dvojnemu izzivu zmanjšanja toplogrednih plinov in hkratnega obvladanja podnebnih sprememb, bo potrebna čim večja sinergija med prilagajanjem podnebnim spremembam in njihovo blažitvijo. Treba je poiskati in spodbujati ukrepe, s katerimi bo hkrati mogoče zmanjšati količino emisij in povečati odpornost kmetijstva. Takšne so med drugim prakse gospodarjenja z zemljo in njenim obdelovanjem, ki pomagajo ohranjati in povečevati vsebnost ogljika v tleh, ter varovanje pašnikov in gospodarjenje z njimi. Tudi ekološko kmetovanje ima zaradi zagotavljanja učinkovitega kroženja hranilnih snovi in gospodarjenja z zemljo potencial za ublažitev posledic sprememb, hkrati pa običajno spodbuja raznovrstnost in vključuje visoko raven poznavanja delovanja kmetijskih ekosistemov, zato bi moral biti bolj odporen na podnebne spremembe.

Pri odločanju o ustreznih ukrepih bi bilo treba upoštevati morebitne konflikte med posameznimi cilji in v nekaterih primerih poiskati primeren kompromis. Države članice lahko pri izvajanju teh ukrepov uporabijo sredstva za razvoj podeželja.

5.5. Izboljšanje sposobnosti prilagajanja kmetovalcev

Krepitev sposobnosti prilagajanja kmetov je nujni pogoj za trajno prilagajanje kmetijstva. Boljše obveščanje o vprašanjih v zvezi s podnebjem in svetovanje sta ključna pogoja za spodbujanje kmetovalcev in kmetijskih delavcev ter njihovo pripravljenost za prilagajanje. Na voljo je več možnosti, na primer priprava posebnih tečajev, izdajanje strokovnih publikacij in uporaba komunikacijske tehnologije. Podnebne spremembe je pomembno tudi vključiti v izobraževalne sisteme za mlade kmetovalce, kmetijske delavce in vajence. Kmetijske svetovalne službe bi bilo mogoče nadgraditi v službe za razširjanje informacij, pomembnih za posamezne regije, in praktičnih rešitev za prilagajanje, s katerimi bi kmetovalce usposobili za odziv na prihodnje spremembe.

Ukrepi, sprejeti v okviru „sistematskega pregleda“ SKP, so še ena možnost znotraj politike razvoja podeželja za financiranje programov obveščanja in usposabljanja ter uporabo kmetijskih svetovalnih služb.

5.6. Olajševanje sodelovanja med državami članicami

Spodbujati je treba razvoj nacionalnih in regionalnih programov ter oblikovanje politike za prilagajanje podnebnim spremembam. Države članice lahko z medsebojno izmenjavo pristopov, izkušenj in najboljših praks glede možnosti prilagajanja v kmetijskem sektorju spodbudijo kmetovanje in sisteme pridelave, ki so najbolje prilagojeni na pričakovane podnebne spremembe. Do konca leta 2009 bo vzpostavljena tehnična delovna skupina za kmetijstvo in bo podpirala Organizacijski odbor o vplivih in prilagajanju, ki ga predlaga bela knjiga.

Pobuda Komisije za vzpostavitev mehanizma za izmenjavo informacij, ki bi deloval kot platforma za izmenjavo informacij o vplivih podnebnih sprememb in občutljivih območjih, bo morala posebej vključevati tudi del o izmenjavi informacij o razvoju na nacionalni ravni, rezultatih projektov in najboljših praksah v kmetijskem sektorju.

5.7. Spodbujanje raziskav o podnebnih spremembah

Načrtovanje prilagajanja kmetijstva ne more temeljiti samo na poznavanju svetovnih podnebnih vzorcev, ampak potrebuje podrobne informacije o regionalnih vplivih in smiselno oceno možnosti za prilagajanje in njihove izvedljivosti na lokalni ravni in ravni kmetij. Ključno je zlasti izboljšanje ocene ter časovno in prostorsko natančnejša opredelitev pričakovanih podnebnih vplivov in občutljivih območij, poleg tega pa tudi boljše razumevanje medsebojnih vplivov kmetijstva in podnebja. Nedavno sporočilo Komisije o evropskih raziskavah v kmetijstvu COM(2008) 862, „Na poti k skladni strategiji za evropski program raziskav v kmetijstvu“. prikazuje potrebe in usmeritve EU pri raziskavah in inovacijah o podnebnih spremembah, vključno s tistimi v kmetijskem sektorju. Stalni odbor za raziskave v kmetijstvu (SCAR) je podnebne spremembe opredelil za prednostno področje in navedel, da na tem področju obstaja velika vrzel pri usklajevanju raziskav na evropski ravni. Vzpostavljena je bila delovna skupina upravljavcev nacionalnih programov, ki bo proučevala, kako podnebne spremembe vplivajo na kmetijstvo in kako se lahko kmetijstvo učinkovito prilagodi za blažitev teh učinkov.[2]

COM(2008) 862, „Na poti k skladni strategiji za evropski program raziskav v kmetijstvu“.

Ker so podeželska območja izpostavljena širšim podnebnim tveganjem in je za velik del Evrope značilna gospodarska večnamenskost, je celovito razumevanje vplivov podnebnih sprememb na kmetijstvo in družbo pomembno. Zato bi bilo treba spodbujati socialnoekonomske raziskave o podnebnih spremembah in njihovem vplivu na trajnost podeželja.

Izzivi podnebnih sprememb znova kažejo na potrebo po nadaljnjih raziskavah v kmetijstvu na ravni EU in nacionalni ravni, na primer zaradi razvoja poljščin, sort in čred, ki bodo bolje prilagojene na prihodnje razmere. Tudi blažitev posledic bodo omogočile šele raziskave za nadaljnji razvoj primernih ter dostopnih tehnologij in inovacij. Prihodnja vmesna ocena sedmega okvirnega programa je priložnost za pretehtanje tematskih prednostnih nalog in s tem v zvezi za urejanje vprašanja glede dodeljevanja podpore raziskavam o podnebju in kmetijstvu.

Ključni izziv je tudi povezovanje spoznanj fizikalnih in agronomskih znanosti s spoznanji kmetovalcev o lokalnih posebnostih, s čimer bo mogoče razviti trdne strategije za zmanjšanje negativnih vplivov podnebnih sprememb ob različnih podnebnih in socialnoekonomskih scenarijih. Pomembno vlogo pri tem ima lahko sistem za svetovanje kmetijam.

Enako pomembna je tudi usposobljenje regionalnih ustanov, da uporabijo ustrezna orodja za obvladovanje podnebnih sprememb. Partnerstvo med nacionalnimi in regionalnimi raziskovalnimi ustanovami, svetovalnimi službami in socialnimi partnerji v kmetijstvu ter vzpostavitev regionalnih informacijskih omrežij za kmetijske skupnosti, bodo pomagali oblikovati ustrezne lokalno prilagojene strategije.

5.8. Oblikovanje kazalnikov občutljivosti

Proučila bi se lahko možnost oblikovanja posebnih kazalnikov za kmetijstvo, kot na primer kazalnika sposobnosti prilagajanja in občutljivosti. Občutljivost bi bilo treba ugotavljati na podlagi sedanje občutljivosti na spremenljive podnebne razmere, nevarnosti naravnih nesreč in scenarijev sprememb vremenskih vzorcev, in sicer samo za manjše območje. Pri oblikovanju kazalnikov občutljivosti, ki bo vključeval vidik sposobnosti prilagajanja, bo potreben večdimenzionalen pristop, ki bo povezal podnebne, okoljske in socialnoekonomske dejavnike.

6. Sklepne ugotovitve

Kmetovalci se bodo morali prilagoditi podnebnim spremembam, hkrati pa jih je treba pozvati, da zmanjšajo emisije toplogrednih plinov, ki se sproščajo na ravni kmetij, in izboljšajo okoljsko uspešnost kmetijstva. Da bi lahko ohranili odpornost in konkurenčnost kmetijstva EU in da bi to še naprej proizvajalo hrano visoke kakovosti ter zagotavljalo okoljske storitve in varstvo krajine, poleg tega pa prispevalo k trajnostnemu razvoju podeželja EU, je treba postopno razvijati obsežne ukrepe za obvladovanje podnebnih sprememb. Dodaten vidik, ki ga prinašajo podnebne spremembe, je potreba po zanesljivosti oskrbe s hrano.

Prilagajanje je dolgoročen proces, ki ga je treba razvijati v prihodnjih desetletjih v skladu z spreminjanjem podnebja ter na podlagi čedalje večjega obsega spoznanj in praktičnih izkušenj. V tem procesu je pomembno še bolj vključiti kmetijske skupnosti v razpravo o potrebi po prilagajanju in izmenjavo najboljših praks, saj so spremembe na ravni kmetij ključni element prilagajanja.

Ob presoji skupne kmetijske politike po letu 2013 bo treba proučiti potrebo po vzpostavljanju ugodnih razmer za prilagajanje kmetijstva in podeželja. Za učinkovito prilagajanje in uvajanje novih tehnologij, ki bodo prispevale tako k blažitvi posledic kot tudi dolgoročni vitalnosti kmetovanja, bodo potrebne naložbe in intenzivno načrtovanje, ki bo presegalo zmogljivost posameznih kmetij. Pomembna bo tudi vloga javnih organov pri podpori in olajševanju izvajanja politike za prilagajanje podnebnim spremembam.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862, „Na poti k skladni strategiji za evropski program raziskav v kmetijstvu“.

RO

(...PICT...)|COMISIA COMUNITĂȚILOR EUROPENE|

Bruxelles, 1.4.2009

SEC(2009) 417

DOCUMENT DE LUCRU AL SERVICIILOR COMISIEI

de însoţire a CĂRŢII ALBE Adaptarea la schimbările climatice: Către un cadru de acţiune european Adaptarea la schimbările climatice: o provocare pentru agricultura şi zonele rurale europene

{COM(2009) 147 final}

DOCUMENT DE LUCRU AL SERVICIILOR COMISIEI

Adaptarea la schimbările climatice: o provocare pentru agricultura şi zonele rurale europene

1. Introducere

În următoarele decenii, agricultura va fi influențată de schimbările climatice atât la nivel global, cât și în Uniunea Europeană. Deși agricultura europeană este dezvoltată din punct de vedere tehnologic, capacitatea sa de a furniza produse alimentare și de a contribui la servicii ecosistemice pentru societatea europeană depinde în mod direct de condițiile climatice. Având în vedere gradul tot mai ridicat de nesiguranță, agricultorii europeni vor trebui să-și elaboreze strategiile privind producția, gestionarea exploatațiilor agricole și investițiile.

Schimbările climatice reprezintă unul dintre numeroșii factori care modelează agricultura europeană și zonele rurale europene. Factorii socioeconomici, concurența internațională, dezvoltarea tehnologică și deciziile politice vor determina impactul pe care îl vor avea schimbările agroclimatice asupra sectorului agricol al UE. Deoarece agricultorii gestionează majoritatea terenurilor în UE, politica agricolă comună (PAC) joacă un rol în facilitarea adaptării la condițiile în schimbare, ajutând agricultorii să-și adapteze producția la situația climatică în schimbare și să furnizeze servicii ecosistemice mai ample care depind de gestionarea terenurilor.

Cartea albă „Adaptarea la schimbările climatice” COM(2009) 147. stabilește un cadru european de acțiune pentru a îmbunătăți rezistența Europei la schimbările climatice, subliniind necesitatea de a integra adaptarea în toate politicile europene fundamentale și de a spori cooperarea la toate nivelurile de guvernanță.[1]

COM(2009) 147.

Completând cartea albă, prezentul document rezumă principalele impacturi ale schimbărilor climatice asupra agriculturii UE, analizează nevoile de adaptare, descrie implicațiile pentru PAC și sondează eventuale orientări în vederea unor acțiuni viitoare. Prezentul document își propune să angajeze și mai mult statele membre și comunitatea agricolă într-o dezbatere, urmată de acțiuni, privind nevoile de adaptare generate de presiunile climatice.

2. Schimbările climatice: preocupări fundamentale pentru agricultura UE

2.1. Impacturi asupra producției agricole

Schimbările climatice vor avea efecte complexe asupra proceselor biofizice care stau la baza sistemelor agricole, cu consecințe atât negative, cât și pozitive în diferite regiuni ale UE. Creșterea concentrației de CO 2 în atmosferă, temperaturile mai ridicate, schimbările regimurilor anuale și sezoniere de precipitații și schimbarea frecvenței fenomenelor extreme vor afecta volumul, calitatea și stabilitatea producției de produse alimentare și mediul natural în care se desfășoară activitățile agricole. Variațiile climatice vor avea consecințe asupra disponibilității resurselor de apă, asupra dăunătorilor și bolilor și asupra solurilor, generând schimbări semnificative ale condițiilor pentru agricultură și producția animală. În cazuri extreme, degradarea ecosistemelor agricole ar putea însemna deșertificare, având drept rezultat pierderea totală a capacității de producție a terenului în cauză.

În viitorul apropiat, factorii care ar putea afecta în modul cel mai grav agricultura sunt frecvența și intensitatea fenomenelor meteorologice extreme și variațiile sezoniere ale regimurilor de precipitații. Condițiile climatice prognozate pentru secolul douăzeci și unu vor varia mult din punct de vedere geografic. În unele zone vor exista simultan efecte pozitive și negative, cu rezultate nete necunoscute, deoarece reacțiile culturilor la variațiile climatice nu sunt încă pe deplin înțelese. Deși schimbările climatice sunt un proces global, impacturile lor locale sunt diferite. Efectele generale nete asupra activităților agricole vor varia în întreaga UE și între tipurile de exploatații agricole din cadrul aceleiași regiuni.

Anexa I prezintă succint principalele aspecte și impacturi ale schimbărilor climatice în diferite regiuni ale UE.

Culturi

Unele aspecte ale schimbărilor climatice, precum temperaturile mai ridicate, fotosinteza mai intensă datorată concentrației mai ridicate de CO 2 în aer și perioadele de vegetație mai lungi pot avea efecte moderat pozitive asupra productivității culturilor arabile în anumite zone, cel puțin până la jumătatea secolului. În regiunile nordice, randamentul ar putea crește, iar gama potențialelor culturi ar putea fi extinsă, dar aceste beneficii vor apărea doar în urma unei creșteri ușoare a temperaturii și sunt foarte incerte. O încălzire mai accentuată va fi din ce în ce mai dăunătoare, deoarece creșterea plantelor și randamentul sunt condiționate de praguri de temperatură legate de etapele reproductive esențiale. Accelerarea ciclului vegetativ poate avea efecte negative asupra umplerii și calității boabelor.

Creșterea variabilității precipitațiilor interanuale și sezoniere, cu o previzibilă reducere a precipitațiilor în sezonul estival în sudul UE și o intensitate sporită a precipitațiilor în sezonul invernal în centrul și nordul UE, poate genera o serie de impacturi adverse. Condițiile meteorologice extreme, precum valurile de arșiță și secetele, pot afecta grav producția, mai ales în timpul fazelor critice de creștere a culturilor.

Producția de legume depinde foarte mult de disponibilitatea apei și este afectată de temperaturi care se situează chiar și cu foarte puțin în afara limitelor intervalului optim, ceea ce face ca acest tip de producție să fie deosebit de vulnerabil la schimbările climatice.

Fenomenele extreme reprezintă un risc deosebit pentru culturile perene , deoarece pot afecta capacitatea de producție pe durata mai multor ani. Culturile perene sunt afectate și de devansarea fazelor fenologice, posibilitățile de adaptare prin schimbarea calendarului activităților agricole fiind mai reduse decât în cazul culturilor arabile.

Mulți pomi fructiferi sunt sensibili la înghețurile de primăvară în timpul perioadei de înflorire, iar temperatura invernală are un rol semnificativ în productivitate. Deoarece temperaturile mai ridicate vor devansa atât momentul ultimelor înghețuri de primăvară, cât și momentul înfloririi, riscul producerii de daune va rămâne, probabil, în mare, același. Va scădea, probabil, riscul unor daune provocate de înghețurile de toamnă timpurii, în timp ce nevoia de apă ar putea crește. Conform previziunilor, dificultățile legate de dăunători și boli vor spori.

Impacturile asupra sectorului vitivinicol includ un risc mai ridicat de îngheț, reducerea perioadei de maturare, stresul hidric, care poate fi foarte dăunător în etapa de maturare, și schimbări ale situației legate de dăunători și boli. Zona europeană propice cultivării viței-de-vie și măslinilor s-ar putea extinde spre nord și spre est. Variabilitatea producției de fructe ar putea crește în zonele de producție actuale.

Șeptel

Vremea mai uscată și temperaturile mai ridicate vor afecta în diverse moduri activitățile de creștere a animalelor, cu implicații asupra sănătății și bunăstării animalelor. Influența schimbărilor climatice asupra sectorului creșterii animalelor este complexă din cauza diversității remarcabile a sistemelor de producție din cadrul UE.

Încălzirea și fenomenele extreme, precum perioadele scurte de arșiță vor avea impacturi directe asupra sănătății, creșterii și productivității animalelor, precum și asupra reproducerii. Vor exista, de asemenea, efecte indirecte datorate schimbărilor legate de productivitatea pășunilor și culturilor furajere și de răspândirea bolilor animalelor.

Impacturi profund negative ar putea afecta sistemele de pășunat extensive care depind direct de condițiile climatice pentru asigurarea hranei și a adăpostului. În zonele mediteraneene, temperaturile mai ridicate și precipitațiile estivale deficitare vor reduce perioada pășunatului și vor determina scăderea cantitativă și calitativă a producției de furaje. Totuși, în zonele umede nord-vestice, datorită creșterii productivității pășunilor, încălzirea moderată poate fi benefică pe termen scurt și mediu activităților de creștere a animalelor.

2.2. Efecte economice ale riscurilor legate de climă

La nivelul UE nu s-a stabilit nicio corelație între încălzirea climatică din ultimele decenii și nivelul randamentului culturilor, care în general a crescut. Până acum, efectele generate de îmbunătățirea gestionării exploatațiilor agricole, de progresele tehnologice și de adaptarea continuă a practicilor agricole au prevalat, în general, asupra impactului schimbărilor climatice. Totuși, de la începutul acestui secol, din cauza fenomenelor meteorologice extreme, precum seceta și arșița din vara anului 2003 și seceta din primăvara anului 2007, variabilitatea randamentului culturilor a crescut.

Conform majorității estimărilor, la nivelul general al UE, schimbările variabilelor climatice medii prognozate vor fi benefice pentru producția agricolă a următoarelor trei decenii. Înainte de mijlocul acestui secol, ne putem aștepta totuși la impacturi tot mai nefavorabile datorate fenomenelor extreme. Fenomenele climatice extreme nu afectează grav doar producția anuală, ci și infrastructura exploatațiilor agricole, provocând pierderi economice majore.

Deși previziunile privind impacturile schimbărilor climatice asupra productivității agricole și asupra prețurilor sunt nesigure, este de așteptat ca sporirea fenomenelor extreme să aibă consecințe asupra volatilității producției agricole, din cauza deficiturilor de aprovizionare legate de condițiile meteorologice. Deși impacturile finale asupra veniturilor agricultorilor depind de întrepătrunderea multor factori, precum piața globală și sprijinul acordat prin politici, probabilitatea sporită de a înregistra pierderi la nivelul producției poate duce la o instabilitate crescândă a situației economice a agricultorilor afectați de fenomene climatice extreme.

2.3. Riscuri climatice mai mari pentru zonele rurale

Zonele rurale sunt expuse unei ample varietăți de impacturi generate de variațiile climatice, dincolo de cele care afectează direct agricultura. Printre acestea se află riscul crescut al inundațiilor, mai ales în regiunile centrale și nordice, și riscul daunelor provocate infrastructurii de alte fenomene extreme. Concurența tot mai mare între diferitele utilizări ale apei va afecta, de asemenea, populația și economiile rurale.

Ecosistemele forestiere și silvicultura sunt importante în multe zone rurale. Schimbările climatice vor determina creșterea riscului de perturbare din cauza furtunilor, incendiilor, dăunătorilor și focarelor de boli cu implicații pentru creșterea pădurilor și producția silvică. Toate acestea vor afecta viabilitatea economică a silviculturii, mai ales în zonele sudice, precum și capacitatea pădurilor de a oferi servicii de mediu, inclusiv funcția de absorbire a carbonului.

Tendința de reducere a stratului de zăpadă în zonele montane va avea consecințe negative asupra turismului de iarnă și asupra economiilor rurale dependente de veniturile din turism. Situația ar putea fi aceeași și pentru zonele care se confruntă cu deficitul de apă, în timp ce încălzirea climei poate genera noi oportunități pentru turism în zonele rurale din alte regiuni ale UE.

2.4. Capacitate de adaptare, vulnerabilitate și diferențe regionale

Gestionarea exploatațiilor agricole a presupus întotdeauna adaptarea la condițiile meteorologice, iar adaptarea la schimbările climatice urmează, într-o oarecare măsură, aceleași principii ca și adaptarea la oscilațiile pe termen scurt. Adaptarea tehnicilor agronomice și a strategiilor agricole este deja în curs. Totuși, în cursul deceniilor următoare, amploarea schimbărilor climatice ar putea depăși capacitatea de adaptare a multor agricultori.

Vulnerabilitatea activităților agricole variază în UE în funcție de expunerea la impacturile climatice adverse și de contextul socioeconomic. Condițiile agroecologice actuale și experiența în abordarea condițiilor schimbătoare influențează capacitatea de adaptare a agricultorilor. Factorii socioeconomici care definesc rezistența includ:

– Caracteristici ale exploatației, precum tipul producției, dimensiunea exploatației agricole, nivelul de intensitate;

– Diversitatea sistemelor de cultivare și de creștere a animalelor și prezența altor surse de venit, independente de agricultură;

– Accesul la informațiile, competențele și cunoștințele relevante legate de tendințele climatice și soluțiile de adaptare, rolul jucat în facilitarea adaptării de serviciile de consiliere;

– Situația socioeconomică generală, agricultorii cu resurse limitate sau care trăiesc în zone rurale îndepărtate fiind cei mai vulnerabili;

– Accesul la tehnologiile disponibile și la capacitatea infrastructurii.

Conform previziunilor, efectele inegale ale schimbărilor climatice vor duce la amplificarea diferențelor regionale și la exacerbarea disparităților economice dintre zonele rurale europene. Pe termen lung, presiunile climatice ar putea duce la o și mai mare marginalizare a agriculturii sau chiar la abandonarea terenurilor agricole în unele părți ale UE, în timp ce în alte zone s-ar putea înregistra o îmbunătățire a condițiilor pentru agricultură și o creștere a veniturilor agricultorilor. Acest lucru ar putea afecta în mod semnificativ peisajele și biodiversitatea și ar influența dezvoltarea generală a regiunilor europene.

2.5. Impacturi globale asupra agriculturii și a securității alimentare

Schimbările climatice duc la o perspectivă nouă asupra provocării globale legate de sporirea producției agricole pentru a ține pasul cu creșterea demografică prognozată și de garantarea securității alimentare și a mijloacelor de subzistență rurale, menținând, în același timp, standarde ridicate de protecția mediului în întreaga lume.

În regiunile lumii aflate la latitudini joase, regiuni în care se află majoritatea țărilor în curs de dezvoltare, chiar și o încălzire limitată a climei va duce la scăderea randamentului culturilor și la o variabilitate sporită a acestuia, cu consecințe locale grave pentru securitatea alimentară. Efectele negative asupra randamentului culturilor vor fi amplificate de fenomene meteorologice extreme mai frecvente. Acest lucru va duce, probabil, la creșterea dependenței de importurile de produse alimentare și a numărului persoanelor care riscă să fie afectate de foamete.

Pentru următoarele câteva decenii este prognozată o creștere predominantă a productivității la latitudini mai ridicate. În ciuda schimbărilor în materie de producție la nivel regional, producția alimentară globală totală a următoarelor două sau trei decenii nu va fi amenințată și, conform previziunilor, va ține pasul cu cererea tot mai mare de produse alimentare a populației tot mai numeroase a lumii. Totuși, previziunile actuale nu țin cont întotdeauna pe deplin de unele dintre riscurile legate de fenomenele climatice extreme, dăunători și focarele de boli, riscuri care ar putea înrăutăți perspectiva actuală referitoare la impacturile climatice asupra productivității atât în țările dezvoltate, cât și în țările în curs de dezvoltare. Mai mult decât atât, productivitatea agricolă globală ar putea începe să scadă către a doua jumătate a acestui secol.

Îmbinarea dintre schimbările potențialului producției agricole în diverse regiuni ale lumii și frecvența sporită a fenomenelor extreme ar putea duce la o variabilitate crescută a producției, contribuind la o instabilitate sporită a prețurilor și la schimbări ale fluxurilor comerciale.

3. Adaptarea agriculturii UE la schimbările climatice

Măsurile de adaptare în domeniul agriculturii variază de la soluții tehnologice, la schimbări în gestionarea sau structura exploatațiilor agricole și la schimbări politice, precum planurile de adaptare. Pe termen scurt, adaptarea autonomă la nivelul exploatațiilor agricole poate fi suficientă, dar pe termen lung va fi necesară adaptarea prin schimbări tehnologice și structurale. Pentru aceasta vor fi necesare strategii elaborate pe baza analizării condițiilor locale și regionale.

3.1. Adaptarea la nivelul exploatațiilor agricole

În întreaga UE se observă evoluția constantă a modelelor de culturi, a utilizării terenurilor și a practicilor de gestionare a exploatațiilor agricole, în parte ca reacție la variațiile climatice. Aceste adaptări la nivelul exploatațiilor agricole au drept scop sporirea productivității și gestionarea condițiilor climatice actuale și se bazează pe cunoștințele actuale și pe experiența agricultorilor. În următoarele decenii, ar putea fi necesar ca adaptarea să presupună mai mult decât simple ajustări ale practicilor actuale. Eventualele soluții de adaptare pe termen scurt și mediu includ:

– Adaptarea momentului desfășurării activităților agricole, precum momentul plantării sau semănării și al tratamentelor;

– Soluții tehnice, precum protejarea livezilor împotriva daunelor provocate de îngheț sau îmbunătățirea sistemelor de ventilație și răcire ale adăposturilor pentru animale;

– Alegerea unor culturi și soiuri mai bine adaptate la durata prognozată a sezonului de creștere și la disponibilitatea apei și mai rezistente la noi condiții de temperatură și umiditate;

– Adaptarea culturilor cu ajutorul diversității genetice existente și al noilor posibilități oferite de biotehnologie;

– Sporirea eficienței luptei împotriva dăunătorilor și bolilor, de exemplu printr-o mai bună monitorizare, prin rotația diverselor culturi sau prin metode integrate de gestionare a dăunătorilor, de exemplu;

– Utilizarea mai eficientă a apei prin reducerea pierderilor de apă, îmbunătățirea practicilor de irigare și reciclarea sau stocarea apei;

– O mai bună gestionare a solurilor prin sporirea reținerii apei pentru a menține umezeala solului și gestionarea peisajului, prin păstrarea elementelor peisagistice care oferă adăpost animalelor;

– Introducerea unor rase de animale mai tolerante la căldură și adaptarea regimurilor de hrană ale animalelor în condiții de stres provocat de căldură.

Separate sau combinate, aceste soluții au un potențial semnificativ de a contrabalansa schimbările climatice nefavorabile și de a profita de cele favorabile. Agricultorii pot pune în practică, acum sau în viitorul apropiat, multe dintre aceste opțiuni de adaptare, cu condiția să beneficieze de suficiente cunoștințe și orientări în acest sens. Totuși, riscurile climatice constituie doar unul dintre aspectele care influențează deciziile agricultorilor, care țin cont de multe alte considerații socioeconomice și de piață.

Adaptarea la tot mai accentuata variabilitate climatică va fi mai dificilă decât adaptarea la schimbările treptate ale variabilelor climatice medii. În acest sens, ar putea fi necesar să se acorde o atenție sporită garantării stabilității și rezistenței producției agricole și a veniturilor agricultorilor din regiunile vulnerabile. Ar putea deveni necesare diversificarea activităților agricole și a surselor de venit, schimbări fundamentale ale structurii exploatației agricole și, în unele cazuri, investiții suplimentare.

3.2. Adaptarea la nivel sectorial

Pe măsură ce impacturile schimbărilor climatice devin, treptat, tot mai drastice, limitele adaptării autonome la nivelul exploatațiilor agricole ar putea fi atinse. Pentru a facilita o gamă mai amplă și mai bine coordonată de acțiuni de adaptare și pentru a evita adaptarea inadecvată, care ar putea avea consecințe asupra mediului și economice grave, ar putea fi necesare reacții la nivelul întregului sector, gândite special pentru a corespunde diversității agriculturii regionale și locale și coordonate de autoritățile statului.

Strategiile naționale și regionale de adaptare pot oferi un cadru coerent pentru adaptare. Statele membre ale UE se află în diferite stadii ale elaborării și dezvoltării strategiilor naționale de adaptare, inclusiv pentru sectorul agricol. Strategiile de adaptare pot spori nivelul de sensibilizare al agricultorilor față de schimbările prognozate, pot încuraja acțiunile timpurii și pot facilita reacțiile și soluțiile adecvate, viabile pe termen lung. Partenerii sociali din domeniul agricol pot contribui la aceste strategii de adaptare și ar trebui să fie implicați în acest proces.

Acțiunile de adaptare la nivel sectorial ar putea cuprinde:

– Identificarea zonelor și a sectoarelor vulnerabile și evaluarea necesităților și a oportunităților de schimbare a culturilor și soiurilor ca reacție la tendințele climatice,

– Sprijinirea cercetării agricole și a producției experimentale cu scopul de a selecta culturile și de a dezvolta soiurile cele mai potrivite pentru noile condiții,

– Constituirea capacității de adaptare prin sensibilizare și prin oferirea de consiliere și informații importante privind gestionarea exploatațiilor agricole,

– Creșterea investițiilor în eficientizarea sporită a infrastructurii pentru irigații și în tehnologiile de utilizare a apei și îmbunătățirea gestionării resurselor de apă,

– Elaborarea unor planuri de irigare bazate pe evaluarea amănunțită a impacturilor acestora, a disponibilității viitoare a apei și a nevoilor de apă ale diverșilor utilizatori, ținând cont de echilibrul dintre cerere și ofertă

– Crearea unor instrumente de gestionare a riscurilor și a crizelor pentru a face față consecințelor economice ale evenimentelor declanșate de climă.

Sunt necesare planuri și consiliere la nivelul întregului sector, deoarece unele dintre măsurile de adaptare la noile condiții climatice vor fi, probabil, costisitoare și vor impune investiții semnificative din partea agricultorilor. De asemenea, unele măsuri de adaptare ar putea contribui la menținerea veniturilor agricultorilor pe termen lung, dar ar putea presupune un risc mai ridicat pe termen scurt. De exemplu, utilizarea unor noi soiuri sau a unor noi culturi ar putea impune tehnologii sau marketing specifice, care necesită timp pentru a fi elaborate cu succes.

Planificarea pentru adaptare este o provocare din cauza incertitudinii evoluțiilor climatice și a impacturilor specifice ale acestora la nivel local, care îngreunează identificarea schimbărilor optime de efectuat în sistemele agricole. Pentru a se bucura de succes, planificarea pentru adaptare trebuie începută din timp și trebuie să fie flexibilă pentru a face față incertitudinii.

4. PAC – contribuția la adaptare

Evoluțiile climatice prognozate ar putea afecta îndeplinirea obiectivelor PAC de a asigura disponibilitatea unei cantități suficiente de produse alimentare la prețuri rezonabile, de a contribui la viabilitatea activităților agricole și a zonelor rurale și de a promova practicile agricole ecologice. Pentru agricultura UE, obiectivele esențiale ale adaptării sunt garantarea rezistenței la variațiile climatice, a viabilității socioeconomice a agriculturii și a zonelor rurale și a coerenței cu obiectivele de protecție a mediului.

Actuala PAC oferă agricultorilor un nivel minim de siguranță a veniturilor și un cadru pentru gestionarea durabilă a mediului natural în care se desfășoară activitățile agricole. Trecerea de la sprijinul legat de producție la ajutoarele decuplate permite agricultorilor să răspundă cerințelor externe, semnalelor pieței și evoluțiilor generate de schimbările climatice. Politica de dezvoltare rurală oferă statelor membre o gamă de măsuri prin intermediul cărora să poată oferi sprijin direcționat spre activitățile care contribuie la adaptarea la schimbările climatice.

„Bilanțul de sănătate” al PAC reprezintă încă un pas în direcția agriculturii durabile, accentuând în mod specific atenuarea schimbărilor climatice și adaptarea la acestea, aspectele legate de protejarea resurselor de apă și a biodiversității, pentru care s-a convenit asupra unor fonduri suplimentare din bugetul alocat dezvoltării rurale. În perioada care urmează până la sfârșitul anului 2013, pentru UE și statele membre provocarea și oportunitatea vor consta în a utiliza la maximum instrumentele PAC disponibile pentru a susține adaptarea.

5. Orientări pentru o strategie de adaptare în sectorul agricol

5.1. Prioritizarea măsurilor „fără regrete”

Având în vedere incertitudinile inerente, prioritizarea opțiunilor „fără regrete” pentru acțiunile de adaptare va garanta abordarea cea mai eficace din punctul de vedere al costurilor. Aceste decizii contribuie la gestionarea unei serii ample de schimbări plauzibile și creează beneficii socioeconomice sau de mediu conexe. În sectorul agricol, aceste opțiuni presupun sporirea rezistenței ecosistemelor agricole prin utilizarea mai durabilă a resurselor naturale, mai ales a apei și a solurilor. Protejând baza de resurse naturale de care depinde, sectorul agricol își poate constitui mult mai bine capacitatea de rezistență la schimbările climatice. Aceste reacții vor garanta faptul că deciziile privind gestionarea puse în practică în următoarele decenii nu subminează abilitatea de a face față unor eventuale impacturi mai puternice în cursul secolului.

Conform precizărilor Cărții albe „Adaptarea la schimbările climatice: Spre un cadru european de acțiune” este necesară, de asemenea, o evaluare pentru a decide care dintre cerințele referitoare la gestionarea apei ar trebui integrate în instrumentele PAC relevante. Măsurile de adaptare referitoare la agricultură pot fi integrate și în procesul de punere în aplicare la nivel național a Directivei-cadru privind apa și a Directivei privind inundațiile.

5.2. Consolidarea rolului agriculturii de furnizor de servicii ecosistemice

Având în vedere impacturile prognozate ale schimbărilor climatice asupra sistemelor hidrologice, habitatelor și biodiversității europene, menținerea ecosistemelor prin gestionarea terenurilor agricole joacă un rol esențial, și anume acela de a contribui la rezistența generală la schimbările climatice. De exemplu, agricultura poate sprijini gestionarea bazinelor hidrografice, protejarea habitatelor și a biodiversității și, de asemenea, întreținerea și refacerea peisajelor multifuncționale. Printre altele, instituirea unor rețele de coridoare pentru fauna sălbatică pe terenurile agricole poate facilita migrația speciilor, iar capacitatea pășunilor de a reține apa poate fi folosită pentru reducerea riscului de inundații. Potențialul rol al agriculturii de furnizor al unei astfel de „infrastructuri verzi” ar putea fi recunoscut și mult consolidat.

Măsurile de agromediu actuale contribuie la îndeplinirea acestui obiectiv, dar poate nu favorizează suficient întotdeauna legăturile dintre zonele de protejare a biodiversității. În acest context, aplicabilitatea măsurilor de dezvoltare rurală la scară teritorială, depășind nivelul exploatațiilor agricole individuale, ar putea contribui la o adaptare de succes.

5.3. Sporirea rezistenței infrastructurii agricole

Agricultura ca sistem de producție depinde de active fixe corporale (de exemplu, echipamente, clădiri, utilaje) și de infrastructură, care pot fi afectate de fenomenele extreme. Eventualele pierderi economice generate de astfel de fenomene pot deveni o preocupare serioasă pentru acest sector, în special deoarece în agricultură valoarea activelor fixe corporale tinde să fie semnificativă în comparație cu producția medie anuală și cu veniturile exploatațiilor agricole. Prin urmare, pentru a face față eventualelor daune este necesară întreprinderea ulterioară a unor acțiuni preventive și crearea unor instrumente modelate pe caracteristicile regionale.

5.4. Dezvoltarea sinergiilor între adaptare și atenuare

Activitățile agricole sunt o sursă importantă de emisii de protoxid de azot și metan, care contribuie la încălzirea globală. În UE, agricultura poate contribui la atenuarea schimbărilor climatice reducându-și emisiile, producând energie din surse regenerabile și produse pe bază de biomasă și stocând carbon în solurile terenurilor agricole.

Pentru a aborda dubla provocare de a reduce emisiile de gaze cu efect de seră și, în același timp, de a face față schimbărilor climatice, va fi necesară asigurarea, în cât mai mare măsură, a unor sinergii între adaptare și atenuare. Trebuie identificate și promovate măsuri care oferă beneficii conexe în ceea ce privește reducerea emisiilor și sporirea rezistenței agriculturii. Acestea includ, printre altele, protejarea și gestionarea pășunilor și practici de lucrare a solului și de cultivare care contribuie la menținerea și creșterea carbonului organic în soluri. Agricultura ecologică are potențial de atenuare datorită eficienței ciclurilor substanțelor nutritive și a gestionării solului și ar putea fi, de asemenea, mai rezistentă la schimbările climatice deoarece implică, de obicei, o diversitate sporită și un nivel ridicat al cunoștințelor privind funcționarea ecosistemului agricol.

În luarea deciziilor privind măsurile adecvate ar trebui să se țină cont de potențialele conflicte dintre obiective, iar în unele cazuri ar putea fi necesare compromisurile. Pentru aplicarea acestor măsuri, statele membre pot utiliza fonduri alocate dezvoltării rurale.

5.5. Sporirea capacității de adaptare a agricultorilor

Sporirea capacității de adaptare a agricultorilor este o condiție indispensabilă pentru susținerea adaptării în sectorul agricol. Consolidarea sprijinului acordat agricultorilor și lucrătorilor agricoli prin informarea și consilierea privind problemele legate de climă este esențială pentru motivarea și pregătirea pentru adaptare a acestora. Sunt disponibile diverse mijloace precum cursuri pe această temă, presa specializată, utilizarea tehnologiilor de comunicare. Este importantă, de asemenea, includerea schimbărilor climatice în sistemele educative dedicate tinerilor agricultori, lucrători agricoli și ucenici. Ar putea fi instituite servicii de consiliere pentru agricultori, transformându-le într-un instrument pentru diseminarea informațiilor cu caracter specific regional și a soluțiilor practice de adaptare, sporind astfel capacitatea agricultorilor de a face față provocărilor viitorului.

Măsurile adoptate în cadrul „Bilanțului de sănătate” al PAC oferă posibilități suplimentare, în cadrul politicii de dezvoltare rurală, pentru finanțarea programelor de diseminare și formare profesională și pentru utilizarea serviciilor de consiliere pentru agricultori.

5.6. Facilitarea cooperării dintre statele membre

Trebuie încurajate elaborarea unor programe și conceperea unor politici naționale și subnaționale privind adaptarea la schimbările climatice. Schimburile de abordări, experiențe și cele mai bune practici în privința opțiunilor de adaptare în sectorul agricol dintre statele membre pot promova practicile agricole și sistemele productive cele mai adaptate la evoluțiile climatice prognozate. Până la sfârșitul anului 2009 va fi instituit un grup tehnic de lucru pe tema agriculturii care să vină în sprijinul Grupului de coordonare privind impacturile și adaptarea, propus de cartea albă.

Inițiativa Comisiei de a institui un centru de schimb de informații care să servească drept platformă pentru schimbul de informații privind impacturile schimbărilor climatice și vulnerabilitățile legate de acestea va trebui să includă o parte dedicată în mod specific schimbului de informații privind evoluțiile, rezultatele proiectelor și cele mai bune practici din sectorul agricol la nivel național.

5.7. Promovarea cercetării privind clima și agricultura

Planificarea pentru adaptare în domeniul agricol nu se poate baza doar pe cunoștințele privind regimurile climatice globale, ci necesită informații detaliate privind impacturile regionale și evaluarea comprehensivă a opțiunilor de adaptare și a fezabilității acestora la nivel local și la nivelul exploatației agricole. Sunt esențiale o mai bună înțelegere a interacțiunilor dintre agricultură și climă și îmbunătățirea și detalierea coordonatelor spațiale și temporale utilizate pentru evaluarea impacturilor climatice și vulnerabilităților prognozate. Recenta Comunicare a Comisiei privind cercetarea europeană în domeniul agriculturii COM(2008) 862 „Spre o strategie coerentă în privința agendei europene în domeniul cercetării agricole”. detaliază nevoile și direcțiile cercetării și inovării UE privind schimbările climatice, inclusiv cele ale sectorului agricol. Comitetul permanent privind cercetarea agricolă (SCAR) a identificat schimbările climatice ca fiind un domeniu prioritar și a recunoscut că există o lacună semnificativă în privința coordonării cercetării la nivel european. A fost instituit un grup de lucru al administratorilor naționali ai programelor care să analizeze modul în care schimbările climatice afectează agricultura și modul în care agricultura se poate adapta armonios la aceste efecte și le poate atenua.[2]

COM(2008) 862 „Spre o strategie coerentă în privința agendei europene în domeniul cercetării agricole”.

Mai mult, deoarece zonele rurale sunt expuse unor riscuri climatice mai ample și deoarece părți semnificative ale Europei rurale sunt caracterizate de multifuncționalitate economică, este importantă înțelegerea integrată a impacturilor schimbărilor climatice asupra economiilor și societăților rurale. Prin urmare, ar putea fi promovată cercetarea socioeconomică privind provocarea climatică și impactul acesteia asupra durabilității rurale.

Provocarea climatică reînnoiește accentul pus pe nevoia de cercetare continuă în domeniul agriculturii, la nivel comunitar și național, de exemplu pe dezvoltarea culturilor, a soiurilor și a șeptelurilor mai bine adaptate condițiilor viitoare. Atenuarea va trebui să fie sprijinită, de asemenea, prin eforturile de cercetare pentru a continua dezvoltarea unor tehnologii și inovații adecvate și accesibile. Următoarea evaluare intermediară a celui de-Al șaptelea program-cadru pentru cercetare oferă ocazia reanalizării echilibrului dintre prioritățile tematice, abordând în acel context problema sprijinirii cercetării privind clima și agricultura.

O provocare esențială este, de asemenea, îmbinarea descoperirilor științelor fizice și agronomice și a cunoștințelor la nivel local ale agricultorilor pentru a dezvolta strategii puternice de adaptare care, aplicate unei serii de scenarii climatologice și socioeconomice, pot minimiza impacturile negative ale schimbărilor climatice. Sistemul de consiliere agricolă poate fi un instrument important și în această privință.

La fel de importantă este și consolidarea capacității instituțiilor regionale de a folosi instrumente adecvate în abordarea schimbărilor climatice. Parteneriatele între instituțiile de cercetare, serviciile de consiliere și partenerii sociali din agricultură de la nivel național și regional și instituirea unor rețele regionale care să ofere informații comunităților de agricultori vor contribui la elaborarea unor strategii adecvate situației locale.

5.8. Elaborarea indicatorilor de vulnerabilitate

Ar putea fi analizată posibilitatea elaborării unor indicatori specifici pentru agricultură, precum un index pentru capacitatea de adaptare și vulnerabilitate. Identificarea vulnerabilității ar trebui efectuată pe o scară spațială redusă atât pe baza sensibilității actuale față de variabilitatea climatică și pericolele naturale, cât și pe baza scenariilor privind schimbările regimurilor meteorologice. Pentru instituirea unui indicator de vulnerabilitate care să includă aspectul capacității de adaptare este necesară o abordare pluridimensională care să îmbine factorii climatici, de mediu și socioeconomici.

6. Concluzii

Agricultorii vor trebui să se adapteze schimbărilor climatice într-o perioadă în care li se cere, de asemenea, să reducă emisiile de gaze cu efect de seră la nivelul exploatațiilor agricole și să îmbunătățească performanțele de mediu ale agriculturii. Pentru a menține rezistența și competitivitatea agriculturii UE, astfel încât aceasta să își îndeplinească în continuare rolul de furnizor de produse alimentare de înaltă calitate și de servicii de mediu și peisagistice și să contribuie totodată la dezvoltarea durabilă a zonelor rurale ale UE, este necesară pregătirea unei reacții la schimbările climatice care să fie cuprinzătoare și să evolueze progresiv. Schimbările climatice adaugă o dimensiune nouă provocării legate de securitatea alimentară.

Adaptarea este un proces îndelungat care trebuie să evolueze în următoarele decenii în funcție de tendințele climatice și pe baza unui volum tot mai mare de cunoștințe și experiențe practice. În cadrul acestui proces, este importantă implicarea sporită a comunității agricole în discuțiile privind nevoile de adaptare și în schimbul de bune practici, deoarece schimbările la nivelul exploatației agricole sunt o componentă esențială a adaptării.

În contextul revizuirii politicii agricole comune după 2013 trebuie analizată necesitatea de a asigura condiții favorabile adaptării agriculturii și a zonelor rurale. Adaptarea eficace și adoptarea unor noi tehnologii, care contribuie deopotrivă la atenuare și la viabilitatea pe termen lung a agriculturii, vor necesita investiții și eforturi de planificare ce depășesc capacitatea exploatațiilor agricole individuale. Autoritățile publice vor avea un rol în sprijinirea și facilitarea politicilor privind adaptarea la schimbările climatice.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 „Spre o strategie coerentă în privința agendei europene în domeniul cercetării agricole”.

PT

(...PICT...)|COMISSÃO DAS COMUNIDADES EUROPEIAS|

Bruxelas, 1.4.2009

SEC(2009) 417

DOCUMENTO DE TRABALHO DOS SERVIÇOS DA COMISSÃO

que acompanha o LIVRO BRANCO Adaptação às alterações climáticas: para um quadro de acção europeu Adaptação às alterações climáticas: um desafio para a agricultura e as zonas rurais europeias

{COM(2009) 147 final}

DOCUMENTO DE TRABALHO DOS SERVIÇOS DA COMISSÃO

Adaptação às alterações climáticas: um desafio para a agricultura e as zonas rurais europeias

1. Introdução

Nas próximas décadas, a agricultura será influenciada por alterações climáticas, tanto a nível mundial como da União Europeia. Embora a agricultura da UE registe um nível de desenvolvimento tecnológico considerável, a sua capacidade de fornecer alimentos e de contribuir para serviços ecossistémicos em benefício da sociedade europeia depende directamente das condições climáticas. Os agricultores europeus, perante o estado de incerteza cada vez maior, terão de definir as suas estratégias de produção, de gestão agrícola e de investimento.

As alterações climáticas são um dos muitos factores que configuram a agricultura e as zonas rurais europeias. Os aspectos socioeconómicos, a concorrência internacional, o desenvolvimento tecnológico e as decisões políticas determinarão o impacto das mudanças agro-climáticas no sector agrícola da UE. Uma vez que os agricultores são responsáveis pela gestão da maioria das terras da UE, a Política Agrícola Comum (PAC) tem um papel a desempenhar na melhoria da capacidade de adaptação às novas condições, ajudando os agricultores a adaptarem a sua produção à nova situação climática e contribuindo para prestar serviços ecossistémicos mais vastos em função dos regimes de gestão das terras.

O Livro Branco sobre a adaptação às alterações climáticas COM(2009) XXX. apresenta um quadro de acção europeu para melhorar a capacidade de resistência da Europa às alterações climáticas, reafirmando a necessidade de incorporar os princípios de adaptação nas principais políticas europeias e de intensificar a cooperação a todos os níveis de governação.[1]

COM(2009) XXX.

O presente documento, que complementa o Livro Branco, sintetiza os principais impactos das alterações climáticas na agricultura da UE, examina as necessidades de adaptação, indica quais as consequências para a PAC e estuda possíveis orientações para futuras acções. Pretende igualmente reforçar o empenho dos Estados-Membros e da comunidade agrícola com vista a promover pistas de reflexão e de acção sobre as necessidades de adaptação resultantes de pressões climáticas.

2. Alterações climáticas: os grandes desafios para a agricultura da UE

2.1. Impacto na produção agrícola

As alterações climáticas podem ter repercussões complexas nos processos biofísicos subjacentes aos sistemas agrícolas, o que irá afectar de forma positiva ou negativa as diferentes regiões da UE. O aumento da concentração de CO 2 na atmosfera, as temperaturas mais elevadas, as alterações dos padrões de precipitação anuais e sazonais e da frequência de fenómenos extremos afectarão o volume, a qualidade e a estabilidade da produção alimentar e o ambiente natural onde é desenvolvida a actividade agrícola. As variações climáticas influenciarão a disponibilidade de recursos hídricos, os surtos de parasitas e de doenças e os solos, contribuindo para alterações significativas das condições da agricultura e da produção animal. Em casos extremos, a degradação dos ecossistemas agrícolas poderá ser sinónimo de desertificação, o que provocaria o desaparecimento da capacidade de produção das terras em questão.

A curto prazo, a frequência e a intensidade de fenómenos meteorológicos extremos e as variações sazonais dos níveis de precipitação são os factores que provavelmente provocarão danos mais graves na agricultura. As variações geográficas das condições climáticas previstas para o século XXI são bastante acentuadas. Em algumas zonas poderão registar-se efeitos simultaneamente positivos e negativos, cujo resultado líquido se ignora, uma vez que ainda não é bem perceptível a reacção das culturas às variações do clima. Embora as alterações climáticas se integrem num processo global, as suas repercussões a nível local são diversas. Os efeitos globais nas actividades agrícolas poderão ser sentidos de maneira diferente duma zona para outra da UE e de uma exploração agrícola para outra dentro da mesma região.

No anexo I é apresentada uma síntese dos principais aspectos e impactos das alterações climáticas nas diferentes regiões da UE.

Culturas

Alguns aspectos das alterações climáticas, nomeadamente a subida das temperaturas, o aumento da fotossíntese resultante de uma maior concentração de CO 2 na atmosfera e o prolongamento das épocas de cultura podem, em algumas zonas, gerar efeitos moderadamente positivos na produtividade das culturas arvenses , pelo menos até meados do século. Nas regiões setentrionais, a produção pode aumentar e as várias culturas possíveis podem vir a ser ainda mais diversificadas, mas estes benefícios são muito incertos, além de apenas serem possíveis com um aumento reduzido de temperatura. O agravamento do processo de aquecimento terá efeitos cada vez mais nocivos, já que o crescimento e a produção das espécies vegetais são condicionados por limiares de temperatura relacionados com as principais fases de reprodução. A aceleração do ciclo vegetativo pode ter efeitos negativos no enchimento e na qualidade do grão.

É previsível que comecem a ser sentidos alguns efeitos negativos decorrentes da maior variabilidade pluviométrica sazonal e interanual, esperando-se uma diminuição da pluviosidade no Verão nas regiões do Sul da UE e um aumento de intensidade da pluviosidade no Inverno nas regiões do Norte e do Centro da UE. As condições meteorológicas extremas, nomeadamente vagas de calor e secas, podem perturbar gravemente a produção, em especial nas fases críticas do crescimento das culturas.

A produção de produtos hortícolas depende muito da disponibilidade de água e é extremamente sensível ao mínimo factor de stress provocado por temperaturas situadas fora dos limites ideais, o que torna este tipo de produção extremamente vulnerável às alterações climáticas.

No tocante às culturas perenes , os fenómenos extremos representam um grave risco, uma vez que podem afectar a capacidade de produção durante vários anos. As culturas perenes são também perturbadas pela maior precocidade das fases fenológicas, e têm menos possibilidades que as culturas arvenses de se adaptarem através da alteração do calendário das operações agrícolas.

Muitas árvores de fruto são sensíveis às geadas da Primavera no período de floração e as temperaturas invernais desempenham um papel importante na produtividade. Como a subida das temperaturas irá antecipar as últimas geadas da Primavera e o período de floração, no essencial é provável que o risco de danos não se altere, tendendo a diminuir quanto às geadas precoces de Outono, ao passo que as necessidades de água deverão aumentar. Prevê-se que os problemas relacionados com parasitas e doenças venham a aumentar.

Entre os impactos sentidos no sector vitivinícola contam-se o aumento do risco de geadas, a redução do período de amadurecimento, a pressão hídrica, extremamente nociva na fase de maturação, e a evolução da situação em relação às pragas e doenças. As zonas europeias mais propícias à produção de vinho e de azeitona poderão expandir-se para norte e para leste. Nas actuais zonas de produção, a variabilidade da produção de fruta poderá vir a aumentar.

Gado

Os ambientes mais secos e a subida da temperatura irão perturbar de formas diferentes a actividade pecuária, com consequências para a saúde e o bem-estar dos animais. As alterações climáticas têm um impacto complexo no sector pecuário pelo facto de haver uma grande diversidade de sistemas de produção na UE.

O aquecimento e os fenómenos extremos, como as vagas de calor, terão repercussões directas na saúde, no crescimento e na produção de animais, bem como na sua reprodução. Por outro lado, observar-se-ão efeitos indirectos provocados por alterações a nível da produtividade dos pastos e das culturas forrageiras e do padrão de distribuição das doenças dos animais.

É provável que sejam sentidos efeitos extremamente negativos nos sistemas de pastoreio extensivo que dependem directamente das condições meteorológicas para o fornecimento de forragens e de abrigo. Nas zonas mediterrânicas, as temperaturas mais elevadas e o défice de precipitação estival contribuirão para reduzir o período de pastoreio e diminuir a produção de forragens, bem como a sua qualidade. Nas zonas húmidas do Noroeste, o calor moderado pode, no entanto, favorecer as actividades pecuárias, a curto e a médio prazo, devido ao aumento da produtividade dos pastos.

2.2. Efeitos económicos dos riscos relacionados com as condições climáticas

A nível da UE, não foi estabelecida qualquer correlação entre o aquecimento climático das últimas décadas e o nível de produção agrícola que, de um modo geral, tem aumentado. Os resultados das melhorias introduzidas no domínio da tecnologia e da gestão agrícola e a adaptação contínua das práticas agrícolas têm superado largamente o impacto das alterações climáticas. No entanto, a variabilidade da produção agrícola tem aumentado desde o início do século devido a fenómenos meteorológicos extremos, como a seca e a vaga de calor de 2003 e a seca da Primavera de 2007.

A maioria das avaliações indica que, a nível comunitário global, as alterações previstas para as variáveis climáticas médias nas próximas três décadas serão benéficas para a produção agrícola. Não obstante, é de esperar que antes de meados do século se sintam cada vez mais impactos negativos resultantes de fenómenos extremos. Além das perturbações na produção anual, os fenómenos extremos podem causar graves danos nas infra-estruturas das explorações agrícolas com prejuízos económicos importantes.

Apesar da incerteza das previsões do impacto das alterações climáticas na produtividade agrícola e nos preços, é de esperar que a intensificação dos fenómenos extremos tenha um impacto na volatilidade da produção agrícola devido aos défices de abastecimento imputáveis ao clima. Embora o impacto final nos rendimentos das explorações dependa da interacção de muitos factores, como o mercado global e a política de apoio, a maior probabilidade de eventuais quebras de produção pode aumentar a instabilidade da situação económica dos agricultores afectados por fenómenos meteorológicos extremos.

2.3. Riscos climáticos mais gerais para as zonas rurais

As zonas rurais estão expostas a numerosos impactos decorrentes de variações climáticas, para além dos que afectam directamente a agricultura. Trata-se, nomeadamente, do risco acrescido de inundações, em especial nas regiões do Centro e do Norte, e dos danos causados em infra-estruturas devido a fenómenos extremos de outra natureza. A pressão crescente pela procura de água para diversos fins também abrangerá as economias e as populações rurais.

Os ecossistemas florestais e a silvicultura têm um papel importante em muitas zonas rurais. Assim, as alterações climáticas podem contribuir para aumentar o risco de perturbações causadas por tempestades, incêndios e surtos de parasitas e doenças com consequências nocivas para o crescimento das florestas e a produção silvícola. Este cenário afectará a viabilidade económica da silvicultura, em especial nas zonas a Sul, bem como a capacidade das florestas de dispensarem serviços ambientais, nomeadamente de cumprir a sua função de sumidouros de carbono.

A tendência para a redução da cobertura de neve das zonas montanhosas terá consequências negativas para o turismo de Inverno e para as economias rurais que dependem dos rendimentos do turismo. Isso poderá acontecer também nas zonas que enfrentam problemas de escassez de água, embora um clima mais quente possa criar novas oportunidades de turismo nas zonas rurais de outras partes da UE.

2.4. Capacidade de adaptação, vulnerabilidade e diferenças regionais

A adaptação às condições meteorológicas fez sempre parte da gestão das explorações agrícolas e, em certa medida, a adaptação às alterações climáticas rege-se pelos mesmos princípios que a adaptação às oscilações a curto prazo. A adaptação das técnicas agronómicas e das estratégias das explorações agrícolas já está a acontecer. Nas próximas décadas, todavia, a dimensão das alterações climáticas pode exceder a capacidade de adaptação de um grande número de agricultores.

A vulnerabilidade do sector agrícola no território da UE difere em função da exposição ao impacto negativo do clima e do contexto socioeconómico. As condições agroecológicas existentes e a experiência para gerir a mudança das condições influenciam a capacidade de adaptação dos agricultores. Entre os factores socioeconómicos que determinam o processo de resistência contam-se :

– As características da exploração agrícola, como o tipo de produção, a dimensão da exploração e o nível de intensidade;

– A diversidade de sistemas de cultivo e de criação de gado e a presença de outras fontes de rendimento além da agricultura;

– O acesso a informação pertinente, competências e conhecimentos sobre tendências climáticas e soluções de adaptação; o papel desempenhado pelos serviços de consultoria na facilidade de adaptação;

– A situação socioeconómica geral, sendo mais vulneráveis os agricultores com recursos limitados ou que vivem em zonas rurais remotas;

– O acesso às tecnologias disponíveis e capacidade infra-estrutural.

O impacto desigual das alterações climáticas deverá aprofundar as diferenças regionais e exacerbar as disparidades económicas entre as zonas rurais europeias. A longo prazo, as pressões climáticas podem contribuir para marginalizar ainda mais o sector agrícola ou mesmo ter como resultado o abandono das terras agrícolas em determinadas partes da UE enquanto, simultaneamente, outras partes do território da UE poderão sentir um melhoramento das condições agrícolas e dos rendimentos das explorações. Este cenário pode afectar significativamente a paisagem e a biodiversidade e influenciar o desenvolvimento global das regiões europeias.

2.5. Impacto global na agricultura e na segurança alimentar

As alterações climáticas acrescem uma nova dimensão ao desafio global de aumentar a produção agrícola para acompanhar o aumento previsto da população, garantindo a segurança alimentar e os meios de subsistência das regiões rurais e mantendo simultaneamente padrões elevados de protecção ambiental em todo o mundo.

Nas regiões do mundo de baixa latitude, onde se situa a maioria dos países em desenvolvimento, o aumento do potencial de aquecimento global, ainda que moderado, irá diminuir a produção agrícola e aumentar a variabilidade dos rendimentos, acarretando graves consequências para a segurança alimentar a nível local. A frequência cada vez maior dos fenómenos meteorológicos extremos agravará os efeitos negativos sobre a produção agrícola. Tudo isto aumentará a dependência da importação de produtos alimentares, bem como o número de pessoas ameaçadas de fome

Nas regiões de latitude mais alta, prevê-se que o aumento da produtividade continue a predominar nas próximas décadas. Apesar das mudanças observadas na produção a nível regional, a produção alimentar no mundo não estará ameaçada nas próximas duas ou três décadas e deverá acompanhar o aumento da procura de alimentos pela população mundial em crescimento. Contudo, as actuais projecções nem sempre têm totalmente em conta alguns dos riscos de fenómenos meteorológicos extremos e de surtos de pragas e doenças, o que poderá agravar o actual cenário no que diz respeito ao impacto do clima na produtividade tanto nos países desenvolvidos como nos países em desenvolvimento. Além disso, na segunda metade do século actual, a produtividade agrícola global pode começar a diminuir.

A evolução do potencial de produção agrícola em várias regiões do mundo, associada a uma maior incidência de fenómenos extremos pode conduzir a uma maior variabilidade da produção, contribuindo para aumentar a volatilidade dos preços e mudar os fluxos comerciais.

3. Adaptação da agricultura europeia às alterações climáticas

As medidas de adaptação no domínio da agricultura vão das soluções tecnológicas aos ajustamentos a nível de gestão ou de estruturas agrícolas, às mudanças políticas, como os planos de adaptação. A curto prazo, a adaptação autónoma a nível das explorações agrícolas pode ser suficiente, mas, a mais longo prazo, a adaptação exigirá profundas mudanças a nível tecnológico e estrutural. Esse esforço requer estratégias planeadas com base na análise das condições locais e regionais.

3.1. Adaptação a nível das explorações agrícolas

Em toda a UE é visível a constante evolução do tipo de culturas, das práticas de gestão agrícola e de utilização das terras, em parte para dar resposta à variação climática. Essas medidas de adaptação a nível das explorações agrícolas têm como objectivo aumentar a produtividade e enfrentar as condições climáticas existentes, e assentam no conhecimento actual e na experiência dos agricultores. Nas próximas décadas, a a daptação poderá exigir muito mais do que meros ajustamentos das práticas actuais. Entre as soluções de adaptação possíveis a adoptar a curto ou a médio prazo, contam-se:

– O ajustamento do calendário das operações agrícolas, como a data de plantação ou de sementeira e os tratamentos, por exemplo;

– Soluções técnicas, como a protecção dos pomares dos danos provocados pela geada ou a melhoria dos sistemas de arrefecimento e de ventilação dos abrigos para animais;

– A escolha de culturas e de variedades mais adaptadas à duração prevista do período de vegetação e à disponibilidade de água, e mais resistentes a novas condições de temperatura e humidade;

– A adaptação das culturas recorrendo à diversidade genética existente e às novas possibilidades oferecidas pela biotecnologia;

– A melhoria da eficácia do controlo de parasitas e doenças através de melhor acompanhamento, da rotação de culturas diversificadas ou de métodos integrados de gestão das pragas, por exemplo;

– A melhoria da eficiência da utilização da água mediante a redução das perdas, a melhoria das práticas de irrigação e a reciclagem ou o armazenamento de água;

– A melhoria da gestão dos solos, pelo aumento da retenção de água para manter a humidade do solo, e da gestão paisagística, nomeadamente a manutenção das particularidades topográficas que fornecem um abrigo para o gado;

– A introdução de animais de raças mais tolerantes ao calor e a adaptação do tipo de alimentação dos animais sujeitos a condições térmicas de stress .

Individualmente ou combinadas, as soluções apontadas têm um potencial considerável para compensar alterações climáticas adversas e para aproveitar as positivas. Os próprios agricultores podem pôr em prática quanto antes, ou num futuro próximo, muitas destas medidas de adaptação alternativas, desde que dotados de conhecimentos suficientes e apoiados por orientações específicas. Contudo, os riscos climáticos são apenas um dos aspectos que influenciam as decisões dos agricultores, as quais implicam muitas outras considerações de ordem socioeconómica e comercial.

Vai ser muito mais difícil fazer face à crescente variabilidade climática do que criar soluções de adaptação à evolução progressiva das variáveis climáticas médias. Assim, pode ser necessário prestar mais atenção para garantir a estabilidade e a capacidade de resistência da produção agrícola e do rendimento das explorações agrícolas nas regiões vulneráveis. Provavelmente, será necessário optar pela diversificação das actividades agrícolas e das fontes de rendimento, introduzindo mudanças fundamentais nas estruturas das explorações agrícolas e, em alguns casos, realizando investimentos suplementares.

3.2. Adaptação a nível sectorial

A adaptação autónoma a nível da exploração agrícola pode atingir os seus limites à medida que o impacto das alterações climáticas se tornar mais drástico. Para facilitar uma série de acções de adaptação mais vasta e coordenada e para ajudar a evitar falhas de adaptação, com possíveis consequências graves para o ambiente e a economia, poderão ser necessárias algumas respostas a nível sectorial adaptadas à diversidade da agricultura local e regional e dirigidas pelas autoridades públicas.

As estratégias nacionais e regionais de adaptação podem providenciar um quadro coerente que facilite tais acções. Os Estados-Membros da UE encontram-se em diferentes fases em termos de elaboração e desenvolvimento de estratégias nacionais de adaptação, nomeadamente na agricultura. As estratégias de adaptação podem sensibilizar mais os agricultores para as alterações previstas, incentivar intervenções rápidas e facilitar respostas adequadas e soluções viáveis por um período mais prolongado. Os parceiros sociais no domínio da agricultura podem promover esse tipo de estratégias de adaptação e devem ser implicados no processo.

As medidas de adaptação a nível sectorial podem incluir:

– A identificação de zonas e sectores vulneráveis, bem como a avaliação das necessidades e oportunidades para mudar as culturas e as variedades em resposta às tendências climáticas;

– O apoio à investigação agrícola e à produção experimental tendo em vista a selecção de culturas e o desenvolvimento de variedades mais adaptadas às novas condições;

– O reforço da capacidade de adaptação, mediante a sensibilização e o fornecimento de informações e pareceres relevantes em matéria de gestão agrícola;

– O aumento do investimento para melhorar a eficiência dos sistemas de irrigação e das tecnologias de distribuição de água, bem como a gestão dos recursos hídricos;

– O desenvolvimento de planos de irrigação baseados em avaliações exaustivas dos seus impactos, da disponibilidade e das necessidades de água dos diversos utilizadores no futuro, tendo em conta o equilíbrio entre a oferta e a procura;

– O desenvolvimento de instrumentos de gestão de riscos e de crises para enfrentar as consequências económicas de fenómenos provocados pelo clima.

Por conseguinte, é necessário um planeamento a nível sectorial e a elaboração de pareceres, já que algumas das medidas de adaptação às novas condições climáticas serão dispendiosas, podendo requerer investimentos significativos por parte dos agricultores. Além disso, algumas medidas de adaptação podem ajudar a manter os rendimentos dos agricultores a longo prazo, mas implicam um maior risco a curto prazo. A título de exemplo, a utilização de novas variedades ou de novas culturas pode exigir tecnologias específicas ou condições de comercialização que necessitem de algum tempo para atingirem um bom nível de desenvolvimento.

O planeamento de medidas de adaptação constitui um desafio devido às incertezas em termos de evolução das condições climáticas e dos seus impactos específicos a nível local, pelo que é difícil determinar quais as mudanças mais adequadas a introduzir nos sistemas agrícolas. Para obter bons resultados, o planeamento das medidas de adaptação deve começar rapidamente e ter flexibilidade suficiente para vencer as incertezas.

4. PAC – contribuir para a adaptação

A evolução da situação climática, tal como prevista, pode comprometer a realização dos objectivos da PAC, nomeadamente a garantia da disponibilidade de alimentos suficientes a preços razoáveis, o contributo para a viabilidade da agricultura e das zonas rurais e a promoção de práticas agrícolas respeitadoras do ambiente. A adaptação da agricultura da União Europeia tem como principais objectivos garantir a capacidade de resistência às variações climáticas, a viabilidade socioeconómica da agricultura e das zonas rurais e a coerência com os objectivos em matéria de protecção do ambiente.

A actual PAC prevê um nível básico de segurança dos rendimentos dos agricultores, bem com um enquadramento para uma gestão sustentável do ambiente natural onde a actividade agrícola é desenvolvida. Graças à passagem de um sistema de apoio ligado à produção para um regime de ajuda dissociada, os agricultores podem responder às exigências externas e aos sinais do mercado e fazer face às evoluções decorrentes da alteração climática. A política de desenvolvimento rural põe à disposição dos Estados Membros uma série de medidas graças às quais estes podem fornecer um apoio orientado para as actividades que contribuem para a adaptação às alterações climáticas.

O «exame de saúde» da PAC constitui mais um passo no sentido do desenvolvimento de uma agricultura sustentável, com especial relevo para a adaptação às alterações climáticas e atenuação dos seus efeitos, e a protecção dos recursos hídricos e da biodiversidade, estratégias para as quais foi aprovado financiamento adicional a título do desenvolvimento rural. O desafio para a União Europeia e os seus Estados-Membros até ao final de 2013 consiste em utilizar da melhor forma os instrumentos disponibilizados pela PAC para apoiar a política de adaptação.

5. orientações para a estratégia de adaptação na agricultura

5.1. Dar prioridade a medidas que não venham a ser deploradas mais tarde

Perante as incertezas inerentes, privilegiar as opções de adaptação que não venham a ser deploradas mais tarde irá garantir a melhor abordagem em termos de custo-eficácia. Tais alternativas ajudam a fazer face a uma vasta gama de mudanças prováveis e induzem benefícios ambientais e socioeconómicos. No sector da agricultura, trata-se de aumentar a capacidade de resistência dos ecossistemas agrícolas através da utilização mais duradoura dos recursos naturais, nomeadamente a água e os solos. Mediante a protecção dos recursos naturais de base dos quais a agricultura depende, o sector pode aumentar a capacidade de resistência às alterações climáticas. Essas medidas contribuirão para assegurar que as decisões de gestão executadas nas próximas décadas não comprometam a capacidade de fazer face a impactos potencialmente mais fortes no final do século.

Como indicado no Livro Branco sobre a adaptação às alterações climáticas: para um quadro de acção europeu, importa igualmente avaliar as necessidades quanto à gestão dos recursos hídricos que deviam ser integradas em instrumentos adequados da PAC. As medidas de adaptação referentes à agricultura também podem ser integradas no âmbito da legislação nacional de implementação da Directiva-Quadro «Água» e da Directiva «Inundações».

5.2. Reforçar o papel da agricultura de prestador de serviços ecossistémicos

Tendo em conta os impactos previstos das alterações climáticas nos sistemas hidrológicos europeus, nos habitats e na biodiversidade, é essencial promover a manutenção dos ecossistemas através da gestão das terras agrícolas de modo a contribuir para reforçar a resistência global às alterações climáticas. A agricultura pode, por exemplo, ser muito útil na gestão das bacias hidrográficas, na protecção dos habitats e da biodiversidade, e na manutenção e reabilitação das paisagens multifuncionais. Entre outros aspectos, a migração de espécies pode ser facilitada mediante a criação de redes de corredores de fauna selvagem em terras agrícolas, e a capacidade de retenção de água das pastagens naturais pode ser utilizada para reduzir o risco de inundações. O papel que a agricultura pode assumir pelo facto de proporcionar uma «infra-estrutura ecológica» pode ser reconhecido e ainda reforçado.

As actuais medidas agro-ambientais contribuem para a realização deste objectivo, mas provavelmente nem sempre são suficientes para reforçar a conectividade das zonas que protegem a biodiversidade. Neste contexto, a aplicabilidade de medidas de desenvolvimento rural à escala territorial, acima do nível previsto das explorações agrícolas individuais, poderia ser considerada para a concretização de medidas de adaptação eficazes.

5.3. Reforçar a resistência da infra estrutura agrícola

A agricultura, enquanto sistema de produção, depende de activos fixos (por exemplo, equipamento, edifícios, máquinas) e de infra-estruturas susceptíveis de serem afectadas por fenómenos extremos. As potenciais perdas económicas provocadas por tais fenómenos podem constituir uma grande preocupação para o sector da agricultura, em especial porque neste sector o valor dos activos fixos tende a ser significativo comparativamente com a produção média anual e o rendimento das explorações agrícolas. Por conseguinte, para colmatar potenciais danos, é necessário apostar mais no desenvolvimento de acções preventivas e na criação de instrumentos adequados às especificidades regionais.

5.4. Criar sinergias entre adaptação e atenuação

As actividades agrícolas são uma fonte importante de emissões de metano e de óxido nitroso, que contribuem para o aquecimento global. Na União Europeia, a agricultura pode ajudar a atenuar os efeitos das alterações climáticas, reduzindo as suas emissões, produzindo energias renováveis e produtos biológicos e armazenando carbono nos solos de terras agrícolas.

Para responder ao duplo desafio da redução das emissões de gases com efeito de estufa (emissões GEE) enfrentado, simultaneamente, as alterações climáticas, há que assegurar sinergias, tanto quanto possível, entre as estratégias de adaptação e de atenuação. Importa identificar e promover medidas que garantam benefícios conexos em termos de redução das emissões e de aumento da capacidade de resistência das actividades agrícolas. Trata-se, nomeadamente, de técnicas de lavoura e de trabalho do solo susceptíveis de preservar e aumentar o carbono orgânico nos solos e a protecção e gestão dos pastos. A agricultura biológica tem potencial para atenuar as consequências das alterações do clima através da eficácia dos ciclos sazonais de nutrientes e da gestão dos solos. Por outro lado, como a agricultura biológica geralmente implica uma maior diversidade e um maior nível de conhecimentos sobre o funcionamento do ecossistema agrícola, provavelmente também resistirá melhor às alterações climáticas.

Na decisão sobre as medidas adequadas a adoptar, haverá que ter em conta eventuais conflitos entre objectivos, sendo provavelmente necessário estabelecer compromissos em alguns casos. Na aplicação destas medidas, os Estados-Membros podem utilizar os fundos destinados ao desenvolvimento rural.

5.5. Melhorar a capacidade de adaptação dos agricultores

Uma das condições necessárias para a adaptação sustentável do sector da agricultura é o reforço das capacidades de adaptação dos agricultores. É fundamental assegurar uma maior informação e apoio em termos de consultoria sobre questões relacionadas com as alterações climáticas destinadas a agricultores e trabalhadores agrícolas, para que estes se sintam motivados e preparados para se adaptarem. Existem diversos meios à disposição, nomeadamente cursos, imprensa especializada e tecnologias de comunicação sobre essa matéria. Importa igualmente integrar as questões relativas às alterações climáticas nos sistemas educativos vocacionados para jovens agricultores, trabalhadores agrícolas e aprendizes. Além disso, podem ser criados serviços de aconselhamento agrícola para servir de instrumentos de divulgação de informações especificamente regionais, bem como soluções práticas em matéria de adaptação que permitam aumentar as competências dos agricultores para responderem às mudanças no futuro.

As medidas adoptadas no âmbito do «exame de saúde» da PAC proporcionam, no âmbito da política de desenvolvimento rural, oportunidades adicionais para divulgação de programas de financiamento e de formação e para a utilização de serviços de aconselhamento agrícola.

5.6. Facilitar a cooperação entre os Estados-Membros

Há que incentivar a criação de programas a nível nacional e infra-nacional e uma reflexão política sobre a adaptação às alterações climáticas. O intercâmbio de abordagens, experiências e boas práticas entre os Estados-Membros em matéria de possibilidades de adaptação no sector da agricultura podem dar a conhecer práticas agrícolas e sistemas de produção mais adaptados à situação climática prevista. Até final de 2009, será criado um grupo de trabalho técnico sobre a agricultura, com vista a apoiar o grupo director em matéria de impacto e de adaptação às alterações climáticas, proposto pelo Livro Branco.

A iniciativa da Comissão no sentido de estabelecer um mecanismo de compensação para servir de plataforma de partilha de informações sobre os impactos e as vulnerabilidades das alterações climáticas deverá incluir uma parte especificamente dedicada à comunicação dos progressos, resultados dos projectos e melhores práticas, a nível nacional, no sector agrícola.

5.7. Intensificar a investigação sobre o clima e a agricultura

O planeamento das estratégias de adaptação na agricultura não pode assentar exclusivamente no conhecimento dos modelos climáticos globais, necessitando de informações pormenorizadas sobre os impactos a nível regional e de avaliações fundamentadas sobre as possibilidades de adaptação e a sua viabilidade a nível local e das explorações. É fundamental melhorar e aperfeiçoar as dimensões espaciais e temporais utilizadas para a avaliação do impacto climático esperado e da vulnerabilidade. É igualmente essencial desenvolver uma melhor compreensão das interacções entre a agricultura e o clima. Uma recente Comunicação da Comissão sobre a investigação agronómica europeia COM(2008) 862 «Rumo a uma estratégia coerente para uma agenda europeia da investigação agronómica». reflecte sobre as necessidades e as orientações para a promoção na UE da investigação e inovação em matéria de alterações climáticas, nomeadamente no sector agrícola. As alterações climáticas foram identificadas como um tema prioritário, no âmbito da actividade do Comité Permanente de Investigação Agrícola (CPIA), que detectou uma lacuna significativa na coordenação da investigação nesta matéria, a nível europeu. Neste contexto, foi criado um grupo de trabalho constituído por gestores de programas nacionais para se debruçar sobre a forma como as alterações climáticas afectam a agricultura, e como esta se pode adaptar a estes efeitos e atenuá-los.[2]

COM(2008) 862 «Rumo a uma estratégia coerente para uma agenda europeia da investigação agronómica».

Acresce ainda que, como as zonas rurais estão cada vez mais expostas aos riscos decorrentes das alterações climáticas e atendendo a que uma parte significativa da Europa rural se caracteriza pela sua multifuncionalidade económica, é importante desenvolver uma compreensão integrada sobre o impacto das alterações climáticas nas economias e nas sociedades rurais. Por conseguinte, conviria reforçar a vertente da investigação socioeconómica no que diz respeito ao desafio climático e ao seu impacto na sustentabilidade rural.

O desafio climático confere um novo protagonismo à necessidade de promover investigação agronómica contínua, a nível nacional e da UE, em especial no desenvolvimento de culturas, de variedades e de gado mais adaptados às condições do futuro. As acções de atenuação dos efeitos deverão ser igualmente apoiadas por esforços de investigação para continuar a desenvolver tecnologia e inovação adequadas e financeiramente acessíveis. A próxima avaliação intercalar do 7.º Programa-quadro de Investigação representa uma oportunidade de rever o equilíbrio entre os temas prioritários e de abordar, nesse contexto, a questão do apoio à investigação agronómica e climática.

Um dos principais desafios prende-se igualmente com a integração das conclusões retiradas das ciências físicas e agronómicas nos conhecimentos locais dos agricultores, de modo a desenvolver estratégias de adaptação sólidas que possam reduzir ao mínimo consequências negativas das alterações climáticas que seriam observáveis nos diversos cenários climáticos e socioeconómicos. Neste aspecto, o sistema de aconselhamento agrícola pode constituir um instrumento relevante.

Igualmente importante é o reforço das capacidades das instituições regionais no sentido de utilizarem instrumentos adequados para fazer face às alterações climáticas. As parcerias entre centros de investigação nacionais e regionais, serviços de aconselhamento e parceiros sociais no domínio da agricultura, bem como a criação de redes regionais para prestação de informações às comunidades agrícolas contribuirão para a concepção de estratégias adequadas às especificidades locais.

5.8. Concepção de indicadores de vulnerabilidade

Pode explorar se o conceito de indicadores específicos para a agricultura como, por exemplo, um índice relativo à vulnerabilidade e à capacidade de adaptação. A identificação de vulnerabilidades teria de ser assegurada numa dimensão espacial reduzida, com base na actual sensibilização para as variações climáticas e os riscos naturais, bem como em cenários de mudança dos padrões meteorológicos. A criação de um indicador de vulnerabilidade, que contemple o aspecto da capacidade de adaptação, implicará uma abordagem pluridimensional que combine factores climáticos, ambientais e socioeconómicos.

6. Conclusões

As alterações climáticas exigem que os agricultores se adaptem e, simultaneamente, intervenham no sentido de reduzirem as emissões de gases com efeito de estufa a nível das explorações agrícolas e melhorarem o desempenho ambiental da agricultura. Há que elaborar uma resposta às alterações climáticas, simultaneamente global e dinâmica, para que a agricultura da EU possa manter a sua capacidade de resistência e competitividade e possa continuar a desempenhar o seu papel de fornecedor de alimentos de alta qualidade e de serviços ambientais e paisagísticos, bem como a contribuir para o desenvolvimento sustentável das zonas rurais da UE. As alterações climáticas abrem também uma nova perspectiva ao desafio da segurança alimentar.

A adaptação é um processo a longo prazo que terá de evoluir nas próximas décadas de acordo com as tendências climáticas e apoiando-se num conjunto cada vez maior de conhecimentos e experiências práticas. Neste processo, é fundamental implicar a comunidade agrícola no debate sobre as necessidades de adaptação e no intercâmbio de boas práticas, uma vez que as mudanças introduzidas nas explorações agrícolas são um elemento fundamental da adaptação.

No contexto da revisão da Política Agrícola Comum após 2013, deverá ser analisada a necessidade de assegurar condições favoráveis para a adaptação da agricultura e das zonas rurais. A adaptação eficaz e a adopção de novas tecnologias, que contribuam para atenuar os efeitos nocivos das alterações climáticas e para assegurar a viabilidade das culturas a longo prazo, exigirão investimentos e esforços de planeamento que superam a capacidade das explorações agrícolas individuais. As entidades públicas terão um papel a desempenhar para apoiar e facilitar estratégias de adaptação às alterações climáticas.

[1] COM(2009) XXX.

[2] COM(2008) 862 «Rumo a uma estratégia coerente para uma agenda europeia da investigação agronómica».

FI

(...PICT...)|EUROOPAN YHTEISÖJEN KOMISSIO|

Bryssel 1.4.2009

SEK(2009) 417

KOMISSION YKSIKÖIDEN VALMISTELUASIAKIRJA

Oheisasiakirja VALKOISEEN KIRJAAN Ilmastonmuutokseen sopeutuminen: Kohti eurooppalaista toimintakehystä Ilmastonmuutokseen sopeutuminen: Haaste Euroopan maataloudelle ja maaseutualueille

{KOM(2009) 147 lopullinen}

KOMISSION YKSIKÖIDEN VALMISTELUASIAKIRJA

Ilmastonmuutokseen sopeutuminen: Haaste Euroopan maataloudelle ja maaseutualueille

1. Johdanto

Tulevina vuosikymmeninä ilmastonmuutos vaikuttaa maatalouteen sekä maailmanlaajuisesti että EU:ssa. Vaikka maatalous on EU:ssa teknologisesti kehittynyttä, sen valmiudet tuottaa elintarvikkeita ja myötävaikuttaa eurooppalaisen yhteiskunnan ekosysteemipalveluihin riippuvat suoraan ilmasto-oloista. Eurooppalaisten viljelijöiden on määriteltävä tuotanto-, tilanhoito- ja investointistrategiansa kasvavan epävarmuuden edessä.

Ilmastonmuutos on keskeisiä Euroopan maataloutta ja maaseutualueita muokkaavia tekijöitä. Sosioekonomiset tekijät, kansainvälinen kilpailu, teknologinen kehitys ja toimintapoliittiset valinnat määrittävät, millainen vaikutus maanviljely- ja ilmasto-olojen muutoksilla on EU:n maatalousalaan. Koska maanhoito on EU:ssa suurimmaksi osaksi viljelijöiden tehtävänä, yhteisellä maatalouspolitiikalla (YMP) voidaan helpottaa sopeutumista muuttuviin olosuhteisiin auttamalla viljelijöitä mukauttamaan tuotantoaan muuttuvaan ilmastoon ja tarjoamaan laajempia, maanhoidosta riippuvaisia ekosysteemipalveluja.

Ilmastonmuutokseen sopeutumista käsittelevässä valkoisessa kirjassa KOM(2009) 147. luodaan eurooppalainen toimintakehys, jotta voidaan parantaa Euroopan kykyä kestää ilmastonmuutosta. Valkoisessa kirjassa korostetaan tarvetta ottaa sopeutuminen huomioon kaikissa EU:n keskeisissä toimintapolitiikoissa ja lisätä yhteistyötä kaikilla hallinnon tasoilla.[1]

KOM(2009) 147.

Valkoista kirjaa täydentäen tässä asiakirjassa esitetään tiivistelmä ilmastonmuutoksen keskeisistä vaikutuksista maatalouteen EU:ssa, tarkastellaan sopeutumistarpeita, kuvataan vaikutuksia YMP:aan ja pohditaan tulevan toiminnan mahdollisia suuntaviivoja. Tarkoituksena on saada jäsenvaltiot ja viljelijäväestö tiiviimmin mukaan keskustelemaan ilmastopaineista johtuvista sopeutumistarpeista ja toimimaan tämän pohjalta.

2. Ilmastonmuutos: EU:n maatalouden keskeiset huolenaiheet

2.1. Vaikutukset maataloustuotantoon

Ilmastollisilla muutoksilla on monimuotoinen vaikutus maatalousjärjestelmien perustana oleviin biofyysisiin prosesseihin. Vaikutukset ovat sekä kielteisiä että myönteisiä EU:n eri alueilla. Ilmakehän kohoava hiilidioksidipitoisuus, lämpötilojen nousu sekä muutokset vuosi- ja kausisadannassa ja ääri-ilmiöiden esiintymistiheydessä vaikuttavat elintarviketuotannon määrään, laatuun ja vakauteen sekä luonnonympäristöön, jossa maataloutta harjoitetaan. Ilmastolliset vaihtelut vaikuttavat vesivarojen saatavuuteen, tuholaisiin, tauteihin ja maaperään, mikä muuttaa maatalouden ja kotieläintuotannon edellytyksiä tuntuvasti. Maatalouden ekosysteemien rappeutuminen voi ääritapauksissa merkitä aavikoitumista, joka johtaa kyseisen maa-alan tuotantokapasiteetin täydelliseen menetykseen.

Lähitulevaisuudessa maatalouteen todennäköisesti vakavimmin vaikuttavia tekijöitä ovat äärimmäisten sääilmiöiden esiintymistiheys ja voimakkuus sekä sadannan kausiluonteiset vaihtelut. Ilmasto-oloissa ennakoidaan olevan tuntuvaa maantieteellistä vaihtelua 2000-luvulla. Joillakin alueilla esiintyy samanaikaisia kielteisiä ja myönteisiä vaikutuksia mutta nettovaikutuksia ei tunneta, sillä viljelykasvien reaktiot ilmastollisiin vaihteluihin eivät edelleenkään ole hyvin tiedossa. Vaikka ilmastonmuutos on maailmanlaajuinen prosessi, sen paikalliset vaikutukset ovat erilaisia. Maatilojen toimintaan kohdistuvat kokonaisnettovaikutukset vaihtelevat EU:n sisällä ja maatilatyyppien välillä samalla alueella.

Liitteessä 1 on tiivistelmä ilmastollisten muutosten keskeisistä näkökohdista ja vaikutuksista EU:n eri alueilla.

Viljelykasvit

Joillakin ilmastonmuutokseen liittyvillä näkökohdilla, kuten lämpötilojen nousulla, ilmakehän CO 2 -pitoisuuden kasvusta johtuvalla fotosynteesin kiihtymisellä ja pidemmällä kasvukaudella, voi olla kohtuullisen myönteinen vaikutus peltokasvien tuottavuuteen joillakin alueilla ainakin vuosisadan puoliväliin saakka. Pohjoisilla alueilla satomäärät ja mahdollisten viljelykasvien valikoima saattavat kasvaa, mutta näitä etuja koituu ainoastaan, jos lämpötila nousee vain vähän, ja ne ovat hyvin epävarmoja. Ilmaston voimakkaampi lämpeneminen on yhä haitallisempaa, koska kasvien kasvu ja sato riippuvat keskeisiin lisääntymisvaiheisiin sidoksissa olevista lämpötilan raja-arvoista. Kasvusyklin kiihtymisellä voi olla kielteisiä vaikutuksia siementen kehittymiseen ja laatuun.

Sateiden lisääntyvällä vuoden sisäisellä ja kausittaisella vaihtelulla voidaan olettaa olevan useita haitallisia vaikutuksia. Kesän sademäärän odotetaan vähenevän EU:n eteläosissa ja talven sateiden intensiteetin kasvavan EU:n keski- ja pohjoisosissa. Äärimmäiset sääolot, kuten helleaallot ja kuivuus, voivat häiritä tuotantoa tuntuvasti varsinkin kasvukauden kriittisissä vaiheissa.

Vihannesten tuotanto on hyvin riippuvaista veden saatavuudesta ja kärsii lämpötilan optimirajojen alittumisesta tai ylittymisestä aiheutuvasta vähäisestäkin stressistä, minkä vuoksi tämäntyyppinen tuotanto on hyvin haavoittuvaa ilmastollisille muutoksille.

Monivuotisille kasveille ääri-ilmiöt ovat vakava riski, sillä ne voivat vaikuttaa tuotantokykyyn useiden vuosien ajan. Monivuotisiin viljelyksiin vaikuttaa myös fenologisten vaiheiden aikaistuminen, sillä monivuotisten kasvien viljelyä on peltokasvien viljelyä vaikeampaa sopeuttaa muuttamalla viljelyaikataulua.

Monet hedelmäpuut ovat herkkiä keväthalloille kukinta-aikaan, ja talvilämpötilalla on tuntuva vaikutus tuottavuuteen. Koska ilmaston lämpeneminen aikaistaa sekä viimeisiä keväthalloja että kukinta-aikaa, vaurioriski pysyy todennäköisesti pääosin muuttumattomana. Varhaisista syyshalloista aiheutuva vaurioriski todennäköisesti pienenee, kun taas vedentarve todennäköisesti kasvaa. Tuholaisiin ja kasvitauteihin liittyvien haittojen ennakoidaan lisääntyvän.

Viinialalla vaikutuksiin sisältyy kasvava hallariski, lyhenevä kypsymiskausi, vesistressi, joka voi olla hyvin haitallista tuleentumisvaiheessa, ja muutokset tuholaisten ja kasvitautien esiintymisessä. Viinin- ja oliivinviljelyyn soveltuvat alueet voivat Euroopassa levittäytyä pohjoista ja itää kohden. Nykyisillä tuotantoalueilla esiintyy todennäköisesti aiempaa suurempia hedelmäsatojen heilahteluja.

Kotieläimet

Sateiden väheneminen ja lämpötilojen nousu vaikuttavat kotieläintalouteen eri tavoin, mukaan lukien eläinten terveyteen ja hyvinvointiin kohdistuvat vaikutukset. Ilmastonmuutoksen vaikutus kotieläinalaan on monimutkainen, sillä tuotantojärjestelmät ovat hyvin erilaisia EU:ssa.

Ilmaston lämpeneminen ja ääri-ilmiöt, kuten helleaallot, vaikuttavat suoraan eläinten terveyteen, kasvuun, tuotokseen ja lisääntymiseen. Välillisiä vaikutuksia aiheutuu muutoksista, joita ilmenee laitumien ja rehukasvien tuottavuudessa ja eläintautien esiintymisessä.

Laajaperäisille laidunjärjestelmille aiheutuu todennäköisesti hyvin haitallisia vaikutuksia, sillä nämä järjestelmät ovat rehuntuotannon ja eläinten suojien tarjoamisen kannalta suoraan riippuvaisia ilmasto-oloista. Välimeren alueella ilmaston lämpeneminen ja kesän sateiden väheneminen lyhentävät laiduntamisjaksoa, vähentävät rehuntuotantoa ja heikentävät rehun laatua. Luoteisosien kosteilla alueilla ilmaston kohtuullinen lämpeneminen voi kuitenkin hyödyttää kotieläintaloutta lyhyellä ja keskipitkällä aikavälillä, kun laidunmaan tuottavuus kasvaa.

2.2. Ilmastoon liittyvien riskien taloudelliset vaikutukset

EU:n tasolla ei ole havaittu korrelaatiota viime vuosikymmenten aikaisen ilmaston lämpenemisen ja yleensä kasvavien satomäärien välillä. Teknologian vaikutukset, tilanhoidon kehittyminen ja viljelykäytäntöjen jatkuva mukauttaminen ovat tähän mennessä suurelta osin ylittäneet ilmastonmuutoksen vaikutukset. Satomäärät ovat kuitenkin vuosisadan alusta lähtien heilahdelleet aiempaa enemmän. Tähän ovat olleet syynä ilmastolliset ääri-ilmiöt, kuten kuivuus ja kesähelteet vuonna 2003 ja kuivuus vuoden 2007 keväällä.

Useimmissa arvioissa oletetaan, että ennakoidut muutokset ilmastollisten muuttujien keskiarvossa hyödyttävät maataloustuotantoa koko EU:n tasolla kolmen seuraavan vuosikymmenen aikana. Ääri-ilmiöistä voidaan kuitenkin odottaa aiheutuvan yhä kielteisempiä vaikutuksia ennen vuosisadan puoliväliä. Ilmaston ääri-ilmiöt voivat häiritä vuosituotantoa, minkä lisäksi ne voivat tuntuvasti vaikuttaa maatilojen infrastruktuuriin ja aiheuttaa näin huomattavia taloudellisia tappioita.

Ennusteet ilmastonmuutoksen vaikutuksista maatalouden tuottavuuteen ja hintoihin ovat epävarmoja. Ääri-ilmiöiden lisääntymisen ennakoidaan kuitenkin lisäävän maataloustuotannon ailahtelua säähän liittyvien tuotantovajeiden myötä. Vaikka lopullinen vaikutus maatilojen tuloihin riippuu useiden tekijöiden, kuten maailmanmarkkinoiden ja toimintapoliittisen tuen, yhteisvaikutuksesta, tuotantohäiriöiden kasvava todennäköisyys voi epävakaistaa äärimmäisistä ilmasto-oloista kärsimään joutuvien viljelijöiden taloudellista tilannetta.

2.3. Maaseutualueiden laajemmat ilmastoriskit

Maatalouteen suoraan kohdistuvien vaikutusten lisäksi maaseutualueet ovat alttiita useille muille ilmastollisista vaihteluista aiheutuville vaikutuksille. Näihin kuuluvat kasvanut tulvariski erityisesti EU:n keski- ja pohjoisalueilla ja muista ääri-ilmiöistä johtuvat infrastruktuurin vaurioitumisriskit. Vedestä käytävän kilpailun kiihtyminen eri käyttäjien välillä koskee myös maaseutuväestöä ja -taloutta.

Metsien ekosysteemit ja metsätalous ovat tärkeitä useilla maaseutualueilla. Ilmastolliset muutokset kasvattavat myrskyistä, tulipaloista sekä tuholaisista ja kasvitaudeista johtuvaa häiriöriskiä, millä on vaikutusta metsien kasvuun ja tuotokseen. Tämä vaikuttaa metsien taloudelliseen elinkelpoisuuteen, lähinnä eteläisillä alueilla, ja metsien kykyyn tuottaa ympäristöpalveluja, mukaan lukien hiilinieluina toimiminen.

Lumipeitteen katoaminen vuoristoalueilta vaikuttaa kielteisesti talvimatkailuun ja matkailutuloista riippuvaiseen maaseututalouteen. Tällaisia kielteisiä vaikutuksia voi aiheutua myös vesipulasta kärsivillä alueilla. Ilmaston lämpeneminen voi puolestaan tuoda uusia matkailumahdollisuuksia maaseutualueille muualla EU:ssa.

2.4. Sopeutumiskyky, haavoittuvuus ja alueelliset erot

Sääoloihin sopeutuminen on aina ollut osa tilanhoitoa, ja ilmastonmuutoksiin sopeutuminen seuraa tietyssä määrin samoja periaatteita kuin lyhytaikaisiin vaihteluihin sopeutuminen. Viljelytekniikoiden ja maatilastrategioiden sopeuttaminen on jo käynnissä. Tulevina vuosikymmeninä ilmastollisten muutoksien laajuus voi kuitenkin ylittää useiden viljelijöiden sopeutumiskyvyn.

Viljelijöiden haavoittuvuus vaihtelee EU:n sisällä riippuen altistumisesta haitallisille ilmastovaikutuksille ja sosioekonomisesta tilanteesta. Maatalouden nykyiset ekologiset olosuhteet ja muuttuvista olosuhteista selviämisestä saatu kokemus vaikuttavat viljelijöiden sopeutumiskykyyn. Sietokykyä määrittäviä sosioekonomisia tekijöitä ovat muun muassa seuraavat:

– Maatilan ominaispiirteet, kuten tuotantotyyppi, maatilan koko, voimaperäisyysaste

– Kasvinviljely- ja kotieläinjärjestelmien moninaisuus ja muut maatalouden ulkopuoliset tulolähteet

– Ilmastokehitystä ja sopeutumisratkaisuja koskevien tietojen saaminen, taidot ja tietämys; neuvontapalvelujen rooli sopeutumisen helpottamisessa

– Yleinen sosioekonominen tilanne; haavoittuvimpia ovat viljelijät, joilla on rajalliset resurssit tai jotka asuvat syrjäisillä maaseutualueilla

– Käytettävissä olevan teknologian saatavuus ja infrastruktuurikapasiteetti.

Ilmastollisten muutosten vaikutukset ovat epätasaisia, minkä odotetaan lisäävän alueellisia eroja ja pahentavan Euroopan maaseutualueiden välisiä taloudellisia eroja. Ilmastopaineet voivat pitkällä aikavälillä johtaa maatalouden lisääntyvään kannattamattomuuteen tai jopa maatalousmaan poistumiseen viljelykäytöstä joissakin osissa EU:ta, kun taas tietyissä tapauksissa maatalousolot voivat kohentua ja maataloustulot kasvaa. Tämä voisi vaikuttaa tuntuvasti maisemiin ja luonnon monimuotoisuuteen ja Euroopan alueiden kokonaiskehitykseen.

2.5. Maailmanlaajuiset vaikutukset maatalouteen ja elintarviketurvaan

Ilmastonmuutos tuo lisänäkökulman maailmanlaajuiseen haasteeseen lisätä maataloustuotantoa, jotta pysyttäisiin samassa tahdissa väestömäärän ennakoidun kasvun kanssa ja varmistettaisiin elintarviketurva ja maaseutualueiden väestön toimeentulo samalla kun säilytetään ympäristönsuojelun korkea taso koko maailmassa.

Matalien leveyksien alueilla, joissa useimmat kehitysmaat sijaitsevat, ilmaston vähäinenkin lisälämpeneminen alentaa satomääriä ja lisää heilahtelua tuotoksessa, millä on vakavia paikallisia seurauksia elintarviketurvan kannalta. Maatalouden tuotokseen kohdistuvia kielteisiä vaikutuksia pahentaa äärimmäisten sääolojen yleistyminen. Tämä todennäköisesti lisää riippuvuutta elintarvikkeiden tuonnista ja nälänhätäriskissä olevien ihmisten määrää.

Korkeilla leveyksillä tuotannon odotetaan kasvavan muutaman seuraavan vuosikymmenen kuluessa. Vaikka tuotannossa on alueellisia muutoksia, elintarvikkeiden maailmanlaajuinen kokonaistuotanto ei ole uhattuna kahden tai kolmen seuraavan vuosikymmenen aikana vaan sen odotetaan pystyvän vastaamaan maailman kasvavan väestömäärän myötä lisääntyvään elintarvikekysyntään. Nykyennusteissa ei kuitenkaan aina täysin oteta huomioon joitakin ilmaston ääri-ilmiöiden riskejä eikä tuholaisten ja tautien esiintymistä, mitkä saattavat heikentää nykyistä kuvaa ilmastonmuutoksen vaikutuksista tuottavuuteen sekä teollisuus- että kehitysmaissa. Lisäksi maailmanlaajuinen maataloustuotanto saattaa kääntyä laskuun päästäessä tämän vuosisadan jälkipuoliskolle.

Kun maataloustuotannon potentiaalissa maapallon eri osissa tapahtuvat muutokset yhdistyvät ääri-ilmiöiden lisääntymiseen, tämä voi kasvattaa tuotannon heilahteluja, mikä lisää hintojen epävakaistumista ja muutoksia kauppavirroissa.

3. EU:n maatalouden sopeutuminen ilmastollisiin muutoksiin

Maatalouden sopeutumistoimet vaihtelevat teknologisista ratkaisuista tilanhoidon tai maatilan rakenteiden sopeuttamiseen ja sopeutumissuunnitelmien kaltaisiin toimintapolitiikan muutoksiin. Lyhyellä aikavälillä itsenäinen sopeutuminen tilatasolla saattaa riittää, mutta pitkällä aikavälillä on tehtävä sopeutuksia teknologisina ja rakenteellisina muutoksina. Tämä edellyttää paikallisten ja alueellisten olosuhteiden analysointiin perustuvaa strategiasuunnittelua.

3.1. Sopeutuminen tilatasolla

Viljelysuunnitelmat, tilanhoitokäytännöt ja maankäyttö kehittyvät jatkuvasti kautta koko EU:n, osittain ilmastollisten vaihtelujen vuoksi. Tällaisella tilatason sopeutumisella pyritään lisäämään tuottavuutta ja selviämään nykyisistä ilmasto-oloista sekä hyödyntämään viljelijöiden nykyistä tietämystä ja kokemusta. Tulevien vuosikymmenten kuluessa sopeutumisen on ehkä mentävä nykyisten käytäntöjen pelkkää tarkistusta pidemmälle. Mahdollisia lyhyen ja keskipitkän aikavälin sopeutusratkaisuja ovat muun muassa seuraavat:

– Mukautetaan maataloustoimien ajoitusta (esimerkiksi istutus- tai kylvöpäivät, käsittelyt)

– Tekniset ratkaisut, kuten hedelmätarhojen suojaaminen hallatuhoilta tai ilmastointi- ja jäähdytysjärjestelmien parantaminen eläinsuojissa

– Valitaan viljelykasveja ja lajikkeita, jotka ovat paremmin sopeutuneet kasvukauden oletettuun pituuteen ja veden saatavuuteen ja jotka kestävät paremmin uusia lämpötila- ja kosteusolosuhteita

– Sopeutetaan viljelykasveja nykyisen geneettisen monimuotoisuuden ja bioteknologian tarjoamien uusien mahdollisuuksien turvin

– Tehostetaan tuholaisten ja tautien torjuntaa esimerkiksi paremmalla seurannalla, monipuolisemmalla viljelykierrolla tai integroiduilla tuholaistentorjunnalla

– Tehostetaan vedenkäyttöä vähentämällä vesihävikkiä, parantamalla keinokastelukäytäntöjä ja kierrättämällä tai varastoimalla vettä

– Tehostetaan maaperänhoitoa parantamalla vedensitomiskykyä tavoitteena säilyttää maaperän kosteuspitoisuus ja tehostetaan maisemanhoitoa esimerkiksi säilyttämällä kotieläimille suojaa tarjoavia maisemapiirteitä

– Pyritään jalostamaan lämpöä paremmin kestäviä kotieläinrotuja ja mukautetaan eläinten ruokavaliota lämpöstressin aikana.

Yksittäin tai yhdessä näillä ratkaisuilla on paljon potentiaalia tasapainottaa ilmaston haitallisia muutoksia ja hyödyntää positiivisia muutoksia. Viljelijät voivat jo nykyisin tai lähitulevaisuudessa panna useat näistä sopeutumisvaihtoehdoista täytäntöön edellyttäen, että heillä on riittävästi tietoa ja ohjeistusta. Ilmastoriskit ovat kuitenkin vain yksi viljelijöiden tekemiin päätöksiin vaikuttava tekijä, sillä päätöksiin liittyy useita muita sosioekonomisia ja markkinanäkökohtia.

Selviäminen lisääntyvästä ilmastollisista vaihtelusta tulee olemaan vaikeampaa kuin sopeutuminen ilmastollisten muuttujien keskiarvossa vähitellen tapahtuviin muutoksiin. Tämä voi edellyttää suuremman huomion kiinnittämistä siihen, että varmistetaan maataloustuotannon vakaus ja sietokyky ja maataloustulo haavoittuvilla alueilla. Maatilojen toiminnan ja tulolähteiden monipuolistaminen, tilarakenteiden peruslaatuiset muutokset ja joissain tapauksissa lisäinvestoinnit voivat osoittautua tarpeellisiksi.

3.2. Sopeutuminen alakohtaisella tasolla

Itsenäinen sopeutuminen tilatasolla voi käydä riittämättömäksi, kun ilmastonmuutoksen vaikutukset muuttuvat vähitellen räikeämmiksi. Saatetaan tarvita viranomaisten ohjaamaa alakohtaista sopeutumista, joka on räätälöity maatalouden alueelliseen ja paikalliseen monimuotoisuuteen, jotta helpotettaisiin useampia ja paremmin yhteensovitettuja sopeutumistoimia ja autettaisiin välttämään puutteellista sopeutumista, jolla voi olla vakavia seurauksia ympäristön ja talouden kannalta.

Kansalliset ja alueelliset sopeutumisstrategiat voivat tarjota sopeutumisen mahdollistavan johdonmukaisen kehyksen. EU:n jäsenvaltiot ovat edenneet eri tahdissa laatiessaan ja kehittäessään kansallisia sopeutumisstrategioita, myös maatalousalalla. Sopeutumisstrategiat voivat lisätä viljelijöiden tietoisuutta ennakoiduista muutoksista, kannustaa varhaiseen toimintaan ja helpottaa tarkoituksenmukaisia reaktioita ja ratkaisuja, jotka säilyvät pitkään käyttökelpoisina. Maatalousalan työmarkkinaosapuolet voivat edistää tällaisia sopeutumisstrategioita, ja niiden olisikin osallistuttava tähän prosessiin.

Sopeutumiseen alakohtaisella tasolla voi sisältyä seuraavia toimia:

– Yksilöidään haavoittuvia alueita ja aloja; arvioidaan tarpeita ja mahdollisuuksia siirtyä uusiin viljelykasveihin ja lajikkeisiin ilmastokehityksen vuoksi

– Tuetaan maatalouden tutkimusta ja koetuotantoa tavoitteena viljelykasvivalikoima ja lajikkeet, jotka soveltuvat parhaiten uusiin olosuhteisiin

– Parannetaan sopeutumiskykyä lisäämällä tietoisuutta ja tarjoamalla tilanhoitoon liittyviä keskeisiä tietoja ja neuvoja

– Lisätään investointeja, joilla tehostetaan keinokastelujärjestelmiä, vedenkäyttöteknologioita ja vesivarojen hoitoa

– Kehitetään keinokastelusuunnitelmia, jotka perustuvat vaikutusten, vesivarojen tulevan saatavuuden ja eri käyttäjien vesitarpeiden perusteelliseen arviointiin ja joissa otetaan huomioon kysynnän ja tarjonnan välinen tasapaino

– Kehitetään riskin- ja kriisinhallintavälineitä, jotta selvittäisiin ilmastosta juontuvien tapahtumien taloudellisista seurauksista.

Alakohtaista suunnittelua ja neuvontaa tarvitaan, koska osa uusiin ilmasto-oloihin sopeutumiseksi toteutettavista toimenpiteistä on todennäköisesti kalliita ja edellyttää viljelijöiltä huomattavia investointeja. Joillakin sopeutumistoimilla saatetaan tukea viljelijän tulotason säilymistä pitkällä aikavälillä, mutta niihin sisältyy kasvanut lyhyen aikavälin riski. Uusien lajikkeiden tai viljelykasvien käyttö saattaa esimerkiksi edellyttää erityistä teknologiaa tai kaupan pitoa ja onnistunut kehitystyö vie aikaa.

Sopeutumisen suunnittelu on haastavaa, sillä ilmaston kehittymisestä ja siitä johtuvista paikallisista vaikutuksista ei ole varmuutta, minkä vuoksi on vaikeaa yksilöidä, millaisia olisivat maatalousjärjestelmien optimaaliset muutokset. Jotta sopeutumisen suunnittelu onnistuisi, suunnitteluun on ryhdyttävä varhaisessa vaiheessa ja sen on oltava joustavaa, jotta epävarmuustekijöistä selvittäisiin.

4. YMP – helpottamassa sopeutumista

Ilmaston ennakoitu kehittyminen voi vaikuttaa YMP:n tavoitteiden saavuttamiseen. Tavoitteina on varmistaa elintarvikkeiden riittävä ja kohtuuhintainen tarjonta, myötävaikuttaa maanviljelyn ja maaseutualueiden elinkelpoisuuteen sekä edistää ympäristöä säästäviä viljelykäytäntöjä. Ilmastonmuutokseen sopeutumisessa maatalouden keskeisenä tavoitteena EU:ssa on varmistaa kyky sietää ilmastollisia vaihteluja, maatalouden ja maaseutualueiden sosioekonominen elinkelpoisuus ja yhtenäisyys ympäristönsuojeluun liittyvien tavoitteiden kanssa.

Nykyinen YMP tarjoaa viljelijöille peruslaatuista tuloturvaa ja kehyksen hallita kestävästi luonnonympäristöä, jossa maataloustoimintaa harjoitetaan. Siirtyminen tuotantoon sidoksissa olevasta tuesta tuotannosta irrotettuun tukeen antaa viljelijöille mahdollisuuden reagoida ulkoisiin vaatimuksiin, markkinasignaaleihin ja ilmastomuutoksen aiheuttamaan kehitykseen. Maaseudun kehittämispolitiikka tarjoaa jäsenvaltioille joukon toimenpiteitä, joiden turvin ne voivat tarjota kohdennettua tukea toimiin, joilla edistetään sopeutumista ilmastollisiin muutoksiin.

YMP:n terveystarkastus on lisäaskel kohti kestävää maataloutta, sillä siinä painotetaan erityisesti ilmastonmuutoksen hillitsemistä ja ilmastonmuutokseen sopeutumista sekä vesivaroja ja luonnon monimuotoisuuden suojelua. Näihin tavoitteisiin onkin myönnetty lisää maaseudun kehittämistukea. EU:n ja sen jäsenvaltioiden haasteena ja mahdollisuutena on käyttää vuoden 2013 loppuun saakka parhaalla mahdollisella tavalla hyväkseen YMP:n nykyisiä työkaluja sopeutumisen tukemiseksi.

5. Maatalouden sopeutumisstrategian suuntaviivat

5.1. Etusijalle toimenpiteet, jotka maksavat itsensä takaisin

Kun otetaan huomioon luontaiset epävarmuustekijät, kustannustehokkain lähestymistapa varmistetaan asettamalla sopeutustoimissa etusijalle toimenpiteet, jotka maksavat itsensä takaisin (ns. no regret -toimet). Näillä tarkoitetaan valintoja, joilla helpotetaan useista mahdollisista muutoksista selviämistä ja tuotetaan sosioekonomisia tai ympäristöön liittyviä sivuhyötyjä. Maatalousalalla tämä merkitsee maatalouden ekosysteemien sietokyvyn parantamista tekemällä luonnonvarojen, erityisesti veden ja maaperän, käytöstä kestävämpää. Maatalous voi vahvistaa kykyään sietää ilmastollisia muutoksia suojelemalla luonnonvaraperustaa, josta se on riippuvainen. Näin varmistetaan, että seuraavien vuosikymmenten aikana täytäntöönpantavilla hallinnointipäätöksillä ei heikennetä kykyä selvitä mahdollisista suuremmista vaikutuksista myöhemmin tällä vuosisadalla.

Kuten valkoisessa kirjassa ”Ilmastonmuutokseen sopeutuminen: Kohti eurooppalaista toimintakehystä” todetaan, on myös tarpeen arvioida, mitkä vesienhoitoa koskevat vaatimukset olisi sisällytettävä entistä tiiviimmin asianomaisiin YMP:n välineisiin. Maatalousalan sopeutumistoimet voidaan myös sisällyttää vesipolitiikan puitedirektiivin ja tulvien torjuntaa koskevan direktiivin kansalliseen täytäntöönpanoon.

5.2. Vahvistetaan maatalouden asemaa ekosysteemipalveluiden tarjoajana

Kun otetaan huomioon ilmastonmuutoksen ennakoidut vaikutukset vesijärjestelmiin, elinympäristöihin ja luonnon monimuotoisuuteen Euroopassa, ekosysteemien ylläpitäminen maatalousmaan hoidon turvin myötävaikuttaa keskeisellä tavalla yleiseen kykyyn kestää ilmastonmuutosta. Maataloudesta voi esimerkiksi olla apua vesistöalueiden suunnitelmallisessa käytössä, elinympäristöjen ja luonnon monimuotoisuuden suojelussa sekä monitoiminnallisten maisemien ylläpidossa ja ennallistamisessa. Lajien siirtymistä voidaan muun muassa helpottaa luomalla maatalousmaalle ekologisten käytävien verkostoja. Laidunmaan vedensitomiskykyä voidaan lisäksi hyödyntää ja näin vähentää tulvariskiä. Maatalouden potentiaalinen rooli tarjota tällaista vihreää infrastruktuuria voitaisiin tunnustaa ja kehittää sitä edelleen.

Nykyisillä maatalouden ympäristötoimenpiteillä myötävaikutetaan tähän tavoitteeseen, mutta toimenpiteillä ei ehkä aina riittävällä tavalla paranneta yhteyksiä luonnon monimuotoisuutta suojaavien alueiden välillä. Tässä yhteydessä onnistuneen sopeutumisen edistäjänä voitaisiin harkita maaseudun kehittämistoimenpiteiden soveltamista alueellisella tasolla, ei pelkästään yksittäisten tilojen tasolla.

5.3. Maatalouden infrastruktuurien sietokyvyn lisääminen

Tuotantojärjestelmänä maatalous on riippuvainen käyttöomaisuudesta (esimerkiksi laitteista, rakennuksista ja koneista) ja infrastruktuurista, jotka voivat olla alttiita ääri-ilmiöille. Tällaisista ilmiöistä mahdollisesti aiheutuvat taloudelliset tappiot voivat muodostaa alalle vakavan huolenaiheen, varsinkin koska maataloudessa käyttöomaisuuden arvo on yleensä huomattava verrattuna keskimääräiseen vuosituotokseen ja maataloustuloon. Sen vuoksi on tarpeen jatkaa ennalta ehkäisevien toimien kehittämistä ja luoda mahdollisista tuhoista selviämiseksi alueellisten ominaispiirteiden mukaan räätälöityjä välineitä.

5.4. Kehitetään sopeutumisen ja ilmastonmuutoksen hillitsemisen välistä synergiaa

Maataloustoiminta on ilmaston lämpenemistä edistävien dityppioksidi- ja metaanipäästöjen merkittävä lähde. EU:ssa maatalous voi myötävaikuttaa ilmastonmuutoksen hillitsemiseen vähentämällä omia päästöjään, tuottamalla uusiutuvia energialähteitä ja biotuotteita sekä varastoimalla hiiltä viljelymaahan.

Jotta suoriuduttaisiin kaksinkertaisesta haasteesta vähentää kasvihuonekaasupäästöjä ja selviytyä samaan aikaan ilmastonmuutoksesta, on tarpeen varmistaa sopeutumisen ja hillitsemisen välinen synergia mahdollisimman pian. On yksilöitävä ja edistettävä toimenpiteitä, jotka tuottavat kahdenlaisia hyötyjä eli sekä alentavat päästöjä että lisäävät maanviljelyn kykyä kestää ilmastonmuutosta. Näihin kuuluvat muun muassa maaperä- ja maanmuokkauskäytännöt, joilla säilytetään ja lisätään maaperän orgaanista hiiltä, sekä laidunmaan suojelu ja hoito. Luonnonmukaisella maanviljelyllä on valmiuksia hillitä ilmastonmuutosta tehokkaan ravinnekierron ja maaperänhoidon ansiosta. Koska luonnonmukaiseen viljelyyn liittyy tavallisesti monimuotoisuuden runsaus ja hyvä tietämys maatilan ekosysteemin toiminnasta, tämäntyyppinen viljely todennäköisesti kestää muita paremmin ilmastonmuutosta.

Tarkoituksenmukaisista toimenpiteistä päätettäessä olisi otettava huomioon tavoitteiden väliset mahdolliset ristiriidat, ja joissakin tapauksissa kompromissit voivat olla tarpeen. Jäsenvaltiot voivat käyttää maaseudun kehittämisvaroja näiden toimenpiteiden täytäntöönpanoon.

5.5. Parannetaan viljelijöiden sopeutumiskykyä

Viljelijöiden sopeutumiskyvyn parantaminen on tarpeen, jotta maatalouden sopeutuminen olisi kestävää. Ilmastokysymyksiä koskevan, viljelijöille ja maataloustyöntekijöille suunnatun tiedotuksen ja neuvonnan parantaminen on keskeistä motivaation ja sopeutumishalukkuuden kannalta. Mahdollisuuksia on monia, kuten erikoiskurssit, erikoisalojen lehdet ja viestintäteknologian käyttö. Ilmastonmuutos on myös tärkeä ottaa huomioon nuorille viljelijöille, maataloustyöntekijöille ja harjoittelijoille suunnatuissa koulutusjärjestelmissä. Maatilojen neuvontapalveluja voitaisiin kehittää, jotta niistä muodostuisi väline aluekohtaisten tietojen ja käytännön sopeutusratkaisujen levittämiseksi ja jotta viljelijöiden valmiudet reagoida tuleviin muutoksiin kohenesivat tämän myötä.

YMP:n terveystarkastuksen yhteydessä hyväksytyt toimenpiteet tarjoavat maaseudun kehittämispolitiikan osana lisämahdollisuuksia rahoittaa tiedon levitys- ja koulutusohjelmia ja turvautua maatilojen neuvontapalveluihin.

5.6. Helpotetaan jäsenvaltioiden välistä yhteistyötä

Olisi kannustettava kehittämään ilmastonmuutokseen sopeutumista koskevia kansallisia ja alueellisia ohjelmia ja poliittista ajattelua. Maatalousalan sopeutumisvaihtoehtoja koskevien lähestymistapojen, kokemusten ja parhaiden käytäntöjen vaihtaminen jäsenvaltioiden kesken voi edistää ilmaston ennakoituun kehitykseen parhaiten soveltuvia viljelykäytäntöjä ja tuotantojärjestelmiä. Vuoden 2009 loppuun mennessä perustetaan maatalouden tekninen työryhmä, joka tukee valkoisessa kirjassa ehdotettua, vaikutuksia ja sopeutumista käsittelevää ohjausryhmää.

Komissio on esittänyt aloitteen tietojenvaihtokeskuksesta, joka toimisi ilmastonmuutoksen vaikutuksia ja haavoittuvuutta koskevien tietojen vaihtoon tarkoitettuna foorumina. Aloitteeseen on sisällytettävä osa, joka on varta vasten tarkoitettu tietojen jakamiseen maatalousalan kansallisesta kehityksestä, hanketuloksista ja parhaista käytännöistä.

5.7. Edistetään ilmasto- ja maataloustutkimusta

Maataloudessa sopeutumisen suunnittelussa ei voida turvautua yksinomaan maailmanlaajuisia ilmastomalleja koskeviin tietoihin vaan tarvitaan yksityiskohtaisia tietoja alueellisista vaikutuksista. Lisäksi on arvioitava järkevästi sopeutumisvaihtoehtoja ja niiden toteutettavuutta paikallisella ja maatilatasolla. On olennaisen tärkeää, että kehitetään ja hienosäädetään ennakoitujen ilmastovaikutusten ja haavoittuvuuden maantieteellistä ja ajallista arviointiasteikkoa sekä kasvatetaan tietämystä maatalouden ja ilmaston välisestä vuorovaikutuksesta. Euroopan maataloustutkimusohjelmasta hiljattain annetussa komission tiedonannossa KOM(2008) 862 ”Johdonmukainen strategia Euroopan maataloustutkimusohjelmalle”. pohditaan EU:n ilmastonmuutostutkimuksen ja -innovoinnin tarpeita ja suuntauksia, myös maatalousalalla. Maataloustutkimuksen pysyvä komitea on todennut, että ilmastonmuutos on painopisteala ja että tutkimuksen yhteensovittamisessa Euroopan tasolla on huomattava aukko. On perustettu kansallisten ohjelmajohtajien työryhmä pohtimaan, kuinka ilmastonmuutos vaikuttaa maatalouteen ja kuinka maatalous voi joustavasti sopeutua näihin vaikutuksiin ja hillitä niitä.[2]

KOM(2008) 862 ”Johdonmukainen strategia Euroopan maataloustutkimusohjelmalle”.

Koska maaseutualueet ovat alttiita laajemmille ilmastoriskeille ja koska suurelle osalle Euroopan maaseutualueista on ominaista taloudellinen monitoiminnallisuus, kokonaisvaltainen käsitys ilmastonmuutoksen vaikutuksista maaseututalouteen ja -yhteisöihin on myös tärkeä. Näin ollen voitaisiinkin lisätä sosioekonomista tutkimusta ilmastohaasteesta ja sen vaikutuksista maaseudun kestävään kehitykseen.

Ilmastohaaste tuo uutta painoarvoa sille, että EU:n ja kansallisella tasolla on koko ajan harjoitettava maataloustutkimusta, jonka kohteena on tuleviin olosuhteisiin paremmin soveltuvien viljelylajien ja -lajikkeiden sekä kotieläintenrotujen kehittäminen. Ilmastonmuutoksen hillitsemistä on myös tuettava pyrkimällä jatkossakin tutkimuksen avulla kehittämään soveltuvia ja edullisia teknologioita ja innovaatioita. Seitsemännen tutkimuksen puiteohjelman tuleva väliarviointi tarjoaa tilaisuuden tarkastella ensisijaisten aihealueiden välistä tasapainoa ja ilmasto- ja maataloustutkimukselle myönnettävää tukea.

Keskeisenä haasteena on myös yhdistää luonnontieteellisen ja maatalouden tutkimuksen tulokset viljelijöiden paikallistietämykseen, jotta voidaan kehittää vakaita sopeutumisstrategioita, joiden turvin useissa ilmasto- ja sosioekonomisissa skenaarioissa voidaan minimoida ilmastonmuutoksen kielteisiä vaikutuksia. Maatilojen neuvontajärjestelmä voi olla tärkeä väline tässä suhteessa.

Yhtä tärkeää on lujittaa alueellisten laitosten valmiuksia, jotta ne voivat tarkoituksenmukaisten välineiden turvin ryhtyä ilmastollisia muutoksia koskeviin toimiin. Luomalla kansallisten ja alueellisten tutkimuslaitosten, neuvontapalvelujen ja maatalousalan työmarkkinaosapuolten välisiä kumppanuuksia sekä perustamalla viljelijäväestölle suunnattua tiedotusta harjoittavia alueellisia verkostoja autetaan suunnittelemaan paikkakohtaisia strategioita.

5.8. Kehitetään haavoittuvuusindikaattoreita

Erityisten indikaattoreiden kehittämistä maatalousalalle voitaisiin tarkastella. Kyseeseen voisi tulla esimerkiksi sopeutumiskyky- ja haavoittuvuusindeksi. Haavoittuvuutta on kartoitettava paikallisessa mittakaavassa ja otettava huomioon nykyinen herkkyys ilmaston vaihtelulle ja luonnonuhille sekä sääolojen muutosskenaariot. Kehitettäessä haavoittuvuusindikaattori, johon sisältyy sopeutumiskykyä koskeva näkökulma, tarvitaan moniulotteista lähestymistapaa, jossa yhdistyvät ilmastolliset, ympäristölliset ja sosioekonomiset tekijät.

6. Päätelmät

Ilmastonmuutos edellyttää viljelijöiden sopeutumista samalla kun heidän on vähennettävä tilojensa kasvihuonekaasupäästöjä ja parannettava maatalouden ympäristösuorituskykyä. On kehitettävä vähitellen muovautuva ja kattava tapa reagoida ilmastonmuutokseen, jotta maatalouden sieto- ja kilpailukyky säilyisi EU:ssa. Näin maatalous pystyy edelleen tuottamaan korkealaatuisia elintarvikkeita ja ympäristö- ja maisemapalveluja sekä myötävaikuttamaan EU:n maaseutualueiden kestävään kehitykseen. Ilmastonmuutos tuo myös lisänäkökulman elintarviketurvan asettamaan haasteeseen.

Sopeutuminen on pitkän aikavälin prosessi, jonka on seuraavien vuosikymmenten aikana muovauduttava ilmastokehityksen mukaan ja jossa on hyödynnettävä alati kasvavaa tietomäärää ja käytännön kokemuksia. Tässä yhteydessä on tärkeää saada viljelijäväestö tiiviimmin mukaan keskustelemaan sopeutumistarpeista ja jakamaan hyviä käytäntöjä, sillä maatilatasolla tapahtuvat muutokset ovat keskeinen osa sopeutumista.

Kun yhteistä maatalouspolitiikkaa tarkistetaan vuoden 2013 jälkeen, on arvioitava tarvetta varmistaa suotuisat edellytykset maatalouden ja maaseutualueiden sopeutumiselle. Tehokkaalla sopeutumisella ja uusien teknologioiden käyttöönotolla myötävaikutetaan sekä ilmastonmuutoksen hillitsemiseen että maatalouden pitkän aikavälin elinkelpoisuuteen. Tämä vaatii kuitenkin yksittäisten maatilojen kapasiteetin ylittäviä investointeja ja suunnittelua. Viranomaisten onkin tuettava ja helpotettava ilmastonmuutokseen sopeutumiseksi harjoitettavaa politiikkaa.

[1] KOM(2009) 147.

[2] KOM(2008) 862 ”Johdonmukainen strategia Euroopan maataloustutkimusohjelmalle”.

EL

(...PICT...)|ΕΠΙΤΡΟΠΗ ΤΩΝ ΕΥΡΩΠΑΪΚΩΝ ΚΟΙΝΟΤΗΤΩΝ|

Βρυξέλλες, 1.4.2009

SEC(2009) 417

ΕΓΓΡΑΦΟ ΕΡΓΑΣΙΑΣ ΤΩΝ ΥΠΗΡΕΣΙΩΝ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ

συνοδευτικό της ΛΕΥΚΗΣ ΒΙΒΛΟΥ Η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος: προς ένα ευρωπαϊκό πλαίσιο δράσης Η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος: πρόκληση για τη γεωργία και τις αγροτικές περιοχές της Ευρώπης

{COM(2009) 147 τελικό }

ΕΓΓΡΑΦΟ ΕΡΓΑΣΙΑΣ ΤΩΝ ΥΠΗΡΕΣΙΩΝ ΤΗΣ ΕΠΙΤΡΟΠΗΣ

Η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος: πρόκληση για τη γεωργία και τις αγροτικές περιοχές της Ευρώπης

1. Εισαγωγή

Κατά τις προσεχείς δεκαετίες, η γεωργία θα επηρεαστεί από την αλλαγή του κλίματος τόσο στην Ευρωπαϊκή Ένωση όσο και ανά τον κόσμο. Μολονότι η ευρωπαϊκή γεωργία είναι τεχνολογικά ανεπτυγμένη, η ικανότητά της να παρέχει τρόφιμα και να συμβάλλει σε οικοσυστημικές υπηρεσίες για την ευρωπαϊκή κοινωνία εξαρτάται άμεσα από τις κλιματικές συνθήκες. Οι ευρωπαίοι γεωργοί θα πρέπει να καθορίσουν τις στρατηγικές τους στους τομείς της παραγωγής, της διαχείρισης των γεωργικών εκμεταλλεύσεων και των επενδύσεων σ’ ένα πλαίσιο αυξανόμενης αβεβαιότητας.

Η αλλαγή του κλίματος είναι ένας από τους πολλούς παράγοντες που διαμορφώνουν τη γεωργία και τις αγροτικές περιοχές της Ευρώπης. Οι κοινωνικοοικονομικοί παράγοντες, ο διεθνής ανταγωνισμός, η τεχνολογική ανάπτυξη, καθώς και οι επιλογές πολιτικής θα προσδιορίσουν τις επιπτώσεις που θα έχουν οι αγροκλιματικές μεταβολές στον γεωργικό τομέα της Ευρωπαϊκής Ένωσης. Δεδομένου ότι οι γεωργοί διαχειρίζονται το μεγαλύτερο μέρος της γης στην Ευρωπαϊκή Ένωση, η κοινή γεωργική πολιτική (ΚΓΠ) μπορεί να διαδραματίσει ένα ρόλο στη διευκόλυνση της προσαρμογής στις μεταβαλλόμενες συνθήκες, βοηθώντας τους γεωργούς να προσαρμόσουν την παραγωγή τους στη μεταβαλλόμενη κλιματική κατάσταση και να παράσχουν ευρύτερες οικοσυστημικές υπηρεσίες εξαρτώμενες από τη διαχείριση της γης.

Η Λευκή Βίβλος με τίτλο «Η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος» COM(2009)147. θεσπίζει ένα ευρωπαϊκό πλαίσιο δράσης για τη βελτίωση της προσαρμοστικότητας της Ευρώπης στην αλλαγή του κλίματος, επισημαίνοντας με έμφαση την ανάγκη ενσωμάτωσης της προσαρμογής σε όλες τις βασικές ευρωπαϊκές πολιτικές και ενίσχυσης της συνεργασίας σε όλα τα επίπεδα διακυβέρνησης.[1]

COM(2009)147.

Το παρόν έγγραφο, που συμπληρώνει τη Λευκή Βίβλο, συνοψίζει τις κυριότερες επιπτώσεις της αλλαγής του κλίματος στη γεωργία της Ευρωπαϊκής Ένωσης, εξετάζει τις ανάγκες προσαρμογής, περιγράφει τις συνέπειες για την ΚΓΠ και διερευνά τις πιθανές κατευθύνσεις για μελλοντική δράση. Αποβλέπει στη μεγαλύτερη συμμετοχή των κρατών μελών και της γεωργικής κοινότητας στη συζήτηση και στη δράση για τις ανάγκες προσαρμογής που απορρέουν από τις κλιματικές πιέσεις.

2. Αλλαγή του κλίματος: καίριοι προβληματισμοί για τη γεωργία της ΕΕ

2.1. Επιπτώσεις στη γεωργική παραγωγή

Οι κλιματικές αλλαγές θα έχουν πολύπλοκες επενέργειες στις βιοφυσικές διεργασίες που στηρίζουν τα γεωργικά συστήματα, με συγχρόνως αρνητικές και θετικές συνέπειες στις διάφορες περιοχές της Ευρωπαϊκής Ένωσης. Η αύξηση της συγκέντρωσης του CO 2 στην ατμόσφαιρα, οι υψηλότερες θερμοκρασίες, οι μεταβολές της τυπολογίας των εποχικών και ετήσιων κατακρημνισμάτων, καθώς και της συχνότητας των ακραίων φαινομένων θα επηρεάσουν τον όγκο, την ποιότητα και τη σταθερότητα της παραγωγής τροφίμων και το φυσικό περιβάλλον στο οποίο εντάσσεται η γεωργία. Οι κλιματικές διακυμάνσεις θα έχουν επιπτώσεις στη διαθεσιμότητα των υδάτινων πόρων, στους επιβλαβείς οργανισμούς, στις ασθένειες και στα εδάφη, γεγονός που θα οδηγήσει σε σημαντικές αλλαγές των συνθηκών γεωργικής και ζωικής παραγωγής. Σε ακραίες περιπτώσεις, η υποβάθμιση των γεωργικών οικοσυστημάτων μπορεί να προκαλέσει απερήμωση, με αποτέλεσμα την πλήρη απώλεια της παραγωγικής ικανότητας της συγκεκριμένης γης.

Βραχυπρόθεσμα, η συχνότητα και η ένταση των ακραίων καιρικών φαινομένων και οι εποχικές μεταβολές της τυπολογίας των κατακρημνισμάτων είναι οι παράγοντες που ενδέχεται να έχουν τις σοβαρότερες συνέπειες για τη γεωργία. Υπάρχουν σημαντικές γεωγραφικές διακυμάνσεις όσον αφορά τις αναμενόμενες κλιματικές συνθήκες κατά τον εικοστό πρώτο αιώνα. Σε ορισμένες περιοχές, θα σημειωθούν συγχρόνως αρνητικές και θετικές επενέργειες, με άγνωστα καθαρά αποτελέσματα, καθώς δεν είναι ακόμη καλά κατανοητές οι αντιδράσεις των καλλιεργειών στις κλιματικές διακυμάνσεις. Αν και η αλλαγή του κλίματος είναι παγκόσμιο φαινόμενο, οι τοπικές της επιπτώσεις ποικίλλουν. Οι συνολικές καθαρές επενέργειες στις δραστηριότητες των γεωργικών εκμεταλλεύσεων θα διαφέρουν ανά την Ευρωπαϊκή Ένωση και μεταξύ των τύπων εκμεταλλεύσεων μιας ίδιας περιοχής.

Το παράρτημα 1 συνοψίζει τις κυριότερες πτυχές και επιπτώσεις των κλιματικών αλλαγών στις διάφορες περιοχές της Ευρωπαϊκής Ένωσης.

Καλλιέργειες

Ορισμένες πτυχές της αλλαγής του κλίματος, όπως η άνοδος της θερμοκρασίας, η αύξηση της φωτοσύνθεσης λόγω της αυξημένης παρουσίας διοξειδίου του άνθρακα στον ατμοσφαιρικό αέρα και οι παρατεταμένες καλλιεργητικές περίοδοι, ενδέχεται να έχουν ελαφρώς θετικές επενέργειες στην παραγωγικότητα των αροτραίων καλλιεργειών σε ορισμένες περιοχές, τουλάχιστον έως τα μέσα του αιώνα. Στις βόρειες περιοχές, είναι πιθανό να αυξηθούν οι αποδόσεις και να διευρυνθεί το φάσμα των δυνατών καλλιεργειών, αλλά τα οφέλη αυτά θα προκύψουν μόνο σε περίπτωση χαμηλής αύξησης της θερμοκρασίας και είναι άκρως αβέβαια. Η περαιτέρω θέρμανση θα έχει όλο και πιο βλαβερές επιπτώσεις, επειδή η ανάπτυξη και η απόδοση των φυτών εξαρτώνται από τις οριακές τιμές της θερμοκρασίας που συνδέονται με τα βασικά αναπαραγωγικά στάδια. Η επιτάχυνση του κύκλου καλλιέργειας μπορεί να έχει αρνητικές επενέργειες στο φορτίο και στην ποιότητα των σπόρων.

Μπορεί να αναμένεται ότι η αυξημένη ετήσια και εποχική μεταβλητότητα των βροχοπτώσεων θα έχει διάφορες αρνητικές επιπτώσεις, όπως μείωση των θερινών βροχοπτώσεων στο νότιο τμήμα της ΕΕ και αύξηση της έντασης των χειμερινών βροχοπτώσεων στο κεντρικό και το βόρειο τμήμα της ΕΕ. Οι ακραίες καιρικές συνθήκες, όπως οι καύσωνες και η ξηρασία, ενδέχεται να διαταράξουν σοβαρά την παραγωγή, ιδίως κατά τις κρίσιμες φάσεις της ανάπτυξης των καλλιεργειών.

Η παραγωγή λαχανικών επηρεάζεται σε μεγάλο βαθμό από τη διαθεσιμότητα νερού ή ακόμη και από μικρότερες πιέσεις οφειλόμενες σε θερμοκρασίες εκτός του βέλτιστου πεδίου τιμών, γεγονός που καθιστά αυτό το είδος παραγωγής ιδιαίτερα ευάλωτο στις κλιματικές αλλαγές.

Για τις πολυετείς καλλιέργειες , τα ακραία φαινόμενα αντιπροσωπεύουν σοβαρό κίνδυνο, δεδομένου ότι μπορούν να επηρεάσουν την ικανότητα παραγωγής για διάστημα πολλών ετών. Οι πολυετείς καλλιέργειες επηρεάζονται επίσης από την αυξημένη πρωιμότητα των φαινολογικών σταδίων, ενώ σε σχέση με τις αροτραίες καλλιέργειες οι δυνατότητες προσαρμογής τους μέσω της αλλαγής του χρονοδιαγράμματος των καλλιεργητικών εργασιών είναι λιγότερες.

Πολλά οπωροφόρα δέντρα είναι ευπαθή στους εαρινούς παγετούς κατά την περίοδο ανθοφορίας και οι χειμερινές θερμοκρασίες διαδραματίζουν σημαντικό ρόλο στην παραγωγικότητα. Δεδομένου ότι η άνοδος της θερμοκρασίας θα επισπεύσει τόσο την εμφάνιση των τελευταίων εαρινών παγετών όσο και την ανθοφορία, ο κίνδυνος ζημιών είναι πιθανό να παραμείνει σε μεγάλο βαθμό αμετάβλητος. Ο κίνδυνος ζημιών λόγω πρώιμων φθινοπωρινών παγετών είναι πιθανό να μειωθεί, ενώ θα αυξηθούν μάλλον οι ανάγκες σε νερό. Αναμένεται να αυξηθούν οι συνδεόμενες με επιβλαβείς οργανισμούς και ασθένειες δυσκολίες.

Στις επιπτώσεις στον τομέα του οίνου περιλαμβάνονται ο υψηλότερος κίνδυνος παγετού, η συντόμευση της περιόδου ωρίμανσης, η λειψυδρία που μπορεί να είναι ιδιαίτερα επιβλαβής στο στάδιο της ωρίμανσης, και η αλλαγή της τυπολογίας των επιβλαβών οργανισμών και ασθενειών. Η γεωγραφική ζώνη της Ευρώπης που προσφέρεται για την οινοπαραγωγή και την ελαιοπαραγωγή ενδέχεται να επεκταθεί βόρεια και ανατολικά. Στις σημερινές περιοχές παραγωγής, είναι πιθανό να σημειωθεί μεγαλύτερη διακύμανση της παραγωγής φρούτων.

Ζωικό κεφάλαιο

Οι ξηρότερες συνθήκες και η άνοδος των θερμοκρασιών θα επηρεάσουν τις κτηνοτροφικές δραστηριότητες με διάφορους τρόπους και θα έχουν επιπτώσεις στην υγεία και στην καλή διαβίωση των ζώων. Η επίδραση της αλλαγής του κλίματος στον κτηνοτροφικό τομέα είναι σύνθετη λόγω της ευρείας ποικιλότητας των συστημάτων παραγωγής στην Ευρωπαϊκή Ένωση.

Η υπερθέρμανση και τα ακραία φαινόμενα, όπως οι καύσωνες, θα έχουν άμεσες επιπτώσεις στην υγεία των ζώων, στην ανάπτυξη και στην παραγωγή, καθώς και στην αναπαραγωγή. Θα προκύψουν επίσης έμμεσες επενέργειες από τις μεταβολές στην παραγωγικότητα των βοσκότοπων και των κτηνοτροφικών καλλιεργειών, οι οποίες θα επηρεάσουν και την κατανομή των ζωικών ασθενειών.

Ενδέχεται να γίνουν αισθητές ιδιαίτερα δυσμενείς επιπτώσεις στα συστήματα εκτατικής βόσκησης, τα οποία εξαρτώνται άμεσα από τις κλιματικές συνθήκες για την παροχή ζωοτροφών και χώρων στέγασης. Στις μεσογειακές περιοχές, η άνοδος της θερμοκρασίας και η ανεπάρκεια θερινών βροχοπτώσεων θα συντομεύσουν την περίοδο βόσκησης και θα μειώσουν την παραγωγή χορτονομής υποβαθμίζοντας και την ποιότητά της. Στις υγρές περιοχές της βορειοδυτικής Ευρώπης, μια μέτρια άνοδος των θερμοκρασιών μπορεί ωστόσο να ωφελήσει τις κτηνοτροφικές δραστηριότητες, βραχυπρόθεσμα έως μεσοπρόθεσμα, λόγω της αύξησης της παραγωγικότητας των βοσκότοπων.

2.2. Οικονομικές επιπτώσεις των συνδεόμενων με το κλίμα κινδύνων

Σε επίπεδο Ευρωπαϊκής Ένωσης, δεν έχει ακόμη αποδειχθεί ο συσχετισμός μεταξύ της υπερθέρμανσης κατά τις τελευταίες δεκαετίες και των επιπέδων απόδοσης των καλλιεργειών, που έχουν αυξηθεί γενικά. Μέχρι στιγμής, οι επιπτώσεις της αλλαγής του κλίματος έχουν υπεραντισταθμιστεί από τις επενέργειες των τεχνολογικών βελτιώσεων, της καλύτερης διαχείρισης των γεωργικών εκμεταλλεύσεων και της συνεχούς προσαρμογής των γεωργικών πρακτικών. Ωστόσο, οι διακυμάνσεις της απόδοσης των καλλιεργειών έχουν αυξηθεί από την αρχή του αιώνα λόγω των ακραίων καιρικών φαινομένων, όπως η ξηρασία και ο καύσωνας, το καλοκαίρι του 2003, και η εαρινή ξηρασία, το 2007.

Σύμφωνα με τις περισσότερες εκτιμήσεις, σε επίπεδο Ευρωπαϊκής Ένωσης συνολικά, η αναμενόμενη εξέλιξη των μέσων κλιματικών μεταβλητών θα ωφελήσει τη γεωργική παραγωγή κατά τις τρεις επόμενες δεκαετίες. Ωστόσο, μπορεί να αναμένονται όλο και δυσμενέστερες επιπτώσεις λόγω ακραίων φαινομένων πριν από τα μέσα του αιώνα. Επιπλέον της διαταραχής της ετήσιας παραγωγής, τα ακραία καιρικά φαινόμενα μπορούν να πλήξουν σοβαρά τις υποδομές των γεωργικών εκμεταλλεύσεων, προκαλώντας σημαντικές οικονομικές ζημίες.

Αν και είναι αβέβαιες οι προβλέψεις για τις επιπτώσεις της αλλαγής του κλίματος στη γεωργική παραγωγικότητα και στις τιμές, αναμένεται ότι η αύξηση των ακραίων φαινομένων θα έχει συνέπειες όσον αφορά την αστάθεια της γεωργικής παραγωγής, λόγω ανεπαρκούς εφοδιασμού εξαιτίας των καιρικών συνθηκών. Αν και οι τελικές επιπτώσεις στο γεωργικό εισόδημα εξαρτώνται από την αλληλεπίδραση διάφορων παραγόντων, όπως η παγκόσμια αγορά και η πολιτική στήριξης, η αυξημένη πιθανότητα ανεπαρκειών της παραγωγής μπορεί να συνεπάγεται ολοένα μεγαλύτερη αστάθεια της οικονομικής κατάστασης των γεωργών που πλήττονται από ακραία καιρικά φαινόμενα.

2.3. Ευρύτεροι κλιματικοί κίνδυνοι για τις αγροτικές περιοχές

Οι αγροτικές περιοχές εκτίθενται σε ένα ευρύ φάσμα επιπτώσεων λόγω των κλιματικών διακυμάνσεων, πέραν εκείνων που επηρεάζουν άμεσα τη γεωργία. Μεταξύ αυτών συγκαταλέγονται ο αυξημένος κίνδυνος πλημμυρών, ιδίως στις κεντρικές και βόρειες περιοχές, και οι κίνδυνοι ζημιών στις υποδομές λόγω άλλων ακραίων φαινομένων. Ο αυξανόμενος ανταγωνισμός για το νερό μεταξύ των διάφορων χρήσεων θα επηρεάσει επίσης τον αγροτικό πληθυσμό και τις αγροτικές οικονομίες.

Τα δασικά οικοσυστήματα και η δασοκομία είναι σημαντικά σε πολλές αγροτικές περιοχές. Οι κλιματικές αλλαγές θα αυξήσουν τον κίνδυνο διαταραχών λόγω καταιγίδων, πυρκαγιών, εμφάνισης επιβλαβών οργανισμών και εστιών ασθενειών, με επιπτώσεις στην ανάπτυξη των δασών και στη δασική παραγωγή. Το γεγονός αυτό θα επηρεάσει την οικονομική βιωσιμότητα της δασοκομίας, κυρίως στις νότιες περιοχές, καθώς και την ικανότητα των δασών να παρέχουν περιβαλλοντικές υπηρεσίες, συμπεριλαμβανομένης της απορρόφησης άνθρακα.

Η τάση μείωσης της χιονοκάλυψης στις ορεινές περιοχές θα έχει αρνητικές επιπτώσεις στον χειμερινό τουρισμό και στις αγροτικές οικονομίες που εξαρτώνται από το τουριστικό εισόδημα. Αυτό μπορεί να ισχύει επίσης για περιοχές που πλήττονται από λειψυδρία, ενώ χάρη στο θερμότερο κλίμα ενδέχεται να δημιουργηθούν νέες ευκαιρίες τουρισμού στις αγροτικές περιοχές άλλων τμημάτων της Ευρωπαϊκής Ένωσης.

2.4. Προσαρμοστική ικανότητα, τρωτότητα και περιφερειακές διαφορές

Η προσαρμογή στις καιρικές συνθήκες αποτελούσε ανέκαθεν μέρος της διαχείρισης των γεωργικών εκμεταλλεύσεων και, μέχρις ορισμένου βαθμού, η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος ακολουθεί τις ίδιες αρχές με την προσαρμογή στις βραχυπρόθεσμες διακυμάνσεις. Η προσαρμογή των γεωπονικών τεχνικών και των γεωργικών στρατηγικών αποτελεί ήδη πραγματικότητα. Κατά τις προσεχείς δεκαετίες, όμως, το μέγεθος των κλιματικών αλλαγών ενδέχεται να υπερβεί την προσαρμοστική ικανότητα πολλών γεωργών.

Η τρωτότητα της γεωργικής δραστηριότητας ποικίλλει από περιοχή σε περιοχή στην Ευρωπαϊκή Ένωση, ανάλογα με την έκθεση σε δυσμενείς κλιματικές επιπτώσεις και με το κοινωνικοοικονομικό πλαίσιο. Οι υφιστάμενες αγρο-οικολογικές συνθήκες και η πείρα στην αντιμετώπιση των μεταβαλλόμενων συνθηκών επηρεάζουν την προσαρμοστική ικανότητα των γεωργών. Στους κοινωνικοοικονομικούς παράγοντες που καθορίζουν την προσαρμοστικότητα συγκαταλέγονται τα εξής:

– τα χαρακτηριστικά της γεωργικής εκμετάλλευσης, όπως ο τύπος παραγωγής, το μέγεθος της εκμετάλλευσης, ο βαθμός έντασης,

– η ποικιλομορφία των συστημάτων καλλιέργειας και κτηνοτροφίας, η ύπαρξη άλλων πηγών εισοδήματος εκτός από τη γεωργία,

– η πρόσβαση σε χρήσιμες πληροφορίες, δεξιότητες και γνώσεις σχετικά με τις κλιματικές τάσεις και τις λύσεις προσαρμογής, ο ρόλος που διαδραματίζουν οι συμβουλευτικές υπηρεσίες στη διευκόλυνση της προσαρμογής,

– η γενική κοινωνικοοικονομική κατάσταση· οι πλέον ευάλωτοι είναι οι γεωργοί με περιορισμένους πόρους ή όσοι ζουν σε απομακρυσμένες αγροτικές περιοχές,

– η πρόσβαση στις διαθέσιμες τεχνολογίες και η δυναμικότητα των υποδομών.

Οι άνισες επιπτώσεις των κλιματικών αλλαγών αναμένεται να επιτείνουν τις περιφερειακές διαφορές και να οξύνουν τις οικονομικές ανισότητες μεταξύ των ευρωπαϊκών αγροτικών περιοχών. Μακροπρόθεσμα, οι κλιματικές πιέσεις ενδέχεται να οδηγήσουν σε περαιτέρω περιθωριοποίηση της γεωργίας ή ακόμη και σε εγκατάλειψη γεωργικών γαιών σε ορισμένα τμήματα της Ευρωπαϊκής Ένωσης, ενώ σε κάποια άλλα μπορεί να επέλθει βελτίωση των γεωργικών συνθηκών και του γεωργικού εισοδήματος . Μια τέτοια εξέλιξη είναι πιθανό να έχει σημαντικές επιπτώσεις στα τοπία και στη βιοποικιλότητα και να επηρεάσει γενικότερα την ανάπτυξη των ευρωπαϊκών περιοχών.

2.5. Παγκόσμιες επιπτώσεις στη γεωργία και στην επισιτιστική ασφάλεια

Η αλλαγή του κλίματος προσδίδει μια πρόσθετη διάσταση στην παγκόσμια πρόκληση που συνιστά η αύξηση της γεωργικής παραγωγής προκειμένου να αντιμετωπιστεί η προβλεπόμενη πληθυσμιακή αύξηση, η επισιτιστική ασφάλεια και η διασφάλιση των αγροτικών μέσων διαβίωσης, διατηρώντας συγχρόνως αυστηρά πρότυπα περιβαλλοντικής προστασίας ανά τον κόσμο.

Στις περιοχές χαμηλού γεωγραφικού πλάτους, όπου βρίσκονται οι περισσότερες αναπτυσσόμενες χώρες, ακόμη και η περιορισμένη πρόσθετη θέρμανση θα μειώσει την απόδοση των καλλιεργειών και θα προκαλέσει μεγαλύτερες διακυμάνσεις της απόδοσης αυτής, με σοβαρές τοπικές συνέπειες για την επισιτιστική ασφάλεια. Οι αρνητικές επενέργειες στην απόδοση των καλλιεργειών θα επιδεινωθούν εξαιτίας των συχνότερων ακραίων καιρικών φαινομένων. Κατόπιν τούτου, είναι πιθανό να παρατηρηθεί αύξηση της εξάρτησης από τις εισαγωγές τροφίμων και του αριθμού των ανθρώπων που απειλούνται από την πείνα.

Στα υψηλότερα γεωγραφικά πλάτη, η αυξανόμενη παραγωγικότητα αναμένεται να είναι το κυρίαρχο στοιχείο κατά τις αμέσως προσεχείς δεκαετίες. Παρά τις περιφερειακές αλλαγές στην παραγωγή, η συνολική παγκόσμια παραγωγή τροφίμων κατά τις δύο ή τρεις προσεχείς δεκαετίες δεν θα απειληθεί και αναμένεται να συμβαδίσει με την αυξανόμενη ζήτηση τροφίμων από τον συνεχώς αναπτυσσόμενο πληθυσμό του πλανήτη. Εντούτοις, οι υφιστάμενες προβλέψεις δεν λαμβάνουν πάντα υπόψη ορισμένους από τους κινδύνους ακραίων καιρικών φαινομένων και εμφάνισης επιβλαβών οργανισμών και εστιών ασθενειών, που θα μπορούσαν να επιδεινώσουν τη σημερινή εικόνα των κλιματικών επιπτώσεων στην παραγωγικότητα, τόσο στις ανεπτυγμένες όσο και στις αναπτυσσόμενες χώρες. Επιπλέον, έως το δεύτερο ήμισυ του αιώνα μας, η παγκόσμια γεωργική παραγωγικότητα μπορεί να αρχίσει να μειώνεται.

Ο συνδυασμός των αλλαγών του γεωργικού παραγωγικού δυναμικού σε διάφορες περιοχές του κόσμου και της αυξημένης συχνότητας εμφάνισης ακραίων φαινομένων ενδέχεται να οδηγήσει σε μεγαλύτερη διακύμανση της παραγωγικότητας, με αποτέλεσμα την αυξημένη αστάθεια των τιμών και μεταβολές των εμπορικών ροών.

3. Προσαρμογή της γεωργίας της ΕΕ στις κλιματικές αλλαγές

Τα μέτρα προσαρμογής του γεωργικού τομέα κυμαίνονται από τεχνολογικές λύσεις και αναπροσαρμογές της διαχείρισης γεωργικών εκμεταλλεύσεων ή των γεωργικών δομών έως πολιτικές αλλαγές, όπως σχέδια προσαρμογής. Βραχυπρόθεσμα, μπορεί να επαρκέσει η αυτόνομη προσαρμογή σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης· μακροπρόθεσμα όμως, θα χρειαστούν τεχνολογικές και διαρθρωτικές αλλαγές. Προς τούτο, θα απαιτηθεί η χάραξη στρατηγικών που θα βασίζονται στην ανάλυση των τοπικών και περιφερειακών συνθηκών.

3.1. Προσαρμογή σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης

Η συνεχής εξέλιξη των καλλιεργητικών μοντέλων, των πρακτικών διαχείρισης γεωργικών εκμεταλλεύσεων και της χρήσης γης που παρατηρείται σε ολόκληρη την Ευρωπαϊκή Ένωση οφείλεται εν μέρει στην κλιματική μεταβολή. Σκοπός των εν λόγω προσαρμογών σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης, που πηγάζουν από τις σημερινές γνώσεις και την πείρα των γεωργών, είναι η αύξηση της παραγωγικότητας και η αντιμετώπιση των υφιστάμενων καιρικών συνθηκών. Κατά τις προσεχείς δεκαετίες, πιθανώς να μην επαρκούν απλές αναπροσαρμογές της τρέχουσας πρακτικής. Στις πιθανές βραχυπρόθεσμες έως μεσοπρόθεσμες λύσεις προσαρμογής συγκαταλέγονται τα ακόλουθα:

– η αναπροσαρμογή του χρονοδιαγράμματος των γεωργικών εργασιών, όπως οι ημερομηνίες φύτευσης ή σποράς και ψεκασμού,

– τεχνικές λύσεις, όπως η αντιπαγετική προστασία των οπωρώνων ή η βελτίωση των συστημάτων αερισμού και ψύξης στους χώρους στέγασης των ζώων,

– επιλογή καλλιεργειών και ποικιλιών καλύτερα προσαρμοσμένων στην αναμενόμενη διάρκεια της περιόδου βλάστησης και στη διαθεσιμότητα ύδατος, και ανθεκτικότερων στις νέες συνθήκες θερμοκρασίας και υγρασίας,

– η προσαρμογή των καλλιεργειών με τη βοήθεια της υπάρχουσας γενετικής ποικιλότητας και των νέων δυνατοτήτων που προσφέρει η βιοτεχνολογία,

– η βελτίωση της αποτελεσματικότητας της καταπολέμησης των επιβλαβών οργανισμών και των ασθενειών μέσω, παραδείγματος χάριν, της καλύτερης παρακολούθησης, της διαφοροποιημένης αμειψισποράς ή της ολοκληρωμένης καταπολέμησης των επιβλαβών οργανισμών,

– η αποδοτικότερη χρήση του ύδατος χάρη στη μείωση των απωλειών ύδατος, τη βελτίωση των πρακτικών άρδευσης, και την ανακύκλωση ή αποθήκευση ύδατος,

– η βελτίωση της διαχείρισης του εδάφους μέσω της αύξησης της συγκράτησης ύδατος για τη διατήρηση της υγρασίας του εδάφους, και η διαχείριση του τοπίου, όπως η διατήρηση των χαρακτηριστικών του τοπίου που παρέχουν χώρους στέγασης στα ζώα,

– η εισαγωγή ανθεκτικότερων στη ζέστη φυλών ζωικού κεφαλαίου και η προσαρμογή του διαιτολογίου των ζώων υπό συνθήκες στρες λόγω ζέστης.

Μεμονωμένα ή σε συνδυασμό, οι λύσεις αυτές είναι πολύ πιθανό να αντισταθμίσουν τις δυσμενείς κλιματικές αλλαγές και να αξιοποιήσουν τις θετικές αλλαγές. Πολλές από τις εν λόγω επιλογές προσαρμογής μπορούν να εφαρμοστούν από τους γεωργούς σήμερα ή στο προσεχές μέλλον, εφόσον διαθέτουν επαρκείς γνώσεις και οδηγίες. Ωστόσο, οι κλιματικοί κίνδυνοι είναι μία μόνο από τις πτυχές που επηρεάζουν τις αποφάσεις των γεωργών, οι οποίοι λαμβάνουν υπόψη προβληματισμούς όπως τα κοινωνικοοικονομικά μελήματα ή τις συνθήκες που επικρατούν στην αγορά.

Η αντιμετώπιση των αυξανόμενων κλιματικών διακυμάνσεων θα είναι δυσχερέστερη από την προσαρμογή στην προοδευτική εξέλιξη των μέσων κλιματικών μεταβλητών. Γι’ αυτό είναι πιθανό να απαιτηθεί μεγαλύτερη προσοχή στην εξασφάλιση σταθερότητας και προσαρμοστικότητας της γεωργικής παραγωγής και του γεωργικού εισοδήματος στις ευάλωτες περιοχές. Ενδέχεται να καταστεί αναγκαία η διαφοροποίηση των δραστηριοτήτων των γεωργικών εκμεταλλεύσεων και των πηγών εισοδήματος, με ουσιώδεις αλλαγές των γεωργικών δομών και, σε ορισμένες περιπτώσεις, πρόσθετες επενδύσεις.

3.2. Προσαρμογή σε τομεακό επίπεδο

Η αυτόνομη προσαρμογή σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης μπορεί να φθάσει στα όριά της καθώς θα επιτείνονται προοδευτικά οι επιπτώσεις της αλλαγής του κλίματος. Ενδέχεται να απαιτηθούν τομεακές λύσεις, ειδικά προσαρμοσμένες στην ποικιλότητα της περιφερειακής και τοπικής γεωργίας και καθοδηγούμενες από τις δημόσιες αρχές, ώστε να διευκολυνθεί η εφαρμογή ενός ευρύτερου φάσματος καλύτερα συντονισμένων μέτρων προσαρμογής και να αποφευχθεί έτσι μια ακατάλληλη προσαρμογή, που πιθανώς θα είχε σοβαρές περιβαλλοντικές και οικονομικές συνέπειες.

Οι εθνικές και περιφερειακές στρατηγικές προσαρμογής μπορούν να διαμορφώσουν ένα συνεκτικό πλαίσιο ώστε να καταστεί δυνατή η προσαρμογή. Τα κράτη μέλη της ΕΕ βρίσκονται σε διαφορετικά στάδια ως προς την προετοιμασία και τη χάραξη των εθνικών τους στρατηγικών προσαρμογής, συμπεριλαμβανομένων εκείνων για τον γεωργικό τομέα. Οι στρατηγικές προσαρμογής μπορούν να ενισχύσουν την ευαισθητοποίηση των γεωργών στις προβλεπόμενες μεταβολές, να ενθαρρύνουν την πρώιμη δράση και να διευκολύνουν την εξεύρεση κατάλληλων και μακροπρόθεσμα βιώσιμων απαντήσεων και λύσεων. Οι κοινωνικοί εταίροι του γεωργικού τομέα μπορούν να συμβάλουν στη χάραξη τέτοιων στρατηγικών προσαρμογής και επιβάλλεται η συμμετοχή τους στη διαδικασία αυτή.

Στη δράση προσαρμογής σε τομεακό επίπεδο μπορεί να περιλαμβάνονται τα ακόλουθα:

– προσδιορισμός των ευάλωτων περιοχών και τομέων, και αξιολόγηση των αναγκών και των δυνατοτήτων αλλαγής των καλλιεργειών και των ποικιλιών σε ανταπόκριση στις κλιματικές τάσεις,

– στήριξη της γεωργικής έρευνας και της πειραματικής παραγωγής με στόχο την επιλογή των καλλιεργειών και την ανάπτυξη ποικιλιών καλύτερα προσαρμοσμένων στις νέες συνθήκες,

– ανάπτυξη προσαρμοστικών ικανοτήτων μέσω της ευαισθητοποίησης και της παροχής των σημαντικότερων πληροφοριών και συμβουλών για τη διαχείριση γεωργικής εκμετάλλευσης,

– ενίσχυση των επενδύσεων με σκοπό τη βελτίωση της αποτελεσματικότητας των αρδευτικών υποδομών και των τεχνολογιών χρήσης ύδατος, καθώς και διαχείριση των υδάτινων πόρων,

– ανάπτυξη σχεδίων άρδευσης με βάση ενδελεχείς αξιολογήσεις των επιπτώσεών τους, της μελλοντικής διαθεσιμότητας ύδατος και των αναγκών ύδατος των διαφόρων χρηστών, λαμβανομένης υπόψη της ισορροπίας μεταξύ ζήτησης και προσφοράς,

– ανάπτυξη μέσων διαχείρισης κινδύνων και κρίσεων για την αντιμετώπιση των οικονομικών συνεπειών των προκαλούμενων από το κλίμα φαινομένων.

Απαιτείται σχεδιασμός και παροχή συμβουλών σε τομεακό επίπεδο, επειδή ορισμένα από τα μέτρα προσαρμογής στις νέες καιρικές συνθήκες ενδέχεται να είναι δαπανηρά και να χρειαστούν σημαντικές επενδύσεις από τους γεωργούς. Επίσης, αν και ορισμένα μέτρα προσαρμογής μπορεί να συμβάλουν στη διατήρηση του εισοδήματος των γεωργών μακροπρόθεσμα, συνεπάγονται μεγαλύτερο κίνδυνο βραχυπρόθεσμα. Για παράδειγμα, η χρήση νέων ποικιλιών ή νέων καλλιεργειών μπορεί να απαιτεί ειδικές τεχνολογίες ή μεθόδους εμπορίας, η επιτυχής ανάπτυξη των οποίων δεν μπορεί να πραγματοποιηθεί από τη μία μέρα στην άλλη.

Ο σχεδιασμός της προσαρμογής αποτελεί πρόκληση, λόγω των αβεβαιοτήτων ως προς τις κλιματικές εξελίξεις και τις ειδικές τους επιπτώσεις σε τοπικό επίπεδο, γεγονός που καθιστά δύσκολο τον προσδιορισμό των πλέον ενδεδειγμένων αλλαγών στα γεωργικά συστήματα. Προϋποθέσεις για την επιτυχία του σχεδιασμού προσαρμογής είναι η έγκαιρη έναρξή του και η ευελιξία του στην αντιμετώπιση των αβεβαιοτήτων.

4. ΚΓΠ – συμβολή στην προσαρμογή

Οι προβλεπόμενες κλιματικές εξελίξεις ενδέχεται να παρεμποδίσουν την επίτευξη των στόχων της ΚΓΠ, ήτοι την εξασφάλιση επαρκούς εφοδιασμού σε τρόφιμα σε λογικές τιμές, τη συμβολή στη βιωσιμότητα της γεωργικής δραστηριότητας και των αγροτικών περιοχών, καθώς και την προώθηση φιλικών προς το περιβάλλον γεωργικών πρακτικών. Βασικοί στόχοι της προσαρμογής της γεωργίας της Ευρωπαϊκής Ένωσης είναι να εξασφαλιστούν η προσαρμοστικότητα στις κλιματικές διακυμάνσεις, η κοινωνικοοικονομική βιωσιμότητα της γεωργίας και των αγροτικών περιοχών, και η συνοχή με τους στόχους περιβαλλοντικής προστασίας.

Η τρέχουσα ΚΓΠ παρέχει ένα βασικό επίπεδο εισοδηματικής ασφάλειας στους γεωργούς καθώς και ένα πλαίσιο για τη βιώσιμη διαχείριση του φυσικού περιβάλλοντος στο οποίο εντάσσεται η γεωργική δραστηριότητα. Η στροφή από τη συνδεόμενη με την παραγωγή στήριξη στην αποσύνδεση των ενισχύσεων επιτρέπει στους γεωργούς να ανταποκρίνονται στις εξωτερικές απαιτήσεις, στα μηνύματα της αγοράς, καθώς και στις εξελίξεις που προκύπτουν από την αλλαγή του κλίματος. Η πολιτική αγροτικής ανάπτυξης προσφέρει στα κράτη μέλη μια δέσμη μέτρων μέσω των οποίων μπορούν να χορηγήσουν στοχευμένη στήριξη στις δραστηριότητες που συμβάλλουν στην προσαρμογή στις κλιματικές αλλαγές.

Ο «διαγνωστικός έλεγχος» της ΚΓΠ αποτελεί ένα περαιτέρω βήμα προς την κατεύθυνση της βιώσιμης γεωργίας, με ιδιαίτερη έμφαση στον μετριασμό της αλλαγής του κλίματος και την προσαρμογή σε αυτή, καθώς και στην προστασία των υδάτων και της βιοποικιλότητας, για τα οποία συμφωνήθηκε επιπλέον χρηματοδότηση στο πλαίσιο των μέτρων για την αγροτική ανάπτυξη. Η πρόκληση και ταυτόχρονη ευκαιρία για την Ευρωπαϊκή Ένωση και τα κράτη μέλη της κατά την περίοδο έως το τέλος του 2013 είναι να κάνουν την καλύτερη δυνατή χρήση των διαθέσιμων μέσων της ΚΓΠ για να στηρίξουν την προσαρμογή.

5. Κατευθύνσεις για μια στρατηγική προσαρμογής της γεωργίας

5.1. Προτεραιότητα στα αναμφιβόλως θετικά μέτρα («no regret»)

Λαμβανομένων υπόψη των εγγενών αβεβαιοτήτων, η απόδοση προτεραιότητας στις αναμφιβόλως θετικές επιλογές («no regret») για τα μέτρα προσαρμογής θα εξασφαλίσει την αποδοτικότερη προσέγγιση ως προς τη σχέση κόστους-αποτελεσματικότητας. Πρόκειται για επιλογές οι οποίες συμβάλλουν στην αντιμετώπιση ενός ευρέος φάσματος πιθανών μεταβολών και αποφέρουν κοινωνικοοικονομικά ή περιβαλλοντικά οφέλη. Στον γεωργικό τομέα, αυτό σημαίνει ενίσχυση της προσαρμοστικότητας των γεωργικών οικοσυστημάτων μέσω της πιο βιώσιμης χρήσης των φυσικών πόρων, και ιδίως του ύδατος και του εδάφους. Η προστασία της βάσης φυσικών πόρων από την οποία εξαρτάται η γεωργία επιτρέπει στον τομέα να αναπτύξει καλύτερα την προσαρμοστικότητά του στις κλιματικές αλλαγές. Οι λύσεις αυτού του είδους θα εξασφαλίσουν ότι οι αποφάσεις διαχείρισης που θα εφαρμοστούν κατά τις προσεχείς δεκαετίες δεν θα υπονομεύσουν την ικανότητα αντιμετώπισης ενδεχόμενων ισχυρότερων επιπτώσεων αργότερα στον αιώνα.

Όπως αναφέρεται στη Λευκή Βίβλο με τίτλο «Η προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος: προς ένα ευρωπαϊκό πλαίσιο δράσης», είναι επίσης αναγκαίο να αξιολογηθεί ποιες απαιτήσεις σχετικά με τη διαχείριση του ύδατος πρέπει να ενσωματωθούν περαιτέρω στα αντίστοιχα μέσα της ΚΓΠ. Τα μέτρα προσαρμογής σχετικά με τη γεωργία μπορούν επίσης να ενσωματωθούν στις εθνικές διατάξεις εφαρμογής της οδηγίας-πλαισίου για τα ύδατα και στην οδηγία για τις πλημμύρες.

5.2. Ενίσχυση του ρόλου της γεωργίας ως παρόχου οικοσυστημικών υπηρεσιών

Λαμβανομένων υπόψη των προβλεπόμενων επιπτώσεων της αλλαγής του κλίματος στα υδρολογικά συστήματα, στα ενδιαιτήματα και στη βιοποικιλότητα της Ευρώπης, η διατήρηση των οικοσυστημάτων χάρη στη διαχείριση της γεωργικής γης μπορεί να διαδραματίσει σημαντικό ρόλο όσον αφορά τη συμβολή στη συνολική προσαρμοστικότητα στην αλλαγή του κλίματος. Η γεωργία μπορεί, για παράδειγμα, να συμβάλει στη διαχείριση των λεκανών απορροής, στην προστασία των ενδιαιτημάτων και της βιοποικιλότητας, καθώς και στη διατήρηση και αποκατάσταση πολυλειτουργικών τοπίων. Μεταξύ άλλων, η μετανάστευση αποδημητικών ειδών μπορεί να διευκολυνθεί με τη δημιουργία δικτύων διαδρόμων άγριας πανίδας και χλωρίδας στη γεωργική γη, ενώ οι ικανότητες συγκράτησης ύδατος των βοσκότοπων μπορούν να αξιοποιηθούν ώστε να μειωθεί ο κίνδυνος πλημμύρας. Θα μπορούσε να αναγνωριστεί και να ενισχυθεί περαιτέρω ο δυνητικός ρόλος της γεωργίας στην παροχή τέτοιων «πράσινων υποδομών».

Τα τρέχοντα γεωργοπεριβαλλοντικά μέτρα συμβάλλουν στον στόχο αυτό, αλλά ενδέχεται να μην ενισχύουν πάντοτε επαρκώς τη διασύνδεση μεταξύ των περιοχών προστασίας της βιοποικιλότητας. Στο πλαίσιο αυτό, η δυνατότητα εφαρμογής των μέτρων αγροτικής ανάπτυξης σε εδαφική κλίμακα πέραν των μεμονωμένων γεωργικών εκμεταλλεύσεων θα μπορούσε να εξεταστεί για να συμβάλει στην επιτυχία της προσαρμογής.

5.3. Ενίσχυση της προσαρμοστικότητας των γεωργικών υποδομών

Η γεωργία ως σύστημα παραγωγής εξαρτάται από τα πάγια στοιχεία ενεργητικού (π.χ. εξοπλισμός, κτίρια, μηχανήματα) και τις υποδομές, που μπορεί να πληγούν από τα ακραία φαινόμενα. Οι οικονομικές ζημίες που ενδέχεται να προκαλέσουν τα εν λόγω φαινόμενα μπορεί να αποτελέσουν αιτία σοβαρής ανησυχίας για τον τομέα, ειδικότερα επειδή, στη γεωργία, η αξία των πάγιων στοιχείων ενεργητικού τείνει να είναι σημαντική σε σχέση με τη μέση ετήσια παραγωγή και το μέσο ετήσιο γεωργικό εισόδημα. Συνεπώς, είναι απαραίτητο να συνεχιστεί η ανάπτυξη προληπτικών μέτρων και μέσων προσαρμοσμένων στα περιφερειακά χαρακτηριστικά για την αντιμετώπιση των δυνητικών ζημιών.

5.4. Ανάπτυξη συνεργειών μεταξύ προσαρμογής και μετριασμού

Οι γεωργικές δραστηριότητες αποτελούν σημαντική πηγή εκπομπών υποξειδίου του αζώτου και μεθανίου, που συμβάλλουν στην υπερθέρμανση του πλανήτη. Στην Ευρωπαϊκή Ένωση, η γεωργία μπορεί να συμβάλει στο μετριασμό της αλλαγής του κλίματος μέσω της μείωσης των εκπομπών της, της παραγωγής ανανεώσιμων πηγών ενέργειας και βιοπροϊόντων, και της αποθήκευσης του άνθρακα στα γεωργικά εδάφη.

Για την ανταπόκριση στη διττή πρόκληση που συνιστούν η μείωση των εκπομπών αερίων του θερμοκηπίου και η ταυτόχρονη αντιμετώπιση της αλλαγής του κλίματος, θα είναι αναγκαίο να εξασφαλιστούν οι περισσότερες δυνατές συνέργειες μεταξύ προσαρμογής και μετριασμού. Πρέπει να προσδιοριστούν και να προωθηθούν τα μέτρα που παρέχουν παράλληλα οφέλη από πλευράς μείωσης των εκπομπών και ενίσχυσης της προσαρμοστικότητας της γεωργικής δραστηριότητας. Πρόκειται, μεταξύ άλλων, για μεθόδους κατεργασίας του εδάφους οι οποίες συμβάλλουν στη διατήρηση και την αύξηση του οργανικού άνθρακα στο έδαφος, και για την προστασία και τη διαχείριση των βοσκότοπων. Η βιολογική γεωργία προσφέρει δυνατότητες μετριασμού μέσω της αποτελεσματικότητας των κύκλων των θρεπτικών συστατικών και της διαχείρισης του εδάφους· επιπλέον, καθώς συνεπάγεται συνήθως μεγαλύτερη ποικιλομορφία και υψηλό επίπεδο γνώσης της λειτουργίας του γεωργικού οικοσυστήματος, είναι επίσης πιθανό να παρουσιάζει καλύτερη προσαρμοστικότητα στην αλλαγή του κλίματος.

Κατά τη λήψη των αποφάσεων για τα κατάλληλα μέτρα θα πρέπει να λαμβάνονται υπόψη οι πιθανώς αλληλοσυγκρουόμενοι στόχοι, ενώ, σε ορισμένες περιπτώσεις, μπορεί να απαιτηθούν συμβιβασμοί. Τα κράτη μέλη δύνανται να χρησιμοποιήσουν τους πόρους αγροτικής ανάπτυξης για την εφαρμογή των εν λόγω μέτρων.

5.5. Βελτίωση της προσαρμοστικής ικανότητας των γεωργών

Η βελτίωση της προσαρμοστικής ικανότητας των γεωργών αποτελεί απαραίτητη προϋπόθεση για την υποβοήθηση της προσαρμογής της γεωργίας. Η παροχή καλύτερης ενημέρωσης και συμβουλευτικής στήριξης σε θέματα κλίματος στους γεωργούς και στους εργαζομένους στη γεωργία θα συμβάλει αποφασιστικά στην παρότρυνση και την προετοιμασία τους στην προσαρμογή. Προς τον σκοπό αυτό, υπάρχουν διάφορα μέσα, όπως ειδικά μαθήματα, ο ειδικευμένος τύπος και η χρήση των τεχνολογιών των επικοινωνιών. Είναι επίσης σημαντικό να συμπεριληφθεί η αλλαγή του κλίματος στα εκπαιδευτικά συστήματα για νέους γεωργούς, εργαζομένους και μαθητευόμενους στη γεωργία. Θα μπορούσαν να αναπτυχθούν οι υπηρεσίες γεωργικών συμβουλών, ώστε να αποτελέσουν μέσο διάδοσης ειδικών ανά περιοχή πληροφοριών και πρακτικών λύσεων προσαρμογής με σκοπό την ενίσχυση των δεξιοτήτων προσαρμογής των γεωργών στις μελλοντικές μεταβολές.

Τα μέτρα που εγκρίθηκαν στο πλαίσιο του «διαγνωστικού ελέγχου» της ΚΓΠ παρέχουν πρόσθετες δυνατότητες, βάσει της πολιτικής αγροτικής ανάπτυξης, για τη χρηματοδότηση προγραμμάτων διάδοσης και κατάρτισης, και για τη χρησιμοποίηση των συμβουλευτικών υπηρεσιών σε γεωργικές εκμεταλλεύσεις.

5.6. Διευκόλυνση της συνεργασίας μεταξύ κρατών μελών

Πρέπει να ενθαρρυνθούν η ανάπτυξη εθνικών ή κατώτερης κλίμακας προγραμμάτων και ο πολιτικός προβληματισμός σχετικά με την προσαρμογή στην αλλαγή του κλίματος. Η μεταξύ των κρατών μελών ανταλλαγή προσεγγίσεων, εμπειριών και βέλτιστων πρακτικών όσον αφορά τις επιλογές προσαρμογής στον γεωργικό τομέα μπορεί να συμβάλει στην προαγωγή των γεωργικών πρακτικών και των συστημάτων παραγωγής που είναι καλύτερα προσαρμοσμένα στις αναμενόμενες κλιματικές εξελίξεις. Έως τα τέλη του 2009, θα συγκροτηθεί τεχνική ομάδα εργασίας για τη γεωργία, η οποία θα συνδράμει τη Διευθύνουσα Ομάδα για τις επιπτώσεις και την προσαρμογή, που προτείνεται στη Λευκή Βίβλο.

Στην πρωτοβουλία της Επιτροπής να δημιουργήσει ένα δίκτυο κέντρων πληροφόρησης, το οποίο θα λειτουργεί ως βήμα ανταλλαγής πληροφοριών για τις επιπτώσεις της αλλαγής του κλίματος και την τρωτότητα, θα πρέπει να περιλαμβάνεται και ένα τμήμα ειδικά αφιερωμένο στη διάδοση των εθνικών εξελίξεων, των αποτελεσμάτων των έργων και των βέλτιστων πρακτικών στον γεωργικό τομέα.

5.7. Ενίσχυση της έρευνας για το κλίμα και τη γεωργία

Ο σχεδιασμός της προσαρμογής της γεωργίας δεν μπορεί να στηριχθεί μόνο στις γνώσεις σχετικά με τις παγκόσμιες κλιματικές τάσεις, αλλά απαιτεί και λεπτομερείς πληροφορίες για τις περιφερειακές επιπτώσεις και την έγκυρη εκτίμηση των επιλογών προσαρμογής και της εφικτότητάς τους σε επίπεδο τόσο τοπικό όσο και γεωργικής εκμετάλλευσης. Είναι απαραίτητο να βελτιωθούν και να προσδιοριστούν ακριβέστερα η χωρική κλίμακα και η χρονική κλίμακα που χρησιμοποιούνται για τις αξιολογήσεις των αναμενόμενων κλιματικών επιπτώσεων και της τρωτότητας, καθώς και να επιτευχθεί καλύτερη κατανόηση των αλληλεπιδράσεων μεταξύ της γεωργίας και του κλίματος. Σε πρόσφατη ανακοίνωση της Επιτροπής σχετικά με τη γεωργική έρευνα COM(2008) 862 «Προς μια συνεκτική στρατηγική καθορισμού ενός ευρωπαϊκού θεματολογίου γεωργικών ερευνών». , εξετάζονται λεπτομερώς οι ανάγκες και οι κατευθύνσεις στον τομέα της ευρωπαϊκής έρευνας και της καινοτομίας σχετικά με την αλλαγή του κλίματος, όπου συμπεριλαμβάνεται και ο γεωργικός τομέας. Η αλλαγή του κλίματος προσδιορίστηκε ως τομέας προτεραιότητας από την μόνιμη επιτροπή γεωργικής έρευνας (ΜΕΓΕ), η οποία διαπίστωσε την ύπαρξη σημαντικού κενού στον συντονισμό της έρευνας σε ευρωπαϊκό επίπεδο. Συγκροτήθηκε ομάδα εργασίας, αποτελούμενη από διαχειριστές εθνικών προγραμμάτων, με σκοπό να εξετάσει τον τρόπο με τον οποίο η αλλαγή του κλίματος επηρεάζει τη γεωργία και τον τρόπο με τον οποίο η γεωργία μπορεί να προσαρμοστεί καταλλήλως στις επενέργειες αυτές και να τις μετριάσει.[2]

COM(2008) 862 «Προς μια συνεκτική στρατηγική καθορισμού ενός ευρωπαϊκού θεματολογίου γεωργικών ερευνών».

Επιπλέον, δεδομένου ότι οι αγροτικές περιοχές εκτίθενται σε ευρύτερους κλιματικούς κινδύνους και ότι μεγάλα τμήματα της αγροτικής Ευρώπης χαρακτηρίζονται από οικονομική πολυλειτουργικότητα, είναι σημαντικό να επιτευχθεί ολοκληρωμένη κατανόηση των επιπτώσεων της αλλαγής του κλίματος στις αγροτικές οικονομίες και κοινωνίες. Επομένως, θα μπορούσε να ενισχυθεί η κοινωνικοοικονομική έρευνα σχετικά με την αλλαγή του κλίματος και τις επιπτώσεις της στην αειφορία της υπαίθρου.

Η πρόκληση της αλλαγής του κλίματος υπογραμμίζει και πάλι την ανάγκη για συνεχή γεωργική έρευνα, σε ευρωπαϊκό και εθνικό επίπεδο, για την ανάπτυξη, παραδείγματος χάριν, καλλιεργειών, ποικιλιών και αγελών καλύτερα προσαρμοσμένων στις μελλοντικές συνθήκες. Θα πρέπει επίσης να καταβληθούν ερευνητικές προσπάθειες όσον αφορά τον μετριασμό, με σκοπό την περαιτέρω ανάπτυξη κατάλληλων και οικονομικά προσιτών τεχνολογιών και καινοτομιών. Η προσεχής ενδιάμεση αξιολόγηση του έβδομου προγράμματος πλαισίου έρευνας παρέχει την ευκαιρία επανεξέτασης της ισορροπίας μεταξύ των διάφορων θεματικών προτεραιοτήτων και, παράλληλα, του ζητήματος της στήριξης της έρευνας στους τομείς του κλίματος και της γεωργίας.

Άλλη μία βασική πρόκληση είναι να επιτευχθεί σύνθεση των πορισμάτων των φυσικών και γεωπονικών επιστημών με τις τοπικές γνώσεις των γεωργών, ώστε να καταστρωθούν άρτιες στρατηγικές προσαρμογής, οι οποίες να επιτρέπουν την ελαχιστοποίηση των αρνητικών επιπτώσεων της αλλαγής του κλίματος στο πλαίσιο σειράς κλιματικών και κοινωνικοοικονομικών σεναρίων. Ως προς αυτό, το σύστημα παροχής συμβουλών σε γεωργικές εκμεταλλεύσεις μπορεί επίσης να αποτελέσει σημαντικό μέσο.

Εξίσου σημαντικό είναι να ενισχυθεί η ικανότητα των περιφερειακών φορέων να χρησιμοποιούν τα κατάλληλα μέσα για την αντιμετώπιση των κλιματικών αλλαγών. Η δημιουργία εταιρικών σχέσεων μεταξύ εθνικών και περιφερειακών ερευνητικών ιδρυμάτων, συμβουλευτικών υπηρεσιών και κοινωνικών εταίρων στον τομέα της γεωργίας, καθώς και η σύσταση περιφερειακών δικτύων για την παροχή πληροφοριών σε γεωργικές κοινότητες θα συμβάλουν στη χάραξη κατάλληλων στρατηγικών προσαρμοσμένων στις εκάστοτε τοπικές συνθήκες.

5.8. Ανάπτυξη δεικτών τρωτότητας

Θα μπορούσε να εξεταστεί το ενδεχόμενο της ανάπτυξης ειδικών δεικτών για τη γεωργία, όπως ενός δείκτη προσαρμοστικής ικανότητας και τρωτότητας. Ο προσδιορισμός της τρωτότητας πρέπει να εκτελεστεί σε χαμηλή χωρική κλίμακα, με βάση τη σημερινή ευαισθησία στη μεταβλητότητα του κλίματος και στους φυσικούς κινδύνους καθώς και σενάρια μεταβολών των καιρικών συνθηκών. Η δημιουργία ενός δείκτη τρωτότητας, που να συμπεριλαμβάνει την πτυχή της προσαρμοστικής ικανότητας, θα απαιτήσει μια πολυδιάστατη προσέγγιση η οποία θα συνδυάζει κλιματικούς, περιβαλλοντικούς και κοινωνικοοικονομικούς παράγοντες.

6. Συμπεράσματα

Η αλλαγή του κλίματος θα αναγκάσει τους γεωργούς να προσαρμοστούν, ενώ συγχρόνως καλούνται να μειώσουν τις εκπομπές αερίων θερμοκηπίου σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης και να βελτιώσουν τις περιβαλλοντικές επιδόσεις της γεωργίας. Απαιτείται η ανάπτυξη σταδιακά εξελισσόμενης και ολοκληρωμένης απάντησης στην αλλαγή του κλίματος, προκειμένου να διατηρήσει η γεωργία της Ευρωπαϊκής Ένωσης την προσαρμοστικότητα και την ανταγωνιστικότητά της, ώστε να μπορέσει να διαδραματίσει το ρόλο της ως προμηθευτή τροφίμων υψηλής ποιότητας και παρόχου υπηρεσιών που διαφυλάσσουν το περιβάλλον και το τοπίο, καθώς και να συμβάλει στη βιώσιμη ανάπτυξη των αγροτικών περιοχών της Ευρωπαϊκής Ένωσης. Η αλλαγή του κλίματος προσδίδει επίσης μια πρόσθετη διάσταση στην πρόκληση της επισιτιστικής ασφάλειας.

Η προσαρμογή είναι μακροπρόθεσμη διαδικασία, η οποία πρέπει να εξελιχθεί κατά τις προσεχείς δεκαετίες σύμφωνα με τις κλιματικές τάσεις και με βάση ένα διαρκώς αυξανόμενο σύνολο γνώσεων και πρακτικών εμπειριών. Στη διαδικασία αυτή, είναι σημαντικό να συμμετάσχει περισσότερο η γεωργική κοινότητα στις συζητήσεις για τις ανάγκες προσαρμογής και στη διάδοση των ορθών πρακτικών, καθότι οι αλλαγές σε επίπεδο γεωργικής εκμετάλλευσης αποτελούν βασική συνιστώσα της προσαρμογής.

Στο πλαίσιο της αναθεώρησης της κοινής γεωργικής πολιτικής μετά το 2013, θα πρέπει να εξεταστεί η ανάγκη εξασφάλισης ευνοϊκών συνθηκών για την προσαρμογή της γεωργίας και των αγροτικών περιοχών. Η αποτελεσματική προσαρμογή και η υιοθέτηση νέων τεχνολογιών, στοιχεία που αμφότερα συμβάλλουν στον μετριασμό των επιπτώσεων και στη μακροπρόθεσμη βιωσιμότητα της γεωργικής δραστηριότητας, θα απαιτήσουν επενδύσεις και προσπάθειες σχεδιασμού που ξεπερνούν την ικανότητα των μεμονωμένων γεωργικών εκμεταλλεύσεων. Οι δημόσιες αρχές θα πρέπει να διαδραματίσουν τον ρόλο τους, υποστηρίζοντας και διευκολύνοντας τις πολιτικές προσαρμογής στην αλλαγή του κλίματος.

[1] COM(2009)147.

[2] COM(2008) 862 «Προς μια συνεκτική στρατηγική καθορισμού ενός ευρωπαϊκού θεματολογίου γεωργικών ερευνών».

EN

(...PICT...)|COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES|

Brussels, 1.4.2009

SEC(2009) 417

COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT

accompanying the WHITE PAPER Adapting to climate change: Towards a European framework for action Adapting to climate change: the challenge for European agriculture and rural areas

{COM(2009) 147 final}

COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT

Adapting to climate change: the challenge for European agriculture and rural areas

1. Introduction

Over the coming decades agriculture will be influenced by climate change both globally and within the EU. Even though EU agriculture is technologically developed, its capacity to deliver food and to contribute to ecosystem services for the European society is directly dependent on climatic conditions. European farmers will need to define their strategies for production, farm management and investment in face of increasing uncertainty.

Climate change is one of the many drivers that shape European agriculture and rural areas. Socio-economic factors, international competition, technological development, as well as policy choices will determine the impact that agro-climatic changes will have on the EU agricultural sector. As farmers manage the majority of land in the EU, the Common Agricultural Policy (CAP) has a role to play in facilitating adaptation to the changing conditions by helping farmers to adapt their production to the changing climatic situation and to provide wider ecosystem services dependent on land management.

The W hite Paper 'Adapting to climate change' COM(2009) 147. lays out a European framework for action to improve Europe's resilience to climate change, emphasising the need to integrate adaptation into all key European policies and enhance co-operation at all levels of governance.[1]

COM(2009) 147.

Complementing the White Paper, this document summarises the main impacts of climate change on EU agriculture, examines adaptation needs, describes the implications for the CAP and explores possible orientations for future action. It aims at further engaging Member States and the farming community into a debate and action on adaptation needs that result from climate pressures.

2. Climate change: key concerns for EU agriculture

2.1. Impacts on agricultural production

Climatic changes will have complex effects on the bio-physical processes that underpin agricultural systems, with both negative and positive consequences in different EU regions. Rising atmospheric CO 2 concentration, higher temperatures, changes in annual and seasonal precipitation patterns and in the frequency of extreme events will affect the volume, quality and stability of food production and the natural environment in which agriculture takes place. Climatic variations will have consequences for the availability of water resources, pests and diseases and soils, leading to significant changes in the conditions for agriculture and livestock production. In extreme cases, the degradation of agricultural ecosystems could mean desertification, resulting in a total loss of the productive capacity of the land in question.

In the short term the frequency and intensity of extreme weather events and seasonal variations in precipitation patterns are the factors likely to have the most serious consequences for agriculture. There are wide geographical variations in the expected climatic conditions over the twenty-first century. Some areas will have simultaneous negative and positive effects with unknown net results, as the crop responses to climatic variations are still not well understood. Although climate change is a global process, its local impacts are diverse. Overall net effects on farm activities will vary across the EU and between farm types within the same region.

Annex 1 summarises the main aspects and impacts of climatic changes in different EU regions.

Crops

Some aspects of climate change such as warmer temperatures, enhanced photosynthesis due to more CO 2 in the air and longer growing seasons can have moderately positive effects on the productivity of arable crops in some areas, at least until mid-century. In northern regions yields may increase and the range of possible crops may become wider, but these benefits will only emerge from a low level of temperature increase, and are highly uncertain. Further warming will be increasingly detrimental because plant growth and yields are conditioned by temperature thresholds linked to the key reproductive stages. The acceleration of the vegetative cycle can have negative effects on grain filling and quality.

A range of adverse impacts can be expected from the increased inter-annual and seasonal variability of rainfall, with an expected reduction of summer rainfall in southern EU and a rise in the intensity of winter rainfall in central and northern EU. Extreme weather conditions, such as heat waves and droughts may severely disrupt production, in particular during critical phases of crop growth.

The production of vegetables is highly sensitive to water availability and to even minor stress related to temperature outside the optimal range, making this type of production highly vulnerable to climatic changes.

For perennial crops extreme events represent a serious risk as they can affect production capacity over several years. Perennial cultivations are also affected by the move forward in time of the phenological phases, while having fewer possibilities than arable crops to adapt by changing the calendar of farming operations.

Many fruit trees are susceptible to spring frosts during the flowering period and winter temperature plays a significant role in productivity. As warmer temperatures will advance both the date of the last spring frosts and the date of flowering, the risk of damage is likely to remain largely unchanged. The risk of damage caused by early autumn frosts is likely to decrease, while water need is likely to rise. Difficulties related to pests and diseases are expected to increase.

Impacts on the wine sector include a higher risk of frost, a shortening of the ripening period, water stress, which can be highly damaging at the maturity stage, and changes in pest and disease patterns. The European area suitable for wine and olive production may expand north and eastwards. In the current production areas the variability of fruit production is likely to become higher.

Livestock

Dryer conditions and rising temperatures will affect livestock activities in different ways, including implications for animal health and welfare. Climate change has a complex influence on the livestock sector due to the great diversity of production systems in the EU.

Warming and extreme events, such as heat spells, will have direct impacts on animal health, growth and output, as well as on reproduction. There will also be indirect effects through changes in the productivity of pastures and forage crops, and in the distribution of animal diseases.

Highly adverse impacts are likely to be felt in extensive grazing systems which are directly dependent on climate conditions for the provision of feed and shelter. In Mediterranean areas warmer temperatures and summer precipitation deficits will shorten the grazing period and decrease forage production and its quality. In the North-Western humid areas moderate warming can, however, be beneficial to livestock activities in the short to medium term because of the productivity increase of pastures.

2.2. Economic effects of climate-related risks

At EU level, no correlation has been established between the warming of the last decades and the level of crop yields, which have generally increased. The effects of technology and farm management improvements and continuous adaptation of farming practices have so far largely outweighed the impact of climate change. However, the variability of crop yields has increased since the beginning of the century as a consequence of extreme climatic events, such as the drought and summer heat of 2003 and the spring drought of 2007.

Most assessments anticipate that at the overall EU level the expected changes in mean climatic variables will be beneficial for agricultural production for the next three decades. Increasingly negative impacts can, nevertheless, be expected earlier than mid-century from extreme events. In addition to disrupting annual production, climate extremes can severely affect farm infrastructure causing major economic losses.

Although forecasts of climate change impacts on agricultural productivity and prices are uncertain, it is expected that the increase in extreme events will have consequences on the volatility of agricultural production because of weather-related supply shortfalls. Even though the ultimate impacts on farm income depend on the interplay of many factors such as the global market and policy support, the higher likelihood of failures in production may lead to increasing instability in the economic situation of farmers affected by extreme climate events .

2.3. Wider climatic risks for rural areas

Rural areas are exposed to a wide range of impacts from climatic variations, beyond those directly affecting agriculture. These include increased risk of flooding, particularly in Central and Northern regions, and risks for damage to infrastructure due to other extreme events. Increasing competition for water between different uses will also concern rural population and economies.

Forest ecosystems and forestry are important in many rural areas. Climatic changes will lead to increased risk of disturbances through storms, fire, and outbreaks of pests and diseases with implications for forest growth and production. This will affect economic viability of forestry, mainly in southern areas, and the capacity of forests to provide environmental services, including the carbon sink function.

The trend towards reduction of snow cover in mountainous areas will have negative consequences for winter tourism and on rural economies dependent on income from tourism. This can also be the case for areas facing water shortages, while a warmer climate can bring new tourism opportunities for rural areas in other parts of the EU.

2.4. Adaptive capacity, vulnerability, and regional differences

Adaptation to weather conditions has always been part of farm management and to some extent adaptation to climate change follows the same principles as adaptation to short-term oscillations. Adaptation of agronomic techniques and farm strategies is already happening. In the coming decades, however, the magnitude of climatic changes may exceed the adaptation capacity of many farmers.

The vulnerability of farming varies across the EU depending on the exposure to adverse climate impacts and on the socio-economic context. Existing agro-ecological conditions and the experience in dealing with changing conditions influence farmers' adaptive capacity. Socio-economic factors defining resilience include :

– Farm characteristics such as production type, size of the farm, level of intensity;

– Diversity of cropping and livestock systems, and the presence of other income sources apart from agriculture;

– Access to relevant information, skills and knowledge about climate trends and adaptive solutions; the role played by advisory services in facilitating adaptation;

– General socio-economic situation, farmers with limited resources or living in remote rural areas being most vulnerable;

– Access to available technology and infrastructure capacity.

The uneven effects of climatic changes are expected to amplify regional differences and exacerbate economic disparities between European rural areas. In the long run, climatic pressures may lead to further marginalisation of agriculture or even to the abandonment of agricultural land in some parts of the EU, while others could see an improvement in agricultural conditions and farm incomes. This could significantly affect landscapes and biodiversity and influence the overall development of European regions.

2.5. Global impacts on agriculture and food security

Climate change brings an additional perspective to the global challenge of increasing agricultural production to keep pace with projected population increase, guaranteeing food security and rural livelihoods while keeping high standards of environmental protection across the world.

In low-latitude world regions, where most developing countries are situated, even limited additional warming will reduce crop yields and trigger higher yield variability with serious local consequences for food security. Negative effects on agricultural yields will be exacerbated by more frequent extreme weather events. This is likely to increase the dependence on food imports and the number of people at risk of famine.

At higher latitudes increasing productivity is expected to be predominant in the next few decades. Despite the regional changes in production, overall global food production in the coming two or three decades will not be threatened and is expected to keep pace with the increasing food demand of the growing world population. However, existing projections do not always fully account for some of the risks of extreme climate events and outbreaks of pests and diseases, which could worsen the current picture regarding climate impacts on productivity in both developed and developing countries. Furthermore, by the second half of this century global agricultural productivity may start to decrease.

The combination of changes in the agricultural production potential in different world regions and increased incidence of extreme events could lead to greater variability of production, contributing to increased volatility of prices and changes in trade flow s .

3. Adaptation of EU agriculture to climatic changes

Adaptive measures in agriculture range from technological solutions to adjustments in farm management or structures, and to political changes, such as adaptation plans. In the short-term autonomous farm level adaptation may be sufficient, but in the longer run adaptation in the form of technological and structural changes will become necessary. This will require planned strategies based on analysis of local and regional conditions.

3.1. Farm-level adaptation

Constant evolution of crop patterns, farm management practices and land use are observed across the EU, partly in response to climatic variation. Such farm-level adaptations aim at increasing productivity and dealing with existing climatic conditions, and draw on farmers' current knowledge and experience. Over the next decades, a daptation may need to go beyond mere adjustments of current practice. Possible short to medium term adaptive solutions include:

– Adjusting the timing of farm operations, such as planting or sowing dates and treatments;

– Technical solutions, such as protecting orchards from frost damage or improving ventilation and cooling systems in animal shelters;

– Choosing crops and varieties better adapted to the expected length of the growing season and water availability, and more resistant to new conditions of temperature and humidity;

– Adapting crops with the help of existing genetic diversity and new possibilities offered by biotechnology;

– Improving the effectiveness of pest and disease control through for instance better monitoring, diversified crop rotations, or integrated pest management methods;

– Using water more efficiently by reducing water losses, improving irrigation practices, and recycling or storing water;

– Improving soil management by increasing water retention to conserve soil moisture, and landscape management, such as maintaining landscape features providing shelter to livestock;

– Introducing more heat-tolerant livestock breeds and adapting diet patterns of animals under heat stress conditions.

Individually or in combination these solutions have substantial potential to counterbalance adverse climatic changes and to take advantage of positive ones. Many of these adaptation options can be implemented by farmers today or in the near future, provided that they have sufficient knowledge and guidelines. However, climate risks are only one aspect influencing farmers' decisions, which involve many other socio-economic and market considerations.

Coping with the increasing climatic variability will be more difficult than adjusting to gradual changes in mean climatic variables. This may require greater attention to ensuring stability and resilience of agricultural production and farm incomes in vulnerable regions. Diversifying farm activities and income sources, with fundamental changes in farm structures and in some cases, additional investments, may become necessary.

3.2. Sectoral-level adaptation

Autonomous farm level adaptation may find its limits as climate change impacts gradually become more drastic. Sector-wide responses tailored to the diversity of regional and local agriculture and steered by public authorities may be needed to facilitate a broader range and better coordinated adaptive action, and to help avoid maladaptation, which could have serious environmental and economic consequences.

National and regional adaptation strategies can provide a coherent framework for enabling adaptation. EU Member States are at different stages of preparing and developing national adaptation strategies, including for the agricultural sector. Adaptation strategies can enhance farmers' awareness of the projected changes, encourage early action and facilitate appropriate responses and solutions with long temporal viability. The social partners in agriculture can be conducive to such adaptation strategies and should be involved in this process.

Sectoral-level adaptation action may include:

– Identification of vulnerable areas and sectors and assessment of needs and opportunities for changing crops and varieties in response to climate trends,

– Support to agricultural research and to experimental production aiming at crop selection and development of varieties best suited to new conditions,

– Building adaptive capacity by awareness raising and provision of salient information and advice on farm management,

– Enhancing investment in improved efficiency of irrigation infrastructure and water use technologies, as well as management of water resources,

– Developing irrigation plans based on thorough assessments of their impacts, future water availability and water needs of different users, taking account of the balance between demand and supply

– Developing risk and crisis management instruments to cope with the economic consequences of climate-driven events.

Sector-wide planning and advice are needed because some of the measures for adjusting to new climatic conditions are likely to be costly and need significant investments by farmers. Also, some adaptation measures may help to maintain farmers' income in the long term, but entail a higher risk in the short term. For instance the use of new varieties or new crops may require specific technologies or marketing, which will need time to develop successfully.

Adaptation planning is challenging because of uncertainties in climatic developments and their locally specific impacts, which makes it difficult to identify the optimal changes in agricultural systems. To be successful adaptation planning must start early and be flexible to deal with the uncertainties.

4. CAP – contributing to adaptation

Projected climatic developments may affect the achievement of CAP objectives of ensuring availability of sufficient food at reasonable prices, contributing to the viability of farming and rural areas, and promoting environmentally-friendly farming practices. The key objectives of adaptation for EU agriculture are to ensure resilience to climatic variations, socio-economic viability of agriculture and rural areas, and coherence with environmental protection objectives.

The present CAP provides a basic level of income security to farmers as well as a framework for sustainable management of the natural environment in which agricultural activity takes place. The shift from support linked to production to decoupled aid enables farmers to respond to external requirements, to market signals as well as to developments resulting from climate change. Rural development policy offers the Member States a range of measures through which they can provide targeted support to activities that contribute to adaptation to climatic changes.

The CAP "Health Check" represents a further step in the direction of sustainable agriculture with specific emphasis on climate change mitigation and adaptation, water and biodiversity protection, for which further rural development funding has been agreed. The challenge and opportunity for the EU and its Member States in the period up to the end of 2013 is to make the best possible use of the CAP tools available to support adaptation.

5. orientations for an adaptation strategy in agriculture

5.1. Prioritising "no regret" measures

In face of the inherent uncertainties, prioritising "no regret" options for adaptive action will ensure the most cost-effective approach. These are choices which help cope with a broad range of plausible changes and induce socio-economic or environmental co-benefits. In the agricultural sector this means enhancing resilience of the agricultural ecosystems by more sustainable use of natural resources, in particular water and soils. By protecting the natural resource base on which agriculture depends the sector can better build resilience to climatic changes. Such responses will ensure that management decisions implemented over the next decades do not undermine the ability to cope with potential larger impacts later in the century.

As indicated in the White Paper "Adapting to Climate change: Towards a European framework for action", it is also necessary to assess which requirements regarding water management should be further integrated into relevant CAP instruments. Adaptation measures concerning agriculture can also be integrated in the national implementation of the Water Framework Directive and the Floods Directive.

5.2. Strengthening the role of agriculture as a provider of ecosystem services

Taking into account the projected impacts of climate change on European hydrological systems, habitats and biodiversity, the maintenance of ecosystems through the management of agricultural land has a central role to play in contributing to overall resilience to climate change . Agriculture can, for example, assist in watershed management, protection of habitats and biodiversity as well as in the maintenance and restoration of multifunctional landscapes. Among other, migration of species can be facilitated by establishing networks of wildlife corridors on agricultural land, and the water holding capacity of grazing land can be used to reduce the risk of flooding. The potential role of agriculture in providing such "green infrastructure" could be recognized and further enhanced.

Current agri-environmental measures contribute to this objective, but may not always sufficiently enhance connectivity between areas protecting biodiversity. In this context, the applicability of rural development measures on a territorial scale beyond the level or individual farms could be considered to help successful adaptation .

5.3. Enhancing resilience of agricultural infrastructure

Agriculture as a production system is dependent on fixed assets (e.g., equipment, buildings, machinery) and infrastructure, which can be impacted by extreme events. The potential economic losses triggered by such events can become a serious concern to the sector, in particular because in agriculture the value of fixed assets tends to be significant compared to the average annual output and farm income. Therefore further developing preventive action and developing instruments tailored to regional characteristics to cope with potential damage is necessary.

5.4. Developing synergies between adaptation and mitigation

Agricultural activities are an important source of nitrous oxide and methane emissions, which contribute to global warming. In the EU, agriculture can contribute to climate change mitigation by reducing its emissions, by the production of renewable energies and bio-products, and by storing carbon in farmland soils.

To address the double challenge of reducing GHG emissions while at the same time coping with the changing climate, it will be necessary to ensure synergies between adaptation and mitigation as much as possible. Measures that provide co-benefits in terms of reducing emissions and increasing resilience of farming need to be identified and promoted. These include, among other, soil and tillage practices that help maintain and increase organic carbon in soils, and protection and management of pastures. Organic farming has potential for mitigation through its efficient nutrient cycles and soil management, and as it usually implies higher diversity and high level of knowledge of the functioning of the farm ecosystem, it is also likely to be more resilient to climate change.

Possible conflicts between objectives should be considered when deciding about appropriate measures, and trade-offs may in some cases be necessary. Member States may use rural development funds to implement these measures.

5.5. Improving the adaptive capacity of farmers

Enhancing the adaptive capacity of farmers is a necessary condition for sustaining adaptation in agriculture. Strengthening information and advisory support on climate-related matters to farmers and agricultural workers is key for motivation and preparedness to adapt. Various means are available such as dedicated courses, specialised press, use of communication technologies. It is also important to include climate change into educational systems for young farmers, farm workers and apprentices. Farm advisory services could be developed so that they can become an instrument for disseminating regionally-specific information and practical adaptive solutions enhancing farmers' skills to respond to future changes.

The measures adopted in the framework of the CAP "Health Check" provide additional possibilities, within the rural development policy, for funding dissemination and training programmes, and for using farm advisory services.

5.6. Facilitating co-operation between Member States

Development of national and sub-national programmes and policy thinking on climate change adaptation needs to be encouraged. Exchanging approaches, experience and best practices in adaptation options in the agricultural sector between the Member States can advance farming practices and production systems best adapted to expected climatic developments. A technical working group on agriculture, supporting the Steering Group on Impacts and Adaptation, proposed by the White Paper, will be set up by the end of 2009.

The Commission initiative to establish a Clearing House Mechanism to serve as a platform for information exchange on climate change impacts and vulnerabilities, will need to include a part specifically dedicated for sharing national developments, projects results and best practices in the agricultural sector.

5.7. Enhancing research on climate and agriculture

Adaptation planning in agriculture cannot only rely on knowledge about global climate patterns, but needs detailed information on regional impacts and meaningful assessment of the adaptive options and their feasibility at local and farm level. Improving and refining the spatial and time scales of the assessments of expected climatic impacts and vulnerability, and a better understanding of the interactions between agriculture and climate is essential. A recent Commission Communication on European agricultural research COM(2008) 862 "Towards a coherent strategy for a European Agricultural Research Agenda". elaborates on the needs and directions for EU climate change research and innovation, including those for the agriculture sector. Climate change was identified as a priority area by the Standing Committee on Agricultural Research (SCAR), which recognised a significant gap in the coordination of research at European level. A working group of national programme managers has been set up to consider how climate change affects agriculture, and how agriculture can suitably adapt to and mitigate these effects.[2]

COM(2008) 862 "Towards a coherent strategy for a European Agricultural Research Agenda".

In addition, as rural areas are exposed to wider climatic risks and as significant parts of rural Europe are characterised by economic multifunctionality, an integrated understanding of the impacts of climate change on rural economies and societies is important. Socio-economic research on the climate challenge and its impact on rural sustainability could thus be enhanced.

The climate challenge puts a renewed emphasis on the need for continuous agricultural research, at EU and national levels, for example on development of crops, varieties and herds better adapted to future conditions. Mitigation will also need to be supported by research efforts to further develop suitable and affordable technology and innovation. The forthcoming interim evaluation of the 7 th Research Framework Programme provides an opportunity to review the balance among thematic priorities, addressing in that context the issue of support to climate and agricultural research.

A key challenge is also to integrate findings from the physical and agronomic sciences with local knowledge from farmers, so as to develop robust adaptation strategies, which, over a range of climate and socio-economic scenarios, can minimize the negative impacts of climate change. The Farm Advisory System can be an important tool also in this regard.

Equally important is to strengthen the capacity of regional institutions to use appropriate tools to address climatic changes. Partnerships between national and regional research institutions, advisory services and social partners in agriculture as well as setting up of regional networks providing information to farm communities will help to design adequate site-specific strategies.

5.8. Developing vulnerability indicators

Developing specific indicators for agriculture such as an index for adaptive capacity and vulnerability could be explored. The identification of vulnerability would need to be carried out at low spatial scale, on the basis of current sensibility to climate variability and natural hazards as well as scenarios of changes in weather patterns. Building a vulnerability indicator, including the aspect of adaptive capacity, will require a multi-dimensional approach combining climatic, environmental and socio-economic factors.

6. Conclusions

Climate change will require farmers to adapt while they are also called to reduce farm-level greenhouse emissions, and to improve agriculture's environmental performance. Developing a progressively evolving and comprehensive response to climate change is needed to maintain the resilience and competitiveness of EU agriculture so that it can continue to play its role as supplier of high quality food and environmental and landscape services, as well as contribute to the sustainable development of EU rural areas. Climate change also brings an additional perspective to the challenge of food security.

Adaptation is a long-term process which needs to evolve over the coming decades according to the climatic trends and by building on a growing body of knowledge and practical experience. In this process, it is important to further engage the farming community in the discussion on adaptation needs and in sharing good practices, as farm-level changes are a key component of adaptation.

In the context of the review of the Common Agricultural Policy after 2013 the need to ensure favourable conditions for the adaptation of agriculture and rural areas will need to be examined. Effective adaptation and adoption of new technologies, which contribute both to mitigation and the long term viability of farming, will require investments and planning efforts beyond the capacity of individual farms. Public authorities will have a role to play in supporting and facilitating climate change adaptation policies.

[1] COM(2009) 147.

[2] COM(2008) 862 "Towards a coherent strategy for a European Agricultural Research Agenda".

CS

(...PICT...)|KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ|

V Bruselu dne 1.4.2009

SEK(2009) 417

PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE

připojený k BÍLÉ KNIZE Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému akčnímu rámci Přizpůsobení se změně klimatu: úkol pro evropské zemědělství a venkovské oblasti

{KOM(2009) 147 v konečném znění}

PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE

Přizpůsobení se změně klimatu: úkol pro evropské zemědělství a venkovské oblasti

1. Úvod

V nadcházejících desetiletích bude zemědělství ovlivňováno změnami klimatu jak ve světovém měřítku, tak i v rámci EU. Ačkoli je zemědělství v EU technologicky na výši, jeho schopnost zásobovat potravinami a přispívat k ekosystémovým službám pro evropskou společnost je přímo závislá na klimatických podmínkách. Evropští zemědělci budou muset vzhledem k narůstající nejistotě definovat svoji strategii produkce, řízení zemědělského podniku a investic.

Změna klimatu je jedním z mnoha řídících faktorů, které ovlivňují evropské zemědělství a venkovské oblasti. Sociálně-ekonomické faktory, mezinárodní hospodářská soutěž, technický rozvoj i volba politik budou určovat, jaký budou mít zemědělsko-klimatické změny dopad na zemědělství v EU. Protože zemědělci obhospodařují většinu půdy v EU, je úlohou společné zemědělské politiky (SZP) pomáhat zemědělcům přizpůsobovat jejich produkci měnící se klimatické situaci a poskytovat širší služby v oblasti ekosystémů závislé na hospodaření s půdou, a usnadňovat tak přizpůsobení měnícím se podmínkám.

Bílá kniha „Přizpůsobení se změně klimatu“ KOM(2009) 147. stanoví evropský rámec pro opatření zaměřená na zvýšení odolnosti Evropy vůči změně klimatu a zdůrazňuje nutnost začlenit přizpůsobení mezi další hlavní evropské politiky a posílit spolupráci na všech úrovních řízení.[1]

KOM(2009) 147.

Tento dokument, který doplňuje bílou knihu, shrnuje hlavní dopady změny klimatu na zemědělství EU, zabývá se potřebami přizpůsobení se, popisuje důsledky pro SZP a hledá možné směry pro budoucí činnost. Jeho cílem je zapojit členské státy a zemědělce do diskuze a do opatření týkajících se potřeby přizpůsobení vyplývajícího z klimatických tlaků.

2. Změna klimatu: Klíčové problémy týkající se zemědělství EU

2.1. Účinky na zemědělskou produkci

Klimatické změny budou mít v rozličných regionech EU komplexní účinky na biofyzikální postupy, které jsou oporou zemědělských systémů, a to jak negativní, tak pozitivní. Zvyšující se koncentrace CO 2 v ovzduší, vyšší teploty, změny v ročních a sezonních srážkových modelech a častý výskyt mimořádných jevů bude mít vliv na objem, jakost a stabilitu produkce potravin i na přírodní prostředí, v němž má zemědělství své místo. Klimatické rozdíly budou mít důsledky pro dostupnost vodních zdrojů, škůdce a choroby a pro půdy, které povedou k významným změnám v podmínkách pro rostlinnou i živočišnou výrobu. V extrémních případech by mohl rozklad zemědělských ekosystémů znamenat desertifikaci vyúsťující v celkovou ztrátu produkční kapacity dotyčné zemědělské půdy.

V krátkodobém horizontu představuje frekvence a intenzita mimořádných povětrnostních jevů a sezonních rozdílů ve srážkových modelech faktory, kterou budou mít pro zemědělství pravděpodobně ty nejvážnější následky. V klimatických podmínkách jednadvacátého století se očekávají značné geografické rozdíly. V některých oblastech půjde současně o negativní i pozitivní účinky bez jasného výsledku, protože tomu, jak reagují plodiny na klimatické rozdíly, stále ještě úplně nerozumíme. Ačkoli je změna klimatu globálním procesem, její místní dopady jsou rozdílné. Celkově se čisté účinky na zemědělskou činnost budou lišit jak v rámci EU, tak mezi jednotlivými zemědělskými podniky ve stejném regionu.

Příloha 1 shrnuje hlavní aspekty a důsledky změn klimatu v rozdílných regionech EU.

Plodiny

Některé aspekty změny klimatu – např. vyšší teploty, lepší fotosyntéza díky větší koncentraci CO 2 v ovzduší a delší vegetační období – mohou alespoň do poloviny století v některých oblastech pozitivně ovlivňovat produktivitu plodin na orné půdě . V severních oblastech se mohou zvýšit výnosy a může se rozšířit rozsah možných plodin, ale tyto přínosy se projeví pouze při malém zvýšení teplot a jsou velmi nejisté. Další oteplování bude stále škodlivější, protože růst rostlin a výnosy jsou podmíněny teplotními prahy spojenými s hlavními stadii reprodukce. Zrychlení vegetativního cyklu může negativně ovlivnit nalévání a jakost zrna.

Zvýšená meziroční a sezonní variabilita srážek by mohla mít řadu negativních účinků – na jihu Evropské unie se očekává méně letních dešťových srážek a ve střední a severní Evropě zase více zimních dešťových srážek. Extrémní projevy počasí, např. vlny veder a sucha, mohou vážně ohrozit produkci, zejména v kritických růstových fázích plodin.

Produkce zeleniny je velmi citlivá na dostupnost vody a rovněž i na sebemenší odchylky od optimálních teplot, což činí tento druh produkce vysoce citlivým na změnu klimatu.

Pro trvalé kultury představují mimořádné jevy vážnou hrozbu, neboť mohou ovlivňovat produkční kapacitu po dobu několika let. Pěstování trvalých kultur rovněž ovlivňuje skutečnost, že fenologické fáze nastupují dříve, neboť tyto plodiny mají méně možností přizpůsobit se měnícímu se kalendáři zemědělských činností než plodiny na orné půdě.

Mnoho ovocných stromů je citlivých k jarním mrazíkům během období kvetení a zimní teplota hraje v produktivitě významnou roli. Vzhledem k tomu, že vyšší teploty posunou kupředu jak datum posledních jarních mrazíků, tak datum kvetení, zůstane riziko škod pravděpodobně bez velkých změn. Riziko škod způsobených časnými podzimními mrazíky se pravděpodobně sníží, zatímco potřeba vody zvýší. Očekává se, že se zvýší problémy spojené se škůdci a chorobami.

K dopadům na odvětví vína patří vyšší riziko mrazu, zkracující se doba zrání, nedostatek vody, který může být vysoce škodlivý ve fázi zralosti, a změny ve složení škůdců a chorob. Oblasti v Evropě vhodné pro produkci vína a oliv se mohou rozšířit směrem na sever a východ. Ve stávajících produkčních oblastech se pravděpodobně zvýší variabilita produkce ovoce.

Živočišná výroba

Sušší podmínky a vyšší teploty ovlivní různými způsoby živočišnou výrobu, včetně důsledků pro zdraví a životní podmínky zvířat. Vzhledem k velkým rozdílům v produkčních systémech v EU má změna klimatu na odvětví živočišné výroby komplexní vliv.

Oteplení a mimořádné jevy, jako např. období veder, budou mít přímý dopad na zdraví, růst a produkci zvířat a rovněž i na reprodukci. Nepřímé účinky budou mít rovněž změny v produktivitě pastvin a výnosech pícnin a v rozšíření chorob zvířat.

Velmi nepříznivé dopady se dají očekávat u extenzivních systémů pastvy, které jsou z hlediska krmení a poskytnutí přístřešku zvířatům přímo závislé na klimatických podmínkách. Ve středomořských oblastech se díky vyšším teplotám a nižším letním srážkám zkrátí období pastvy, sníží produkce pícnin a zhorší jejich jakost. Ve vlhkých oblastech na severozápadě však může mírné oteplení v krátkodobém a střednědobém horizontu živočišné výrobě prospět, protože se zvýší produktivita pastvin.

2.2. Hospodářské důsledky rizik spojených s klimatem

Na úrovni EU nebyl zjištěn žádný vztah mezi oteplováním v posledních desetiletích a výnosem plodin, který se obecně zvýšil. Účinky technického pokroku, lepší řízení zemědělských podniků a stálé přizpůsobování zemědělských postupů dosud značně převažovaly nad dopadem změny klimatu. V důsledku mimořádných klimatických jevů, jakými bylo např. suché a horké léto v roce 2003 a suché jaro v roce 2007, však rozdíly ve výnosech od počátku století vzrostly.

Podle většiny odhadů budou očekávané změny středních klimatických proměnných v příštích třiceti letech pro zemědělskou produkci v celé EU výhodné. Stále více negativních účinků se však vzhledem k mimořádným jevům dá očekávat již před polovinou století. Kromě narušení roční produkce mohou extrémní klimatické jevy vážné ovlivnit zemědělskou infrastrukturu a způsobit velké hospodářské ztráty.

I když jsou předpovědi týkající se dopadů změny klimatu na zemědělskou produktivitu a na ceny nejisté, očekává se, že důsledkem vyššího počtu mimořádných jevů bude zemědělská produkce kolísat vzhledem k výpadkům v dodávkách způsobených počasím. Ačkoli rozhodující účinky na zemědělské příjmy závisejí na souhře řady faktorů – např. celosvětového trhu a podpoře politik – může vyšší pravděpodobnost toho, že v důsledku extrémních klimatických jevů dojde k narušení produkce, vést k větší nestabilitě hospodářské situace zemědělců.

2.3. Větší klimatická rizika pro venkovské oblasti

Kromě vlivů, které přímo zasahují zemědělství, působí ve venkovských oblastech celá řada dalších vlivů vyplývajících ze změn klimatu. Patří mezi ně vyšší riziko záplav, zejména ve středních a severních regionech, a riziko škod na infrastruktuře způsobených jinými mimořádnými jevy. Hospodářství a obyvatelstvo ve venkovských oblastech rovněž nebude ušetřeno narůstajícího konkurenčního boje o využití různých vodních zdrojů.

Pro mnoho venkovských oblastí jsou důležité lesní ekosystémy a lesnictví. Změny klimatu zvýší riziko, že tyto ekosystémy naruší bouře, požáry, rozšíření škůdců a chorob, což bude mít vliv na přírůstek lesů a na produkci. To ovlivní hospodářskou životaschopnost lesů, zejména v jižních oblastech, a schopnost lesů sloužit životnímu prostředí, včetně jejich funkce zachycování uhlíku.

Postupné zmenšování sněhové pokrývky v hornatých oblastech bude mít negativní dopad na zimní turistiku a na venkovské ekonomiky závislé na příjmech z cestovního ruchu. To se může týkat také oblastí s nedostatkem vody, zatímco teplejší klima může znamenat pro venkovské oblasti v jiných částech EU nové turistické možnosti.

2.4. Přizpůsobivost, zranitelnost a regionální rozdíly

Přizpůsobení se povětrnostním podmínkám tvořilo vždy součást řízení zemědělských podniků a do určité míry se přizpůsobení se změnám klimatu řídí stejnými zásadami jako přizpůsobení se krátkodobým výkyvům. K přizpůsobování agronomických postupů a strategií zemědělských podniků již dochází. V nadcházejících desetiletích však lze očekávat, že rozsah změn klimatu může u mnoha zemědělců přesáhnout jejich schopnost přizpůsobit se.

Podle toho, jak je zemědělské odvětví vystaveno nepříznivým klimatickým vlivům, a v závislosti na sociálně-ekonomickém kontextu existují v rámci EU rozdíly i ve zranitelnosti zemědělství. Schopnost zemědělců přizpůsobit se ovlivňují stávající agroekologické podmínky a zkušenosti se zvládáním měnících se podmínek. Mezi sociálně-ekonomické faktory určující odolnost patří:

– charakteristické rysy hospodaření, jako např. způsob produkce, velikost zemědělského podniku, intenzita hospodaření,

– rozmanitost osevních systémů a systémů chovů hospodářských zvířat a možnost využití jiných zdrojů příjmů než ze zemědělské činnosti,

– přístup k příslušným informacím, dovednostem a znalostem o klimatických trendech a k řešením v oblasti přizpůsobení; úloha, kterou hrají při snadnějším přizpůsobování poradenské služby,

– všeobecná sociálně-ekonomická situace: nejzranitelnější jsou zemědělci s omezenými příjmy nebo ti, kteří žijí v odlehlých venkovských oblastech,

– přístup k dostupné technologii a infrastrukturní kapacitě.

Dá se očekávat, že nerovnoměrné účinky změn klimatu prohloubí regionální a hospodářské rozdíly mezi evropskými venkovskými oblastmi. Z dlouhodobého pohledu může klimatický tlak vést v některých částech EU k další marginalizaci zemědělství, nebo dokonce k opouštění zemědělské půdy, zatímco v jiných oblastech může znamenat zlepšení podmínek a vyšší příjmy zemědělců. To by mohlo významně zapůsobit na krajinu a biologickou rozmanitost a ovlivnit celkový rozvoj evropských regionů.

2.5. Celosvětové dopady na zemědělství a zajištění potravin

Změna klimatu přináší nový pohled na celosvětový úkol, kterým je zvýšení zemědělské produkce tak, aby držela krok s očekávaným růstem počtu obyvatel, zajištění dodávek potravin a obživy venkovských obyvatel při dodržení vysokých norem ochrany životního prostředí v celém světě.

V zeměpisných šířkách blízko rovníku, kde leží většina rozvojových zemí, sníží další, a to i omezené, oteplování výnosy plodin a odstartuje vyšší proměnlivost výnosů se závažnými důsledky pro zajištění potravin pro místní obyvatelstvo. Negativní účinky na zemědělské výnosy se ještě zhorší častějšími mimořádnými povětrnostními jevy. Pravděpodobně dojde ke zvýšení závislosti na dovozu potravin a velkému počtu lidí bude hrozit hladomor.

V zeměpisných šířkách dále od rovníku se v několika příštích desetiletích očekává převážně vyšší produktivita. I přes regionální změny v produkci nebude v příštích dvou nebo třech desetiletích celková produkce potravin ohrožena a očekává se, že produkce potravin udrží krok se zvyšující se poptávkou rostoucí světové populace po potravinách. Současné předpovědi však ne vždy berou zcela do úvahy některá rizika mimořádných klimatických jevů a výskytu škůdců a chorob, která by mohla zhoršit současné představy o klimatickém vlivu na produktivitu ve vyspělých i rozvojových zemích. Celosvětová zemědělská produktivita se navíc může od druhé poloviny tohoto století začít snižovat.

Změny v zemědělském produkčním potenciálu v různých částech světa a zvýšený výskyt mimořádných jevů by mohly vést k větší rozmanitosti produkce a přispět ke kolísání cen a ke změnám v obchodních tocích.

3. Přizpůsobení zemědělství EU klimatickým změnám

Opatření pro přizpůsobení v odvětví zemědělství sahají od technických řešení přes úpravy v řízení zemědělského podniku nebo zemědělských struktur až po politické změny ve formě plánů přizpůsobování. Z krátkodobého pohledu může postačovat přizpůsobení se na úrovni jednotlivých zemědělských podniků, ale dlouhodoběji bude nezbytné se přizpůsobit, i pokud jde o technologické a strukturální změny. To si vyžádá plánované strategie založené na analýze místních a regionálních podmínek.

3.1. Přizpůsobení se na úrovni zemědělského podniku

Po celé EU můžeme pozorovat, že částečně v reakci na změnu klimatu se postupně vyvíjejí pěstební modely pro jednotlivé plodiny, postupy řízení zemědělského podniku a využívání půdy. Takovéto přizpůsobování se na úrovni podniku má za cíl zvýšení produktivity a řešení stávajících klimatických podmínek a vychází ze současných znalostí a zkušeností zemědělců. V příštích desetiletích bude zřejmě nutné jít nad rámec pouhých úprav současné praxe. Mezi možná krátkodobá až střednědobá řešení pro oblast přizpůsobování patří:

– načasování zemědělských operací, např. doby výsadby nebo výsevu a ošetření,

– technická řešení, např. ochrana ovocných sadů před poškozením mrazem nebo zdokonalování ventilačních a klimatizačních systémů ve stájích,

– výběr plodin a odrůd, které se lépe přizpůsobí očekávané délce vegetační doby a dostupnosti vody a které jsou odolnější vůči novým podmínkám (teplotě, vlhkosti),

– přizpůsobení plodin za pomoci stávající genetické rozmanitosti a nových biotechnologických možností,

– zefektivnění opatření na ochranu rostlin před škůdci a chorobami, např. využitím kvalitnějšího monitoringu, střídání plodin nebo metodami integrované ochrany před škůdci,

– účinnější využívání vody, např. omezením jejích ztrát, lepšími postupy při zavlažování a její recyklací a zadržováním,

– lepší hospodaření s půdou, např. zvýšením kapacity zadržování vody za účelem udržení vlhkosti v půdě, a údržba krajiny, např. zachováním krajinných prvků, které slouží jako ochrana hospodářským zvířatům před nepříznivými vlivy,

– zavádění plemen hospodářských zvířat odolnějších vůči horku a přizpůsobení krmných návyků zvířat podmínkám, v nichž hrozí stres z horka.

Tato jednotlivá opatření nebo jejich kombinace by mohla značně přispět k vyvážení nepříznivých změn klimatu a využití změn pozitivních. Zemědělci mohou v současnosti nebo v blízké budoucnosti využívat mnohé tyto možnosti za předpokladu, že budou mít dostatečné znalosti a že budou mít k dispozici pokyny. Rizika spojená s klimatem však představují pouze jeden aspekt rozhodování zemědělců, do něhož zasahuje řada dalších sociálně-ekonomických a tržních faktorů.

Zvládnout rostoucí rozdíly v klimatu bude obtížnější než se přizpůsobovat postupným změnám středních klimatických proměnných. Pravděpodobně bude třeba věnovat vyšší pozornost zajišťování stability a odolnosti zemědělské produkce a zemědělských příjmů ve zranitelných regionech. Jako nezbytná se může ukázat diverzifikace zemědělských činností a zdrojů příjmů, což bude zřejmě spojeno se základními změnami zemědělských struktur a v některých případech dodatečnými investicemi.

3.2. Přizpůsobení se na úrovni odvětví

Individuální přizpůsobení se na úrovni zemědělského podniku může mít své limity, protože dopady změn klimatu jsou stále dramatičtější. Na rozdíly v regionálním a místním zemědělství bude možná nutno reagovat cílenými akcemi v celém odvětví, které budou řídit veřejnoprávní orgány, aby mohla být v širším měřítku a koordinovaněji prováděna opatření v oblasti přizpůsobení se a aby nedocházelo k nesprávnému přizpůsobení se, které by mohlo mít vážné ekologické a hospodářské důsledky.

Ucelený rámec umožňující přizpůsobení mohou poskytnout strategie v oblasti přizpůsobování na úrovni jednotlivých členských států a regionů. Členské státy EU se nacházejí na různém stupni příprav a vypracování svých strategií v oblasti přizpůsobování se, a to i v odvětví zemědělství. Strategie přizpůsobování mohou posílit povědomí zemědělců o přepokládaných změnách, podpořit včasná opatření a usnadnit vhodnou reakci a zároveň přinést dlouhodobá řešení. Sociální partneři v zemědělství se mohou stát přínosem pro tyto strategie přizpůsobení a měli by být do tohoto procesu zapojeni.

Mezi opatření pro přizpůsobení se na úrovni odvětví může patřit:

– stanovení zranitelných oblastí a odvětví a posouzení potřeb a příležitostí změnit plodiny a odrůdy v reakci na klimatické trendy,

– podpora výzkumu v odvětví zemědělství a experimentální produkce zaměřené na výběr plodin a pěstování odrůd vhodnějších pro nové podmínky,

– budování přizpůsobivosti zvyšováním informovanosti a poskytováním nejdůležitějších informací a poradenstvím v oblasti řízení zemědělského podniku,

– posílení investic do účinnější zavlažovací infrastruktury, jakož i do technologií využívání vody a rovněž hospodaření s vodními zdroji,

– plánování zavlažovacích systémů na základě důkladného posouzení jejich dopadů, budoucí dostupnosti vody a spotřeby vody různými odběrateli, které budou zohledňovat rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou,

– vytvoření nástrojů řízení rizik a řešení krizí pro zvládnutí hospodářských důsledků klimatických jevů.

Plánování a poradenství se musí týkat celého odvětví, protože je pravděpodobné, že některá opatření pro přizpůsobení se novým klimatickým podmínkám budou nákladná a budou od zemědělců vyžadovat značné investice. Některá opatření pro přizpůsobení mohou také z dlouhodobého pohledu pomoci zachovat příjmy zemědělců, ale krátkodobě mohou být rizikovější. Kupříkladu využití nových odrůd nebo nových plodin si může vyžádat použití zvláštních technologií nebo postupů při uvádění na trh, k jejichž úspěšnému rozvoji bude třeba určitá doba.

Plánování procesu přizpůsobování je problematické vzhledem k nejistému vývoji klimatu a jeho specifickému dopadu na místní úrovni, jenž ztěžuje rozhodnutí, které změny v zemědělských systémech budou optimální. Aby bylo plánování přizpůsobování se úspěšné, musí být zahájeno včas a musí být dostatečně pružné, aby dalo počítat i s nejasnostmi.

4. Příspěvek SZP k procesu přizpůsobování se

Předpokládané změny klimatu mohou ovlivnit dosahování cílů SZP, mezi které patří dostupnost dostatečného množství potravin za rozumné ceny, přispívání k životaschopnosti zemědělství a venkovských oblastí a podpora zemědělských postupů šetrných k životnímu prostředí. Klíčovými cíli přizpůsobení se v oblasti zemědělství EU jsou zajištění odolnosti vůči změnám klimatu, sociálně-ekonomická životaschopnost zemědělství a venkovských oblastí a soulad s cíli ochrany životního prostředí.

Stávající SZP poskytuje základní úroveň zabezpečení příjmu zemědělců a rovněž rámec pro udržitelné řízení přírodního prostředí, v němž se provádí zemědělská činnost. Přechod od podpory spojené s produkcí k podpoře oddělené umožňuje zemědělcům reagovat na vnější požadavky, na signály trhu i na vývoj vyplývající ze změny klimatu. Politika rozvoje venkova poskytuje členským státům řadu opatření, s jejichž pomocí mohou cíleně podporovat činnosti, které přispívají k přizpůsobování se změnám klimatu.

Kontrola stavu reformy SZP je dalším krokem směrem k udržitelnému zemědělství, který klade zvláštní důraz na zmírňování změn klimatu a přizpůsobování se, ochranu vody a biologické rozmanitost a pro který byly schváleny další finanční prostředky určené na rozvoj venkova. Před EU a jejími členskými státy stojí úkol i příležitost využít do konce roku 2013 co nejlépe nástroje poskytované SZP na podporu přizpůsobování se.

5. Orientační informace o strategii přizpůsobování se v zemědělství

5.1. Upřednostňování tzv. „no regret“ opatření

Upřednostnit možnosti „no regret“ (opatření, jejichž přijetí nebude třeba litovat) v oblasti přizpůsobování bude znamenat vzhledem k daným nejistotám ten nejlepší přístup z hlediska nákladů. Tato volba pomůže zvládnout celou řadu přijatelných změn a vyplynou z ní vedlejší sociálně-ekonomické nebo ekologické přínosy. V odvětví zemědělství to znamená posílení odolnosti zemědělských ekosystémů udržitelnějším využíváním přírodních zdrojů, zejména vody a půdy. Ochranou základny přírodních zdrojů, na nichž je zemědělství závislé, si může toto odvětví lépe vytvářet odolnost vůči změnám klimatu. Tyto reakce zajistí, že rozhodnutí týkající se řízení uskutečněná během příštích desetiletí nebudou mít negativní vliv na schopnost zvládnout případné pozdější větší dopady.

Jak je uvedeno v bílé knize „Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému akčnímu rámci“, je také nezbytné posoudit, které požadavky týkající se hospodaření s vodou by měly být dále začleněny do příslušných nástrojů SZP. Opatření pro přizpůsobení se v oblasti zemědělství mohou být rovněž začleněna do provádění rámcové směrnice o vodě a směrnice o povodních v jednotlivých členských státech.

5.2. Posílení úlohy zemědělství jako poskytovatele ekosystémových služeb

Vezmeme-li v úvahu předpokládané dopady změny klimatu na evropské hydrologické systémy, stanoviště a biologickou rozmanitost, musí hrát udržení ekosystémů na základě obhospodařování zemědělské půdy ústřední úlohu, pokud jde o přispívání k celkové odolnosti vůči změně klimatu. Zemědělství například může napomáhat při obhospodařování povodí, ochraně stanovišť a biologické rozmanitosti a rovněž při zachování a obnově multifunkční krajiny. Migraci druhů může mimo jiné usnadnit vytvoření sítí biokoridorů pro volně žijící živočichy na zemědělské půdě a schopnosti pastvin zadržovat vodu lze využít pro snížení nebezpečí záplav. Potenciální úlohu zemědělství při vytváření takovéto „ekologické infrastruktury“ lze uznat a dále posilovat.

Současná agroenvironmentální opatření k tomuto cíli přispívají, ale nemohou vždy dostatečně posílit propojení mezi oblastmi ochraňujícími biologickou rozmanitost. V této souvislosti se lze domnívat, že napomáhat úspěšnému přizpůsobování by mohla opatření v oblasti rozvoje venkova jdoucí v územním měřítku nad rámec jednotlivých zemědělských podniků.

5.3. Posilování odolnosti zemědělské infrastruktury

Zemědělství je jakožto produkční systém závislé na stálých aktivech (např. vybavení, budovy, zařízení) a na infrastruktuře, které mohou být v případě mimořádných jevů poškozeny. Potenciální hospodářské ztráty, k nimž může pod vlivem takových událostí dojít, mohou toto odvětví vážně poškodit, zejména proto, že v zemědělství se hodnota stálých aktiv zdá být ve srovnání s průměrnou roční produkcí a příjmem zemědělského podniku vysoká. Z toho důvodu je proto dále nezbytné rozvíjet cílená preventivní opatření a nástroje uzpůsobené regionálním poměrům, aby se zabránilo možným škodám.

5.4. Rozvíjení součinnosti mezi přizpůsobením se změně klimatu a zmírněním jejích dopadů

Zemědělské činnosti představují vydatný zdroj oxidu dusného a emisí metanu, které přispívají ke globálnímu oteplování. V Evropské unii může zemědělství přispívat ke zmírnění změny klimatu snížením svých emisí, výrobou obnovitelné energie a produktů vzniklých z biomasy a ukládáním uhlíku v zemědělské půdě.

Pro řešení těchto dvou problémů – snižování emisí skleníkových plynů a současně zvládání změny klimatu – bude nezbytné zajistit co možná největší součinnost mezi přizpůsobováním se změně klimatu a zmírněním jejího dopadu. Je nutné vypracovat a podporovat taková opatření, která přispějí ke snižování emisí a ke zvýšení odolnosti zemědělství. Mezi ně patří mimo jiné takové postupy při zpracování půdy a při orbě, které napomohou udržet organický uhlík v půdě a zvýšit jeho množství, a ochrana a obhospodařování pastvin. Ekologické zemědělství může zmírnit změny klimatu díky účinným koloběhům živin a hospodaření s půdou, a protože s ním obvykle souvisí i vyšší rozmanitost a vyšší úroveň znalostí o fungování zemědělského ekosystému, bude také zřejmě odolnější vůči změně klimatu.

Při rozhodování o vhodných opatřeních by měly být zváženy možné konflikty mezi cíli a v některých případech může být nutné přijmout kompromis. K provádění těchto opatření mohou členské státy využívat fondy pro rozvoj venkova.

5.5. Zvýšení přizpůsobivosti zemědělců

Zvýšit přizpůsobivost zemědělců je nezbytnou podmínkou udržitelného přizpůsobování se v zemědělství. Hlavní roli v motivaci a ochotě zemědělců a pracovníků v zemědělství přizpůsobit se hraje poradenství v záležitostech souvisejících s klimatem a jejich lepší informovanost. K dispozici jsou různé prostředky, jako např. kurzy věnované této problematice, odborný tisk či využívání komunikačních technologií. Rovněž je třeba zahrnout klimatické změny do vzdělávacích systémů mladých zemědělců, pracovníků v zemědělství a učňů. Zemědělské poradenské služby by se mohly rozvíjet takovým způsobem, aby se z nich stal nástroj šíření důležitých informací v regionech a praktických řešení otázek přizpůsobení se, který by posílil schopnost zemědělců reagovat na budoucí změny.

Opatření přijatá v rámci kontroly stavu reformy SZP přinášejí další možnosti politiky rozvoje venkova pro financování informačních a vzdělávacích programů a pro využívání zemědělského poradenství.

5.6. Usnadnění spolupráce mezi členskými státy

Je třeba podporovat vznik národních a místních programů a politik zabývajících se potřebou přizpůsobení se klimatickým změnám. Díky výměně koncepcí, zkušeností a osvědčených postupů souvisejících s přizpůsobením se v zemědělském odvětví mezi jednotlivými členskými státy lze podpořit ty zemědělské činnosti a produkční systémy, které se nejlépe přizpůsobí očekávanému klimatickému vývoji. Do konce roku 2009 bude zřízena technická pracovní skupina pro zemědělství, která podpoří řídící skupinu pro dopady změny klimatu a přizpůsobení se navrženou v bílé knize.

Iniciativa Komise za účelem zřízení informačního systému, který by sloužil jako platforma pro výměnu informací o dopadech změn klimatu a zranitelnosti, se bude muset zejména zaměřit na vzájemné předávání informací o rozvoji, výsledcích projektů a osvědčených postupech v zemědělském odvětví v jednotlivých členských státech.

5.7. Posílení výzkumu v oblasti klimatu a zemědělství

Při plánování v oblasti přizpůsobování se nedá spoléhat pouze na znalosti projevů klimatu na globální úrovni, ale je třeba získávat podrobné informace o regionálních dopadech a zodpovědně posoudit, jaké jsou možnosti přizpůsobení se a jaká je jejich proveditelnost na místní úrovni a na úrovni zemědělského podniku. Naprosto zásadní je zlepšení a zpřesnění územních a časových plánů pro posouzení očekávaných dopadů klimatických změn a zranitelnosti a lepší porozumění vzájemnému působení zemědělství a klimatu. Nedávné sdělení Komise o evropském zemědělském výzkumu KOM(2008) 862 „Vypracování ucelené strategie pro Evropský plán zemědělského výzkumu“. se zabývá potřebami a směry výzkumu zaměřeného na klimatické změny v EU a inovace, včetně zemědělského odvětví. Stálý výbor pro zemědělský výzkum (SCAR), který zjistil značné nedostatky v koordinaci výzkumu na evropské úrovni, prohlásil změnu klimatu za prioritní oblast. Byla zřízena pracovní skupina vedoucích národních programů, která má za úkol posoudit, jak změna klimatu ovlivňuje zemědělství, jak se může zemědělství vhodně přizpůsobit a jak může tyto účinky zmírnit.[2]

KOM(2008) 862 „Vypracování ucelené strategie pro Evropský plán zemědělského výzkumu“.

Kromě toho je důležité integrované chápání dopadů změn klimatu na venkovské ekonomiky a společenství, neboť venkovské oblasti jsou vystaveny větším klimatickým rizikům a pro významné regiony evropského venkova je charakteristická multifunkčnost. Sociálně-ekonomický výzkum problematiky klimatických změn a jejich dopadu na udržitelný rozvoj venkova by tudíž mohl být posílen.

Problematika klimatických změn znovu zdůrazňuje, že je důležité na úrovni EU i na úrovni jednotlivých členských států stále pokračovat ve výzkumu v oblasti zemědělství, např. při hledání plodin, odrůd a stád, které budou lépe přizpůsobeny budoucím podmínkám. Zmírnění dopadů bude rovněž třeba podpořit výzkumem dalšího rozvoje vhodné a dostupné techniky a inovací. Nadcházející průběžné hodnocení sedmého rámcového programu pro výzkum skýtá příležitost prověřit rovnováhu mezi tematickými prioritami a zabývat se v této souvislosti otázkami podpory výzkumu v oblasti klimatu a zemědělství.

Hlavním úkolem je rovněž spojit poznatky fyzikálních a agronomických věd se znalostmi místních zemědělců, aby mohly být vytvořeny silné strategie přizpůsobení se, které mohou při různých scénářích klimatických a sociálně-ekonomických změn minimalizovat negativní dopady změny klimatu. V tomto ohledu může být významným nástrojem i zemědělský poradenský systém.

Stejně důležité je posílit připravenost regionálních institucí využívat při zvládání změn klimatu vhodné nástroje. Vytvoření příslušných strategií určených pro konkrétní lokality napomůže partnerství mezi vnitrostátními a regionálními výzkumnými institucemi, poradenskými službami a sociálními partnery v zemědělství, jakož i vybudování regionálních sítí, kterou budou zemědělcům poskytovat informace.

5.8. Vypracování indexu zranitelnosti

Mohla by být prozkoumána možnost vytvořit specifické ukazatele pro zemědělství, jako je např. index přizpůsobivosti a zranitelnosti. Zranitelnost by musela být stanovována na základě současné citlivosti vůči změnám klimatu a přírodním rizikům a rovněž na základě scénářů změn v povětrnostních modelech na malém prostoru. Vytvoření indexu zranitelnosti, včetně aspektu přizpůsobivosti, bude vyžadovat komplexní přístup, který propojí klimatické, ekologické i sociálně-ekonomické faktory.

6. Závěry

Změna klimatu bude od zemědělců vyžadovat, aby se přizpůsobili, současně snížili emise skleníkových plynů v zemědělském podniku a aby zemědělství více přispívalo k ochraně životního prostředí. Je třeba připravit postupně se rozvíjející a ucelenou reakci na změnu klimatu, aby se zachovala odolnost a konkurenceschopnost zemědělství v EU a aby mohlo toto odvětví nadále plnit svoji úlohu dodavatele potravin vysoké jakosti a poskytovatele ekologických služeb a služeb spojených s krajinou a přispívat k udržitelnému rozvoji venkovských oblastí v EU. Změna klimatu také staví do nového světla úkoly spojené se zabezpečováním potravin.

Přizpůsobení se je dlouhodobým procesem, který bude muset během nadcházejících desetiletí nabývat nových forem podle klimatických trendů a narůstajících poznatků a praktických zkušeností. V tomto procesu je důležité, aby se zemědělci zapojili do dialogu o potřebách přizpůsobení se a aby si předávali osvědčené postupy, neboť změny na úrovni zemědělského podniku jsou významnou součástí přizpůsobení.

V souvislosti s přezkumem společné zemědělské politiky po roce 2013 bude třeba prověřit, zda bude nezbytné zajistit příznivé podmínky pro přizpůsobení se zemědělství a venkovských oblastí. Účinné přizpůsobení se a přijetí nových technologií, které přispěje ke zmírnění dopadů změn klimatu i k dlouhodobé životaschopnosti zemědělství, bude vyžadovat investice a plánování, které přesáhnou možnosti jednotlivých zemědělských podniků. Svou úlohu při podpoře a usnadňování politik zaměřených na přizpůsobování se změně klimatu budou mít veřejnoprávní orgány.

[1] KOM(2009) 147.

[2] KOM(2008) 862 „Vypracování ucelené strategie pro Evropský plán zemědělského výzkumu“.